Historie

Nejstarší vzpomínky

Náš team, ještě před tím, než vznikl, normálně fungoval. Již od 15-ti let, kdy jsem u dědy na půdě objevil staré lano na vytahování sena, jsem začal s kamarády lézt po skalách a dělat velké houpačky. Samozřejmě jediný materiál, který jsme v té době měli, bylo to lano + pár kousků provazů. Za tuto dobu jsem velice vděčný, protože během ní jsem se naučil s lanem docela improvizovat. Naučil jsem se lanem nahrazovat sedací úvazek (sedák) i prsní úvazek (prsák) a karabiny. Jediné co jsem nedokázal, byla slaňovací osma. Ale protože jsme se na slaňování velice těšili, tak jsem musel něco vymyslet. Nakonec ji nahradil obyčejný železný prstenec ze železa. Sice to nebylo žádné plynulé slaňování, ale dalo se to.

Lezení bez jištění

Už jsem říkal, že jsme začali lézt i po skalách, ale podle toho, co jsem tady popisoval za výbavu, tak Vám muselo dojít, že jištění by s tímto materiálem rozhodně jít nemělo. A měli byste téměř pravdu. Jediný způsob jištění byl, že jsme svázali dvě stará lana dohromady, aby bylo delší, a dole jsme je zatížili nějakým těžkým kusem dřeva. Potom jsme okolo "hlavního lana", jelikož nebylo žádné slabé lezecké lano, museli namotat "prusík" ze stejně tlustého provazu a začali jsme lézt. Žádná sranda to nebyla, protože jsme každý metr museli ten "prusík" posouvat a utahovat. Díky tomu, že byl uvázán ze stejně silného lana, museli jsme ho pořádně dotahovat, aby nás při případném pádu vůbec zachytil. Potom nás ještě uprostřed lana čekal přechod přes obří uzel (spojení dvou lan). Museli jsme si najít dobré místo na skále, úplně povolit "prusík", přetáhnout ho přes uzel, utáhnout a teprve až potom pokračovat v cestě. Protože tento způsob byl opravdu na nic, tak jsme ho přestali používat a spoléhali jen na naše ruce a nohy. Naše lezení po skalách probíhalo tak, že jsme po ní začali lézt a pokud jsme nespadli během tří metrů, tak už vůbec a téměř vždy s velikým napětím jsme ji zdolali. Tímto velice nebezpečným způsobem jsme vylézali i 15 m skály! Docela se asi teď divíte, že jsme tady ještě celý, to my také. Nyní, když se i my samotní podíváme na naše staré výkony, shodneme se, že už bychom si na ně asi netroufli. Asi už stárneme…

Konečně opravdová výbava

Zhruba ve stejné době, jak jsme začali podnikat naše nebezpečné kousky, jsem začal já i několik kamarádů chodit do Místní skupiny Vodní záchranné služby Českého červeného kříže Třebíč, kde mimo jiné byl i výcvik s lezeckým materiálem. Tady jsem se konečně naučil, jak správně používat lezeckou techniku a začal jsem uvažovat, že bych si taky něco takového pořídil. Bohužel v té době jsem ještě neměl peníze, tak mi nezbývalo nic jiného než čekat. A vyplatilo se to. Po pár letech mi rodiče dali 10 000 Kč na moji první výbavu. Starou "výbavu" jsem vložil do krabice a ta je až do dnes na skříni. Od té doby už se naše kousky trochu zmírnily, protože, když jsme se mohli jistit, tak už moc nebezpečí nehrozilo.

Normální činnost

Novou výbavu jsme šli otestovat na jednu skálu k Sokolí, kam jsme pak chodili ještě další dva roky. Jediné, co jsme tam dělali, bylo slaňování, popř. zachraňování na laně. Jednou jsme vyrazili na skálu do Libušina údolí, ale protože byla strašně malá a nechtělo se nám to zabalit a jít domů, tak mě kamarádi přemluvili, ať jdeme zkusit slaňovat z mostu. Jak jsme jednou slanili, tak jsme sem pak chodili celý rok. Občas jsme si i celý most "vydžimarovali" pomocí blokantů. Ale těch 40 m nebyla žádná sranda. Ruce a nohy z toho pěkně bolely. Jenomže slaňování nás už přestávalo bavit, a tak jsme začali lézt po skalách (směrem nahoru). V Třebíči máme i jednu umělou stěnu a tam jsme v roce 2005 chodili celkem pravidelně.

