| Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
|
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
|
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
||||
2016-10-28 - 2016-10-29
Běh 264 km: Plzeň - Třebíč
Účast: Dvořák Štěpán, Dvořák Miroslav, Veřejnost
Z Plzně jsem vyběhl v pátek po šesté hodině ráno a do Třebíče dorazil v sobotu přesně ve 23 hodin. Z plánované vzdálenosti 260 km bylo na konec 264 km s celkovým převýšením 2600 m, které jsem uběhl za 40 hodin 51 minut.
Když jsem tuto trasu běžel minulý rok, říkal jsem si, že bych ji znova běžet nechtěl. Samá hlavní silnice, hustý provoz a nic k vidění. Jenže přišla bolest kolene, zatuhly svaly a nedoběhl jsem.
Letošní rok jsem zatím podnikl 3 výzvy a všechny mě vyšly. Naposledy jsem na začátku srpna přeplaval Vranovskou přehradu o délce 25 km. Na podzim se počasí rychle horší, ale i tak jsem se rozhodl, že podniknu pro letošní rok ještě jednu akci. Rozmýšlel jsem se nad dvěma, ale obě dvě jsem mezitím přehodnotil a přesunul až na příští rok. Protože se ale termín rychle blížil, sáhl jsem po trase, která mi zůstala nesplněná. Ubylo mi tak mnoho starostí s plánováním. Podle zkušeností jsem jen poopravil trasu, protože například hopsat kolem dálnice nebylo zrovna ideální. Taťka mi opět slíbil, že pojede autem, takže mi jen zbývalo domluvit v Plzni ubytování. Vstříc mně vyšel jako naposledy kamarád Honza, kterému děkuji za ubytování.
Obvykle takovéto aktivity podnikám přes víkend, ale protože v pátek 28. října byl svátek, posunul jsem to o den dopředu. Tím jsem chtěl docílit, abych se do Třebíče dostal už v sobotu k večeru, protože se tam měl uskutečnit závod Běh noční Třebíčí, kde o moje doběhnutí projevili zájem pořadatelé.
Cesta do Plzně ve čtvrtek večer proběhla až na pár přeháněk v pohodě. U kamaráda na bytě jsem se sice v noci párkrát vzbudil, ale ráno jsem se cítil odpočinutý. Z náměstí Republiky v Plzni jsem vyběhl v pátek po šesté hodině ráno společně s dalšími třemi spoluběžci, kterým tímto děkuji za příjemný začátek. Od firmy GPS Dozor jsem byl opět vybavený osobním GPS trackerem, díky kterému mě kdokoli mohl sledovat online a případně se přidat. Od konce Plzně už jsem pokračoval sám v doprovodu taťky v autě, u kterého jsem se po krátkých úsecích zastavoval na občerstvení. Už po 15 km mě ale překvapila bolest levé Achillové šlachy a pravého nártu. Běžel jsem samozřejmě dál a spoléhal, že vysoce odtlumené boty Hoka One One Conquest 2 pomůžou. Počasí bylo z rána chladné a přes den, pokud nevylezlo slunce, nebylo o moc tepleji, takže jsem celou dobu běžel v v dlouhém kompresním oblečení Skins DNAmic. Až před Písek vedla trasa po silnicích, občas po vedlejších, občas po hlavních, které nebyly vůbec příjemné. Do Písku jsem se musel dostat přes les, kudy auto neprojelo. Trochu pití i jídla jsem měl stále při sobě, takže mě to nijak neovlivnilo. Při západu slunce jsem po hlavní silnici doběhl do Protivína, kde jsem protnul prvních 100 km po 12 hodinách a 10 minutách běhu. S touto rychlostí jsem byl spokojený. Bylo mi ale jasné, že budu nadále už jen zpomalovat.
Za tmy se moje rychlost opravdu viditelně snížila. V obci Strachovice se ke mně přidal na pár kilometrů další běžec. Když jsem se dostal do Hluboké nad Vltavou, začalo bohužel pršet. Po cyklostezce kolem Vltavy jsem běžel sám a taťka na mě mezitím čekal v Českých Budějovicích, kam jsem dorazil chvíli po půlnoci. Pravděpodobně kvůli dešti jsem se zde nepotkal s běžcem, se kterým jsem byl domluvený už z předchozích dnů. Navštívil jsem náměstí Přemysla Otakara II. a následně České Budějovice opustil již za doprovodu taťky směrem na Rudolfov. Přestože stále pršelo, byl jsem v suchu. Jak jsem se pohybem zahříval, stíhal jsem totiž schnout. Až tedy na boty. Déšť jim nevadil, kalužinu ale nevydržely. Naštěstí jsem měl ale od firmy Pondy K ponožky KS-Cross z Merino vlny, které většinu vlhkosti nasály, a po výměně za nové jsem měl nohy opět v suchu. Ještě že jsem si ponožek vzal více, protože nenápadná kalužina nebyla jen jedna. Nad Rudolfovem jsme se dostali na hlavní silnici, kde přišla spací krize, která se se mnou táhla až do Třeboně. Běžel jsem v noci po levé straně hlavní silnice, hlava mi padala a jen jsem dával pozor, když proti mně čas od času vyrazilo pár kamionů za sebou. Taťka v těchto místech raději čekal na různých odpočívadlech, kde nikoho neomezoval. Když byla ospalost neudržitelná, vlezl jsem na chvíli do auta, kde jsem na pár minut zavřel oči a potom zase pokračoval. Za Třeboní sice ospalost přešla, ale jen proto, že nastaly jiné problémy. Na silnicích běhám po levé krajnici, kde mám od aut dostatečnou vzdálenost. Zde byla krajnice hodně široká. Jenže kvůli dešti byla plná vody nebo pod stromy zase plná žaludů. Chvíli jsem tedy běžel mimo silnici, ale pak jsem se vrátil a opatrně pokračoval dál a před každým autem uhýbal. Když jsem si na tuto situaci zvykl, opět mě začala ovládat ospalost. Jen u obce Stará Hlína mě na chvíli vytrhla z monotónnosti potřeba si odskočit za keř. Jak se mi předchozí den běželo dobře, tak v noci to byla hrůza a hodně času jsem ztratil. Následkem toho jsem se po hlavní silnici pohyboval i za světla, kdy zhoustla doprava a já měl být už dávno pryč. Aspoň odezněla ospalost a já mohl opět plynule běžet. A také přestalo pršet. Jen zůstala hustá oblačnost.
V Lásenicích jsem konečně opustil hlavní silnici a zamířil do České Kanady. Taťka opět zařadil jedničku a popojížděl kolem mě. Věděl jsem, že jsem ztratil hodně času, tak jsem se rozhodl, že zkusím trochu zrychlit, abych stihl doběhnout do večera, jak jsem kvůli závodům plánoval. To byla chyba. Přede mnou se totiž nacházel asi 15 km dlouhý kopec rozdělený na několik úseků vedoucí přes obec Číměř. Samozřejmě jsem ho celý nevyběhl. Při posledním 12 procentní stoupání jsem byl rád, že jsem ho vůbec vyšel. To mě unavilo nohy takovým způsobem, že mě nešlo běžet ani po rovině ani z kopce. Bylo kolem sobotního poledne a já jsem velice vážně uvažoval, že to vzdám, protože to bylo strašně úmorné. Měl jsem za sebou akorát 200 km za 30 hodin a 15 minout, když se mě taťka zeptal, kdy asi touto rychlostí dorazíme do Třebíče. Odpověděl jsem, že dřív než o půlnoci určitě ne. Prý na to mám ještě celou neděli. To mě asi zachránilo. Sice to byla děsná představa, že v tomhle stavu, kdy mě všechno bolelo, a nemohl jsem běžet, se budu plazit dalších více než 12 hodin zbývajících 60 km, ale zase nebylo kam spěchat a já to chtěl dokončit. Představa třetího pokusu byla totiž ještě horší. A když jsem si přečetl, jak mě všichni povzbuzují, měl jsem o důvod více. Česká Kanada je nádherná. Pěkná podzimní krajina a samý kopec. Já vnímal jen ty kopce. Když jsem začal po obědě klesat do Českého Rudolce, opět přišla spací krize. Ale protože provoz byl nulový, neměl jsem potřebu být na pozoru, a při běhu jsem usínal. Běžel jsem, najednou otevřel oči a byl jsem na druhé straně silnice a přemýšlel jsem, jak jsem se tam vzal. Než jsem na to ale přišel, opět jsem usnul a po chvíli se probudil opět na druhé straně. Takhle se to párkrát opakovalo, až jsem z toho měl halucinace způsobené neustálým prolínáním reality se sny a několik minut pak trvalo, než jsem si uvědomil, co tam dělám, kam běžím a proč. Mozek z toho byl dost mimo. Tou dobou jsem to chtěl opět vzdát, ale nešlo to. Taťka byl kus přede mnou a než jsem se k němu dobelhal, zase mně ujel. Než jsem ho po pár kilometrech dostihl, přešlo mě to. V Českém Rudolci se to nějak zlomilo. Asi tomu pomohlo i slunce, které vylezlo poprvé od rána. Najednou jsem ucítil, že to zvládnu. A hned šlo i běžet. Sice jsem musel každých pár kilometrů nohy odlehčovat, aby se odkrvily, ale běžel jsem.
Tímto způsobem jsem se dostal do Dačic, kde mi přiběhl naproti běžec Michal, který mě doprovází při každém dlouhém běhu. Přiběhl až ze Želetavy, takže už měl za sebou přes 20 km. Když zapadlo slunce, začal foukat tak silný vítr, že mi přišlo, že snad mrzne. Po 13 společných kilometrech mě musel Michal opět opustit. Za tmy jsem pokračoval přes Krasonice do Želetavy. V lese na úrovní Mařenky mně přijel naproti kámoš na kole, který se mnou pokračoval až do Třebíče. V Římově se přidal na pár kilometrů další běžec. A kus nad Čechočovice přijela na kole naproti mamka se známými. Společně jsme takto dorazili až do Třebíče na Karlovo náměstí přesně v 23. hodin. Kromě kámoše, který se mnou běžel kus z Dačic, tu nikdo jiný nečekal, ale to mě bylo naprosto jedno, protože už v České Kanadě mě bylo jasné, že plánovaný závod nestihnu, takže mě šlo hlavně o to, abych to měl za sebou.
Z Plzně jsem vyběhl v pátek po šesté hodině ráno a do Třebíče dorazil v sobotu přesně ve 23 hodin. Z plánované vzdálenosti 260 km bylo na konec 264 km s celkovým převýšením 2600 m, které jsem uběhl za 40 hodin 51 minut. Průměrná rychlost 6,5 km/h odpovídá tempu 9:17 min/km. Je to strašně pomalé tempo, ale pro mě bylo důležité dokončit běh, což jsem dokázal. Ale po pravdě, kdybych věděl, co mě čeká za stavy, asi bych do toho nešel. I když to nebyl můj nejdelší běh, neužil jsem si ho. Prostě se mi moc nedařilo. Příští výzvu musím více promyslet. Naučit se nějak předcházet krizím v noci. A když to půjde, tak ke konci neběhat moc do kopců.
Ještě doma mě zastihly všechny bolesti, kterým jsem celou dobu utíkal, takže jsem měl pocit, že se mi rozpadne tělo. Noc jsem naštěstí prospal jako zabitý. Druhý den z rána mě sice bolelo celé tělo a motala se mi hlava, ale nohy mi sloužily, takže jsem k večeru stihl ještě regeneračně kolo i kratší běh. K dnešnímu dni na konci října mám od začátku roku naběhaných 7571 km, což už je o 460 km více než za celý minulý rok.
Děkuji všem, kteří se jakýmkoli způsobem podíleli na mé výzvě. Hlavně taťkovi, který mě po celou dobu doprovázel v autě, a tak jsem měl po ruce vše, co jsem potřeboval. Bez něj by to opravdu nešlo. Zároveň se může pochlubit výkonem, kdy přejel autem z Plzně do Třebíče na jedničku. Sportovci, kteří se ke mně přidali, mně pomohli víc, než si myslí. Vždy to bylo zpestření, které mi umožnilo po určitou dobu nemyslet na moje problémy a společně si užívat běh. Elektronicky mě sledovalo a podporovalo hodně lidí. To moc dobře vím, protože mobil pípal, jak pominutý. Děkuji za to. Vědomí, že moje výkony někoho zajímají, mě motivuje stále přidávat. Jenom se omlouvám, jestli jsem někomu odpověděl později nebo dokonce vůbec, ale některé zprávy na facebooku se občas ztrácí v historii.
Výzva z minulého roku je dokončena, i když to teda bylo o fous. Předchozí vzdálenost z jarního 300 km dlouhého běhu z Lysé hory zpátky do Třebíče byla sice delší, ale jak už jsem psal výše, úkol byl dokončit, to co jsem minulý rok nedokončil. A teď se můžu věnovat plánování nové.
Facebook | Suunto MovescountČlánek
Je čtvrtek po sedmé hodině ráno a já se vracím na kole z práce. Na odjezd do Plzně jsem s taťku domluvený až na večer, takže mám celý den na přípravu. Dopoledne věnuji úklidu bytu, protože vím, že po běhu se mi do toho určitě chtít nebude. Odpoledne se již věnuji chystání věcí na běh. Na hromadu připravuji boty, oblečení, jídlo, pití, doplňky stravy a elektroniku. Chtěl jsem si sice ještě na chvíle lehnout, ale to už jsem nestihl. Před 17. hodinou nakládám věci do auta a odjíždím pro taťku. Společně potom vyrážíme do Plzně. Jedeme přes Jihlavu, Pelhřimov, Tábor a Blatnou. U Tábora nás chytne přeháňka, tak trochu znejistím, protože podle předpovědi po cestě pršet nemělo. Teď mi to vůbec nevadí, ale zítra už by to bylo horší. Doufám, že jim tedy předpověď vyjde a bude jen oblačno. Do Plzně přijíždíme před 10. hodinou v noci. Společně s kamarádem, u kterého budeme spát, vynášíme věci do bytu. Při společném povídání si chystám věci na běh, abych se tím ráno nezdržoval. Velice dobře si vzpomínám, když jsem tu podobně chystal minulý rok. Doufám, že tentokrát už mi to vyjde. Po 23. hodině jdeme spát.
V noci se párkrát vzbudím a cítím, jak už jsem z následujícího běhu nervózní. Naštěstí, když v 5 ráno zazvoní budík, cítím se odpočatý. Hned jdu do kuchyně, kde sním hermelín s rohlíky, mé oblíbené jídlo před během. Obleču se do předem nachystaného dlouhého kompresního oblečení Skins DNAmic. Na nohy si vezmu tlusté ponožky KS-Cross z Merino vlny a obuji si vysoce odtlumené boty Hoka One One Conquest 2. Nachystám si elektroniku, kterou jsem si přes noc zcela nabil. Naposledy zkontroluji věci, odešlu první fotku a jdeme s věcmi do auta. Venku jsou jen 4 stupně, takže pěkná zima. Rozloučíme se s kamarádem a odjíždíme do středu Plzně. Podle předchozí domluvy by tam měl čekat minimálně 1 běžec. Jaké je moje překvapení, když tam čekají rovnou 3. Vyskočím z auta a jdu za nimi. Pozdravíme se a taťka nám udělá společnou fotku. Zima je nepříjemná, takže bez jakéhokoli zdržování vybíháme po šesté hodině ráno z náměstí Republiky.
Velká města snad skoro vůbec nespí. Na každém rohu totiž potkáváme mnoho lidí. Prokličkujeme ulicemi z centra a dále pokračujme po pravém břehu řeky Radbuzy. Společně si povídáme o běhání, hlavně tedy o tomto běhu. Jako obvykle jsou zvědaví, jak to můžu vydržet, hlavně prý bez zastavení a spánku. Odpovídám, že to je o zvyku a tréninku. Řeka se rozdvojí a my pokračujme nyní okolo Úhlavy. Sice jsme stále v Plzni, ale kolem řeky je hustý porost, takže mi to připomíná běh lesem. Ke konci Plzně opouštíme řeku a vracíme se mezi domy. U benzínky čeká taťka v autě. Zatím nic nepotřebuji, a tak pokračujeme dál. U Olympie se všemi běžci rozloučím, poděkuji jim za super začátek a definitivně opouštím Plzeň přes most nad dálnicí D5, kde jsem před 5 lety stopoval při cestě do Skotska. Prvních 9 km mám za 55 minut.
Za mostem to moc příjemné není, protože se jedná o hlavní silnici bez krajnice, kde už takhle z rána o státním svátku je poměrně velký provoz. Aspoň, že začíná svítat. Když chci v obci Losiná odeslat fotku z náměstí, zjišťuji, že mi telefon nedokáže najít SIM kartu. Super. První problém na sebe nenechal dlouho čekat. Trvá asi čtvrt hodiny, než se mi to podaří spravit. Vyměním zimní doplňky za slabší a pokračuji po silnici dlouhým pomalým stoupáním. Asi kilometr za obcí Losiná opouštím hlavní silnici a pokračuji po vedlejší. Konečně mám trochu klid od nákladních aut. V dálce nad horizontem začíná pomalu vylézat slunce. Já ale bohužel sbíhám do údolí, kde se nachází mlha, takže z východu nic nemám. Tou dobou začínám překvapivě cítit slabou bolest levé Achillovy šlachy. To mi na klidu moc nepřidá, když si vezmu, že jsem teprve na začátku. Proběhnu přes obec Nezvěstice a pokračuji kolem řeky Úslavy do Spáleného Poříčí. Jsem na okraji Brd, tak všude kolem jsou pěkné kopečky. Já naštěstí stoupám velmi pozvolna údolím. Kousek za Spáleným Poříčím opět odbočím na vedlejší silnici. Jak se dostávám výše, vybíhám z mlhy a začíná mě hřát slunce. Jakmile se tedy kopec ještě více přiostří, začínám se přehřívat. Když doběhnu taťky, sundávám si bundu, rukavice i čelenku a zůstávám jen v jedné vrstvě, která mě nádherně chladí. Vyběhnu do obce Nové Mitrovice, kde se na chvíli cesta narovná. Hned za obcí, ale opět začne stoupat vzhůru. Po 4 hodinách a 15 minutách na 37. km dobíhám do obce Chynín s nadmořskou výškou 680 m. Jedná se o nejvyšší bod dnešní části trasy a druhý celkově. Ten vyšší mě čeká až zítra v České Kanadě. Mám se tedy na co těšit.
Celou dobu jsem z konce Plzně až sem stoupal. Teď mě pro změnu čeká klesání. To se může zdát jako oddych. Pro mě ale ne. Zaprvé zde fouká silný ledový vítr, takže velmi rychle prochladnu a za druhé mě začíná pobolívat nárt na pravé noze, který se mi poprvé ozval v září na závodě Brněnský masakr 2016. Beru si rukavice a klesám po silnice mezi poli i lesem dolů do údolí. Proběhnu malou vesničkou Radošice a mířím k obci Mladý Smolivec. Hned na kraji čeká taťka u malého rybníku, který je vypuštěný a nahánějí tam poslední kapry. Z kopců jsem se vrátil zpět dolů, takže na slunci opět začíná být příjemně teplo. Následuje dlouhá rovná cesta až do obce Lnáře, kde opět odbočuji na vedlejší silnici. Jak jsem ráno začal téměř na dálnici, tak teď běžím po úzké silničce, kde se sotva vlezou dvě auta vedle sebe. Aspoň mám klid a nemusím řešit, kam před auty uhýbat. Kus za obcí Hajany probíhám kolem kamenolomu, kde mají obří kamenné bloky těsně u silnice. Na návrh taťky se na jeden vyškrábu a uděláme pár zajímavějších fotek než jen z běhu po silnici. Dostáváme se do prvního většího města Blatná. Podobně jako u nás Třebíč, je rozkopaná, takže já sice můžu běžet skrz, ale taťka musí vše objet. Před mostem přes řeku Lomnici se nachází lavička, na které jsem minulý rok seděl a protahoval si unavená stehna a bolavé koleno. Tenkrát to byl už příznak, že to dobře nedopadne. Dnes tu sedím také, ale jen abych se pokochal výhledem na řeku a podíval se, jak se daří fotce z kamenolomu. Za mostem vbíhám opět na hlavní silnici, po které jsem vybíhal ráno z Plzně. Je už po obědě, takže je tu nepříjemně hustý provoz. Hned po pár stech metrech na mě čeká taťka. Protože teď až do večera poběžím téměř stále po hlavní silnici, dávám si menší přestávku. Posadím se na rozkládací židli, hodím nohy do kufru od auta a začnu se občerstvovat. Zároveň s taťkou plánujeme, kde na mě bude čekat, protože popojíždět vedle mě nemůže. Za sebou mám přesně 60 km za 6 hodin a 55 minut.
Stoupám po hlavní silnici vzhůru. Opět tu není žádná krajnice, takže si musím dávat pozor na auta. Na krátkou chvíli se zastavím hned v následující obci Hněvkov. Okolo Němčic proběhnu až do obce Sedlice, na jejímž konci na mě opět čeká taťka. Je tu pěkný výhled z kopce, na který jsem teď poslední hodinu po hlavní silnici vybíhal. Pár minut posedím v křesle a opět peláším po silnici na Písek. Po nekonečně dlouhých rovinkách zastavujeme u křižovatky na úrovní obce Šamonice. Zde bude první větší změna trasy od minulého roku. Do Písku totiž po pár kilometrech vede dálnice, okolo které se mi neběželo úplně nejlépe. Po krátké přestávce tedy odbočujeme na vedlejší silnici do obce Pamětice a Drhovle. Je to velice příjemná změna. Nyní mě čeká jediný úsek terénem, kudy opět auto neprojede. V běžecké vestě tedy doplním pití i tyčinky. Domlouvám se s taťkou, že se potkáme asi za hodinu a půl na druhé straně Písku, kam se on dostane po hlavní silnici. Odskočím si ještě za keř, protože se mi s sebou nechce celou dobu tahat ubrousky. Přeběhnu pole a zmizím v lese. Čeká mě asi kilometr příjemné mechovité cesty. Hned za lesem opět pokračuje silnice. Zatím jen cyklostezka, takže mám klid od aut. Sbíhám s nádherným výhledem dolů do Písku. Po pravé straně vidím vysoký vysílač s rozhlednou Velký Kamýk. Proběhnu obcí Velké Nepodřice a kolem Oldřichova se dostávám do Písku. Hned na kraji běžím nad údolím řeky Otavy a občas mám pěkný výhled ze skály. Seběhnu k řece, kde se právě koupe otužilec, a pokračuji podél břehu směrem do centra. Je příjemné po celodenním osamělém běhu pro změnu opět potkávat lidi. Po pěším mostě přeběhnu přes Městský ostrov na druhou stranu. Běžím se podívat na Velké náměstí. Hned na začátku míjím okresní soud, kde si vzpomínám, jak jsem tu před několika lety byl dávat svědectví, když nám vykradli auto na Žďákovském mostě. Brrr, rychle pryč. Oběhnu celé náměstí a pokračuji směrem k hlavní silnici. Už po pár ulicích narazím na taťku v autě. Moc dlouho se nezdržuji, protože se domlouváme, že ještě zastavíme přímo před hlavní silnicí. Vybíhám tedy z Písku a po staré silnici míjím Semice a zastavuji až u obce Nový Dvůr, kde budu opět vbíhat na hlavní silnici. Slunce ještě svítí, ale už se velice rychle přibližuje k obzoru. Zároveň zkontroluji radar a vidím, od severozápadu k nám míří nějaká oblačnost. Ještě včera předpověď vypadala dobře a teď už hlásí déšť. Doufám, že jim to nevyjde. Kvůli autům si raději oblékám reflexní bundu. Občerstvím se, vezmu si nějaké zásoby a vyrazím na asi 10 km úsek po hlavní silnici vedoucí do Českých Budějovic. Je zde asi 2 metry široká krajnice, takže mi auta téměř vůbec nevadí. Jak běžím, slunce mezitím zapadá a začíná se stmívat. S jednou kratší zastávkou dobíhám kolem 20. hodiny do obce Protivín. V nohách mám přesně 100 km za 12 hodin a 12 minut. S tímto mezičasem jsem spokojený. Je totiž rychlejší než předchozí letošní běhy ze Sněžky i Lysé hory. Každopádně už je noc a tma jako v pytli, takže si beru doplňky na noční běh. Zároveň si beru powerbanku, protože potřebuji začít dobíjet hodinky, GPS i mobil. Blikačky a akumulátory do čelovky dobíjím průběžně v autě. Vyrážím vstříc nočnímu peklu.
Užiji si poslední umělé osvětlení Protivína a už jen za svitu čelovky a čas od času světel projíždějících aut běžím směrem na Hlubokou nad Vltavou. Má rychlost mírně klesla, jak tělo přirozeně bojuje s pohybem za tmy. Proběhnu obcí Záboří a po levé straně v dálce vidím zářící Jadernou elektrárnu Temelín. Před obcí Strachotice mi běží naproti po celodenním osamělém běhu další spoluběžec. Ve vesnici si dám krátkou přestávku a společně pokračujeme dále. Dnes už má prý po závodech, takže se mnou poběží jen kousek. Nevadí. Aspoň si mám s kým povídat. V následující obci Nákří se rozloučíme. Bohužel mě ale pošle trochu jiným směrem na obec Velice, kam nemám naplánovanou trasu, takže se musím po pár stech metrech vracet. Proběhnu obce Olešník, Zahájí a začne kapat. Ach jo. Tak je to tady. Když se dostanu k Hluboké, už prší hustě. Chvíli posedím v autě, ale protože zde nic nevymyslím, tak pokračuji. Prokličkuji přes téměř pusté centrum a zastavuji až pod zámkem, kde jsme se minulý rok chystali na noční část. Dnes už pár hodin nocí běžím, takže se akorát potřebuji připravit na další trasy bez doprovodu, protože následuje cyklostezka kolem Vltavy až do Českých Budějovic. Trochu mě pobolívá koleno, proto mi ho taťka promaže chladivou mastí. S doplněným pitím a s pár tyčinkami vyrážím proti proudu řeky. Je zde naprostý klid. Nikde ani noha. Na chvíli se akorát zastavím v Bavorovicích a u umělého kanálu České Vrbné. V celém přístavišti je zakotvená pouze jediná loď. Jak se přibližuji k Českým Budějovicím, cítím, jak na mě padá ospalost. Ještě aby ne, vždyť je přesně půlnoc. Minulý rok se mi zde běželo lépe, protože jsem s sebou měl jako doprovod mamku na kole. Dnes jsem tu úplně sám. Přeběhnu po mostě na druhý břeh a mířím do centra. Zde už tak mrtvo není. Překvapivě potkávám několik cyklistů a ještě více policejních aut. Po více než hodině přibíhám k Dlouhému mostu, kde už na mě čeká taťka. Na chvíli se za ním schovám do auta. Venku totiž stále prší. Domlouvám se s ním, ať na mě čeká na benzínce při výjezdu z města. Ještě kus pokračuji kolem Vltavy a pak odbočím na náměstí Přemysla Otakara II. Je zde velmi živo. Jako obvykle na mě lidé nechápavě koukají přitom, když stojí frontu u hladového okénka. Vyfotím si Samsonovu kašnu, přeběhnu náměstí k Černé věži a centrum opouštím kolem kláštera kapucínů. Po Rudolfovské třídě mířím ven z města. Po této ulici jsem před dvěma lety zahájil tenkrát svůj nejdelší 160 km dlouhý běh terénem z Českých Budějovic do Třebíče. Zastavuji až na první benzínce na pravé straně, kde už na mě čeká taťka. Je necelá hodina po půlnoci. Mám uběhnuto 140 km za 18 hodin a 40 minut. Následuje delší přestávka, protože na mě přišla mlsná. Skočím si do benzínky a za chvíli se vracím s bonbóny a chipsy. Doplním si zásoby a vyrážím do druhé obtížnější poloviny mého běhu.
Ještě ani nevyběhnu z benzínky a hned šlápnu jednou nohou do kalužiny. Do té doby suchá bota je nyní totálně promočená. Využívám, že mám na nohou ponožky KS-Cross z Merino vlny, které do sebe nasají co nejvíce vlhkosti. Poté dávám znamení taťkovi a měním ponožky za nové. České Budějovice plynule přecházejí v Rudolfov, kterým stoupáme dlouhým a poměrně strmým kopcem vzhůru. Když se vyplazím nahoru, na chvíli dáme přestávku, protože mám před sebou nejnebezpečnější úsek. 35 km po hlavní silnici z Českých Budějovic směrem na Jindřichův Hradec. Odhadem mi to zabere zbytek noci. Vbíhám na levou krajnici, která je zde velmi úzká. Zatím je tu celkem klid. Vždy jen jednou za čas se tu prožene několikrát kamionů za sebou. Kromě aut si musím dávat pozor, kam šlapu, protože okraje silnic jsou plné žaludů, které tu padají z okolních stromů, a dost nepříjemně to na nich klouže. V obci Lišov jsem minulý rok odbočil směrem k rybníku Rožmberk. Dnes pokračuji po hlavní. Jakmile vyběhnu z velmi dlouhé obce a dostanu se zpět do tmy, padne na mě neuvěřitelná spací krize. Jak to vypadá? Jednoduše. Chce se mi strašně spát. Ale i přesto stále běžím nebo se o to aspoň pokouším. Každou chvíli se mi zavřou oči a já třepu hlavou jako blázen, abych to odehnal. Kéž by tu byla stejně jako minulý rok mamka na kole, aby na mě vždy křikla a já se probral. Rychlost rapidně klesá. Bylo by tak příjemné to všechno vzdát. Lehnout si do auta, usnout a nechat se odvézt domů. To ale nemůžu dopustit. Musím pokračovat. Ono to zase časem přejde. Prozatím se dostanu aspoň do Třeboně. Když je nejhůře, na pár minut vždy vlezu do auta, kde sedím se zavřenýma očima. Možná spím. Kdo ví? Každopádně mi to stačí, protože potom jsem schopný zase běžet kus dál. Tímto poloběhem se dostávám přes Štěpánovice i Vranín a přibíhám do Třeboně. Je sice stále tma, ale už je pět hodin ráno a tím pádem výrazně houstne doprava. Pocit z dalšího většího dosaženého bodu na mapě mi přidá trochu na síle.
Na velkém kruhovém objezdu si vyfotím sochu kaprů a vydávám se ven z Třeboně. Zde velmi rychle obživnu, protože nastává jiný problém. Silnice se na chvíli změní na čtyřproudou a krajnice se roztáhne téměř na metr. Jenže kvůli dešti je plná vody. Snažím se do kalužin nešlapat, jenže to moc nejde a opět mám mokré boty. A protože protijedoucích aut stále přibývá, jsem nucen hlavní silnici opustit a běžet těsně vedle ní po obyčejné zpevněné cestě. Jenže se mi po několika minutách vybije čelovka a já špatně vidím. Pomalu a opatrně pokračuji kupředu, protože taťku zatím nikde nevidím. Asi až po dvou kilometrech ho zahlédnu, jak stojí na kraji silnice. Prolezu houštím, přehnu silnici a vyměním akumulátor. Říkám mu, že dokud to půjde, tak poběžím mimo, a pak se uvidí. Zpevněné cesty si užívám asi další 1 km, pak zmizne někam mezi pole. Vracím se tedy na hlavní silnici. Vody na krajnici ubylo, zato zase přibylo žaludů. Opatrně tedy pokračuji po levé straně dále. Taťka na mě vždy čeká na různých odbočkách nebo odpočívadlech. Hurá, 166 km je za mnou a tudíž jsem překonal vzdálenost z minulého roku, kdy jsem skončil kousek před rybníkem Rožmberk. Zastavuji až u obce Stará Hlína, kde si potřebuji odskočit. Vezmu si ubrousky a mizím za plotem. Až po chvíli si všimnu, že na mě kouká infrakamera. Urychlím činnost a pokračuji po silnici dále. Další krátká zastávka je u obce Mláka, kde se vyfotím se sochou krávy před místní mlékárnou. Začíná pomalu svítat. To je pro mě kritický moment, kdy se mi většinou chce nejvíce spát. Opět tedy bojuji s tím, abych neusnul, a pomalu se sunu vpřed. Docela by mě zajímalo, co si o mně myslí řidiči, když vidí ten můj zombie pohyb po okraji silnice. Po menší zastávce na odpočívadle se dostávám k obci Stráž nad Nežárkou. Je 8 hodin ráno, takže už je světlo, ale hlavně přestalo pršet. Zastavuji se tedy u auta a opět měním ponožky za suché. Z kopce sbíhám přes Dolní Lhotu až do Lásenic. Hned na začátku obce opět šlápnu do kalužiny, takže mám hned v botě rybník. Tentokrát už ale ponožky neměním. Stejně bych je měl hned zase mokré. Na návsi dobíhám k autu, ke kterému se vrací taťka s nákupem čerstvé snídaně. Vezmu si do ruky rohlík se salámem a po nekonečných nočních hodinách opouštím hlavní silnici směrem do České Kanady. Po stejné silnici jsem zde za začátku července běžel 121 km z Horusic v Jižních Čechách do Třebíče. V nohách mám zatím 182 km za 26 hodin a 45 minut a blíží se 9. hodina.
Hodinky mě ukazuji odhadovaný doběh do Třebíče někdy kolem 19. hodiny večer. To by bylo naprosto ideální, protože tou dobou tam akorát budou závody. Jenomže to bych musel udržet stejnou rychlost a nezastavovat. Tak nějak tuším, že je to nereálné, ale i tak natáhnu krok a mírně zrychlím. Prvních pár kilometrů cesta mírně stoupá k lesu, ale pak začne být strmější. Do obce Bílá už neběžím, ale jen jdu. Přede mnou je výhled na velké údolí s obcí Číměř dole a lomem nahoře na kopci. Marně doufám, že tudy nepoběžím. Krásné výhledy kromě mého stavu kazí velká oblačnost a slabá mlha. Za chvíli už odpočívám dole v Číměři obklopený ze všech stran velkými kopci. Ani mě tedy nepřekvapuje, že po několika desítkách minut stoupám kolem zmiňovaného lomu. Zdolám jeden kopec a hned za zatáčkou následuje další. A aby toho nebylo málo, tak z obce Dobrá Voda mě čeká přímo 12% stoupání. Nahoře mám tak unavené nohy, že nejsem schopný běžet ani do kopce ani po rovině a dokonce ani z kopce. Je téměř 11 hodin a já opět propadám stavům, kdy to chci vzdát. Do cíle to mám asi 70 km a tímhle šnečím tempem dorazím až někdy po půlnoci. Plány stihnout večerní závod se definitivně rozplynuly. Taťka pronese něco ve smyslu, že zítra je ještě neděle, tudíž je času dost a to mě prozatím zachrání. Skutálím se dolů k Dolnímu panskému rybníku a začnu opět stoupat přes obec Senotín a úzkorozchodnou železnici až do obce Klenová. Od Lásenic jsem urazil nějakých 15 km a stále stoupám. Ani se nedivím, že už se nohám vůbec nechce běžet. Kousek za Klenovou opět dáme kratší přestávku, kdy bojuji, jestli pokračovat nebo ne. Stále tomu dávám šanci, a proto se pohybuji vpřed. Při stoupání do kopců mě bylo poměrně teplo, a tak jsem si dal čelenku do malé kapsy. Teď jsem si všiml, že tam není. Taťka proto autem vyráží zpátky, jestli ji nenajde. Já mezitím probíhám magickou hranicí 200 km za 30 hodin a 15 minut.
Taťka se vrací z úspěšného hledání čelenky právě včas, protože tady nahoře se znatelně ochladilo. Skrz les se dostanu na velkou louku s bizoní farmou Rožnov uprostřed. Kousek nad ní opět zastavujeme, protože potřebuji nutně odlehčit nohy. Shodou okolností se nacházíme v nadmořské výšce přes 700 m, což je nejvyšší místo na mojí trase. Aspoň mám jistotu, že už budu víc klesat než stoupat. A hned za zatáčkou se opravdu silnice láme pomalu dolů. Přes les se dostanu do obce Matějovec, kde si opět na chvíli oddychnu. Skrz vesnici se potácím jako zombie, protože kromě unavených nohou na mě opět leze spací krize. Jsem v takovém stavu, že mi je úplně jedno, že se na mě dívají lidé a nevěřícně kroutí hlavou. Za obcí Matějovec klesám po nádherných loukách, které si ale vůbec nedokážu užívat, protože jsem naprosto mimo. Pohybuji se po levé straně silnice a hlava mi padá. Najednou otevřu oči a vidím, že jsem na straně pravé. Než přijdu na to, co se stalo, opět otevírám oči na opačné straně. Sakra, já usínám! Jak to mám… Opět se proberu někde jinde. Co tady dělám? Zase otevřu oči někde jinde. Proč běžím? A kam? Najednou stojím uprostřed silnice. Co se to vlastně děje? Trvá asi 10 minut, než se mi mozek z neustálého prolínání reality se spánkem vzpamatuje. Já už dál nechci. Já chci jen spát. Kde je auto? Sakra, taťka je někde přede mnou. Musím ho doběhnout, abych měl klid. Silnice mizí v lese a po několika minutách opět les opouští. V dálce přede mnou vidím taťku čekat za zatáčkou. A kus před ním vidím Český Rudolec. To už jsem tady? Rychle tam. Překvapivě se nohy po několika šílených hodinách opět rozeběhnou. Doběhnu k autu, ale nezastavuji. Pokračuji do Rudolce. Přijde mi, jako bych byl na úplně jiném místě a v jiný čas. Běžím, obloha nade mnou je polojasná a do zad mi pere slunce. Po dopolední zimě, oblačnosti a mlze je to velmi příjemná změna. Dobíhám do Rudolce, kde jsem byl poprvé před 2,5 rokem, kdy jsem tudy na jaře běžel svoji úplně stovku, přesněji 102 km z Jindřichova Hradce do Třebíče. Proběhnu kolem několika hospod, vyfotím si zámek Český Rudolec známý také jako Malá nebo Moravská Hluboká a zastavuji až u auta, které taťka zaparkoval přímo uprostřed velké křižovatky na Dačice a Slavonice. Je po 14. hodině. Mám uběhnuto 211 km za 32 hodin a 20 minut. Posadím se do křesla, nohy hodím do kufru auta a přemýšlím. Pokud už na mě nepřijde žádná krize a udržím aspoň takovéto tempo, tak to stihnu doběhnout ještě dnes. Zvládnu to! Občerstvím se a vydávám se za slunečného počasí s obnovenou energií a vůlí opět na cestu. Domů už je to přeci jen, co bych kamenem dohodil a zbytek doběhl.
Českou Kanadu opouštím s nadějnými vyhlídkami. Vystoupám lesem vzhůru a seběhnu mezi poli do obce Lidéřovice. Na parkovišti si opět na chvíli odkrvuji nohy. I když se konečně pohybuji větší rychlostí, začínám být omezen časem, po jaký můžu v kuse běžet. Nohy jsou totiž nepříjemně překrvené. Vypadá to tak, že mám chodidla na dotek velmi teplá až přehřátá a s každým krokem v nich roste tlak a bolest. Každých několik desítek minut musím tedy nohy dát výše než tělo a uvolnit v nich tak rostoucí tlak. Přibíhám na hlavní silnici vedoucí ze Slavonic do Dačic. Po dopoledním klidu v kopcích České Kanady musím opět dávat pozor na auta. Než se dostanu do Dačic, na chvíli se zastavuji na křižovatce s hlavní silnicí vedoucí na Kunžak. Pak už za krásného slunečného počasí dobíhám na benzínku na okraji Dačic. Právě ve chvíli, kdy se sedám do auta, abych se občerstvil, přibíhá ke mně směrem od Dačic běžec. Jedná se o Michala, který se mnou dobíhal zatím všechny předchozí výzvy. Přiběhl až ze Želetavy, takže už má v nohách přes 20 km. Teď už společně zase běžíme zpátky. Říká mi, že má asi jen 2 hodiny čas, a pak se opět odpojí. Probíháme celé Dačice a při západu slunce stoupáme stále po hlavní silnici k Zelené hoře. Po cestě se bavíme, jak mi to dnes jde nebo spíš nejde a porovnáváme to s předchozími běhy. Také mu říkám, že večerní závod v Třebíči určitě nestihnu. Pod lesem na nás čeká taťka, aby nás společně vyfotil s výhledem na Dačice při západu slunce v zádech. Téměř nahoře v lese si opět dávám krátkou pauzu. Sbíháme lesem na druhou stranu. Zde už slunce nesvítí, takže je tu šero a hlavně chladno. V obci Budíškovice mám nohy po sbíhání pěkně bolavé, tak s nimi opět musím na chvíli do kufru auta. Právě zapadá slunce. To znatelně pocítíme, když vyběhneme z vesnice a začne do nás z leva fučet silný ledový vítr. Fouká celou dobu, co běžím z Plzně, ale tohle je první chvíle kdy směřuji na sever, proto ten citelný rozdíl. Začínáme být zmrzlí jako "broci". Taťka to naštěstí vytušil, protože na nás čeká na první odbočce na pole. Hned se schováváme za auto. Oblékám na sebe zimní věci, ve kterých jsem začínal v Plzni, a o kterých jsem si myslel, že už je po cestě nebude potřebovat. I Michal na sebe dává také teplejší vrstvy, které si nesl v batohu. Zateplení probíháme obcí Horní Slatina a směřujeme do Budče. Tam se se mnou po 13 km loučí a odjíždí autem, se kterým pro něj přijela jeho přítelkyně. Já už osamoceně dobíhám na náves, kde na mě čeká taťka. Protože začíná být tma, stejně jako včera v Protivíně se chystám na noční běh. Reflexní bundu už na sobě mám, tak si jen beru čelovku a blikačku. Na lavičce si chvíli poležím s nohama nahoru a poté si vydám na další noční úsek. Zatím jsem na cestě 36 hodin a 10 minut a uběhnuto mám 234 km.
Hned za menším kopcem jsou Knínice a potom následuje o něco delší úsek do Krasonic. Obcí probíhá dlouhý a poměrně i prudký kopec. Zhruba v polovině si dávám v autobusové zastávce kratší pauzu. Vyplazím se až nahoru a kolem Kaple Narození Panny Marie na Humberku opouštím Krasonice po dlouhém klesání. V následujícím lese mě opět čeká trochu převýšení oběma směry. Kousek za Havlišovým mlýnem si na chvíli odpočinu. Do Želetavy je to jen kousek a pak zbývá posledních 20 km do Třebíče. Konec už je téměř na dosah. Taťka to tak ale nevidí. Z vyhlídky více než 20 km není úplně nadšený, protože vypadá velmi ospale. Není se čemu divit. Monotónní pomalá jízda musí být velice únavná. Vlastně jsme si otočili pozice. Zatím co já ke konci sílím, taťkovi síly dochází. Následuje pár zatáček, jedna odbočka a dobíhám do Želetavy. Přímo na náměstí na lavičce si na chvíli poležím stejně jako před 2 roky, když jsem tudy o půlnoci běžel 160 km z Českých Budějovic do Třebíče. Dnes mám příjemnějších 8 hodin večer. Také nepoběžím terénem přes rozhlednu Mařenka, ale budu pokračovat po silnici. Nechávám za sebou Želetavu i Bítovánky a stoupám lesem do dlouhého kopce. Když jsem téměř nahoře, přijíždí mně naproti kámoš na kole. Docela se diví, že na to co mám za sebou, vypadám v pohodě. To asi jo. Ale kdyby věděl, jak se cítím uvnitř, možná by se divil, že ještě žiji. Společně pokračujeme kolem lesní hájenky, až začneme klesat na druhou stranu kopce. Po pár kilometrech se dostáváme z lesa a před námi leží Římov. Hned na začátku vesnice se k nám přidává běžec. Prý s námi poběží až do Rokytnice. Na návsi Římova si uděláme společnou fotku a já si na chvíli odlehčím nohy. Když zkontroluji facebook, tak hned vidím, jak někteří začínají být netrpěliví, jak asi doběhnu. Společně opouštíme Římov a za neustálého povídání míříme do Rokytnice nad Rokytnou následováni taťkou v autě. Běží se parádně. Takovýto doprovod by se mi hodil už předchozí noc. Je to výborná podpora. Jak stále o něčem mluvíme, úplně zapomínám na svoje problémy. Vyběhneme dlouhatánský kopec nad Rokytnici a rozloučíme se s běžcem z Římova. V takovýchto chvílích se zamýšlím nad tím, jak tato aktivita dokáže lidi spojit. Nikdy před tím jsme se neviděli, neznali se, a přesto celou společnou chvíli stále o něčem mluvíme. Teď, když už nás opustil, vlastně ani nevím, kdo to byl a pravděpodobně ho ani v budoucnu nepoznám, protože v noci, kdy jeden druhého oslňujeme čelovkami na sebe ani pořádně nevidíme. Beru to jako taková náhodná setkání. Nyní tedy už jen s cyklistou pokračujeme lesem přes Zadní horu. Konečně se mi otevírá výhled na noční Třebíč vzdálenou jen pár kilometrů. Za sebou mám akorát 256 km za 39 hodin a 45 minut.
Před Čechočovicemi se z noci vynořuje mamka na kole se dvěma přáteli. Teď už je nás pěkná skupinka. Proženeme se kolem Čechočovic a klesáme dále do Starče. Protože od Římova jsem se ještě nezastavil, začínají mě dost nesnesitelně bolet nohy. Už mám sto chutí zastavit někde u stromu, ale nakonec to vydržím a pauzu si dám až dole na návsi ve Starči. Jak jsme se z kopců dostali níže, přestal foukat ledový vítr a mě je teď až nepříjemně teplo. Sundávám si tedy zimní doplňky a po odkrvení nohou pokračuji jen v reflexní bundě. Vyběhneme úplně poslední kopec na trase a míříme do Třebíče. Jako první probíháme čtvrtí Borovina, kde bydlím. Kdybych tady teď skončil, měl bych přesně 260 km. My ale pokračuje dále. Cíl je totiž až na náměstí. Kolem Borovinského rybníku a skrz bývalou továrnu BOPO, kde si naposledy odpočinu, se dostáváme až do Libušina údolí, kterým jsem se také na konci května vracel z 300 km dlouhého běhu z Lysé hory. Po břehu Stařečského potoku, okolo Máchova jezírka a pod Borovinským mostem se dostáváme přes hlavní silnici na Komenského náměstí. Je mi naprosto jasné, že můj pohyb přes internet sleduje mnoho lidí, proto postupně zrychluji. Nohy sice bolí a pálí jako čert, ale konec už je velmi blízko, takže to neřeším. Proběhnu Jihlavskou bránou a ocitám se Karlově náměstí. Se svoji délkou 360 m patří k největším v České republice. Do středu mi tedy ještě kus zbývá. Opět zrychlím a přibližně v rychlosti 14 km/h dobíhám do cíle. Sochy Cyrila a Metoděje se dotýkám přesně, když hodiny na městské věži odbíjejí 23. hodinu. Konečně to mám za sebou! Výsledná vzdálenost je 264 km a zvládnul jsem ji za 40 hodin a 51 minut.
Hned za mnou přijíždí doprovodná skupinka cyklistů. Taťka, který musel autem celé náměstí objet, už je tu také. Zároveň přichází i Michal, se kterým jsem běžel z Dačic a jeho kamarád, který se mě doprovázel na jaře při běhu z Lysé hory. Nikdo jiný tu nečeká. Vedle nás se ale nachází hlouček mladých lidí. Kromě toho, že od nich jsou slyšet jen samá sprostá slova, ještě ze mě mají legraci. Velice si tedy oddychnu, když po nějaké době sami místo opustí. Proběhnou gratulace a poděkování. Tradičně vezmu foťák a uděláme si závěrečnou fotku u sochy. Protože se tady nikomu nechce mrznout, rozloučíme se a já si jdu konečně sednout do auta. Jedeme domů. Mobil mně mezitím nepřetržitě pípá, protože přicházejí gratulace od lidí na internetu. Snažím se jim děkovat. Jde mi to ale čím dál hůře, protože tělu už došlo, že bude klid, a proto začíná zlobit. Bolí mě koleno, je mi zima a třepu se jako ratlík. Když jsme před barákem, beru největší kabelu a jdu pomalu dovnitř. Taťka nese zbytek v několika bednách. Doma jen všechno vysype doprostřed místnosti a s prázdnými bednami se vrací do auta. Pak odjíždí o pár bloků dál k sobě domů. Pro mě je nejdůležitější, co nejrychleji odeslat závěrečnou fotku. Sednu si tedy k počítači, připojím foťák a fotku stáhnu. Trochu ji upravím a s pár větami ji zveřejňuji. Na reakce nemusím čekat. Jsou okamžité. Dokud to jde, tak odpovídám. Přijde mi totiž, že jsem celých 40 hodin všemu utíkal. Únavě, spánku, bolestem i problémům. A teď mě to dostihlo všechno najednou. Bolí mě naprosto všechno, cítím prázdno v břichu, motá se mi hlava, stále se třepu a ještě se mi chce spát. Všechno co mám na sobě, si sundám a nechám ležet už na dost velké hromadě uprostřed místnosti. Jdu se umýt. Sprchuji se, ale nohy mě bolí, proto si do vany na chvíli lehnu. Probudím se asi o dvě hodiny později, protože mě studí voda. Jak se zvednu, zatočí se mi hlava. Rychle se osuším a mizím do postele. Dávám si pozor, abych si správně lehl a něco si do rána nepřeležel, protože pravděpodobně usnu rychle a tvrdě. To je poslední, co si pamatuji.
Tak to mám za sebou. První půlka byla pohodě, pak to pro mě bylo peklo. Běžel jsem to napodruhé, proto už jen představa, že bych to vzdal, abych to mohl běžet napotřetí, byla odstrašující. Od vyběhnutí v 6 hodin v pátek ráno z Plzně po doběhnutí ve 23 hodin v sobotu do Třebíče uteklo 40 hodin a 51 minut, během kterých jsem urazil vzdálenost 264 km s celkovým převýšením 2600 m. Měl jsem průměrnou rychlost 6,5 km/h, která odpovídá tempu 9:17 min/km. To je dost pomalé tempo, ale když si vezmu, jak jsem noční část protrpěl, tak jsem vlastně rád, že jsem vůbec doběhl. Na další výzvy se budu muset lépe připravit, abych tyto krize nejlépe úplně odstranil. Trochu s odstupem času, kdy už jsem zregenerovaný, tedy kromě popraskaných rtů od suchého větru, mám dojem, že tímto dlouhým běháním už se mi nijak výrazně nezlepšuje vytrvalost, ale stávám se odolnějším. Prostě krize přijde a krize odejde. Důležité je vydržet. I když jsem celou trasu běžel jenom já, tak bez taťky, který mě doprovázel v autě, by to bylo velmi obtížné. Mohl jsem běžet nalehko a vše ostatní jsem měl k dispozici v autě. Jsem tedy velice rád, že se mnou vydržel celou dobu jet a výrazně mně tím pomohl. Tímto mu mockrát děkuji. Taťka se samozřejmě po cestě nenudil. Téměř vždy když jsem ho dobíhal, tak auto pucoval, leštil nebo na něm něco spravoval. A také se může pochlubit, že přejel autem na jedničku z Plzně až do Třebíče. Ti co se ke mně přidali, mně také velmi pomohli. Už jen to, že jsem si s nimi mohl po cestě povídat, mně přivedlo na jiné myšlenky a moje problémy na chvíli zmizely. A nespočetné množství lidí za monitorem sledující každý můj pohyb mi dává důvod pokračovat dál a vymýšlet stále náročnější výzvy, protože vím, že je to zajímá a některé i motivuje k vlastnímu sebepřekonávání. Následuje zima, kdy budu sbírat kilometry, a jak se na jaře udělá trochu teplo, těším se na vás u další výzvy.
Fotky: 30x
1 - 20 |
1 2 ► | 30 |
1 - 20 |
1 2 ► | 30 |
Videa: 1x (00:02:25)
Doběh na náměstí v Třebíči
Délka: 00:02:25| SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |