Vznik

Náš team vznikal celkem pomalu, ale jako "oficiální" vznik se dá považovat rok 2007, kdy jsem jedno pondělí v měsíci únoru brouzdal internetem a hledal nějaké informace o skocích z mostů na laně. Tehdy jsem narazil na dvoje stránky, kde byly fotky, videa a texty o sportu, který se tam nazýval Swing Jump. U obou stránek se dalo říci, že si je vytvořily nějaké skupiny lidí, které se zabývaly extrémními sporty. Ale ani jedna z nich nebyla firma nebo společnost, jednalo se pouze skupiny nadšenců, kteří se rozhodli své činnosti zveřejnit.

A přesně v té chvíli mě to napadlo. Vytvořím o nás také nějaké stránky! Swing Jump už jsme v té době provozovali asi rok na našem Třebíčském železničním mostu, slaňovat a lézt jsme chodili každou volnou chvíli a v plánu jsme měli další "šílenosti". S tvorbou www stránek už jsem měl několik let zkušeností (6 vytvořený webů), takže jsem si říkal, že bych taky mohl vytvořit www stránky o činnosti, kterou provádíme. Problém bohužel byl, že jsem nemohl začít dělat na stránkách, aniž bych je nepojmenoval. Jediná možnost byla pojmenovat naši partu kamarádů a od ní by pak vycházely ty www stránky. Asi si myslíte, že to bylo jednoduché, ale opak byl pravdou. Samozřejmě nás napadali různé názvy jako: Spiders, Yamakasi, X Team apod., ale to nebylo ono, chtělo to něco originálního, něco co by nás dokonale vystihovalo. A tak po dlouhém úsilí konečně přišel Švára s nápadem Off-limits. Mně se to zamlouvalo, ale ostatním moc ne, protože tomotu slovu moc nerozuměli. Během dalšího měsíce ale nepřišel nikdo s ničím lepším, co by nás lépe vystihovalo, a tak vznikl team Off-limits. A od toho dne se dá mluvit o naší existenci.

Nejstarší vzpomínky

Přestože náš team vznikl až v roce 2007, naše akce probíhaly už dávno před tím. Již od 15-ti let, kdy jsem u dědy na půdě objevil staré lano na vytahování sena, jsem začal s kamarády lézt po skalách a dělat velké houpačky. Samozřejmě jediný materiál, který jsme v té době měli, bylo to lano + pár kousků provazů. Za tuto dobu jsem velice vděčný, protože během ní jsem se naučil s lanem docela improvizovat. Naučil jsem se lanem nahrazovat sedací úvazek (sedák) i prsní úvazek (prsák) a karabiny. Jediné co jsem nedokázal, byla slaňovací osma. Ale protože jsme se na slaňování velice těšili, tak jsem musel něco vymyslet. Nakonec ji nahradil obyčejný železný prstenec ze železa. Sice to nebylo žádné plynulé slaňování, ale dalo se to.

Lezení bez jištění

Už jsem říkal, že jsme začali lézt i po skalách, ale podle toho, co jsem tady popisoval za výbavu, tak Vám muselo dojít, že jištění by s tímto materiálem rozhodně jít nemělo. A měli byste téměř pravdu. Jediný způsob jištění byl, že jsme svázali dvě stará lana dohromady, aby bylo delší, a dole jsme je zatížili nějakým těžkým kusem dřeva. Potom jsme okolo "hlavního lana", jelikož nebylo žádné slabé lezecké lano, museli namotat "prusík" ze stejně tlustého provazu a začali jsme lézt. Žádná sranda to nebyla, protože jsme každý metr museli ten "prusík" posouvat a utahovat. Díky tomu, že byl uvázán ze stejně silného lana, museli jsme ho pořádně dotahovat, aby nás při případném pádu vůbec zachytil. Potom nás ještě uprostřed lana čekal přechod přes obří uzel (spojení dvou lan). Museli jsme si najít dobré místo na skále, úplně povolit "prusík", přetáhnout ho přes uzel, utáhnout a teprve až potom pokračovat v cestě. Protože tento způsob byl opravdu na nic, tak jsme ho přestali používat a spoléhali jen na naše ruce a nohy. Naše lezení po skalách probíhalo tak, že jsme po ní začali lézt a pokud jsme nespadli během tří metrů, tak už vůbec a téměř vždy s velikým napětím jsme ji zdolali. Tímto velice nebezpečným způsobem jsme vylézali i 15 m skály! Docela se asi teď divíte, že jsme tady ještě celý, to my také. Nyní, když se i my samotní podíváme na naše staré výkony, shodneme se, že už bychom si na ně asi netroufli. Asi už stárneme…

Konečně opravdová výbava

Zhruba ve stejné době, jak jsme začali podnikat naše nebezpečné kousky, jsem začal já i několik kamarádů chodit do Místní skupiny Vodní záchranné služby Českého červeného kříže Třebíč (dále jen VZS), kde mimo jiné byl i výcvik s lezeckým materiálem. Tady jsem se konečně naučil, jak správně používat lezeckou techniku a začal jsem uvažovat, že bych si taky něco takového pořídil. Bohužel v té době jsem ještě neměl peníze, tak mi nezbývalo nic jiného než čekat. A vyplatilo se to. Po pár letech mi rodiče dali 10 000 Kč na moji první výbavu. Starou "výbavu" jsem vložil do krabice a ta je až do dnes na skříni. Od té doby jsme při našich akcích začali experimentovat a zvedat limity, protože už jsme se mohli pořádně jistit a tím pádem bylo sníženo nebezpečí úrazu.

Normální činnost

Novou výbavu jsme šli otestovat na jednu skálu k Sokolí, kam jsme pak chodili ještě další dva roky. Jediné, co jsme tam dělali, bylo slaňování, popř. zachraňování na laně. Jednou jsme vyrazili na skálu do Libušina údolí, ale protože byla strašně malá a nechtělo se nám to zabalit a jít domů, tak mě kamarádi přemluvili, ať jdeme zkusit slaňovat z Boroviského mostu. Jak jsme jednou slanili, tak jsme sem pak chodili celý rok. Občas jsme si i celý most "vydžimarovali" pomocí blokantů. Ale těch 40 m nebyla žádná sranda. Ruce a nohy z toho pěkně bolely. Jenomže slaňování nás už přestávalo bavit, a tak jsme začali lézt po skalách (směrem nahoru). V Třebíči máme i jednu lezeckou stěnu a tam jsme v roce 2005 chodili celkem pravidelně.

Nechtěný objev Swing Jumpu

Na této umělé stěně jsem se seznámil s dalšíma dvěma kamarády, kterým jsem slíbil, že až bude lepší počasí (bylo právě deštivé jaro), tak je vezmu na most si zaslaňovat, protože to ještě nikdy nedělali. Po pár návštěvách starého známého mostu nás to tam začalo opět nudit, a tak jsem vymýšlel, jak si to tam vylepšit. Jednou, když jsme tam byli všichni, co jsme chodili pravidelně na stěnu, mě napadlo, že bychom mohli zkusit ten most napříč podlézt. Nikomu se to nechtělo testovat, a tak jsem do toho šel první. Na jedné straně mostu jsme pomocí osmy zřídili jištění a já jsem se na dvojitém laně vydal po spodní straně mostu vstříc osudu. Samozřejmě jsem si věřil, že to dám, ale i kdyby ne, tak jsem si říkal, že se maximálně trochu proletím vzduchem v obří houpačce. Vydal jsem se na cestu a hned po pár metrech jsem zjistil, že to není žádná sranda. Jelikož všechny traverzy byly pod nánosem velmi starého prachu a já je musel cestou ještě oprašovat, aby mi to na nich neuklouzlo, tak mě zhruba ve třech čtvrtinách mostu došly síly. Dal jsem kamarádům signál, pustil jsem se a ... Swing Jump byl na světě!

Zlepšování Swing Jumpu

Od tohoto prvního neúspěšně úspěšného pokusu, jsme začali skákat postupně všichni. Podlézt celý most už nebyl žádný problém, protože traverzy byly ode mě očištěné, takže jsme mohli vesele hopsat z druhé strany. Časem ale naše lenost vyhrála a místo podlézaní mostu, jsem raději koupil 50 m tenkého lanka za 200 Kč a hlavní lana jsme na druhé straně začali vytahovat. Naše skoky se také vyvíjely: Ze začátku jsme se pouštěli jen z rukou, časem už jsme stáli za zábradlím a skákali a postupně navyšovali příčky. Na "našem" Borovinském mostě už máme odzkoušené a splněné snad vše. Skáčeme úplně z vrchního zábradlí od kolejí. A co se týče typů skoků, tak nám nedělá problém skákat přivázání za sedák nebo za nohy, skákat po hlavě nebo po nohách a ti odvážnější skáčou dokonce salto dopředu nebo dozadu. Samostatná kategorie jsou skoky po slepu, které patří mezi nejzáživnější. Samozřejmě se snažíme vypilovat tyto skoky k dokonalosti, naučit se nějaké nové nebo zkoušet skákat i z dalších mostů, a proto doufám, že nás při tom nikdy nezklame technika a vše půjde podle plánu. Na Borovinském mostě jsme po několika letech začali skákat podélně pod mostem. Největší problém při tomto způsobu bylo vymyslet celý systém tak, aby se lano při skocích nedřelo o konstrukci mostu. To jsme elegantně vyřešili tím, že jsme pod most zavěsili kladku, která umožňuje využívat pružení celé délky hlavních lan. Více informací o tomto způsobu se dozvíte v sekce "Teorie" v článku Swing Jump - Rope Jumping - Kienova houpačka - Skoky z mostů. Mosty máme odzkoušené zatím jen tři: Borovinský most v Třebíči, Stropešínský most nad Dalešickou přehradou a zatím nejlepší Žďákovský most nad Orlickou přehradou, kde se skáče z 60 m a při každém skoku se letí volným pádem asi 30 m. Mostů je samozřejmě více a naším cílem je skočit z každého.

Lezení po skalách, lezeckých stěnách, bouldering

Lezení po skalách nás zajímalo již od mládí. Jak jsem psal dříve, tak nejprve jsme lezli po skalách bez jištění nebo jen s lanem spuštěným vedle nás. Po nákupu lezeckého materiálu jsme začali zdolávat těžší skály v okolí a lézt na lezecké stěně TJ Alpin Třebíč. Prvních pár let jsme všichni lezli jen s horním jištěním, takže před každým lezením musel vždy někdo nejprve obejít skálu a z vrchu spustil lano, abychom následně mohli vůbec lézt. Jakmile jsme se ale po pár letech zdokonalili a nakoupili další materiál, začali jsme lézt s jištěním spodním tzv. na prvolezce. V dnešní době již máme dostatek materiálu a zkušeností, tak bez problému lezeme i více délkové cesty. Největší plán v této oblasti máme sbalit lezecký materiál a jet někam na delší dobu do zahraničí slézat pořádné skály.

Lezení na vysílače a komíny

Během léta 2006 jsem se Švárou postupně zdolal dva komíny (120 m a 20 m) a dva vysílače. V budoucnu, doufám, že "dáme" všechny komíny a vysílače na okrese. Nedávno jsme objevili organizaci jménem Komínáři, kteří mohou oficiálně zdolávat komíny. Aby se kdokoli mohl stát Komínářem, tak musí absolvovat tři výstupy s již registrovaným členem. Doufám, že co nejdříve nějakého potkáme, abychom se také mohli stát členy.

Potápění s přístrojem

K potápění s přístrojem jsme se dostali také pomocí VZS kde jsme měli možnost výhodně udělat základní kurz potápění P* CMAS. Tento kurz jsme úspěšně splnili a zahájili tak naši potápěčskou činnost. Po pár letech jsme se rozhodli k další postupu a začali si kvalifikace rozšiřovat o P** CMAS nebo Enriched Air Nitrox Diver. Protože kousek od Třebíče máme Dalešickou přehradu, můžeme se jezdit potápět kdykoli se nám chce. Čas od času zajedeme k nějakému zatopenému lomu, ve kterých bývá nejčistší voda. Výjimečně pokud je to možné jedeme se potápět k moři, kde jsou podmínky bezkonkurenčně nejlepší. Potápěčskou výbavu jsme si nejprve půjčovali od VZS, ale postupem času jsme si začali kupovat vlastní, abychom nebyli na nikom závislí.

