Články

2011-07-28 - 2011-08-21 - Česká Republika - Skotsko - Stopování

Účast: Chodec, Švára

Cestování stopem z České Republiky do Skotska, po Skotsku a zpět do České Republiky. Vyrazili jsme ke konci července a vrátili jsme se ke konci srpna, takže výlet trval skoro celý měsíc. Většinou jsme cestovali společně, ale v případě cesty tam a zpět jsme se kvůli rychlosti rozdělili a každý jeli vlastní cestou. Dostat se do Skotska nám trvalo šest dní. Naopak cestu zpět jsme zvládli za pouhé dva dny. Po celou dobu výletu jsme si všechny věci nesli v krosnách na zádech. Spaní jsme řešili spacákem a stanem a v případě nutnosti i hostelem. Jídlo jsme si vždy podle potřeby nakoupili na nějakou dobu dopředu a v případě nutnosti jsme si ho ohřáli na vařiči. Pokud jsme si zašpinili oblečení, tak jsme ho za slunečného dne vymáchali v jezeře a osušili. Pro mě to byl úplně nový druh cestování, takže první stopování jsem nechal na Švárovi, který už měl zkušenosti se stopováním v Anglii před pár lety. Velice rychle jsem si ale zvyknul a zbytek cesty jsme stopovali společně. Za celý výlet mě dvakrát překvapila rychlost cestování. Nejdelší dobu na stopu jsem zažil ve Skotsku v Glasgow, kde mě trvalo stopnutí auta téměř osm hodin. Naopak cestu z Prahy do Třebíče jsem pomocí dvou stopů zvládl za 1,5 hodiny, což je čas, který bych nedal ani sám ve vlastním autě. Celkově jsme za 25 dní urazili přes 5400 km po silnici, 330 km lodí, 220 km vlakem, 18 km na kole, spoustu km pěšky a pár km během.

---

Článek průběžně dopisujeme

11 / 25 dní

Den 01 - 2011-07-28 - Čtvrtek - Třebíč - Plzeň

Čtvrteční dopoledne trávím celé balením věcí. Je toho opravdu hodně, takže zkouším různé kombinace, abych to do krosny vůbec dostal. Nakonec stejně musím nějaké věci oželet a nechávám je doma. Než opustím byt, raději se dvakrát ujistím, že je vše zavřené a vypnuté, a že nikde nemám nějaké jídlo, protože když vše půjde podle plánu, tak se zpět dostanu až za měsíc. Před jedenáctou hodinu se pro mě staví Švára a jedeme společně k němu domů. Zde opět vše vybalím a následně společně plníme krosny tak, abychom vše pobrali. Protože Švára má menší krosnu než já, je opět nezbytné nějaké věci vyřadit. Během hodiny máme vše připravené, takže se vydáváme na cestu. Hned před domem se necháme společně vyfotit a poté už míříme k Červené Hospodě, kde máme v plánu začít stopovat. Asi v půli cesty potkáváme protijedoucí auto, ve kterém sedí Švárův strýc a děda. Samozřejmě se nás ptají, kam jedeme. Po odpovědi, že do Skotska, jsou docela překvapeni a myslí si, že si děláme legraci. Krosna je opravdu těžká, takže jsem rád, když zhruba po půl hodině dorazíme na místo. U autobusové zastávky shazujeme krosny a píšeme první cedulku: Jihlava. Protože jsem nikdy před tím nestopoval, nechávám to zkušenějšímu. Švára si stoupne na křižovatku a zvedne ruku s palcem nahoru. Ještě než začneme tipovat, za jak dlouho pojedeme, zastavuje nám Švárův strýc, který už se vrací zpět do Okříšek. Protože tudy také máme v plánu jet, nasedáme a jedeme s ním až do Okříšek. Vystoupíme v centru a jdeme pomalu na okraj vesnice a postupně stopujeme. Když dojdeme až ke značce označující konec Okříšek, sundáme batohy a stopujeme na místě. Opět máme štěstí, protože nám po šesti minutách zastavuje osobní auto řízené ženou. Nasedáme a vezeme se až do Jihlavy. Tento přesun nám vyšel na poslední chvíli, protože se směrem k nám hnal velký černý mrak. V Jihlavě vystupujeme severně od centra. S cedulkou D1 začínáme stopovat na autobusové zastávce. Stopování ve městě nebývá moc úspěšné, takže se během následující hodiny pohneme, jen když se jdeme schovat před přeháňkou. Nakonec k nám dojde nějaký pán a říká nám, že zde je špatné místo, že bychom měli jít stopovat blíž k dálnici. Nakonec to dopadne tak, že nás dobrovolně odváží na dálnici k první benzínce. Zde vystoupíme, procházíme kolem symbolického hřbitova obětí autohavárií dálnice D1 a podchodem přecházíme na benzínku na opačné straně dálnice. Zde potkáváme mé spolubojovníky z Jinců. Mezitím, co s nimi mluvím, Švára píše další cedulku. Poté jdeme na výjezd z benzínky, kde už stopování zkouším poprvé i já. Po pár minutách nám opět zastavuje žena, tentokrát s osmimístným autem, ve kterém veze dvě malé spící děti. Švára si sedá na místo spolujezdce a na mě zbývá místo až úplně vzadu. Protože přes celé auto neslyším, o čem si povídají, brzy mě přepadne únava a pak už v autě spíme tři. Probouzím se až na pražském okruhu, kde se dozvídám, že nás veze až na druhou stranu Prahy do Zličína. Tam nás vysazuje na malé benzínce a my se jdeme najíst do KFC. Po cestě zahlédneme jiného stopaře, který se snaží stopovat na přivaděči na dálnici směrem na Plzeň, tedy tam kam míříme i my. U KFC se podíváme do mapy a určíme další cíl, poté se najíme. Když po necelé hodině dojdeme k přivaděči, zjistíme, že stopař tu stále je, jen se přesunul a teď stopuje přímo na dálnici. Zaujmeme tedy jeho bývalé místo a snažíme s cedulkou Plzeň někoho stopnout. Ačkoli zde auta jezdí nonstop, nikdo nám nechce zastavit. Držení ruce nahoře je bez odpočinku docela namáhavé, takže se po určité době střídáme. Až po nekonečných dvou hodinách nám konečně zastavuje menší auto, s mladým párem. Ihned nasedáme a míříme do Plzně. Po seznámení zjišťujeme, že se jedná také o stopaře, takže proto nám i zastavili. Po cestě jim říkáme o našem výletu a oni nám povídají o jejich minulých cestách, při kterých se jim podařilo stopnout si loď nebo dokonce i letadlo. Protože k Plzni se dostáváme až kolem osmé hodiny večerní, máme v plánu ukončit dnešní cestu a někde přespat. Od kolegů stopařů je nám doporučené místo východně od Plzně, kde se v lese nachází osamocená skála vysoká asi 15 až 20 metrů. Nakonec nás dovezou až kousek od ní, kde nás vysadí, my se rozloučíme a tentokrát už po svých míříme ke skále. U ní shodíme krosny a jen tak volně si vyleze až nahoru. Po slezení se najíme, najdeme vhodné místo k přespání a postavíme stan. Tímto ukončujeme první den.

Den 02 - 2011-07-29 - Pátek - Plzeň - Erlangen

Ráno po probuzení si uvaříme čaj a sníme nějaké pečivo. Stan máme rozhozený, aby mezitím uschnul. Po sbalení věcí se pěšky vydáváme do Plzně. Dojdeme do nákupní zóny, kde si dokoupím druhý vak na vodu a společně pak další jídlo a pití. Dle doporučení včerejších stopařů jdeme stopovat hned za kruhový objezd na silnici, která se připojuje na dálnici. S cedulkou Rozvadov se postupně střídáme a čekáme, kdo nám zastaví. Po nekonečných dvou hodinách se pohneme, ale pouze zpět k obchodům, abychom se schovali před přeháňkou. Když déšť přejde, jdeme zpět na silnici. Tentokrát zkoušíme stopovat těsně před vjezdem na dálnici. Ovšem během půl hodiny nám zastaví pouze auto, které jede špatným směrem, a tak se na doporučení Šváry rozdělujeme. Já zůstávám a Švára jde stopovat na předchozí místo. Asi po deseti minutách se mu zadaří a projede kolem mě kamiónem. Mě po určitých intervalech zastaví další dvě auta, ale obě jedou špatným směrem, takže stále stopuji. Štěstí se na mě usměje až po hodině a čtvrt, kdy mě nabírá chlápek v osobním autě. Bohužel jede jen do blízké vesnice, a tak mi nabízí vysazení na přivaděči. To po dnešních zkušenostech odmítám a raději vystupuji na nejbližší benzínce. Protože je velká, vypadá to, že zde by se stopováním problém být neměl. To je ovšem omyl, protože chvíli po vysazení zjišťuji, že zde projíždí asi tak dvě auta za minutu. Když už zde čekám téměř hodinu, raději zavolám Švárovi, aby věděl, kde jsem. Ještě mu oznamuji, že zde počkám asi deset minut, a pak zkusím přejít na nejbližší přivaděč. Naštěstí jakmile položím telefon, zastavuje vedle mě kamion. Řidič jede do Německa, a tak mě prý vezme. V kabině si všímám nabíječky, a tak si po zeptání nabíjím mobil. S Řidičem v průběhu jízdy mluvím o našem výletu a to, že na mě můj kámoš čeká u Rozvadova. Sám mi říká, že kdyby neměl strach z policistů v Německu, vzal by nás oba. Kolem šesté hodiny odpoledne dojíždíme k Rozvadovu, kde mě na poslední benzínce před hranicemi vysazuje. Odcházím do restaurace, kde potkávám Šváru. Oba zhodnotíme dnešní cestování a dáme si k jídlu menu v McDonald's. Protože máme ještě nějakou hodinu čas, jdeme zkoušet stopovat dál. Abychom mohli cestu lépe plánovat, Švára kupuje nějaká mapy Evropy. Naneštěstí začalo právě silně pršet, a tak musíme stát schování pod střechou u pumpy. Švára napíše na cedulku Nürnberg a poté se postupně střídáme. Kvůli šeru a dešti tomu moc naději nedáváme. Ovšem během několika minut nám zastavuje mladík v osobním autě, že prý jede do Nürnbergu a tak nás tedy vezme. S radostí k němu nasedáme a pokračujeme v cestě. S následných rozhovorů se dozvídáme, že se také jedná o bývalého stopaře. Když se nás zeptá, kde chceme vysadit, říkáme někde u Nürnbergu, nejlépe na benzínce. Z vlastní zkušenosti nám tedy doporučí, ať si co nejdříve koupíme mapu, kde jsou vyznačené všechny benzínky, abychom se mohli s řidiči lépe domlouvat. Ačkoli cíl jeho cesty je Nürnberg, odváží nás po dálnice ještě kousek dál za město a vysazuje nás na první benzínce poblíž města Erlangen. Zde ihned dáme na jeho rady a kupujeme nové mapy, kde jsou vyznačeny všechny benzínky. Protože už se začíná rychle stmívat, jdeme hledat místo k přespání. Dostat se z benzínky je trochu problém, protože je celá obehnaní křovím a když už najdeme cestičku, musíme se pořád dívat pod nohy, protože je to tam jak minové pole od všech, co nechtějí platit za záchody. Místo na spaní následně nacházíme asi půl kilometru daleko v blízkém lesíku. Mezi stromy najdeme, vhodné místo a postavíme stan. Následně si uvaříme něco k večeři a zalezeme do stanu.

Den 03 - 2011-07-30 - Sobota - Erlangen - Koblenz

Ráno po probuzení se najíme, sbalíme věci a odcházíme zpět na benzínku. Zde Švára vyndá mapu a začne plánovat dnešní trasu. Já mezitím obcházím benzínku a dívám se po autech s českou SPZ. Na celé benzínce najdu jen tři odpovídající kamiony. Po návratu mi Švára předá mapu a vydá se taky na průzkum. Když se vrátí, oznámí mi, že mluvil s jedním českým řidičem kamionu, od kterého se dozvěděl, že o víkendu většina kamionu po dálnici jezdit nemůže. Super, a to máme zrovna sobotu dopoledne. Každopádně na cedulku napíšeme Frankfurt a jdeme stopovat na výjezd z benzínky. Ačkoli místo nevypadá dobře, po deseti minutách nám zastavuje německý transportem s mladým řidičem, který nás bez problému nabere. Při rozhovoru s ním se dozvídáme, že jeho prací je testování nových aut. Po celkem dlouhé době jízdy nás vysazuje dvě benzínky před Frankfurtem. Zde si doplníme zásoby vody, kterou jsme spotřebovali večer a ráno na vaření. Když pak procházíme benzínku, všimneme si paní, která vede na vodítku třínohého psa. Psisko už je asi zvyklé, protože se pohybuje celkem normálně a na první pohled není nic vidět. Protože se zamračilo a teplota klesla trochu dolů, poprvé na naší cestě si oblékáme dlouhé oblečení. Když dojdeme na výjezd z benzínky, napíšeme na ceduli Köln a začínáme stopovat. Moc se nám ale nedaří, a tak po hodině vytahujeme opět cedulku s Frankfurtem. To ale nepomáhá a ještě k tomu začíná pršet, takže po necelých dvou hodinách odcházíme zmrzlý do restaurace přečkat déšť a ohřát se. Když už sedíme a kolem nás všichni jedí, koupíme si k obědu také něco. Venku stále prší a tak vytahuji deník a sepisuji, co všechno jsme zatím zažili, abych podle toho mohl po návratu vše v poklidu sepsat do čtivější formy. Po hodině a půl přestane pršet a tak se opět vracíme k práci. Ačkoli jsme dnes ujeli zatím jen jeden úsek, hodiny už ukazují půl páté. Tentokrát už se nám daří lépe, protože po půl hodině nám zastavuje otec s dcerou v osobním autě. Auto mají zaplnění různými věcmi, a tak se musím vzadu pěkně zmáčknout. Jejich cíl je Frankfurt a tak se necháváme vysadit hned na další benzínce, která je poslední před Frankfurtem. Čas opět pokročil, a tak už se cestou po benzínce rozhlížíme, kde bychom mohli přespat. Každopádně nějaký čas ještě máme a tak zkoušíme stopovat dál. Naději tomuto místo dáváme malou, protože tu moc aut nejezdí. O to větší radost máme, když nám po čtvrt hodině zastaví osobní auto s dvěma mladíky. Hned zjišťujeme, že se jedná o Němce, kteří za s sebou mají stejnou cestu jako my, protože jedou z Vltavy. Protože tam jezdí každý rok, trošku rozumí česky a tak je v autě veselo. Po následném rozvoru nám jeden z nich nabízí, že můžeme přespat u něj doma ve městě Koblenz, že zajdeme do hospody a ráno nás pak odveze zpět na dálnici. Protože už se stmívá, není nad čím váhat a souhlasíme. Když dorazíme do města, nejprve natankujeme, vysadíme jeho kámoše a poté už jedem až k němu domů. U něj doma složíme batohy a poté mu jdeme pomoct s odnášením jeho věcí, především několika balení českých piv v plechu. U něj doma chvíli posedíme a bavíme se o různých věcech. Poté se vysprchujeme, oholíme a vypereme špinavé věci. Kolem deváté hodiny večer nám přivolá taxík a odjíždíme do centra do hospody Kleine Freiheit. Po nějaké době se k nám přidá i jeho kámoš, který s ním jel v autě a další jeho přátelé. Hostinský se celou dobu stará, abychom na stole měli tyčinky, a čas od času rozdá rundu Jägermaistra, všechno na účet podniku. Po nějaké době měníme lokál a jdeme do klubu. Tam to ovšem stojí za prd, a tak míříme k další hospodě. Zde nejprve sedíme venku, a když se uvolní místo, přesouváme se dovnitř. Na pánských záchodech je zde celkem sranda, protože před každým pisoárem je na zemi napsaná velikost v cm, aby každý věděl, který může použít. Zajímavé je, že všichni stojí frontu u toho s největším číslem. Když jsme všichni v náladě, zkoušíme se učit návky v německém jazyku. Po pár dalších rundách panáků se rozloučíme a odjedeme taxíkem zpět do bytu. Zde něco sníme a někdy k ránu jdeme spát. V noci se jen párkrát vzbudím, když si jde Švára na záchod pročistit žaludek. Protože nevím, kdy bude další příležitost, dobíjím přes noc veškerou elektroniku.

Den 04 - 2011-07-31 - Neděle - Koblenz - Aachne

Po náročné noci se probouzíme až kolem jedenácté hodiny. Po snídani si sbalíme věci a našemu hostiteli necháme nějaké fotky na památku. Po dvanácté hodině opouštíme byt a necháváme se odvézt na dálnici. Po domluvě nás veze na jinou dálnici, která by nás měla lepé dostat kolem Kolína. Po vysazení na benzínce se rozloučíme a začneme plánovat další cestu. Mezitím na Šváru opět dolehne včerejší noc a tak vytahuje spacák, do kterého se uloží na lavičce. Mezitím co spí, já obcházím benzínku, dívám se po autech a hlídám naše věci. Zhruba po hodině přímo vedle Šváry zastaví žluté Camaro, která jako by z oka Transformers vypadlo. Po dvou prospaných hodinách Švára konečně vyleze ze spacáku, a tak vyrážíme stopovat. Máme celkem štěstí, protože nám za dvacet minut zastaví osobní auto, ve kterém jede žena se dvěma dcerami. Od nich se necháváme vysadit na poslední benzínce před Kolínem. Náš další cíl je odbočit na jihozápad do Francie. Zde už se nám moc nedaří, protože během následujících dvou hodin se nikam nepohneme. Sice nám zastaví čtyři auta, buď ale jedou do Kolína, kam mi nechceme, nebo jsou plní anebo chtějí zaplatit. Až páté auto je prázdná, má správný směr a nic po nás nechce. Řídí jej mladá pěkná architekta mířící do Aachne za hranicemi Francie. Jedeme tedy s ní a necháváme se vysadit opět na poslední benzínce před Aachne. Protože dnes jsme začali stopovat až kolem třetí hodiny odpoledne, nyní už je po sedmé večer a začíná se stmívat. Každopádně ještě zkoušíme štěstí a jdeme stopovat. Během hodiny a půl ale nikdo nezastaví, a tak pro dnešek končíme. Při procházení parkovištěm objevíme dva české kamiony a několik slovenských. Slováci jsou po otázkách, jestli by nás nesvezli nepříjemní a tak se jdeme zeptat Čechů. Když zaklepu na první kabinu, vykoukne na mě Němec, takže nám zůstává poslední možnost. Ve druhém kamionu už je Čech a tak se dáváme do řeči. Zjišťujeme, že jeho cíl cesty je Lille ve Francii asi tak sto kilometrů od moře, kam míříme. Prý nás klidně vezme, ale pouze jednoho. Máme tak další dilema, jestli se rozdělit. Protože je nám jasné, že to bude rychlejší, domlouváme se, že s ním pojedu já a nechám se vysadit někde na benzínce před Bruselem, protože podle mapy už pak žádná až do Lille není. Když jsme domluveni, uvaříme si ještě nějaké jídlo a poté za úplné tmy jdeme hledat místo na přespání. Když projdeme křovím, dostáváme se na pole za benzínkou. Bohužel zde máme na výběr pouze mezi hlínou nebo kukuřicí. Ani jedno se nám nelíbí, a tak hledáme dál. Po nějaké době zahlédnu v dálce stožár s vysokým napětím. Hned mě napadne, že pod ním by mohla být tráva, a tak se tam běžím podívat. Můj odhad je správný, proto se vracím zpět pro Šváru. Se všemi věcmi odcházíme zpět pod stožár, kde si ve vysoké trávě ušlapáváme místo na spaní. Když zalehneme, nastavuji si ještě hodinky na půl pátou ráno, protože řidič kamionu bude odjíždět přesně v pět, ať už se mnou nebo beze mě.

Den 05 - 2011-08-01 - Pondělí - Aachne - Daventry

V noci je mi docela zima, protože teplota se pohybuje jen kolem devíti stupňů, a tak se každou chvíli probouzím a kontroluji hodinky. Docela mě tedy překvapí, když najednou zjistím, že už je 4:38 a přitom, hodinky vůbec nepípaly. Urychleně tedy vylézám ze spacáku, oblékám se a balím vše do krosny. Nakonec se rozloučím se Švárou a ještě za tmy utíkám na benzínku. Naštěstí se ke kamionu dostávám pět minut před pátou, takže vše stíhám. Řidič mi otevírá dveře a poté mi pomáhá s vytažením těžké krosny nahoru. Když je přesně pět hodin, vyrážíme. Po chvíli jízdy řidiči oznamuji, že jsme se včera se Švárou domluvili, že vystoupím před Bruselem, kde na něj počkám. V té chvíli mi oznamuje, že vlastně přes Brusel vůbec nejede, ačkoli včera tvrdil, že ano. Jeho cesta vede jižněji, takže Brusel vlastně velkým obloukem podjede. Vzhledem k tomu, že už jsme ujeli několik kilometrů, zbývají mi pouze dvě možnosti. Buď vystoupím na poslední benzínce před odbočkou na Brusel anebo to risknu a vystoupím až někde u Lille. Protože je ale ta první benzínka hned první, kterou budeme míjet po asi půl hodině a nechce se mi tam ráno po tmě a v zimě několik hodin na Šváru čekat, rozhoduji se to risknout a oznamuji řidiči, že s ním tedy pojedu až k Lille. Protože mám před sebou cestu dlouhou téměř tři sta kilometrů, mám dost času si s řidičem povídat o různých věcech, především o naší cestě. Když po šesté hodině vykoukne slunko, je jasné, že předpověď slunečného dne se vyplní. Konečně se po čtvrtém studeném dnu ohřejeme. Když se začneme blížit k cíli, pomocí mapy a GPS najdeme nejbližší benzínku před Lille, kde se nechám vysadit. Přesně v osm hodin ráno zastavujeme na zvolené benzínce. Předpokládám, že touto dobou Švára ještě spí, ačkoli o pár set kilometrů jinde. Protože řidiči kamionů musejí dělat po třech hodinách půlhodinové přestávky, vyšlo to tak, že tu se mnou ještě půl hodiny počká.

Po projití benzínky objevuji tři české kamiony. Půjčuji si tedy od mého řidiče mapu a jdu se pro jistotu optat ostatních, kde přesně se nacházíme a popřípadě, jestli by mě nevzali dál, protože současný řidič pokračuje směrem na Paříž. První řidič mně ukazuje, že se nacházíme u úplně jiného města, což už podle cedulí je blbost. A protože jeho cíl cesty je hned za městem, jdu k dalšímu kamionu. Zde je domluva ještě horší, protože tento podle jeho slov neví, kde jsme ani, kam přesně jede. Prý je to ale někam na sever, což zas není pro mě. Jdu tedy zkusit štěstí k poslednímu. Tentokrát se nejedná o kamion, ale o obyčejný náklaďák. S postarším řidičem se komunikuje nejlépe a bez problému mi po chvíli pomocí GPS ukáže, kde přesně se nacházíme. Jediná škoda je, že jede na jih, kam opět nechci. Během rozhovoru k nám dojde Slovák, že potřebuje pomoct s něčím na notebooku. Využívám situace a hned se ho ptám, kam jede. Prý jen do Lille, takže mám zase smůlu. Hned na to zaparkuje vedle nás další Slovák. Hned ho pozdravím a ptám se, jestli náhodou nejede do Anglie. Když odpovídá, že ano, začínám se radovat, bohužel mě uzemní, když mi vzápětí oznámí, že stopaře nebere. Vracím se tedy ke kamionu, kterým jsem přijel a vracím mapu. Protože už uplynula půl hodina, loučím se s řidičem, který pokračuje v cestě. Jdu zpátky k postaršímu řidiči, protože mě nabídl, že ohřeje vodu na čaj. Poté co se najím a napiji, napíši Švárovi SMS, kde jsem, a že pokračuji v cestě do Calais. Poděkuji řidiči a odcházím na benzínku promyslet další cestu. Najdu regál s mapami a snažím zapamatovat si další cestu. Poté si sednu venku a do sešitu na poznámky pár minut propiskou píšu název cílového města Calais, kde bychom se v případě, že vystoupím na tomto místě, se Švárou opět sešli. Naposledy procházím benzínku, a protože nikoho nenacházím, zůstávám na výjezdu, kde začínám stopovat. Po předchozích zkušenostech, kdy jsem stopoval sám, mám strach, abych tu nestál, ještě večer. O to větší mám radost, když mi po pěti minutách zastavuje kamion. Vylézám za řidičem a ukazuji mu ceduli. Odpovídá nějakou, pro mě, neznámou řečí, že tam nejede. Zkouším se ho zeptat, kam jede v angličtině, ale té zase nerozumí on. V této chvíli přicházejí na řadu ruce a nohy. Když konečně vysvětlím, že potřebujeme mapu, vytáhne atlas a ukáže mi, že jede do Dunkerque, který leží také na pobřeží hned vedle Calais. Souhlasím, a nasedám za ním. Opět píši SMS Švárovi, aby věděl, kde jsem. Ačkoli se mi zdálo, že už jsme blízko pobřeží, cesta trvá více než hodinu. Během jízdy se mi občas snaží něco říct, ale bohužel mu vůbec nerozumím. Jediné, co pochopím je, když mi nabízí džus, který přijmu. V jedné chvíli mě začne zvonit telefon, ale protože se jedná o neznámé číslo a já potřebuji šetřit baterku, hovor odmítám. Ani po návratu domů jsem nezjistil, kdo to byl. Když dorazíme do Dunkerque odhaduji, že se mě snaží zeptat, kde chci vysadit. To mu samozřejmě nejsem schopen říct, a tak jsem mu velice vděčný, když pochopil mou cestu a vysazuje mě na poslední benzínce ve městě směrem na Calais.

Protože se jedná o městskou benzínku, je dost malá, a proto zde asi bude problém někoho stopnout. Ani ji nemusím procházet, protože z místa vidím po celé ploše a žádné vhodné auto zde nestojí. Opět píši SMS Švárovi. Když ale projdu výpisy, je mi divné, že mu ještě žádná SMS nedošla a to už je kolem poledne. Na výjezdu z benzínky shazuji krosnu a začínám stopovat. Kousek vedle mě už stojí jiný stopař a tak se s ním pokouším dát řeči. Mluví anglicky, takže to pro mě není zas tak velký problém. Je to Belgičan, jmenuje se Karl, je první den na cestě a míří na jih Francie. Jeho výhodou při stopování je, že umí dobře anglicky a každého řidiče se chodí ptát, kam jede. Asi hodinu tam stopujeme spolu a občas prohodíme řeč. Poté mě oznámí, že našel jednoho řidiče karavanu, který ho vezme. Prý se ptal i na mě, ale už nebylo místo. Když kolem mě projede, aspoň mu zamávám na cestu. Stání na slunku mě přestává bavit, a tak si na chvíli sedám do stínu a na ceduli dokreslím vlajku České republiky. Poté opět pokračuji ve stopování. Po nějaké době mě zastaví auto a řidička s dětmi se mi snaží říct, že jedou kousek od Calais, a že by mně vzali. Protože ale nechci riskovat vysazení bez mapy někde, kde to neznám, raději odmítám. Po nějaké době zastavuje další auto, tentokrát transportér řízený černochem. Vůbec si ale nerozumíme, a tak odjíždí. Po nějaké době mi opět začne zvonit telefon. Opět se jedná o neznámé číslo, ale jiné než před tím. Chvíli váhám, ale nakonec to vezmu. A dělám dobře, protože na druhé straně se ozve Švára a ptá se, kde jsem a proč jsem se neozval. Vysvětluji mu, že už jsem mu napsal tři SMS, ale podle výpisu mu žádná nedošla. To potvrzuje. Zároveň mi vysvětluje, že je na smluveném parkovišti, kde jsme se měli potkat, ale protože mě tam nenašel, tak se mi snažil dovolat, ale jeho telefon začal hlásit chybu sítě. Proto si musel půjčit telefon od jednoho řidiče kamionu a teď mi volá. Z toho vyplívá, že já mu můžu pouze volat a nemůžu psát SMS a on mi zase může jen psát SMS a nemůže volat. Domlouváme se tedy, že se setkáme v Calais někde u informačního centra. Po ukončení hovoru pokračuji ve stopování. Po chvíli kousek vedle mě zastaví auto, ze kterého vystoupí dva chlapi. Jeden jde do benzínky a druhý vykonává malou potřebu hned za autem na silnici. To mě pěkně naštve, protože slunko má dnes pořádnou sílu, a tak mě kromě tepla začíná vadit i nechutný zápach. Už i tak omezený výhled po benzínce mě zatarasí dva kamiony, které zaparkují naproti mně. Od Šváry mě přichází SMS o změně plánu. Prý sehnal řidiče, který jede až do Birminghamu a vezme ho s sebou minimálně do Doveru, takže se mám pokusit o totéž. To mi trochu kazí náladu, protože jsem si vědom, jak na tom jsem se svou angličtinou. Po další chvíli stopování zahlédnu na zemi cent. Zvednu ho, dám si ho kapsy a pomyslím si, že by mě aspoň mohl přinést štěstí. Během chvíle kousek přede mnou zastaví staré auto se slovenskou značkou. Řidič vypadá dost nespokojeně a celkem dlouho něco řeší. Poté vystupuje a odchází s nějakými papíry do benzínky. Po pár minutách se ale vrací a dál v autě něco řeší. Využívám tedy situace a jdu se ho zeptat, kam mám namířeno a vysvětluji mu svou situaci. Odpovídá, že jede do Doveru, kam má za pár hodin zaplacený přejezd na trajektu a to nejhlavnější, že mě vězme. Ukazuje mi papír, kde má potvrzené zaplacení pro jedno auto a jednu osobu. To je trochu problém, ale říkám mu, že to zkusím vyřešit až na místě a když tak to doplatím. Bohužel je tu ještě další problém a to je, že neví, kde se má nalodit. Lístek mu totiž objednal jeho syn a on sám se v tom teď nemůže vyznat. Překvapeně mně tedy dává všechny papíry do rukou a posílá mě na benzínku, ať se jdu zeptat, kde to má být. Prodavačky se tedy velice jednoduchou angličtinou ptám, kde daný přístav leží. Ihned mě odpovídá EXIT 53. Tak první úkol splněn. Než odjedeme, musíme ještě doplnit benzín. Nejspíš kvůli ceně, si veze svůj vlastní v 50 listrovém kanystru. Z PET láhve vytvoříme nálevku, kterou držím u nádrže, a on nalévá benzín. Kanystr je ale moc těžký a tak se občas netrefí a poleje mi ruku. Když skončíme, smrdím, jak kdybych se v tom benzínu celý vykoupal. Před třetí hodinou konečně odjíždíme.

Hned za městem odbočíme na EXIT 53 a přes několik velkých kruhových objezdů se po pár kilometrech dostáváme k přístavu. Řidič se jmenuje Tibor a celou cestu jen nadává, nadává a nadává. Hned u první brány se zkouším zeptat, jestli není problém, že jedu s Tiborem. Prý je to v pohodě, protože se platí jen za auto, a tak jen vytiskne nový doklad, kde jsou uvedeny dvě osoby. Po následném nahlédnutí, dokonce zjistím, že jsem uvedený jako řidič a Tibor jako spolujezdec. Na další bráně následuje kontrola totožnosti kvůli uprchlíkům, kterými se to zde údajně jen hemží. Černoška v uniformě za přepážkou se na nás jen mračí a já doufám, že se nepůjdou podívat do auta, protože to tu smrdí jak v cisterně. Naštěstí žádná problém nenašla a my přijíždíme na velké parkoviště, kde budeme asi hodinu čekat na nalodění. Když se Tibor trochu uklidní, ptám se ho, kam přesně v Anglii jede. Odpovídá, že do Peterboroughu, který leží východně od Birminghamu, takže to by mně moc nepomohlo. Domlouvám se s ním, že proběhnu parkoviště a pokusím se nalézt nějaké Čechy, kteří pokračují dál na sever. S foťákem v ruce nejprve probíhám parkoviště osobních aut, ale zde nenacházím vůbec nikoho, ani jiné Slováky. Na parkovišti kamionů už je to lepší. Čechů i Slováků už je tu dost, ale většina jede buď ve dvou, nebo údajně končí hned kousek od pobřeží. Vracím se zpět za Tiborem a čekáme na trajekt. Před čtvrtou hodinou odpoledne konečně přijíždí a začíná se naloďovat. První najíždí kamiony a po nich osobní auta. Když uvnitř zaparkujeme, vezmu si doklady a další potřebné věci a společně s Tiborem jdeme na palubu. Kdybych zde nebyl výhled na moře, myslel bych si, že jsme v nějakém velkém nákupním centru, protože jsou zde samé restaurace a obchody. Nejprve jdeme ven na zadní palubu, abychom se podívali, jak budeme odplouvat. Když konečně uvidím moře, uvědomím si, že je to teprve po druhé v životě, ale opět na lodi. Když vyplujeme z přístavu na volné moře, v dálce už je slabě vidět pobřeží Velké Británie. Protože zde ale jinak není na co se dívat, jdeme dovnitř, kde si konečně koupím něco k jídlu. Na výběr moc není a tak si dávám cheeseburger, hranolky a limonádu. Během mého oběda se uprostřed místností usadí nějaký černoch a začne předvádět nějaké triky s nafukovacími balónky. Během chvíle má kolem sebe mnoho dětí, kterým začne hrát divadlo. Když dojím, jdu se podívat do místního obchodu, ze kterého si nakonec odnesu mapu Velké Británie a nějaké sladkosti. Od Šváry mi bylo doporučeno, ať jdu zkusit oddělení Routemaster pro řidiče kamionů, kde bych mohl najít nějaké vhodné řidiče. Když tam s Tiborem dojdeme, zjišťujeme, že zde asi nikoho nenajdeme, protože skoro všichni jen sedí a mlčky koukají na moře. Najdeme si tedy volný stůl a také se posadíme. Následující hodinu jen sedíme, mluvíme a díváme se na moře. Když jsme na odchodu, zastavíme se uprostřed lodě, abychom se rozhlédli na moře pěkně ze středu. V této chvíli se hned za mnou nahlas a česky ozve: "Tak, a vidím hovno!" Otočím se a s úsměvem na tváři odpovím: "Cože? Tady?" Chlápek hnedka zrudne a jeho žena se začne smát. Přisednu si tedy k nim a pár minut se s nimi mluvím o naší cestě. Když se začneme přibližovat k přístavu, jdeme opět ven na zadní palubu, abychom si mohli prohlédnout úplně bílé útesy kolem pobřeží. Když trajekt přistane, scházíme do podpalubí k autu. Když dá posádka povel, všichni začnou vyjíždět ven. První opět jedou kamiony a poté osobní auta. Venku už nás nečekají žádné kontroly, jen kolem výjezdu stojí několik policistů. Když vyjedeme z přístavu, Tibor zastavuje, abych mohl vystoupit. Rozloučím se s ním a on odjíždí. Protože jsem se dostal do jiného časového pásma, posouvám si čas o hodinu zpět. Nyní mám tedy půl páté. Otevírám mapu a přemýšlím, jak pojedu dál. Když se konečně rozhodnu, vytáhnu tužku a papír, abych mohl napsat novou cedulku. V této chvíli mi přichází SMS od Šváry, jak jsem na tom. Ihned mu volám zpět, abych zjistil, že přemluvil svého řidiče kamionu, a tak přibere i mě a sveze nás až k Birminghamu. Protože ale přijedou až někdy v noci, mám kolem pěti hodin volného čas.

Beru krosnu a vyrážím po nábřeží směrem k centru. Hned na první křižovatce si všimnu, že tam policie odchytla nějaké auto a provádí jeho prohlídku. Když dojdu na oblázkovou pláž, jdu se podívat k vodě. Je poznat, že nejsme nikde na jihu, protože voda je zde pěkně ledová. Na památku si beru nějaké menší oblázky. Další můj plán je vylézt někde na útes a pořádně se rozhlédnout. Vyrážím tedy po cestě vzhůru, až dojdu ke hradu, který stojí na okraji. Bohužel už je zavřený, takže ho musím celý obejít. Při cestě volám mamce a Nooovisovi, kterým jsem slíbil, že zavolám, až se dostanu do Anglie a zkráceně jim popisuji proběhlé dny. Když po pár kilometrech obejdu celý hrad, dostávám se pod obrovskou stráň, kterou vylézám s menšími obtížemi, protože je písečná a tedy pěkně klouže. Nahoře nastává další komplikace, protože stále nejsem na okraji. Abych se tam dostal, tak musím přelézt plot. To už s krosnou nezvládnu, tak ji sundávám a schovávám pod blízký keř. Bez zátěže už to jde lépe, tak se po chvíli dostávám na místo, odkud už je rozhled lepší. Bohužel dál už je cesta zarostlá, a tak zde chvíli zůstávám a pořizuji pár fotek. Strach o krosnu je ale silnější, a tak se po pár minutách raději vracím. Pořád tam je, a tak si zde na chvíli odpočnu a dám si svačinu. Když po sedmé hodině zapadne slunko a začne být chladněji, vezmu si bundu a pomalu se vydávám zpět k přístavu. Sejít prudkou stráň dolů je překvapivě ještě těžší než se po ní vyškrábat nahoru. Když se po pár pádech konečně dostávám dolů, mám boty plné písku, takže jdu k blízkému zábradlí u parkoviště, abych mohl písek vysypat. Když si poté zaváži obě boty, těsně přede mnou zastaví staré červené auto s černochem s námořní čepicí, starým bezzubým dědkem a psem. Dědek se mě anglicky začne vyptávat, co dělám, proč jsem tady, s kým jsem tady, co budu dělat a jestli mám telefon. Hned jim odpovídám, že jsem student matematiky a fyziky na prázdninách a že čekám na kámoše, kteří mají za chvíli přijet dalším trajektem, a mobil nemám. Zároveň šahám do kapsy a nahmatávám nůž, pro případ nouze. Do dneška nevím, proč jsem jim řekl právě toto. Kdybych řekl pravdu, že jsem voják a nějak nenápadně ukázal nůž, možná bych měl hned klid. V následujících minutách se ze mě snaží dostat další informace. Ve chvíli, kdy mě začne nabízet, že mě svezou k přístavu a dědek vystoupí z auta, zvedám se a zrychleným krokem vyrážím pryč od nich. Naštěstí na to nijak nereagují a jen mi ještě říkají, že mě v přístavu najdou a někam si půjdeme sednout, poté odcházejí opačným směrem. Chůzi přesto nezvolňuji a s nožem v ruce rychle vycházím kopec do města. Ve městě už se uklidním a nůž schovám. Zkratkou parkem scházím zpět na nábřeží. Čas opět pokročil a nyní už je úplná tma, a tak všude svítí světla. Na nábřeží si sedám na lavičku, svačím a kochám se nočním Doverem. Stále mě ještě zbývají téměř dvě hodiny, a tak si sedám pod lampu a sepisuji do deníku poslední události. Nakonec ještě zavolám do práce, abych se spolubojovníkům pochlubil pokrokem v našem výletu. Když kolem desáté hodiny zbývá už jen něco kolem půl hodiny do příjezdu kamionu, vyrážím pomalu směr přístav a po cestě ještě zkouším různé noční fotky. Slibovaná návštěva dědka a černocha se naštěstí nekoná, přesto jsem stále na pozoru.

Zastavím se na stejném místě, jako mě před tím vysadil Tibor a čekám. Kolem mě projede spousta aut, ale žádné není to správné. Po několika minutách mě volá Švára a ptá se, kde jsem. Oba dospějeme k závěru, že museli vyjet nějakým jiným výjezdem. Po nějaké době konečně přijíždí směrem od centra a nakládají mě před kruhovým objezdem. Po naložení, hned vyrážíme směr Londýn. Když se v kamionu rozhlédnu, zjišťuji, že nás jede celkem pět, protože kromě mě, Šváry a řidiče Oldy jsou tu ještě dvě jeho děti. Několik desítek minut si oba dva vyměňujme zážitky z dnešního dne, kterých jsme oba dva měli víc, než za všechny předchozí dny. Oba se jednoznačně shodujeme, že se jedná o zatím nejlepší den. Jak postupně slábne konverzace, slábne i moje výdrž a začínám se cítit velice ospalý. Když to překročí určitou mez, usínám. Občas se jen probudím, abych zjistil, že stále jedeme, a tak opět usínám. Prospím i objezd Londýna a probudím se, jen když zastavujeme na záchod. Po odjezdu je opět hned po mně. Nakonec ve tři hodiny ráno zastavujeme na servisu (anglické pojmenování pro benzínovou pumpu) u města Daventry. Zde se s Oldou rozloučíme a na další cestu od něj dostaneme nějaké rohlíky a kus chleba. Poté odjíždí do svého cíle. My zase odcházíme do McDonald's, kde si dáváme pořádné jídlo. Když vše sníme, odcházíme hledat místo k přespání. Bohužel na této straně dálnice jsou jen keře, silnice a parkoviště, a tak přes most přecházíme druhou stranu. Jdeme podél silnice směrem k vesnici a díváme se, kde bychom to zapíchly. Kolem silnice jsou všude louky, bohužel všechny oplocené, a tak dojdeme až do vesnice, kde zjišťujeme, že to lepší nebude, a tak jdeme zpátky. Když se dostaneme zpátky k mostu, máme v nohách už tři kilometry. Shodneme se, že hledat dál nemá smysl, a tak přelézáme ohradu a jdeme na okraj louky hned pod silnicí, kde jsou největší stromy. Najdeme rovné místo, vybalíme karimatky a spacáky a kolem čtvrté hodiny ráno konečně usínáme ve výběhu pro krávy. Když si vezmu, že jsem předchozí den vstával na pátou hodinu, abych stihl kamion z Aachne, mám za sebou přesně 24 hodiny na nohách.

Den 06 - 2011-08-02 - Úterý - Daventry - Hamilton

Ráno nás kolem osmé hodiny probudí slunko. Cítím se dost unavený, protože čtyři hodiny spánku je opravdu málo. Když se rozhlédnu kolem sebe, vidím, že nás z povzdáli pozoruje zajíc. Jak se se pohnu, uteče. Během chvíle tu začne být nepříjemně teplo, a tak začneme balit věci. Když si začnu obouvat boty, všimnu si, že jsem večer nejspíš šlápl do nějakého kravího exkrementu, protože mám na chodidle zaschlou nějakou tmavou smradlavou věc. Snažím se to sice umýt, ale moc nejde. Použiji tedy na nohy trochu větší dávku parfému a umývání nechám na jindy. Když se vracíme přes most zpět na servis, máme krásný výhled na dopravní zácpu. Na obě strany je dlouhá, kam až oko dohlédne. Na benzínce si opět kupujeme něco k jídlu. Před odchodem jdu na WC, abych nabral vodu do vaků. Bohužel je moc horká, takže musíme koupit vodu balenou. Když venku plánujeme další cestu, dojídám zbytek chleba, který bychom jinak museli vyhodit. Po nějaké chvíli na nás dopadne únava a Švára usne na stole. Když se probere, jdeme stopovat. Na výjezdu ze servisu, potkáváme staršího stopaře. Jdeme k němu a Švára se ho začne ptát na různé informace ohledně stopování a cestování ve Skotsku. Chlápek už je s někým domluvený, a tak po pár minutách odjíždí pryč. Na nás se usměje štěstí až po hodině, kdy nám zastavuje muž v osobním autě. Po celou dobu stopování stále svítilo slunce, takže jsme celkem rádi, když si konečně sedneme do auta a vyrazíme na cestu. Jsme dovezeni až poslední servis před Manchesterem. Zde si trochu odpočineme, najíme se a doplníme vodu. Bohužel zde neteče studená voda, ale pouze vlažná z bojleru, která mi po napuštění do vaků navždy vaky zničí, protože jakákoli voda po chvíli začne chutnat jako plast. Slunko mezitím vystřídaly mraky, a tak občas zaprší. Stopování zde ubíhá celkem rychle, protože během pěti minut nám zastavují dvě auta. Bohužel obě mají špatný směr. Po dalších 15 minutách nám zastaví malé osobní auto, které je ovšem i bez nás dost plné. My jsme ale skladní, a proto se do auta vlezeme. Jediné, co mně dělá starosti je, že jsem si před jeho zastavením chtěl odskočit na záchod. No teď už je pozdě. Švára sedí opět vepředu vedle řidiče a já sedím vzadu kompletně obložený batohy. Od řidiče se dozvíme, že se také jedná o stopaře, a že nám doporučuje, ať si projedeme západní pobřeží po ostrovech, které sám procestoval. Mezi batohy se sedí až moc pohodlně, a tak po nějaké době přestanu vnímat a usnu. Proberu se až po nějaké době, ale připadám si, jako kdyby spal asi celý den. Okolí se totiž úplně změnilo. Dálnice je skoro prázdná, terén začal být mírně kopcovitější a úplně zmizely stromy. Místo nich jsou všude po kopcích jen ovce. Když přejedeme pár kopečků, vystoupíme na servisu u Penrith. Když náš řidič odjede, Švára si všimne, že se mi na batohu houpe visací zámek. Když se na něj podívám, tak mi dojde, že se mi musel přichytit na batoh v autě při vystupování. Řidič už je ale pryč, klíče také nemáme, a tak ho necháváme na kameni před servisem. Za celou naši dlouho cestu je to jediný řidič, které jsme okradli, i když neúmyslně. Po projití servisu se najíme a uvaříme nějakou kávu. Když se vydáme stopovat dál, už je po sedmé hodině večer, takže tomu nedáváme moc velkou šanci. Protože přes servis už nejezdí skoro žádné auto, domlouváme se, že pokud to nepojede, půjdeme natvrdo stopovat přímo na dálnici. Štěstí ale stojí při nás, a tak po deseti minutách, kdy kolem nás projede asi 10 aut, někdo zastavuje. Jedná se o starší pár, který jede do Glasgow. Po cestě se Švára opět snaží držet komunikaci a vyzvídá různé věci o Skotsku. V některých případech přijde řada i na mě, a tak musím složitě něco vymýšlet, aby to dávalo smysl. Protože po dálnici zde nejezdí moc aut, občas si všimnu, že projedeme kolem českého kamionu. To je dobré znamení, že cesta zpět by mohla být rychlejší, ale na to máme ještě dost času. Abychom neskončili v noci v největším městě Skotska, necháváme se kolem 8 hodiny večer vysadit na servisu u Hamilton těsně před Glasgow. Do centra už teď nemá smysl jezdit, takže jdeme hledat místo k přespání. Všude je ale mokro, protože před naším příjezdem pršelo. Při hledání projdeme kolem mausolea, golfového hřiště až se dostaneme k velkému parku. Tam by byl náš stan opravdu nenápadný, a tak se vracíme zpět do malého lesíka u mausolea, v jehož středu je malý palouček, kde stan nakonec postavíme. Zde poprvé zjišťuji jak moc je voda z bojleru ze servisu u Manchesteru nechutná. Raději ji nechám na ráno na čaj a pijeme ze Švárových zásob. Když jdeme kolem desáté hodiny spát je ještě světlo. Jsem docela zvědavý, jak to bude se světlem, až budeme úplně na severu.

Den 07 - 2011-08-03 - Středa - Hamilton - Glasgow

Ráno se probouzíme před osmou hodinou. Když vylezeme ze stanu, všude je mokro, ale obloho je celá modrá, takže očekáváme krásné počasí. Sbalíme věci a poté odcházíme zpět na servis. Po cestě objevujeme na parkovišti český kamion. Před hlavní budovou se posadíme ke stolům a začneme vybalovat věci. Švára se jde mezitím dovnitř osprchovat. Když venku snídám, prochází kolem mě řidič českého kamionu. Když na něj promluvím, je docela překvapený. V průběhu našeho hovoru se vrací Švára a společně se domlouváme, že nás odveze do Glasgow. Ještě před tím mu ale Švára pomáhá vyřešit nějaký problém s odesláním faxu zpět do České republiky. Já mezitím zůstávám venku a vařím čaj. Když se vrátí, jdu se osprchovat a oholit. Poté sbalíme věci a jdeme společně ke kamionu. Batohy naložíme do nákladního prostoru a nasedneme do kabiny. Celkem jedeme čtyři, protože společně s řidičem jede i jeho malý mladý syn. Do Glasgow to není daleko, a tak během několika minut zastavujeme u obchodu Tesco, kde už stojí jiný český kamion, s jehož řidičem se náš řidič zná. V kamionu si necháváme batohy a jdeme na nákup. Po hodině se vracíme zpět a u kamionu si dáváme pořádnou snídani. Mezitím se bavíme s řidiči o naší cestě a domlouváme se, že by nás mohli při zpáteční cestě vzít. Švára při nákupu objevil Cheese Cake, a protože na něj měl velkou chuť, koupil si celé kilové balení. Když snědl asi tak čtvrtku, měl dost. Teď ale sedí opřený o kolo kamionu a cpe do sebe i zbytek se slovy, že to přeci nevyhodí. Když ho po několika desítkách minut zdlábne, je tak unaven, že usne. Když se probere, rozloučíme se s řidiči, kteří jdou na procházku, a vyrazíme směrem do centra Glasgow. Švára se několika místních lidí zeptá, jaký autobus do centra jede, a pak už jen čekáme na zastávce. Když požadovaný autobus přijede, nastoupíme. Řidič po nás hned chce libry, jenomže my máme jenom papírové ve velké hodnotě a ty on nechce. Prý se musí platit přesnou hodnotou. Když se ho Švára zeptá, jak to máme udělat, nechá nás jet zadarmo. Autobus překvapivě nejede rovně, ale kvůli rozestavěným silnicím pořád kličkuje, takže si po pár blocích přestávám pamatovat cestu. Vystupujeme až u hlavního vlakového nádraží, které se nachází hned u náměstí. Od místních zjistíme, kde se nachází informace a jdeme dovnitř. Když po dlouhých minutách vyjdeme o něco chytřejší ven, míříme zpět k vlakovému nádraží. Zde máme v plánu nechat v úschovně batohy a nalehko se jít projít po okolí. Protože obsluha úschovny chce vidět, co máme v batohách, musíme je rozepnout a ukázat téměř všechny věci. Skoro vše je v pořádku, a tak si s sebou do malého batohu bereme kromě pití, jídla, foťáků, peněz a dokladů, navíc jen plynovou bombu. Naše cesta vede přes náměstí směrem ke Glasgow Cathedral. Protože přicházíme těsně před zavírací dobou, jsme dovnitř puštění jako poslední. Po našem odchodu ji pro dnešní den zavřou. Podle mapky, kterou jsme dostali uvnitř, pokračujeme o kousek dál na kopec, na kterém se na celé jeho ploše nachází velký historický hřbitov. Když se dostaneme až nahoru, dá se s námi do řeči skupina tři chlápků. Mezitím co s nimi Švára konverzuje, já se potloukám kolem a sbírám fotky. Po celém hřbitově je udržovaný trávník, takže po něm chodíme bosy, a necháváme tak po několika dnech v botách nohy pořádně vyvětrat. Ze hřbitova míříme zpět do centra, a protože nám celkem vyhládlo, zastavujeme se v McDonald's na pořádné menu. Čas mezitím přeskočil sedmou hodinu večer, tak jdeme najít Euro Hostel. Pomocí mapy jsme u něj během chvíle. Protože už mají jen pár volných míst, moc nepřemýšlíme a pokoj hned platíme. Zběžně ho omrkneme a poté jdeme zpět na nádraží pro batohy. Tam zjišťujeme, že do vyzvednutí máme ještě dvě hodiny čas, tak vyrážíme přes Glasgow Green k Peoples Palace. Když se téměř u cíle zastavíme u ruského kola, přijde k nám černoch a začne s námi hovořit. Není nijak vlezlý a ani nás nijak neobtěžuje. Pouze je zvědavý, odkud jsme a jaké jsou naše plány. Dozvíme se, že jeho sportovním idolem je jeden český fotbalista. Ke konci přizná, že by taky rád cestoval stopem, ale kvůli jeho barvě by asi nikam nedojel. Poté se s námi rozloučí a pokračuje v cestě. U Peoples Palace si vyfotíme kašnu a naši cestu otočíme zpět do centra. Nohy už nás celkem bolí, a tak jsme oba rádi, že si na nádraží vyzvedneme batohy a dojdeme zpět do Hostelu. Pokoj už se mezitím naplnil dalšími lidmi, a tak máme menší problém, abychom se tam s našimi věcmi vůbec vešli. Když se konečně ubytujeme, dám si nabíjet veškerou elektroniku, osprchuji se, oholím se a přeperu některé oblečení. Tentokrát se poprvé na cestě holí i Švára. Než to všechno dokončíme, uteče další hodina, takže do postele zaleháváme až kolem půlnoci. Na naší cestě se jedná o druhou noc v posteli a první hostel.

Den 08 - 2011-08-04 - Čtvrtek - Glasgow - Oban

Když nás ráno v osm hodin probudí budík, někteří spolubydlící už jsou pryč. Pohled z okna ven mi trochu zkazí náladu. Oproti včerejšímu dnu, kdy bylo jasno, je dnes zataženo a prší. Doufám tedy, že do našeho odchodu přestane aspoň pršet. V ceně hostelu je i snídaně, a tak se oblečeme a jdeme o pár pater níže se najíst. Jídelna je téměř plná, tak se postavíme do fronty a postupujeme pomalu ke zdroji. Když na nás konečně přijde řada, zaplníme tác tousty s máslem a marmeládou a k pití si vezmeme čokoládu, šťávu a mléko. Posadíme se ke k volnému stolu a vše sníme. Poté si ještě jsme přidat, abychom se na cestu pořádně najedli. Po snídani jdeme zpět na pokoj a sbalíme veškeré věci. Zkontrolujeme, že jsme nic nezapomněli a jdeme na recepci předat klíče. Švára dostal nápad využít internet a podívat se, jak bychom se co nejrychleji a nejlevněji dostali z města, protože jízda stopem z centra nepřipadá v úvahu a pěšky to nemá smysl. Kupuje si tedy připojení internetu na hodinu a hledá vhodné spoje. Já mezitím sedím na schodech a sepisuji si poznámky z předchozích několika dnů. Když Švára vítězně skončí, z nalezených možností se nám nejvíce zamlouvá hodinová cesta vlakem až na konečnou do obce Balloch, ze které už stopem pojedeme na severozápadní ostrovy. Vyrážíme tedy zpět na vlakové nádraží. Zde se na chvíli zasekneme, protože netušíme, kde se kupují lístky. Od nás jsme zvyklí kupovat si je u pokladen. Ježe zde nic takového není. Až po chvíli přijdeme na to, že k nákupu slouží velký automat uprostřed haly. Naštěstí bere i platební karty a tak si kupujeme dvě jízdenky. Nyní následuje další změna oproti našemu kraji, kde se jízdenka používá při nástupu do vlaku nebo případně až v něm. Jízdenka se zde musí použít už při vstupu do vnitřní části nádrží, kde jezdí vlaky. Chvíli kličkujeme po chodbách, až nalézáme naše nástupiště. Do odjezdu vlaku máme asi půl hodiny, kterou trávím oblepováním poznámkového sešitu, který už začíná projevovat známky opotřebení. Po příjezdu vlaku nastoupíme a posadíme se ke stolu, který zde patří mezi běžnou výbavu vlaků. Cesta trvá necelou hodinu, což mi vyhovuje, protože během ní doopravím sešit a dopíši poznámky, které jsem nestihl dopsat v hostelu. Před třináctou hodinou vystupujeme v konečné stanici Balloch poblíž jezera Loch Lomond. Švárovi mezitím párkrát zabručelo v břichu, a tak je jeho aktuálně největší starostí nalézt nějaký záchod. Naštěstí kousek u informačního centra stojí luxusní automatické záchody, u kterých shodí batoh a zmizí uvnitř. Když po několika minutách vyleze spokojeně ven, je trochu překvapený, protože prý chtěl spláchnout, ale ono nebylo čím. Jsme sice na automatiku zvyklý, ale na záchodě bychom ji opravdu nečekali. V informačním centru získáme další informace a mapy, které naši další cestu vedou kolem jezera Loch Lomond. Po asi dvou kilometrech dorazíme na malou pláž, ze které je nádherný výhled po jezeře a na kopce za ním. Oblačnost se mezitím roztrhala a vykouklo na nás slunko. Zůstáváme tedy na pláži a vaříme si oběd. Během oběda se Švára opět rozpovídá s nějakým chlápkem a mezitím, co si vařím svoji porci, řeší něco na pláži. Když se najíme, sklidíme věci a vyrazíme kolem břehu přes velké akvárium směrem k hlavní silnici, na které budeme stopovat. Po projití několika ulic se dostáváme k poslednímu kruhovému objezdu před výjezdem z Ballochu. Shazujeme batohy a začínáme stopovat. Přestože se jedná o dost špatné místo na stopování, po půl hodině nám zastavuje chlápek v osobním autě a bere a nás až do Tarbetu. Kousek od nás je stále jezero Loch Lomond, a tak se na něj jdeme podívat z jiného místa. Když dojdeme na molo, vidíme, že kousek od nás je ohraničená část, kde stojí policejní auta a ve vodě se pohybují potápěči. Po obhlédnutí místa se vracíme zpět na silnici a na křižovatce stopujeme dále do Inveraray. Je nám jedno, kterým směrem pojedeme, protože obě cesty se nakonec opět spojují. Těsně před tím, než nám další řidič zastaví, si všimneme skupinky několika turistů s velkými batohy, kteří kolem nás projdou s totálně apatickým výrazem ve tváři. Asi je jejich cesta pěkně zmohla, a proto když kolem nich projíždíme v pohodlí auta, vysmátý jim zamávám. Při jízdě se od řidiče dozvídáme, že se jedná o bývalého vojáka, kterého propustily ze zdravotních problémů, když přišel o prst. Původně měl namířeno je přes kopec na východní pobřeží jezera Loch Fyne, ale nakonec nás odváží až okraj Inveraray. Před odjezdem nám doporučí návštěvu jednoho místního zámku, ke kterému se hned vydáme. Bohužel dojdeme jen k zamčené bráně, a tak si ho aspoň vyfotíme. Potom se vracíme zpět do Inveraray. V této oblasti je velká oblačnost, tak že slunce už nesvítí a s přestávkami se tu prohání přeháňky. Na pobřeží stojí jako součást muzea staré rybářské lodě. Kousek opodál na mole skupinka rybářů chytá ryby. Po projití Inveraray už je po sedmé hodině, ale i přesto zkoušíme u místní benzínky stopovat dále směrem na Oban, poslední město na pobřeží, ze kterého přeplujeme trajektem na severozápadní ostrovy. Moc šancí tomu nedáváme, protože takhle pozdě a ještě v takhle malé vesničce kolem nás projede během pěti minut jen jedno auto. Při stopování na mě přijdou chutě na něco dobrého, a tak se jdu podívat do benzínky, kde objevím jedny velice dobré chipsy. Po necelé hodině stopování nám konečně zastaví starší chlápek v osobním autě, který míří směrem na Oban. Když se po hodině jízdy přiblížíme k Obanu, řekne nám, že přímo do Obanu nejede, ale i přesto nás tam hodí. Před devátou hodinou večer tedy vystupujeme na pobřeží v Obanu. Je nám doporučeno jít po silnici dál na západ, že prý tam dojdeme k lesu, kde by se dalo přespat. Už jsme celkem unaveni, takže nás celkem láká zalézt do nějakého hostelu nebo hotelu, kterých po cestě pár míjíme. Nakonec ale vítězí dobrodružný duch a my pokračujeme dále, až dojdeme na dohled od zříceniny hradu. Zde odbočíme na pole s výběhem pro ovce a zamíříme k lesu. Kousek pod lesem nacházíme malou vyvýšenou rovinku, kde se rozhodneme přečkat noc. Protože ale kousek od nás je kopec, ze kterého by mohl být dobrý rozhled, necháváme zde věci a jen nalehko si na kopec vyběhneme. Protože se zde stále honí přeháňky a tráva je mokrá, než se dostaneme nahoru, mám úplně promočené boty. Další nepříjemné překvapení nás čeká nahoře v podobě mlhy, takže z výhledu nemáme vůbec nic. Po návratu dolů, už je tma jako v pytli, takže stan musíme stavět za pomocí baterek. Naneštěstí přímo uprostřed plácku na spaní objevíme velký kořen, kterého se musíme zbavit. Chvíli s ním tedy bojuji, a když po pár minutách konečně vyhraji, postavíme stan. Před spaním si ještě něco uvaříme, pak zalezeme do stanu a pokoušíme se spát.

Den 09 - 2011-08-05 - Pátek - Oban - Castlebay

Tato noc pro mě stála za prd. Protože jsme se opět posunuli na sever, teplota poklesla a já se v noci celkem často budil zimou, a s tím šlo v ruku v ruce časté vylézání ven do deště na malou potřebu. Ráno o nic víc pozitivnější není. Stále prší, a proto zůstáváme uvnitř a čekáme, až přestane. Čas od času vykoukneme ven, jak to vypadá, ale jediné co vidíme, je kráva zírající na náš stan. Když konečně kolem desáté hodiny přestane pršet, vylezeme ven, najíme se a začneme balit. Abychom nedávali mokrý stan do batohu, rozvěšujeme ho za strom do větru. Než oschne, jdeme se opět podívat nahoru na kopec, protože mlhu už rozfoukal vítr. Těsně před vrcholem na nás čekají ovce a berani, kterým se nechce moc uhnout, a proto je raději obcházíme obloukem. Z vršku už je tentokrát krásný rozhled na pobřeží i moře. Po návratu sbalíme téměř suchý stan a vydáme se směrem ke zřícenině hradu. Když se k ní vyškrábeme po celkem prudkém svahu, staneme před menší rozpadlou věžičkou, která je téměř celá zarostlá zelení. Vejdeme dovnitř a vylezeme úplně nahoru, odkud je opět dobrý výhled. Podle průvodce nám jediný trajekt jede zhruba za necelou hodinu, takže slézáme zpět na silnici a vracíme se rychlým krokem do Obanu. Přístaviště je hned na první pohled vidět, takže s nalezením naštěstí nemáme žádný problém. Přestože už nemáme téměř žádné jídlo, neriskujeme hledání obchodu a hned si jdeme koupit lístky na trajekt. Než Švára vše zjistí a vyřeší, do odplutí nám zbývá půl hodiny, které přečkáme uvnitř v čekárně. Před druhou hodinou kdy trajekt zakotví a všichni se vylodí, nalodíme se mi. Batohy odložíme do velkých polic a jdeme se rozhlédnout po lodi. Oproti trajektu, kterým jsem se dostal z Francie do Anglie, je tohle drobek se dvěma palubami pro veřejnost. Celé plavba z Obanu až do Castlebay na ostrově Barra má trvat pět hodin, takže máme téměř celé odpoledne, abychom se zde nějak zabavili. První hodinu vydržíme venku na zádi kocháním se výhledem na ostrůvky po cestě. Když se dostaneme na volné moře, zalezeme dovnitř a dáme si k obědu nějakou krémovou polévku a sendviče. Na každém trajektu jsou k dispozici kromě záchodů i sprchy, takže toho hned využijeme a opět se osprchujeme a já se i oholím. Využijeme také zásuvky a dáme nabíjet akumulátory do foťáků. Zbytek cesty strávíme jako většina ostatních pospáváním natěžení na sedačkách. Před sedmou hodinou večer konečně připlouváme do Castlebay, které je pravděpodobně pojmenované podle hradu, který stojí zatopený v zátoce. Po vylodění zamíříme podle značek do infocentra. Přicházíme na poslední chvíli, protože se právě chystají zavřít. Švára tedy narychlo získá informace, že spát můžeme kdekoli chceme, a že nejlepší je pláž na druhé straně ostrova. Další naše cesta vede přes silnici do obchodu, ve kterém zjistíme, že za pár minut mají dovést várku nového pečiva. Chvíli tedy počkáme, a když ji dovezou, nakoupíme nové zásoby jídla a pití. Protože vaky na vodu stále znechucují cokoli, co do nich naleji, zkusím do nich nalít Fantu, u které doufám, že bublinky a ochucení to spraví. Podle rad místních holek se vydáme po silnici směrem k pláži. Když mě napadne, že bych se zkusil napít z vaků, zjišťuji, že jsou od bublinek nafouknuté jako balónu. Opatrně je tedy odfouknu a zkusím se napít. Můj experiment žádný úspěch neměl, protože už po tak krátké době začíná Fanta chutnat po plastu. Když odejdeme z vesnice, začnou nás otravovat mušky, takže vytáhneme repelent. Ten na ně bohužel moc velký účinek nemá. Po chvilce zahlédneme po levé straně jezera Loch Tangasdail a Loch na Doirlinn a kousek za nimi zmiňovanou pláž. Když k ní celý šťastní dojdeme, zjistíme, že se jedná o velkou pláž s bílým pískem, kde není ani noha. Naštěstí zmizeli i mušky, které asi nemají rádi vítr z moře. Je to zde téměř jako ráj, jen kdyby to nebylo tak na severu. Ihned shodíme batohy a boty a rozeběhneme se moři. Písek je sice krásně prohřátý, ale když vstoupíme do moře, rychle zase couvneme, protože voda je dost ledová. Kousek od nás zahlédneme dvojici holek sedící na útesu. Když se vrátíme k batohům, Švára začne do země cosi vyrývat. Po pár písmenech je mi to jasné, a tak mu pomáhám. Po několika minutách na zemi vzniká několikametrový nápis "Off-limits, Skotsko, 2011". Když se s naším výtvorem zvěčníme, necháváme batohy na místě a jdeme najít travnaté místo k přespání. U jednoho útesu nacházíme krásný plácek, ale pro jistotu to jdeme omrknout ještě dál. Projdeme kolem malého jezera Loch na Doirlinn a zamíří k místu, kde jsme viděli holky. Když přijdeme k jejich stanu, Švára se s nimi dá do řeči. Já mezitím pokračuji dál k jednomu vysokému útesu, ze kterého by mohl být dobrý výhled. Když k němu dorazím, je už tma, takže se pomalu začnu vracet. Přidám se ke Švárovi a poslouchám, o čem si povídají. Z rozhovoru rozumím, že jsou z Londýna a jedna z nich zde za mlada žila, a tak se sem pravidelně vrací. Letos prý procházeli tyto ostrovy od severu k jihu, tedy naopak než máme v plánu my. Toto už je tedy jejich poslední zastávka před návratem do Anglie. Když nám začne být zima, rozloučíme se a vracíme se pro batohy, se kterými jdeme na místo, které jsme si před tím vyhlídli. Během chvíle postavíme stan a něco si uvaříme k jídlu. Když jdeme spát, rozhodnu se, že budu spát venku. Švára se překvapivě nepřidává a zalézá do stanu. Protože nechci, aby mě byla zima jako minulou noc, oblékám si na spaní lehké termo oblečení. Pořádně se zapnu, aby mi do spacáku nefoukal studený vzduch od moře, a přemýšlím, kam až nás naše cesta dovedla. Po chvíli ale začíná trochu pokapávat, takže začínám uvažovat, jestli nezalezu za Švárou do stanu. Naštěstí ale po pár minutách přestává, a tak pokračuji v usínání pod širým nebem za poslouchání příjemného šplouchání oceánu.

Den 10 - 2011-08-06 - Sobota - Castlebay - Barra - Castlebay

K ránu mě probouzí slabý déšť. Naštěstí hned ustává a tak můžu ještě polehávat. Když konečně vstaneme, oblačnost se pomalu rozpouští a začíná na nás koukat slunko. Na probuzení se jdeme vykoupat do jezera Loch na Doirlinn. Voda je tu sice teplejší než opodál v moři, ale i přesto je velmi studená. Ke snídani si dáme pravý skotský chléb, který nás překvapí svou výbornou chutí. Když se při převlékání prohlédnu, najdu dvě klíšťata, kterých se hned zbavím a pošlu je na cestu po moři. Od holek jsme se dozvěděli, že v Castlebay půjčují kola, takže další náš plán je, půjčit si kola a objet na nich celý ostrov po silnici, která vede dokola kousek od pobřeží. Necháváme tedy všechny věci ve stanu a vydáváme se pěšky do Castlebay. Je celkem zajímavé jak tady na ostrovech nikdo nic nezamyká. Domy jsou otevřené, stojí u nich motorové čluny i s motory a nic z toho není zajištěné. Ono taky, kdo by to tady kradl, když se všichni znají. Když se přiblížíme k půjčovně, potkáme jednu holek z pláže, která jde naproti nám. Sdělí nám, že půjčovna je zavřená, takže se vrací na pláž. U půjčovny potkáme druhou holku, která čeká, až někdo přijde. Nám se moc čekat nechce, a tak Švára volá na telefonní číslo uvedené na dveřích. Chlápek na druhé straně odpoví, že za chvíli přijede. Posadíme se před dveře a čekáme společně. Kousek od nás se u kostelu začne pořádat svatba, kde je většina přítomných oblečených do skotských sukní, takže máme aspoň na co koukat. Po nějaké době to holka vzdá a vrací se také zpět. Když se konečně po delší době dočkáme, přijede majitel, který se hned omlouvá, že jsme museli čekat. Řekne nám, že pracuje jako řidič sanitky a ještě k tomu provozuje půjčovnu. Prý jsme si mohli kola půjčit sami a ukáže nám, kam schovává klíčky. S takovýmto přístupem by u nás asi moc nevydělal. Kola jsou docela v bídném stavu, ale pořád je to lepší, než šlapat pěšky. Když mu řekneme, že chceme objet ostrov a zeptáme se ho, jak je to dlouhá trasa, řekne nám, že to má přesně 21 km, protože se tu prý každoročně běhá dokola půlmaraton. Poděkujeme a při zpáteční cestě na pláž si ještě dokoupíme zásoby v obchodě. Po cestě pak zahlédneme na jezeře Loch Tangasdail jezdit surfaře. Když se vrátíme, jdeme se pochlubit holkám, že čekání se vyplatilo. Poté vyložíme nákup do stanu, vezmeme si jen nějaké jídlo a pár potřebných věcí a vyrážíme na okružní jízdu. Další zajímá věc na těchto ostrovech je, že se zde nenachází žádné viditelné vesničky. Domy jsou zde rozesety všude kolem silnice. Kousek od pláže projíždíme vesnicí Borve. Odtud silnice postupně stoupá až do vesnice Allasdale. Při cestě dolů nakoukneme do místní naučné stezky, ale protože se začíná stáčet daleko od silnice, raději pokračujeme na kolech dále po silnici do Ardmhor. Zde se nacházíme přesně na opačné straně ostrova. Dle doporučení místních se nevracíme zpět, ale pokračujeme odbočkou dále na sever k letišti na pláži, kde má zrovna přistávat letadlo. Přistání bohužel nestihneme, tak si aspoň počkáme na vzlet. Po návratu domů, jsem na internetu zjistil, že se jednalo o jedno z mále letišť na světě, které jsou přímo na pláži. Projedeme kolem letiště a kousek za ním míjíme školu, která stojí osamoceně u silnice. Po pár kilometrech projíždíme vesnicí Eoligarry, za kterou zastavujeme a jdeme se podívat nahoru na kopec. Když vylezeme nahoru, máme nádherný výhled na všechny strany. Asi nejzajímavější pohledy jsou směrem k letišti, kde vidíme několik kilometrů dlouhou písčitou pláž, dolů pod nás, kde se vlny rozbíjejí o útesy a směrem na západ, kde je nádherně modrá voda mezi ostrovy. Když si užijeme výhledů, jdeme zpět dolů podívat se na útesy. Útesy nejsou nijak vysoké, ale zato se táhnou přes 100 metrů směrem do moře. Než se po nich k moři dostanu, musím přeskákat několik velkých děr, kterými protéká voda. Když si užiji několika gejzírů vody, způsobených vlnami, vracím se zpátky ke kolům za Švárou, který si právě dává svačinu. Před další cestou se posilním také. Když ovšem chceme vyrazit, Švára si všimne, že má úplně měkké zadní kolo. Opravdu jsme nemohli píchnout na lepším místě. Zpátky do půjčovny je to asi 15 km. Tímto naše cesta na kolech tedy končí a vydáváme se pěšky po silnici zpátky a doufáme, že nám v nějakém domě pomůžou s opravou. V prvním domě chvíli hledají, ale žádnou pumpičku nenajdou. Pokračujme tedy k dalšímu, kde nám pro jistotu nikdo neotevře. U třetího se omluví, že také nic nemají a pošlou nás ke čtvrtému, kde prý mají ději a ty mají kola, takže by nám mohli pomoci. A měli pravdu. Po chvíli hledání přichází chlápek s pumpičkou, kterou si ihned Švára napumpuje kolo. Ještě než vyrazíme, doporučí nám jednoho opraváře nedaleko odsud, který by mohl mít i lepení. Zamíříme tedy k němu. Když k němu dojedeme, je Švárovo kolo pořád nafouknuté, takže ani nezastavujeme a urychleně pokračujeme po silnici dál a doufáme, že to snad vydrží. Asi jsme doufali špatně, protože po necelém kilometru Švára hlásí, že kolo měkne. Než se dostaneme k letišti, jede už po ráfcích. Z kopce jsme viděli, že kousek odtud je ta obrovská pláž, takže necháváme kola u letiště a běžíme přes louku k písečným dunám. Když jimi projdeme, otevře se nám pohled na opravdu obří nádhernou pláž sahající kilometry doleva i doprava. Jen samotný úsek po pláži k moři má asi 200 m. A jak je zde zvykem, nikde není ani noha. Aspoň tu tedy zanecháme naše stopy vedoucí až do moře. Další jízda na kolech je již pomalá, protože Švára jede po ráfkách a musí dávat pozor, aby mu nespadl plášť. To se mu daří asi kilometr, po té už musí jít pěšky. Naštěstí jsme pár set metrů od domů, ke kterým hned zamíříme. Když konečně u jednoho domů získáme pumpu, bohužel zjistíme, že je vadná, protože vůbec nefunguje. Opět tedy pokračujme pěšky k dalším domům. Abychom se zbytečně netahali všude s koly, zůstávám na křižovatce a Švára vyráží obíhat okolní domy. Opět ale bez úspěchu. Když se vrátí zpět, přijede k nám chlápek v autě, který měl tu rozbitou pumpu. Že prý si vzpomněl na jednoho známého, který by mohl mít funkční, a tak pro něj zajede. Chvíli tedy čekáme a přemýšlíme, jak dál. Když dorazí i s pumpou, snažíme se kolo napumpovat. Překvapivě se nám to podaří, ale hned se zase vyfoukne. Pravděpodobně jsme asi duši jízdou po ráfcích zničili úplně. Když chceme pokračovat dál, z přivezeného chlápka vypadne, že je bratrancem majitele půjčovny. Po následující domluvě necháváme kolo u něj, že prý mu ho poté odveze. Tím to nám velice ušetří starosti. Poděkujeme za pomoc a vyrážíme už jen s jedním kolem zpět. Všechny Švárovi věci vezu já na kole a Švára běží do kopců a po rovině vedle mě. Když přijde sjezd, naskočí na štangli a jedeme dolů na jednom kole. Tímto způsobem projíždíme Northbay, Bayherivagh, Buaile nam Bodach, Earsairidh a Brevig. Před osmou hodinou večer se dostáváme nad Castlebay, odkud vede nejkratší cesta na nejvyšší kopec ostrova Heaval (383). Kolo s nepotřebnými věcmi necháváme dole a co nejrychleji se snažíme vyběhnout nahoru. Zespoda to vypadalo jako kousek, ale když to i po pár minutách vypadá, že je vrch stejně daleko, bude to asi pěkná makačka. Čím výše se dostáváme, tím se kopec stává příkřejší, až se nakonec mění ve skálu. Sice se dá obejít, ale my to nahoru vylézáme po ní. Když už si myslíme, že jsme nahoře, otevře se pohled na skutečný vrch o nějakých 100 m dál. Po celkově 18 minutách staneme na vrcholu Heaval (383). Načasování je ideální, protože právě zapadá slunce, a tak máme nádherné výhledy na západ slunce nad mořem. Bohužel zde fouká silný vítr, a tak hned po západu zamíříme zpět dolů, abychom zbytečně nemrzli. Po cestě zastavujeme u jedné sochy ukazující na moře, které jsme si při výstupu nevšimli. Poslední úsek až ke kolům sbíháme. Sjedeme dolů do Castlebay k půjčovně kol. Samozřejmě už je zavřená, a tak kolo necháváme, jak nám řekl majitel, opřené za půjčovnou. Stavujeme se ještě k obchodu, ale ten už je bohužel zavřený. Zbývající cesta pěšky na pláž k stanu je dost náročná, protože jsme unavení a máme velký hlad. Když konečně dorazíme, ohřejeme si velkou téměř litrovou polévku, 2 balení rýže a půlku chleba. Když jsme najezení, umyjeme nádobí a jdeme se podívat za holkami, kterým povíme dnešní zážitky. Oni se s námi poté podělí o horkou čokoládu. Když začneme být hodně unavení, jdeme zpět ke stanu, připravit se na spaní. Stejně jako minulou noc, tak i tu dnešní spí Švára ve stanu a já venku. Oproti minulé noci je ale jasno a tím pádem vůbec nezaprší a já můžu bez vyrušení spát až do následujícího rána.

Den 11 - 2011-08-07 - Neděle - Castlebay - Dalabrog

Ráno se vyjasnilo, ale za to zase fouká ledový vítr od moře. Protože nevím, jak budou vypadat naše další místa na spaní, raději při koupeli v jezeře přemáchnu některé naše oblečení, které následně rozvěsíme na ohradě pro ovce. V silném větru máme do hodiny téměř vše suché. S vařením čaje ale tentokrát musíme zalézt do písečné jámy, jinak bychom asi nic neuvařili. Poté co se najíme, uklidíme věci a vyrazíme s celou bagáží zpět na silnici. Hned při příchodu se Švára zeptá jedněch lidí, kteří právě nastupují do auta, jestli by nás nesvezli do Castlebay. Nic nenamítají, a tak se s nimi vezeme až do Castlebay k obchodu, o kterém jsme nevěděli, že tu vůbec je. Po dokoupení zásob, opět procházíme kolem půjčovny kol, za kterou začneme stopovat. Zastavuje hned první auto, do kterého nasedneme a necháváme se odvézt na druhou stranu ostrova do vesnice Ardmhor, odkud přeplujeme trajektem na další ostrov více na severu. Při rozhovoru s řidičem a spolujezdkyní se dozvídáme, že chtěli jet jen o pár domů dál, ale že prý nás s radostí odvezou až k trajektu. Po další informaci se zasmějeme, protože se dozvídáme, že prý včera viděli nějaké dva blázny, kteří tu jezdili ve dvou na jednom kole. Po vyložení se rozloučíme a jdeme se podívat, v kolik nám to jede. Do odjezdu nám zbývají ještě dvě hodiny, takže se schováme do čekárny a odpočíváme. Během té doby dosušujeme některé věci a já dopisuji deník. Počasí se mezitím trochu zkazilo, protože přestalo svítit slunce a teplo tak klesla citelně dolů. Když trajekt přistane a všichni se vylodí, začneme se naloďovat my. Jako první najíždí autobus, který je ovšem moc dlouhý, a tak si při nájezdu pěkně obrousí podvozek. Samotné placení probíhá až na palubě. Při plavbě si všimneme, že na blízkých útesech polehávají první tuleni. Po 40 minutové plavně přirážíme k přístavišti Ceann a' Gh?raidh u ostrova Eriskay. Když se vylodíme, využijeme chvíle a začínáme stopovat auta, která z trajektu vyjíždí. Opět se nám zadaří a za chvíli už se vezeme dalším autem. Z ostrova Eriskay přejíždíme po umělém náspu na ostrov South Uist. Od manželů vezoucí nás, je nám doporučeno, ať s nimi jedeme až do města Lochboisdale, kde se má o půl šesté večer uskutečnit každoroční běžecký závod do vrchu. Když kolem čtvrté hodiny stojíme na místě, nechce se nám ještě další 2,5 hodiny čekat, a tak pěšky vyrážíme po silnici zpět do vesnice Dalabrog a po cestě se snažíme stopovat. Zde se nám naskytne zajímavý pohled na stádo ovcí, které žene starší pán po silnici naproti nám. Takového účastníka silničního provozu u nás asi nepotkáme. Když jsme uprostřed ničeho, začne pršet, což se silným větrem není vůbec příjemné. Celé tři kilometry nám nikdo nezastavuje. Když jsme asi kilometr před Dalabrogem, konečně nám zastavuje mladý řidič se psem ve sportovním autě. Než se mu stačíme představit, už jsme v cíli. Vyloží nás v Dalabrogu přímo vedle hostelu Uist Bunk House. Je sice teprve 18 hodin, ale už jsme dost unaveni, takže se rozhodneme tu zůstat a kupujeme pokoj na jednu noc i se snídaní na příští den. Oproti klasickému hostelu je zde velice příjemné, že nejsme ve velké místnosti pro několik lidí, ale dostali jsme pokoj pouze pro dvě osoby. Po zabydlení vybalíme všechny věci a necháváme je vydechnout rozvěšené po pokoji. Když se trochu najíme, vyrážíme se pěšky podívat na západ na 2,5 km vzdálenou pláž, která má lemovat celou západní stranu ostrova. Směrem tam jdeme stále proti větru, takže jsme během chvíle pěkně vyfoukaní. Po necelém kilometru narazíme na menší překážku v podobě býka uprostřed silnice. Oba dva jsme naneštěstí ještě oblečení do červených bund. Švára to ale riskuje a pokračuje dál vstříc býkovi. Já raději zůstávám pozadu s připraveným foťákem. Z býka se naštěstí vyklubal posera a na poslední chvíli odběhl zpátky ke stádu. Po dalším kilometru nás zaujme drak připevněný na asi 5 metrové tyči, jehož účel nedokážeme určit. Když se začneme přibližovat k pláži, octneme se u obřích písečných dun, které jsou jak ementál proděravěny dírami po zajících. Téměř v každé díře sedí zajíc a pozoruje nás. Jakmile se ale lekne, všichni zaběhnou zpět do děr. Když se nám konečně otevře pohled na pláž, vidíme, že se opravdu táhne od nevidím do nevidím. Bohužel ale není tak pěkná jako ty předchozí, protože je rozježděná od čtyřkolek a na břehu se povalují vyvrhnuté a nyní už uschlé řasy. Cíl cesty je splněn, a tak se obracíme zpět. Kousek od nás zahlédneme hřbitov, ke kterému se rozhodneme zajít podívat. Po cestě opět překonáváme pár obřích dun plných zajíců. Po obhlédnutí hřbitova se definitivně vracíme zpět do hostelu. Protože už je kolem deváté hodiny večer, začíná se pomalu stmívat a my v dálce zahlédneme, jak kolem jednoho kopce pořád krouží vrtulník. Vypadá to, jakoby něco hledal. Oba dva odhadujeme, že leté kolem kopce, kde se běžel závod a pravděpodobně hledá nějakého ztraceného běžce. Zpáteční cesta je opravdu náročná, protože už jsme velice unaveni, a tak jsme rádi, když před desátou hodinou večer konečně dorazíme. Využijeme komfortu, který máme k dispozici, vysprchujeme se, oholíme a ostříháme nehty. Protože vaky na vody stále znehodnocují vodu, rozhoduji se, že s nimi končím, a tak je pořádně vysušuji. Než zalehneme do postele, napíchneme veškerou naši elektroniku na nabíječky. Když zalehnu do měkké postele, tělem se rozleje příjemná únava a během pár minut je po mě.

Článek průběžně dopisujeme

11 / 25 dní

Aktualizace zdrojového kódu stránky: 2012-03-14 21:47:02
Stránka zobrazena: 53x
Stránka prohlížena: 47 min
Stránka vygenerována za:

Autor a správce: Dvořák Štěpán *Chodec*
Doporučené minimální rozlišení: 1024x768
Optimalizováno pro: Mozilla Firefox, Microsoft Internet Explorer, Opera, Google Chrome, Safari