Nechtěný objev Swing Jumpu

Na této umělé stěně jsem se seznámil s dalšíma dvěma kamarády, kterým jsem slíbil, že až bude lepší počasí (bylo právě deštivé jaro), tak je vezmu na most si zaslaňovat, protože to ještě nikdy nedělali. Po pár návštěvách starého známého mostu nás to tam začalo opět nudit, a tak jsem vymýšlel, jak si to tam vylepšit. Jednou, když jsme tam byli všichni, co jsme chodili pravidelně na stěnu, mě napadlo, že bychom mohli zkusit ten most napříč podlézt. Nikomu se to nechtělo testovat, a tak jsem do toho šel první. Na jedné straně mostu jsme pomocí osmy zřídili jištění a já jsem se na dvojitém laně vydal po spodní straně mostu vstříc osudu. Samozřejmě jsem si věřil, že to dám, ale i kdyby ne, tak jsem si říkal, že se maximálně trochu proletím vzduchem v obří houpačce. Vydal jsem se na cestu a hned po pár metrech jsem zjistil, že to není žádná sranda. Jelikož všechny traverzy byly pod nánosem velmi starého prachu a já je musel cestou ještě oprašovat, aby mi to na nich neuklouzlo, tak mě zhruba ve třech čtvrtinách mostu došly síly. Dal jsem kamarádům signál, pustil jsem se a ... Swing Jump byl na světě!

Zlepšování Swing Jumpu

Od tohoto prvního neúspěšně úspěšného pokusu, jsme začali skákat postupně všichni. Podlézt celý most už nebyl žádný problém, protože traverzy byly ode mě očištěné, takže jsme mohli vesele hopsat z druhé strany. Časem ale naše lenost vyhrála a místo podlézaní mostu, jsem raději koupil 50 m tenkého lanka za 200 Kč a hlavní lana jsme na druhé straně začali vytahovat. Naše skoky se také vyvíjely: Ze začátku jsme se pouštěli jen z rukou, časem už jsme stáli za zábradlím a skákali a postupně navyšovali příčky. Nejlepší výkon zatím máme ze stoje na traverze, která je asi o 1 m výš než zábradlí, a to po hlavě přivázaní za nohy ("po hlavě za nohy") nebo ze zábradlí salto vzad (backflip). Samozřejmě, ale pracujeme na dalších variantách. Jen doufám, že nás při tom nikdy nezklame technika a vše půjde podle plánu…

Horolezectví

V létě roku 2008 se naše aktivity rozšířili o další oblast, horolezectví. Nikdo jsme s tím neměli žádné zkušenosti, ale přesto se nám to podařilo. Ve složení Chodec a Švára jsme odjeli do francouzských alp do města Chamonix. Z něj jsme úspěšně podnikli výstup na nejvyšší horu Evropy Mont Blanc (4810). Tento výkon nám zase trochu zvednul sebevědomí a v budoucnu určitě něco podobného zase zopakujeme.

Slackline

Na jaře roku 2009 jsme koupili set na slackline (chození po pružném popruhu) a začali jsme trénovat. Výhoda tohoto sportu je, že je nenáročný na terén, proto můžeme trénovat skoro všude, kde rostou stromy nebo jsou nějaké sloupy. Fyzička na to také není potřeba, takže při tom můžeme relaxovat i po náročnějším dnu. Jediné co je potřeba mít vždy s sebou je pořádná dávka trpělivosti. Zatím jsme jen začátečníci, takže někteří z nás jsou rádi, že přejdou aspoň 10 m.

Chodec

                                                                                                                                                                                                                                                       

Počet:	// Komentářů na jedné stránce
Kontrola:	Opište sem tento kód:
Jméno:	Nebo Vaše přezdívka (0 z 25 znaků)
E-mail:	Chraněno proti SPAMovacím robotům
Web:
BBCode:	Pro rychlejší formátování nejprve označte nějaký text
Komentář:	Text komentáře
Informace:	TAGY neaktivní, BBCode aktivní, URL neaktivní, E-MAILY chráněny proti SPAMům 0 z 5 000 znaků / 0 z 15 řádků / 0 z 10 smajlíků