Potápění na nádech

Jako skoro každý plavec jsme zkoušeli v bazénech plavat pod vodou a překonávali se, kdo nejdál doplave, popřípadě, kdo nejdéle pod vodou vydrží. Ve VZS jsme se naučili, jak lépe hospodařit se vzduchem a hlavně jsme měli možnost se potápět i na Dalešické přehradě, kde jsme dělali plavčíky. Kdykoli to bylo možné, tak jsme si vzali ABC a vyrazili prozkoumat dno přehrady. Nejkrásnější potápění, stejně jako při potápění s přístrojem, bylo u moře kolem korálových útesů, kde máme rekord 18,1 m.

Ovládání plavidel, jíždění řek, rafting, canoing

Další činnost, kterou jsme se ve VZS naučili bylo ovládání plavidel na vodách stojatých i tekoucích. Naučili jsme se ovládat serfy, kánoe, kajaky, veslice, pramice, rafty, motorové čluny a bylo nám jedno, jestli jsou sklolaminátové, plastové nebo nafukovací. Na stojatých vodách jsme si udělali kvalifikaci Záchranář Hladinové služby VZS ČČK a na vodách divokých Záchranář na divoké vodě VZS ČČK. Díky těmto zkušenost občas vezmeme pár lodí, většinou kajaky nebo kánoe, a jedeme sjíždět nějakou řeku v ČR nebo zahraničí.

Cliff Diving, skoky do vody

Na začátku léta 2006 jsme někteří začali dělat plavčíky v plaveckém areálu Polanka v Třebíči, kde se kromě 50 m bazénu a tobogánu nachází i skokanská věž s můstky ve výšce 3 m a 5 m. Tenkrát Šváru napadlo, že bychom mohli zkoušet různé skoky, protože klasické skákání po nohách nám již připadalo trapné. Celkem rychle jsme se naučili salto vzad (backflip) a ještě jiné skoky. Našim dalším cílem je vyzkoušet a naučit se i ostatní možné skoky nebo aspoň někde skočit z vyšší výšky než 5 m.

Horolezectví, vysokohorská turistika (VHT)

V létě roku 2008 se naše aktivity rozšířili o další oblast, horolezectví. Nikdo jsme s tím neměli žádné zkušenosti, ale přesto se nám to podařilo. Ve složení Chodec a Švára jsme odjeli do francouzských alp do města Chamonix. Z něj jsme úspěšně podnikli výstup na nejvyšší horu Evropy Mont Blanc (4810). Tento výkon nám zase trochu zvednul sebevědomí a v budoucnu určitě něco podobného zase zopakujeme.

Slackline, chození po pružném popruhu

Na jaře roku 2009 jsme koupili set na slackline (chození po pružném popruhu) a začali jsme trénovat. Výhoda tohoto sportu je, že je nenáročný na terén, proto můžeme trénovat skoro všude, kde rostou stromy nebo jsou nějaké sloupy. Fyzička na to také není potřeba, takže při tom můžeme relaxovat i po náročnějším dnu. Jediné co je potřeba mít vždy s sebou je pořádná dávka trpělivosti. Slackline se dá natáhnout na různé vzdálenosti, v různých výškách, nad různým povrchem a kromě pouhého chození lze provádět i různé triky jako třeba nástupy, figury, skoky atd., takže máme před sebou hodně tréninku. Momentálně přecházíme bez problému slackline délky 50 m včetně otoček. Zvládáme i chůzi pozpátku, náskoky na lajnu, nelézání na lajnu, stoupání i sedání na lajně a to vše bez opory.

Powerbocking (skákací boty)

Již několik let jsem čas od času zaslechl něco o skákacích botách a sportu Powerbocking. Věděl jsem, o co jde, ale nikdy jsem neměl příležitost si je odzkoušet. Na jaře 2010 jsem se seznámil s teamem Boty na skákání.cz, který se kromě různých adrenalinových aktivit specializuje na skákací boty. Stali se z nás přátelé a ti mi doporučili skákací boty 7LeagueBoot. Koupil jsem si je a párkrát odzkoušel. Bylo mi řečeno, že i naprostý začátečník se na nich naučí do čtvrt hodiny. Přestože prvních pár minut jsem si připadal, že na nich nejde dělat nic jiného než pomalu chodit, měli pravdu, protože po chvíli už jsem sám začal skákat a od té doby mě to začalo bavit, čím dál víc. Boty jsem párkrát půjčil kamarádům, a protože ty to začalo také bavit, boty si postupně dokoupili a teď už trénujeme různé pohyby a triky dohromady.

Paragliding (létání na padáku)

Na začátku roku 2011 jsme přijali pozvání našeho kamaráda Šícha Michala, že nám ukáže paragliding, a proto jsme přijeli na víkend do Benátek nad Jizerou. Celé sobotní odpoledne nás pak na Hodkovické hraně u Hodkovic nad Mohelkou učil, jak správně vzlétnout, řídit směr a následně poté bezpečně přistát. Ačkoli jsme si nejprve mysleli, že létání vysoko nad zemí bude adrenalinové, mýlili jsme se. Po úspěšném vzlétnutí a usazení do sedačky následoval velice klidný let, při kterém jsme místo očekávaného pocitu vzrušení, cítili jen uklidňující pocit, jako kdybychom letěli v létajícím křeslu. Každopádně to nic nezměnilo na tom, že tento sport nás velice zaujal, a jen co budou peníze a najdeme u nás na Vysočině nějaký vhodný kopec bez stromů a drátů, padák si také koupíme a budeme pokoušet gravitaci dále.

Stopování, jízda (cestování) stopem (s palcem nahoru)

V létě 2011 jsme podnikli cestu z České Republiky do Skotska. Tam jsme tři týdny cestovali a poté se opět vrátili zpět. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdybychom to celé neabsolvovali stopem. Což znamená, že jsme pokaždé stáli někde u silnice s palcem nahoru a spoléhali, že nám někdo zastaví a sveze nás kousek dál. Nejprve jsme měli strach, že dva kluky nikdo nevezme. Ovšem hned po prvních úspěších jsme jeli téměř stejně rychle jako autobusem. A v případě, kdy se nám moc nedařilo, jsme se rozdělili, jeli samostatně a na nějakém místě jsme se opět potkali. Švára už před pár roky cestoval stopem o víkendech po Anglii, takže měl nějaké zkušenosti, ze kterých jsme ze začátku vycházeli. Stopování mělo úspěch, protože jsme začali stopovat kousek od domova a po měsíci jsme se stopem opět až domů vrátili. Celkově jsme za 25 dní urazili přes 5400 km po silnici, 330 km lodí, 220 km vlakem, 18 km na kole, spoustu km pěšky a pár km během.

Speleologie (jeskyňářství)

V lednu 2012 jsme podnikli s průvodci podzemní cestu Rudickým propadáním, které svou délkou 13 km patří k druhému nejdelšímu jeskynnímu systému v České republice. Ve střední části Moravského krasu u obce Rudice na Blanesku jsme sestoupili po žebřících do hloubky 112 m a následně jsme v podzemí podél Jedovnického potoka pozvolně klesali na vzdálenosti 2,5 km do hloubky 190 m do Rudického dómu, který se nachází přesně pod restaurací Trumberek v obci Rudice. Zde jsme se otočili a stejnou cestou jsme se vrátili zpět na povrch. Nejednalo se o žádnou turistickou atrakci, kde bychom nasedli na vláček a pouze se dívali doleva a doprava. Před vstupem jsme dostali speleologickou výbavu a celou cestu jsme absolvovali vlastními silami, včetně lezení přes žebříky, traverzování po lanech a plazení úzkou dlouhou chodbou. Jako první větší seznámení se speleologií to byla výborná zkušenost, která určitě nebude poslední.

Chodec

Zobrazit:	// Komentářů na jedné stránce
Kontrola:	Opište sem tento kód:
Jméno:	Nebo Vaše přezdívka (0 z 25 znaků)
E-mail:	Chraněno proti SPAMovacím robotům
Web:
BBCode:	Pro rychlejší formátování nejprve označte nějaký text
Odpověď na komentář:	[zrušit]
Komentář:	Text komentáře
Informace:	TAGY neaktivní, BBCode aktivní, URL neaktivní, E-MAILY chráněny proti SPAMům 0 z 5 000 znaků / 0 z 15 řádků / 0 z 10 smajlíků