Extrém - Adrenalin - Outdoor - Rope Jumping - Kienova houpačka - Lezení - Slaňování - Slackline - Powerbocking - Klusking - Horolezectví - Potápění
Off-limits.cz
Extrémní sporty plné adrenalinu
Věř si a dokážeš vše!
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
Menu
Vyhledávání
Dnes
Nové komentáře
Právě čtené články
Nejčtenější články
Anketa
Odkazy
Proběhlé akce

2018-12-15
Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa

Účast: Dvořák Štěpán

zobrazit článek zobrazit fotky zobrazit videa zpět na seznam

2018-12-18 12:31:14 | Aktualizace: 2019-09-18 10:33:56 - Dvořák Štěpán

Na závodě Pražská stovka 2018 jsem se umístil na 14. místě z celkem 317 závodníků, když jsem 125 km dlouhou trať s více než 4500 m převýšení zdolal za 16 hodin a 53 minut.

Od srpna letošního roku se mi moc nedaří. Teď nemyslím výkonnostně, ale zdravotně. Zlobí mě totiž achilovky a ani doktoři zatím na nic nepřišli. Zrušil jsem kvůli tomu všechny závody, protože ta bolest za to prostě nestála. Po několika návštěvách u fyzioterapeutky se to ale začalo výrazně lepšit, tak jsem si řekl, že se tedy letos ještě jednoho většího závodu zúčastním. Od kamarádky jsem získal pár dní před startem registraci, protože na začátku registrace na podzim mě ještě nenapadlo, že bych se účastnil. Neměl jsem tedy vůbec žádné velké ambice. Jen jednu. Dorazit do cíle. V plánu jsem měl už od začátku běžet pomalu a případné taktizování řešit až za půlkou podle únavy a pocitu. Zároveň jsem tím chtěl odstranit fatální chybu z minulého roku, kdy jsem se sice do 70 km držel na prvním místě, ale pak mně shořela stehna jak kus papíru, a já byl vůbec rád, že jsem došel na občerstvovačku do obce Těptín, kde jsem závod po 140 km předčasně ukončil. U pořadatelů jsem si opět dopředu ověřil, že je možné s sebou mít doprovod, abych nemusel vše táhnout na zádech v batohu. Tentokrát se mnou jela kamarádka Radka, ke které se ještě na poslední chvíli přidal i taťka. Vybavení jsem s sebou měl snad na všechno možné počasí, protože třeba u nás na Třebíčsku napadlo dva dny před startem přes 10 cm sněhu, ale u Prahy zatím bylo stále sucho. Jistý byl jen slabší mráz.

Do Prahy jsme přijeli už v pátek v pozdním odpoledni, abychom se stihli ještě trochu vyspat. Před 23. hodinou jsme vstali, připravili se a vyrazili na start. Po sněhu stále ani památky a ani předpověď nic neslibovala, takže jsem všechny doplňky na běh ve sněhu a ledu nechal v autě. Vyzvedl jsem si závodnickou kartu s čipem a popovídal si s pár lidmi, na které jsem se těšil. Pak jsem se přesunul ke startu, kde už se tlačilo pár stovek závodníků s čelovkami. Přesně o půlnoci z pátku na sobotu se odstartoval jubilejní 25. ročník závodu Pražská stovka. Čekala náročná kopcovitá trať dlouhá 125 km s převýšením více než 4500 m. Sice jsem plánoval, že vyběhnu zvolna, ale až takhle jsem si to nepředstavoval. Protože se startovalo malou brankou, kam se vešel jen jeden člověk, a já přišel moc pozdě, tak trvalo několik minut, než jsem se z těch 317 lidí skoro jako poslední dostal na řadu. První kilometry mně připomínaly půlmaraton z minulého roku v Olomouci, kde jsem také startoval někde u konce, a pak předbíhal tisíce závodníků. Tady to naštěstí byly jen tři stovky. Na první čipovou kontrolu po 18 km v obci Dolní Břežany-Jarov jsem doběhl na 41. místě v čase 2 hodiny a 4 minuty. Pak se to trochu uklidnilo, protože mezery mezi závodníky se začaly výrazně natahovat. Mohl jsem tak běžet vyrovnaněji a neřešit kde, koho a jak po úzké lesní cestičce předběhnu. Naopak jsem musel dávat pozor na značení, protože v tomto úseku byla trať značena asi nejhůře. Už tou dobou jsem ale začínal cítit, že se to achilovkám moc nelíbí. Druhá čipová kontrola byla v obci Davle po 35 km. Doběhl jsem na 28. místě v čase 4 hodiny a 4 minuty. Protože jsem trochu cítil žaludek, strávil jsem pár minut na záchodě. Další noční úsek vedl přes kopce do Štěchovic, kde jsem zavzpomínal na loňské jaro, protože jsem tudy běžel 402 km přes Českou republiku z jihu na sever. Následoval přeběh lesem, kde jsem neplánovaně musel zmizet za keř, protože mě začalo nepříjemně zlobit břicho. Seběhl jsem na naučnou stezku Svatojanské proudy u Štěchovické přehrady. Nebylo zde sice nijak velké převýšení, ale cesta se stále klikatila kolem břehu po kořenech a kamenech, takže to zase tak odpočinkové nebylo. Bohužel byla také stále ještě tma, takže jsem si nemohl dostatečně užít cestu, která mě místy vedla po nádherných vyhlídkách nebo dlouhými chodbami vytesanými ve skalách. Zde jsem pocítil první krizi, kdy jsem začal zpomalovat a skákající čelovky závodníků za mnou se nebezpečně přibližovaly. Tento pocit únavy jsem dával za vinu rozhozenému trávení, které ze mě živiny dostalo rychleji, než jsem je stihl strávit. Ve chvíli, kdy se dva závodníci dostali asi tak 10 metrů za mě, nastal zajímavý obrat. Oni mě totiž nepředběhli, ale naopak se zase začali rychle vzdalovat. Kolem přehrady a stále za tmy jsem se dostal nahoru na hráz Slapské přehrady. Zde jsem opět zavzpomínal na letošní začátek letních prázdnin, protože kousek odtud jsem vylézal z vody po přeplavání celé vodní drže Slapy dlouhé 42 km. Následovalo přeběhnutí pole a čekala mě třetí čipová kontrola v obci Nová Rabyně po 58 km. S časem 7 hodin a 3 minuty jsem byl už na 18. místě. Tentokrát jsem se trochu zdržel, protože jsem opět navštívil záchod, ale také jsem si dal gulášovou polévku s chlebem a limonádu.

