Extrém - Adrenalin - Outdoor - Rope Jumping - Kienova houpačka - Lezení - Slaňování - Slackline - Powerbocking - Klusking - Horolezectví - Potápění
Extrémní sporty plné adrenalinu
Věř si a dodážeš vše!
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
Menu
Vyhledávání
Dnes
Nové komentáře
Právě čtené články
Nejčtenější články
Anketa
Odkazy
Proběhlé akce

2017-06-10 - 2017-06-11
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg

Účast: Dvořák Štěpán

zobrazit článek zobrazit fotky zpět na seznam

2017-05-15 21:57:54 | Aktualizace: 2017-10-10 13:23:32 - Dvořák Štěpán

Běžel jsem 230 km s převýšením 3849 m z Třebíče do Rakouska na horu Schneeberg do nadmořské výšky 2076 m za 38 hodin a 44 minut.

Když jsem o Velikonocích přeběhl Českou republiku, říkal jsem si, že jako další výzvu musím dát něco lehčího, tedy kratšího. Rozhodl jsem se pro Schneeberg, který už jsem odložil z minulého roku. Kdybych tušil, jak jsem se s tou obtížností zmýlil.

Co je to vlastně Schneeberg? Čte se [šnéberg]. Je to hora známá i jako Klosterwappen (Vídeňský Sněžník) v rakouských Alpách, jejíž vrchol leží 2076 m nad mořem. Jedná se o nejvyšší horu Dolního Rakouska, která je od Třebíče vzdálená vzdušnou čarou asi 160 km. Ale to nejdůležitější je, že je za dobré viditelnosti vidět téměř z každého většího kopce na Třebíčsku. Už pár roků zpátky mě napadla myšlenka, že bych na ni mohl vyběhnout. Jenže tou dobou jsem běhal vzdálenosti jen do 100 km, takže jsem musel počkat. A dočkal jsem se. Letos jsem naplánoval trasu dlouhou kolem 220 km a vyrazil jsem.

Protože už od zveřejnění události nebyl očekávaně ohlas nijak závratný, nijak moc jsem se nezabýval ani přípravou. Už jen samotnou trasu jsem plánoval asi jen tři dny předem. Dopředu se mi moc běžců nenahlásilo, proto jsem upustil od nápadu, že bych je potom nechal odvézt autem zpátky do Třebíče. Nepotřebovali jsme tedy velké auto a vystačili si jen s naším malým Daewoo Matiz. Řidiče jsem ale potřeboval, takže jako obvykle jel taťka. Tímto mu chci opětovně poděkovat, protože bez něho bych asi daleko nedoběhl. Už jen pro představu, kde bych asi táhl 30 l pití a věci na spaní? Stravu jsem měl složenou ze dvou částí, která se mi osvědčila při běhu přes Českou republiku. První byla CDD (Co Dům Dal), tedy běžné věci k jídlu a druhá část byly speciální doplňky stravy od Inkospor. Co se týče oblečení, tak jsem zvolil kvůli slunci a vysokým teplotám kompresní v bílé v barvě. I přes horko jsem opět běžel v tlustých ponožkách KS CROSS z Merino vlny, které jsou měkké, příjemné a výborně odvádí vlhkost. Od Pondy K jsem jich spotřeboval 11 párů. Na silniční část jsem použil boty Hoka One One Conquest 3 a na závěrečný horský výstup jsem se přezul do bot Hoka One One Stinson 3 ATR. A abyste mě mohli sledovat, tak jsem s sebou opět měl osobní GPS tracker od firmy GPS Dozor, který pracuje online.

Zcela poprvé jsem vybíhal z Třebíče, takže jsem nemusel nikam jezdit a poslední noc jsem spal doma. Bylo to velice příjemné a pohodlné, protože ten den mě vůbec netlačil čas. V sobotu ráno v 8 hodin jsem za doprovodu 4 běžců, mamky na kole a taťky v autě vyrazil z Třebíče přes Libušino údolí, kterým jsem před rokem dobíhal 300 km z Lysé hory zpátky do Třebíče. První dva běžci se odpojili kousek za Třebíčí. Ve zbývajícím počtu jsme dorazili po 26 km do Moravských Budějovic, kde na mě čekalo pár cyklistů, ale hlavně zastávka u zmrzlináře pana Josefa Pištěka, od kterého jsme všichni dostali zmrzlinu a já si vzal i do termosky na cestu. Mamka se tu odpojila, takže jsem kromě taťky pokračoval jen se dvěma běžci. Ti skončili v Podolí na 56. km, takže už jsem přes Národní Park Podyjí pokračoval sám. V řece Dyji teče krásně studená voda, která mě výborně ochladila. S taťkou jsem se potkal v Rakousku v obci Mitterretzbach, odkud byla poprvé vidět hora Schneeberg.

Po rakouských silnicích jsem pokračoval až k hlavní silnici vedoucí ze Znojma do města Hollabrunn. Tam jsem zjistil, že nemá krajnici, takže po ní běžet nemůžu. Začal jsem proto kličkovat po poli na cyklostezku a protáhl tak trať o několik kilometrů. Zároveň jsem se snažil telefonicky vyřešit problém s datovým roamingem, takže jsem hodně zpomalil, ale problém stejně nevyřešil. K první free Wi-Fi jsem se připojil až v obci Hollabrunn. Tou dobou už jsem měl za sebou skoro 100 km a slunce zapadlo. Po vedlejších silnicích jsem v tiché noci a za jasného úplňku pomalu sbíhal k Dunaji do města Tulln. Následně jsem pokračoval po cyklostezce kolem řeky Kleine-Tulln až do obce Sieghartskirchen, kde jsem si při svítání na hodinku lehl.

Už za bílého dne jsem vyrazil na první stoupání v Alpách. Bohužel jsem zde ale kousek běžel po naplánované zkratce lesem, kde cesta plynule zmizela a já se tak dost poškrábal o ostružiní. Dost mě ale vytočilo, že jsem si vytrhal nějaké nitě z nového oblečení. První přeběh hřebenu skončil dole ve městě Pressbaum, kde jsem za sebou měl přesně 24 hodin běhu a vzdálenost 155 km. Druhý přeběh už mě začal dost ničit, hlavně poslední serpentýny. Běh z následného kopce byl docela příjemný, protože nebyl moc prudký a já tak mohl docela natáhnout krok. Na druhou stranu ale začalo pálit slunce, takže jsem se začal nepravidelně chladit v horských potocích s ledovou vodou. Od Města Alland na 175. km jsem opět stoupal přes třetí hřeben, abych mohl seběhnout dolů do města Weissenbach an der Triesting, kde jsem měl 187 km. Zde jsme při občerstvování narazili na Čecha, který zde žije již 36 let a poradil taťkovi, jak nejlépe přejet další část autem. Mě nyní čekal poslední čtvrtý hřeben. Naštěstí první polovina stoupání byla plynulá, takže mě zůstaly síly na nejprudší závěr. Jen to teplo mě strašně ničilo. Zpocený jsem byl od hlavy až k patě. Z vrcholu jsem poprvé uviděl celý masiv hory Schneeberg. Bohužel jsem ale zase musel běžet dolů do údolí do města Pernitz, kde jsem měl v nohách 204 km. Posledním údolím jsem po mírně stoupající silnici doběhl až na 223. km, kde jsem se naposledy ochladil v ledové vodě. Taťka zaparkoval auto, vzal krosnu a tentokrát už společně jsme vyrazili na posledních 9 km s 1400 m převýšením.

Široká cesta lesem velice rychle začala strmě stoupat vzhůru a postupně se zmenšovala až na úzkou kamenitou cestičku. Po necelé hodině jsme vylezli z lesa u horní stanice lanovky Edelweißhütte. Slunce už zapadlo, a tak jsme viděli, jak nad námi nasvícené skály pomalu tmavnou. Nezastavovali jsme, protože jsme věděli, že za chvíli bude tma a tou dobou už bychom rádi byli nahoře nad skalami. Při stoupání po řetězech mezi skalami značně klesla teplota, takže jsme se museli obléct. Celý tento náročný výstup jsme zvládli bez čelovek. Jen za námi mezi vrcholy ostatních kopců byla vidět červená záře od zapadlého slunce. Já už jsem cítil, že začínám mít dost, protože už se mi poměrně často motala hlava. Unaven jsem byl hodně. Nepamatuji, že bych na tom byl někdy hůře. S vidinou cíle jsem lezl stále vzhůru. Nahoře nad skalami už jsme pokračovali jen po prudké kamenité cestě. Po další necelé hodině a půl jsme se konečně dostali k horské chatě Fischerhütte, kam jsme hned vlezli, abychom se přihlásili o zamluvené ubytování. Potěšilo mě, že jsme výstup zvládli za poloviční dobu, než bylo psáno na cedulích. Trochu jsme se přioblékli a v neděli přesně ve 22 hodin a 45 minut v noci jsme přeběhli na necelý kilometr vzdálený vrchol hory Schneeberg, ze kterého jsme viděli všechna zářící města pod námi a úplňkem nasvícené vrcholy kolem nás. Celkově tedy trať měřila 230 km a uběhl jsem ji za 38 hodin a 44 minut. Udělali jsme závěrečnou fotku a vrátili se na chatu, kde jsme přespali. Druhý den jsme si opět prošli vrchol, kde jsme za jasného počasí měli nádherné výhledy po Alpách. Před obědem jsme zahájili sestup po stejné cestě zpátky k autu a vyrazili domů, kam jsme dojeli až za tmy.

Prý lehčí běh? Ha, ha. To jsem zase jednou něco podcenil. Jasný, uběhl jsem před dvěma měsíci 402 km, ale na celé trase mě čekalo jen pár malých kopečků. Jenže tady byly čtyři obří hřebeny, které mně daly pěkně zabrat. Odpočinout si při běhu z kopce jde, ale to nesmí měřit 15 km. A závěrečný výstup po skále? Ten je obtížný už sám osobě. S 221 km v nohách jsem pod ním měl dost černé myšlenky. Po oba dva dny slunce pálilo, takže bylo dost nepříjemné teplo. Naštěstí mě dost pomáhalo chlazení v ledové vodě. Celkem jsem zdolal 3849 m směrem nahoru a 2086 směrem dolů. Jen mě mrzí nefunkční připojení k internetu, protože probíhat městy s mobilem v ruce a hledat free Wi-Fi, bylo dost nepohodlné. Ale hlavně jsem nemohl s nikým komunikovat, takže byla docela nuda, hlavně tedy přes noc. Zkušenost to byla zajímavá. Než vymyslím, co podniknu na podzim, čeká mě překonat trochu vody, tedy vlastně hodně vody.

facebook | Suunto Movescount


Článek

nahoru na popis zobrazit fotky zpět na seznam

Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg

V noci se párkrát vzbudím, protože silný déšť mlátí do okapu. Předpověď na noc vyšla. Teď ještě aby vyšla i na ráno. Když kolem šesté ráno vylézám z postele, je opravdu po dešti. Dám si hermelín s chilli a jdu si dochystat věci. Po sedmé přijíždí taťka, tak rozdělujeme věci do beden. Obleču se rovnou do běžeckého oblečení a vše odnášíme do auta. Vzhledem k tomu, že je to malé Daewoo Matiz, jsme nacpaní skoro až po střechu. Sednu si dopředu a ještě dostanu další bednu na klín. Odjíždíme do centra Třebíče. Zastavíme až na Karlově náměstí přímo u sochy Cyrila a Metoděje, ke kterému už jsem dobíhal několik předchozích dlouhých běhů. Dnes to bude poprvé naopak. Máme ještě 10 minut do startu, ale nikde nikdo. Tedy kromě mamky, která sem dojela na kole. Začíná trochu kapat. Konečně se někdo objevuje. Přibíhá Tomáš Nováček. Po chvíli se objeví Filip Heřmánek, Lukáš Charvát a Michal Toman. To jsou všichni, se kterými jsem byl domluvený. Ještě přichází i Václav, který mi dělal řidiče před dvěma měsíci, když jsem běžel Českou republiku, se svojí ženou. Je 7:59, tak jdeme k soše. Uděláme první fotky a minutu po osmé hodině ráno společně vybíháme.

Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg

Proběhneme kolem radnice, přes Komenského náměstí a kolem autobusového nádraží vbíháme do Libušina údolí. V hlavě mi hned vyskočí vzpomínky na minulý rok, kdy jsem se přesně stejnou cestou vracel v pondělí po půlnoci ze 300 km dlouhého běhu z Lysé hory zpátky do Třebíče. V podobně velkém počtu mířím dnes z Třebíče ven. Protože stále kape a je kolem 18 stupňů, pochvalujeme si, jaké to vyšlo super počasí. Když totiž bude zataženo, nebude otravné teplo. Doufám, že to tedy vydrží co nejdéle. Na druhou stranu jsem dost zklamaný, že dorazili jen lidé, se kterými jsem byl předem domluvený. Když si vezmu, že jsem pro běžce chtěl připravit další auto, které by je postupně odváželo zpátky do Třebíče a že jsem kvůli nim celou událost složitě přesouval o týden dopředu, aby se nekryla se závody, a on nakonec nepřišel vůbec nikdo. Nahoře nad Třebíčí v Terůvkách se odpojuje Tomáš Nováček a vrací se zpátky. My čtyři běžci a mamka na kole pokračujeme přes Slavice, kde se k nám přidává taťka v autě. Před Mikulovicemi se odpojuje Filip Heřmánek, takže přes Horní Újezd už běžíme jen tři. Mraky se mezitím začaly trhat, takže to vypadá, že nás bohužel brzy osvítí slunce. Po cyklostezce přeběhneme do Šebkovic a dále pokračujeme opět po silnici. V Dolních Lažanech omylem špatně odbočíme, takže se musíme pár set metrů vracet. Přes Vícenice se dostaneme do Lukova a míříme do Moravských Budějovic po silnici, po které se v zimě běhá místní maraton i půlmaraton. Do Budějovic přibíháme těsně po půl jedenácté a hned na začátku se k nám přidává na kole můj kolega z práce Pavel Šťastný. Proběhneme přes náměstí a před tři čtvrtě na jedenáct zastavujeme u zmrzlináře Josefa Pištěka, se kterým jsem byl dopředu domluvený. Za sebou máme zatím necelých 26 km za 2 hodiny a 40 minut.

Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg

Ládujeme se zmrzlinou a mezitím k nám dochází pár lidí, kteří o běhu věděli. Povídáme si téměř půl hodiny, protože od stánku vybíháme skoro až o čtvrt na dvanáct. Kromě běžců se všichni odpojili, takže už pokračujeme jen ve třech. Po hlavní silnici opouštíme Moravské Budějovice a míříme ke Znojmu. Mraků výrazně ubylo, takže slunce pěkně peče. Na silnici dokonce dvakrát, protože cítíme i teplo sálající od země. Za obcí Lažínky odbočujeme na vedlejší silnici a míjíme obce Vesce, Častohostice, Blížkovice, Ctidružice a vbíháme do lesa, kde je konečně trochu stínu a chladněji. V Šumné se na chvíli zastavíme a dáme si meloun, který se veze u taťky v autě. Následně pokračujeme přes Lesnou, Horní Břečkov až do Lukova, kde se zastavujme v hospodě na jednu vychlazenou limonádu. Lukáš s Michalem probírají, jestli se mnou poběží až do Rakouska nebo skonči v další vesnici. Nakonec se rozhodli, že jim to už stačí, tak mě opouštějí v další vesnici Podmolí, kde mám uběhnuto 56 km za 7 hodin. Mizí i taťka, protože dál s autem nemůže. Vbíhám do mého oblíbeného Národního parku Podyjí.

Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg

Kolem vyhlídky Železné schody sbíhám k vinici Šobes. Protože to tu znám, tak se zastavuji na pár skalách kvůli pěkným výhledům. Je sobota odpoledne, tak je tu všude plno lidí, hlavně na kolech. Dole po visuté lávce přebíhám na druhou stranu řeky Dyje. Mám jednu z mála příležitostí se ochladit, tak ji využívám a lehám si do studené řeky. Paráda! Hned se mi běží lépe. Vybíhám nahoru na druhou stranu údolí. Kolem vinic pokračuji jižně a u přírodní památky Horecký kopec přebíhám státní hranici s Rakouskem. Kousek opodál se nachází památka Heiliger Stein s vyhlídkou a já dnes poprvé vidím v dálce svůj cíl - Schneeberg. Opačným směrem je vidět Pálava. Sbíhám do vesnice Oberretzbach, kde na mě čeká taťka v autě. Dávám si kratší přestávku, kdy se zakousnu do melounu a taky si slupnu trochu zmrzliny, kterou mi dal zmrzlinář v Moravských Budějovicích s sebou do termosky. Najednou u nás zastavují dva cyklisté a anglicky říkají, že jsem kolem nich proběhl, tak jsou zvědavi, kam běžím. Stručně jim to vysvětlím a pak se rozloučíme. Stále z mírného kopečka probíhám rakouskými vesnicemi Unterretzbach, Kleinhöflein a Kleinriedenthal. Když zastavíme za vesnicí Ragelsdorf, chci poslat další fotku, ale zjišťuji, že mi nejde internet. Zkouším v telefonu, co se dá, ale marná snaha. Jsem trouba, že jsem si aktivní datový roaming předem nezkontroloval. V rozhozené náladě přibíhám na hlavní silnici. Zde si uvědomuji další chybu, kterou jsem udělal. Když jsem plánoval trasu, jako poslední změnu jsem udělal přesunutí trasy z cyklostezky na mnohem kratší hlavní silnici. Jenomže až teď na místě zjišťuji, že je to hlavní silnice ze Znojma na Hollabrunn. Tedy rychlá silnice plná aut, ale hlavně bez krajnice. Zařazuji vysoký rychlostní stupeň a s vytřeštěnýma očima vyrážím směrem k městu Hollabrunn. Za sebou mám 76 km za 10 hodin.

Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg

Míjející kolony aut mě dost znervózňují a mám z toho zvláštní pocit. Jsem sice zvyklý běhat po hlavních silnicích, ale tady mi to nějak nesedí. Po necelých dvou kilometrech u obce Jetzeldorf tedy opouštím silnici a přeskakuji příkop na pole. Pokračuji v kukuřici asi další kilometr až k polní cestě, kde jsem zahlédl stát naše auto. Říkám taťkovi, že po této silnici nepoběžím, takže se dívám do mapy a plánuji, jak se dostanu na dříve zmiňovanou cyklostezku, která leží o pár kilometru dále mezi poli. Co mě ale vadí více, je ten internet. Lidé mě sice sledují pomocí GPS, ale bez těch fotek a komunikace s nimi je to takové prázdné. Kdybych měl normální tarif, tak by to šlo zařídit raz dva, ale s firemním číslem je to horší. Volám tedy do práce, aby mi poslali číslo na náš Service Desk. Pošlou rovnou dvě. Bohužel obě dvě končí kdesi v rakouském záznamníku s tím, že mám asi špatné číslo a to i přesto, že použiji předvolbu České republiky. Ve špatné náladě tedy vyrážím kousek po hlavní silnici dál, abych po pár set metrech odbočil na polní cestu. Jak se přibližuji k cyklostezce, napadne mě další možnost. Volám bratru Tomášovi do Třebíče a celou situaci mu vysvětluji s tím, ať na ty čísla zavolá on, který má stejný firemní tarif a zkusí to zařídit. Po dlouhé době čekaní, během které jsem neplánovaně přeběhl táhlý kopec, mi volá zpátky, že do firemních čísel lze zasahovat jen v pracovní dny. Takže mám smůlu. Nejvíce mě ale doráží fakt, že roaming existuje, co si pamatuji, ale 15. června tedy za 5 dní bude zrušen. Kdybych se tedy nesnažil vyjít vstříc lidem v Třebíči, kteří stejně nepřišli, tak bych běžel až příští týden a už bych mohl vesele internetovat. Mobil mizí v kapse a já sbíhám do obce Kalladosrf, kde se setkávám s taťkou. Lupnu tam jeden stroužek melounu a pokusím se o poslední možnost. Prohodím si moji SIM kartu s taťkou. To jsem si pomohl! Nejenže taťka také nemá datový roaming, ale on nemá ani obyčejný roaming, takže nemůže dokonce ani volat ani psát. Jinými slovy telefon na nic. Pokud se tedy špatně domluvíme na dalším setkání, může z toho být docela velký problém. Připadám si jak blb, že jsem to neověřil ještě doma při plánování celé akce. Další zkušenost pro příště. Tím končím svoje snažení a doufám, že budu potkávat nějaké free Wi-Fi. Přes Wullersdosrf, Hetzmannsdorf a Aspersdorf přibíhám po západu slunce do města Hollabrunn. Po 13 hodinách a 20 minutách mi do stovky chybí jen 2 km.

Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg

Na benzínce překvapivě žádná free Wi-Fi není, ale náměstí naštěstí nezklame. Sedám si tedy na obrubník vedle diskotéky a odesílám informační fotku, kde ve zkratce zmíním aktuální problémy. Prokličkuji městem a už za tmy opouštím Hollabrunn po vedlejší silnici přes obce Sonnberg, Dietrsdorf a Breitenwaida. Odbočím na cyklostezku, která se po chvíli změní na štěrkovou cestu, což není pro mé unavené nohy moc příjemné. Když proběhnu přes obec Kleedorf, je z ní najednou nádherná asfaltka. Při svitu úplňku přibíhám do obce Puch, kde se vracím zpět na silnici. Pokračuji přes Oberru?bach a Niederru?bach, kde se přímo u posledních domů překvapivě připojím k Wi-Fi. Jak pomalu klesám k Dunaji, v dálce už dlouhou dobu vidím cosi velkého, co výrazně červeně bliká. Je to takový ten otravný bod, ke kterému stále běžím, ale přitom vypadá stejně daleko. Přes Stetteldorf am Wagram so dostávám do obce Neuaigen, kde se musím s taťkou na chvíli rozloučit, protože mě čeká jakási polní cesta přímo až k Dunaji. Prvně ale musím přeběhnout dálnici S5, což se mi na první pokus nepodaří, protože odbočím kamsi do lesa. Až následně trefím most. Na mapě cesta vypadala jako krásná, zpevněná, ale realita je uježděný štěrk, takže mi opět trpí kotníky vyvracením. Po pár kilometrech přibíhám k obřímu mostu Rosenbrücke přes který se dostanu kolem hlavní silnice na druhou stranu Dunaje. Pokračuji po cyklostezce až k prvním mostu přes přítok Dunaje Gro?e Tulln, kde opět přebíhám na druhou stranu a po chvíli se setkávám s taťkou u zavřené benzínky. Domlouváme se, že po cyklostezce kolem řeky poběžím dál a jen si upřesňujeme místa, kde na mě bude čekat. Je tma jako v pytli, u řeky toho moc nevidím a začínám cítit, že nějak moc zívám. A jéje. Spací krize přichází. Okolo obce Asparn se dostanu do obce Langenrohr, kde na mě taťka čeká. Moc dlouho se ale nezdržím a pokračuji po stejné cestě do Judenau. Protože se při běhu párkrát kvůli ospalosti zastavím, vím, že jde pomalu do tuhého. Už přemýšlím, kam si lehnu, ale protože taťka mi mezitím vysvětluje, že kolem řeky mi to už nedoporučuje, protože se má cesta změnit na turistickou, částečně mě to přejde. Měním tedy trasu a běžím raději po silnici. Ovšem ospalost se opět dostavuje, takže už reálně hledáme, kam složit hlavy. Na začátku obce Sieghartskirchen mi taťka ukazuje krásné místo kus nad silnicí. Je rozhodnuto. Potřebuji se na chvilku prospat. Odbočíme tedy ze silnice na přírodní parkoviště. Až do této chvíle jsem téměř nepřetržitě uběhl 139 km za 19 hodin a 50 minut. Na trávu si dávám deku a lehám si do spacáku vedle auta, ve kterém se natáhl taťka. Je před 4 hodinou ranní a pomalu svítá, když zavírám oči.

Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg

Probouzím se o hodinu později, když už je světlo. Taťka stále spí zalomený v autě. Jak se začnu vrtět, probudí se také. Dám dohromady běžecké věci, něco sním a vyrazím dále na cestu. Za obcí Sieghartskirchen už vychází slunce, takže se začíná zvedat i teplota. Z Třebíče jsem vyběhl jen v kompresním nátělníku a vydržel jsem v něm i přes noc, ačkoli bylo chladněji. Hned od rána pomalu stoupám, protože jsem přímo pod Alpami. Následují obce Rappolterkirchen a Tirolersiedlung. Když se dostanu k osamocené restauraci Fink in der Au, vbíhám do lesa, protože dle mapy silnice zbytečně zahýbá někam stranou, aby se potom vrátila. Přes les by to mělo být kratší i s menším převýšením. Ze začátku pomalu stoupám po zpevněné široké cestě. Za chvíli odbočím na úzkou turistickou pěšinu a cesta začne strmě stoupat. Do toho přibývá mokré trávy a sem tam nějaká ostružina. Po pár set metrech zjišťuji, že nevidím už vůbec žádnou cestu, ale naopak ostružiny jsou úplně všude. Protože dopředu k silnici je to asi 300 m, nevracím se, ale snažím se projít. Jenže ostružiny se mi zachytávají za boty, za oblečení i za kůži. Občas mi i vytrhnou nějakou niť, takže začínám pěkně zuřit. Když do toho ještě párkrát uklouznu a spadnu do nějaké díry, mám toho dost. Nahlas křičím různé nadávky, ačkoli je mi to stejně k ničemu. Když se po dlouhých minutách dostanu konečně na dohled od silnice, kde už čeká taťka, všude jsou pro změnu kopřivy. Jdu tedy bokem a hledám nějakou pěšinu. Hurá, tady něco je! Dobíhám k autu, kde si hned měním promočené ponožky. Opačným směrem vůbec žádná cesta není vidět, takže kdybych běžel naopak, vůbec bych tam nelezl. Každopádně jsem na vrcholu prvního stoupání a začínám sbíhat dolů kolem osamocených domů. Proběhnu vesničkou Sumersiedlung a po chvíli už jsem dole v údolí ve městě Pressbau. Alpská města většinou leží v údolí, takže jsou neuvěřitelně úzká a dlouhá. Kolem hlavní silnice stojí maximálně tak dvě řady domů. Vytahuji mobil a při běhu hledám free Wi-Fi. Uspěji až po pár minutách, kdy si na chvíli sedám na zahrádku u jedné restaurace. Vybírám jednu fotku z rána a odesílám ji. Celkově mám zatím uběhnuto 154 km za 23 hodin a 50 minut. Za chvíli tedy bude osmá hodina ráno.

Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg

Přede mnou leží druhý hřeben, takže začínám opět stoupat. Zprvu to jde pozvolna, ale postupně se zvedá více a více až přechází v úmorné serpentýny. Po 6 km jsem nahoře. Trochu se občerstvím a začnu klesat na druhou stranu. Podle mapy bych teď měl běžet z kopce rovných 15 km. Lehké? Ani náhodou. Tedy možná první kilometry. Ale potom už začínám trpět, protože každým krokem musím tlumit silné dopady. K tomu začíná pekelně pálit slunce, takže jsem opět jako slaneček. Najednou vidím, jak na mě čeká taťka. Když k němu doběhnu, říká mi, že je tady brod přes potok. Jdu tam a vidím, že by to šlo. Sundám si tedy boty a batoh a na chvíli si lehám do průzračné, ale ledové vody. To jsem přesně potřeboval. Pěkně zchlazený pokračuji v cestě. V protisměru potkávám dva běžce. Zamáváme na sebe. Když se po pár minutách otočím, vidím, že ke mně zezadu běží jiní dva běžci. Protože jsou rychlejší, dobíhají mě o kus dál v obci Klausen-Leopoldsdorf. Promluvím na ně anglicky. Jejich angličtina je na stejně mizerné úrovni jako moje, takže prohodíme jen pár vět. Nakonec mi popřejí dobrý doběh a zmizí kdesi ve vedlejší ulici. Vbíhám na hlavní silnici a stále klesám dolů. Po levé straně mi hučí dálnice, tak tu aspoň nemám moc aut. Po pár kilometrech se opět koupu v potoce. Buď se voda oteplila, nebo já jsem víc přehřátý, protože v ní vydržím výrazně déle. Konečně se dostávám do města Alland, kde moje nejdelší klesání na trati konečně končí. Za sebou mám 175 km za 27 hodin.

Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg

Protože nenajdu žádnou free Wi-Fi, ani se zde nezastavuji, odbočuji doprava a opět začínám stoupat po hlavní silnici vzhůru. Po levé straně se vypíná výrazný osamocený kopec Buchberg se skalnatými svahy. Po 2 km stoupání u obce Groisbach si na chvíli odpočnu u auta. Pak mě čeká kraťoučké klesání a hned potom druhá část těžkého stoupání. Kousek za vrcholem si opět dávám pauzu. Když začnu klesat, mám dlouhou dobu výhled na protější kopce, z nichž některé mají přes 1000 m. Podle mapy vím, že tam někde mezi nimi mě čeká ještě čtvrtý hřeben. Proběhu kolem obce Nöstach a v obci Hafnerberg odbočuji ze silnice doleva, kde mě čeká další zkratka přes les. Tentokrát je značena turisticky, takže věřím, že bude průchodná. Než vběhnu do lesa, mám výhled na vzdálený skalní masiv Peilstein, který je oblíbeným cílem lezců. Aspoň už vím, kam kamarádi jezdí lézt, když o něm mluví. Jen doufám, že toho nebudou využívat když budu chtít jet s nimi. Mohli by mi říct, ať si tam zase doběhnu, že mě zbytečnou nepovezou autem. Lesní cesta je naštěstí v pohodě, jen by to možná chtělo boty do terénu. Protože už nějakou dobu pociťuji podivný pocit v břichu, vyndávám papírové kapesníčky a na chvíli mizím za křovím. Hned se mi běží lépe. Dole na silnici už čeká taťka. Zastavuji se a domlouváme další postup. Nakonec pokračuji na blízkou cyklostezku, která má vést kolem kolejí. Cyklostezka tam opravdu je, jen ty koleje nějaký chybí. Kolem potoku Tristing klesám stále dolů. Po levé straně se mi mezitím pomalu odhaluje skalní hřeben Torstein. Když už po třetím mostě přebíhám na druhou stranu potoku, nevydržím to a jdu se do něj zchladit. Vbíhám do města Schatzen, které plynule přechází ve Weissenbach an der Triesting. Tam mě čeká taťka i free Wi-Fi. Po třetím hřebenu mi hodinky ukazují 187 km za 29 hodin 30 minut.

Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg

Opět začínám stoupat. Nejvíce mě děsí fakt, že tohle stoupání by podle mapy mělo být ze všech čtyřech hřebenů nejprudší. Další informací, kterou jsme vyčetli z mapy, je, že to asi nebude průjezdné autem. Taťka tedy chvíli pojede se mnou a pak se vrátí a celý hřeben objede po hlavní silnici. Po pár kilometrech dobíhám do obce Schromenau, kde se naposledy občerstvuji, protože taťku uvidím asi až na druhé straně. Mezitím, co do sebe cpu nějaké dobroty, se za námi ozve: "Že se na to raději nevybodnete a nejdete na pivo!" "To ano, ale až to doběhneme!" Takto začala komunikace s pánem, který na nás koukal z okna domu. Pochází z Čech a už tu žije 36 let. Informujeme ho o mém běhu. Taťka se ho hned ptá, jestli je tato cesta průjezdná. Prý ano, takže máme po starostech. Ještě se ho zeptáme na počasí. A s odpovědí, že by mělo být hezky, protože pršet má až v úterý, pokračuji v cestě. Cesta sice stoupá, ale já neustále očekávám, kdy přijde to peklo. Dobíhám k hotelu Reischer Jausenstation, kde je velké parkoviště. Všude dokola jsou jen příkré svahy. Tak jsem tady. Protože následující úsek je bez silnice, přezouvám se do bot Hoka One One Stinson 3 ATR. Taťka odbočuje na serpentýny po levé straně a já pokračuji rovně, kde vběhnu do lesa a začnu se škrábat po tak prudké cestě, že to ani nejde běžet. Kolemjdoucí se na moje snažení jen nechápavě dívají. Po asi kilometru jsem nahoře ve stejné chvíli jako taťka v autě. Jsem splavený, jako kdyby mě polili kýblem vody. Opět měním boty zpátky na boty Hoka One One Conquest 3. Začnu sbíhat dolů a přitom si prohlížím obrovský masiv hory Schneeberg, který se konečně celý odkryl. Když se dívám na ty příkré svahy, pomyslím si, že ten závěr bude ještě zajímavý. Po chvíli odbočuji na krátkou lesní cestu, která mi zkrátí vzdálenost dolů k hlavní silnici. Taťka to ale musí objet. Když po kamenech seskáču dolů, sednu si na svodidla a čekám na taťku. Mezitím si připravuji fotku, kterou jako další někde odešlu. Uteklo několik dlouhých minut, ale taťka stále nikde. Tak co teď? Je přede mnou nebo za mnou? Telefon mu nefunguje, takže volat nemá smysl. Pokud čeká někde vepředu, tak na něj čekám zbytečně. Jenže pokud ještě neprojel a já poběžím dál, může potom on zase čekat na mě. Když se opatrně vydám dopředu, zahlédnu ho, jak čeká za zatáčkou. Uf, to se mi ulevilo. Kolem města Muggendorf sbíhám po hlavní silnici do posledního většího města Pernitz. Konečně mám za sebou poslední čtvrtý hřeben. Taktéž se mi podařilo překonat druhou stovku, protože jsem na 204. km za 32 hodin a 30 minut.

Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg

Nyní už mám před sebou jen cestu vzhůru. Ačkoli celým městem probíhám s mobilem v ruce, žádnou volnou Wi-Fi nenajdu. Pokračuji tedy po rozpálené silnici kolem potoku Piesting. Kdykoli se někde přiblížím ke břehu, dívám se, jestli by tam šlo vlézt. Bohužel jsou všude samé kopřivy. Už se ani moc dobře neběží, protože začínám cítit slabou bolest v klenbě levé nohy. Proběhnu obcí Blättertal a až v následující obci Guttenstein se mobil připojí. Hned odesílám připravenou fotku a také informaci, že je to asi poslední zpráva z údolí. Proběhnu obcí a stále běžím kolem potoku. Po pár kilometrech odbočím z hlavní silnice, tak mám menší starost s provozem. Přede mnou se opět otevírá nádherný výhled na celý masiv hory Schneeberg. Začíná mě trochu stresovat, že silnice nemá ani trochu náznaku, že by někde začala výrazněji stoupat. A to už jsem hodně blízko, ale nadmořská výška je jen přes 600 m. Taťka zastavuje u nějakého stavení, kde mají malé jezírko. Rychle toho využívám a naposledy se nořím do ledové vody pod dozorem několika hus. Údolím pokračuji dále. Silnice se sice vlní ze strany na stranu, ale výškové metry přibývají strašně pomalu. Jestli to takhle půjde dál, tak tam asi bude opřený žebřík. Ale hlavně už začínám pajdat, protože bolest klenby zesílila. Míjíme osamocená stavení, sem tam nějakou pilu a kilometry přibývají. Až najednou vidím, že taťka zastavuje. Jsme tu. Konec naší cesty po silnici. Nyní už bude následovat jen stoupání terénem na samotný vrchol. Zaparkujeme tedy auto a začínáme si balit věci. Já si k sobě beru jen nějaké jídlo, protože zbytek ponese taťka v krosně. Ponese tedy dva spacáky, karimatku, věci na oblečení pro oba dva, pití s jídlem a nějakou elektroniku. Je osmá hodina večer a za sebou mám 221 km za 35 hodin a 30 minut. Do cíle mi zbývá 9 km, ale protože jsme stále jen v nadmořské výšce kolem 750 m, musíme vystoupat ještě téměř 1400 m.

Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg

Za začátku jdeme kolem potoku Kalter Gang mezi skalami po široké cestě jen do mírného kopce. To se ale změní hned po kilometru, kdy odbočíme doprava a cesta se strmě postaví. Lesem stoupáme s posledními paprsky slunce, které pomalu ale jistě zapadá za hory. Když odbočíme na ještě strmější cestu, kde už jdeme po kamenech a občas se vyhýbáme potůčkům, taťka začne stresovat, že to nemáme šanci dnes stihnout. Zároveň je vidět, že toho má dost. Zbavuje se tedy jedné PET láhve s vodou, kterou schováme do skály a vezmeme si ji až zítra při sestupu. Za necelou hodinu vylézáme z lesa u horní stanice lanovky Schneebergseilbahn. Je kolem 21. hodiny, slunce už zapadlo a dle ukazatele zbývají na vrchol ještě asi 3 hodiny. To už se panika částečně zmocní i mě, protože vidím skály nad námi, přes které se musíme dostat. Už je fakt šero a já začínám mít dost. Posledním zbytkem lesa se dostaneme pod skály a začínáme šplhat. Občas jen po strmém štěrku, občas po kamenech, ale většinou jsou tu skály, kde se musí lézt po řetězech. Taťka asi chytil druhý dech, protože se mi začíná pomalu vzdalovat. Zato já cítím, jak mě opouští energie. Jsou už i místa, kdy si musím kleknout a nečerpat sílu na další úsek. Protože už jsme z lesa venku a pohybujeme ve výšce nad 1000 m, fouká tu studený vítr. Když tedy dojdu taťku, který na mě čeká, oblékáme si nějaké oblečení a také si bereme čelovky. Zatím je ale máme vypnuté, protože stále na cestu vidíme. I když už je pěkné šero a po slunci zbyla jen rudá záře. Jak šplháme vzhůru, k únavě se přidává i slabé motání hlavy. V hlavě se mi honí černé myšlenky. Zvládnu to vůbec? Jak to vlastně probíhá, kdybych sebou švihnul. Co když to zabalím? Z toho všeho vyplývá jen jedna věc. Jsem uprostřed skály, takže buď musím slézt dolů, nebo to vylézt nahoru. Takže vlastně není co řešit a následuji taťku. Protože z GPS je vidět, že se pohybujeme velmi pomalu, začínají mně chodit povzbudivé SMS. Po nějaké době konečně vylézáme nad skály. Taťkovi se evidentně ulevilo, protože dle jeho slov nechtěl skály zdolávat za tmy. Teď už sice tma je, ale je jasno, takže je pořád na cestu dobře vidět. Před námi je strmý svah, ve kterém vede kamenitá cesta. Taťka se mi neustále vzdaluje, protože já se sotva vleču. Velmi často musím na chvíli zastavit, abych vůbec mohl pokračovat. Vždy, když se začneme přibližovat k horizontu, objeví se za ním další kus cesty stoupající vzhůru. Až najednou po pravé straně se odkryje vrchol. Vypadá to, že jsme blízko. Přehoupneme se přes horizont a před námi se objeví horská chata Fischerhütte, kde máme ubytování. Je půl jedenácté v noci, tak raději jdeme hned dovnitř, abychom se tam domluvili a nechali si tam věci. Jenže nikdo nikdo. Taťka tedy zkouší klepat na různé dveře, až z jedněch vyleze chatař. Vysvětlíme, že jsme to my, co zde máme ubytovaní, ale ještě půjdeme na vrchol. Taťka tedy nechává krosnu uvnitř a oba dva se ještě tepleji oblékáme. Nyní nás čeká poslední kilometr a asi 40 m převýšení, tedy naprostá brnkačka. Sice už se pohybuji jako mátoha, ale přesně ve 22 hodin a 45 minut přibíháme na vrchol hory Schneeberg, který leží v nadmořské výšce 2076 m. Obkroužím párkrát vrchol, aby se zaokrouhlila vzdálenost přesně na 230 km za 38 hodin a 44 minut. Nad námi svítí úplněk a pod námi září města. Protože zde ale fouká silný ledový vítr, máme docela problém pořídit závěrečnou fotku. Jakmile se nám to podaří, vracíme se zpátky na chatu. Přeneseme si věci do pokoje, sundáme oblečení a hned jdeme spát.

Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg

V noci se jednou probudím, protože se mi chce na záchod. To je masakr tam dojít. Nohy bolí jako čert, zem je studená a stále se musím něčeho držet. Ráno se probudíme do téměř jasného dne. Protože je zde Wi-Fi, posílám závěrečnou fotku. Dám se trochu do kupy a jdeme na snídani, protože jsem hladový jako vlk. Povídáme si s chatařem o mém výkonu. Potom se jdeme na pokoj obléct a jdeme ven. Asi dvě hodiny chodíme po vršcích, kocháme se nádhernými výhledy a fotíme. Když se vrátíme zpátky na chatu, rozloučíme se, vezmeme si naše věci a vyrážíme na zpáteční cestu k autu. Čekal jsem, jak to bude obtížné, ale protože jsem se asi chozením dobře rozhýbal, jde to celkem dobře. I po skalách. Dole v lese sebereme schovanou PET láhev a téměř za stejnou dobu scházíme k autu. Dojíme poslední zbytky jídla, narovnáme věci do auta a vyrazíme směrem domů. Ještě se akorát zastavíme u jezírka s husami, kde se naposledy vykoupeme a pak víceméně kopírujeme cestu, po které jsem včera běžel. Ty kopce mi takhle z auta připadají ještě horší. Asi je tedy dobře, že jsem nevěděl, do co čeho jdu. Ve městě Tulln uděláme zastávku na jídlo a pak se ještě zastavíme i v Moravských Budějovicích u zmrzlináře, abychom se osvěžili a trochu si popovídali. Domů přijíždíme až k večeru.

Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg

To jsem se zase jednou spletl. I když vlastně přemýšlím, proč jsem očekával, že to bude pohoda, když jsem běžel do Alp? Alpy přece znamenají kopce. Každopádně se zadařilo. Vzdálenost 230 km patří zatím k mé čtvrté nejdelší trase, kterou jsem uběhl. Ovšem převýšení 3849 m směrem nahoru a 2086 m směrem dolů je už na prvním místě. A z toho mě čekalo 1400 m na posledních 9 km, kdy jsme šplhali na vrchol. I když ten závěr byl dost náročný, potěšilo mě, že jsme ho zvládli za poloviční dobu, než ukazovala turistická značení. Oklika u města Hollabrunn mě nevadí, protože aspoň přibyly nějaké kilometry. Ovšem velice mě mrzí, že jsem si dopředu nezkontroloval datový roaming, abych mohl komunikovat s lidmi, kteří mě sledovali. Pro mne to byl takový nudnější běh. Ale ostatním zbývalo jen sledovat křivku mé GPS. To že bude v půli června teplo, bylo jasné. Jen jsem čekal, že v Alpách bude chladněji. Nebylo. Častokrát jsem se tedy chladil v ledových potocích. Pravděpodobně asi z tohoto mě následující dny začalo silně škrábat z krku, takže jsem skončil na antibiotikách a s mírnou horečkou. Už i tyto poslední řádky píši s ucpaným nosem, občasným zakašláním a celkově bídném stavu. Doufám, že se dám ale velmi brzy do kupy, protože hned na začátku července mě čeká cesta na západ, kde zkusím přeplavat celé Lipno.

Fotky

Fotek: 53 | Velikost: 48,98 MB

nahoru na popis zobrazit článek zpět na seznam

1 2 3 Vše »
(1 - 20 / 53)

Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg
Běh 230 km: Třebíč - Schneeberg

1 2 3 Vše »
(1 - 20 / 53)

nahoru na popis zobrazit článek zobrazit fotky zpět na seznam
Komentáře
Napište první komentář
Show: 2x | Read: 9 min | Update: 2017-10-20 09:53:56 | Script: | Queries: 37 | Kontakty | © Dvořák Štěpán 2007 - 2017 | # # #