| Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
|
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
|
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
||||
2008-06-01
Lhánice - Baby
Lezení
Účast: Dvořák Štěpán, Švaříček Tomáš, Tomec Martin
Zakončení dalšího akčního víkendu lezením na Babách. Dopoledne jsme strávili lezením na Malé Babě a po obědě jsme se přesunuli na Babu Velkou. Protože jsme se k oběma skalám dostali zespoda, museli jsme začít lézt na prvolezce. Další lezení už tedy mohlo probíhat s horním jištěním.
Článek
Další akční víkend začal! Již od minulého týdne bylo na návrh Matesa domluveno, že se tento pojede lézt na Baby. Začátek víkendu začal stejně jako hromada předešlých. V pátek po příjezdu do Třebíče jsem si nakoupil jídlo, dovezl ho domů, kde jsem vzal špinavé věci do batohu a běžel s nimi na zahradu. Tam jsem je mamce vysypal na vyprání a dal si večeři. Chvíli jsem počkal, než mi jídlo slehne a šel jsem se proběhnout. Po cestě jsem si dal ještě přes 100 kliků a doběhl domů. Tam jsem si zacvičil, vykoupal jsem se a šel spát. Ráno jsem se po sedmé hodině vzbudil, najedl a vyběhl směr bazén. Na bazéně jsme trénovali disciplíny na zkoušky pro obnovu kvalifikace Záchranář III / Plavčík. Po tréninku jsme se domluvili, jak to teda podnikneme. Protože bylo opravdu pekelně teplé počasí, Švára se rozhodl, že se dnes pojede raději potápět a lezení nechá, když tak až na zítra. S Matesem jsme se domluvili, že to tak taky půjde a dohodli se na odjezd v neděli kolem půl osmé. Protože jsem tímto měl celou sobotu volnou, napadlo mě, že se pojede potápět se Švárem a Martinem Hejátkem. Běžel jsem na zahradu, kde jsem si dal oběd. Čekání až se mi ozvou, že jedou, jsem si krátil nedobrovolným zaléváním zahrady. Po signálu jsem běžel domů, kde jsem si vzal věci potřebné na potápění a šel ven, kde už na mě čekali. Sjeli jsme ještě na klubovnu pro ostatní potápěčské věci a konečně se vydali směrem k přehradě. Po příjezdu na Hartvíkovickou pláž jsme se šli ochladit do vody. V průběhu připravování materiálu na potápění se tam objevil jeden kámoš, takže nám aspoň pomohl s přípravou. Když bylo vše připravené, vyrazili jsme směrem ke dnu. Během tohoto ponoru jsem překonal další osobní rekord v potápění s přístrojem, a to hloubkou 35,5 metrů. Při výstupu se nám moc nedařilo, a když jsme se vynořili, bolela mě hlava ještě pár hodin potom. Na břehu jsme si dali něco na občerstvení a vyrazili zpět do Třebíče. Na klubovně jsme uklidili materiál, nafoukali láhve a vyrazili domů. Po cestě jsem se Švárem domluvil, že si ještě půjdeme zahrát nohejbal, takže se chvíli po příjezdu stavil a vyrazili jsme na kolech do Poušova. Po cestě jsme se ještě zajeli podívat do města, kde právě probíhaly slavnosti piva. V Poušově jsme hráli nohejbal, dokud bylo aspoň trochu vidět, potom jsem se šli zchladit na Adama do řeky. Poté už jen následovala cesta zpět domů, koupel a spánek.
Ráno mě probudil budík chvíli před sedmou a já věděl, že mi zbývá něco přes půl hodiny, než se pro mě staví Mates. Vylezl jsem z postele a připravil všechny věci na lezení. Časově jsem trochu nestíhal, takže když přijel Mates, právě jsem snídal. Dal jsem mu proto bednu s lezením a řekl mu, ať jede prvně do Starče pro Šváru a ať se pro mě staví cestou zpět. Mezím jsem dojedl. Potom jsem vzal zbytek mých věcí a šel dolů, kde už na mě čekali. Ve městě jsme ještě šli do Kauflandu, abychom dokoupili potřebné pití a jídlo. Pak už jen následovala cesta na Baby přes Náměšť nad Oslavou a Březník. Tentokrát jsme v Lhánicích odbočili k lesu o trochu dříve, a protože cesta byla celkem dobrá, jeli jsme autem až do lesa. Když už jsme si mysleli, že jsme nejblíže, zaparkovali jsme, pobrali všechny potřebné věci a vyrazili ke skalám. Po třech minutách jsme narazili na další cestu, která vedla nad skalami, takže jsme místo celkem dobře trefili. Tentokrát jsme nešli jako minule přímo ke skále, ale na doporučení z minula jednoho nevrlého dědy jsme četli přírodu a hledali cestu, která měla vést mezi Velkou a Malou Babou. Po chvilce hledání jsme objevili vyšlapanou stezku, která vedla někam dolů ze stráně, tak jsme se po ní hned vydali. Po asi 100 metrech jsme se zastavili a rozhlíželi se kolem, abychom věděli kudy dál, když v tom Švára křikl: "Hele, podívej!" a ukázal za mě. Když jsem se otočil, stála tam borovice, ve které bylo včelí hnízdo, které se včelami jen hemžilo. Rychle jsem uskočil. Po chvilce mě ale napadlo, že přírodní včelí hnízdo jsem snad v životě neviděl, takže jsem vybalil foťák a udělal pár detailních fotek. Včelám se to asi moc nelíbilo, protože některé na mě útočili. Potom jsme pokračovali dále. Po chvilce jsme se ocitli na hřebenu, po jehož pravé straně byla vidět nádherná skála stojící osamoceně ve stráni. "To bude ta Malá Baba," konstatoval jsem. Rychle jsme slezli k ní a rozhodli jsme se, že zkusíme lézt tady. Protože vypadala dobře a byl tam stín, nebyl důvod jít jinam.
Na stěně bylo celkem dost skob, tak jsem šel lézt na prvolezce. I když vypadala lehce, po chvíli jsem změnil názor. Cesta, kterou jsem lezl, byla lehká, ale skoby se nacházely od ní hodně napravo, kde žádné chyty nebyly. Lezení tedy obtížné nebylo, ale zato cvaknutí expresky a následně lana do expresky, bylo docela záhul. I když tam byl stín, kvůli tomu snažení jsem se potil jako v sauně. Když jsem se doškrábal až do půl skály, zjistil jsem, že je tam poslední skoba. Opět s obtížemi jsem použil expresku a pokračoval vzhůru. Nyní jsem musel lézt opatrně, protože průvěs lana se s každým chytem zvětšoval. Když jsem po chvíli stanul na vrcholu, měl jsem takové průvěs, že kdybych spadl, tak skončím až na zemi. Úplně nahoře byla poslední skoba, takže jsem se ihned zajistil. Když jsem se rozhlédl, byla to nádhera, protože tato skála stojí samostatně jako sloup, takže všude kolem byl sráz až na zem a já stál na samotném vrcholu. Mates mezitím udělal pár vynikajících fotek. Potom jsem si nahoru nechal vytáhnout nějaké pomocné smyce, vytvořil bod pro horní jištění a následně slanil zpět dolů. Švára s Matesem chtěli nejprve také lézt na prvolezce, ale když viděli, jak jsem se cestou nahoru zapotil, raději zvolili lezení s horním jištěním. Protože na tento způsob se dá hodně riskovat, nebyl pro Matesa velký problém skálu zdolat. Mezitím Švára trénoval kousek vedle a po velice lehké cestě vylezl bez jištění až nahoru. Když už tam byli oba najednou, udělal jsem jim společné foto, na které není Mates zrovna pyšný. V době, kdy se oba chystali ke slanění, přišla se za námi podívat nějaká skupinka dalších lezců, která hledala nějakou skálu ve stínu. Tady zjistili, že už je obsazeno, tak zase zmizeli. Když oba slanili, šel na řadu Švára, který po chvíli nahoru také vylezl. Každý z nás si tuto skálu vylezl ještě 2x a pokaždé jinou cestou.
Čas se pomalu přehoupl přes poledne a další plán byl sejít k Velké Babě a ještě si něco vylézt na ní. Sbalili jsme proto narychlo všechny věci a vyrazili k dalšímu cíli. Cestou okolo Velké Baby jsme míjeli stěnu, vedle které jsme lezli naposled s Delphim. Byla pěkně schovaná ve stínu, ale přesto jsme šli dál. Dole na cestě u řeky jsme shodili batohy a osvěžili se v řece. Pak jsme šli hledat stěnu, kterou bychom lezli. Sám jsem prolezl snad celou Velkou Babu, ale všude svítilo slunce, takže tam byla pěkná výheň. Nakonec jsme se dohodli, že půjdeme kousek zpět a zalezeme si na té stěně, která byla ve stínu. Prvně bylo v plánu, že tuto stěnu poleze na prvolezce Švára, ale protože už byl unavený, raději jsem do toho šel opět já. Ještě než jsem se začal škrábat nahoru, prošli kolem nás nějaký lezci domorodci, od kterých jsme získali nějaké další informace o těchto skalách. Nejdůležitější informace byla, že tato stěna je těžší než ta, co jsme lezli dopoledne. První třetina se zdála celkem jednoduchá, ale jakmile jsem překonal jednu spáru, sranda skončila, takže měli pravdu. Zmizely pořádné chyty a ještě k tomu nebylo na co stoupnout. Párkrát jsem to zkoušel překonat, ale bez úspěchu. Odsedl jsem si do odsedačky a odpočíval a zkoumal, jak na to. Po chvíli jsem šel na to znova, ale zase nic. Párkrát jsem to ještě opakoval s tou odsedačkou, ale nakonec jsem to vzdal a nechal se spustit dolů. Lano jsme nechali protažené expreskami, takže Mates mohl aspoň do mého posledního místa lézt s horním jištěním. S trochou potíží se tam dostal a pokoušel se vylézt k další skobě. Když zjistil, že tam opravdu není čeho se chytnout, zůstal taky v odsedačce. Po dalších neúspěšných pokusech si pomohl tak, že se chytl skoby a tímto způsobem se mu úspěšně podařilo cvaknout další expresku i s lanem. Pak se ještě zmohl na cvaknutí další expresky, ale lano už se mu tam nepodařilo dostat, proto se raději nechal také spustit zpět dolů. Poslední šel opět Švára. K onomu těžkému místu se vydrápal celkem v pohodě. Odsedačka ale opět našla použití. Potom se s velkým úsilím, bez toho aby použil skobu, dostal až k místu, kde skončil Mates a úspěšně umístil lano do expresky. Chvíli si odpočinul a pokračoval vzhůru. Po cestě ještě potkal jednu skobu a poté již stanul nahoře. Pomocí lana nahoru vytáhl pár smyc a karabin, aby mohl vytvořit kotvící bod pro horní jištění, protože mě to nedalo a musel jsem to taky ještě vylézt. Když jsem se dole navázal, pěkně zahřmělo. "A sakra! Asi budu muset máknout," reagoval jsem na přicházející bouřku. Pustil jsem se do toho a bez větších obtíží jsem to celé vylezl až nahoru. V onom krizovém místě jsem použil jen skobu jako úchyt, abych to trochu urychlil. Nahoře jsme zrušili jištění, protáhli lano skobami a společně jsme začali slaňovat dolů. Po cestě jsme sbírali expresky, které zůstaly na skále. Když jsme slanili až dolů, začalo pršet. Vzpomněl jsem si na minulé lezení na těchto skalách: "Ach jo. Tady je to snad prokletý! Minule nás odtud také vyhnal déšť."
Rychle jsme sbalili všechno vybavení a pelášili nahoru k autu. Čím blíže jsme k němu byli, tím více pršelo. Než jsme se vydrápali až nahoru, byli jsme úplně mokří. Po dalších pár minutách jsme došli konečně k autu. Naskládali jsme věci do kufru a vyrazili ven z lesa. Ještě než jsme z lesa vyjeli, začali padat kroupy, které nám vesele poskakovaly po kapotě auta. Když jsme se dostali až na polní cestu vedoucí mezi poli do vesnice, bylo už na ní tolik vody, že se auto chovalo jako na ledu. Po několika driftech jsme v pořádku dojeli do Lhánic, odkud už vedla normální silnice, po které se jelo dobře. Jediná překážka, na kterou jsme naštěstí nenarazili, byla nějaká nehoda aut, o kterém nás informoval jeden protijedoucí řidič. Raději jsme to tedy vzali jinou cestou. Asi po hodině jsme dojeli až k nám do Boroviny. Vyházeli jsme všechny věci z auta, abychom si je mohli rozdělit a pořádně poskládat. Když oba odjeli, odnesl jsem věci do bytu a uklidil je. Poslední činnost tohoto víkendu byl odjezd do Olomouce.
Ačkoliv jsme se někteří od pátku nezastavili, síla nám vydržela po celý super víkend. Při sobotním potápění mě sice bolela hlava jako střep, ale byl jsem rád, že jsem si vytvořil další rekord v hloubce ponoru. O nedělním lezení můžu bez velkého přemýšlení říct, že se jednalo o mé nejlepší lezení v životě. Švára s Matesem měli stejný názor.
Fotky: 39x
1 - 20 |
1 2 ► | 39 |
1 - 20 |
1 2 ► | 39 |
| SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |