Extrém - Adrenalin - Outdoor - Rope Jumping - Kienova houpačka - Lezení - Slaňování - Slackline - Powerbocking - Klusking - Horolezectví - Potápění
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
Menu
Vyhledávání
Off-limits.cz na fb
Počítadla
Komentáře
Anketa
Monitoring
Odkazy
Proběhlé akce

Články

2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví

Účast: Chodec, Švára, VERTIKÁLA, s.r.o.

[zobrazit fotky] [zobrazit videa] [zpět na seznam]

2012-09-02 21:41:42 | Aktualizace: 2013-03-25 01:12:06 - Chodec

V sobotu 2012-07-28 jsme odjeli společně s Vertikálou do Ruska do pohoří Kavkazu, abychom zdolali nejvyšší horu Evropy Elbrus (5642). Celý první den jsme strávili úmorným cestováním do Vídně, Moskvy, Minerální vody a nakonec až do poslední vesničky na úpatí Elbrusu. Hned následující den 2012-07-29 jsme vyrazili na první jednodenní túru. Nestoupali jsme 1800 výškových metrů na ledovec pod Elbrus. Při zpáteční cestě nás chytla bouřka, takže jsme vrátili pěkně promočení. Při výstupu jsme se někteří sprchovali nazí pod vodopádem a dostali se tak do konfliktu s islamisty, kteří nám za to chtěli uřezat uši. Třetí den 2012-07-30 jsme se vypravili na čtyřdenní aklimatizační túru do oblasti Irikchat. Špatně jsme ale odhadli množství jídla, takže jsme celkem hladověli. První a poslední noc jsme spali v údolí na trávě ve výšce 2600 m. Druhou noc jsme strávili na vrcholu Irikchat na úpatí Elbrusu na kamenech ve výšce 3700 m. Nohy a záda už nás z 25 kg krosen pěkně začínali bolet. Odpočinkový den 2012-08-03 po návratu jsme strávili výjezdem lanovkou na pohraniční hřeben Cheget, túrou po hřebeni a kocháním se výhledem na Elbrus. Po přečkání bouřky jsme sjeli zpět dolů a nakoupili zásoby na nejdůležitější třídenní výstup na samotný vrchol Elbrusu (5642). V neděli 2012-08-05 jsme se přesunuli do posledního tábora pod Elbrusem, ze kterého jsme následující den 2012-08-06 ve tři ráno vyrazili na vrchol Elbrusu (5642). Bohužel kvůli počasí jsme museli výstup po šesti hodinách asi tři sta metrů pod vrcholem ukončit. Hold ruská zima na nás byla moc drsná. Byli jsme ale rozhodnuti, že se o výstup pokusíme znovu na konci následujícího týdne. Mezitím jsme následující den vyrazili na další třídenní túru. První den 2012-08-06 jsme šli horským údolím k hřebenu, který jsme celý druhý den 2012-08-07 přelézali s převýšením 1000 metrů. Poslední třetí den 2012-08-08 jsme jen druhým údolím pochodovali zpět. Nyní už nás čekal druhý pokus o zdolání Elbrusu (5642). Ve čtvrtek dopoledne 2012-08-09 jsme se přesunuli opět pod Elbrus, kde jsme se připravovali na výstup. Následující den 2012-08-10 ráno jsme po druhé hodině vyrazili a dopoledne po deváté hodině jsme stanuli na vrcholu nejvyšší hory Evropy Elbrus (5642). Počasí se na poslední chvíli umoudřilo, a tak jsme měli nádherné výhledy na okolní hory zalité mraky. Odpoledne jsme opět sestoupili zpět do vesnice. Sobota 2012-08-11 byla naším posledním volným dnem, takže jsme ji strávili túrou horským údolím až k ledovci a zpět. V neděli 2012-08-12 jsme při cestě z Kavkazu museli čekat přes pět hodin v Moskvě na další letadlo, takže jsme využili situace a navštívili Rudé náměstí. Během krátké návštěvy jsme stihli obejít Kreml a poté jsme spěchali zpět na letiště. Při posledním večerním letu jsme měli celou dobu nádherný výhled na západ slunce nad mraky. Cestu autem z Vídně do Třebíče jsme také přežili a ukončili tak ruskou expedice na Kavkaz, při které jsme zdolali nejvyšší horu Evropy Elbrus (5642).


Den 00 - 2012-07-27 - Pátek - Třebíč - Vídeň

2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví
2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví

Věci začínám balit až po obědě, protože do večerního odjezdu je ještě dost času. Ze začátku se jako největší problém ukazuje vše do krosny nacpat, protože jen spací pytel a karimatka zabírají polovinu prostoru. Když se mi podaří vše úspěšně do krosny natlačit, začínám zase tušit problém s váhou, protože do letadla vezmou jen 20kg. Po druhé hodině odpoledne odjíždím za Švárou, který má mačky, cepíny a lano. Po obtížném seřízení maček se vracím zpět domů a vše připevňuji na krosnu zvenku. Po zvážení se trochu zděsím, protože váha ukazuje 25kg. Protože během několika minut odjíždíme, nemám čas nic předělávat a spoléhám na to, že si na letišti ještě některé věci zpřeházíme. Odjezd v 17. hodin stíhám jen tak tak, bez jakékoli kontroly, jestli jsem si během přechozích šesti hodin opravdu sbalil vše potřebné. Jako obvykle si říkám, že na příští výlet se určitě začnu balit aspoň o den dříve. Švárův taťka nás odváží do Stříteže, kde čekáme na další dva účastníky, se kterými pojedeme autem do Vídně. Všichni čtyři se následně nacpeme do jejich auta a kolem 18. hodiny odjíždíme. Po cestě se zastavujeme ve Znojmě u Kauflandu, kde si kupujeme nějaké jídlo na cestu. Při následující cestě do Vídně začnou první problémy. Díky nepozornosti řidiče projedeme několik křižovatek na červenou, kus před Vídní najedeme nechtěně na dálnici, po které jedeme bez dálniční známky až do Vídně. A nakonec ve Vídni ještě řidič špatně odbočí, takže to následně řeší couváním na přivaděči. Když kolem 20. hodiny přijedeme do cíle, jsme všichni rádi, že jsme nikde nezůstali, protože letadlo by na nás určitě nečekalo. Sraz celé naší skupiny je před domem, kde bydlí hlavní organizátor expedice Mandula Jiří. Máme ještě nějaký čas, takže jdeme čekat k němu domů. Část skupiny už tu je a zbytek dojíždí v průběhu následující hodiny. Před devátou hodinou večer si všichni bereme naše batohy a odcházíme na vlak, kterým po deváté hodině odjíždíme na letiště. Protože cesta trvala téměř hodinu, museli jsme snad projet celou Vídeň. Před 22. hodinou jsme na letišti, kde se nejprve jdeme postarat o zavazadla. Protože moje krosna má 8 kg přes limit. Rozděluji mačky, cepín a lana mezi ostatní lidi. Abych ušetřil i nějaké místo v batohu, uklízím sportovní boty a obouvám si kanady. Hmotnost krosny se mi podařilo snížit na 23 kg. Když se o půl dvanácté v noci dostaneme na odbavení, naštěstí s mým batohem žádné problémy nejsou. Protože příruční batoh mám dost plný, schoval jsem si jablka do sportovních bot v batohu. V průběhu času jsem na to ale zapomněl. Když tedy po mě obsluha rentgenu chce vidět, co mám v batohu za organické věci, vůbec si nemůžu vzpomenout, kam jsem ty jablka dal. Naštěstí to nechávají být a my se dostáváme do bezcelní zóny.

Den 01 - 2012-07-28 - Sobota - Vídeň - Ruská vesnice Azau

2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví
2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví

O půl jedné ráno otevřou brány a my začínáme nastupovat do letadla. Při mé velikosti jsem spokojený, že jsem dostal místo v uličce, protože si aspoň můžu natáhnout nohy. Švára to má horší, protože sedí hned vedle mě. Let do Moskvy trvá 2,5 hodiny, při kterých proletíme 2 časovými pásmy. V Moskvě tedy vystupujeme v pět hodin ráno. Vyzvedneme si naše zavazadla a vydáváme se pěšky na dlouhou cestu k dalšímu odbavení. Zde už mají problém s mou těžkou krosnou, a proto musíme jít na speciální odbavení, kde už vše proběhne bez problému. Na rentgenu tentokrát upoutá pozornost kontroly Švárova termoska, kterou má v batohu. Přestože jim říká, že v ní nic nemá, chtějí ji vidět. Jsou tedy docela překvapení, když se z ní po otevření začnou sypat čaje, káva, cukry a další drobnosti. Naštěstí to nechávají být, a tak se opět dostáváme do bezcelní zóny, kde tentokrát musíme na letadlo čekat téměř dvě hodiny. Kdyby zde aspoň měli židle s opěrátky na hlavu, aby se dalo na chvíli si zdřímnout. Takhle tam sedíme a vždy, když usneme a někam se zalomíme, hned jsme zase vzhůru. Před devátou hodinu dopoledne konečně odlétáme. Tentokrát mám místo u pravého okénka, takže se můžu kochat nádherným výhledem, především při startu, kdy dlouho letíme nad Moskvou. Kolem 11. hodiny přistáváme v Minerálních Vodách, kde musíme další půl hodinu počkat, než nám vrátí zavazadla. V průběhu čekání si odskočím na WC, kde spotřebuji poslední zbytky toaletního papíru, takže celkem lituji řadu lidí, která čeká za mnou. Když vyjdeme ven, začnou nás oslovovat taxikáři, jestli nechceme někam vzít. Naštěstí máme objednané dva transportéry, ke kterým hned zamíříme. Zde udělám jednu velkou chybu, když své batohy uložím do stejného transportéru jako Švára. Následně je mi totiž řečeno, že v tomto transportéru už není místo, a proto jdu do druhého. Bohužel věci zůstaly v prvním. Protože k nám ještě přisedá jeden místní pár, jede nás celkem 12 a v prvním transportéru jen 9. Protože ti už ale odjeli, musíme pokračovat takhle. Zbývá na mě místo společně s ještě jedním hned vedle řidiče. Obě místa, jsou ale menší, než obvykle, takže jsme tam docela zmáčknutí. Aspoň že máme dobrý výhled. Hned od letiště totiž jedeme kolem obřích kopců. Respektování pravidel silničního provozu zde nebude asi tak důležité jako u nás, protože čas od času kolem nás projede někdo na motorce bez helmy. Rychlost cestování pozvolně klesá, až zůstaneme úplně stát v koloně. Časem naštěstí řidiči dojde trpělivost a stejně jako i jiní řidiči celou kolonu předjede bokem mimo silnici. Následující hodinu jedeme stálým tempem po hlavní silnici, jejíž okolí mi připadá jak poušť, protože je všude hodně písku a téměř žádné stromy. Jízda na předním sedadle se mi pomalu přestává líbit, protože na mě pořád svítí, je mi teplo, musím držet rozbitý pás a jsem moc vysoký na to, abych si mohl opřít hlavu. Po asi dvou hodinách zastavujeme u obchůdku poblíž benzínové pumpy. Protože už mám velkou žízeň a nemám u sebe žádné peníze, půjčuji si nějaké rubly od Jiřího Manduly a jdu si koupit nejlevnější balenou vodu. Další půlhodinu máme přestávku, a tak mám čas trochu prozkoumat okolí. Na jedné straně silnice se nachází pár budov a na druhé straně jsou nekonečná zarostlá pole. Na jednom z nich se právě prohání stádo krav hlídané několika honáky. Na benzínce vedle nás spolu hovoří tři místní chlapy, kteří v okamžiku, kdy z našeho transportéru vystoupí ženy, koukají už jen naším směrem. Při další cestě jsme na kruhovém objezdu zastaveni policií, která naštěstí neshledá žádné nedostatky, takže pokračujeme dál kolem silně rozvodněné řeky a pomalu začínáme stoupat mezi stále se zvětšujícími kopci. Časem se dostáváme hlouběji do pohoří Kavkazu a kopce změní ve velké skalnaté hory. Když projíždíme vesničkami, nestačíme se divit, protože většina budov je oprýskaná a rozmlácená. Některé balkóny jsou zazděné, někde zase mají vybourané nové otvory. Kolem silnice občas potkáme několik vojenských hlídek, kterou jsou plně vyzbrojeny. Naším cílem je vesnička Azau, která leží úplně na konci silnice pod úpatím samotného Elbrusu. Když dojedeme k našemu hotelu Veršína, který leží úplně na konci vesničky, už tu na nás 1,5 hodiny čeká naše první část, která žádné přestávky nedělala. Ihned po příjezdu se s radostí shledávám se svými věcmi a všichni se jdeme ubytovat. Pokoje tu májí po dvou až třech lidech. Já a Švára dostaneme dvojlůžkový pokoj přímo nad recepcí v hlavní budově. Někteří mají pokoje ve vedlejší budově, která je celá ze dřeva, takže jim to tam krásně voní. Po vybalení máme chvíli čas, takže jdu ven se trochu projít, abych se pořádně podíval, kde to vlastně jsme, a něco nafotil. Šváru mezitím zmohlo náročné cestování a vytuhl na pokoji. V sedm večer jdeme na večeři, kterou tu máme včetně snídaně objednanou. Společenská místnost je tak velká, že se tam naše dvacetičlenná skupina akorát vejde. Po večeři přijde objev století, když pomocí mobilu zjistím, že zde mají Wi-Fi síť. Toho hned využívám a začínám psát na internet zprávy o naší cestě. Následně se společně domlouváme, že druhý den budeme mít snídani v osm hodin a poté podnikneme jednodenní výlet k Ice Campu a zpět. Po večeři ani moc dlouho nezůstáváme u stolů a jdeme na pokoj, protože jsme unavení z dvoudenního cestování bez spánku. Naše expedice se přesně kryje s letní olympiádou v Londýně, takže Švára na pokoji hned naladí nějaký ruský sportovní program, aby bylo aspoň na co se dívat. Při sprchování si přeperu všechny věci, co jsem měl na sobě, protože byly totálně propocené z horka dole v nížině. Když nás kolem jedenácté v noci přestane mluvení a prohlížení internetu bavit, jdeme spát. Únava těla je znát, a proto jsme během chvíle tuzí.

Den 02 - 2012-07-29 - Neděle - Vesnice Azau - Opuštěná vojenská podsádka Ice Camp - Vesnice Azau

2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví
2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví

Celou noc prospíme bez jediného probuzení. Když nás ráno o půl osmé vzbudí budík, cítíme, že jsme měli jít spát dříve. Na osmou hodinu jdeme na snídani, na kterou máme přichystaná míchaná vajíčka. Po snídani se domlouváme, že na první túru vyrazíme v devět hodin. Vracíme se tedy na pokoj a chystáme si věci na celodenní šlapání po horách. Moc věcí potřeba nebude, a tak nám stačí pouze malé batohy. Minulý rok po návratu ze Skotska jsem si koupil dva dvoulitrové vaky na vodu, které pasují do mé krosny a až teď přišla příležitost je vyzkoušet. Po deváté hodině se všichni sejdeme před hotelem a nad námi je krásně jasná obloha. Když se poté vydáme na cestu a vidím, že téměř všichni si vzali návleky a já ne, raději se pro ně ještě vracím. Protože ostatní mezitím pokračovali dál, musím je doběhnout. Po stejné silnici, jako jsme sem včera byli dovezeni, sejdeme asi o dva kilometry níže do vesnice Terskol. Na jejímž začátku odbočíme doleva a začneme po zpevněné cestě stoupat serpentýnami vzhůru. Protože je teplo a cesta vzhůru je dost náročná, začínám se potit. Zastavuji tedy a nandávám si potítka. Poté se chci napít z vaků na vodu, ale po otevření pojistky se mi to s větším úsilím povede jen z jednoho. Napadá mě, že je druhý rozbitý, a tak ho celý rozdělám a zpět složím. Bohužel stále nic. Až po další chvíli si všimnu, že jsem celou dobu měl pojistky otevřené a těsně před pitím jsem je zavřel. Docela mě tedy překvapilo, že jsem dokázal z jednoho z nich pití vůbec nasát. Se smíchem se přirovnám k retardované části populace a začínám stíhat ostatní daleko přede mnou. Při výběhu do kopce mi začíná být obrovské teplo a pot ze mě teče téměř v proudech. Naštěstí ve chvíli, kdy naši skupinu doběhnu, zahajuje se přestávka. Shodím tedy batoh na zem, sednu si do stínu pod nejbližší strom a pořádně se napiji. Po pár minutách se začínáme opět hýbat. Naše rychlost se mírně zpomaluje, protože cesta začíná být stále prudší. Když se dostaneme nad úroveň stromů, otevře se nám výhled do údolí a na jeho druhou stranu. Zároveň začínáme předcházet různé skupiny pomalejších turistů. Terén kolem cesty je většinou tvořen prudkou strání, ale občas se tu objeví skály, kterou jsou celé tvořeny ze čtyřhranných sloupů různých šířek. V prudké zatáčce s výhledem na náš hotel Veršína ve vesničce Azau se Švára rozhodne, že se musí podívat na puchýř na noze, který si udělal při předchozím cestování v těžkých botách, které měl na nohách povolené. Naštěstí puchýř ještě drží, ale i přesto si ho přelepuje náplastí na puchýře. Po ošetření pokračujeme dále. Po chvíli se nám otevírá výhled na nádherný vodopád kousek před námi. Není sice přímo po cestě, ale ten kousek si rádi zajdeme. Při příchodu vidíme, že u asi 15 metrového vodopádu se nacházejí různé skupiny lidí včetně části té naší. A přímo pod vodopádem se právě sprchují nějací chlapy a ženský jen ve spodním prádle. Protože se od našich lidí dozvíme, že se před chvílí sami sprchovali nazí, Švára, já a Zbyněk se rozhodneme, že do toho také půjdeme. V prudké stráni plné velkých ostrých kamenů si najdeme vhodné místo a začneme si pomalu sundávat oblečení. První nahý je Švára a hned jde pod vodopád. Vzápětí ho následuje Zbyněk a poté i já. Okolo stojící, kteří si toho všimli, jen začali hromadně zvěčňovat naše pozadí. Voda je ledově studená, ale zároveň i nádherně osvěžující. Při sprchování párkrát zaregistruji, že na mě něco spadlo. Předpokládám, že asi jen padají kamínky spolu s vodou z vrchního toku. Ovšem, když na mě Zbyněk začne něco křičet, všimnu si, že na nás opravdu padají kameny, ale proto, že je po nás házejí nějací chlapy, kteří zároveň něco křičí. Dám to vědět Švárovi a opatrně vylézáme ven. Protože já ani Zbyněk nerozumíme, co řve, necháme to na Švárovi a jdeme se k našim věcem obléct. Po nějaké době se do debaty přidá i Jiří Manudla. Když to dořeší a rozejdou se, Švára nám tlumočí, že se jedná o islámisty, které jsme urazili, když jsme se před jejich ženskou částí úplně obnažili. Nejvíce nás přitom zarazilo, že tady vůbec nějací islámisti jsou, když je Rusko pravoslavné. Na druhou stranu, jsme ale také v jeho téměř nejjižnější části. Po celou dobu se dohadovali, že nás zato potrestají podříznutím nebo uříznutím uší. Švára naštěstí hrál, že jim vůbec nerozumí, a tak to nechali být. Hold jsme zase jednou měli štěstí v neštěstí. Nedovedu si totiž představit, že bychom s nimi zápasili nazí na ostrých kamenech nad velkou propastí. Po obléknutí si vezmeme své věci a urychleně odtud mizíme. Vrátíme se zpátky na hlavní cestu a pokračujeme ve stoupání. Naštěstí ostatní turisté končí u vodopádu, takže dál už jdeme sami. V následující hodině převážně rozebíráme, co se právě u vodopádu stalo a Jiří Mandula nám říká, že prý kdyby tam ten jeden islámista neměl svou rodinu, tak by nás asi opravdu podřízl. Všichni tedy doufáme, že se naše cesty už nikdy nezkříží. Když vystoupáme u místní observatoře na velkou louku, na které ještě roste tráva, dáme přestávku. Opět odtud máme nádherný výhled na druhou stranu do údolí. Během svačiny zpozorujeme, že se údolím začíná valit mlha. Nečekáme, kam až se dostane a začneme opět stoupat. Široká cesta už skončila a dále pokračujeme už jen po vyšlapané cestičce. Čím výše se dostáváme, tím více přibývají kameny a sníh a hlavně začíná být citelně chladněji. Když se dostaneme přímo pod ledovec Garabashi, dáme další přestávku. Protože už je opravdu chladno a ještě začalo poprchávat, začneme se oblékat. Kousek od nás je vidět stará rozpadlá budova, přes kterou máme v plánu jít při zpáteční cestě. Nyní ale dále pokračujeme vzhůru. Cesta se během chvíle stočí do prudkého stoupání, které nejvíce komplikuje sesouvající se kamení a písek. Každý si tedy hledá svoji vlastní cestu, takže jsme během chvíle roztažení téměř po celém svahu. Po vystoupání svahem nahoru, před námi stojí na kraji skály nouzová chata. Uvnitř najdeme kromě dřevěných postelí a kamen i připravené věci na vaření, konzervu a čaj. Když se nás u chaty sejde většina, hřmění oznamuje, že se k nám blíží bouřka. Je tedy zaveleno k ústupu. Já a Zbyněk, ale jdeme ještě kousek dál na samotný vrchol k Ice Campu (3680). Tam potkáme Šváru, který šel jinou cestou. Zběžně se podíváme po starých rozpadlých budovách, ve kterých je kromě sněhu i mimořádný bordel tvořený hlavně zrezivělými konzervami a pokocháme se výhledem na ledovec a stanici Garabashi (barel) bivak (3800), který leží na druhé straně tohoto ledovce. Bohužel Elbrus vidět není, protože všude kolem jsou husté mraky. Bouřka stálé sílí, takže začneme sbíhat po cestě za ostatními. Ty nejpomalejší potkáváme až téměř dole pod prudkou strání, kde se nejvíce sesouvá písek s kamení. V té chvíli se zároveň ocitáme v mraku, takže začíná pršet. Čím níže sestupujeme, tím více déšť houstne, takže si raději oblékáme věci proti dešti. Podle rozmístění lidí před námi je nám jasné, že nesestupují dále po cestě, ale mají zamířeno k upuštěné chatě, kterou jsme při výstupu na začátku ledovce Garabashi viděli. Když k ní dorazíme, většina lidí už je uvnitř. Během čekání se většina dooblékne, protože bez pohybu začíná být zima. Nyní máme nějaký čas, takže dojím jídlo, které si nesu. Protože stání v opuštěné chatě není nijak náročné, začíná mě být opět zima. Když déšť ani po hodině čekání neustal, začneme i přesto opět sestupovat, protože už je pozdě odpoledne. Stejnou cestou jakou jsme šli nahoru, jdeme i dolů. Já jsem si na své normální oblečení oblékl kompletní GORE-TEX, takže mi je během chvíle teplo a jsem v suchu. Když jsme pod observatoří v místě, kde jsme naposled svačili při slunci a na trávě, stále prší a všude je hustá mlha, takže není vidět ani pořádně na další cestu. Protože už jsme sestoupili pěkný kus dolů, je opět teplo a já se začínám dost potit. Pořád ale prší, a tak se mi nechce nic sundávat. Z křižovatky, ze které byl nádherně vidět celý vodopád, není vidět ani přístupová cesta k němu. V jedné chvíli si při sestupu všimnu, že mi po nohavicích teče bílá pěna. Chvíli netuším, co to může být, ale pak mě dochází, že to pravděpodobně bude zpěněná impregnace od neustáleného šoupání nohavic o sebe. Když dorazíme k závěrečným serpentinám, sejdeme podle skupinky před námi z cesty a zkrátíme si cestu přímým sestupem po stráni dolů. Místy je to docela adrenalin, protože je tam dost bahna, které pěkně klouže. Po dokutálení do vesnice Terskol konečně přestává pršet, takže si můžu sundat GORE-TEX, pod kterým jsem snad víc propocený, než ostatní promočení. Využijeme, že kousek od nás jsou ještě otevřené nějaké obchody a jdeme si nakoupit nějaké jídlo na další dny. Poté opět šlapeme po silnici přes dva kilometry zpátky k hotelu Veršína. Protože dorazíme těsně před večeří, ani se nesprchujeme a hned jdeme jíst. Po večeři plánujeme následující čtyřdenní výstup z vesnice Elbrus údolím Irikchat až na vrchol Irikchat (3667) a sestup údolím Subaschi a Kyrtyk do vesnice Vrchní Baksan. Poté jdeme zpět na pokoje. Většina lidí si své promočené věci nejspíš jen usuší. Bohužel já mám vše propocené, takže si při sprchování vše přeperu a jen doufám, že mi to do rána uschne. Večer trávíme podobně jako předchozí den. Švára se dívá na televizi a já surfuji na internetu a sepisuji předchozí dny. Když jdeme kolem 11. hodiny spát, cítím, jak mě příjemně bolí holeně z dlouhého a rychlého sestupu.

Den 03 - 2012-07-30 - Pondělí - Vesnice Elbrus - Dolina Irikchat

2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví
2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví

Abychom si stihli ráno sbalit, vstáváme už v šest hodin. Po vykouknutí z okna nemáme moc radost, protože venku je hustá oblačnost. Na sedmou hodinu jdeme na snídani, kde na nás opět čekají míchaná vajíčka. Žádná změna dnešního plánu mezitím nenastala, takže se vracíme se na pokoj a dobalujeme si věci. Protože budeme pryč čtyři dny, bereme si s sebou většinu věcí a naše krosny jsou opět stejně těžké, jako když jsme cestovali letadlem. Před odchodem se dozvídáme, že většinu pokojů musíme úplně vyklidit, protože budou mezitím pronajaty někomu jinému. Naštěstí zůstávají dva pokoje, z čehož je jeden náš, takže nemusíme naše zbývající věci nikam nosit. Ostatní, kteří takové štěstí nemají, si přenášejí své nepotřebné věci do našeho pokoje popřípadě do toho druhého. Kolem desáté hodiny se scházíme před hotelem a zběžně překontrolujeme věci. Když se zdá vše v pořádku, odjíždíme stejnými transportéry, kterými nás sem vezli, dolů do vesnice Elbrus (1700), ze které začneme šlapat vzhůru. Jsme vyloženi na levé straně vesnice přímo pod úbočím velkého kopce. Hned po vystoupení si všímám, že na jedné zahradě stojí samotná kabinka z lanovky, ve které sedí nějaká stařena a plete různé oblečení. Po upravení výstroje začínáme pomalu stoupat prudkou strání nahoru. Zde mi začíná být jasné, že toho nesu výrazně víc než ostatní, protože jako jediný mám krosnu ověšenou i z venku. Navíc třeba nesu 50 metrové lano, cepín, lopatu a víc lezeckého materiálu. Ze začátku v pohodě stíhám s ostatními, ale po chvíli se začne přetížení projevovat a já začínám na ostatní pomalu ztrácet. Naštěstí během půl hodiny máme první přestávku u horského pramenu na travnaté stráni. Po menším občerstvení pokračujeme dále. Se Švárou si všimnu, že kousek pod námi je vysoko nad bystřinou zajímavá skála, ze které by mohl být vidět silný proud bystřiny. Po menším hecování se tam jdeme nalehko podívat. Bohužel odtud není vidět vůbec nic, takže jsme jen zbytečně ztratili drahocennou energii a ostatní nám mezitím opět utekli. Po pár minutách je doháníme v místech, kde se cesta ztrácí v prudké písečné stráni. Zde se postup znatelně zpomalí, protože různě kličkujeme v písku a hledáme přechod, při kterém nesjedeme dolů po bystřiny. Příroda se tu opravdu vyřádila, protože kromě vysokých písečných převisů tu občas procházíme okolo vymletých monumentů vysokých i několik metrů. Když skončí písek, začínáme pomalu stoupat travnatou strání, kde je výhodnější kvůli její prudkosti raději lézt po čtyřech. Zde už začíná jít "o hubu", protože občas někdo nad námi uvolní kámen a my jen s vytřeštěnýma očima sledujeme, jestli nás trefí nebo ne. Opět mámě štěstí a všichni se dostáváme až nahoru na cestu v pořádku. Protože z tohoto výstupu už jsou unaveni všichni, máme další přestávku. Začínám trochu pociťovat hlad, a tak v batohu hledám nějakou tyčinku. Když ovšem vyndám pytlík s jídlem a kouknu se dovnitř, zděsím se. Uvědomím si totiž, že když jsem ráno chystal jídlo, tak jsem ho vzal na všechny čtyři dny takové množství, které normálně sním za jeden den. Stejné množství si bohužel nese ve své krosně i Švára, se kterým mám vždy stejné jídlo. Každý z nás si tedy na čtyři dny nese jen 1 toustový bochník chleba, 3 proteinové tyčinky, 3 balení hroznového cukru, 3 polévky, 2 těstoviny, kousek tvrdého sýra a trochu sušeného masa. Vracet se je vyloučeno, a tak si imaginárně rozděluji všechno jídlo tak, aby mě vydrželo až do konce. Jen doufám, že to vydržím i já. Po jednom soustu pokračujme dále. Cesta se konečně umoudří a nějakou dobu jdeme téměř po rovině kolem bystřiny. Fyzicky a nyní už ani psychicky na tom nejsem nejlépe, takže jdu jako poslední. Jen občas na mě Švára někde počká a následně zase uteče. Když se dostaneme do mraků, které celý den visí nízko nad námi, začne poprchávat. Po další hodině cestování děláme přestávku na malém vrcholku. Když vidím, jak se všichni cpou, a já si můžu dát jenom pár soust, moc mi to na náladě nepřidá. Když tak sedíme na kamenech, najednou se mezi námi objeví velký černý pes. Většina skupiny se dobrovolně stáhne pátky. Naštěstí se za chvíli za ním objeví i jeho majitel a společně pokračují dál. Před touto přestávku už mě bylo moc teplo, takže si sundávám bundu a dál jdu v dešti jen v krátkém triku. To se naštěstí ukazuje jako dobrý nápad, protože chlad mi přidá výrazně energie a já začínám konečně předcházet ostatní. Když se dostaneme k soutoku bystřin Irik a Irikchat, potkáme jinou odpočívající skupinu, která je na sestupu. Následně se naše cesta prudce zvedá a my stoupáme vzhůru kolem bystřiny Irikchat čím dál hustší mlhou. Občas potkáme někoho sestupovat proti nám, takže nastává složitá situace, kdy se snažíme bezpečně vyhnout. Cesta vzhůru je poměrně náročná, takže po chvíli šlapání už ani netuším, jestli jsem víc propocený nebo promočený. Nahoře všichni odpočíváme a čekáme na nejpomalejší jednotlivce. Za jasného počasí, by odtud asi byl dobrý výhled. Takto ani nevíme, kde vlastně jsme. Pozitivní je, že aspoň přestalo pršet. Další cesta vede přes nekonečné louky s mírným stoupáním. Občas, když se trochu rozestoupí mlha, vidíme aspoň skály okolních hor. Téměř vždy ale jen na pár minut a poté se vše zase zahalí. V místě, kde překračujeme potok, pomůžu jednomu z nás s ošetřením puchýře, který se mu udělal na noze. Po dalším úmorném šlapání, děláme přestávku pod kopcem. V této chvíli už jsem opět tak unavený, že ani nemám chuť hledat něco k jídlu. Po přestávce překračujeme kopec, na jehož druhé straně se rozkládá nádherný plácek hned vedle potoka. Když se tu zavelí ke konci dnešního putování a stavění tábora, mám velkou radost, že už dnešní úmorný den skončil. Najdu rovné místo a se Švárou začneme stavět stan. Bohužel opět začíná pršet. Než stan dostavíme, jsme už pěkně mokří. Zalezeme tedy s věcmi do stanu a čekáme, až to přejde. Když po dešti vylezeme ven, je všude kolem nás zatím nejhustší mlha, kterou jsme zde zažili. Nyní nastává nejlepší část dne a to vaření. Na plynovém vařiči uvařím v ešusu polévku a těstoviny, které společně se Švárou sním. Přestože to zatím bylo největší jídlo za celý den, stále mám bohužel hlad. Venku se pořád drží hustá mlha, všude je mokro a není co dělat, takže jdu se Švárou spát do stanu už kolem 6. hodiny večerní. Když ležíme, slyšíme, jak si ostatní stále venku povídají. Podle aktuální výšky 2960 metrů jsme dnes vystoupali o 1260 výškových metrů. Před tím než usneme, jen doufáme, že se do zítra počasí zlepší. Protože jsme dnes usnuli dříve, než jsme zvyklí, oba se probouzíme kolem 10. hodiny v noci. Když vylezeme ven, abychom si odskočili, zahlédneme mezi mraky měsíc. Hned se nám zlepší nálada, protože to vypadá, že zítra by opravdu mohlo být lépe. Uděláme par nočních fotek, zalezeme zpátky do stanu a pokračujeme ve spaní.

Den 04 - 2012-07-31 - Úterý - Dolina Irikchat - Vrchol Irikchat

2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví
2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví

Ráno se probouzíme v osm hodin. Protože nám na stan stále nesvítí slunce, myslíme si, že se počasí moc nezlepšilo. Když ale vylezeme ven, vidíme úplně jasnou oblohu. A slunce právě začíná vylézat nad horizont. Po chvíli už je sluneční svit všude a otevírají se nám nádherné výhledy. Kolem nás se nacházejí vysoké skalnaté hory a při pohledu směrem zpátky odkud jsme včera přišli, vidíme daleko až na opačnou stranu velkého údolí, ze kterého jsme včera vyráželi. Okamžitě bereme foťáky a celou nádheru hned zvěčňujeme. Při pobíhání po trávě si všímám, že kus od nás se pase několik koní. Docela by mě zajímalo, komu patří, když nikde není ani noha. Uvaříme si čaj, sníme trochu jídla a začneme balit. Po sbalení využíváme potoku, tekoucího kousek od nás a dáváme si ledovou koupel. Kolem 11. hodiny jsme připraveni k dalšímu pochodu. Po překročení několika potoků mizí tráva a my začínáme stoupat cestičkou po kamenitém svahu. Při překračování jednoho čistého potoku, šetříme vlastní vodou a občerstvujeme se přímo z něj. Během následujících dvou hodin jsme roztroušeni snad na půlkilometrové vzdálenosti. Naštěstí ti vepředu zastavili na jednom menším vrcholu kousek pod ledovcem Irikchat a zahájili přestávku, při které se všichni opět scházíme. Protože už je po dvanácté hodině, dáváme si menší oběd. Při rozhlížení kolem sebe vidíme zpátky na místo, kde jsme dnes spali a na druhou strana na sedlo Irikchat, po kterém právě přechází jiná skupina dobrodruhů, kteří jsou na takovouto vzdálenost malí jak špendlíkové hlavičky. Po občerstvení pokračujeme ve stoupání kamenitou strání, která je celá podmáčená, takže se občas při došlapu sesune dolů. Tentokrát tu není žádná viditelná cesta, takže si každý hledá svoji vlastní. Aspoň je to trochu změna od monotónního šlapání po vyšlapané pěšině. Akorát v jedné chvíli šlápnu do hlubokého bahna, takže mám obě kanady úplně hnědé. Zamířím tedy k nejbližšímu potoku, kde si je umyji. Když se dostaneme na ledovec Irikchat, zahneme doprava a začneme stoupat velice prudkou strání do sedla Irikchat. Nahoru se dostáváme chvíli po půl druhé. Ze sedla se nám otevírají dva úžasné nové pohledy. První je výhled na vrchol Elbrusu a druhá na obří ledovec pod ním, u kterého je nádherně vidět, jak pomalu teče a zatáčí se dokola. Pohled zpátky do údolí pro nás není už ničím výjimečný, protože ho máme za zády celý den. V sedle se nachází spousty připravených míst pro stany, takže někteří navrhují, abychom tu dnes přespali. Tenhle nápad se mi ale vůbec nelíbí, protože je teprve půl druhé a ještě k tomu zde šíleně fouká ledový vítr. Následně se tedy domlouvá, jestli ještě budeme stoupat vzhůru nebo sejdeme dolů na ledovec. Nakonec se kvůli lepší aklimatizaci zvolí výstup na vrchol Irikchat (3667). Ačkoli to vypadá, že je od nás jen kousek, cesta nahoru trvá téměř hodinu. Z vrcholu máme opět o něco lepší výhled na všechny světové strany, takže se nám otevře výhled na ledovec Irikchat pod Elbrusem, který je na naší straně jakoby uříznutý a jeho výška je několik desítek metrů. Při rozhlížení se dalekohledem po okolí si odložím dioptrické sluneční brýle na stehno. Bohužel někdo blízko mě kopne do kamenů a jeden z nich přistane přímo na brýlích. Když se na ně pečlivě podívám, naštvu se, protože mi kámen udělal škrábanec na jednom skle. U normálních brýlí bych to neřešil, ale tyhle jsem si nechal dělat na zakázku asi před dvěma měsíci a hodnota jedno skla je přibližně 4,5 tisíce korun. Jsem sice naštvaný, ale nemůžu být někoho konkrétního, protože nevím, kdo to byl. Po pokochání se výhledy je rozhodnuto, že sejdeme na druhou stranu na úbočí, kde vidíme stát už nějaké stany. Při příchodu zjišťujeme, že se jedná o Rusy, kteří zde marně čekali na lepší počasí k výstupu na Elbrus celkem tři dny a dnes se už rozhodli vrátit. Toho využíváme a rozhodneme se, přespat na jejich místě. Bohužel já jsem se šel mezitím projít o něco níže, takže než se se vrátím, všechny místa pro stany už jsou zabraná. Se Švárou tedy scházíme dolů, kde jsem se byl projít a viděl jsem tam další volná místa. Dole je sice míst k přespání dostatek, ale bohužel tu strašně fouká, takže se jdu podívat ještě na asi půl kilometru vzdálenou skálu, kde by něco mohlo být. Bohužel stále nic, a tak se vracíme zpět k ostatním. Po podrobnějším průzkumu nacházíme menší rovinu, kde by se stan dal postavit. Problém je, že na zemi jsou samé ostré kameny, které by podlážku stanu pravděpodobně prořezaly. I když jsem velice unavený a hladový, začnu místo předělávat. Nejprve vyházím všechny velké kameny a po celém místě následně rozhrnu kamínky menší. Abychom poškození stanu předešli úplně, rozhodnu se, že celé místo vysypu hlínou. Lopatu si sice nesu od začátku na zádech, jenomže je stavěná na sníh a nemám v plánu si ji tu zničit. Beru tedy obal od stanu a jdu kousek bokem, kde začnu holýma rukama hrabat a plnit obal. Když je plný, vrátím se zpět a vysypu ho na kamínky. Tuhle proceduru provádím asi hodinu, během které donesu snad 50 várek. Když je mistrovské dílo hotovo, postavíme na něm stan. Naštěstí na něj svými rozměry padne jako ulitý. Tato náročná práce mě totálně vyčerpala, takže si jen sednu na nejbližší kámen a chvíli odpočívám. Když se podívám na ruce, kterýma jsem hodinu hrabal v zemi, oddychnu si, protože jsem si je překvapivě vůbec neodřel, z čeho jsem měl největší strach. Mezitím co jsem si hrál na hraboše polního, Švára uvařil večeři, kterou jsem nyní snědl jako malinu. Protože mi ale opravdu pořádně vyhládlo, vaříme ještě jednu porci. Po večeři bereme špinavé ešusy a scházíme asi půl kilometru dolů k ledovci, kde je v ledové vodě umyjeme. Nakonec se ještě opláchneme i my, nabereme čistou vodu a vracíme se ke stanu. Když si připravíme vše ke spaní, právě začne západ slunce, který s Elbrusem vytváří zajímavou podívanou. Když slunce zapadne, výrazně se ochladí a my zalezeme do stanu. Protože v této výšce bude pravděpodobně přes noc mrznout, necháváme vaky s vodou v krosnách a ty si dáváme mezi nás do stanu. Po každé, když spíme ve stanu s krosnami, dávám si krosnu dolů první já a Švára ji pokládá na mou. Dnes dostal nápad, že si svou krosnu dá dolů on a já si ji položím na jeho. Nic nenamítám a provedu. Protože jsem po dnešku opravdu unavený, usnu celkem rychle.

Den 05 - 2012-08-01 - Středa - Vrchol Irikchat - Dolina Kyrtyk

2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví
2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví

Ráno se samovolně vzbudíme už kolem 6. hodiny. Slunce ještě nevyšlo, takže je venku pěkná zima. Když se Švára rozhodne něco si vyndat z krosny, musím mu udělat místo. Zvednu tedy svou krosnu a čekám, až to najde. Jenomže po chvíli mi oznámí, že prý všude kolem je voda. Po bližším zkoumání zjistíme, že při zvedání mé krosny se někde musel zaháknout ventil vaku na vodu, a jak jsem zabral, tak jsem ho vytrhl a celé dva litry iontového nápoje se vylily do Švárovy krosny a mého spacáku. Protože armádní spacák je vodotěsný, lavor vody v mém klíně jen vyliji směrem výlezu ze stanu. Švára to má horší, protože polovina jeho věci v krosně je mokrá. Obvyklé vylehávání ve stanu nepřidá tentokrát v úvahu. Rychle se oblečeme, vylezeme ven a začneme vytahovat všechny věci ze stanu. Ze stanu následně vylejeme i vodu a otáčíme ho podlážkou vzhůru, aby rychleji vyschnul. Slunce je stále za horizontem, takže i když je úplně jasno, stále je nepříjemně chladno. Po vyřešení stanu, roztahujeme po všech kamenech naše věci, aby do odchodu co nejvíce uschnuly. Když si uvaříme snídani, konečně vysvitne slunce a začne být nádherně teplo. Po osmé hodině, když se zdá být většina věci suchá, začínáme balit. Naštěstí to vše stíháme zároveň s ostatními, takže kolem deváté hodiny všichni odcházíme na další cestu. Vrchol Irikchat už máme zdolaný, proto nám zbývá pouze sejít zpět do údolí. Abychom nešli stejnou cestou, musíme se dostat do vedlejší doliny Subashi. Stejnou cestou jako včera se vracíme do sedla Irikchat, kde se začneme připravovat na přechod Sněžné doliny. Rozdělíme se do čtveřic a pětic, nandáme si sedací úvazky, obujeme mačky, připravíme cepíny a navážeme se na lano, které jsem celou dobu nesl na zádech. Poté opatrně začneme scházet po ledovci dolů. Ze začátku to jde celkem dobře, protože ledovec je pevný, ale čím níž se dostáváme, tím více je rozmrzlý a popraskaný. V jednom místě dokonce Švára, který jde jako první, zapadne jednou nohou až po rozkrok do pukliny. Naštěstí ale sám vyleze a tak můžeme pokračovat. Zbyde po něm jen nekonečná černá díra. Po nějaké době se propadne další nešťastník, tentokrát z jiné skupinky. Ten už to má horší, protože tam zajede až po ramena a pomoct mu musejí ostatní. Po těchto zkušenostech jdeme raději opatrněji. Některé pukliny jsou ovšem velice dlouhé, a tak je lepší je přeskočit než obcházet. Vždy se sejdeme před puklinou a postupně přeskakujme. Pouze ten, co je přímo za skákajícím musím dávat pozor, aby mu nechal dostatečně povolené lano, které by ho jinak mohlo strhnout zpět. Při přeskakování se snažím dívat pod sebe, abych se do pukliny podíval, ale vždy vidím jen hluboké černo. Čím více se dostáváme dolů, tím více začne přibývat rozbředlé bahno, které nám opět komplikuje postup. Když se dostaneme dolů, začneme přecházet po ledovci směrem k dalšímu sedlu Chatkara. Musíme jít v dostatečné vzdálenosti od svahu pod vrcholem Chatkara (3898), protože z něj občas padají kameny, které se po ledovci kutálejí do velké vzdálenosti. Při této části cesty mě začnou padat mačky z bot. Vždy když je nasadím, opět mi po pár krocích spadnou. Po nějaké době začnou padat i Švárovi, takže když nám dojde trpělivost, jdeme oba dva bez nich a neseme si je v rukách. Že by byly špatné, je nepravděpodobné, takže to bude asi tím, že si je nandáváme špatně. Mezitím, co jsme se otravovali s mačkami, ostatní skupinky nás předešli. Naštěstí na nás čekají na druhé straně ledovce. Když je dojdeme, opět si mačky nasadíme, ale tentokrát správným způsoben, takže už nám nespadnou. Na úplném konci ledovci se zastavíme a výbavu na přechod ledovce sundáváme. Lano po smotání nenesu, ale přenechávám jej jinému z naší skupinky, abych si trochu odpočinul. Nyní před sebou máme velice prudké stoupání do sedla Chatkara. Při výstupu si musíme dávat dostatečné rozestupy, protože jdeme po kamenech v bahně, které se občas začnou sypat dolů. Místy je výstup tak prudký, že při případném pádu bychom se kutáleli pravděpodobně až dolů. Když se všichni vyškrábeme až nahoru, dáme si další přestávku na občerstvení a nabrání nových sil. Následující cesta ze sedla Chatkara vede pro změnu zase z prudkého kopce dolů kolem horského jezera. Čas mezitím opět přeskočil poledne, a tak kousek pod jezerem zastavujeme a dáváme si oběd. Po přestávce pokračujeme v cestě kolem bystřiny Subashi. Zde cesta pomalu mizí do ztracena, takže musíme zvolit vlastní. Nakonec se rozdělujeme na dvě skupiny. V první jsme jen dva a pokračujeme po skalách na stejné straně bystřiny. Zbytek přechází bystřinu po ledu nebo kamenech na druhou stranu. Naše cesta je mnohonásobně rychlejší, takže po necelém kilometru několik minut čekáme na zbytek, než se opět sejdeme. Protože už jsme sestoupili níže, začínají se opět objevovat volně se pohybující krávy. Místy ale stále leží sníh, který někteří sjíždíme po botách celý až dolů. Když dojdeme k rozvodněné bystřině, která nejde jednoduše přeskočit, začínáme hledat nejlepší místo k přejití. Mezitím co ostatní hledají, já scházím po proudu k hlavnímu toku, do kterého se bystřina vlévá a přecházím ho na druhou stranu. Tím se dostávám do místa, ze kterého mám dobrý výhled na celou snahu ostatních. Sednu si tedy na kámen a pozoruji, kdo první zahučí do vody. Bohužel nikdo takové štěstí nemá, a tak pokračujeme dál. Je tu ale menší problém, protože jsem od ostatních oddělený hlavním tokem. Prozatím tedy jdu po druhém břehu paralelně s ostatními. Po nějaké době se naštěstí řeka rozlévá do šesti menších říček, které se mi daří na jeden pokus všechny přeskákat ke zbytku skupiny. Následně pokračujeme nekonečným údolím stále dolů. Protože jsme sestoupili na úroveň mraků, slunce už nesvítí a místo toho jsou nad námi husté mraky a stále častěji se tu střídají přeháňky. Údolí je opravdu nekonečné, takže každý zastavuje a odpočívá podle vlastního uvážení. Nad soutokem bystřiny Subashi a Kyrtyk zahajujeme další větší přestávku, při které se všichni opět scházíme. Už bylo načase, protože po nekonečném sestupu mě začínaly pálit chodidla. Při přestávce nám Jiří Mandula navrhuje, že bychom mohli ještě dnes vystoupat několik set metrů nahoru k jednomu nádhernému jezeru. Všichni ho ale jednohlasně pošlou někam a dál se válejí po zemi. Po odpočinku scházíme po stráni dolů k soutoku, kde po rozpadlé dřevěné lávce přecházíme na druhou stranu. Při přechodu opět s napětím čekám, kdo zahučí do vody. Zase nikdo. Když kolem cesty míjíme koně, všímáme si, že každý má svázanou levou přední a pravou zadní nohu, aby neutekl. Jsem docela zvědavý, co by na to řekli naši "ochránci", kteří protestují i při kácení stromů. Kousek od koní přicházíme na rovinaté místo, kde se rozhodneme přenocovat. S nadmořskou výškou 2660 m je o více než jeden kilometr níže, než místo odkud jsme vyráželi ráno. Všichni hned začnou hledat vhodné místo k přespání. Já a Švára začneme stavět jako poslední, protože nám dlouho trvalo, než jsme si nějaké ideální místo ke spaní našli. Když je stan postavený, začíná hledání vody. Sice tu teče několik potoků, ale ty jsou nepoužitelné, protože tu všude běhají krávy a koně, které bobkují na každém kroku. Po nějak době nacházíme přístupný potok o několik set metrů výše, u kterého se domníváme, že sem zvířata nelezou. Z nabrané vody hned začínáme vařit. Protože nás dnes čeká poslední večeře, vaříme vše, co se vařit dá. Kousek od nás se mezitím objeví jiná skupina dobrodruhů, pro které přijede Uaz a odveze jim veškerou bagáž. Lenoši jedni. Po jídle začne pršet, a tak se se schováme do stanu. Po přeháňce opět vylezeme a uvaříme si čaj. Kolem sedmé hodiny večer opět zalezeme do stanu a snažíme se usnout. Ještě než zaberme, slyšíme, že se ostatní venku baví s domorodým bačou, který tudy projížděl na koni.

Den 06 - 2012-08-02 - Čtvrtek - Dolina Kyrtyk - Vesnice Vrchní Baksan

2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví
2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví

Když ráno po sedmé vstaneme, čekají nás dvě dobré zprávy. Je úplně jasno a bača, se kterým včera večer ostatní hovořili, nám daroval obrovský domácí sýr. I když mě osobně moc nechutná, sním celý příděl, protože jsem hladový jako vlk. Po uvaření čaje a dojedení jídla, sbalíme stany a vyrazíme na závěrečnou část této túry. Stejně jako včera sestupujeme velkým údolím, tentokrát ale už kolem bystřiny Kyrtyk. Ještě dlouho je při zpětném pohledu vidět mezi sedly vrchol Elbrusu. Čím níže sestupujeme, tím více se kolem cesty začínají objevovat různé salaše domorodých bačů. V místech kde se údolí výrazně zúží, nás začnou opět obklopovat vysoký skály. V některých z nich mají být podle mapy i jeskyně. To ale ignorujeme, protože nikdo nemá náladu se opět plazit někam vzhůru. Dnešní sestup pro mě začínám být dost nepříjemný, protože díky rychlému a nekonečnému sestupu mě silně pálí obě chodidla. Jsem tedy velice rád, když si u jedné salaše, kolem které protéká potok, uděláme přestávku. Samozřejmě dostaneme nápad se jít umýt do potoka. Ihned si ale vzpomeneme na zkušenost z vodopádu a před sundání oblečení se raději pořádně rozhlédneme kolem. Když je vzduch čistý, jdeme se postupně všichni umýt, někteří i opakovaně. Po pořádném ochlazení pokračujeme v úmorné cestě. I když máme sestupovat dolů, procházíme úsekem, kde musíme několik set metrů znova stoupat. V kombinaci se silným slunkem se nejedná o nic příjemného. Když stoupání přestane, konečně uvidíme cíl dnešního dne, Vrchní Baksan. Cesta k němu ale ještě vede přes několik dlouhých serpentýn. Tento úsek cesty považuji zatím za nejhorší, protože jsem strašně hladový, unavený, je mi brutální teplo a pálí mě chodidla tak, že skoro nemůžu jít. Když se tedy dostaneme konečně dolů, mám velkou radost. U prvních budov opět zahájíme přestávku, při které se všichni sejdeme. Při cestě Baksanem narážíme hned po pár set metrech na malý obchůdek. Protože nikdo z nás nemá už téměř žádné jídlo, jdeme na nákupy. My se Švárou si koupíme pytel plný croissantů, který hned na posezení celý sníme. Konečně po čtyřech dnech zaháním ten otravný a neustálý hlad. Když se naše chuťové buňky ustálí, jdeme do obchodu ještě jednou a kupujeme si zmrzlinu, pití a nějaké zásoby na další den. Jsem docela překvapený, jak levné tu mají dvoulitrové balení Fanty. A Ruská zmrzlina, kterou tu prodávají všude a v jakékoli formě, stojí v přepočtu jen pár korun. Po nákupu si zavoláme odvod. Po nějaké době přijede malý náklaďák a stará vojenská dodávka. Do obou aut se rozdělíme a vyrazíme k hotelu. Když projíždíme Terskolem, na chvíli zastavujeme u banky, kde mají jediný bankomat, ze kterého se dají dostat peníze v rozumném kurzu. Mezitím co všichni vybírají, skočím do blízkého obchodu a dokoupím ještě nějaké jídlo, které neměli v předchozím obchodě. Poté už jedeme až k hotelu. Dobrou náladu z návratu nám hned zkazí zpráva, že náš pokoj, který nám měl zůstat, musíme vyklidit a dostaneme jiný. Na tom by ještě nebylo nic špatného. Ovšem když dojdeme do nového pokoje, zjišťujeme, že je asi třikrát menší a nemá vůbec žádné okno. To se nám vůbec nelíbí, protože nemáme kde a jak vysušit naše špinavé věci. Nic tedy nevybalujeme a Švára se snaží věc napravit. Až po hodině, kdy se do toho vloží i Jiří Mandula, který umí dobře rusky, dostáváme konečně nový pokoj, který odpovídá tomu starému. Bohužel ostatní mezitím spotřebovali veškerou teplou vodu, takže se musíme mít a prát si věci v úplně ledové vodě. Během stěhování z pokoje na pokoj ještě Švára ztratil šampón, takže si musíme vystačit bez něj. Když máme vše poklizené, až do 18. hodiny se válíme na pokoji a poté jdeme na večeři. Po ní opět plánujeme další den. Tentokrát se bude jednat o jednodenní výlet na vrchol Cheget-Karabashi (3461), ze kterého má být vidět celý Elbrus, na který máme v plánu vyrazit hned následující den. Po návratu na pokoj, opět koukáme na televizi, sepisuji předchozí dny a posílám přes internet některé fotky na ukázku. Spát jdeme až po 23. hodině.

Den 07 - 2012-08-03 - Pátek - Vesnice Azau - Vrchol Cheget-Karabashi - Vesnice Azau

2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví
2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví

Ráno vstaneme před sedmou hodinou a hned jdeme na snídani, kde máme pro změnu zase vajíčka. Po návratu na pokoj si začneme balit věci na dnešní túru. Protože se jedná jen o jeden den, bereme si malé batohy. Já osobně si s sebou beru pouze pláštěnku, jídlo a pití. Co se týče bot, tak půjdu v lehkých běžeckých botách, ve kterých si aspoň oddychnu od celodenního nošení kanad. V osm hodin vyrážíme po silnici pod vesnici Terskol do místa Cheget, odkud pojedeme lanovkou nahoru. U okénka si koupíme jízdenky a jdeme k lanovce. Ta je asi v posledním tažení, protože je stará a vypadá, že se brzo rozpadne. Po dvojicích přesto nasedáme do sedaček a jedeme vzhůru. Já jedu sám, tak si aspoň můžu odložit batoh na vedlejší místo a v klidu se kochat rozhledem. Když v průběhu jízdy pozoruji sloupy, na kterých lanovka jede, zjišťuji, že zde se rezavé věci opravují tak, že se přetřou novou vrstvou stříbrné barvy, aby to vypadalo, že to rezavé není. Když vyjedeme nad les, otevře se nám výhled zpátky do údolí a na Elbrus, jehož vrchol je v mraku. Na mezistanici přesedneme na jednomístnou lanovku a pokračujme až do poslední stanice (3100). Při čekání než dojedou poslední členové naší skupiny, potkáváme jiné Čechy, kteří jsou zde s cestovní kanceláří Rajbas. Při následném rozhovoru se dozvídáme, že včera se jim podařilo vylézt na vrchol Elbrusu za krásného počasí. Když jsme všichni opět po kupě, rozloučíme se s krajany a pokračujeme ve výstupu pěšky, protože žádná lanovka už výše nejede. Zde jsem opravdu rád, že jdu v běžeckých botách, protože se mi jde krásně lehce, oproti ostatním, kteří musí zvedat těžké pohorky. V 11 hodin se dostáváme do cíle dnešní cesty, na vrchol Cheget-Karabashi (3461). Odtud máme výhled na všechny strany. Ačkoli je vrchol Elbrusu stále v mracích, na druhé straně není ani mráček, takže jsou odkryté všechny vrcholy. Doufám, že se příští dny počasí zlepší a při našem výstupu bude jasno i nad Elbrusem. Při pohledu dolů do údolí vidíme, že se nacházíme přímo nad vesnici Azau, kde máme hotel, ale jsme asi tak o kilometr výše. Ve chvíli kdy dojídáme oběd, přichází na vrchol velká skupina anglicky mluvicích turistů. Většina z nich je oblečena jako na severním pólu, takže z nich lije pot jak z volů. To je pro nás impuls k návratu. Zpátky nesestupujeme stejnou cestou, ale jdeme jinudy po méně strmé cestě. Když dorazíme zpátky k horní stanici lanovky, sedneme si do zahrádky vedle restaurace. Po chvíli ovšem přijde bouřka, takže se schováme dovnitř a bouřku přečkáme. Když se počasí zlepší, sedneme na lanovku a jedem dolů. Bohužel když sedíme na lanovce, začne mírně poprchávat, což je dost nepříjemné, protože se nemáme kam schovat. Na mezistanici přesedneme na dvoumístnou lanovku a pokračujeme dolů. Než zajedeme pod úroveň lesa, všimneme si, že se oblačnost kolem vrcholu Elbrusu začíná trhat. Bohužel už je pozdě cokoliv dělat, a tak sjíždíme až úplně dolů, kde na sebe postupně čekáme. Mezitím se silně rozprší, takže se schováváme u nejbližší budovy. Když jsme dole všichni, padne nápad vyjet ještě jednou nahoru, protože to vypadá, že by vrchol Elbrusu mohl vykouknout. Po skončení deště jsme rozhodnutí, že pojedeme, ale bohužel pouští zadarmo pouze jednoho, takže jede Jiří Mandula. Zbytek nás zůstává dole, kde si procházíme místní tržnici. Až na stánky s jídlem, tak ve všech mají různé věci s motivem Elbrusu. Po projití odcházíme zpět k hotelu. Obloha se mezitím krásně vyčistila a začíná být velké teplo. Při cestě ještě procházíme kolem dobře vybaveného outdoorového obchodu. Protože je to pravděpodobně jediný obchod svého druhu široko daleko, ceny jsou tu opravdu vysoké. Když dojdeme do Terskolu, zastavujeme v obchodě a nakupujeme si jídlo na zítřejší výstup na Elbrus. A protože jsme při stěhování pokojů přišli o šampón, kupujeme si i mýdlo. Následná cesta do vesnice Azau je příšerně únavná, protože je brutální teplo a už nás celkem bolí nohy. Když kolem 17. hodiny dorazíme na hotel, opět začíná pršet. Po příchodu na pokoj se jdeme hned osprchovat a zároveň si přepereme i zpocené věci. Protože jsme na hotelu tentokrát mezi prvními, máme ještě teplou vodu. V 18. hodin scházíme dolů na večeři. Když dorazí i Jiří Mandula, řekne nám, že i po druhém výjezdu lanovkou byl vrchol Elbrusu stále v mracích, takže jsme naštěstí o nic nepřišli. Po večeři plánujeme následující výstup na vrchol Elbrusu, který bude rozdělený do dvou až tří dnů. Zítra je tedy v plánu pouze cesta do chaty Diesel Hut (4060), kde přespíme a následující den půjdeme nalehko na vrchol. Návrat buď stihneme ještě ten stejný den, nebo se vrátíme až ten další. Po naplánování výstupu, odcházíme všichni postupně na pokoj, kde si začínáme balit věci, abychom si ráno ušetřili čas. Než jdeme kolem 23. hodiny spát, opět koukáme na televizi a já sepisuji dnešní den a odesílám další fotky.

Den 08 - 2012-08-04 - Sobota - Vesnice Azau - Chata Diesel Hut

2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví
2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví

Ráno vstaneme před sedmou hodinou a hned jdeme na snídani na tradiční vajíčka. Po snídani si na pokoji dobalujeme věci pro výstup na Elbrus. Co nepotřebujeme, tentokrát nenecháváme na pokoji, ale zamykáme ve skladu. Před devátou hodinou odcházíme k lanovce, která je hned kousek za hotelem. Dnes to vypadá na dobré výhledy, protože obloha je úplně jasná. Mezitím co čekáme venku, Jiří Mandula jde hromadně koupit lístky. Když se vrátí, hned nám názorně vysvětlí, jak jsou místní lidé "vychcaní". Když totiž kupoval lístky, prodavačka mu cenu každého jednotlivého lístku automaticky zaokrouhlila nahoru na celé stovky rublů, takže ve výsledku byla cena o několik set větší. Naštěstí si to nenechal líbit, a lístky koupil za správnou cenu. Po deváté hodiny postupně nasedáme do vcelku nové kabinové lanovky a jedeme vzhůru. Celou dobu se vezeme přímo nad sjezdovkou, po které bychom jinak museli šlapat pěšky. Když vystoupíme na první mezistanici Old Viewpoint (2970), máme půl hodinu času, než pojedeme dál. Naštěstí už je odtud vidět vrchol Elbrusu, takže se máme aspoň na co dívat. Ve chvíli kdy se to zde začne přeplňovat dalšími lidmi, kteří přijíždějí zespodu, rozjede se další část lanovky a my pokračujeme do stanice Mir (3470). Protože už se nacházíme poměrně vysoko, je zde cítit poměrně ledový vítr. Naštěstí je ale stále úplně jasno, a tak se dá v pohodě vydržet v krátkém oblečení. Na poslední část lanovky musíme opět čekat, takže nám nezbývá nic jiného, než se kochat výhledy, které odtud už opravdu stojí zato. Jediné co to všechno kazí, je neuvěřitelný bordel všude kolem. Když se lanovka rozjede, jdeme si připravit na nasednutí. Nejedná se totiž o kabinovou lanovku a pouze o starou sedačkovou, kterou jsme včera jeli na vrchol Cheget-Karabashi (3461). Normálně by nástup nebyl problém, ale s velkou těžkou krosnou to bude zajímavé. Někteří to řeší tak, že si ji pověsí z boku na hák, jenomže ne na každé sedačce je a hlavně nevěřím, že by to vydržel. Jediné co nám tedy zbývá, je že si krosnu dáme zepředu na břichu a sedneme si i s ní. Protože lanovka nezastavuje ani nezpomaluje, pouze nám ji přidrží obsluha a my musíme hned nasednout. Ačkoli to vypadá dost obtížně, všem se to nakonec podaří. Při pomalé a nekonečné jízdě se opět kochám výhledy na okolní hory a hlavně na oba vrcholy Elbrusu. Je také docela legrace pozorovat ostatní lidi, jak se vezou dolů a jsou různě oblečení, opálení, unavení atd. Jeden mě dost rozesměje, protože když se míjíme, tak na mě křikne, ať mu podám svůj foťák, že mě prý vyfotí. Dobrý pokus. Co se týče bordelu, tak ten je tu ještě horší. Všude kolem a hlavně pod lanovkou leží nekonečné množství rezavého železa a dalšího odpadu. Jako nejvýraznější jsou sloupy elektrického vedení, které když dělníci měnili za nové, pouze uřízli a nechali ležet tam, kde spadly. Před jedenáctou hodinou vysedáme v poslední stanici Garabashi barel bivak (3800). Slunce už pálí jako ďas, takže se mažeme krémy, abychom se nespálili. Už zde se dá zařídit ubytování a to ve starých předělaných nádržích, kterých tu kolem je asi deset. Abychom se k naší chatě netahali s krosnami, Jiří Mandula zařizuje jejich odvod rolbou. Dál tedy jdeme pěkně nalehko. Prvních několik set metrů šlapeme po kamenech. Pak ale skončí, a tak musíme pokračovat po ledovci. Ten je díky slunci už lehce roztátý a všude protéká voda, takže se musíme stále dívat pod nohy a hledat cestu. Poslední část pod chatou je nejhorší, protože je nejprudší a sníh už je zde totálně rozbředlý. Kolem poledne přicházíme k chatě Diesel Hut (4060), kde na nás čekají naše přivezené krosny. Když se opět všichni sejdeme, jdeme se ubytovat. V horním patře máme k dispozici jednu velkou a dvě malé místnosti, ve kterých jsou ke spaní velké postele pro více lidí. Kolem jedné hodiny po poledni, když jsme všichni najezení, odcházíme nalehko na aklimatizační výstup k Pastukhova Rock (4640). Venku stále pálí slunce, takže jdu jen v krátkém oblečení a v batohu na zádech si nesu dlouhé na převlečení. První část cesty je otravná, protože stále šlapeme v roztátém sněhu. Když se dostaneme výše, začne přituhovat a hned se jde lépe. Ovšem zase nám začíná být zima, takže přidáváme do kroku. Poslední část cesty ještě zrychlíme, takže už skoro běžíme. Na Pastukhova Rock (4640) se dostáváme kolem půl třetí odpoledne. Protože zde už je opravdu zima, začínáme se oblékat. Bohužel při prohledání mého batohu zjišťuji, že jsem si zapomněl vzít dlouhé nohavice, takže tam zůstávám jen v krátkých kalhotách. Když dorazí i pomalejší zbytek skupiny, čekáme dál, abychom naplnili účel aklimatizačního výstupu. Počasí se mezitím mírně zkazí, protože zhoustla oblačnost. Po necelé hodině se konečně otáčíme a vracíme se zpět k chatě. Nejprudší úsek, který všichni opatrně scházejí, já a Švára sjíždíme na botách. Protože mám z předchozího čekání celkem zmrzlé nohy a potřebuji se hýbat, celou cestu až chatě společně se Švárou sbíhám. To co jsme nahoru šli přes hodinu a půl jsme dolů zvládli za dvacet minut. Než se vrátí i ostatní, my už si vaříme večeři v kuchyni, která se nalézá v prvním patře chaty. Zbytek dne pak trávíme střídavě nahoře nebo dole a probíráme různé věci. Večer než jdeme spát, si všichni připravujeme věci na zítřejší výstup, protože ráno na to nebude čas a ani chuť. Obloha se venku mezitím zatáhla úplně a začalo sněžit, takže začínáme mít obavy, abychom zítra vůbec něco viděli. Než kolem deváté hodiny usnu, poslouchám hudbu.

Den 09 - 2012-08-05 - Neděle - Chata Diesel Hut - Sedlo Saddle - Vesnice Azau

2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví
2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví

Spánek moc kvalitní nebyl, takže probuzení ve dvě hodiny ráno není až tak neočekávané. Po vylezení z postele se oblečeme a jdeme dolů na snídani. Na výstup bude potřeba hodně energie, takže se pořádně najíme a napijeme uvařeného čaje. Když po snídani vylezu ven na záchod, je tma jako v pytli, ale naštěstí je polojasno, takže je vidět vrchol Elbrusu, na který už pomalu stoupají jiné výpravy. Přestože nás Jiří Mandula upozorňoval, že v noci bude zima, je překvapivě teplo. Přesto se ale oblékám velice teple, protože při cestě už žádná možnost obléct si spodní prádlo nebude. Než se všichni připravíme a vyrazíme, je už půl čtvrté. Sníh je všude zmrzlý, takže musíme šlapat v mačkách. Stále se jde ale daleko lépe než včera, když to bylo roztáté. Cesta k Pastukhova Rock (4640) probíhá za stále tmy. Poté začne pomalu svítat. Bohužel s přibýváním světla začíná houstnout oblačnost. Při následném občerstvení se já, Švára a Jan Mandula oddělujeme od zbytku a vyrážíme dopředu. Protože jdeme relativně rychle, během chvíli doženeme skupinu před námi. Její tempo je ovšem šíleně pomalé, a protože nám nechce uhnout, musíme jí předejít. To je ovšem velmi náročné, protože to musíme vzít hlubokým sněhem. Když získáme dostatečný náskok, dáme si menší občerstvovací pauzu. Než nás předešlá skupina dojde, opět vyrazíme na cestu. Po nějaké době doženeme další skupinu, kterou musíme opět předejít hlubokým sněmem. Její průvodce na nás ještě něco křičí, pravděpodobně se mu nelíbí, že jdu s rukama v kapsách, ale protože mu nerozumím, ignoruji ho a pokračuji dál. Když se dostaneme na okraj sedla, vstoupíme do hustého mraku. Pohodová cesta se začíná pomalu přiostřovat, protože sílí vítr, začíná hustě sněžit a rapidně klesá teplota. Naštěstí nám vítr zatím fouká do zad. V sedle Saddle (5416) vítr zesílí tak, že se rozhodujeme zastavit a přiobléct. Než si stačím sundat bundu, obléct rolák a opět obléct bundu, mám tak zmrzlé ruce, že s nimi nemůžu vůbec hýbat. Pocitově můžu říct, že jsem větší zimu nikdy nezažil. Protože se mi vůbec nedaří strčit ruce do rukavic, jediné co mi zbývá je ohřát si je o vlastní tělo. S určitými komplikacemi se mi nakonec daří strčit si ruce až do rozkroku, kde pochvíli začínám cítit teplo. Když se rozhlédnu kolem sebe a vůbec nic nevidím, jen pociťuji neskutečně ledový vítr, začíná se mě pomalu zmocňovat panika, protože tady už začíná jít o krk. Když se všichni dooblečeme, shodneme se, že pokračovat dál je nebezpečné a rozhodneme se vrátit dolů. Protože při zpáteční cestě jdeme přímo proti štiplavému větru a já jako jediný mám nasazené brýle, jdu jako první. Po několika minutách potkáme část naší skupiny, které vysvětlíme, jak to v sedle vypadá a začneme se vracet společně. Když vylezeme z mraku, potkáme hlavní část naší skupiny, ve které je i Jiří Mandula, který je rád, že jsme se raději otočili. Všichni se přidávají k sestupu. Ovšem poté co se mraky nad námi začnou roztrhávat a místy začíná být vidět modro, rozhodneme se, že se otočíme a zkusíme jít zpět nahoru. I když už mě z výšky začíná lehce bolet hlava, jdu to zkusit také. Protože ale vím, že nahoře může být opět špatné počasí, rozhodnu se, že si obleču GORE-TEX. Bunda je v pohodě, protože ji pouze obleču přes zbytek oblečení. Jenomže kalhoty nejsou dostatečně široké, abych je dostal přes mačky. Nejprve si tedy musím mačky sundat, obléct kalhoty a poté mačky opět složitě připevnit. Než to všechno zvládnu, mám zmrzlé ruce a ostatní už jsou tak daleko, že nejsou ani vidět. Šlápnu tedy do kroku, abych je co nejrychleji dohnal. Protože jsem teď navlečený jako Eskymák, během několika minut jsem krásně zahřátý. Když se začnu přibližovat k sedlu, opět začínají houstnout mraky a sílit vítr. K tomu začínám být dost unavený a hlava začíná bolet čím dál silněji. Svoji skupinu doženu až přímo v sedle Saddle (5416), kde jsme se naposledy otáčeli. Počasí je zde úplně stejné jako před tím, takže je rozhodnuto, že nahoru zatím nepůjdeme, ale schováme se do nouzové chaty, kterou zde včera otevřeli. Když by se zlepšilo počasí, šli bychom na vrchol později. Za tohle rozhodnutí jsem velice rád, protože moje energie už je téměř na nule. Než ještě vyrazíme směrem k nouzové chatě, projde kolem nás skupina obyvatel dálného východu, kterou jsme před několika hodinami ještě za tmy předešli, a pomalu začnou stoupat vzhůru do bílé tmy. Z mapy určíme směr a pomalu jdeme hledat nouzovou chatu. Moje síly už jsou téměř vyčerpané, takže jdu jako poslední a téměř každých deset metrů si musím lehnout a chvíli odpočívat, abych nabral síly na další deset metrů. Ačkoli je nouzová chata asi jen 200 metrů daleko, doplazím se tam se čtvrt hodinovým zpožděním. Všichni jsme čekali, že to bude malá chata, kde se bude dát normálně stát, popřípadě sedět, ale ve skutečnosti se jedná o malou buňku, která nemá výšku ani 1,5 metru, a ve které se nacházejí dvě postele. Protože nás je ale asi osm, šest lidí sedí na postelích a poslední dva v chodbě. Protože jsem dorazil jako poslední, mám místo na zemi hned za dveřmi. Po chvíli sezení, když naberu nějakou sílu, si začínám uvědomovat, že mě je dost špatně a silně mě bolí hlava. Hned si vzpomenu na rok 2008, kdy jsem v podobném stavu čekal několik hodin v chatě Biv Vallot (4362) pod vrcholem Mont Blancu (4810). Tam jsem si ale aspoň mohl lehnout, oproti dnešku, kdy se krčím v rohu. Všichni využívají odpočinku a doplňují si energii jídlem a pitím. Protože já nemám chuť vůbec na nic, pouze ocumlávám malý kousek slepené rýže, který je úplně bez chuti a zapíjím to čajem, který putuje po chatě. Svůj iontový nápoji už jsem dávno dopil, takže mám celkem žízeň. Když se ani do hodiny počasí nelepší, jsme rozhodnutí, že výstup na vrchol vzdáme, a raději se vrátíme. Protože jsem první u východu, vyrážím první. Venku je úplně stejně jako před naším příchodem, takže jenom odhadnu zpáteční směr a pomalu se začnu vzdalovat od nouzové chaty. Po pár minutách přicházím zpět do sedla Saddle (5416), kde začnu čekat na ostatní. Při čekání si všimnu, že kousek ode mě stojí asi zpola zasypaný stan. V tomhle počasí bych tipoval, že buď bude prázdný, nebo se v něm nachází dva vytuhlí horolezci. Zkoumat to nemá smysl, a tak když se všichni sejdeme, pokračujme společně v sestupu. Tentokrát už je oblačnost větší, takže v místech, kde jsme se otáčeli zpět nahoru kvůli jasné obloze, je stále vše zatažené. Při sestupu a snížení nadmořské výšky by měla moje nevolnost pozvolna odejít, podobně jako v roce 2008 na Mont Blancu. Nyní to na mě ale paradoxně působí opačně, protože je mi stále hůř. K bolesti hlavy se opět přidala i únava, takže rychlost sestupu začíná být pomalejší, než rychlost ranního výstupu. Když konečně sestoupíme pod úroveň mraku, začne svítit slunce a teplota se výrazně zvýší. Zastavujeme se tedy a sundáváme si některé oblečení včetně maček, které už v rozbředlém sněhu stejně neplní svůj účel. Když po dalším úmorném sestupu zastavíme u Pastukhova Rock (4640), sním na posezení jedno celé balení hroznové cukru, abych doplnil energii. Protože stále vypadám jako bych měl kocovinu, od jednoho člena naší skupiny ještě dostanu Acylpyrin na rozředění krve pro zlepšení stavu. Cukr celkem rychle začal účinkovat, protože po pár minutách cítím částečné obnovení energie. Když se kolem 14. hodiny vrátíme zpět na Diesel Hut (4060), můj stav už je konečně téměř v normálu. Když se sejdeme v naší hlavní místnosti, zjišťujeme, že nám chybí dva lidé. Odhadujeme, že jsou asi někde venku na menší túře, a tak se bez nich domlouváme, co bude dál. Protože většina lidí nemá pomyšlení na další pokus a stejně nemá potřebné jídlo, je domluveno, že se vrátíme zpět do vesnice Azau do hotelu Veršína, kde se rozhodneme, co budeme dělat následující dny. Protože lanovky jezdí údajně jen do půl čtvrté, rychle si sbalíme všechny naše věci a odcházíme pěšky zpět do stanice Garabashi barel bivak (3800). Jediný Jiří Mandula zůstává na chatě, aby počkal na zbývající dva členy. Cesta po ledovci v odpoledních hodinách je nepříjemně komplikovaná, protože všude teče voda a několikrát tak musíme překonávat potoky vody. Při příchodu k lanovce zjistíme, že jezdí déle než jen do půl čtvrté, takže jsme nakonec nemuseli tolik spěchat. Veškerý čas, který jsme spěcháním nahnali, stejně ztrácíme při čekání na sedačkovou lanovku, protože je zde velká řada lidí před námi. Po sjetí do mezistanice Mir (3470) bez čekání přejdeme k sedačkové lanovce, kterou už jen s jedním přestupem v mezistanici Old Viewpoint (2970) sjíždíme až dolů do vesnice Azau. Po výstupu vracíme karty a jdeme na hotel se ubytovat. Se Švárou mám docela strach, kam nás zase šoupnou, ale nakonec jsme příjemně překvapeni, protože dostaneme pokoj č. 1, který je zatím největší, ve kterém jsme byli. Po ubytování ihned uklidíme všechny věci a dáme si pořádnou sprchu. Když poté jdeme na večeři, už tam sedí i Jiří Mandula s oběma dvěma členy, kteří chyběli. Při následném rozhoru se dozvídáme, že při prvním sestupu byli několik set metrů pod námi. Když ale uviděli, že se otáčíme a jdeme zpět nahoru, otočili se také a šli za námi. Bohužel v sedle Saddle (5416) si nevšimli, že jdeme k nouzové chatě, a tak pokračovali za skupinou Číňanů, kterou jako jedinou v hustém mraku viděli. Když jsme se tedy my začali sestupovat od nouzové chaty zpět dolů, oni ještě ani byli na vrcholu. Každopádně se jim výstup podařil a vrcholu Elbrusu (5642) dosáhli. Bohužel kvůli počasí vůbec nic neviděli. Když začali z vrcholu stupovat, my už jsme tou dobou byli téměř zpět na chatě Diesel Hut (4060). Aby pak stihli ještě lanovky, nechali se za nemalé peníze svézt k lanovkám rolbou. Až u nich zjistili, že rolbou jeli zbytečně, protože lanovky jezdily déle, než nám všichni říkali. To je další důkaz, jak místní lidé spolupracují, aby vydělávali. No a večeři už jsme dole v hotelu stihli všichni. Po večeři se domlouváme, co podnikneme další dny. Někteří navrhují, že bychom se měli pokusit o další výstup hned následující den. Podle předpovědi počasí se ale nakonec rozhodneme, že prvně podnikneme třídenní túru údolím Adylsu a až po návratu údolím Adyrsu se pokusíme o poslední výstup na vrchol Elbrusu (5642). Nahoře na pokoji opět koukáme na olympiádu a já při tom sepisuji poslední zážitky. Spát jdeme tradičně kolem jedenácté hodiny.

Den 10 - 2012-08-06 - Pondělí - Vesnice Elbrus - Tábořiště Green Hotel Bivak

2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví
2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví

Protože z České republiky přišla smutná zpráva, že jedné ženě zemřel otec, celé dopoledne se bude řešit, jakým způsobem se může předčasně dostat domů. Tím pádem nikam nespěcháme, vstáváme kolem osmé hodiny a na snídani jdeme až o půl deváté. Po snězení vajíček se vracíme na pokoj, kde poleháváme až do jedenácté hodiny. Poté se začneme balit a nakoupíme si přímo v hotelu nějaké pečivo na cestu. Před dvanáctou hodinou odneseme nepotřebné věci do skladu, nasedneme do transportérů a vyrážíme na cestu. Ve vesnici Terskol uděláme menší zastávku na výběr peněz a dokoupení potravin. Před pokračováním se rozloučíme s rodinou, která odjíždí na letiště, aby jejich mamka mohla odletět zpět do České Republiky. Transportéry poté jedeme až za vesnici Elbrus (1700) na začátek údolí Adylsu, kde vystupujeme u pohraniční kontroly. Zde následuje asi půlhodinové papírování, než nás pustí na druhou stranu. Hned po prvním kilometru procházíme kolem malého obchodu, kde nás lákají, ať zůstaneme na šašlíky. Poděkuje, ale pokračujeme dále. V prvních serpentýnách (1900) narazíme na staré vojenské dělo, kterým lze plně manipulovat, takže se na chvíli zdržíme a každý si zkouší s dělem různě zaměřovat. Při další cestě míjíme různá stáda koní, krav a býků, které se volně pohybují po cestě. Po projití okolo několika stavení, přicházíme k obřímu kamenu o rozměrech asi tak 10 x 5 x 5 metrů, který stojí hned vedle cesty. Normálně by mě vůbec nezajímal, ale při bližším pohledu si všímám, že je celý v rastru 1 x 1 metr osázen borháky. Mít něco takového doma, tak je to úplně ideální tréninkový terén pro sportovní lezení. Když dorazíme před brány rekreačního objektu Novy (New) Jantugan, uděláme si první občerstvovací přestávku. Zde konečně končí silnice a dále tak pokračuje už jen po pěšině přímo kolem divoké bystřiny Adylsu. Po cestě si všímám, že celou dobu vede kolem nás eklektické vedení, které je jednoduše zavěšeno na stromech. Kam vede zjistíme před čtvrtou hodinou odpoledne, když dojdeme do Summer Campu, kde opět stojí malý obchod. Prostředí v lese okolo Summer Campu je upraveno tak, že by se zde dalo všude nádherně přespat. Zde zahájíme další přestávku. V jednom přístřešku zahlédnu hromadu batohů, které hlídá jeden člověk. Když se po několika minutách vrátí i zbytek majitelů, zjistíme, že se jedná o stejnou skupinu Čechů, jejíž část jsme potkali před pár dny pod vrcholem Cheget-Karabashi (3461). Po kratším rozhovoru, pokračují neznámo kam. Chvíli po jejich odchodu k nám přijde jeden místní domorodec a hned se s námi dá řeči. Po chvíli nám poví dlouhou básničku, kterou sám vymyslel. Na žádost nám i ji sepíše na papír. Protože jsme se rozhodli, že si dáme šašlíky, máme ještě kolem dvou hodin času, než se ugrilují. Necháváme tedy veškeré věci zde a vyrážíme nalehko k ledovci Kashkatash. Mysleli jsme si, že se bude jednat o krátký výstup, ale nakonec se z toho vyklubalo hodinové stoupání prudkou strání po kamenech s převýšením asi 1 kilometr. Většina z nás má už pravděpodobně dost, protože končí asi v polovině, v místech odkud je poprvé vidět ledovec Kashkatash. Pár nás ale pokračuje dále, až se dostáváme úplně nahoru do Red Rocks Bivak, odkud máme nádherný výhled nejen na ledovec Kashkatash ale i do celého údolí. Po chvíli kochání je na čase se vrátit, protože šašlíky už na nás pravděpodobně čekají. Protože cesta dolů není náročná, celou ji sbíhám během několika minut. Dorazil jsem právě v čas, protože šašlíky jsou téměř hotovy. Jako první je servírováno 11 kusů beraních šašlíků. Já jsem si objednal kuřecí, takže musím chvíli počkat. Když nám donesou našich posledních 5 kuřecích kousků, jsem docela zklamán, protože od beraního masa, které bylo podáváno formou ražniči, jsme my dostali pouze grilovaná kuřecí stehna, ze kterých byla polovina kost. Hlad byl silnější, takže i přesto jsem si pochutnal. Na doražení jsem si ještě se Švárou uvařil jednu polévku. Po jídle se mě zmocnila velká žízeň, takže jsem využil místního obchůdku a koupil si džus, který jsem hned na posezení vypil. Při cestování jsme každý den kolem šesté hodiny večer už měli postavené stany a připravovali se noc. Dnes máme hodin dokonce sedm, a přesto je rozhodnuto, že ještě budeme pokračovat dále. Většině se moc nechce, protože všude kolem je opravdu dost krásných míst k přespání. Po překonání potoku, stoupáme mírnou strání vzhůru, až se opět dostaneme zpět divoké bystřině Adylsu. Cesta velmi těsně kopíruje její tok, takže si musíme dávat pozor, abychom do ní nespadli. Při přejití přírodního mostku z velkých kamenů si všimneme, že z údolí ze kterého jsme přišli, pomalu stoupá hustá mlha. Když se přiblížíme k cíli dnešní cesty, začne se pomalu stmívat, takže jen stěží rozeznáváme, jestli tam vidíme střechy budov nebo se nám to jen zdá. Čím blíže jsme, tím více se stmívá, takže na pravdu si budeme muset počkat až do rána. O půl deváté večer přicházíme na Green Hotel Bivak (2600), kde okamžitě začínáme stavět stany. Nejsme tu sami, protože tu stanuje velká skupina Španělů, které rozpoznal Švára podle jejich řeči. Protože už je tma, ke stavění stanu musíme poprvé použít čelovky. Večeři už máme naštěstí za sebou, takže po dostavění stanu do něj ihned zalézáme a jdeme spát. Protože kousek od nás neustále "békají" krávy, poslouchám ještě před spaním hudbu. Kolem desáté hodiny v noci mě konečně zmůže únava a já usínám.

