Extrém - Adrenalin - Outdoor - Rope Jumping - Kienova houpačka - Lezení - Slaňování - Slackline - Powerbocking - Klusking - Horolezectví - Potápění
Off-limits.cz
Extrémní sporty plné adrenalinu
Věř si a dokážeš vše!
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
Menu
Vyhledávání
Dnes
Nové komentáře
Právě čtené články
Nejčtenější články
Anketa
Odkazy
Proběhlé akce

2009-07-02 - 2009-07-06
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách

Účast: Dvořák Štěpán, Švaříček Tomáš

zobrazit článek zobrazit fotky zobrazit videa zpět na seznam

2009-07-31 22:31:50 | Aktualizace: 2018-12-21 14:09:35 - Dvořák Štěpán

Pětidenní cykloturistické putování na začátku července po jižních Čechách, konkrétně po Novohradských horách. Vyjeli jsme z Veselý nad Lužnicí a přes Novohradské hory jsme se dostali až k Lipnu a následně do Českých Budějovic.

Na začátku července jsme podnikli pětidenní cykloturistické putování po jižních Čechách, konkrétně po Novohradských horách. První den jsme zahájili naši cestu v Třebíči, kde jsme nasedli na vlak a jeli až do Veselý nad Lužnicí. Odtud jsme vyjeli až večer a skončili v lese za obcí Domanín. Druhý den jsme projeli chráněnou krajinnou oblastí Červené blato, u města Nové Hrady jsme si prohlédli Tereziino údolí, kde jsou po celé jeho ploše zachovány různé památky. Tento den pro nás skončil v sedle mezi kopci Kraví hora a Vysoká. Třetí den jsme na kole zdolali oba vrcholy kopců Kraví hora (952), kde stojí nádherná rozhledna a Vysoká (1034), která je nejvyšším vrcholem severní části českých Novohradských hor. Okolo rakouských hranic jsme přes Žofínský prales dojeli až do nejvíce zapadlé vesničky v Novohradských horách Pohoří na Šumavě. Čtvrtý den jsme pěšky zdolali nejvyšší horu české části Novohradských hor Kamenec (1072). Potom jsme zamířili na západ na Šumavu. Projeli jsme Rožmberk nad Vltavou, u Vyššího brodu jsme si prohlédli Čertovu stěnu a poslední noc jsme strávili u vodní nádrže Lipno. Poslední pátý den jsme projeli Frymburkem a Českým Krumlovem až do Českých Budějovic, kde jsme nastoupili do vlaku a naši cestu ukončili zpět doma v Třebíči. Snažili jsme se pohybovat co nejvíce v srdci Novohradských hor, takže převážnou část cesty jsme jeli stále terénem v lesích. Protože v té době byly na denním pořádku samé deště a bouřky, byly skoro všechny cesty rozbahněné a vymleté. Každý den nám zapršelo, ale vždy jsme se stačili schovat. Celkově jsme za pět dní cestování ujeli 296 km a strávili 19 hodin a 55 minut v sedle kola.


Článek

nahoru na popis zobrazit fotky zobrazit videa zpět na seznam

Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách

Nejprve jsme chtěli vyrazit na kola až v půli července, ale kvůli změnám v práci, jsem musel narychlo změnit plány, a proto jsme to přesunuli hned na první týden o prázdninách. Protože v tomto období pořád pršelo a všude kolem byly povodně, měl jsem strach, abychom se hned odněkud nevraceli, kvůli tomu, že budeme mít vše mokré. Letos už se oproti minulému roku nikomu nic nestalo, takže jsme mohli oba vyrazit na cestu za dobrodružstvím s mrakem za zády.

2009-07-02 - Čtvrtek - Den 1

  • Trasa: Veselý nad Lužnicí - Domanín
  • Vzdálenost: 49 km
  • Čas na kole: 2 h 35 m
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách

Naše pětidenní putování po Jižních Čechách jsme zahájili ve čtvrtek odpoledne, kdy jsme po půl třetí nasedli s koly na vlak a vydali se do Veselý nad Lužnicí. Za Horní Cerekví jsme vjeli do bouřky, kterou jsme naštěstí rychle projeli. Když jsme v šest hodin večer vystoupili ve Veselý nad Lužnicí, sice nepršelo, ale celý sever byl černý jako bota. U centra jsme zastavili u Penny Marketu, abychom nakoupili potřebné jídlo na cestu. Opět se nám potvrdilo, že je to obchod na dvě věci, protože tam nemají skoro vůbec nic, co si obvykle kupujeme. Každopádně, než jsme si nakoupili, začalo jemně pršet. Posilnili jsme se na cestu a vydali vstříc našim prvním kilometrům. Protože bylo skoro bezvětří, během pěti minut jsme ujeli mraku, takže už nepršelo. Naše první přestávka byla v Horusicích, kde jsme navštívili sestru moji babičky. U ní jsme spali během našeho minulého putování. Tentokrát jsme zde cestu začínali, takže jsme je jen pozdravili a pokračovali dále směrem na Třeboň. Na hrázi Horusického rybníka jsme zastavili a pořídili naši první fotku. Dále jsme pokračovali přes obce Ponědrážka, Ponědraž, Záblatí, Lomnice nad Lužnicí, Slovětice, Dunajovice a Břilice do Třeboně. Mezi obcemi Dunajovice a Břilice jsme zastavili u rybníka Nový u Dunajovic, kde se u břehu kupily hromady kachen. Do Třeboně jsme dorazili kolem deváté hodiny večerní a celou jsme ji projeli. Protože se začínalo pomalu stmívat, vyrazili jsme od hráze rybníka Svět směrem na obec Domanín, kde jsme měli v plánu někde u lesa přespat, protože zde končila chráněná krajinná oblast Třeboňsko. Pomalu začalo poprchávat, takže jsme ještě více zrychlili. V Domaníně jsme odbočili doprava a hned u prvního lesa jsme zabočili doleva, abychom po pár stovkách metrů našli naše první místo k přespání. Rychle jsme postavili stan a připravili vše na přespání. Kola jsme zamkli v lese o strom. Někdy kolem půl jedenácté jsme zalezli do stanu a chtěli spát. Jenomže ve stanu bylo kolem 25° C, takže se jenom potili a nemohli vůbec usnout. Po chvíli jsme to vzdali, vylezli ven, natáhli na zem celtu a ulehli na ni. Venku už byla teplota o něco nižší, ale i přesto se zde vůbec nedalo usnout, protože během chvilky po ulehnutí začal kolem našich hlav poletovat náš oblíbený večerní pískací hmyz, komáři. Asi půl hodiny jsme s nimi zápasili a vymýšleli různé věci, jak se jich zbavit, ale neúspěšně. Nakonec to Švára opět vzdal a šel se raději potit do stanu. Já jsem zůstal venku a využil jsem celtu, kterou jsem přes sebe přehodil, aby na mě komáři nemohli. Konečně jsem objevil něco, co fungovalo. Chvíli už to vypadalo, že se spokojeně vyspím, ale najednou jsem pod celtou slyšel kap, kap, kap. Začalo pršet. Zatím ale jenom jemně pokapávalo, takže jsem poupravil celtu a ležel venku dál. Kapání vody na celtu se krásně poslouchalo, takže mě během chvilky uspalo. To se ale ukázalo, jako velká chyba.

2009-07-03 - Pátek - Den 2

  • Trasa: Domanín - Hojná Voda
  • Vzdálenost: 54 km
  • Čas na kole: 4 h 20 m
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách

Někdy po jedné hodině ranní mě probudilo ne kapání na celtu, ale přímo bušení, protože se pěkně rozpršelo. Za dobu, co jsem spal, se pod celtou srážela vlhkost, takže jsem měl celý povrch spacáku mokrý. Naštěstí ve spacáku bylo zatím sucho. To se ale změnilo, jakmile jsem se pod celtou otočil a pohnul s ní. Voda, která vytvářela malé rybníčky na povrchu celty, stekla dolů, přímo mě na karimatku a do spacáku. Na chvíli se mě zmocnila panika, protože jsem si uvědomil, že mám kompletně všechno na spací mokré a venku stále prší. Když jsem se zaposlouchal, jestli je ještě Švára vzhůru, tak jsem slyšel jen jeho chrápání. Zůstat dále pod celtou by byla kravina, takže jsem vylezl ven rozhodnutý, že půjdu také do stanu. Když jsem odklopil celtu, abych mohl vylézt, tak se voda dostala úplně všude, takže už bylo mokré i poslední suché místo ve spacáku. Zavolal jsem na Šváru do stanu a čekal. Po chvíli se ozval a já mu řekl, že se stěhuji za ním, protože jsem mokrý. Upozornil jsem ho, ať se posune na kraj stanu, protože tam budu házet mokré věci. Poté jsem tam také zalezl. Lehl jsem si na mokrou karimatku a přikryl jsem se promočeným spacákem. Raději jsem se vůbec nehýbal, protože jsem si zahřál všechny mokré věci okolo mě a přestal jsem je vnímat. Každopádně spát celou noc v jedné poloze se nedá, takže vždy když jsem se otáčel, tak jsem se probudil. Zpětně můžu konstatovat, že to byla jedna z nejhorších nocí v mém životě. Díky tomu, že jsme usnuli až někdy kolem druhé hodiny ranní a pořád jsme se probouzeli, tak jsme "spali" až do půl jedenácté dopoledne. Ještě si pamatuji, že někdy ráno kolem deváté hodiny znova začalo pršet. Když o té půl jedenácté konečně přestalo, vylezli jsme ven a začali vše balit zpět na kola. Velmi mě překvapilo, že mi během noci vyschl spacák i karimatka. Když jsme se vydali opět na cestu, bylo už poledne. Vrátili jsme se po silnice zpět do obce Domanín, kde jsme vyhodili odpadky a pokračovali jsme konečně směrem k Novohradským horám. Když jsme projížděli lesem, tak jsme museli zastavit, abych promazal na mém kole sedlovou tyč, protože se mi tam minulý večer dostala voda, když jsme zmokli a teď vrzala. Než jsme dojeli do obce Kojákovice, tak jsme se míjeli s největší cyklistickou skupinou, kterou jsme během našeho putování potkali. V Kojákovicích jsme odbočili doprava a projížděli okolo domu, kde jsem si minulý rok půjčoval olej, abych mohl promazat celé kolo, protože jsem ho předtím umýval celé v rybníku. Tentokrát jsme jen projeli kolem. Další obec, do které jsme dojeli, byl Kramolín. Stejnojmenná obec leží i u nás u hráze Dalešické přehrady. Po odbočení vpravo jsme se dostali nad obec Jílovice, kde jsem minulý rok přespávat poslední noc. Zároveň odtud byl první výhled na Novohradské hory, tak jsme aspoň viděli, co nás ještě dnes čeká. V Jílovicích jsme na chvíli zastavili u mapy, abychom určili další cestu k následující zastávce, k Červenému blatu. Chtěli jsme se vyhnout hlavním silnicím, takže jsme to vzali lesem okolo Veského rybníku. Kousek od něj jsme narazili na jednu zajímavost. Uprostřed lesa byly na silnici klasické dopravní značky začátek a konec obce Těšínov, ale obec nikde, dál pokračoval zase jen les. Oba jsme nechápali a jeli dál. Samotná obec začínala asi po dalších 300 m, kdy jsme vyjeli z lesa. Z obce, která se skládala jen z pár baráků, byl opět nádherný výhled na Novohradské hory, který jsme tentokrát zvěčnili foťákem. Před rybníkem Smrček jsme u hájovny odbočili doleva a vjeli zpět do lesa. Po pár kilometrech kličkování lesními cestami, jsme vyjeli na hlavní silnici, která vede okolo Červeného blata směrem na Nové Hrady. Odbočili jsme doprava a užívali si konečně pořádného povrchu. Po půl kilometru jsme dorazili k hotelu a restauraci Červené blato, kde jsme si dali pořádný oběd a naplánovali další cestu. V restauraci si mě oblíbil jeden motýl, který mě přistál na čele a nechtěl odlétnout. Ve tři hodiny jsme vyrazili opět na cestu. Slunko zalezlo za mraky, protože se k nám ze západu hnala bouřka. Po dalším půl kilometru jsme odbočili doleva na naučnou stezku, která vede okolo rašeliniště. Samotná stezka měla asi 1,5 km, ale většina cesty vedla po asi 1 m široké lávce, která byla postavena ze tří podélných prken s velkou mezerou mezi nimi, takže se vůbec nedalo jet na kole a museli jsme ho jen vést. Občas bylo nějaké prkno uvolněné nebo zlomené, takže to bylo trochu i o hubu. Když jsme po tři čtvrtě hodině vyjeli ven zpět na silnici, byli jsme rádi, že už jsme odtud pryč. Jednu výhodu to ale mělo. Mezitím, co jsme se plazili okolo rašeliny, se nad Novými Hrady prohnala bouřka, které jsme se takto vyhnuli. Po silnici jsme sjeli z kopce dolů do obce Jakule, kde chovali velké množství hus. Projeli jsme obcí Byňov a před námi se začaly zvedat první kopce Novohradských hor. Ale ještě před nimi leželo město Nové Hrady, kam jsme měli namířeno, abychom nakoupili zásoby jídla na další den. Už do samotných Nových Hradů vedl pěkně prudký kopec na uvítanou, abychom si uvědomili, že se blížíme k Novohradským horám. Dojeli jsme do centra, kde jsme hned u prvního obchodu zastavili. Od západu se k nám hnala pěkná černota, která nás jen chytla jen okrajem, takže začalo trochu pršet. To nám bylo jedno, protože jsme mezitím nakupovali. V obchodě jsme potkali turisty, kteří s námi před tím seděli v restauraci Červené blato. Po nákupu jsme chvíli počkali, než přestane pršet a jeli jsme si zběžně prohlédnout státní hrad Nové Hrady. Když jsme potom sjížděli z centra dolů k Tereziinu údolí, tak jsme projížděli kolem domů, z nich jeden nás zaujal na první pohled, protože měl na střeše malou zahradu. Dole jsme odbočili z hlavní silnice, abychom si mohli projet Tereziino údolí, které mě doporučoval můj taťka. První památka, kterou jsme zde míjeli, byl Hamr. Po dalším kilometru jsme dojeli k Tereziiným lázničkám. Po dalším brodění po rozbahněné cestě jsme dojeli k Modrému domu, ze kterého už zbyly jen některé obvodové zdi. Kousek od něj byl zatopený sklep, který jsme nezapomněli prozkoumat. Další cesta vedla okolo potoka nahoru k vodopádům, které jsme zde rozhodně nečekali. Potom jsme pokračovali v cestě stále kolem potoka, který tu byl po minulých deštích dost rozvodněný. Po asi kilometru cesta přeskočila potok a pokračoval zpět vzhůru po stráni. Po několika minutách jsme dojeli opět k vodopádům, ale tentokrát jsme je viděli z vrchu. Dále jsme po cestě vyjeli na Loukách, kde jsme zjistili, že jsme někdy odbočili špatně, protože ty jsme měli navštívit až po jiných památkách. Takže jsme to tedy otočili a na nejbližší křižovatce odbočili doleva. Po asi dvoukilometrovém stoupání jsme vyjeli u hradu nebo zámku Cuknštejn. Cesta měla pokračovat k Romantickým stavbám a odtud zpět na začátek Tereziina údolí, kde byly ještě asi další tři památky. Ošem naučná stezka zde byla velice špatně značena, takže když jsme nechtěně vyjeli v obci Světví, tak už se nám nechtělo vracet a pokračovali jsme dál ke kopcům. Ono už také bylo skoro osm hodin večer a ještě dnes jsme chtěli vyjet do obce Hojná Voda, která leží mezi prvními kopci Novohradských hor, takže čas nás začínal tlačit. V Horní Stropnici jsme si na náměstí udělali poslední občerstvovací přestávku a potom už nás čekalo jen dlouhé stoupání kolem Kraví hory do obce Hojná Voda. První část stoupání vedla lesem, takže nebylo nic vidět, ale když jsme dojeli do obce Dobrá Voda, tak se nám otevřel výhled na celé Jižní Čechy. U místního kostela jsme si udělali menší "kochací" pauzu. Když jsem tu byl naposled s mými rodiči před asi 10-ti lety, tak bylo odpoledne a byl nádherný rozhled. Tentokrát jsme tu byli před devátou hodinou večerní, takže už bylo šero a viditelnost nic moc. Jednu výhodu to ale mělo, nebyla tu ani noha. Teď už před námi zbýval jen kousek cesty do Hojné Vody, který jsme vyjeli během pár minut. Během cesty jsme se rozhlíželi, jestli neuvidíme vhodné místo pro přespání. Až když jsme projeli celou obcí, tak jsme na jednom poli uviděli jeden oranžový stan. Dojeli jsme k němu a Švára zahájil konverzaci. Zjistili jsme, že jsou to nějací turisté, kteří pěšky procházejí Novohradské hory. Celou dobu byli zalezlí ve stanu, takže jsme je ani neviděli. Když jsme potom začali stavět náš stan, pochopili jsme proč. Sice tu nebylo moc komárům, ale zase se to tu hemžilo malinkými mouchami, které žraly jak pominuté. Když jsme dostavěli stan, vylezli naši sousedé ze svého stanu, aby si schovali věci a přikryli stan druhou vrstvou. Když už byli venku, tak se za námi stavili a trochu jsme si povídali. Jako správní turisté byli vybavení domácí pálenicí, tak nám dali okoštovat. Když už jsme z much málem šíleli, tak jsme to zabalili, zalezli do stanu a pokoušeli se spát. Už nebylo, tak hrozné teplo jako minulou noc, ale i přesto noc stála za houby.

2009-07-04 - Sobota - Den 3

  • Trasa: Hojná Voda - Pohoří na Šumavě
  • Vzdálenost: 52,5 km
  • Čas na kole: 4 h 25 m
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách

V sobotu jsme se probudili před devátou hodinu dopoledne. Obloha byla téměř čistá až na pár mráčků. Dali jsme si snídani z našich zásob a sbalili všechny věci. Než jsme se připravili k odjezdu, tak se s námi rozloučili naši sousedé a vyrazili zdolat okolní kopečky. Protože Švára byl sbalený rychleji než já, šel si mezitím odskočit do Hojné Vody. Chvíli mu to trvalo, tak jsem ještě zběžně zkontroloval naše kola a pořádně je promazal. Když se vrátil, tak jsme vyrazili zpět do Hojné Vody, abych si taky odskočil. U veřejných záchodů jsme nabrali pitnou vodu a vyrazili jsme zdolat vrchol Kraví hory (952), kde se nachází stará vojenská rozhledna, dnes už renovovaná a osázená satelity. Chvíli jsme jeli po vrstevnici, až jsme dojeli na křižovatku, kde nás zastavili pořadatelé MTB závodu "Kravák roku", který se tu právě jel. Závodníci začínali dole pod Dobrou Vodou a lesem stoupali až na samý vrchol Kraví Hory. Chvíli jsme počkali, než se kolem prohnalo prvních pár závodníků a poté jsme se začlenili mezi ně a stoupali zároveň s nimi. Dole jsem se zařekl, že mě žádný cestou nahoru nepředjede a to jsem také dokázal. V nejprudším místě, které se na kole nedalo vyjet, jsem potkal naše turisty, vedle kterých jsme přespávali. Zeptali se mě, jestli závodím taky, protože jsem prý zatím vyjel tenhle nejprudší úsek nejvýše. Odpověděl jsem, že tak trochu a pelášil jsem s kolem dál, aby mě nikdo nepředjel. Chudák závodník, který jel celou dobu asi 50 m za mnou. Muselo pro něj být dost deprimující, když nemohl předjet obyčejného cykloturistu, který s sebou ještě navíc táhne několikakilovou bagáž. Každopádně do jejich cíle jsem dorazil úspěšně. Byl jsem pěkně udýchaný, takže jsem si ani moc nevšímal, že ze mě mají pořadatelé a místí diváci docela legraci. Pár minut jsem nahoře počkal, než dorazil Švára s našimi spacími sousedy. Poté jsme si vyšlápli nahoru na rozhlednu. Za těch deset let, co jsem tu nebyl, se docela změnila. Minule se nahoru lezlo na střídačku po několika žebřících, ale teď už tu byly jen točité schody. Také se nedalo vyjít až nahoru k satelitům, protože tam byl zamčený poklop. Se Švárou jsme si říkali, že kdyby tam s námi nebylo tolik lidí, tak to klidně oblezeme a podíváme se až nahoru, škoda. Obvykle bývá z této rozhledny vidět až do středu České republiky a na druhou stranu až do rakouských Alp, ale protože nyní se začínalo pomalu mračit a všude byl opar z odpařující se vody, byl rozhled celkem o ničem. Sešli jsme zpět dolů, kde právě končil závod, vzali jsme kola a jeli jsme zpět do Hojné Vody na oběd. Ještě než jsme tam dojeli, tak jsme v lese potkali velkou skupinu cyklistů, kteří hledali cestu na vrchol Kraví Hory. Chtěli to vzít po červené hned od Vesnice, kde se ale leze po kamenech, takže jsem jim raději poradil cestu, po které jsme jeli my. V Hojné Vodě jsme si sedli do restaurace a dali jsme si pořádný oběd. Mezitím jsme koukali do mapy a plánovali další trasu přes Novohradské hory. Po obědě se od západu začala blížit velká černota, takže jsme se pro jistotu schovali pod přístřešek, který stál hned za Hojnou Vodou. Po chvíli se přihnala průtrž mraček. Ještě na poslední chvíli se k nám schovali další dva cyklisté. Jak jsem pozoroval, jak se všude valí voda, tak jsem si říkal, že bych teď nechtěl být někdy na cestě v lese, kde se nedá schovat. Během čekání okolo nás prošli dvě skupinky turistů, kteří museli být promočeni až na kost. V jedné z nich šli i děti, kterým se to asi moc nelíbilo, protože řvali jako tuři. Průběh čekání jsme si se Švárou krátili hraním piškvorek, při kterých jsem dvakrát prohrál. Když dopršelo, tak jsme opět vyrazili. V restauraci jsme se domluvili, že zkusíme projet Novohradské hory po cestách, které jsou úplně nejblíže k hranicím s Rakouskem, takže naše další cesta vedla směrem ke kopci Vysoká (1034). Když jsme vjeli do lesa, tak mě překvapilo, že všude rostou růžové kytky. Když myslím všude, tak opravdu všude. U nás máme v lese všelijaké křoví a kopřivy a tady jim rostou samé metr vysoké růžové kytky. Po pár kilometrech mírného stoupání jsme dojeli na křižovatku, kde jsme se rozhodli, že zkusíme vyjet na vrchol kopce Vysoká. Podle mapy to nemělo být dál, než 1,5 km. Po zhruba 1 km, ale skončila sjízdná cesta, protože další úsek byl celý podemletý od vody. Schovali jsme tedy do lesa kola a zbytek šli po svých. Po pár serpentinách jsme došli až na vrchol, na kterém se nacházely skalní útvary. Švára toho hned využil a začal přeskakovat z jednoho na druhý za účelem akční fotky. Protože jsme ale byli v lese, bylo tu málo světla a fotky byly rozmazané. Ze stejného důvodu tu také nebyl vůbec žádný rozhled. Po pár minutách focení jsme to zase otočili a šli zpět. Kola nám v lese nikdo neukradl, takže jsme mohli pokračovat dál v cestě. Na další křižovatce jsme špatně odbočili, ale po pár stovkách metrů jsme si toho všimli, takže jsme si moc ani nezajeli. Další proplétání lesem vypadalo tak, že jsme na každé křižovatce zastavili a dívali se do mapy, kde to vlastně jsme a jakou cestou jet dál. Na jedné z mnoha křižovatek jsme opět špatně odbočili, ale toho jsme si všimli, až když jsme sjeli obří klesání kolem státní hranice. Dole vedla jedna lesní cesta přes hranice, tak jsme se tam zajeli podívat. Na české straně byla stará rozpadlá pohraniční budka a na rakouské pro jistotu nic. Hranice byla v tomto případně tvořena potokem, který tudy protékal. V pohraniční budce jsme udělali pár fotek a po té jsme v mapě zjistili, že jsme před tím odbočili špatně. Určili jsme tedy novou polohu a pozměnili trochu další cestu. V plánu bylo dojet k rybníku Zlatá Ktiš. Ovšem další křižovatku, na které jsme měli odbočit vpravo, jsme nějak minuli a pokračovali v jízdě z kopce dolů. Že jsme neodbočili, jsme si uvědomili, až když jsme dole projížděli kolem Žofínského pralesa. Ten jsme měli sice v plánu taky objet, ale až po rybníku Zlatá Ktiš a vesničce Žofín, která byla už za námi. Proto jsme udělali čelem vzad a na první křižovatce odbočili doleva k Žofínu. Po kilometru jsme dojeli k informačním tabulím o Žofínském pralesu. Když jsem chtěl udělat další fotku, zjistil jsem, že nemám foťák. Vždycky ho dávám do zadní kapsy na brašnách, ale ta teď byla prázdná. Naposledy jsme fotili na hranicích, takže jsem to okamžitě otočil a uháněl jak o život zpět. Nejvíce mě vrtala hlavou myšlenka, že mi foťák někdy po cestě vypadl, protože jsem si byl jistý, že jsem ho u hranic do kapsy dával. Po zhruba dvou kilometrech jsem ho spatřil uprostřed kopce na zemi po levé straně cesty. Takže mě opravdu vypadl. Ony byly na všech sjezdech udělány po každých 100 metrech retardéry, které jsem projížděl bez brzdění, takže jak to hopsalo, tak se asi foťák vydal na vlastní cestu. Hned jsem ho zkontroloval, odzkoušel a oddychl si, byl v pořádku. Schoval jsem ho opět do zadní kapsy a tu jsem pořádně dotáhl. Šváru jsem potkal až dole u Žofínského pralesa, protože jel zkontrolovat silnici na druhou stranu, kde jsme se předtím otáčeli, abychom se mohli jet podívat na vesničku Žofín. I on mi říkal, že předpokládal, že mi nejspíš vypadl. Opět jsme vyrazili směrem k Žofínu. Projeli jsme opět kolem informační tabule a pokračovali dál. Zde jsme předjížděli dost prapodivné trio. Tři chlápci s batohy a karimatkami na zádech šli naším směrem. Na tom by nebylo nic divného, kdyby ovšem nevypadali jako bezdomovci a v ruce nedrželi láhev Rumu. Po půl kilometru jsme dorazili do vesničky Žofín, kde jsme si dali v místní restauraci točenou ale hlavně vychlazenou kofolu. Před restaurací byl malý rybníček, který se mi líbil, tak jsem si ho hned zvěčnil. Sedli jsme si vedle jedné rodinky, manželé s dcerou. Jejich dcera na nás pořád házela očka a její otec se nás začal vyptávat, kudy a kam jedeme. Pak začal povídat, jak i on jezdí na více dní na kolo. Když dojedli, tak se rozloučili a odešli. My jsme šli pár minut po nich. Dole u kol za námi přišel další pár a začal se vyptávat na naše brašny na kola, že by také nějaké potřebovali, ale neví kde je sehnat. Odkázal jsem se proto na firmu Sport Arsenal, od které je oba dva máme. Žofín byl za námi, tak už zbýval jen rybník Zlatá Ktiš. Po pár kilometrech jsme odbočili doprava a pomalu jsme stoupali kolem potoka, až jsme vyjeli na hrázi rybníka. Zde jsme si dali na pár minut přestávku a zchladili jsme si nohy ve vodě rybníka, která byla celá červená. Protože Novohradské hory patří k nejzachovalejšímu území u nás, je možné spatřit v místních křišťálově čistých vodách zvířátka, která nikde jinde nežijí. Také v tomto rybníku byla hromada pulců a nějaké další vodní "příšerky", které jsem nikdy neviděl. Po zchlazení nohou jsme se vrátili zpátky do Žofína, kde jsme tentokrát odbočili doprava a objeli Žofínský prales z druhé strany, než před tím. Po pár kilometrech stoupání jsme vyjeli na hrázi dalšího rybníka, tentokrát Huťského rybníka, který už byl skoro celý zarostlý podivnou trávou. Z mapy jsme vyčetli, že na cestě, která vede těsně za rybníkem, mají být pozůstatky sklárny. Po chvíli kodrcání po lesní cestě jsem je spatřil na levé straně. Spíš než nějaká sklárna to vypadalo jako hrob, protože to byla pouze kameny obložená díra v zemi mezi dvěma smrky. Vracet se nám zpět na silnici nechtělo, tak jsme pokračovali dále lesní cestou, což se ukázalo jako chyba, protože skoro celá byla zabahněná, kamenitá a občas přes ni tekl i potok. Po zhruba po dvou kilometrech jsme u jednoho stavení konečně sjeli zpět na silnici. Ovšem místo vlevo jsme omylem odbočili vpravo a začali jsme stoupat lesem ke kopci Myslivna. Když jsme po dalších dvou kilometrech unavení a zpocení zastavili kousek pod jejím vrcholem a na mapě jsme zjistili, že jsme jinde, než jsme chtěli být, otočili jsme to a sjeli zase dolů. Největší sranda byla, že jsme už u kopce Vysoká, přemýšleli, že bychom si vyjeli i na Myslivnu, ale pak jsme to zamítli, abychom nemuseli v jeden den tolik stoupat. A nakonec jsme na ní stejně skoro vyjeli. Dole u stavení jsme odbočili doprava, po dalších pár metrech opět doprava a začali jsme sjíždět z dalšího dvoukilometrového kopce lesní cestou dolů do údolí Stříbrných hutí, které má být údajně nejkrásnějším místem celých Novohradských hor. Po občerstvovací pauze a přečtení místních informačních tabulí, jsme pokračovali v cestě, která zase musela vést vzhůru, abychom se dostali do předchozí nadmořské výšky. A stoupání to bylo opravdu pořádné. Lesní cesta podemletá vodou a sklon téměř 12 % z ní dělaly pořádného zabijáka. Po pár kilometrech jsme aspoň vyjeli zpět na silnici, ale stoupání nepřestávalo. Až když jsme projeli kolem bývalé Janovy hutě, tak jsme se dostali na křižovatku, kde jsme odbočili doleva a dále jeli téměř po vrstevnici. Na této křižovatce nás při zastavení doletěl mrak much, který se na nás hned vrhl, takže jsme jen koukli do mapy a rychle pokračovali dál, aby nás nesežral. Projeli jsme kolem Kapelníkova rybníka a začali jsme pomalu stoupat, konečně už k vesnici Pohoří na Šumavě. Kapelníkův rybník leží na řece Lužnici (v těchto místech ještě potoku), která pramení kousek za rakouskými hranicemi. Přesně v osm hodin večer jsme dorazili do cíle dnešní cesty, nejvíce zapadlé vesničky v Novohradských horách Pohoří na Šumavě, do které vede jen jedna jediná silnice z Pohorské vsi. Vedou z ní i cesty do Rakouska, ale všechno jsou to jen lesní nebo polní cesty. Vesnici jsme projeli celou až k místnímu kostelu, tedy spíš zbytkům co z něj zbyly. Celkem stojí v této vesnici pět nových rodinných domů, jeden rozbořený kostel a neudržovaný hřbitov. U zbytku kostela je zajímavé, že stojí skoro celý a jen mu chybí střecha. Později po návratu domů jsem se od taťky dozvěděl, že četl cestopis, kde nějací cykloturisté psali, jak tento kostel navštívili, ještě když stál celý a okamžitě, jak z něj vylezli, tak za nimi spadla střecha. No, měli štěstí. Na nás tak už aspoň nemělo, co spadnout. Čas utíkal a začínalo se pomalu stmívat, takže jsme začali hledat místo k přespání. Vrátili jsme se zpět na druhou stranu vesnice a všude po blízkém okolí jsme se dívali, kde by bylo nejvhodnější místo k přespání. Když jsme nic nenašli, tak nechal Švára na místě kolo a šel se projít po vesnici, jestli u někoho místního nedomluví místo na jeho pozemku. Po chvíli se úspěšně vrátil. Sjeli jsme tedy do středu vesnice, kde domluvil místo vedle jednoho rodinného domu těsně vedle turistického přístřešku. Ihned jsme začali stavět stan. Stavění bylo dost obtížně, protože zde mouchy kousali jak pominuté, snad ještě více než předchozí večer. Po chvíli vyšel ven majitel a nabídl nám sprej, který by je měl odehnat. S radostí jsme si ho půjčili a celí jsme jím nastříkali. U mě to zabralo a mouchy se mi z větší části začali vyhýbat. Po dostavění stanu, jsme vzali zbývající jídlo a šli jsme se projít po vesnici ke hřbitovu a následně i na druhou stranu. Když jsme vše dojedli, tak jsme už za pořádné tmy zalezli do stanu a pokoušeli se usnout.

2009-07-05 - Neděle - Den 4

  • Trasa: Pohoří na Šumavě - Lipno nad Vltavou
  • Vzdálenost: 76 km
  • Čas na kole: 5 h 30 m
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách

V neděli ráno jsme se probudili před osmou hodinou ranní, a protože jsme spali kousek od silnice, tak jsme raději hned vylezli a začali vše balit, abychom zbytečně nedělali případným kolemjdoucím atrakci. Na snídani mi zbyly pouze dvě müsli tyčinky a trocha hroznové cukru. Švára na tom byl ještě hůř, protože měl tyčinku jen jednu. Před devátou hodinu jsme zahájili nedělní putování. Pořád jsme měli v plánu se držet co nejblíže hranic, takže na konci vesnice jsme odbočili doleva a zamířili k nejvyššímu vrcholu české části Novohradských hor, Kamenci (1072). Během pár minut jsme projížděli kolem močálů Prameniště Pohorského potoka, které ovšem bylo, tak rozvodněné, že jsme museli několik desítek metrů jet po zatopené polní cestě. Po necelých dvou kilometrech stoupání jsme dorazili na křižovatku, kde jsme zastavili a koukli do mapy, abychom zjistili, kudy máme jet dál. Správně to bylo doprava, ale odbočka doleva vedla přímo na Kamenec. Už předchozí den jsme se domluvili, že na něj nepojedeme, ale teď už nás zase hryzalo svědomí. Takový kousek od něj a nepodívat se na něj - to přece nejde. A bylo rozhodnuto. Jedeme na Kamenec. První kilometr vedl po přímém stoupání po vymleté lesní cestě vzhůru, pak se to trochu zmírnilo, ale zase byla cesta pořádně podmáčená. Poslední sjízdný úsek vedl pěkně prudce do kopce. Pak jsme museli kola schovat v lese, protože další cesta už byla na kolech nereálná. Po chvíli chůze jsme po pravé straně cesty objevili zříceninu hostince a po dalších asi 200 m zříceninu hradu. Deset minut před desátou hodinou dopoledne jsme stanuli na Kamenci, kde jsme potkali jednu skupinku turistů, kteří šli opačným směrem. Přímo na vrcholu byly podobné skalní masivy jako na vrcholu Vysoké. Než jsem připravil foťák, tak už na mě Švára koukal z jedné té skály. Vylezl jsem tedy za ním a přemýšleli jsme, jestli je těch 1072 m měřeno pod skálou na zemi nebo na skále. Každopádně jsme si na vršku utrhli borůvky, které zde rostly, a slezli jsme zase dolů. Došli jsme zpět ke kolům a zahájili sjezd dolů na původní křižovatku. Já mám lepší kolo než Švára, takže jsem mohl sjíždět bez brzdění a dole jsem byl za poloviční dobu než on. Než jsem dojel ke křižovatce, tak jsem zastavil u potoka, který protékal pod cestou a zaujal mě svou červenou skoro až krvavou barvou. Když pak dorazil i Švára, tak jsem si šel zchladit nohy. Voda zde byla pěkně ledová, víc než deset stupňů určitě neměla. Potok protékal pod cestou skrz asi půl metru širokou rezavou trubku. Když jsem do ní tak koukal, tak jsem pronesl, že by byla docela sranda, jí prolézt nebo spíš proplavat na druhou stranu. Švára se hned ozval, že za pizzu a kofolu do toho půjde. Při představě, jak se bude v té ledové vodě prodírat asi pětimetrovou trubkou, jsem s tím souhlasil. Odstranil jsem nános na vtoku a šel jsem si připravit foťák, abych to mohl celé zdokumentovat. Švára se mezitím převlékl do plavek a šel se psychicky připravit k potoku. Já jsem zaujal vhodné místo na natáčení a po jeho povelu jsem zapnul nahrávání. Švára se nejprve zchladil lehnutím do vody, při kterém vydávat zajímavé zvuky a pak nohama napřed vlezl do trubky a zmizel. Rychle jsem přeběhl na druhou stranu, vlezl do potoka a natáčel jeho vyplavání ven. Nejprve byla vidět jen černota a pak se objevil. Vyjel z trubky a okamžitě vyskočil ven z potoka, protože byl zmrzlý jako brok. Při celém natáčení jsem se při pohledu na něj muset pořád smát. Když už to měl za sebou, tak jsem si řekl, že to musím taky zkusit. Vzal jsem si tedy plavky, dal Švárovi foťák a šel jsem k trubce. Po chvíli jsem na něj mávl, že jdu na věc. Vlezl jsem do potoka a postupně jsem si do vody lehl na břicho a záda. Kde se mi voda dotkla těla, bodala jako jehličky. Potom jsem se zvedl a po hlavě jsem vlezl do černé trubky. I když zde tekla voda, nijak to neklouzalo a musel jsem se plazit. Na druhé straně jsem zahlédl Šváru, jak už natáčí z druhé strany ze břehu. Na konci trubky jsem vypadl a celý jsem se potopil do malého jezírka, ale ihned potom jsem vyskočil ven z vody, protože už mě z té ledové vody začínalo bolet celé tělo. Jak jsem byl mokrý, tak se na mě hned slétlo hejno much, proto jsme moc dlouho nečekali, převlékli jsme a rychle se zase vydali na cestu. Na křižovatce jsme odbočili na plánovanou cestu, která už byla z asfaltu, a mířili jsme dál na západ. Chvíli jsme ještě stoupali nahoru, ale pak se to zlomilo a začali jsme klesat dolů. Sjezd to byl parádní, protože byl dlouhý několik kilometrů. Po cestě jsem nezáviděl protijedoucím cyklistům, kteří museli kopec šlapat nahoru. Když sjezd skočil, tak jsme odbočili doleva na zpevněnou cestu a pokračovali dál kolem hranic. Když jsme se blížili ke Kabelskému potoku, tak jsme před sebou uviděli velkou skupinu cyklistů blokující cestu. Když jsme k nim dojeli, tak jsme zjistili proč. Přes potok měl vést most, který tu ovšem chyběl, takže se muselo na druhou stranu brodit. Počkali jsme, než se celá skupina přepravila na naši stranu, poté jsme přenesli naše kola na stranu opačnou, nasedli a pokračovali v cestě, teď už zase po asfaltu. Ještě, než jsme od potoka vyjeli, tak se z protisměru přiřítila další skupinka, tentokrát cyklistů srabů, protože jakmile zjistili, že chybí most, tak to otočili a jeli zase zpět, aby to mohli celé objet po jiné cestě. Po jednom kilometru mírného stoupání jsme dojeli na křižovatku, kde jsme odbočili vlevo na normální silnici, a následovalo asi dvoukilometrové klesání. Dole na křižovatce jsme sjeli ze silnice a rovně jsme dojeli k Janovi Vsi. Janova Ves je jen název po bývalé vesnici, která tu kdysi stála. Dnes už je to jen nějaký soukromý statek, každopádně tu ale měli občerstvení, tak jsme si hned dali vychlazenou točenou kofolu. Protože od rána jsme nic nesnědli a hlad už jsme měli pořádný, tak jsme si dali i něco k jídlu. Výběr tu velký nebyl. Byla pouze klobása nebo slanina. Já jsem si dal tu slaninu a Švára otestoval klobásu. Když jsme se zrovna cpali objednaným masem, tak dorazili další skupinky cyklistů, mezi nimiž jsme poznali pár z minulého dne, který se nás v Žofíně ptal na naše cyklistické brašny, stále ale ještě žádné neměli. Protože to byl statek, bylo tu na co koukat. V ohradě jim tu běhali pohromadě slepice, koroptve, krocani, husy, kačeny a dokonce i pávi. Opodál měli ve výběhu zase krávy a další vetší zvířátka. Mezi námi běhali kočky a psi. Jeden ze psů, kolie, byl obzvlášť hravý, pořád chtěl nosit míčky. Nejhorší na něm ale bylo, že strašně slintal a vždy, když donesl míček tak nám strkal čumákem do noh, abychom mu míček znova hodili. Když jsme pak odjížděli, tak jsem měl poslintané celé cyklistické kalhoty. Druhý den ráno, když jsem si je oblékal, tak jsem zjistil, že na všech místech kde byly poslintané, mám vyžrané díry. Docela by mě zajímalo, čím toho psa krmí. Další cesta vedla po silnici, ze které jsme před tím sjeli, směrem k bývalé dnes už zničené obci Cetviny, která se nachází v těsné blízkosti státní hranice. Kopce už tu skončili a tím pádem skončily geograficky i Novohradské hory. To byla dobrá změna, protože těch kopců už jsme měli plné zuby. Po chvíli jízdy jsme dojeli k Cetvinám, kde dnes stojí už jen zrenovovaný kostel a opuštěné staré budovy kasáren. Protože právě v tuto chvíli byl před námi černý mrak, tak jsme raději počkali zde a celý komplex důkladně prozkoumali. Prolezli jsme každou místnost v každém patře, dokonce i ve sklepě, na půdě a na střeše. Většina místností byla ještě v celku, ale některé už byly celé sežrané zelení. Po prohlídce areálu jsme popojeli kousek dál ke zříceninám hamrů, kde se nacházel již samotný hraniční přechod přes řeku Malši. Přešli jsme na druhou stranu a trochu jsme si prohlídli rakouskou vesničku. Po té jsme se vrátili a pokračovali dál po silnici do obce Tichá, kde se nachází zřícená tvrz. Když jsme tam po pár kilometrech dojeli, tak se nám na ni poskytl zajímavý pohled. Vypadala jako velký kamenný kvádr postavený na louce, na kterém rostla tráva a dokonce i stromy. Po bližším prozkoumání jsme zjistili, že jsou to pouze obvodové zdi a uvnitř je tedy dutá. Docela by mě zajímalo, jak vypadala v dobách, kdy ji používali. Další cíl byl hraniční přechod Dolní Dvořiště, do kterého jsme přijeli přes obce Svatý Kámen a Rychnov nad Malší. Protože byla neděle, byly všechny obchody zavřené, a proto jsme zastavili na místní benzínce a občerstvili jsme se místním předraženým zbožím. Nejprve jsme měli v plánu jet dál směrem k Lipnu nad Vltavou podél rakouských hranic, ale na mapě jsme zjistili, že tam jsou pouze malé vesničky, ve kterých bychom si nemohli nakoupit, takže nakonec padla volba jet přes Rožmberk nad Vltavou a Vyšší Brod. Z Dolního Dvořiště jsme vyjeli po cyklostezce směrem na Trojany. Podle místních obyvatel, co jsme po cestě zahlédli, se muselo jednat o nějakou vesnici společenských vyvrhelů. Raději jsme na to pořádně šlápli a uháněli do kopce k lesu. Odtud se nám poskytl nádherný a zároveň poslední výhled na Novohradské hory. Když jsme dojeli k místu zvanému Svitanov, tak se cesta začala ubírat z kopce dolů lesem. Po chvíli jsme dojeli na křižovatku, kde se dalo jet doleva, doprava anebo rovně. Z mapy jsme vyčetli, že musíme jet rovně, což nebylo moc dobré, protože tato cesta nebyla vůbec zpevněná a vedla dosti prudko napříč lesem. Protože to ale byla nejkratší cesta do Rožmberka, tak jsme se po ní vydali. Po chvíli se terén ještě zhoršil, protože přes cestu začal téct potok, a proto byla celá bahnitá a podemletá. Jako třešnička na dortu byly kameny, přes které jsme skákali jako kamzíci. Musím říct, že takhle dlouhé a prudké klesání lesem jsem ještě nikdy nejel. Kousek od Rožmberku se nám na něj poskytl nádherný výhled. Když jsme do něj konečně sjeli, začalo pršet, tak jsme se schovali pod stromy, než to přešlo. Potom jsme dojeli do nejbližší restaurace a něco po čtvrté hodině odpolední jsme si dali opožděný oběd, při kterém jsme plánovali, kam tento den dojedeme. Můj plán byl dojet do Černé v Pošumaví, kde bychom přespali. Po obědě jsme přejeli přes Vltavu a vyrazili jsme po vedlejší silnici směrem k Vyššímu Brodu. Nejprve jsme museli vystoupat kolem kopce Šibenice nahoru, abychom poté zase mohli sjet zpátky dolů k Vltavě ve Vyšším Brodu. Zde jsme zkusili, jestli ještě nemají otevřený obchod, ale bohužel jsme přijeli moc pozdě. Projeli jsme kolem místního kempu, kde Švára zavzpomínal na zabezpečování vodáckého výletu, na kterém byl před dvěma týdny před tímto výletem, a pokračovali jsme nahoru k Lipnu. Po cestě jsme na jednom místním parkovišti za jízdy pozorovali otce se synem, jak zde prohánějí model auta na dálkové ovládání. Další zastávku jsme si udělali u Čertovy stěny, kde jsme pořídili pár zajímavých lezeckých fotek. Dále jsme po hlavní silnici dorazili do Loučovic, kde jsme si u mapy dali tentokrát přestávku plánovací. Pak už jsme bez přestání jeli až k přehradě Lipno a přesně v šest hodin a čtyřicet minut jsme stanuli na její hrázi. Těsně před obcí Lipno jsme zastavili na benzínce, abychom se opět posilnili na další cestu. V Lipně jsme odbočili doleva a projížděli ho kolem břehu. To byl velice dobrý nápad, protože jsme si mohli projet místní rekreační komplexy, které vypadaly dost luxusně. Kdyby mě tu někdo vysadil a neřekl mi, kde se nacházím, tak bych si myslel, že jsem někde u moře. Okolo břehu bylo několik desítek nových budov a dokonce tu měli i uměle vytvořený přístav pro plachetnice. Na chvíli jsme tu zastavili a prošli se kolem přístavu, poté jsme pokračovali dál. Když jsme projížděli kolem místního kempu, tak jsme úplně u břehu zahlédli stanoviště Vodní záchranné služby, jejíž členové zde slouží na Lipně. Oba dva jsme také vodní záchranáři, takže jsme přemýšleli, že se za nimi na chvíli stavíme. Z toho ale sešlo a mi pokračovali kolem břehu dál k Černé v Pošumaví. Po zhruba jednom kilometru jsme dorazili k veřejnému kempu Kobylnice - Lája, kde nás to tak uchvátilo, že jsme se rozhodli, že to tu předčasně ukončíme a přespíme tu. Protože jsme ale neměli žádné jídlo, rozhodli jsme se, že se ještě pojedeme podívat do Frymburku. Tam jsme dorazili těsně před devátou hodinu večer, takže jsme si ještě stihli něco nakoupit v benzínce. Po našem odjezdu akorát zavřeli. Projeli jsme Frymburk a dívali se po jiném obchodě, ve kterém bychom si mohli nakoupit příští den. Na náměstí stály dva a oba měli na dveřích napsáno, že budou mít otevřeno i další den v pondělí, přestože bude státní svátek. Kolem břehu jsme se vrátili zpátky na hlavní silnici a jeli zpět k Lipnu do veřejného kempu. Zde jsme našli vhodné místo, vyházeli všechen nepořádek ze země a začali stavět stan. Švára mezitím zajel ke správci zaplatit poplatek. Když bylo vše připravené, tak jsme si vzali jídlo a šli se na břeh Lipna najíst. Nádherné na tomto místě bylo i to, že zde nebyl vůbec žádný otravný hmyz. Když nás sezení u vody přestalo bavit, tak jsme šli spát. Všechny věci jsme dali do stanu a sami jsme si lehli ven na celtu. Netrvalo to moc dlouho a oba dva jsme usnuli.

2009-07-06 - Pondělí - Den 5

  • Trasa: Lipno nad Vltavou - České Budějovice
  • Vzdálenost: 64,5 km
  • Čas na kole: 3 h 5 m
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách

V pondělí ráno nás po šesté hodině ráno probudil jemný déšť. Po chvíli přestal, proto jsme pokračovali ve spaní. Ovšem po sedmé hodině začalo pršet znova. Ze začátku to vypadalo, že to hned přestane, ale opak se stal pravdou. Déšť sílil tak dlouho, až mě kompletně promokl spacák. V té chvíli jsem to vzdal a schoval jsem se do stanu, kde jsem přes půlhodiny seděl a čekal, než to přestane. Švára měl zimní spacák, takže byl i odolnější proti dešti a zůstal v něm až dokonce. Před devátou hodinou konečně přestalo pršet, tak jsme oba vylezli z brlohů a dali jsme se do balení věcí. Proti plánu vyjet ráno v sedm hodin, jsme už měli přes dvě hodiny zpoždění. Čas nás tlačil, protože jsme potřebovali stihnout vlak po druhé hodině odpolední v Českých Budějovicích. Po sbalení věcí jsme dojeli do Frymnburku, kde jsme si nakoupili potraviny v předem omrknutém obchodě. Poté jsme natočili kola na sever a uháněli na České Budějovice. Několik prvních kilometrů nás čekalo jen dlouhé stoupání. Před obcí Světlík jsme na chvíli zastavili, protože Švára potřeboval dofoukat obě kola, aby se mu lépe jelo. Hned potom nás čekalo dvanáctistupňové klesání napříč obcí, které jsme si pěkně užili. Poté následovala opět cesta vzhůru nad obec Větřní, kde byl nádherný výhled na Český Krumlov a horu Kleť. Pak nás čekal nejzáživnější sjezd z celého výletu, osmnáctistupňové klesání napříč obcí Větřní. Švárovi jsem dal náskok a pak jsem se rozjel za ním. Ze začátku jsem vůbec nepoužíval brzdy, takže jsem během chvilky dosáhl rychlosti 76 km/h. Touto rychlostí jsem proletěl i kolem policejní stanice a zastavil jsem až dole na křižovatce, kde na mě čekal Švára. Potom už jsme jen kolem Vltavy dojeli až do Českého Krumlova. Zde jsme se projeli kolem historického centra, kde to bylo příšerně přelidněné, takže jsme se raději vrátili na hlavní silnici a pokračovali dál na České Budějovice. Než jsme se z Krumlova dostali ven, tak jsme museli vyjet asi dvoukilometrové stoupání po hlavní silnici, kde nás pořád předjížděly auta. Na okraji města jsme se zastavili, občerstvili a koukli do mapy, abychom se podívali, jestli dál pojedeme po hlavní silnici nebo někde odbočíme a pojedeme po vedlejších. Rozhodli jsme, že kvůli nedostatku času chvíli pojedeme dál po hlavní, a pak z ní když tak sjedeme u Zlaté Koruny. Než jsme vyrazili, tak nás přejela kolona Babet. Z následujícího kopce jsme si s nimi dali závody a všechny jsme těsně před Zlatou Korunou předjeli. Protože tento úsek jsme projeli překvapivě rychle a nahnali jsme nějaký náskok, odbočili jsme doleva na vedlejší silnici. Ve Zlaté Koruně jsme špatně odbočili, takže jsme se zase museli kousek vracet. Poté jsme kolem místních kempů pokračovali v cestě podél Vltavy. Ovšem zhruba po jednom kilometru cesta odbočila doprava do lesa a začala strmě stoupat. Kopec to byl docela zabijácký, takže jsme byli rádi, že měl jenom jeden kilometr. Když jsme vyjeli nahoře ven z lesa, začalo pršet a pršelo nám, už celý zbytek dne. Po chvíli jsme dorazili do obce Štěkře a dál pokračovali mírným klesáním přes obce Záluží, Čertyně a Radostice, kde mají zajímavý prastarý strom celý zalitý betonem, ke Kamennému Újezdu, kde se naše silnice nebezpečně blízko přiblížila zpět k hlavní silnici. Naštěstí se po chvíli zase začala oddalovat a my jsme po chvíli zase projížděli kolem Vltavy přes obec Boršov nad Vltavou. Zde jsme přejeli hlavní silnice na druhou stranu a začali jsme se rychle přibližovat podél kolejí k Českým Budějovicím. Když jsme vjeli do Budějovic, začali jsme hledat hlavní nádraží. Nikde nebyla žádná značka, takže jsme jeli pořád rovně nekonečně dlouhou a přímou ulicí (Lidické třída) směrem do centra. Zde jsme na křižovatce odbočili doprava a pohlavní silnici jeli dál. Po necelých dvou kilometrech se silnice stočila doleva a na pravé straně jsme spatřili koleje. Ujeli jsme ještě pár stovek metrů a dojeli jsme před budovu hlavního nádraží. Bylo něco kolem půl druhé odpoledne, takže jsme do odjezdu vlaku měli ještě necelou tři čtvrtě hodinu. Koupili jsme si lístky a čekali v hlavní hale, než se na informační tabuli objeví číslo nástupiště, kde bude zastavovat náš vlak. Až se tak stalo, tak jsme s koly šli na toto nástupiště a čekali na vlak. Zde jsme se setkali s dalšíma dvěma cyklisty, kteří také čekali na stejný vlak. Mezitím si nás odchytil průvodčí a doporučil nám, ať si shodíme brašny z kol a připravíme je k naložení, abychom se tu pak zbytečně nezdržovali. Jak řekl, tak jsme učinili. Vlak jako obvykle přijel s menším zpožděním. Ihned jsme naložili kola a sedli jsme si do prvního vagónu společně s druhou dvojící cyklistů. V průběhu cesty jsme si povídali všichni dohromady, odkud a kam jsme jeli. Od nich jsme se dozvěděli, že projížděli skoro celou jižní část České republiky. Každý den prý ujeli přes 100 km. To jsme se ani moc nedivili, protože jeli na lehko a přespávali v předem domluvených kempech. Než jsme dorazili do Třebíče, tak jsem stihl dorazit zbytek jídla, který jsem vezl. V Třebíči jsme se rozloučili s cyklisty, kteří pokračovali dál až někam za Brno a vystoupili jsme z vlaku. Sjeli jsme dolů do města a já jsem si nakoupil v Bille jídlo, protože doma jsem vůbec nic neměl. Poté už nám zbývalo jen dojet domů. Po třech kilometrech jsme dojeli do Boroviny, kde jsem se u našeho paneláku odpojil, protože jsem byl doma. Švára musel pokračovat dál do Starče, kde bydlí. Když jsme byli oba dva doma, tak jsme úspěšně ukončili naše pětidenní putování Novohradskými horami.

Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách

I přesto, že jsme podnikli tuto cestu v období, kdy u nás každý den pršelo, tak jsme skoro nezmokli, když tedy nepočítám některé noci. Díky tomu, že jsme většinu cesty jeli terénem, tak jsme celkově moc kilometrů neujeli, ale zase jsme viděli zajímavé věci, které bychom kolem silnic určitě nenašli. V průběhu cesty jsme mnohokrát nechali kola někde pod stromem a šli jsme omrknout nějaké zajímavosti pěšky, protože na kole se tam vůbec nedalo dojet. Díky tomu se i snížila doba, kterou jsme strávili na kole. V celkovém součtu vyšlo naše cestování na 5 dní, 296 km a 19 hodin a 55 minut v sedle kola. Díky stálému projíždění terénem dostala naše kola pěkně "do těla" a hned od prvního dne jsme je měli pod stálou vrstvou bahna a vody. Oba dva jsme si téměř oddělali zadní kola, protože Švára si vyboulil ráfek a mě začala blbnout přehazovačka a zlomil jsem si špici. Když jsem dal kolo do servisu, tak mi na konci naúčtovali cenu přes tři tisíce korun. V průběhu cesty jsem dospěl k několika poznatkům, které můžou ušetřit starosti při dalším putování. Necestovat, když je více dní po sobě svátek, protože obchody mají zavřeno a není kde koupit jídlo. Pokud se spí pod širákem a začne pršet, nemá smysl čekat, že to brzy přestane, ale je lepší se ihned schovat. Určitě si nezapomenout vzít s sebou nějaké dlouhé oblečení i v teplých měsících, protože večerní hmyz je opravdu otravný. Jinak cíl naší cesty, projet celé Novohradské hory kolem hranic, jsme si splnili a už se můžeme těšit na další roky, kdy podnikneme něco obdobného.

Fotky

Fotek: 170 | Velikost: 35,75 MB

nahoru na popis zobrazit článek zobrazit videa zpět na seznam

1 2 3 4 5 6 7 8 9 Vše »
(1 - 20 / 170)

Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách
Cykloturistika po Jižních Čechách a Novohradských horách

1 2 3 4 5 6 7 8 9 Vše »
(1 - 20 / 170)

Videa

Videa: 2 | Délka: 00:01:49

nahoru na popis zobrazit článek zobrazit fotky zpět na seznam

Švárův výlet odpadní rourou
Délka: 00:00:56



Štěpánův výlet odpadní rourou
Délka: 00:00:53



nahoru na popis zobrazit článek zobrazit fotky zobrazit videa zpět na seznam
Komentáře
Napište první komentář
Show: 2x | Read: 7 min | Update: 2018-12-08 14:45:09 | Script: | Queries: 38 | Kontakty | © Dvořák Štěpán 2007 - 2019 | # # #