Trochu odpočatý a posilněný a jsem vyrazil do druhé poloviny závodu. Sice bylo zataženo a občas spadla nějaké vločka, ale už bylo denní světlo. Po několika odbočkách a dlouhém úseku plného popadaných stromů jsem se dostal na druhou stranu Štěchovické přehrady, kde jsem doběhl Tomáše Kadlece, který byl minulý rok třetí. Sladili jsme tempo a povídali si. Doběhli jsme na vyhlídku Máj, kam už jsem se chtěl dlouho podívat. I když teda za lepšího počasí. Tam jsme zjistili, že někdo poničil velký kus značení, protože buď chybělo, nebo se válelo strhané na zemi. Obratem jsem to dal vědět pořadatelům. Při společném běhu jsme předběhli ještě pár závodníků a přimíchali se do jiné kategorie, která běžela poloviční vzdálenost. Tím jsem ztratil pojem a umístění. Kolem řeky Sázavy, kde jsme museli čekat, až myslivci odeženou prasata, tak jsme doběhli opět do obce Davle, kde byla po 80 km čtvrtá čipová kontrola. S časem 10 hodin a 15 minut jsem byl na 13. místě. Opět společně jsme pokračovali přes obec Líšnice, kde začalo sněžit a foukat silný ledový protivítr. Naštěstí jsem byl dobře oblečený. Při sbíhání lesem do města Dobřichovice jsem ale spadl do další krize. Jak bývá zvykem, tak hovory utichly, a já se začal užírat vlastními myšlenkami. Z kopce mi to nechtělo běžet, a pak už ani po rovině městem. Cítil jsem se vyčerpaně a nepříjemně mě bolely achilovky. Co bylo horší ani nelze říct. Doufal jsem, že tedy aspoň do kopců přejdu do chůze a nějak to půjde. Ale nešlo to. Achilovky mě začaly při stoupání na Karasovu vyhlídku tak šíleně bolet, že jsem musel po každém kroku udělat pauzu, abych tu bolest vůbec vydržel. V té době mi všichni běžci včetně Tomáše utekli. Pak se ale stalo něco, co ani do dneška nechápu. Když ta bolest byla už tak nesnesitelná, že jsem ani slzy nedokázal udržet, řekl jsem si, že končím. Tedy přesněji, že dojdu k nebližší čipové kontrole a tam skončím. V tomhle stavu to prostě dál nešlo a to doslova. Jenomže přesně v té chvíli, kdy mi tato myšlenka proběhla hlavou, tak bolest achilovek okamžitě přestala a já ucítil ohromný nával energie. Nechápal jsem to, ale ani neřešil. Prostě jsem do toho šlápl, během pár minut všechny závodníky předběhl a připojil se opět k Tomášovi, se kterým jsem za společného povídání došel po 103 km k páté čipové kontrole v obci Černošice. S časem 13 hodin 32 minut jsem byla na 14. místě. Opět jsme se chvíli zdrželi a dali si vývarovou polévku. Protože se ale začali objevovat závodníci, které jsme předtím předběhli, rychle jsme se dali na cestu. Můj stav se sice opět zhoršil, ale protože vidina cíle byla silná, tak jsem nepřestával. Po rovině jsem běžel normálně, z kopců už mě bolely prsty v botách, jak do nich neustále narážely a do kopců to bylo peklo. Achilovky totiž opět bolely. Tentokrát jsem se ale vždy zakousl a se slzami každý kopec bez zastávky zdolal. Zároveň mně začínala vadit zima a studené ruce v propocených rukavicích. V obci Velká Chuchle po 117 km byla poslední šestá čipová kontrola. S časem 15 hodin a 34 minut jsem si stále držel 14. místo. Zde bohužel zazmatkovala kamarádka Radka, která mi s taťkou dělala doprovod v autě. Vyrazila mi naproti, ale minula. Nemohl jsem se tedy dostat do auta, ze kterého jsem chtěl doplnit zásoby na závěrečný úsek, vyměnit si teplejší rukavice, ale hlavně si vzít zpátky čelovku, protože už zapadlo slunce. Místo cukrů, kofeinu a iontové nápoje, jsem tak do sebe nacpal kus salámu, špeku, chipsy, doplnil si láhev slazeným čajem a na cestu si vzal do ruky pár suchých krajíců chleba, kterými jsem se málem zadusil. Posilněn jsem byl také ještě značnou dávkou adrenalinu, jak jsem byl naštvaný.

Přeběhli jsme ještě za slabého světla přírodní rezervaci Chuchelský háj dolů k Vltavě. Tam na mě už Radka s taťkou čekali, ale místo čelovky mi podávali jídlo, pití a rukavice. Na čekání, než ji donesou, jsem ale neměl čas, protože jsme běželi celkem tři a do cíle ubývalo už jen pár kilometrů. Znovu a ještě více naštván jsem pokračoval bez čekání dál. Společně jsme po Branickém železničním mostě přeběhli Vltavu, kde jsme opět protnuli moji loňskou trasu přes Česko, a začali stoupat temným lesem. Protože jsem nechtěl nechávat závěrečné závodění na úplný konec, šlápl jsem ho toho a začal jim utíkat. Jenomže jsem ale neměl čelovku a mobil svítil slabě, takže mě Tomáš téměř na každé křižovatce doběhl. Pak to ale v části Hodkovičky vzdal a já získal velký náskok. O ten jsem vzápětí přišel, protože jsem kvůli špatně naplánované GPS mapě v hodinkách omylem běžel půl kilometru jinudy. Naštěstí mně síly vydržely a já tak svůj náskok udržel až do cíle. Doběhl jsem tedy celkově na 14. místě s časem 16 hodin 53 minut a 16 vteřin. Na nic jsem nečekal a šel si do auta pro věci. Osprchoval jsem se a až pak jsem se zastavil a pozoroval ostatní dobíhající závodníky. S těmi, co znám, jsem si chvíli povídal. Po asi dvou hodinách jsme si zajeli na jídlo a pak už vyrazili zpátky do Třebíče, kde nás přivítala pohádkově zasněžená krajina.

Do cíle jsem dorazil, takže jsem plán splnil. A když si vezmu, že jsem doběhl 14. z 317 závodníků, tak je to i celkem dobré umístění. Trochu to jen kazí fakt, že vítěz (Hruška Zdeněk) vyhrál o 2,5 hodiny, a dokonce mě předběhla i jedna žena (Ševčíková Petra). Minulý rok jsem se se Zdeňkem držel ve vedoucí skupině do 70 km. Letos už měl po dvou hodinách téměř půlhodinový náskok. Nejvíce mě ale zajímá, co mám vlastně s těmi achilovkami? Sice mně ke konci neskutečně bolely, ale stejně mě dál pustily a celou trasu jsem uběhl. Dokonce už po dvou dnech po závodě jsem o nich při běhání téměř nevěděl. Plán je tedy jasný, dát nohy do pořádku, protože v tomhle stavu si o nějakém lepším umístění můžu nechat jen zdát. Poděkování patří Radce i taťkovi, kteří v autě přejížděli mezi občerstvovačkami a dělali podpůrný tým. Naštěstí ale počasí bylo vyrovnané a trať relativně krátká, takže kromě jídla a pití jsem toho už moc nepotřeboval. Chyba před cílem mi ale pěkně zavařila, protože běžet pár kilometrů po tmě lesem do cíle, když jsem měl za zády závodníky, moc příjemné nebylo.

Pražská stovka 2017 | Pražská stovka | Suunto Movescount | Facebook

Článek

nahoru na popis zobrazit fotky zobrazit videa zpět na seznam

Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa
Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa

Páteční ráno nezačíná právě nejlépe. Včera jsem šel spát velmi brzy, takže se dle plánu probouzím před šestou hodinou ráno. Jenomže s velmi nepříjemnou bolestí zad. Pravděpodobně mně asi v týdnu prochladly při jednom běhu do práce v silném větru. První minuty se ani nemůžu pořádně ohnout, abych si nazul ponožky. Když k tomu připočtu, že od srpna bojuji s achilovkami, tak se rozhodně necítím na to, že bych měl o půlnoci startovat na téměř celodenním závodě. Po obědě se přesto začnu chystat. V okolí Prahy sice není žádný sníh, ale protože u nás napadlo v týdnu kolem 10 cm, tak si pro jistotu připravuji i doplňky na běh ve sněhu a ledu. Ve 14 hodin přichází taťka a čekáme na Radku, která dojede o pár minut později. Nanosíme věci do auta a vyrazíme do Jihlavy a poté po dálnici do Prahy. Kolem 18 hodiny se ubytováváme v hotelu jen 2,5 km od startu. Sním jeden hermelín s rohlíky a jdeme spát. Ve 20:40 nás probouzí budík. Opět sním další hermelín s rohlíky a začnu se oblékat. Teploty by se podle předpovědi měly přes noc pohybovat kolem -4 stupňů a přes den kolem -1 stupně. Není to sice nějak výrazná zima, ale i přesto si oblékám zateplené kompresní kalhoty i triko, které mají údajně fungovat až do -20 stupňů. Nezapomínám ani kvalitní promazání snad všech záhybů těla. Pár minut po 23. hodině přejíždíme autem na start k základní škole profesora Švejcara. Lidí je všude mraky, takže se procpu k registraci, kde musím ještě jednou vyplnit své údaje na závodnickou kartu a dostanu čip. Mezi závodníky míjím běžce jako je David Kuneš nebo Petr Hének, se kterými prohodím pár slov. Nakonec potkám i poprvé osobně Lenku Vacvalovou, se kterou jsem se předem domlouval, že si před závodem popovídáme. Po krátkém rozhovoru do videa se vracím do auta, abych do batohu doplnil všechny potřebné věci na závod. Nezapomínám si zapnout GPS tracker, aby doprovodný tým mohl sledovat, kde přesně se při závodě budu nacházet. Potom už odcházím za školu, kde se venku mačká přes tři stovky závodníků.

Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa
Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa

Mám v plánu nepřepálit začátek. To znamená běžet prvních pár desítek kilometrů maximálně do rychlosti 9 km/h, a pak se uvidí. Minulý rok jsem vystartoval s rychlostí 11 km/h, což mi sice umožnilo vést závod prvních 70 km, ale pak už to nohy nedávaly a já po 140 km skončil v takovém stavu, že jsem byl rád, že jsem vůbec dolezl na občerstvovačku do obce Těptín, kde jsem závod vzdal. Protože jsem na start přišel asi dvě minuty před půlnocí, můj plán mi vychází až přespříliš dokonale. Když se totiž přesně o půlnoci z pátku na sobotu odstartuje, nic se neděje. Při startu se totiž probíhá malou brankou velikostně tak akorát pro jednu osobu. Čekám tedy několik minut, než přes tři stovky závodníků projdou brankou a uvolní místo. Pak konečně zapínám čelovku a vybíhám na trasu. No, vybíhám. Spíše vcházím. Lesní cesta Píšovickým lesem je tak úzká, že se vedle sebe vejdou tak maximálně dva lidé. Zařadím se tedy do zástupu a posilním svítícího hada vedoucího, kam až oko dohlédne. Po pár set metrech se za silnicí cesta rozšíří, takže je možné začít trochu běžet. Začínám se tedy pomalu prodírat dopředu. Situace mi velice připomíná půlmaraton z minulého roku v Olomouci, kde jsem také kvůli startu ze zadní části potom až dokonce závodu jen předbíhal závodníky. Tenkrát jich ale byly tisíce. V parku Kamýk, přibíhám k velkému houfu závodníků, kteří čekají, až si budou moci označit první kontrolu K1. Opět se prodírám dopředu a předbíhám Lenku Vacvalovou a po chvíli Tomáše Zahálku. Cesta se dále klikatí lesem naproti Zbraslavi. Na Keltské stezce mě docela překvapí tři rychlí běžci, kteří běží v opačném směru, tedy proti nám. Až později se dozvídám, že minuli kontrolu K2, tak se pro ni vraceli. Po prudké a kamenité stezce sbíhám na Nickerleho vyhlídku, kde leží kontrola K3. Jednalo se ale o slepou cestu, takže musím stejně jako všichni ostatní zase zpátky nahoru. Cesta se stále klikatí nahoru a dolů v lesích poblíž Vltavy a já dobíhám Dušana Kopečného. Při traverzování po hraně prudké stráně a dívání se do té černé hloubky si říkám, že teď bych nechtěl zakopnout a skutálet se tam. V té chvíli Dušan přede mnou zakopne a oba jsme rádi, že zůstal ležet jen na cestě. Pád odůvodňuje tím, že si vzal boty s hřeby, které na suché a zmrzlé zemi mají spíše negativní účinky. Po prudké kamenité cestě sbíhám k železniční trati, kolem níž se dostávám do obce Dolní Břežany-Jarov, kde je první čipová kontrola. Těchto prvních 18 km jsem uběhl za 2 hodiny a 4 minuty, takže jsem se prodral na 41. místo.

Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa
Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa

Od taťky si akorát vyměňuji láhev s pitím. Před opuštěním kontroly se ještě dozvídám, že na vítěze ztrácím půl hodiny. Následují serpentýny lesem nahoru a poté zase seběh dolů do obce Vrané nad Vltavou. Tímto způsobem cesta pokračuje dalších několik kilometrů jen s tím rozdílem, že je daleko hůře značená. Někdy několik minut nepotkám jedinou značku, což není ještě tak hrozné, protože stačí běžet stále rovně. Horší ovšem je, když narazím na lesní křižovatku, kde opět není jediná značka a správná cesta znamená odbočit vpravo. V tomto případě jsem velice rád, že jsem si do hodineknahrál GPS trasu, podle níž si trasu pravidelně kontroluji. Aspoň že jsou značky z reflexního materiálu, takže když už někde jsou, tak jsou při nasvícení nádherně vidět. Už od začátku závodu mám ale pocit, že oproti minulému roku je trať letos o dost hůře značena. Následuje celkem náročný úsek ve stráni kousek od Vltavy, kde už je mi jasné, že achilovkám se to dnes moc líbit nebude. Opět následuje výšlap nahoru, abych poté mohl seběhnout zpátky k Vltavě do obce Davle. Silnice procházející Davlí mi nechá vzpomenout na loňské Velikonoce, kdy jsem tudy probíhal 402 km přes Českou republiku z jihu na sever. Dnes jen po starém Davelském mostě přebíhám na druhou stranu řeky, kde se po pár set metrech nachází druhá čipová kontrola ve vzdálenosti 35 km od startu. S časem 4 hodiny a 4 minuty jsem zatím na 28. místě. První věc, kterou udělám je, že navštívím záchod, protože už mám několik desítek minut zvláštní pocit v břichu. Potom následuje opět výměna láhve a doplnění tyčinek, které už jsem začal po cestě pojídat.

Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa
Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa

Vyrazím na cestu po nábřeží, po kterém následuje prudký výšlap do obce Sloup. Hned na to se cesta opět stáčí a sbíhám zpátky k Vltavě. Oběhnu kostel sv. Kiliána a opět šlapu lesem vzhůru tentokrát do obce Hvozdnice. A jak je asi každému jasné, cesta se opět láme a sbíhám dolů. Zastavuji až u Vltavy v obci Štěchovice, kde potkávám doprovodné vozidlo hned vedle tajné kontroly. Jen se napiji a pokračuji v běhu, při čemž předbíhám malou skupinku závodníků, která mezitím zůstává na občerstvovačce. Stoupám lesem vzhůru a stále si kontroluji záda. Zatím je to dobré, protože nikoho nevidím. Když se cesta zlomí a začne klesat, zabručí mi v břichu takovým způsobem, že musím zastavit. Vytahuji kapesníky a mizím za keřem. Po pár minutách se mírně odlehčen vracím na trasu. Sbíhám až dolů ke Štěchovické přehradě, kde se napojuji na naučnou stezku Svatojanské proudy, která těsné blízkosti kopíruje břeh. Běžím proti proudu téměř po rovině, kde musím ale překonávat všechny možné nerovnosti jako kameny, kořeny nebo výšlapy na skály. Tím se úsek výrazně komplikuje. Každý krok je jiný a nelze běžet v jednom tempu. Pravděpodobně i s faktem, že mě prohání špatné trávení, začínám cítit únavu a mírně zpomaluji. Že to není jen pocit, potvrzují přibližující se světla za mými zády. Když se po několika dlouhých minutách první dva závodníci dostanou jen pár kroků za mě, najednou zpomalí a začnou se opět vzdalovat. To mi dodá trochu pozitivní energie. Lesní cesta se najednou změní ve stezky procházející kolem skal, po skalách a dokonce i uvnitř skal. To vše je ještě zpestřeno výhledy ze skal zpátky do údolí. Celou tuhle krásu jen kazí fakt, že je tma jako v pytli, takže si musím na vše svítit čelovkou. Někdy se sem budu muset vrátit a proběhnout se zde za jasného a teplého dne. Na konci nebo spíše na začátku Štěchovické přehrady vybíhám po nekonečných schodech nahoru do obce Třebenice. Potom následuje silniční úsek ke Slapské přehradě. Když přebíhám po její hrázi a dívám se na černou hladinu, vzpomínám, jak jsem na začátku července kousíček odtud vylézal z vody po přeplavání 42 km od jejího začátku. Takhle na první pohled byly podobné podmínky. Byla noc, tma a nepříjemná zima jen pár stupňů nad nulou. Přes les a pole sbíhám k obci Rabyně do části Nová Rabyně, kde se po 58 km nachází třetí čipová kontrola. S časem 7 hodin a 3 minuty jsem už na 18. místě. Ihned zamířím opět na záchod. Po návratu si dávám gulášovou polévku s chlebem. Hned na to si všímám, že u vedlejšího stolu sedí Jiří Štos, kterého znám z různých závodů, kde obvykle soupeříme o lepší umístění. A koukám, že dnes není výjimkou. Během občerstvování tedy stihneme ještě probrat nějaké věci od té doby, co jsme se na konci jara naposledy viděli na závodě Čertovskej ultratrail 2018. Čas a nově přicházející závodníci mě ale nenechávají v klidu, a tak si vyměním ponožky, vezmu si plnou láhev a doplním tyčinky, abych mohl vybaven a trochu odpočinutý vyrazit na zpáteční o něco delší úsek.

Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa
Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa

Venku už je světlo, ale zase větší zima, protože jsem během sezení vychladl. To se ale po pár minutách mění, protože jsem musel vystoupat od Slapské přehrady nahoru. Docela pozdě si vzpomenu, že mám nasazená sluchátek, tak si je pouštím, aby se mi lépe běželo. Otevírají se mi výhledy po okolních kopcích, jejichž vršky jsou úplně bílé od sněhu. Je to celkem zajímavý pohled, když v okolí není po sněhu ani památka. To se ale může změnit, protože z hustých mračen začíná pomalu sem tam něco padat. Kolem potoku sbíhám k Teletínským vodopádům a opět začínám stoupat. Tentokrát je ale postup dost komplikovaný, proto jsou zde polomy. Cesta tedy nevede rovně údolím, ale klikatí se mezi stromy, které je občas potřeba přelézt nebo podlézt. Je to taková opičí dráha na protažení, kde ani ruce nemají klid. Úplně na konci se cesta ostře stáčí vlevo a začíná se vracet zpátky nad údolím. V těchto místech dobíhám dvojici závodníků, z nichž jeden jen Tomáš Kadlec, kterého si pamatuji z minulého roku, kdy jsme běželi kolem 70. km společně a on nakonec doběhl celkově na třetím místě. Ne že bych ho tedy dnes poznal, ale on sám se připomněl. A jak se zapovídáme, tak si srovnáme tempo a pokračujeme spolu. Další naše kroky nás vedou kolem vyhlídky Bednář na vyhlídku Máj, která je asi nejznámější na celé Vltavě. Už dlouho jsem ji chtěl někdy navštívit. Jen jsem si to představoval za lepšího počasí. Má zde být kontrola K20, ale žádnou nemůžeme najít. Po pár minutách hledání to vzdáváme a jen si uděláme důkazní fotku. Na další části trasy si všímáme, že chybí i značení stromech. Přesněji tedy nechybí, ale válí se po zemi. Pravděpodobně to někdo strhal včetně kontroly. Pro jistotu to dávám vědět hlavnímu organizátorovi závodu (Olaf Čihák). Hned mi odpovídá, že už o tom ví. Vybíháme nahoru do obce Třebsín, kde si v autě měním láhev a odkládám čelovkou, která přes den nebude potřeba. Sbíháme po druhé straně hřebenu dolů řece Sázavě. Zde dobíháme pomalejší závodníky, kteří běží kratší trať. Je sice příjemné potkávat nové tváře, ale na druhou stranu je velice obtížné poznat, kdo běží tu naši hlavní trasu. Oběhneme kopec Medník a pak už kolem břehu pokračujeme po Posázavské stezce k obci Pikovice, kde potkáváme další tajnou kontrolu. Ti nám oznamují, že poslední z hlavní trasy tu byl asi před hodinou. Je tedy jasné, že dlouho nebo spíše až do cíle na nikoho už nenarazíme. Přeběhneme na druhou stranu Sázavy a stále pokračujeme kolem břehu. Mezitím si s Tomášem povídáme o našich nejdelších bězích, o nedostatku spánku a naše zkušenosti s následnými halucinacemi. U železniční stanice Petrov-Chlomek potřebujeme vyběhnout strání nahoru, ale jsme zastaveni myslivci, kteří tu právě loví divočáky. Kvůli bezpečnosti musíme několik minut zůstat na místě a čekat, až prasata proběhnou. Když nás pak pustí, běží nás pěkný zástup, jak se mezitím běžci nahromadili. Po pár kilometrech opět sbíháme k Vltavě v obci Davle, kde už jsme byli někdy v noci. Míříme tedy po pěším mostě na druhou stranu a potom už rovnou ke čtvrté čipové kontrole. Za sebou máme 80 km za 10 hodin a 15 minut, což nám zatím stačí na 13. místo. Tam zjišťujeme, že závodník před námi je Ševčíková Petra a má náskok přibližně tři čtvrtě hodiny. Při občerstvování si vyměním ponožky, vezmu si plnou láhev, a protože mně hodinkyukazují málo baterie, tak je pro jistotu připojím na powerbanku.

Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa
Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa

Po několika minutách opouštíme teplo budovy a vydáváme se nahoru do obce Sloup, ze které pokračujeme do obce Líšnice. Touto dobou už mělo být podle předpovědi relativně teplo. Opak se ale stal pravdou. Začalo sněžit a foukat silný ledový vítr, takže jsem opravdu rád, že jsem dobře oblečený. Horší už je to s mým stavem. Nějak padám do krize, protože cítím, jak se mi běží hůře a přestávám mluvit. Podběhneme dálnici D4 a začínáme stoupat obcí Černolice nahoru k přírodní památce Černolické skály. Přímo pod nimi se nachází další tajná kontrola. Chvíli si zde pobydeme, protože je zde i občerstvení, které se mi v tomto stavu opravdu hodí. Mezím aspoň můžeme pozorovat lezce, kteří právě lezou po jedné ze skalních věží. Když vyrazíme zpátky na trasu, tak Tomášovi říkám, že také rád lezu, ale v tomto počasí by mě to rozhodně nebavilo. Vběhneme do lesa a začínáme klesat. V této chvíli už to rychlostně nedávám, jak mě bolí nohy, zpomaluji a všichni běžci mě začínají pomalu utíkat. Tomáše potkávám až po několika kilometrech dole v obci Dobřichovice, kde ho zastavily klasické trávicí problémy, se který mizí pod mostem přes řeku Berounku. Pokračuji po asfaltové cyklostezce po nábřeží, kde je naprostá rovina. Tak nějak jsem doufal, že se to na rovině rozeběhne, ale nestalo se tak. Stále se mi běží hůře a hůře. Během chvíli mě tedy dobíhá Tomáš a po pár minutách se mi začne vzdalovat. Mezi obcemi Dobřichovice a Karlík běžím po asi kilometr dlouhém chodníku, který je zvláštní tím, že každých pět metrů je tvořeno jiným povrchem, vedle kterého stojí vždy naprosto originální socha. Blížím se k dalšímu kopci, u kterého doufám, že až při stoupání přejdu do chůze, tak se můj stav zlepší. Jakmile ale nohy začnu stavět do svahu, achilovky mě začnou bolet tak ukrutným způsobem, že se musím zastavit. Zkouším jít pozpátku i bokem, ale nic nepomáhá. Bolest je stále ukrutná. Nejhorší je, že už jsem tak unavený, že ani nemám sílu s tím bojovat. Po pár minutách, kdy mi bolestí ukápne i nějaká ta slza, je mi jasné, že takhle to dál nepůjde. Do cíle je to ještě téměř 30 km, během kterých mě čeká mnoho podobných kopců. Jak už jsem psal hned na začátku, šel jsem do toho s vědomím, že nemám v pořádku achilovky, a tato chvíle mi to jen potvrdila. V hlavě tedy nahlas vyslovuji myšlenku, že to ukončím na nejbližší občerstvovačce. Hned nato ale pociťuji, že bolest mizí a zároveň, jak se ve mně hromadí energie. Je to velice zvláštní a nepochopitelné. Moc dlouho nad tím ale nepřemýšlím a nahoru na Karasovu vyhlídku už vybíhám v dobré náladě. Seběhnu zpátky na silnici, kde už do toho výrazněji šlápnu. Než tedy doběhnu k Berounce, předběhnu všechny běžce, kteří na posledních kilometrech předběhli mě a dobíhám i Tomáše, ke kterému se opět připojuji. Opět už za povídání si kličkujeme mezi chatami až do Černošic, kde se po 103 km nachází pátá čipová kontrola. S časem 13 hodin 32 minut jsem se mírně propadl na 14. místo. Na občerstvovačce odkládám powerbanku, protože hodinky už jsou plně nabité. Opět vyměním láhev s pitím a přezuji si nové ponožky. Oba dva si dáme hovězí vývar, který po tomto ledovém úseku bodne. A protože se tu objeví i další závodník z naší kategorie, rychle se vydáváme na další cestu.

Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa
Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa

Chvíli běžíme kolem břehu Berounky a pak začneme stoupat Horními Černošicemi nahoru do lesa. Achilovky už se zase začínají velmi nepříjemně ozývat, ale protože mám tentokrát dost energie, jsem schopný bolesti odolávat a stále stoupat. Nahoře se nachází kontrola K29. Bohužel zde ale chybí fix na záznam v kartě, tak udělám pouze důkazní fotku. Sbíháme do obce Radotín, kde začnu vnímat jak mnou prostupuje zima. Chvíli si myslím, že se ochlazuje, protože akorát zapadá slunce. Jenomže teploměr ukazuje stále stejně, takže to začínám dávat za vinu únavě, kdy už mi energie klesla tak, že se přestávám zahřívat. Nejznatelnější je to na prochladlých rukách. Budu si tedy muset vyměnit na další občerstvovačce rukavice za teplejší. Po vyběhnutí kopce v lese se dostáváme na křižovatku, kde máme dilema, kam běžet dále. GPS mapa v hodinkách totiž ukazuje rovně, ale značky na stromech směřují doprava. Osobně chci běžet rovně podle mapy, ale nakonec mě ostatní přesvědčí, že pokračujeme doprava po značení. Asi největší problém této nesrovnalosti je, že po pár stech metrech dobíháme ke kontrole K30. Kdo tedy běží striktně podle GPS mapy od pořadatele, kontrolu vynechá a v cíli bude penalizován. Blížíme se k Praze, protože přebíháme nad dálnicí D0, která tvoří Pražský okruh. Při probíhání kolem chatové osady Třešňovka začínám cítit, že mě opět zpomaluje únava. Naštěstí se po chvíli dostáváme do Velké Chuchle, kde se po 117 km nachází poslední šestá čipová kontrola. S časem 15 hodin a 34 minut se stále držím na 14. místě. Když si ale na občerstvovačce chci vyměnit věci, zjišťuji, že tu není Radka, která má klíče od auta. Asi mně šla naproti a minula. Dostávám se do nepříjemné situace. Do cíle je to už jen 9 km, takže jsem do sebe chtěl dostat nějaký cukr a kofein, abych své místo udržel a ostatním spoluzávodníkům včetně Tomáše třeba i utekl. Také jsem si chtěl vzít teplejší a suché rukavice. A protože slunce už zapadlo a v lesích začíná být tma, tak jsem si hlavně chtěl vzít zpátky čelovku. Protože ostatní závodníci včetně Tomáše vyráží na trasu, musím rychle improvizovat. Do láhve si naliji teplý čaj, do kterého si extra přisypu cukr. Hledám ještě něco sladkého, ale nic nemůžu najít. Je to tu samé maso, špek, škvarky, knedlíky, rum a slivovice. Na chvíli zaváhám, jestli jsem ještě vůbec na běžeckém závodě. Do ruky si vezmu několik koleček salámu, dva krajíce chleba a vyrážím za ostatními. A Radka stále nikde.

Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa
Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa

Před začátkem závodu jsem si do batohu dal naštěstí jedny slabé rukavice, kdyby byla přes noc zima, takže si je hned nasazuji ještě pod ty, co už mám nasazené. Pak už se pustím do pojídání salámu a chleba. Ten je strašně suchý, takže mi párkrát zaskočí, až se z toho zakuckám. Při výstupu do kopce v přírodní rezervaci Homolka dobíhám Tomáše. Když mu řeknu o tom, že jsem si nemohl vzít svoje věci, tak se sám nabídne, že když to půjde, tak mi půjčí svoji náhradní čelovku, kterou má ve svém doprovodném autě. Lesem v přírodní rezervaci Chuchelský háj přebíháme ke kostelu sv. Jana Nepomuckého. Zde je stejný rozpor mezi GPS mapou a značením, jak před několika kilometry. Opět je správné jen značení, takže najdeme i danou kontrolu. Oběhneme kostel a prudkou strání sbíháme dolů k Vltavě. Rychlost sestupu ale musím brzdit, protože už mě dost nepříjemně bolí prsty na nohách, jak při došlapu vždy narazí do přední části bot. Dole na mě už čeká taťka s Radkou a mají připravenou bednu, kde mi nabízí jídlo, pití a rukavice. Ale čelovka nikde! Taťka mi sice nabízí svoji, ale to je taková bludička, že i můj mobil, který mám u sebe, svítí lépe. Rukavice už nepotřebuji, protože jsem se při posledním kopcovitém úseku v lese docela zahřál. A protože závodníci se mi pomalu vzdalují, tak nemám čas čekat, až se taťka vrátí s mojí čelovkou. S hlasitým nadáváním dobíhám Tomáše a dalšího závodníka, kteří mi zatím odběhli. Jsem značně naštván, protože do cíle jsou to ještě 4 km, kde na mě čeká několik lesních úseků, kde už bude tma jako v pytli. Stát se tohle někde na začátku nebo i v půlce, tak to vůbec neřeším, protože je mraky času to dohnat. Ale teď s vidinou jistého cíle ale se závodníky za zády, může rozhodnout každý detail. Společně přebíháme Vltavu po Branickém železničním mostě, pod kterým jsem na jaře minulého roku přebíhal Česko z jihu na sever. Hned na druhé straně vbíháme do lesa a stoupáme vzhůru k sídlišti. Protože nechci nechat nic náhodě a na poslední chvíli, tak přidávám do tempa a snažím se Tomášovi a dalšímu závodníkovi uběhnout. To se mi sice podaří, ale téměř na každé křižovatce mě Tomáš dobíhá, proto pořádně nevidím na značení. Také docela dost času strávím u kontrol, protože vyndat ve dvou rukavicích poskládanou papírovou závodnickou kartu kvůli označení, chce sakra dobrou obratnost. Nakonec vyndávám mobil a pokouším se s ním svítit na cestu. Dosvit je nic moc, protože mi to osvětluje tak maximálně tu nejbližší značku na stromě. V kombinaci se zvláštním značením, kdy šipka oznamující odbočení je umístěná už 10 m před odbočkou se mi několikrát stane, že odbočím předčasně a pak složitě nabíhám na správnou cestu. Nejvíce deprimující situace nastane u retenční nádrže Hodkovičky. Tomáš evidentně snahu o mé pronásledování vzdal, protože jeho čelovku vidím na opačné straně malého údolí pár set metrů za mnou. Jenomže kvůli tomu, že si nejsem schopný dostatečně osvítit značení na stromech, rozhodl jsem se běžet jen podle GPS mapy. Ve velice krátkých časových intervalech se tedy dívám na hodinky a snažím se držet trasy. Podle ní obíhám celou zmiňovanou retenční nádrž. Když se ale podívám na Tomáše, tak vidím, že běží nejkratší cestou přes hráz a rychle se ke mně přibližuje z boku. Kvůli špatné GPS mapě jsem totiž běžel špatnou trasou, kde jsem si naběhl asi o 200 m více než Tomáš běžící po správném značení. Z několika set metrového náskoku se tedy přibližuje jen na pár desítek. Jak ve mně stoupá naštvanost, tak se mi i zvedá hladina adrenalinu. Díky tomu jsem schopný i přes silnou bolest achilovek ještě trochu zrychlit a přes ulice v Modřanech opět Tomášovi utéct. Podběhnu hlavní silnici a po několika chodnících dobíhám v 16 hodin a 53 minut k základní škole profesora Švejcara. Vběhnu dovnitř a jsem v cíli. S výsledným časem 16 hodin 53 minut a 16 vteřin jsem celkově na 14. místě. Přede mnou je kromě 12 můžu i jedna žena, což je asi nejvíce potupný fakt. Z celkového počtu 317 závodníků už to zase tak špatně nezní. O dvě minuty později dobíhá o jedno místo za mnou Tomáš.

Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa
Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa

Cítím, jak na mně chladne propocené oblečení, a tak jdu rychle k autu, kde si beru věci na převlečení a vracím se do školy. Odcházím do sprchy, kde strávím několik minut sezením pod proudem vody užívajíc si konečně klidu. Když se vrátím mezi ostatní, pozoruji, jak dobíhají ostatní závodníci. Opět potkám Petra Hénka, se kterým prohodím pár slov o tom, jak se mi běželo. Poté ještě čekám asi půl hodiny na Lenku Vacvalovou, která si doběhne pro druhé místo mezi ženami. Po rozloučení odjíždím s taťkou a Radkou o pár bloků vedle, kde se zastavujeme v McDonald's. Po všech těch sladkých doplňcích během závodu jsem rád, že si můžu dát konečně něco smaženého a tučného. Když je dílo dokonáno, odjíždíme po dálnici zpátky do Třebíče. Unavené svalstvo v nohách mě tak strašně bolí, že nevím, jak si sednout. Celou dobu střídám pokrčené nohy, natažené nohy a nohy na palubní desce, abych cestu domů vůbec vydržel. Čím více se přibližujeme na Vysočinu, tím více přibývá sněhu, až je u Jihlavy vše pod souvislou vrstvou. Škoda jen, že to nevydrží do Vánoc.

Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa
Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa

Pokud bych se měl ohlédnout zpátky a něco změnit, tak snad jen ten začátek, kdy bych vystartoval někde z prvních míst, abych se pak nemusel proplétat mezi stovkami závodníků. Zbytek závodu jsem běžel, jak mi tělo dovolilo. Kdybych se pokusil běžet rychleji, pravděpodobně by se achilovky ozvaly o dost dříve a intenzivněji, což by asi znamenalo předčasný konec. Takhle se mi až na dvě krize běželo celkem vyrovnaně. I když mě něco prohnalo střeva na začátku závodu, nevím příčinu. K jídlu jsem si dal, co jím běžně před každým delším během. Takže tipuji, že na tom možná bude mít zásluhu předzávodní nervozita, protože jsem půl roku na žádném pořádném závodě kvůli achilovkám nebyl. Pak je tu ještě problém ke konci závodu, kdy jsem se nemohl dostat k věcem v zamčeném autě. I když se na první pohled může zdát, že za to nemůžu, tak tím, že jsem si s sebou vzal doprovodný tým, tak jsem svoje problémy a zodpovědnost rozšířil i na něj. Kdybych byl sám a vše si nesl na zádech, tak by se to nestalo. I tak ale doprovodný tým přináší mnohé výhody, takže pokud to pravidla budou dovolovat, zůstanu u něj i v budoucnu. Tím jim chci opět poděkovat, že strávili dva dny se mnou a ulehčili mi tak mnohé starosti nejen při závodě, ale při samotné dopravě na závod a zpátky. Abych se příště pokusil o lepší výsledek, bude první krok dát se zdravotně do kupy. Bez toho to prostě nepůjde.

Návrhy pro další ročníky:

  • I když to byla moje chyba, že jsem si nezapamatoval startovní číslo, hodil by seznam na registraci před stratem seřadit podle příjmení a jméno než podle startovních čísel. Z hledání v řádu minut by se to krátilo na pár vteřin.
  • Na startu by se určitě hodilo v rámci možností startovat širším koridorem, aby nedocházelo ke "špuntu" ze závodníků, který se velmi těžko předbíhá.
  • Přes den byla trasa značena černými šipkami na bílých papírech. Vzhledem k tomu, že se jedná o zimní závod, kdy bývá sníh a všechno je také téměř černobílé, tak by se hodilo, zvolit nějaké pestřejší barvy (červená, žlutá, modrá, oranžová). Obzvláště ve chvílích, kdy začalo sněžit a stromy bělat, tak tyto značky přestávaly být dobře vidět.
  • Protože se na trase nachází očíslované kontroly, z nichž některé bývají umístěné mimo plynule vedoucí trasu, tak by se hodilo na každou značku napsat číslo následující kontroly. V případě, že by závodník nějakou kontrolu přeběhl, tak by si toho díky těmto číslům všiml hned na následující značce.

Dodatek:

  • Po každém ročníku se velice živě řeší problém s doprovodem (supportem) na trati. Protože tato možnost není zakázána, je dle slov pořadatele povolena. Před startem každého ročníku si to přímo u pořadatele pro jistotu ověřuji. Pokud bych si tedy podpůrný tým nevzal, jediného čeho bych dosáhl, by bylo, že bych se přesunul do skupiny, která by kritizovala ty, kteří této možnosti využili. Nemám tedy důvod této možnosti nevyužít.
  • Dle slov pořadatele by byl největší problém s kontrolou dodržování tohoto zákazu. Není technicky možné sledovat každého závodníka po celé trati, jestli náhodou nepodvádí a někde nemá podpůrný tým.

Fotky

Fotek: 12 | Velikost: 2,55 MB

nahoru na popis zobrazit článek zobrazit videa zpět na seznam


Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa
Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa
Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa
Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa
Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa
Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa
Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa
Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa
Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa
Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa
Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa
Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa
Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa
Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa
Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa
Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa
Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa
Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa
Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa
Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa
Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa
Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa
Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa
Pražská stovka 2018: Jubilejní trasa

Videa

Videa: 5 | Délka: 00:54:48

nahoru na popis zobrazit článek zobrazit fotky zpět na seznam

Pražská stovka 2018 - 125 kilometrů
Délka: 00:02:31



25. Pražská stovka 2018
Délka: 00:06:36



Pražská stovka 2018
Délka: 00:02:58



#VACVAL125 - Pražská Stovka 2018
Délka: 00:35:17



P100 2018 Pavel
Délka: 00:07:26



nahoru na popis zobrazit článek zobrazit fotky zobrazit videa zpět na seznam
Komentáře
Napište první komentář
Show: 8x | Read: 18 min | Update: 2019-10-12 11:27:37 | Script: | Queries: 38 | Kontakty | © Dvořák Štěpán 2007 - 2019 | # # #