| Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
|
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
|
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
||||
2009-09-06
Třebíč - Borovinský most
Kienova houpačka
Účast: Dvořák Štěpán, Vlček Leoš, Potančok Ondřej
První poprázdninové skákání trvající přes šest hodin, kdy téměř polovinu času zabralo jen chystání kotvícího bodu. Konečně po třech letech plánování se nám podařilo připravit celý systém tak, že jsme mohli skákat pod mostem nejen příčně, ale i podélně a kombinovaně a tím pádem prodloužit délku houpačky a prolétávat těšně nad zemí. Během prvních dvě a půl hodiny jsme vytvořili pod mostem kotvící bod z ocelových lan a kladky a poté následovalo z jižní strany mostů 12 seskoků.
Článek
Na tento víkend mě zase vyšlo volno mezi směnami, tak jsme se už v sobotu domluvili, že půjdeme dnes v neděli opět skákat z mostu. Už od ráno to vypadalo, že bude nádherně, ale teď kolem oběda se od západu zase přihánějí mraky, což je škoda, protože nám to kazí fotky. Po dvanácté hodině přijíždí ke mně domů Leoš, aby mě opět pomohl dopravit bedny s materiálem na most. Než je začneme nosit dolů do auta, tak mu vysvětluji dnešní plán, při kterém mám v úmyslu pokusit se vytvořit takový Swing Jump, při kterém se budeme pohybovat pod mostem nejen příčně, ale i podélně nebo kombinovaně. Potom už neseme vše do auta a odjíždíme k mostu. Kolem jedné už stojíme na mostě a začínáme stavět kotvící bod. V té samé chvílí přichází Ondra, který zatím čeká dole pod mostem, aby potom mohl opět svázat hlavní lana s lankem vytahovacím. Protože podle plánu budeme dnes létat pod mostem na delším laně než obvykle, začínáme stavět kotvící na severní straně mostu (opačná strana než naposled), kde je pod ním nejméně stromů.
Oblékám si sedací úvazek, beru si dvě karabiny a dvě ploché smyce. Smyce omotávám kolem zábradlí, cvakám je do karabin a zavěšuji se pod most. Leoš mi postupně podává karabiny, koberec a ocelové lana a já se snažím postavit pevný kotvící bod, který se nebude při houpání po traverze pohybovat, aby se nemohlo třením nic poškodit. Naplánované jsem to měl všechno krásně, ale teď když tady tak visím, zjišťuji, že je to celkem velký problém, protože mám pouze ocelové lana, která jsou dost neforemná a hlavně mají stejnou délku, takže mi při vázání pořád kus lan přebývá nebo schází. Po hodině úmorné práce bez jakéhokoli výsledku přestávám cítit levou nohu, tak vylézám zpět nahoru, aby se mi mohla zase prokrvit. Čekám, než odstoupí velice nepříjemné mravenčení a spouštím se opět dolů. Další hodinu se to snažím nějak poskládat, ale marně. V jednu chvíli se tam za mnou spouští i Leoš, ale i jeho nic nenapadá, tak zase vylézá nahoru. Až téměř před koncem druhé hodiny mě napadlo všechny ocelová lana pouze omotat kolem traverzy a chybějící kousky nahradit ocelovými karabinami. Kupodivu to drží a ani se to nehne. Na chvíli se tedy opět odlehčuji, abych trochu oživil své zaškrcené končetiny, a poté se dáváme do práce. Leoš se tedy spouští za mnou, omotává traverzu kobercem, který přidržuje, aby nespadl, a já na to pak přidělávám ocelová lana, dle předchozího postupu. Když to vše drží, tak se Leoš vrací zpět nahoru, aby mě mohl podávat další materiál. Levé i pravé konce ocelových lan spojím dvěma karabinami, kterými provleču na čtyřikrát plochou smyci, na kterou zavěsím pomocí dalších dvou karabin dvojitou kladku PETZL Twin, kterou jsem si speciálně na tohle použití koupil skoro za čtyři tisíce korun. Leoš nahoře mezitím rozmotal obě hlavní lana, které mi právě podává a já je postupně provlékám kladkou. Ondra, který stalé čeká dole pod mostem naměřuje, aby oba konce hlavních lan končily stejně asi dva metry nad zemí. Když jsou obě hlavní lana naměřena, vylézám nahoru, beru opačné konce a jdu po mostě směrem na východní konec, abych je napnul a poté přivázal opět za traverzu. Když se napnou, připevňuji se opět k zábradlí a spouštím se pod most. Leoš mi podává další koberec, kterým omotávám traverzu, na kterou potom přivazuji konec hlavních lan. Vylézám zpět nahoru a dávám dolů Ondrovi povel, aby zkusil hlavní lana zatížit a trochu na nich zaskákal, abychom se podívali, jak se to bude chovat. Kladka i přivázaná lana drží v pořádku. Jediný problém je, že při povolení se mezi kladkou a přivázanými konci hlavních lan vytvoří průvěs, který při rychlém zatížení sice zmizí, ale ještě před tím stačí lisknou hlavními lany o spodek mostu. Tomu nakonec zabraňujeme tak, na délce mezi kladkou a konci hlavních lan umisťuje tři ploché smyce s karabinami, do kterých zavěšujeme hlavní lana. Potom odnášíme nepotřebný matriál zpět do auta a vracíme zpět na most, tentokrát na severní stranu. Spouštíme dolů vytahovací lanko, ke kterému Ondra přivazuje lana hlavní, a my je vytahujeme zpět nahoru. "Hurá!" Po dvou a půl hodinách úmorné máme hotovo a jdeme konečně skákat.
Když Ondra přichází k nám, má tu čest, že může jít otestovat nový systém jako první. Není z toho moc nadšený, ale po vysvětlení, že my musíme jít ještě na druhou stranu zkontrolovat, jak se bude kladka chovat, mu nic jiného nezbývá. O proti místu, kde je na druhé straně umístěná kladka, natáhneme hlavní lana asi deset metrů bokem, bychom trochu otestovali skok příčný kombinovaný s podélným. Pak jdeme s Leošem na druhou stranu, dáváme Ondrovi signál třemi dupnutími do mostu a čekáme. Po chvíli se napnou lana a Ondra vylétne na naší straně. Celý systém funguje nádherně a vše pracuje jak má. Vracíme se tedy zase na stranu skákací a na další skok se připravuje Leoš. V této chvíli přichází i Leošova přítelkyně. Hlavní lana opět natáhneme ještě více bokem. Leoš stejně jako Ondra před tím skočí pouze z druhé strany zábradlí "po nohách za sedák". Rychle se nakloním přes zábradlí a sleduji, jak dlouho letí na druhou stranu. Je to opravdu dlouhý let. Nyní jdu na řadu konečně já a natahuji si hlavní lana ještě dál. Přivazuji se k sedacímu úvazku a po chvíli skáču "po nohách za sedák" rovnou z vršku zábradlí. Opravdu nádhera. Odhaduji, že celkově je ta houpačka tak dvakrát delší než obvykle. Když dole prolétám asi deset metrů nad lampou veřejného osvětlení, mám takovou rychlost, že mi to skoro samo otevírá pusu. Prostě super let. Tento skok ve mně adrenalin ani moc nerozproudil, za to takovou radost už jsem dlouho neměl. Ondra jako obvykle zahajuje druhou sérii skoků a natahuje si hlavní lana ještě dál. Opět skáče "po nohách za sedák", ale tentokrát stejně jako já z vršku zábradlí. Leoš, který jde skákat hned po něm, skočí úplně stejně, jen si hlavní lana natáhne ještě více. Můj druhý skok skočím také stejným způsob a se stejným natažením hlavních lan jako Leoš. Při třetí sérii skočí Ondra i Leoš stejným způsobem a i se stejným natažením hlavních lan jako před tím. Já mám ovšem v plánu něco jiného, a to skočit "po hlavě za sedák". Pro jistotu trochu zkrátím hlavní lana, abych někde neprolítnul větvemi hlavou napřed. Když se ale postavím na vršek zábradlí, zjišťuji, že mi tam vadí hlavní lana, které mi jdou šikmo přes nohy, a tudíž mě brání v dobrém odrazu. V té chvíli mě napadá, že bych místo tohoto skoku mohl skočit čelem dopředu a hned po odrazu se zaklonit dozadu a udělat salto vzad. Zkouším to, ale nemám dostatečný průvěs, a proto mě hlavní lana ihned zabrzdí a já letím zase "po nohách za sedák". Při poslední sérii přemlouváme Ondru, ať skočí z vrchní traverzy, ze které jsme skákali při klasické způsobu jištění "hlavní lana pohyblivá". Vylézá tedy nahoru a po chvilce váhání se vrhá dolů. Tentokrát to je opravdu pořádný let. Hned po něm jde Leoš a skočí úplně stejně. Když se vrátí nahoru, odváží svoji přítelkyni domů. Stejným způsobem jako Ondra a Leoš skáču i já dnešní poslední skok, ovšem s trochu delšími hlavními lany, takže dole míjím lampu jen asi o dva a půl metru a při zpáteční cestě ještě stíhám ohoblovat jednu větev stromu. Když se vracím nahoru, už je tam zpátky i Leoš. Sbalíme veškerý materiál a jdeme na druhou stranu, kde zrušíme kotvící body, vyklepeme hlavní lana a sbalíme zbývající matriál. Poté vše odnášíme do auta a Leoš mě odváží domů. U paneláku mi ještě pomůže odnést materiál do výtahu a odjíždí domů. Mě nezbude nic jiného, než dojít domů a vše uklidit.
Délkou šest a půl hodiny se jednalo o jedno z nejdelších skákání. Jenomže téměř polovinu času jsme strávili přípravou, takže jsme nakonec skákali jen asi tři hodiny. Konečně jsme nahradili expresky kladkou, takže se snížilo tření při využívání celé délky hlavních lan na minimum a my jsme si mohli užívat plynulého pádu i letu bez jakéhokoli škubnutí. Po třech letech plánování se nám konečně povedlo upevnit hlavní lana za spodek mostu a postavit celý systém tak, že jsme mohli skákat nejen příčně, ale i podélně a kombinovaně. Tento systém se velice osvědčil, protože délka hlavních lan na houpání je téměř dvojnásobná oproti předchozím akcím, takže při houpání se může skokan dostat téměř na dotek k zemi. Já osobně mám z toho nového způsobu obrovskou radost a nemůžu se dočkat, až půjdeme znova skákat.
Fotky: 25x
1 - 20 |
1 2 ► | 25 |
1 - 20 |
1 2 ► | 25 |
| SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |