Články

2008-07-12 - Dalešická přehrada - Stropešínský most - Swing Jump

Účast: Chodec, delphi, team z Velkého Meziříčí
Vytvořeno: 2008-07-16; Aktualizace: 2009-09-27
Autor článku: Dvořák Štěpán *Chodec*

První skákání se Sallyho teamem z Velkého Meziříčí. Skákalo se současně ze dvou míst, které byly asi 10 m od sebe. Když jsme končily, tak na druhé straně mostu začala skákat další skupina, takže kolem 15. hodiny skákaly z mostu celkem tři skupiny.

Další a poslední akce na Dalešické přehradě se odehrála na Stropešínském mostě, kde jsme skákali Swing Jump. Už když jsme ve čtvrtek večer s bratrancem dorazili do kepu, poslal jsem jednomu kámošovi do Velkého Meziřičí SMS, který také skáče, že jsme celý víkend na Hartvíkovické pláži, tak ať přijede, že si půjdeme skočit. V sobotu dopoledne se ozval, že přijede kolem oběda. Museli jsme si trochu pospíšit, protože právě když volal, že je na mostě, tak jsme měli oběd. Taky jsem musel přemluvit delphiho, protože se mu prvně vůbec nechtělo. Nakonec se mi to ale podařilo, a tak jsme po obědě mohli vyrazit. Naskládali jsme do jeho auta potřebný materiál, aby mohl už jet. Já sám jsem vzal veslici a vesloval pod most, kde už na nás půl hodiny čekali, aby mohli vůbec pod mostem podtahovat lana.

Když jsem dorazil, tak jsem jim dole spojil lana, oni je vytáhli a hned si jeden z nich skočil. Po dohoupání jsem ho naložil do veslice, kde se mi představil a já jsem zjistil, že je to právě onen kámoš Salaš Milan *Sally*, kterému mu jsem psal. Spojili jsme opět lana, a pak jsme oba vyběhli nahoru na most. V té době dorazil i Delphi. Rychle jsme vedle jejich stanoviště postavili naše, abychom mohli skákat zároveň vedle sebe. Normálně skáčeme ze středu mostu, ale pro tentokrát jsme museli udělat výjimku, protože oni byli hned u kraje směrem ke Stropešínu. Když jsme postavili i naše stanoviště začali jsme skákat. Protože jsme byli jen dva, šlo to velice rychle. Delphi skákal jenom od zábradlí „po nohách za sedák“ s tím, že se odrážel jakoby z boku a pak se při volném pádu pomalu otočil, aby byl kolmo k mostu. Já jsem téměř všechny své skoky skákal z vršku zábradlí „po hlavě za sedák“. Ze začátku jsme skákali na střídačku s teamem z Velkého Meziříčí, protože jsme měli strach, abychom se při letu někde nesrazili. Časem jsme ale usoudili, že se nesrazíme, takže jsme zbytek skákali vždy dva naráz. Efekt to by dobrý. Dokonce jeden z nás vždy vzal foťák a při letu toho druhého natáčel. Nejvíce mě překvapilo, když od nich skákal jeden starší pán, kterého jsem odhadoval na některého z nich dědu. Po jeho skoku jsem zjistil, že skákal úplně poprvé a podle jeho výrazu se mu to určitě líbilo. Sallyho team se po dohoupání nespouští dolů, ale slaňuje po zbytku lana až dolů. To byla pro onoho starého pána také věc, kterou zkoušel poprvé. Asi hodinu před konce našeho skákání dorazila další skupina, která měla v plánu taky skákat, a ptala se, jestli by se mohli zaskákat na našich lanech. Naštěstí jim rychle došlo, že to není právě dobrý nápad a raději si šli na opačnou stranu mostu postavit své vlastní stanoviště. Když už byl v plánu můj poslední skok, tak jsem se rozhodl, že se si ho dám „po hlavě za nohy“, protože z tohoto mostu jsem ho ještě neskákal. Zároveň se mnou skákal Sally. Pro tento skok jsem potřeboval tři lidi: Jeden, který mně dělal oporu, abych se udržel na vršku zábradlí, druhého, aby mi připevnil k nohám lana, protože se svázanýma nohama se na zábradlí vylézt nedá a posledního, aby mě odjistil a popřípadě udělal nějaké fotky. Když jsme byli oba na místech a připraveni ke skoku, odpočítal jsem to a pak už jsme jenom letěli dolů. Ve chvíli, když jsem se houpal hlavou dolů a čekal jsem, až pro mě zajedou veslicí, jsem se přitáhl k nohám a pomalu jsem se převázal z noh na sedák. Potom už jsme se jen nalodili. Když jsem následně mluvil se Sallym, říkal, že z jeho pohledu vypadal tento skok fakt dobře. Nabízel jsem mu, ať si ještě skočí to samé, že mu půjčím potřebné věci. Prý to, ale raději nechá na jindy.

Když jsme dorazili nahoru, skočily se poslední skoky a hned po nich jsme začali uklízet. Právě v této době začala ta třetí skupina na opačné straně mostu teprve skákat. S počasím jim to ale moc nevyšlo, protože když už jsme odcházeli a oni šli asi na druhý skok, tak se zatáhlo a začalo strašně foukat. My jsme se domluvili na výměně fotek, popřípadě na dalších akcích, rozloučili a vyrazili zpět do kempu. Honza jel opět autem a já jsem zase krásně po větru vesloval po přehradě. Když jsme dorazili a uklidili materiál, začala opět pršet. Docela jsem se smál, jak nám to vyšlo, a představoval jsem si, jak tam ta třetí skupina pěkně mokne a mrzne. Z této akce jsem měl velice dobrý pocit, protože to bylo poprvé, co jsme se se Sallyho teamem potkali asi po roce, kdy jsme zjistili, že existují.