Extrém - Adrenalin - Outdoor - Rope Jumping - Kienova houpačka - Lezení - Slaňování - Slackline - Powerbocking - Klusking - Horolezectví - Potápění
Off-limits.cz
Extrémní sporty plné adrenalinu
Věř si a dokážeš vše!
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
Menu
Vyhledávání
Dnes
Nové komentáře
Právě čtené články
Nejčtenější články
Anketa
Odkazy
Proběhlé akce

2014-09-20
Brněnský masakr 2014

Účast: Dvořák Štěpán

zobrazit článek zobrazit fotky zpět na seznam

2014-09-27 09:50:37 | Aktualizace: 2019-09-10 11:31:40 - Dvořák Štěpán

Aneb masakr na Brněnském masakru. Po vydařeném minulém prvním ročníku extrémního trailového závodu Brněnský masakr se Štěpán zúčastnil i letos. Závod byl o 2 km prodloužen, takže místo 61 km měřil 63 km. Převýšení zůstalo stejné a to +/- 1950 m. Protože ale Štěpána po od začátku července po 160 km běhu z Českých Budějovic do Třebíče bolelo levé vnější koleno, přes léto téměř vůbec neběhal. Až během dvou týdnů před závodem si dal cvičně dva maratony, aby si nohy aspoň trochu zvykly. Bohužel to ale nestačilo. Startoval z první řady, hned za ultramaratoncem Danielem Orálkem. První třetina závodu měla stejný průběh jako minulý rok, kdy se držel mezi prvními 20 závodníky. Do kopců běžel zvolna, z kopců využíval dlouhých nohou a nebál se předbíhat po skalách u Babího Lomu. Ovšem kolem 20. km při sbíhání z Vranova do Adamova už cítil, že se stehny není něco v pořádku. To se potvrdilo při následujícím sbíhání do Adamova od Máchova památníku, kdy mu stehna díky bolesti neumožňovala běžet rychle. Výběh k Alexandrově rozhledně byl po té ještě v pořádku, ale následné sbíhání přes Babice nad Svitavou dolů k železniční zastávce už bylo utrpení. Musel tedy zvolnit a nechal se začít předbíhat. Při výběhu nahoru k Arboretu se ještě držel s ostatními, ale jakmile začalo klesání do Bílovic nad Svitavou, už jen lehce vyklusával. Z Bílovic na 40. km pomalu vyběhl nahoru do lesů, odkud při následném klesání zpátky do údolí už jen šel. A šel a šel, až došel na 50. km do Útěchova. Zde ho po zastavení na občerstvovací stanici opět začalo bolet koleno, kvůli kterému neběhal. Protože to bylo jen 13 km do cíle, nevzdal se a pokračoval v chůzi. První polovinu závodu se celý zpotil, takže když vychladl, pot se zkrystalizoval a začal ho škrábat. Opruzeniny se mu vytvořily jak v podpaží, tak i v rozkroku. Většina závodníků, kteří ho ke konci přebíhali, už měli tak unavené nohy, že běželi jen z kopce nebo rovině a do kopce šli. Štěpán to měl naopak. Protože měl zničené stehna, ale jinak nebyl unavený, vyklusával jen do kopců a po rovině z kopců musel jít. Tímto "lemroidním" tempem se přesto dostal do cíle ovšem téměř s dvouhodinovým zpožděním oproti minulému roku. 63 km tedy zvládl za 7 hodin a 45 minut a 10 vteřin a to stačilo na 48. místo v kategorii a 87. absolutní. Je vidět, že nohy byly pravděpodobně odvyklé na dlouhé běhy, a proto to takhle dopadlo. Je tedy na čase opět začít běhat, aby se mohlo i závodit a příští rok vše napravit.

Brněnský masakr 2013 | Brněnský masakr 2015 | Brněnský masakr | Suunto Movescount

Článek

nahoru na popis zobrazit fotky zpět na seznam

Brněnský masakr 2014
Brněnský masakr 2014

V sobotu ráno mě v pět hodin budí mobil. I když mám do startu ještě dvě hodiny čas, hned vstávám. Venku je zatím tma jako v pytli. Mělo by začít svítat, ale přes zářící Brno není nic vidět. Pomalu snídám a při tom si kontroluji a chystám věci na závod. Když mám vše připraveno, rovnou se oblékám do závodního oblečení, abych před startem měl více klidu. Přes něj obleču normální oblečení a po šesté hodině odcházím z bytu Martina Tomce, u kterého jsem spal. Sedám do auta a přejíždím přes celé Brno do Řečkovic k bazénu. Po cestě není ani noha, takže jsem tam během 20 minut. Zaparkovávám na parkovišti vyhrazeném pro závod u místního gymnázia. Nachystám si běžeckou ledvinu s potřebnými věcmi a sním nějaké doplňky stravy. Odskočím si naposled na WC a zpátky u auta už jdu do závodního oblečení. Následně odcházím na start k bazénu, do kterého zbývá asi pět minut. Stejně jako minulý rok je zde i letos několik set lidí. V davu si hned všímám Daniela Orálka, nejlepšího českého ultramaratonce, který se minulý rok nezúčastnil a pouze fotil. Letos vydal knihu Můj dlouhý běh, kterou mám doma i s jeho podpisem. Společně se baví a Alešem Palkem, kterého znám jako pravidelného vítěze třebíčských běžeckých závodů zařazených do bývalého běžeckého poháru ENVINET Cup. Letos běží Brněnský masakr poprvé. Mě si naopak všimne Radek Hlavatý, tělocvikář z vojenského letiště u Náměště nad Oslavou, který běžel i minulý rok. Do startu zbývá asi minuta, a tak se začneme kupit před startovní čárou. Protože jsem přišel přímo přes startovní čáru, hned tu zůstávám. Stojím tedy jako třetí hned za Danielem Orálkem a Alešem Palkem. Je to sice velká čest startovat doslova po boku nejlepších běžců, zároveň je ale tím i předem určeno, že závod pro mě bude mít fatální následky. I kdybych se totiž snažil sebe více, tak nikoho nepředběhnu a všichni, kteří startují za mnou, můžou předběhnout mě.

Brněnský masakr 2014
Brněnský masakr 2014

S úderem sedmé hodiny ranní vyrážíme. První kilometry ven z Brna do přírody běžíme svižným tempem kolem 4 minut na kilometr ve stále stejném pořadí jako při startu. Aleš Palko si z toho dělá legraci, že je prý zvědav, jak dlouho to takhle ostatní vydrží. Jakmile začne stoupání k Velké Babě, zvolňuji do svého tempa a nechávám se předbíhat. Tipuji, že je zde letos opět hodně nováčků, kteří z neznalosti dlouhých běhů začátek přepálí. Přehoupneme se přes Velkou Babu a Sychrov a začínáme klesat k obci Česká, ležící na hlavní silnici mezi Brnem a Kuřimí. Na tomto klesání a mnoho dalších musím řešit problém se zaníceným placem na pravé noze, který mě při každém dopadu nepříjemně bolí. Musím tak běžet se zatnutými prsty na nohou a snažit na to nemyslet. Proběhneme obcí, kde si všimnu prvního rozdílu oproti minulému ročníku. Loni se běželo lesem okolo Přírodního Parku Březina, jenomže letos to organizátoři naplánovali přímo přes něj a přidali nám tak do cesty jeden kopec navíc. Když se dostaneme k Lelekovicím, začínáme stoupat po nejprudším úseku na celé trati k Babímu Lomu. Sice zvolňuji, ale oproti minulému roku nepřecházím do chůze a jen lehce klusám. Protože je poměrně teplo, leje ze mě jako z vola a mám úplně zamlžené brýle. Kousek před vrcholem mě doběhne jeden závodník se zvědavou otázkou, jak se mi běží. Odpovídám, že zatím výborně, ale že je nyní zbytečné dělat závěry, protože kdo na tom jak je, se ukáže až kolem 30. kilometru. Nahoře míjíme první kontrolu, kde nikdo nekontroluje. Nyní následuje technicky nejnáročnější část trati, kdy nás čeká asi kilometr běhu po skalnatém hřebeni. Takový profil miluji z Krkonoš, takže přidávám do kroku a i přesto, že to všude klouže, začínám předbíhat závodníky přede mnou. I se skupinkou, která špatně odbočila, jsem jich dal asi deset. Při následujícím sbíhání se někteří opět dřou dopředu. Do Vranova je to mírné klesání, takže natahuji krok a úspěšně držím pozici. K Vranovskému klášteru na 15. kilometru, kde je druhá kontrola a zároveň první občerstvovací stanice dobíhám asi o pět minut rychleji než minulý rok. Když vyndávám kartu na označení kontroly, rozbije se mi zip na ledvině. Naštěstí druhý jezdec ještě funguje. Letos je podobně polojasné počasí jako minulý rok, jen je znatelně větší teplo, takže musím doplnit láhev s pitím. Zbytečně se nezdržuji a pokračuji dále.

Brněnský masakr 2014
Brněnský masakr 2014

Společně vyběhneme nad Vranov, kde seběhneme ze silnice na lesní cestu, po které začínáme klesat k Adamovu. Opět jako minulý rok nechávám pracovat gravitaci a jen se snažím natahovat pořádně nohy. Chvíli se mi to daří a začínám se ostatním vzdalovat. Jenomže po pár minutách začínám cítit, že se to nějak nelíbí mým stehnům a zpomaluji. Jeden závodník mě dokonce předběhne. Ostatním už se to nepodaří, a tak se dolů do Adamova opět dostáváme společně. Nyní už mám čas shodný s minulým rokem. Z Adamova pokračujeme po nejdelší souvislé rovné silnici kolem řeky. S jedním závodníkem držíme poměrně rychlé tempo, a tak začínáme dobíhat toho před námi. Po asi dvou kilometrech odbočíme do lesa a začneme stoupat k zřícenině Nového Hradu. To už závodník před námi nedává a dostáváme se před něj. Bohužel je to tempo rychlé i na mě, a tak začínám také zaostávat. Vyběhneme ke zřícenině Nový Hrad, kde nám označí třetí kontrolu. Vracíme se kousek po stejné cestě a poté míříme k Máchovu památníku. Mezitím jsem si odchytl dalšího závodníka, kterého snažím udržet. Protože běžíme jen velice mírně zvlněné cestě, daří se mi to až k Máchovu památníku. Označíme čtvrtou kontrolu a vydáváme se na sbíhání zpátky do Adamova. Zde už začíná jít do tuhého, protože stehna bolí velmi intenzivně. Běh z kopce je tedy velmi bolestivý a hlavně pomalý. Než se dostanu až dolů, předběhnou mě čtyři závodníci. V Adamově je pátá kontrola a zároveň druhá občerstvovací stanice. Oproti minulému roku už mám zpoždění více než deset minut. Opět doplním pití, ale tentokrát i něco sním.

Cesta k Alexandrově rozhledně začíná městskými serpentýnami po chodníku. Když skončí město, začne přímé stoupání lesem. Po celou dobu se držím s dalšími dvěma závodníky. Já se snažím po celou dobu klusat, ovšem oni praktikují indiánský běh. Vždy mě doběhnou a poté ztrácí chůzí. Tímto stylem se dostáváme k šesté kontrole u Alexandrovy rozhledny. Následuje rovinatý úsek po písčité cestě k Babicím nad Svitavou. I když se snažím zrychlit, už mě to nejde. Stehna mi to nedovolují. Jeden závodník mě tedy předbíhá a postupně se začíná vzdalovat. Ten druhý mě dobíhá až v Babicích. Když se mě zeptá, jak to jde, všímám si, že je to ten samý, se kterým jsem společně vybíhal na Babí Lom. Odpovídám, že nic moc, protože mě bolí stehna. Společně potom sbíháme lesem k železniční zastávce. Zde je opět změněná trať, která minulý rok vedla po normální cestě, ale letos skáčeme mezi stromy lesem. A protože se jedná o prudké klesání, začíná se spoluběžec vzdalovat. U zastávky označím sedmou kontrolu a pokračuji směrem k Arboretu. Závodník, který mě uběhnul, omylem minul odbočku, takže opět běžíme spolu. Mezitím nás doběhla další dvojice. Při stoupání k Arboretu běžíme víceméně všichni spolu, protože lýtka pro běh do kopce mě fungují dobře. Na paloučku Nad Arboretem probíháme osmou kontrolou. Překleneme se přes horizont a máme před sebou dlouhý kopec dolů do Bílovic nad Svitavou. Stehna už bolí, jako kdybych je měl ve svěráku, tak zde duševně vzdávám závodění a budu se jen soustředit, abych to vůbec nějak doběhl. Velice pomalým klusem sbíhám kolem výběhu koní a zahrádek až dolů do Bílovic, kde přeběhnu řeku, podběhnu silnici a dostávám se k deváté kontrole, třetí občerstvovací stanici a zároveň jediné časové bráně na celé trati na 40. kilometru. Opět doplním pití a něco pojím. Čekat na zázrak nemá smysl, a tak vyrážím velmi brzy dál a dostávám se tak na chvíli před pár závodníků.

Hned z Bílovic vede dlouhý a prudký kopec, který se mi daří ještě celkem v pohodě vyklusat a udržet si tak pozici. Jenže na desáté kontrole na rozcestí U luže se trať opět převrací dolů. Zde už běžet opravdu nedokážu, a tak pouze jdu zrychleným krokem a nechávám se průběžně předbíhat závodníky. Když se dole cesta opět napojí na rovnou cestu mezi hlavní silnicí a železnicí z Bílovic do Babic, do klusu už nepřejdu. Stále zrychlenou chůzí pokračuji dál a jen se děsím toho, o kolik se to na těch zbývajících 20 kilometrech ještě může zhoršit. Každý závodník, který se mě při předbíhání ptá, co mi je, tipuje křeče. Ty já ovšem nikdy nemívám, a tak musím vysvětlovat, že mě odešla stehna do věčných lovišť. U skalnaté soutěsky Myší díra, projdu jedenáctou kontrolou, odbočím přes železnici do lesa a začínám stoupat vzhůru. Stoupání je sice dlouhé ale příliš mírné, takže mi opět nedovoluje běžet. Neustále mě tedy předbíhají další a další závodnici. Už si na to začínám pomalu zvykat. Zbystřím až ve chvíli, kdy mě předběhne indiánským během první žena. Sice se pokouším jí udržet, ale nejde to. Ke konci stoupání prokličkuji novým úsekem mezi zahradami a dostávám se na hřiště u obce Útěchov, kde je dvanáctá kontrola a čtvrtá občerstvovací stanice. Opět doplním pití a něco sním. Chvíli mám dilema, jestli se na to nevykašlat a nenechat se odvézt. Kdo mě zná, musí mu být jasné, jak jsem se rozhodl.

Ihned při rozeběhnutí mě silně zabolí ve vnějším levém kolenu, kvůli kterému jsem v létě moc neběhal. No nic, musím to opatrně rozhýbat. Téměř zastavím a velice pomalým pohybem koleno rozhýbávám, dokud bolest nepřejde. Poté se opět vydávám chůzí dolů z kopce. Protože zde se na naši dlouhou trať připojuje zkrácený okruh na 30 km, který startoval tři hodiny po nás, začínají mě předbíhat znatelně rychlejší závodníci. I žen výrazně přibylo. Když procházím velice úzkou cestičkou v hustém křoví, jde proti mně asi 20 jezdců na koních. Zastavuji a nechávám je projít. Když po minutě opět vyrazím, na chvíli se mi připomene koleno. Za malým hnusným rybníkem na rozcestí Babí lomy, odbočuji směrem k Brnu a začínám opět stoupat. Konečně se můžu zase trochu vyklusat. Když vyběhnu z lesa mezi zahrady, opět cesta začíná klesat a já zpomalovat. Na rozcestí Horka procházím třináctou kontrolou. Nyní se cesta napojuje na cestu, kterou už jsme běželi minulý rok. Jenom je zde menší změna, kdy minulý rok cesta kličkovala lesem po úzké cestičce a letos vede stále po dobré široké cestě. Protože se jedná o dlouhé klesání, ani se nepokouším o nějaké zrychlení a spíš jen sleduji běžce za mnou, jestli se náhodou někde nevynoří Radek Hlavatý, který už by mě měl podle času z minulého roku každou chvíli předběhnout. Jelikož posledních pár hodin pouze jdu, veškerý pot se na mě zkrystalizoval a nepříjemně škrábe v rozkroku a v podpaží. Zastavuji se proto u jedné studánky a pořádně si omývám právě ta podpaží. Pravděpodobně to stejně moc nepomůže. Po dlouhé době se cesta opět začíná zvedat a já tak můžu přidat do kroku. Děje se tak právě ve chvíli, kdy mě začala předbíhat větší skupina běžců, takže si můžu na chvíli trochu zazávodit. To se mi víceméně daří a nahoru na kopec se dostávám první. Jenomže jak se cesta narovná, všichni jsou přede mnou. Kličkováním v listnatém lese kolem obce Soběšice se dostávám až k dalšímu fotbalovému hřišti kde je předposlední čtrnáctá kontrola a poslední pátá občerstvovací kontrola, která tu loni chyběla. Doplním pití, vezmu si něco k jídlu do ruky a okamžitě pokračuji dále, aby tohle utrpení co nejrychleji skončilo.

Hned za občerstvením je tak prudký kopec, že ho musím sejít bokem, protože při čelním způsobu by hrozilo, že se skutálím. Oproti minulému roku došlo ke změně trasy přes Zamilovaný hájek. Minule vedle přímo dolů do Brna, ovšem letos vede zákeřně přes ještě jeden menší kopec. Ten mi naštěstí nedělá problémy. Teda až to ho sejít. Cesta po stráni je totiž tak prudká, že jí musím místy scházet po čtyřech nebo pozpátku. Když se tedy dole dostanu na rovnou cestu, jsem za ni velmi rád. Kousek ode mě se nachází poslední patnáctá kontrola, od které je to už jen pouhý kilometr. Minulý rok to bylo utrpení, protože je to do kopce a vůbec už jsem nemohl. Ovšem letos je to pro mě výhra, protože do kopce stále můžu běžet. Vyškrábu se tedy na prudkou mez a kličkuji mezi panelovými domy. Stále se otáčím a pozoruji přibližujícího se závodníka. Mám ještě v plánu si trochu zazávodit, a proto ve chvíli, kdy slyším jeho dech na zádech, přidám a snažím se mu utéct. Protože většina závodníků už má fakt dost, vůbec se nesnaží a já jsem hned pryč. Škoda. Mírně tedy zpomalím a odevzdaným tempem se pomalu přibližuji k cíli. Těsně před posledními schody stojí letošní vítěz Daniel Orálek a opět fotí zmožené běžce. Ujišťuje mě, že už mě čekají jen poslední schody a trochu stoupání a budu tam. Na to mu odpovídám, že to je dobře, protože kdyby to bylo z kopce, tak už bych to asi nedal. Vyběhnu schody, za kterými letos už na první pokus odbočím správně, oběhnu plot místního gymnázia a dostávám se tak na finální rovinku. Svižným tempem vyběhnu mezi zvědavými lidmi až k bazénu a odbočím pod finální oblouk. Hurá konečně to mám za sebou!

Ihned jsem ohlášen na místě 87. s časem 7 hodin a 45 minut a 10 vteřin, což mě docela překvapuje, když startovalo kolem tří set lidí. Hned skočím ke stánku s jídlem a něco trochu sním. Vzápětí si ale všímám, že dobíhá Radek Hlavatý. Hned jdu tedy za ním a pochlubím se mu svým utrpením. Je z toho překvapen a odpoví, že jemu se také neběželo moc dobře. Chvilku ještě pobydu v cíli a poté odcházím k autu. Svaly už stihly kvalitně zatuhnout, takže chůze se stává noční můrou. V autě nechám nepotřebné věci, beru si věci na převlečení a odcházím zpátky k bazénu. Když se začnu v šatně svlékat, všimnu si, že potřebuji na zámek skříňky dvacetikorunu. Peněženku sem ale nechal v autě, takže se musím vrátit. To je pro téměř nadlidský výkon a další a další utrpení. Když se konečně vrátím, skočím si do sprchy, kde ze sebe smyji pěknou várku soli, která mi mezitím stačila dost rozsáhle oprudit rozkrok a podpaží, které teď velice nepříjemně štípe. Poté přejdu k bazénu, kde vlezu do malého bazénku. Když je mi ale řečeno, že na druhé straně bazénu se nachází vířivka, ihned se přemisťuji. Naložím se do ní a přes hodinu se ani nehnu. Jen sleduji, jak se mění okolní lidé a občas s někým o něčem promluvím. Když se začnu rozpouštět, ještě se pár minut nahřívám v teplé sprše. Poté odcházím zpátky do haly. Ta je plná lidí, protože venku je právě bouřka a silně prší. I přesto se ale venku vyhlašují vítězové, kterým právě moc nezávidím. Využívám masáží a nechávám si pořádně namasírovat nohy. Občas toho zalituji, protože při doteku na stehnech je bolest dost nepříjemná. I když je to k autu jen kousek, nikam nejdu, protože v mém stavu bych tam došel promočený až na kost. Sedám si proto do místního bufetu, kde si objednám brambůrky a mošt. Ani jedno mi ale moc nechutná, a tak pozoruji aspoň krásnou blonďatou servírku. Když na chvíli přestane pršet, vydám se k autu. Zavolám Martinovi Tomcovi, u kterého jsem dneska spal, abych mu řekl, jak byl závod letos ukrutný. Ten je překvapivě kousek odsud, a tak po pár minutách už sedíme v jídelně gymnázia, kde obědvám a povídám mu o letošním utrpení. Když je po jídle, společně odjíždíme za mým bratrancem Janem Vaverkou, aby nám ukázal nový dům v Tišnově, kam se letos na jaře z Brna přestěhoval.

Letošní Brněnský masakr 2014 byl pro mě opravdu masakr. První třetina se mně běžela nádherně, ale pak to šlo všechno do kytek a poslední třetinu jsem v silných bolestech stehen jen došel. Hledat důvod je asi zbytečný. Odpočinek přes léto, dva maratony týden závodem nebo rychlý začátek? Možná od každé trochu nebo ani jedno. Jisté je jen to, že musím začít opět pořádně trénovat tak, abych příští rok nejen že běžel na pohodu, ale byl ještě rychlejší než minulý rok. Letošní čas 7 hodin a 45 minut a 10 vteřin stačil na 48. místo v kategorii a 87. absolutní. Což ze tří stovek závodníků není zase tak špatný. Oproti minulému roku jsem "běžel" téměř o dvě hodiny pomaleji a propadl se tak o 40 míst v kategorie a 70 celkově. Každopádně stehna byla tak zničená, že jsem ještě dva dny po závodě nemohl skoro vůbec chodit. Organizátorům musím pochválit dvě věci, které mi minulý rok vadily a letos je změnili. Karta kontrol už se nenacházela na velké papírové mapě, ale jednalo se o malou foliovou kartičku odolnou vůči vodě, která se vešla do kapsy. Nadále bylo vylepšeno značení trati, a byly tak směrově označeny místa, kde se vbíhalo na trať s pouze turistickým značením a nedocházelo tak ke špatnému odbočení nebo jen zbytečnému hledání správné odbočky. Co se týče negativ, tak letos nemám žádné, protože kvůli bolestem stehen, už na ně nezbylo v hlavě místo. Doufám, že příští rok dopadne vše daleko lépe.

Fotky

Fotek: 3 | Velikost: 605 kB

nahoru na popis zobrazit článek zpět na seznam


Brněnský masakr 2014
Brněnský masakr 2014
Brněnský masakr 2014
Brněnský masakr 2014
Brněnský masakr 2014
Brněnský masakr 2014


nahoru na popis zobrazit článek zobrazit fotky zpět na seznam
Komentáře
Napište první komentář
Update: 2019-10-12 11:27:37 | Script: | Queries: 37 | Kontakty | © Dvořák Štěpán 2007 - 2019 | # # #