Den 11 - 2012-08-07 - Úterý - Tábořiště Green Hotel Bivak - Tábořiště Summer Camp

2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví
2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví

Když ráno po osmé hodině vylezeme ze stanu, Španělé už jsou téměř sbalení. Protože nemáme žádnou vodu, beru se Švárou ešusy a jdeme na druhou stranu údolí nabrat nějakou vodu, která stéká ze hřebenů. Na první pohled to vypadalo, že to moc nedaleko nebude, ale nakonec se z toho vyklubala asi kilometr dlouhá cesta po kamenech a velice úzké lávce přes divokou bystřinu. Asi v polovině cesty procházíme kolem třech budov, takže včerejší vidiny střech nebyly vidiny. Cesta pro vodu ještě ušla, ale zpátky s plnými ešusy vody, je to docela makačka. Oba dva po cestě téměř o polovinu vody přijdeme. Když se vrátíme, uvaříme si snídani. Při balení stanu si všímáme, že Španělé pomalu odcházejí. Na místě nechávají jen několik velkých plných pytlů, proto které si za chvíli přijede bača na koni s hříbětem. Veškeré pytle naloží koni na záda a poté pomalu odcházejí za skupinu. Kolem desáté hodiny máme vše sbalené a jsme připraveni k odchodu. Protože ale čekáme na rodinu, která včera odvážela svoji mamku na letiště, máme ještě čas. Všichni si tedy poleháme do trávy a čekáme. Naštěstí mám s sebou mobil a sluchátka, takže můžu při ležení poslouchat hudbu. Oblačnost je dneska minimální, takže se každý snaží schovat ve stínu vlastní krosny. V jedenáct hodiny konečně přicházejí, takže vyrážíme na cestu, při které dnes musíme přejít přes sedlo Koiavganaush (3572). Opět procházíme kolem třech budov, na kterých je vyvěšená velká červená vlajka se srpem a kladivem. Kousek od nich se nachází v zemi velký obrazec, složený pouze z kamenů. Kousek od něho míjíme chlápka, který tu asi žije, protože právě sbírá kameny, kterými daný obrazec staví. Když dojdeme k úzké lávce přes divokou bystřinu Adylsu, začíná dobrá podívaná. Lávka je široká jen necelých 20 centimetrů, takže ne každý má tu odvahu ji hned přejít. Nakonec to dopadá tak, že ji přejde celé mužské osazenstvo, které si nechá na druhé straně krosny a vrací se zpět, aby pomohli ženské části. Já a Švára už jsme lávku zdolali dvakrát ráno a to i s ešusy vody, takže mi nedělá problém ji přejít a přitom ještě vše natočit. Když jsme všichni na druhé straně, pokračujeme po břehu směrem ke svahu, po kterém poté začneme stoupat vzhůru. Když dojdeme na první menší hřeben, míjíme jinou skupinu lidí, která jde právě proti nám. Přejdeme menší údolí a opět začneme stoupat do obřího svahu. Když už to vypadá, že budeme téměř nahoře, zastavíme se a uděláme si přestávku. Protože jsme se při výstupu hodně roztrhali, ti poslední k nám docházejí až po více než půl hodině. Poté ještě čekáme na ně, než se občerství, takže se přestávka natáhla na hodinu. Když vystoupáme kousek nad nás k očekávanému vrcholu, otevře se nám další stoupání. Ta samá situace se opakuje ještě jednou, ale tentokrát se nám otevře cesta na kus ledovce, který musíme přejít. Nejprve scházíme trochu dolů a poté začínáme stoupat roztátým ledovcem. Ze začátku překonáváme jen několik potoků, ale později přijdeme k velkému bahnitému poli, které se nedá přejít přímo, takže si každý hledá svoji nejlepší cestu. Když dojdeme až na ledovec, dáváme si další přestávku, protože na nás čeká velké závěrečné stoupání do sedla Koiavganaush (3572). Při pohledu na něj si kousek pod sedlem všimneme další skupiny, která stoupá vzhůru. V této části jsme opět hodně roztrhaní, takže během mé přestávky, už jsou někteří téměř v polovině stoupání nebo naopak daleko pode mnou. První část stoupání není moc prudká a vede v rozbahněné hlíně s kameny. Je potřeba si jen dávat pozor na lidi nahoře, protože občas uvolní kameny, které poté sviští mezi námi dolů. Když dojdeme zhruba do poloviny, začne ta obtížnější část. Stoupání se se stane ještě prudší, takže je celkem složité najít schůdnou cestu. Na výběr máme asi ze tří variant. Zleva okolo skály, zprava okolo skály, nebo to vzít přímo po skále. Když ale vidím, jak to všem okolo skály neustále klouže zpět dolů, rozhodnu se vylézt to přímo po skále. Není to ovšem žádné pevná skála a téměř vše na co sáhnu, se hned ulomí, takže si musím dávat velký pozor, abych něco neshodil dolů nebo tam dokonce nespadl sám. Po několika minutách vylezu nahoru, kde mě čeká další úsek a to po jemném kamení, které je tak sypké, že téměř při každém kroku něco shodím dolů. Lezu tedy pomalu po čtyřech a opět si dávám velký pozor, abych něco neshodil. Až úplně poslední část je opět pevná a dá se tak po ní bez obav jít. Když jsem téměř v nahoře v sedle, začne kousek od nás strašně hlasitě řvát jedna horská koza. Pravděpodobně se oddělila od stáda, které je na druhé straně sedla a nemůže se k němu připojit, protože jsme mezi nimi. V sedle Koiavganaush (3572) už čeká rychlejší část naší skupiny včetně tří Rusů, které jsme viděli ze spodu. Při půlhodinovém čekání na zbytek skupiny se kocháme nádhernými výhledy na obě údolí a doplňujeme energii. Mezitím Rusové vyrazí na sestup do druhého údolí, kam je budeme za chvíli následovat. Během další půlhodiny jsme zde všichni, takže se můžeme pustit do sestupu. Nechávám jít všechny dopředu a vyrážím jako poslední. Když vidím, jak všichni sestupují pomalu cestou, začnu je obcházet přes okolní suť. Při tom zjišťuji, že sutí to jde daleko rychleji, protože při každém kroku to trochu ujede a šetří mi to energii potřebnou na další krok. Během chvíle to zlepším tak, že prostě běžím a zároveň dolů kloužu. Účinnost tohoto sestupu se ukáže během několika minut, kdy předbíhám i ty úplně první. Když dole dokonce doběhnu i Rusy, zastavím se a čekám na zbytek lidí. Až je nás většina, pokračujeme v sestupu. Cesta nyní vede přes ledovec, ve kterém je mnoho trhlin, takže si musíme dávat pozor, abychom do nějaké nespadli. Když se dostaneme na jeho konec, začneme čekat na pomalejší část skupiny. Protože ale na ledu je zima, někteří po chvíli pokračujeme dál. Cesta z ledovce nyní vede po velkých kamenech, mezi kterými se blbě jde, takže je výhodnější skákat po jejich vršcích. Když skončí kameny, dostaneme se do středu údolí na malý hřeben, kde se na chvíli zastavuji, abych vysypal písek z kanad. Cesta dále pokračuje přímo po hřebenu dolů k dalšímu bivaku, kde již stojí několik stanů. Po naší levé straně se nachází malý vodopád, kam někteří lidé z tábora chodí pro vodu. Protože my už moc vody nemáme, znamenalo by to v případě přespání zde, že bychom k tomuto asi kilometru vzdálenému vodopádu museli jít pro vodu. Při příchodu do tábořiště vidíme, že je zde moc kamenitý terén, takže naštěstí žádná volná místa nenajdeme a je nám jasné, že zde se tábořit nebude. Protože ale máme náskok před ostatními, se Švárou si při čekání uvařím polévku. Po jejím sněžení pokračujeme s většinou dále dolů do údolí Adyrsu. Ze začátku probíhá sestup celkem pomalu, ale čím níže se dostáváme, tím více přibývá serpentýn a klesání je stále prudší. Když téměř dole míjíme vodopád, všichni si z něj doplníme vodu. Dole pod vodopádem přicházíme na krásnou velkou zelenou louku (2300), kde se všichni shodneme, že zde budeme stanovat. Protože už se začíná stmívat, hned postavíme stany. Z náročného přechodu sedla Koiavganaush (3572), při kterém jsme nastoupali 1000 výškových metrů a následně jsme je i sešli zpět dolů, jsem se Švárou hodně hladový, takže si k večeři vaříme další polévku a k tomu ještě dvoje těstoviny obohacené o další nudle. Když večeříme, je už tma, takže nás nepříjemně vyděsí stádo krav, které se právě rozhodlo, že mezi námi proběhne na druhou stranu louky. Než dojíme, tak k nám dorazí i poslední členové naší skupiny, o kterých jsme se domnívali, že zůstali na přechozím bivaku. Moc jim tedy nezávidím stavění stanu a po tmě. Po večeři si dáme rychlou koupel v přilehlém potoku a jdeme se připravit na spaní. Protože dnes to vypadá na pěknou noc, rozhodneme se, že budeme spát venku. Pravděpodobně to bude i naše poslední noc venku, protože další dny už máme spaní domluvené vždy v nějaké chatě. Schováme si tedy většinu věci do stanu, lehneme si venku na karimatky a usínáme kolem půl desáté v noci s výhledem na hvězdy na obloze.

Den 12 - 2012-08-08 - Středa - Tábořiště Summer Camp - Vesnice Vrchní Baksan

2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví
2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví

Přes noc hvězdy zakryjí mraky, takže se trochu obávám, aby nezačalo pršet. Naštěstí až do rána nespadne ani jedna kapka, takže jediné co nás budí, jsou auta, která neustále jezdí na druhé straně břehu. Ráno se probouzíme kolem půl deváté. Než začneme balit, musíme všechny věci, co jsme měli venku, rozvěsit, protože jsou úplně mokré od rosy. Poté, co se nasnídáme, je už téměř vše suché, takže začneme balit. Když jsme všichni připravení, vyrážíme na poslední část cesty do vesnice Vrchní Baksan. Cesta údolím ale vede na druhé straně řeky, takže se tam musíme nejprve nějak dostat. Podle Jiřího Manduly je nějaký most proti proudu řeky, takže po desáté hodině vyrážíme opačným směrem, než většina z nás čekala. Obloha je dnes zamračená, takže se aspoň tolik nezpotíme. Ze začátku jdeme po suché vyježděné cestě, ale později to začíná být zajímavé, protože přes cestu začínají protékat potoky, které musíme složitě přeskakovat. Když u jedné skály míjíme vodopád, někteří se zastavují, aby doplnili zásoby vody. Kus za vodopádem přicházíme ke dvěma lávkám, pomocí kterých se dostaneme na druhou stranu řeky Adyrsu. Při jejich přecházení je opět vidět, že jsou stlučeny ze všelijakého možného bordelu. Kousek za lávkami proti proudu se nachází vojenské stanoviště, ze kterého právě odcházejí tři vojáci. Protože už jsme na druhé straně řeky, měníme směr a jdeme konečně směrem dolů. Po chvíli cesty přicházíme do Summer Campu, ve kterém momentálně stanuje velké množství lidí. Hned při příchodu míjíme zvláštně nahnuté kadibudky a dva rozpadlé vojenské UAZy. Když dojdeme k místnímu obchodu, dáme si první přestávku. Většina z nás využívá přítomnosti obchodu a objednává si kefír, jablka, bramborové placky, polévky nebo piva. Já osobně odzkouším bramborovou placku, která mi zachutná tak, že si objednám ještě jednu. Přestávka se celkem protáhla, takže odcházíme až po dvou hodinách. Při průchodu Summer Campem vidíme, že v centru se nacházejí staré ale celkem zachované budovy, které pravděpodobně slouží k ubytování. Terén okolo cesty se pozvolna mění, až je nakonec všude jen písek. Občas ještě narazíme na nějaký přítok, který musíme přeskočit. Když kolem nás čas od času projede náklaďák s hromadou lidí na korbě, je nám hned jasné, co nás v noci budilo. Při příchodu do Novy (New) Jailyk AC se oblačnost roztrhá, začne svítit slunce a začíná být nepříjemně teplo. Všude okolo potkáváme velké skupiny turistů. V místech, kde přes most přejdeme na druhou stranu řeky Adyrsu nám dojde, že tohle je ten most, který tu podle Jiřího Manduly vůbec neměl být. Hned je nám tedy jasné, že jsme to celé obcházeli zbytečně. Každopádně jsme aspoň viděli místa, kam jsme vůbec nechtěli jít. Cesta pokračuje kolem silně rozvodněné řeky Adyrsu dále údolím dolů. Když se po pár kilometrech od řeky oddělí, začne se zvláště klikatit lesem. Při dlouhém sestupu jsme opět jako skupina roztrhaní na velké vzdálenosti, až do chvíle, kdy narazíme na odpočívadlo, u kterého se rozhodneme na ostatní počkat. Když si sedneme na lavičku, tak hned zjistíme, že je čerstvě natřená zelenou barvou, takže se přesuneme na kameny do lesa a bavíme se tím, jak všichni nově příchozí zjišťují, že je čerstvě natřená také až potom, co si na ni sednou. Protože máme po dlouhém sestupu dost unavené nohy, chladíme si je v čistém a ledové potoku, který protéká hned vedle cesty. Než se vydáme na další cestu, uvařím si se Švárou polévku. Když ji sníme, jsou už všichni pryč, takže musíme trochu přidat do kroku. Doženeme je až po pár kilometrech u pohraniční kontroly, která se nachází nad menším kaňonem, kterým protéká divoká řeka Adyrsu. Než se dostaneme na řadu, přijede plný náklaďák lidí. Po kontrole dokladů, která probíhá znatelně rychleji, než ta předevčírem, pokračujeme dále v sestupu. Během chvíle nás opět míjí onen náklaďák. Zajímavé je, kde všude se lidé na něm vezou. Kromě korby, totiž stojí i nárazníku před kabinou a popíjejí při tom pivo. Vidět to naše policie, tak je z toho asi trefí. Po chvíli chůze přicházíme ke značce Nebezpečné klesání. Prvotní myšlenku, že nás čeká prudký sestup po cestě dolů, hned vystřídá překvapení, protože tu žádná silnice není. Je tu jenom prudký svah, po kterém jezdí plošina přepravující auta. Pěší bohužel nevozí, a tak musíme dolů šlapat po schodech hned vedle kolejnic, po kterých plošina jezdí. Když jsme dole a podíváme se zpátky nahoru, zasměje se, protože pohled na značku Nebezpečné stoupání, za kterou se nachází plošina jezdící po skále, můžeme vidět asi opravdu jen v Rusku. Tentokrát už po asfaltové silnice scházíme opět kolem divoké řeky Adyrsu až dolů do vesnice Vrchní Baksan. Na hlavní silnici zastavíme a Jiří Mandula začne zjišťovat, proč tu na nás nečeká odvoz, který domlouval před několika hodinami. Mezitím dvě ženy jdou zkusit štěstí při stopování. Překvapivě hned první auto zastavuje a už se vezou k hotelu. Dvojice, které se podařilo zdolat vrchol Elbrusu (5642) hned na první pokus při špatném počasí, se od nás odděluje a pokračuje na svoji vlastní túru. Naší skupiny si pochvíli všimnou projíždějící dodávky, které nám hned nabídnou odvoz. Protože se nám tu nechce čekat na domluvený odvoz a cena je téměř stejná, nastoupíme a necháme se odvézt. Náš řidič jede jako o závod, protože každou zatáčkou projíždí tak, že kdyby právě projíždělo auto v opačném směru, jsme v sobě. Když projíždíme vesnicí Terskol, opět zastavuje u obchodů, abychom si nakoupili jídlo na další dny. Při příjezdu k hotelu Veršína, zaplatíme řidiči a jdeme se ubytovat. Se Švárou mám štěstí, protože opět dostáváme náš předchozí pokoj č. 1. Po ubytování se osprchujeme, vypereme špinavé věci a kolem sedmé hodiny večer jdeme na večeři. Když jsme všichni po jídle, domlouváme se další den. Všichni se shodneme, že naposledy zkusíme zdolat vrchol Elbrusu (5642). Protože plán výstupu bude stejný jako minule, není co dalšího řešit a odcházíme na pokoje. Se Švárou si opět dlouho povídám, dívám se televizi, sepisuji poznámky a brouzdám internetem. Když na nás po jedenácté hodině v noci padne únava, usínáme.

Den 13 - 2012-08-09 - Čtvrtek - Vesnice Azau - Chata Diesel Hut

2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví
2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví

Ačkoli dnes nikam nespěcháme, jsme vzhůru už od sedmi hodin a do osmé se jen válíme v posteli. Poté jdeme na snídani na tradiční vajíčka. Dole nás ovšem čeká překvapení, protože místo nich máme k snídani kuřecí vývar. Při pohledu na celé kuře lezoucí z talíře se ale nikomu do jídla moc nechce. Hlad ale nakonec každého donutí minimálně aspoň ochutnat. Sám za sebe můžu říct, že jíst ráno na lačno něco tak tučného je opravdu hnus a jsem proto rád, že jsem to vše udržel v sobě. Raději to ještě pojišťuji několika suchými krajíci chleba. Při návratu na pokoj si připravujeme věci na zopakování výstupu. Protože už vím, co budu potřebovat, rovnou si rozděluji věci do krosny i malého batohu. Samotný výstup bude opět náročný, takže si do vaku na vody přímo drtím hroznový cukr, který bych jinak musel vždy hledat po kapsách. Kolem desáté hodiny si schováme nepotřebné věci do skladu a jdeme na lanovku, která už přes hodinu jezdí. Koupíme si jízdenky a vyrážíme vzhůru. Počasí zatím vypadá dobře, protože máme polojasno. V mezistanici Old Viewpoint (2970) bez čekání přesedneme a pokračujeme do mezistanice Mir (3470). Odtud nás čeká poslední a nejzáživnější sedačková lanovka do poslední stanice Garabashi barel bivak (3800). Zde se nám otevírá výhled na celý Elbrus, jehož vrchol se nachází v malém mraku. Kéž by takovýto stav vydržel až do zítra. Dnes nám rolba věci neveze, takže si vše neseme na zádech sami. Když se začneme přibližovat k chatě Diesel Hut (4060), obklopí nás hustý mrak. Při příchodu k chatě jsme zde první, takže musíme chvíli čekat, než přijde její správce. Při jeho příchodu se s ním náš organizátor Jiří Mandula dostaneme do sporu, protože po nás opět chce peníze za minulé ubytování, které už jsme mu ale zaplatili. Do toho se ještě začnou hádat o tom, jak jim minule lhal o provozní době lanovek, takže jsme nakonec rádi, že vůbec budeme mít střechu nad hlavou. Ubytovaní jsme stejně jako minule v horním patře. Dnes zůstáváme na chatě, protože aklimatizaci máme z předchozího pokusu více než dostatečnou. Do večera se tedy potulujeme po chatě a po většinu času sedíme dole v jídelně a povídáme si. K večeru někdo v jídelně objeví zbytky nějakých jídel, které všechny hned sníme. Protože některé kousky byly i rok prošlé, jsme zvědaví, co to s námi časem udělá. Večer se na chatě vymění správci, takže máme aspoň klid od toho starého. Počasí se ale mezitím zhoršilo, protože je zataženo a prší. Než jdeme spát, ještě nadrtím hroznový cukr i Švárovi a připravíme si věci na výstup. Protože zítra vstáváme velmi brzy ráno, jdeme spát už po 19. hodině. Z dnešního dne ale nejsem unavený, takže se mi nechce vůbec spát a tvrdá postel to mu moc nepomůže. Téměř celou noc tedy čučím do stropu a poslouchám vrzání dřevěných postelí a prdění některých spolunocležníků. Jestli spím, tak maximálně pár minut.

Den 14 - 2012-08-10 - Pátek - Chata Diesel Hut - Vrchol Elbrusu - Vesnice Azau

2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví
2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví

Jak bývá zvykem, tak po probděné noci se mi nejvíce chce spát právě ve chvíli, kdy je potřeba vstávat. Oproti minulému pokusu vstáváme o hodinu dříve, tedy v jednu hodinu po půlnoci. Když se obleču a vylezu ven, je opačné počasí než minule, protože je zataženo, padá sníh a lehce do toho ještě prší. Pro začátek máme počasí nic moc. Vrátím se zpátky do chaty a jdu na snídani. Když jsem dostatečně najezený, jdu nahoru, oblékám si zbytek oblečení a beru si potřebné věci na výstup. Dole v jídelně si obuji mačky a jdu čekat ven před chatu. Zhruba ve čtvrt na tři jsme všichni připraveni a vyrážíme zdolat vrchol Elbrusu (5642). Protože stále sněží, nevidíme, jestli jsme první nebo už je někdo před námi. Jen sem tam okolo nás projede nějaká rolba, která vyváží lenošné horolezce k Pastukhova Rock (4640). V těchto místech zastavujeme na menší občerstvovací přestávku. Při dalším stoupání se začínáme výrazněji trhat, takže dál jdu společně se Švárou, Janem Mandulou a dalšíma dvěma. Když jednomu z nich začne být špatně, zpomalí a oddělí se od nás. Dále tedy pokračujeme ve stejném složení jako naposled. Po nějaké době doženeme jinou skupinu ruských horolezců, kteří se před nás nechali vyvést rolbou. Protože si tak jejich tělo nezvyklo na nedostatek kyslíku ve vzduchu, jsou unaveni a jdou velice pomalu. Když začne svítat, dostáváme se do míst, kde konečně začíná mrznout. Bohužel se stále nacházíme v mraku, takže jen doufáme, že to nahoře bude lepší. Před sedlem Saddle (5416) se na nás konečně uměje slunce, když vylézáme nad mraky. Po sedmé hodině jsme v sedle, kde dojdeme nejrychlejší část naší výpravy a dáváme další přestávku. Zároveň si pro jistotu oblékám GORE-TEX, kdyby nás náhodou překvapil silný vítr jako minule. Hlava mě zatím nebolí, ale i tak si pro jistotu bere jeden Acylpyrin. Když jsme připraveni, pokračujeme v dalším výstupu, kam už jsme se minule nedostali. Místo očekávaného ledové větru zde akorát silně hřeje slunce, takže se musím dvakrát zastavit a trochu si sundat oblečení. Když se dostaneme výše, opět nás obklopí mrak. V těchto místech začínám být už dost unavený, takže zvolňuji krok a velice často odpočívám. Poslední rovinatý úsek k vrcholu se mi zdá nekonečný, protože odpočívám snad každou minutu. Když konečně matně zahlédnu vrchol, lehnu si na zem, abych nabral síly na jeho zdolání. V tu chvíli mě ale někdo začne tahat za oblečení zpět. Když se na něj podívám, vidím Rusa, který něco říká, ale vůbec mu nerozumím. Raději se tedy zvedám a poslední závěrečný úsek doběhnu. Pár minut po deváté hodině stojím na vrcholu Elbrusu (5642), nejvyšší hory, kterou jsem po Mont Blancu (4810) zdolal. A stejně jako před čtyřmi lety na něm, tak i dnes se nacházíme v mraku, takže vidíme kulový. Než stačím vyndat foťák, abych něco nafotil, dostanu do ruky kolečko českého salámu, které hned s radostí sním. Následně se různě pohybujeme po vrcholu, fotíme se a užíváme si krásného pocitu z vítězství. Při pohledu na kamenný pomníček si vzpomenu na Novise, který mi před odjezdem dal úkol, přivézt mu z vrcholu Elbrusu nějaký kámen. Beru tedy cepín a ze země odštípnu nějaké kameny, které hned schovám do batohu. Jednomu z naší skupiny, když právě pije čas z termosky, vypadne z ruky uzávěr a kutálí se ze svahu dolů. Docela by mě zajímalo, kde asi tak skončí. Po několika minutách skupina Rusů, která tu s námi byla společně, odchází, takže tu zůstáváme sami. Chvíli po nich dorazí poslední část naší skupiny, takže už jsme tu bez lidí, kteří zůstali dole, všichni. To je dobře protože oblačnost začíná slábnout a občas na nás vykoukne slunko. Po nějaké době čekání se oblačnost roztrhá úplně, takže je krásně jasno. Jenom hluboko pod námi se nachází nekonečná hladina tvořena bílými mraky. Všichni tedy znova fotí, aby fotky byly co nejlepší. Když po desáté hodiny začínají někteří sestupovat, Jiří Mandula si vzpomene, že s sebou má českou vlajku, takže narychlo ještě opakujeme některé fotky. Ve čtvrt na jedenáct tedy více než po hodině strávené na vrcholu se dáváme na sestup. Při zpětném pohledu na jasně osvícený vrchol se nám dolů ani moc nechce. Běh sestupu potkáváme spousty skupin lidí, kteří právě míří nahoru. Celou dobu jsem měl hlavu v pohodě, ale paradoxně teď při sestupu mě začíná bolet. Po nějaké době se dostáváme opět mraku, takže už nás nerozptylují nádherné výhledy. V sedle Saddle (5416) dojdeme část naší skupiny, která začala sestupovat první. Po krátké přestávce pokračujeme dále. Kousek za sedlem se opět vyjasní, pravděpodobně ale naposledy. Sestup pro mě začíná být neskutečně náročný, protože mě hlava bolí čím dál více a jsem dost unavený. Samozřejmě v takovéto stavu jdu jako poslední, takže jsme docela rád, když dojdu Šváru, který je v podobném stavu. Dále už pokračujeme spolu. Ačkoli to vypadalo, že brzy sestoupíme do mraku pod námi, neděje se to, protože klesá společně s námi. Čím níže se dostáváme, tím více teplo začíná být, takže postupně sundáváme různé kusy oblečení. Když začne být sníh velmi rozbředlý, sundáme i mačky a dále pokračujeme už jen v botách. Zhruba kolem Pastukhova Rock (4640), vstoupíme do mlhy a začne mírně sněžit a poprchávat. Ve třináct hodin se konečně dostáváme zpátky na Diesel Hut (4060). Fyzicky jsme hodně unaveni, takže několik minut jen poleháváme. Až po té začínáme pomalu balit věci do krosen. O půl třetí jsme všichni sbaleni a opouštíme chatu. Počasí se mezitím ještě zhoršilo, protože sníh přešel v déšť. Sestup k lanovce je dost obtížný, protože rozbředlý sníh značně komplikuje sestup. Po přeskočení několika potoků z tajícího ledovce se dostáváme do stanice Garabashi barel bivak (3800) k sedačkové lanovce. Jízda není nic moc, protože celou dobu stále prší. V mezistanici Mir (3470) nás čeká nemilé překvapení, protože nové lanovky nejezdí, a tak musíme počkat na starou. Když se všichni sejdeme, nastoupíme společně i s dalšími čekajícími lidmi a jedeme dolů do husté mlhy. V poslední mezistanici Old Viewpoint (2970) přesedneme do poslední lanovky a pokračujeme až na konečnou do vesnice Azau. V cíli jsme o půl šesté. Vrátíme jízdenky a jdeme se ubytovat do hotelu Veršína. Opět jako minule já a Švára dostáváme naši jedničku. Ze skladu si vyzvedneme schované věci a začneme uklízet věci z výstupu. Při sprchování opět přepírám veškeré oblečení, které jsem při cestě propotil. Večer po večeři se naše zdolání vrcholu Elbrusu zapíjí několika lahvemi vodky. Ti dva, kteří už Elbrus zdolali na první pokus, jsou tu dnes s námi a popisují nám zážitky od jezera, ke kterému se vydali, když jsme se všichni před pár dny vraceli do vesnice Elbrus z údolí Adyrsu. Zpátky na pokoji opět koukáme na televizi a já brouzdám internetem a sepisuji poznámky. Po jedenácté hodině v noci usínám s nádherným pocitem, že jsem opět něco dokázal.

Den 15 - 2012-08-11 - Sobota - Vesnice Elbrus - Ledovec Shkhelda - Vesnice Elbrus

2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví
2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví

Když se po osmé hodině ráno probouzím, po dlouhé době mám pocit, že nás konečně nečeká nic náročného, protože nejtěžší výstup už máme za sebou. Na půl devátou jdeme na snídani a jen doufáme, že nebude vývar jako minule. Naštěstí se vrátili k původnímu menu, a tak jsou vajíčka. Po snídani se vracíme na pokoj, kde se začneme balit na poslední výlet, který podnikneme dnes před zítřejším odjezdem. Podobně jako první den si sebou beru jen malý batoh, ale už bez GORE-TEXového oblečení. Raději totiž zmoknu, než abych byl propocený jako minule. Věci na pokoji si dnes necháváme, protože večer budeme zase zpátky. O půl desáté odjíždíme auty do vesnice Elbrus a necháváme se vyložit u stejné pohraniční kontroly jako před pěti dny. Naštěstí dnes je kontrola výrazně rychlejší, a proto již za pár minut šlapeme na druhé straně. Počasí nám dnes přeje, protože je nádherně jasno. Když dorazíme k obchodu, kde nás minule lákali na šašlíky, objednáme si je oběd a pokračujeme v cestě. Při odchodu na nás ale prodavač začne křičet, že jdeme špatně, protože prý cesta, po které jdeme, vede pouze k nějakému hotelu. Vysvětlí nám, že k ledovci se dostaneme, když se vrátíme zpět k pohraniční kontrole, před kterou odbočíme vzhůru do kopců. Vracíme se tedy asi kilometr zpět a odbočíme k nějakému starému rekreačnímu středisku. Zde si nás odchytne místní domorodec, který nás provede celým areálem a ukáže nám cestu, po které máme pokračovat. Dále tedy stoupáme lesní cestou kolem potoku Shkhelda. Protože všude kolem nás rostou maliny a jahody, začíná se naše tempo výrazně zpomalovat. Po pár minutách procházíme v lese kolem třech úplně rozpadlých budov, které už téměř pohltila příroda. K čemu asi tak dříve sloužily? Kousek za nimi se nachází menší skalka nad řekou, ze které je vidět část rekreačního areálu na druhém břehu, ke kterému bychom pravděpodobně došli, kdyby nás u obchodu správně nenasměrovali. Při dalším stoupání míjíme nějaké památníky, procházíme místy, odkud jsou pěkné výhledy, nebo musíme překonávat pole s vysokými kopřivami. Po hodině cesty přicházíme k opuštěnému vojenskému táboru, kde na chvíli zastavíme a absolvujeme krátkou přestávku. Než se všichni občerství, vydám se prozkoumat zbytky rozpadlých budov v okolí. Když se vrátím zpět, najdu většinu skupiny u starého ohniště, kde se předhánějí, kdo uzvedne nejvíce krát starou rezavou činku. Další část cesty vychází z lesa a pokračuje v obřím kamenitém poli pod ledovcem Shkhelda. Na jeho okraji ovšem zastavujeme, protože je to prý cíl naší cesty. Většina ze skupiny tedy odloží věci, polehá na kamenech nebo u potoku a užívají si slunce. Mě, Šváru a Zbyňka ovšem zaujme obrovský kámen několik metrů dlouhý, široký i vysoký, po kterém hned začneme bouldrovat. Kluci zkoušejí kámen zdolat ze strany, okolo které vede cesta, ale neúspěšně. Já to tedy zkouším na rohu, kde to vypadá jednodušeji. Ze začátku je to opravdu lehčí, protože se dostávám až téměř pod vrchol. Jenomže tam chyty zmiznou a místo nich je tam jen vrstva mechu. Vzdávám tedy výstup a snažím se slézt zpět dolů. Jenomže asi v půlce se zaseknu, protože nevím, jak mám slézt. Odhadem asi dvacet minut jsem tady zaseknutý na jednom místě a přemýšlím, jak dál. Mezitím kolem nás projde jiná skupina výletníků, kteří na mě nechápavě koukají. Nakonec se odhodlám k jednomu riskantnímu kroku a dostávám se dolů. Z druhé strany kamenu objevuji nádherný převis v pěti metrech, naproti kterému stojí jiný kámen. Zbyňkovi tedy dávám foťák, lezu nahoru a nechávám se fotit při přeskoku na druhý kámen. Pro lepší fotky celou akci několikrát opakuji. Když je rozhodnuto pro návrat, vyrážím opačným směrem k ledovci, ke kterému se vydal Švára a několik dalších ve chvíli, kdy jsem byl zaseknutý na skále. Švára je tu totiž jen v sandálech a po zkušenostech s jeho kotníkem nechci nic riskovat. Po několika minutách potkávám všechny, kromě Šváry, při návratu. Podle nich je ledovec moc daleko a tak se rozhodli vrátit, až na Šváru, který prý pokračoval dál. Během následující půl hodiny skáču po velkých kamenech a pomalu se přibližuji k ledovci. Když se během té doby dostanu teprve do poloviny vzdálenosti k ledovci, vylezu na nejvyšší kámen a začnu pomocí dalekohledu hledat Šváru. Protože k ledovci je to ještě přes půl kilometru obřího pole plného velkých kamenů, trvá mi jeho nalezení několik minut. Když ho zahlédnu, jak právě odchází od ledovce, vyrazím za ním. Po nějaké době zůstanu sedět na jednom kamenu a čekám, až ke mně dojde. Protože ale stále kouká pod nohy, mě si nevšimne, projde kolem mě a pokračuje dál. Otáčím se tedy a běžím po kamenech v určité vzdálenosti vedle něj. V této chvíli zjišťuji, že překážkový běh po velkých kamenech bude moje oblíbená aktivita. Samozřejmě se ale jedná o velmi nebezpečnou věc, protože stačí sebemenší škobrtnutí a následný pád může mít fatální následky. Naštěstí během celého kilometru zaznamenám jen dvě chvíle, kdy jsem měl problém. Poprvé jsem zakopl a spadl na koleno, které to naštěstí přežilo, a podruhé se pode mnou protočil kámen, takže jsem měl co dělat, abych někam zahučel. Se Švárou se potkávám až na konci u velkého kamenu, po kterém jsme společně lezli. Hned mi popisuje zážitky od ledovce, ke kterému došel. Objevil v něm dvě díry, které byly velké jako tunely pro auta a vedly celým ledovcem až na druhou stranu. Zbývající cestu zpět už jdeme spolu a vracíme se po stejné cestě, jako jsme sem přišli. Naší skupinu, která odcházela od kamenitého pole první, doženeme až dole na silnici u rekreačního objektu. Společně potom všichni jdeme k obchodu, kde na nás čekají předem objednané šašlíky. Při obědě nás celou dobu provokuje místní kočka, která se neustále pohybuje pod stolem a čeká, kdo si jí první začne všímat. Po čtvrté hodině odpoledne zaplatíme a vyrážíme zpátky k pohraniční kontrole, kde už na nás čekají transportéry na odvoz. Nejprve jedeme do vesnice Elbrus, kde se zastavujeme u obchodu, abychom si mohli nakoupit nějaké jídlo na zítřejší návrat. Při zpáteční cestě k hotelu zastavujeme ještě v místě Cheget, odkud jsme před několika dny jeli lanovkou na vrchol Cheget-Karabashi (3461). Zde se totiž nachází velká tržnice a my tak máme poslední šanci si koupit nějaký suvenýr. Minule se mi tu líbala velká tužka s motivem Elbrusu, kterou si nyní kupuji. Doma ji pak přidám k velké tužce z Anglie, kterou jsem koupil o rok dříve při návratu stopem ze Skotska. Když mají všichni, co chtěli, pokračujeme v jízdě. Ve vesnici Terskol naposledy zastavujeme u bankomatu, kde si můžeme vybrat potřebné peníze, abychom splatili všechny účty, na které jsme tu dva týdny žili. Na hotel Veršína se dostáváme až kolem šesté hodiny. Do večeře máme ještě hodinu, takže se osprchujeme a válíme se na pokoji. Pomocí Skype na mobilu zavolám domů bratrovi a domluvím se s ním na zítřejší odvoz domů, až se dostaneme do Třebíče. Po večeři následuje ještě větší zapíjení, než včera, takže za chvíli jsou stoly plné lahví od vodek a piva. Když poté ostatní sledují ukončení olympiády, já sepisuji poznámky z posledních několika dnů. Je docela zajímavé, že se termín naší expedice přesně kryl s termínem letní olympiády v Londýně. Při našem příjezdu začala a dnes, kdy končíme, končí také. Ve chvíli, kdy někteří začnou kouřit přímo u stolu, se zvedám a odcházím nahoru na pokoj, protože cigaretový kouř absolutně nenávidím. Protože se sezení po večeři trochu protáhlo, usínám až půlnoci.

Den 16 - 2012-08-12 - Neděle - Ruská vesnice Elbrus - Někde v Rakousku

2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví
2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví

Protože dnes nás čeká dlouhá cesta zpět do České republiky, vstáváme už v pět hodin. Hned po probuzení si začnu nadávat, že jsem měl jít spát dřív, protože pět hodin spánku mě určitě stačit nebude. Doufám tedy, že zbytek dospím v letadlech. Do snídaně máme ještě hodinu času, takže začínáme balit některé věci. V šest jdeme dolů na snídani, kde si dáme naposled tradičně vajíčka. Po snídani se vracíme na pokoj a balíme poslední věci. Protože v průběhu celých dvou týdnů jsme museli každý den několikrát balit věci do krosny, máme to dobře naučený a daří se nám tak sbalit všechny věci ještě účinněji, než když jsme cestovali sem. Tenkrát jsem měl mnoho věcí i z venku krosny. Teď mám vše nacpané uvnitř. Dokonce se mi daří do krosny nacpat i kanady, takže můžu cestovat jen v lehkých botách. V sedm hodin opouštíme pokoj a vracíme klíč na recepci. Venku už na nás čekají transportéry, do kterých hned začneme skládat věci. Po zkušenostech z cesty sem si dávám velký pozor, abych jel ve stejném autě jako moje věci. Tentokrát jedu s druhým řidičem, než se kterým jsem jel sem. Místo na mě zůstalo úplně vzadu, což mi vůbec nevadí, protože tam jsou dvě volná místa za sebou, a tak můžu mít pohodlně natažené nohy. Také tu na mě nesvítí otravné slunce, takže se můžu pokoušet při cestě spát. Při dnešní jasné obloze máme poslední šanci se kochat výhledy na hřebeny, mezi kterými pojedeme. Jak bývá zvykem, zpáteční cesta utíká daleko rychleji než cesta první. Během chvíle tedy vyjíždíme z pohoří Kavkazu a pokračujeme nyní už za polojasného počasí po hlavní silnici směrem k Minerálním Vodám. Kousek za benzínkou, kde jsme stavěli při cestě sem, zastavujeme u jiné benzínky, abychom si mohli odskočit. Zastávka je ovšem velmi krátká, takže do pěti minut už zase jedeme. Dnes naštěstí nejsou na silnicích žádné zácpy, takže se k letišti dostáváme už před desátou hodinou. Po vyložení věcí musíme pár minut čekat na druhé auto, které jelo pomaleji. Společně potom všichni jdeme do haly na odbavení. Stejně jako minule má moje krosna hmotnost o tři kila větší, než je povolený limit 20 kilo. Opět mi tedy nezbývá než doufat, že to projde. Protože se k odbavení dostávám jako poslední a všichni už jsou pryč, měl bych pak docela problém. Naštěstí jim to nevadí, a tak vyrážím za ostatními. Z letenky se dozvídám, že naše věci budou v Moskvě přeloženy do letadla do Vídně automaticky, takže se o ně aspoň nemusíme starat. Orientace na tomto letišti je docela složitá, takže vůbec netuším, kam ostatní šli. Všude sice visí cedule, které mi ale v orientaci moc nepomáhají. Naštěstí po pár minutách potkávám další dva z naší skupiny, kteří mají stejný problém, takže už jsme na hledání tři. Protože jsem měl na cestu na letiště v malém batohu dvoulitrovou Fantu, kterou jsem téměř vůbec nepil, musím se jí nějak zbavit. Přes kontrolu se totiž nesmí přenést žádné tekutiny. Fanty je mi líto a vyhodit ji rozhodně nechci. V průběhu hledání ostatních ji tedy pomalu popíjím, až se mi ji podaří takhle celou zlikvidovat. Když tedy konečně najdeme naší skupinu, která je již za kontrolou, přijde na řadu hledání záchodu. Těch je tu naštěstí mraky, takže za chvíli už jsem zase v pohodě. Když procházím přes kontrolu, opět se jim něco nezdá. Tentokrát se ptají, jestli tam nemám nějakou dlouhou úzkou věc. Když jim po prohrabání batohu ukážu stavit k foťáku, mávnou, že mužů pokračovat. Je celkem zajímavé, že ve stejném batohu mám pořád stejné věci, ale na každé kontrole si pokaždé všimnou něčeho jiného. V bezcelní zóně čekáme asi půl hodiny, než nám otevřou cestu k letadlu. Z letiště v Minerálních Vodách odlétáme o půl jedné po obědě. Ačkoli jsem měl v plánu, že se při letu prospím, nedalo se to, protože let byl dost divoký a raději jsem si tak užíval jízdu jak na horské dráze. Před třetí hodinou přistáváme v Moskvě. Minulý večer se Švára se dvěma dalšími domluvil, že po přistání v Moskvě se pojedou podívat na Rudé náměstí. Já jsem to ovšem zjistil až teď, takže se k nim na poslední chvíli přidávám. Protože vlak odjíždí do půl hodiny, máme docela honičku. Po pár minutách běhání, konečně nacházíme nádraží, před kterým v terminálech kupujeme lístky. Poté projdeme na nádraží, nasedneme do vlaku a o půl čtvrté vyrážíme směr centrum. Po pár zastávkách vystupujeme na konečné stanici kolem čtvrté hodiny. Vejdeme do budovy, kde se nachází metro, a koupíme si jízdenky. Poté nasedneme na metro a jedeme o tři stanice dál, kde se má nacházet Rudé náměstí. Když ale vylezeme ven, tak se nacházíme jen na malém náměstí, které je šíleně přelidněné. Na další cestu se tedy ptáme nějakých lidí kolem. Ty už nás nasměrují správě. Po cestě musíme dávat pozor, abychom se od sebe moc nevzdálili, protože při této hustotě lidí bychom se už asi nenašli. Při vstupu bránou na Rudé náměstí procházíme kolem živoucích dvojníků významných ruských soudruhů. Ze samotného Rudého náměstí jsem trochu zklamaný, protože se tu právě staví obří tribuna a většina plochy je tak uzavřená. Rychlou chůzí se dostáváme na druhou stranu náměstí ke chrámu Vasila Blaženého. Stavba je to opravdu zajímavá. Jen ji momentálně kazí všudypřítomné stavební jeřáby. Když dojdeme k řece Moskvě, začneme obcházet Kreml. Pod vysokými hradbami se táhne dlouhý pás zelené trávy. V jednom místě nás překvapí jeden chlápek, který si ustlal přímo uprostřed trávy. Na první pohled to vypadá, jak by ho někdo z těch hradeb sestřelil. Když dojdeme k silnici, opět odbočíme do centra a pokračujeme kolem Kremlu. Po chvíli cesty procházíme kolem obrovské zahrady plné barevných květin a samozřejmě úplně zaplněné lidmi. Během hodiny máme okružní cestu za sebou a nacházíme se zpět u stanice metra. Do odletu nám zbývá jen pár hodin, a tak se musíme vrátit. Při celé téhle návštěvě Rudého náměstí jsem si připadal jako japonský turista, protože kvůli nedostatku času jsem snad více fotil, než se díval vlastníma očima. Metrem se dostáváme zpět na vlak, kterým o půl sedmé večer přijíždíme zpět na letiště. Při průchodu kontrolou je tentokrát překvapivě vše v pořádku. Poprvé v životě zde procházím i bio-skenerem. Když se dostaneme do bezcelní zóny, máme ještě přes hodinu čas, takže si procházíme různé obchody nebo si povídáme v restauraci. Protože strana budovy směrem k letové ploše je celá prosklená, můžeme pozorovat vzlety a přistání různých letadel. Když se při tom dívám na hodinky, vychází to zhruba dvě minuty na jedno přistání nebo vzlet. Během dne tudy musí proletět opravdu velké množství letadel. Než přijde náš čas, dostanu opět žízeň, a tak si na cestu kupuji nějaké pití. V osm hodin večer nám otevřou dveře a my nasedáme do letadla. Tam se dozvídáme, že odlet je trochu opožděn, takže ještě přes půl hodiny sedíme a čekáme. Za deset minut devět se konečně dáváme do pohybu. Když přejedeme přes přistávací plochu k místu, odkud se vzlétá, vidíme, že jsme v koloně sedmi letadel, které čekají na vzlet. Máme tak unikátní příležitost sledovat z blízka starty několika různých letadel. Touhle dobou už je slunce dávno za horizontem, takže začíná být pomalu šero. Když ale vzlétneme, dostaneme se nad mraky, kde slunce ještě stále svítí. Máme tedy úplně ideální podmínky, protože tím že letíme na západ, stále slunce doháníme, a tak můžeme po většinu letu pozorovat nádherný rudý západ slunce. Já jsem opět dostal místo u okénka a to ještě k tomu směrem ke slunci, většinu času tedy jen koukám na tu nádheru za oknem. Ačkoli let trvá tři hodiny, ve Vídni přistáváme už po dvou, protože jsme opět překonali jedno časové pásmo. Při přistání už je všude tma jako v pytli. Po vystoupení z letadla odcházíme do haly, kde čekáme na naše zavazadla. Všichni až na jednoho se dočkáme. Ten zjistil, že se mu ztratilo někde při překládání v Moskvě, takže jediné co může teď udělat, je podat reklamaci a doufat, že mu jej co nejdříve doručí. Než si to všechno zařídí, my zatím jdeme koupit lístky na vlak. Při čekání dám dohromady všechny moje zbývající mincová Eura a koupím si za ně v automatu něco na zub. Vlakem poté všichni odjíždíme do části Vídně, kde bydlí Jiří Mandula, a my máme zaparkovaná auta. Když k němu dorazíme, něco pojíme, popijme a poté se všichni rozloučíme. Vrátíme se k autu, které naštěstí za celé dva týdny nikdo nevybral, a kolem půl dvanácté v noci vyrazíme domů. Při zpáteční cestě se řidič chce vyvarovat problémům s dálnicí z přechozí jízdy, a proto jedeme po staré hlavní silnici. Protože to tu neznám, tak jen celou dobu koukám do mapy a snažím zjistit, kudy to vlastně jedeme. Kolem půlnoci nejsme ještě ani v polovině cesty k hranicím, ale přesto posílám SMS taťkovi, aby pomalu nažhavil auto, protože už se pomalu blížíme.

Den 17 - 2012-08-13 - Pondělí - Někde v Rakousku - Třebíč

2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví
2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví

Když před jednou hodinou ráno projedeme přes hranici do České republiky, pošlu taťkovi SMS, že už jsem ve Znojmě. Při průjezdu Jaroměřicemi nad Rokytnou ho ještě prozvoním, aby věděl, že může vyrazit. Když poté přijedeme do Stříteže, kde náš řidič společně ještě s jedním končí, taťka už tu čeká. Přeskládáme tedy věci z auta do auta a vyrážíme na poslední úsek cesty k domovu. Nejprve jedem do Starče, kde vyložíme Šváru s jeho bagáží. Protože jsme měli některé věci vzájemně půjčené, vracíme si je zpět. Nechávám mu tedy cepín a mačky a od něj si beru spacák a jeho paměťovou kartu z foťáku, abych mohl co nejdříve začít pracovat na fotkách. Po výměně věcí nasedáme do auta a vracíme se zpátky do Boroviny. Protože už mám napůl vybalené věci, taťka mi je pomáhá vynést nahoru do bytu. Poté odjíždí zpět do Poušova na zahradu. O půl třetí ráno jsem po náročném cestování konečně doma. Hned zalezu do koupelny a osprchuji se. Abych se pořádně vyspal, nechávám všechny věci, tak jak jsou a jdu rovnou spát. Uklízet budu, až se ráno probudím. Když si uvědomím, že už je vlastně pondělí, usměji se, protože naštěstí nemusím ráno do práce. Nezávidím ale těm, kteří volno nemají. Kolem třetí hodiny usínám s pocitem, že ráno se konečně už nemusím nikam chystat a balit.

2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví
2012-07-28 - 2012-08-12 - Rusko - Kavkaz - Elbrus - Horolezectví

Přesně po čtyřech letech jsme zopakovali horolezeckou aktivitu a k Mont Blancu si přidali i Elbrus. Tím pádem už je nám jedno, jestli je nejvyšší hora Evropy Mont Blanc (4810) nebo Elbrus (5642), protože zdolány máme obě. Výlet to byl pěkný, ale i dost náročný. Každý den jsme se nachodili s těžkou bagáží na zádech přes deset náročných kilometrů, ale zato jsme viděli místa, kam se většina lidí nikdy nepodívá. Při zpáteční cestě mě potěšilo, že jsme se mohli podívat, byť jen krátce, do Moskvy, protože nepředpokládám, že bych sem někdy jinak jel. Už při návratu jsem byl z hor tak psychicky unaven, že jsem si řekl, že je zas pár let nechci vidět. A tento pocit přetrvával i březnu následujícího roku, kdy jsem tento článek dopisoval. Další velký výlet je za námi a nyní nás opět čeká naplánovat, kam vyrazíme příště. Bude to Island, Bali nebo Ukrajina?


[zobrazit fotky] [zobrazit videa] [zpět na seznam]
Komentáře
V databázi není žádný komentář
Show: 11x | Read: 20 min | Update: 2014-07-24 12:11:09 | Script: | Queries: 39 | © Dvořák Štěpán 2007 - 2014