Extrém - Adrenalin - Outdoor - Rope Jumping - Kienova houpačka - Lezení - Slaňování - Slackline - Powerbocking - Klusking - Horolezectví - Potápění
Off-limits.cz
Extrémní sporty plné adrenalinu
Věř si a dokážeš vše!
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
Menu
Vyhledávání
Dnes
Nové komentáře
Právě čtené články
Nejčtenější články
Anketa
Odkazy
Proběhlé akce

2019-04-19 - 2019-04-29
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

Účast: Dvořák Štěpán

zobrazit článek zobrazit fotky zpět na seznam

2019-03-03 18:35:26 | Aktualizace: 2019-06-07 10:50:31 - Dvořák Štěpán

Přeběhl jsem 1035 km přes celé Slovensko i Česko z východu na západ za 238 hodin. Z nejvýchodnějšího bodu SR jsem vyběhl v pátek 19. 4. v 6:00 a do nejzápadnějšího bodu ČR jsem doběhl v pondělí 29. 4. ve 4:00. Každý den jsem spal jen 1,5 hodiny.

Když jsem se minulý rok chystal na přeběhnutí 666 km přes celou Českou republiku ze západu na východ, tak jsem si myslel, že to bude maximum a více už zkoušet nebudu. Jenomže přeběh se i přes zákeřné puchýře celkem vydařil, takže jsem ihned po doběhu začal přemýšlet, co zkusit delšího. Nenašel jsem ale žádnou o pár stovek delší trať, a tak jsem rozhodl zkusit původní délku trasy prodloužit o délku celé Slovenské republiky. Připravovat jsem se začal hned od léta. Zatím jen psychicky. Velká rána ale přišla na začátku srpna, kdy jsem se vrátil z Korsiky, kde jsem proběhal téměř celý ostrov. Začaly mě totiž strašně bolet achilovky. Po návštěvě doktora mně bylo řečeno, že s nimi nic nemám, jen jsou trochu přetížené. Týden odpočinku ale moc nepomohl. Bolest byla tak úmorná, že jsem kvůli tomu zrušil veškeré závody od konce léta až do podzimu. Tím se narušila i má příprava, protože právě od podzimu už jsem chtěl začít řešit tuto výzvu. Dokonce jsem vůbec netušil, jestli ještě něco dlouhého někdy poběžím. Až po návštěvě fyzioterapeutky se od prosince začalo vše pomalu lepšit. Rozhodnutí, že to zkusím, padlo až v únoru. Kvůli tomu mi na přípravou zbývaly jen dva měsíce, což bylo velmi málo. Naplánovat trasu, sehnat sponzory, zapůjčit obytné auto, sehnat podpůrný tým, oslovit některé osoby, jestli se nechtějí také zúčastnit a další drobnosti, které mi postupně zabíraly až pět hodin času každý den. A do toho mě opět začaly víc bolet achilovky, a ještě se ozývat kolena. Od začátku roku ani nebyl pořádně čas na nějaké delší běhání, takže jsem trénoval jen 30 km úseky do práce a z práce. Poslední dny byly opravdu mimořádně hektické, takže ani nezbyl čas na nějaký odpočinek. Dokonce jsem z toho všeho byl tak vystresovaný, že jsem měl strach a poprvé jsem si nevěřil, že to dokážu.

Minulý rok při prvním pokusu o přeběh České republiky jsem skončil v Praze kvůli technické závadě na hodinkách. Letos jsem chtěl předejít případným komplikacím, a tak jsem kontaktoval různé výrobce GPS zařízení. Ani jeden mi ale nemohl garantovat, že jejich zařízení dokáže přesně nahrávat trasu po více než 200 hodin. Nakonec to dopadlo tak, že hodinkami jsem běh vůbec neměřil a jako jediné záznamové zařízení jsem měl GPS tracker. Ten ale neměl žádný vizuální výstup, takže vždy, když jsem se chtěl podívat kolik mám uběhnuto, musel jsem se připojit k internetu. Hodinky jsem používal pouze jako navigaci a stopky. Další problém, který jsem měl minulého roku byly špatné boty a následné puchýře. Letos jsem se připravil lépe. Vzal jsem si s sebou jedny boty do terénu a troje na silnici, abych je mohl střídat. Další změnou při letošní výzvě byl Startovač. Kamarádi mě přemluvili, ať si založím na Startovači projekt, kam by lidé mohli posílat peníze a tím mi finančně pomoci. Nakonec se to ukázalo jako dobrý nápad, protože za celý měsíc se vybralo 56 199 Kč a tím byl projekt úspěšný.

Ani v den odjezdu problémy nezmizely. Spíše se naopak začaly objevovat nové. Sice se celý doprovodný tým setkal dříve, než bylo domluveno, ale odjezd se protáhl o dvě hodiny, takže jsme vyjeli až v poledne. Cesta se nepříjemně protahovala, protože byl den před velikonočními svátky a na silnicích byl chaos. Do toho mně volali redaktoři kvůli článkům a já úplně náhodou zjistil, že mi nefunguje GPS tracker, který měl celou trasu měřit a přenášet živě na internet. Až v Žilině na Slovensku se mi podařilo s technikem z GPS Dozor přijít na to, že chyba byla v powerbance. Takže místo toho, abych pohodlně seděl a kochal se výhledy na stále zasněžené vrcholky Tater, tak se mi ježily vlasy hrůzou. I díky tomu jsme si zapomněli koupit dálniční známku, takže jsme nějakou chvíli jeli načerno. Vše se uklidnilo až večer, kdy jsme projížděli Prešovem. To už bylo vše zařízené, takže jsem zavřel oči a snažil se chvíli odpočívat. Jenže to se moc nedalo. Příjezd na východ Slovenska se výrazně opozdil. Místo osmnácté hodiny večer jsme dojeli až hodinu před půlnocí. Se starostou obce Nová Sedlica jsme se domluvili, že ráno nás vyvezou na hřeben traktorem. Spát jsme šli o půlnoci a vstávali jsme už ve tři hodiny ráno. Žádný kvalitní spánek před výkonem jsem si tedy nedopřál. Traktor nás vyvezl na hřeben, ze kterého už jsme pokračovali po svých. Další hodinu a půl jsme tedy stoupali lesem a po sněhu do 1221 m na horu Kremenec, jejíž vrchol tvoří tzv. Trojmezí. Setkávají se tam totiž tři státy - Ukrajina, Polsko a Slovensko. Ještě než začala samotná výzva, už jsem měl v nohách 4,5 km a převýšení 650 m.

Na Velký pátek 19. dubna 2019 v 6 hodin ráno jsem vyrazil. Následoval seběh o jeden výškový kilometr zpátky do obce Nová Sedlica, kde jsem se celý převlékl na běh po silnici. Dopoledne se běželo dobře. Mírně to klesalo, bylo jasno a svěží čerstvý vzduch. Odpoledne už to bylo horší. Silnice se začala vlnit serpentýnami nahoru a dolů a teploty začaly být velice nepříjemné. Protože to byl první běh od začátku roku, kdy jsem běžel v krátkém oblečení, slunce mě spalovalo do červena, i když jsem se snažil občas namazat. Do toho mě začala bolet stehna i achilovky a běh se začal mírně zpomalovat. Proběhl jsem městem Humenné, které je partnerskou obcí města Třebíče. Bohužel kvůli svátku tu na mě nikdo nečekal. Za městem Vranov nad Topľou začala první noc, kterou jsem celou strávil na hlavní silnici, která je pokračováním dálnice, takže provoz tam byl šílený. Do toho teploty spadly pod bod mrazu, takže jsem i přes dostatečnou vrstvu oblečení vždy po rozeběhnutí dlouhou dobu mrznul. Samozřejmě hned po půlnoci na mě spadla první spací krize, tak jsem si lehnul do auta. Po pár minutách jsem se ale vzbudil, a zbytek času už jsem se jen převaloval. Opět jsem tedy vyběhl, ale opět se mi začalo chtít spát. Zopakoval jsem tedy pokus o spánek, který už byl o něco úspěšnější. První noc jsem tedy ztratil už několik hodin. Druhý den začal proběhnutím města Prešov, kde se ke mně přidal Čech, který tam žije. Přes den se opět teploty vyšplhaly vysoko, takže jsem se nepříjemně pekl. Na pár úsecích mě tam doprovázely děti, které ačkoli běžely pomalu, tak se mnou vlastně závodily, protože jsem větší rychlosti prostě nebyl schopen. Tou dobou jsme zjistili, že díky častému popojíždění a stání auta nefunguje dostatečně lednička, takže se některé věci musely vyhodit nebo rychle sníst. Takhle jsem přišel o několik desítek zmrzlin, které jsem si vezl z Třebíče. Odpoledne jsem přeběhl náročný průsmyk Branisko a seběhl do obce Spišské Podhradie, za kterou pomalu končil den. Začátek druhé noci byl příjemný. Teploty byly o něco vyšší než předchozí den a mírně stoupající hlavní silnice byla téměř bez provozu. Ovšem před půlnocí došlo k velkému problému, protože selhala ruční brzda a auto tak bylo na hodinu a půl nepojízdné. Po celou dobu, kdy jsem mohl běžet nebo spát, tak jsem skákal kolem auta s nejistou vidinou pokračování. Po půlnoci, když se spravilo, tak jsem opět pokračoval v běhu, ale jen několik desítek minut, než mě skolila další spací krize. Po prospání jsem pokračoval do Popradu, kterého jsem dosáhl za svítání. Venku byl ale tak nepříjemný mráz, že jsem asi hodinu jen seděl zdeptaně v autě a vůbec se mi nechtělo ven. Když jsem konečně vyrazil, vůbec se mi několik hodin neběželo dobře. I když jsem měl po pravé straně nádherný výhled na Tatry, já se chůzí vlekl po cyklostezce, koukal se pod nohy a usínal. Vše se otočilo až v obci Lučivná, kde se se udělalo teplo, já si oblékl krátké oblečení a konečně se rozeběhl. Jenže tou dobou jsem měl už přes šestnáct hodin zpoždění.

První polovina třetího dne byla naprosto perfektní. Běželo se v nadmořské výšce kolem 900 m, takže i když svítilo slunce, bylo krásně chladno. A k tomu byly všude kolem mě vidět zasněžené vrcholky Nízkých i Vysokých Tater. Pak to ale opět začalo klesat k řece Váh a teploty šly nahoru. K tomu se mi na chodidlech začaly dělat puchýře a bolestivé ošlapané části kůže. V těchto místech jsem tedy vyřadil boty, se kterými jsem běžel od začátku. Z Liptovského Hrádku do Liptovského Mikuláše jsem běžel za silného provozu po hlavní silnici. Pak začala třetí noc. Ta konečně měla klidný průběh. Stejně jako předchozí noci se u mě střídal doprovod z auta, jen jsme si tentokrát více povídali. Díky tomu se mi podařilo vydržet vzhůru až do rána. Mělo to ale za následek jednu formu halucinací, kdy se mi za běhu a povídání podařilo usnout a začít si se spoluběžcem povídat úplné nesmysly, dokud jsem se neprobudil. Nic z toho jsem si ale sám nepamatoval. Tyto stavy se opakovaly až do rána, kdy jsme si všichni šli u obce Stankovany na chvíli lehnout. Čtvrtý den jsme se zastavili na jídlo v motorestu Rieka, kde jsem si dal smažený sýr a hranolky. Zde jsem měl ohromné štěstí, protože jsem před spolknutím jednoho sousta ucítil v puse drátek, který byl vmáčknutý do sýra. Po reklamaci jídla nám bylo sděleno, že se pravděpodobně jednalo o drát z čistícího kartáče v kuchyni. Po vrácení peněz za jídlo jsme pokračovali dále. Po hlavní silnici a dále kolem řeky jsem se dostal k nejnebezpečnějšímu úseku na celé trati. Musel jsem se přes Strečno dostat do Žiliny. Jenomže jediná cesta tam vedla za plného odpoledního provozu po jednoproudé silnici, která vzniká spojením dvouproudé dálnice a jednoproudé hlavní silnice. Počasí se zde poprvé výrazně zkazilo, protože se zatáhlo, začalo foukat, trochu i pršet a teploty šly pocitově dolů. Doprovod jsem výjimečně nechal v autě a vyrazil sám. Část jsem běžel za svodidly, část okolo železnice, část zarostlými loukami. Místy jsem dokonce traverzoval po skále nebo skákal po kamenech na okraji řeky. Až úplně na konci jsem si cestu krátil, když jsem přeběhl po železničním mostě na druhou stranu řeky, kde se nacházela jen chatová oblast. Úsek to byl velmi náročný a vzal mně mnoho sil, proto jsem se posilnil pár kousky pizzy. Další úsek kolem vodní nádrže Žilina byl pro mě dost nepříjemný. Tou dobou už se ke mně přidal další běžec z České republiky, se kterým jsem proběhl celou Žilinu. Na začátku čtvrté noci jsme začali stoupat do Beskyd, kde se k nám přidal další běžec. Oba už mě doprovázeli minulý rok na posledních úsecích. Nyní jsem s nimi překročil státní hranici a přeběhl celé Beskydy. Zastavili jsme se až několik kilometrů od Vsetína, kdy opět začalo pršet. Toho jsme využili a šli ráno na chvíli spát.

Pátý den po probuzení se k nám přidal hasič, před jehož domem jsme parkovali. Společně jsme ještě za polojasného počasí doběhli do Vsetína, kde se se mnou všichni rozloučili. Už sám jsem pokračoval směrem na Zlín. Kromě toho, že výrazně přibylo kopců, tak se postupně i zatáhlo a začalo občas pršet. I tak se ke mně pár lidí přidalo. Proběhl jsem Holešovem, odkud jsme měli zapůjčené auto a opět se přidali na začátek noci další běžci. Měl jsem sice v plánu doběhnout až do Vyškova, ale spací krize mě zastavila už před Ivanovicemi na Hané. Šestý den ráno jsem si zamáčkl budík, takže jsem spal o hodinu déle, než bylo v plánu. Po vyběhnutí se zjistilo, že jsou vybité baterie v autě a nejde nastartovat. Naštěstí to posádka vyřešila zakoupením kabelů a nastartovali přes jiné auto. Od té doby se raději motor nechával běžet i po zastavení. Kvůli těmto komplikacím jsem musel běžet dlouhý kus bez zastavení. Do auta jsem se totiž dostal až ve Vyškově. Kvůli tomu mě pravděpodobně strašně rozbolela stehna, a já tak následující hodinu běžel dost pomalu. Po cestě mi doprovodný tým koupil hamburger, který byl ovšem tak pálivý, že jsem z něho dostal zimnici. V odpoledních hodinách jsem se po hlavní silnici dostal do Brna, kde už se ve velkém začali přidávat běžci. Dorazil bývalý spolubojovník Kokeš Jiří, který se ke mně přidal i před třemi roky, když jsem přes Brno běžel 300 km z Lysé hory do Třebíče. Na náměstí na mě čekal kamarád Lukáš Charvát z Třebíče, který měl v plánu běžet se mnou zpátky právě až do Třebíče. Díky Jirkovi jsme se všichni mohli osprchovat a pak už ve velkém počtu jsme zamířili do Modřan. Tam se většina odpojila. Ve zbývajícím počtu jsme zamířili do Ivančic. Začala šestá noc. I když se nohy rozeběhly, tak mě začala velmi nepříjemně pálit chodidla. Po bližším prohlédnutí jsme zjistili, že to nejsou puchýře ani ošlapaná kůže, ale že si mi v oblasti prstů tvoří malé ale hluboké prasklinky až na maso. A ty teda dost nepříjemně štípaly. Těsně před druhou hodinou ráno jsme doběhli k Jaderné elektrárně Dukovany, kde pracuji. Tam na nás již čekala velká skupina podporovatelů, kterou dala dohromady paní Štefánková Jana. Po focení jsme byli pozvaní na malé občerstvení. Já jsem opět využil i sprchy. Po asi dvou hodinách jsme všichni společně vyrazili po hlavní silnici na Třebíč. Většina se ale v Dalešicích odpojila a nechala se dovézt zpátky na elektrárnu domluveným mikrobusem. S těmi, co zůstali, jsem běžel už za východu slunce přes Klučov do Třebíče, kde bydlím. Ospalost mě zde dost trápila, protože jsem se místy motal po silnici jako opilý. Začaly se projevovat i další následky oddalování spánku, a to v podobě špatné rovnováhy. Stačilo jen na chvíli zavřít oči a už jsem se padal na jednu stranu.

Před seběhnutím do Třebíče jsem pro jistotu zavolat starostovi, abych měl jistotu, že tam někdo bude čekat. Po cestě jsem navštívil mamku v práci a pak už seběhl podle plánu na náměstí, kde mě přivítali zástupci městského úřadu. Dostali jsme na cestu občerstvení a již s velmi zmenšeným doprovodem jsme opustili Třebíč. Doprovodný tým mezitím zajistil vyprání oblečení, které jsem ještě několik dní potřeboval. Charvát Lukáš, který mě doprovázel až z Brna se odpojil u Červeného mlýna po více než 100 km. Naopak se přidal kolega z práce, který mě asi hodinu doprovázel na kole. U Petrovic mě zastihl fotograf, který pořídil nádherné fotky z dálky. Tento den bylo asi největší horko, které ze mě vysávalo energii. A když k tomu připočtu, že jsem poslední noc vůbec nespal, tak mně začaly krušné chvíle. Motal jsem se po silnici, až jsem se dopotácel do Opatova. Tam padlo rozhodnutí prospat se přes den. Přeběhl jsem tedy ještě do Brtničky, kde jsme se za největšího vedra na chvíli prospali. Zpátky na trať jsem vyrazil v podvečer, když už bylo příjemněji. Při cestě do Třeště nás doprovázeli rodiče Křenové Radky, která jela v doprovodném týmu. Také dorazil reportér z rádia a udělal se mnou za běhu v rámci jeho možností krátký rozhovor. V Třešti se za námi na chvíli přijel podívat Brychta Václav, který dělal řidiče dodávky, když jsem před dvěma roky běžel 402 km přes Českou republiku z jihu na sever. Během sedmé noci jsme se dostali přes Horní Cerekev do Pelhřimova. Těsně před Pelhřimovem jsem si ale šel na chvíli lehnout právě ve chvíli, kdy dorazili další spoluběžci. Ti přijeli z Prahy autem a pak se ke mně nechali odvézt taxíkem. Museli tedy venku počkat, až si plánovaně jeden a půl hodiny pospím. Po probuzení jsem s nimi pokračoval do Pelhřimova k jejich autu. Hned na náměstí se ke mně ale přidal další běžec, který mě doprovázel celé dopoledne. Protože věděl, že mám problémy s chodidly, tak mně donesl mast, která doopravdy skoro všechny problémy vyřešila. Minimálně už mě chodidla neštípala ani nepálila. Místo toho mě ale trápilo počasí, protože bylo opravdu nepříjemně teplo. Odpoledne se ke mně přidali dobrovolní hasiči, kteří se mnou běželi až na jejich hasičskou stanici do města Mladá Vožice. Tam jsme se opět osprchovali a dali si k jídlu pizzu. Té jsem ale snědl víc, než bych měl a běželo se mi pak velmi špatně. Hasiči nás vyprovodili na konec kraje. A zároveň přišla radikální změna počasí, protože se zatáhlo, začalo silně foukat a teploty šly rychle dolů. Na začátku osmé noci se ke mně přidalo několik běžců, se kterými jsem přes Heřmaničky doběhl až do Sedlčan. A protože mě už od rána od Pelhřimova trápila ospalost, hned v první vesnici za Sedlčany jsem si šel lehnout.

Tentokrát jsem ale ležel déle než obvykle, protože po probuzení venku pršelo. Polehával jsem tedy a čekal, než přestane. Ráno těsně před svítáním jsem vyběhl a čekalo mě přeběhnutí přehrady Slapy, kterou jsem v létě minulého roku celou přeplaval. Po dalších pár kilometrech se ke mně přidalo několik běžeckých skupin, které za mnou přijely z Prahy a běžely se mnou až k Dobříši. Při probíhání Dobříše jsem jen kroutil hlavou, protože škaredější město jsem v České republice asi nikdy neviděl. Při výběhu se ke mně přidal otec s neuvěřitelně upovídanou dcerou, která měla větší slovní propustnost než jakékoliv rádio. Kamarád, který tou dobou běžel se mnou, při pokusu o odpověď skončil pouze u nádechu. Ti se mnou přeběhli Hřebeny do Hostomic. Tam už na mě čekali další běžci i cyklisté, se kterými jsem i přes několik nepříjemně vydatných přeháněk pokračoval do Zbirohu. Dokonce se mnou běžel i Mirek Hasal, specialista na maratony, který drží rekord v absolvování maratonu v největší nadmořské výšce, když ho běžel na palubě letícího letadla. Za Zbirohem začalo opět pršet a celý doprovod mě opustil. Zároveň mě čekal další krátký terénní úsek přes les. Na druhé straně se ke mně přidali další běžci. Dokonce opět i ti, kteří se mnou běželi už ráno před Dobříší. Proběhli jsme serpentýnami v hlubokém lese a o něco později se k nám u obce Liblín přidal Lukáš Charvát, který opět přijel z Třebíče. A když všichni spoluběžci odpadli, zůstal jen Lukáš, který chtěl vydržet až do cíle, aby mi pomohl nespat a pokusit se tak cílový čas stáhnout do neděle. Devátá noc byla velmi náročná. Nešli jsme vůbec spát, a tak nás pomalu drtila spací krize a já jsem opět měl halucinace, kdy jsem za běhu usínal a mluvil nesmysly. Ale vydrželi jsme to. Poslední desátý den se rapidně zhoršilo počasí, protože začalo silně foukat a mrholit. K tomu na mě padla asi nejhorší krize za celý běh. Prostě mi došla energie. Čím více jsem se snažil pokračovat, tím jsem se pohyboval pomaleji. Na pomoc mi dorazil i Jiří Hess, který mě v této oblasti zatím vždy doprovázel. Nepomohl ani krátký spánek v autě. Chytit takovouto krizi někde na začátku, tak jsem asi skončil. Naštěstí to do cíle bylo už jen 80 km. Změna přišla až odpoledne v Bečově nad Teplou, kdy se počasí výrazně zlepšilo. Převlékl jsem do krátkého a najednou se mi běželo nádherně. Svižným tempem jsme přeběhli Slavkovský les, který nás potrápil neuvěřitelně dlouhými kopci. V Kynšperku nad Ohří se k nám přidal Vacek Václav, který s námi minulý rok absolvoval celou trasu. Během noci jsme pak přes Františkovy Lázně doběhli do Aše, odkud už zbývalo posledních pár kilometrů do cíle.

V pondělí 29. dubna ve 4 hodiny ráno jsem dorazil do nejzápadnějšího bodu České republiky, který leží mezi rybníky v lesích na státní hranici s Německem. Počkal jsem, než dorazí ostatní členové doprovodného týmu a proběhlo nějaké focení a natáčení. Bohužel byla velmi nepříjemná zima, takže vše bylo značně zrychlené a nedalo se to moc užít. Pak abych se zahřál, tak jsem běžel další půlhodinu 3 km zpátky k autu. Když dorazili i ostatní, tak jsme brzy ráno přejeli do Kynšperka nad Ohří, abychom vysadil Vaška, který tam měl zaparkované auto. Pak jsme asi pět hodin všichni v autě spali. Po probuzení kolem desáté hodiny dopoledne jsme se za vydatného deště vrátili zpátky do Třebíče. Odnosili jsme se věci ke mně domů a se všemi jsem se rozloučil. Protože jsme museli vrátit obytné auto, taťka ještě ten večer vyrazil sám do Holešova. To já už jsem měl ale půlnoc, protože jsem šel hned spát.

Celá trasa z nejvýchodnějšího bodu Slovenské republiky do nejzápadnějšího bodu České republiky měřila 1035 km s převýšením přibližně 10 km a zvládl jsem ji za 238 hodin, tedy za necelých 10 dní a nocí. Po celou dobu jsem až na výjimky spal 1,5 hodin denně. Oproti plánu jsem se opozdil o 1,5 dne. Pravděpodobně za to může jasné počasí, kdy na Slovensku bylo přes den velké teplo a v noci naopak mrzlo. Takto teplé počasí letos ještě nebylo, takže jsem vlastně běžel poprvé v krátkém oblečení. Byl jsem proto hned ze začátku spálený a v noci mně byla o to větší zima. Pravděpodobně i kvůli přehřátí jsem se první dvě noci nemohl pořádně vyspat. A to mě zpomalovalo a ztráta narůstala. Pomalu se zastavila až v České republice, kdy už jsem byl aklimatizovaný, a hlavně se začali přidávat spoluběžci, kteří na Slovensku téměř nebyli. Zcela očekávaně musím říct, že se jednalo o zatím nejnáročnější výzvu. A to nemyslím jen běžecky, ale i co se týče příprav nebo řešení problémů, kterých po cestě bylo více, než jsme čekali. Ačkoli jsem běžel 10 dní i nocí za vysokých teplot i mírných mrazů, tak moje hmotnost v cíli byla jen o 3 kg menší. S velkou pravděpodobností se tedy jednalo pouze tekutiny a žádnou hmotu jsem naštěstí neshodil. Další velkou zajímavostí byla kolena a achilovky, které mě trápily už od srpna. Dokonce i první den výzvy bolest stále stoupala. Pak ale náhle ustala a už jsem o nich nevěděl. Dokonce i několik dní po návratu domů jsem si připadal jako nový, protože mě nebolelo vůbec nic, s čím jsem měl před tím problém. Teď už jen doufat, že to nebyl pouze dočasný stav.

Na závěr patří mé poděkování všem níže uvedeným, kteří mi jakýmkoli způsobem pomáhali:

  • Taťka Dvořák Miroslav - Plánovaní celé výzvy, doprovod při celé výzvě a zároveň zaučování ostatních členů doprovodného týmu, co mají dělat.
  • Mamka Dvořáková Dana - Pomoc při pečení speciálních perníků.
  • Knapik Alexander - Po celou dobu členem doprovodného týmu.
  • Boudný Jan - Až do Brna členem doprovodného týmu.
  • Charvát Lukáš - Absolvování dvou úseků v délce dohromady 250 km, kdy dělal video vstupy, ale hlavně mě dvě noci dokázal udržet vzhůru.
  • Křenová Radka - Po celou dobu členem doprovodného týmu.
  • Půjčovna Obytňáky Holešov - Zapůjčení obytného auta za výhodných podmínek.
  • Firma Skins - Nové kompresní oblečení, ve kterém jsem vydržel po celou dobu.
  • Firma Inkospor - Výživa, kterou jsem doplňoval běžné jídlo.
  • Firma Pondy K - Několik druhů vlněných Merino ponožek, které jsem pravidelně střídal, abych měl chodila v suchu.
  • Firma GPS Dozor - Zapůjčení GPS trackeru pro online sledování mého běhu přes internet.
  • Firma Emco - Mysli tyčinky a kaše na doplňování energie.
  • Štefánková Jana - Zajištění občerstvení, sprchy a doprovodu v jaderné elektrárny Dukovany.
  • Město Třebíč - Přivítání na Karlově náměstí a dárky na cestu.
  • Starosta obce Nová Sedlica Vasiľ Dinič - Přivítání na východě a rady.
  • Traktorista v obci Nová Sedlica - Vyvezení ve tři hodiny ráno na hřeben.
  • Dobrovolní hasiči Mladá Vožice - Běžecký doprovod a zázemí včetně WC a sprchy na hasičské stanici.
  • Všichni běžci, koloběžkáři a cyklisti, že se ke mně přidali a část cesty absolvovali se mnou. Obzvláště na nočních úsecích mi významně pomohli.
  • Startovači (Jiří Sedláček, Petr Diviš, Ondřej Venhoda, Přemysl Kachlík, Radek Novák, Tomáš Svoboda, Lukáš Weishaupl, Filip Veškrna, Jiří Zajac, Petr Suchánek, Ondřej Herzán, David Rada, Karel Valenta, Pavel Tichý, Jaroslav Procházka, Ondřej Zámečník, Josef Orság, Jan Boudný, Simona Koubová, Jiří Kautský, Eva Nováková, Martina Juřicová, Miroslav Čtvrtlík, Roman Pokorný, Milan Pánek, David Přikryl, Karel Radkovský, Gabriela Křížová, Ivana Fabianova, Petr Jelen, Jiří Fabík, Tomáš Parma, Vojtěch Brázda, Tomáš Beránek, Lukáš Haluz, Jitka Kysilková, Honza Marek, Martin Pražák, Jana Kinclova, Adéla Hodáňová, Ivana Havligrova, Jiří Matějka, David Bětík, Dagmar Pokorná, Lukas Hedl, Kateřina Kunešová, Petra Štukovská, Jakub Mertl, Vlastimil Švec, Petra Slavíková, Tadeáš Mahel, Markéta Roblíková, Josef Samek, Milena Matejovičová, Tomáš Kenovský, Jana Gříbková, Miroslava Křenová, Lucie Strnadová, Veronika Petrů, Matěj Drábek, Vojtěch Šalbaba, František Škodný, Jan Vacula, Robin Filip, Jarmil Pavelka, Ondřej Heřmánek, Jakub Jaroš, Martin Ryšavý, Petr Kudláč, Olga Kačenková, Monika Kollarczykova, Vendula Křížová, Kateřina Adamová, Petra Prštická, Antonín Blaho, Michal Mynář, Pavel Štyl, Aleš Chadim, Martin Šaradín, Lubomír Gavlas, Ivo Kostiha, Martin Ševčík, Michal Šuta, Jan Vacek a ostatní, kteří neuvedli své jméno) - Finanční podpoření mého projektu.
  • A samozřejmě také všichni, kteří jste mě jen sledovali, kroutili nevěřícně hlavou, počítali kalorické tabulky a psali povzbuzující zprávy. Jen vás bylo tolik, že jsem nestačil odpovídat na některé dotazy.

Po každé splněné výzvě jsem vždy věděl, která další bude následovat. Jen jsem o tom nemluvil. Splněním této výzvy jsem se ale dostal do situace, kdy nevím, co naplánovat napříště. Mluvím jen o běhání, protože třeba ještě letos mě dvě další výzvy čekají. Rád bych dokončil přejezd 1000 km na kole přes Česko a Slovensko ze západu na východ, které jsem minulý rok kvůli počasí a spací krizi nedokončil. A dále mě čeká přeplavání 60 km dlouhé Orlické přehrady, která je poslední a nejdelší přehradou v České republice. Bohužel si nejsem jistý, jestli stihnu všechno naplánovat, protože do léta je málo času. Přinejhorším bych jednu výzvu přesunul na příští rok.

Suunto Movescount | Facebook - Událost | Facebook - Fotoalbum | Startovač


Článek

nahoru na popis zobrazit fotky zpět na seznam

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

Ráno se probouzím poměrně brzy, protože mě ještě čeká dobalení druhé poloviny věcí, které jsem nestihl včera večer. Hlavně tedy jídla a elektroniky. Na odjezd jsme domluveni kolem desáté hodiny, takže mám dost času. Už ale kolem deváté hodiny ráno mně volá Jan Boudný, že je v Třebíči, takže když dorazí, tak mu říkám, že se ještě může jít projít třeba kolem rybníku, protože je moc brzo. Poté mně volá taťka, že se jeho vyšetření u doktora protáhlo a že prý dorazí až kolem desáté hodiny. Tím pádem už je jasné, že budeme mít zpoždění. Abych to trochu urychlil, tak mu jdu naproti s klíči od auta, které je zaparkované ve firmě Pondy K, od které mám velké množství ponožek. Kolem desáté hodiny společně přijíždíme s obytným autem přímo před panelák, kde už čeká Honza, Alexander Knapik i Radka Křenová, kteří budou s taťkou tvořit doprovodný tým. Honza mi hned předává poslední sponzorský dar od firmy Emco, který zahrnuje několik mysli kaší a tyčinky. Začínáme nosit věci do auta. Protože je nás pět a auto má menší garáž, než mělo minulý rok, tak máme docela problém s místem. Nakonec ale z auta ještě odneseme nějaké vybavení, které tam nepotřebujeme, takže se tam se vším vlezeme. Naposledy zkontroluji byt, jestli jsem tam něco nezapomněl a po obědě vyrážíme už s více než 2 hodinami zpoždění na Slovensko.

Den 0 - 2019-04-18 - Čtvrtek - Odjezd

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

Sotva vyjedeme, už vyřizuji první telefonáty od redaktorů, aby mohli vydat vlastní články o mém plánovaném běhu. Až do Brna to celkem jede. Jenže pak navigace ukáže velkou kolonu na dálnici, a tak skoro celé Brno projíždíme skrz, abychom se koloně vyhnuli. I tak ale nabíráme další zpoždění. Tou dobou zkouším jen tak náhodou GPS tracker, abych měl jistotu, že opravdu funguje. A nastane další problém. Zjišťuji totiž, že funguje, ale jen do doby, než ho začnu dobíjet. Pokud je odpojený, tak normálně přijímá i odesílá data, ale jakmile ho připojím k nabíječce, tak přestane aktualizovat aktuální polohu. Raději e-mailem kontaktuji technika firmy GPS Dozor a vše mu oznámím. Společně se dlouhou dobu snažíme přijít na to, co je za problém, když to při předchozích výzvách nikdy nedělalo. A já se pomalu začínám stresovat, protože je to jediné měřící zařízení, které mám. Hodinkami ani jiným GPS zařízením to měřit nemůžu, protože by tak dlouhou trasu nedokázaly zaznamenat. Čas i vzdálenost letí. Už jsme na Slovensku, ale nám se stále nepodařilo zjistit, kde je problém. I díky tomu vjíždíme na dálnici bez zaplacení, takže musíme u první benzínky zastavit a napravit to. Když se dostaneme do Žiliny, navigace nám opět ukáže kolonu a doporučenou objížďku. Jenže jak to tady neznáme, tak vjedeme přímo do kolony. Pomalým popojížděním se nakonec dostáváme z kolony ven a podle navigace projíždíme kolem centra. Tím opět nabereme výrazné zpoždění. Zároveň tou dobou zjišťuji příčinu problému s GPS trackerem. Bylo to powerbankou, která měla jiné výstupní hodnoty proudu a napětí, než bylo potřeba. Tím snad konečně skončily problémy a já se můžu trochu uvolnit a užívat si výhledy na stále ještě zasněžené vrcholky Tater. Jenže když se chci opřít o sedalo a za hlavu si dát textilní rohlík, tak se z něj začnou sypat polystyrenové kuličky. Půjčuji si tedy od Radky šití a díru zašívám. Teď už to snad opravdu bylo vše. Když tedy nepočítám, že mě znervózňuje zpoždění, které neustále narůstá a nejistota, co bude až na východ dojedeme. Nejdál se totiž autem můžeme dostat jen do obce Nová Sedlica. Jenomže start se nachází už v národním parku Poloniny o dalších 8 km dále na vrcholu hory Kremenec v nadmořské výšce 1221 m. Vasiľ Dinič, starosta obce Nová Sedlica, o nás ví. Jsme domluveni, že než dojedeme, tak se nám pokusí sehnat nějaký dopravní prostředek do terénu, kterým by mě ráno vyvezli nahoru. Zároveň říkal, že se nám pokusí sehnat i nějaké ubytování. Protože ale tyto sliby znám, tak mě nechávají chladným. Vycházel jsem totiž ze zkušenosti před dvěma roky, kdy jsem přeběhl 402 km přes Českou republiku z jihu na sever. Tenkrát jsme měli před startem domluvené ubytování ve Vyšším Brodě v ubytovně Rekreačka U Nádraží. Jenže když jsme tam dojeli, tak tam nikdo nebyl, takže jsme museli až na místě a za tmy shánět jiné. Proto mám letos v záloze vlastní plán. Hned po dojezdu bych vyšel pěšky nahoru a přespal do rána přímo na vrcholu. Projíždíme kolem Tater a pomalu zapadá slunce. Touto dobu už jsme tam měli být, ale nám stále zbývá ještě přes 200 km. Raději tedy zavoláme starostovi, aby věděl, že dojedeme o hodně později. Když už za tmy projíždíme Prešovem, tak se pokouším usnout. Moc mi to ale nejde, jak mi to v hlavě šrotuje. Do obce Nová Sedlica na východě Slovenska přijíždíme s pětihodinovým zpožděním až v jedenáct hodin v noci. Starosta tu na nás opravdu čeká i takhle pozdě. Na obecním úřadě nás seznamuje s traktoristou, který nás tam prý ráno traktorem odveze. Může se ale dostat jen do poloviny, takže zbytek stejně budeme muset jít pěšky. Domlouváme se tedy, že se setkáme o půl čtvrté ráno. Bohužel ale ubytování žádné není a všichni se do přeplněného auta na spaní nevejdeme. Ukážou nám tedy jeden turistický přístřešek, kde by se prý dalo přespat. Jedná se opravdu jen o dřevěný přístřešek, kde stále fouká, tak v něm nakonec přespávají jen Alexander a Honza. Já, taťka a Radka zůstáváme v autě, kde už je teď místa dost. Připravíme si věci na ráno a chvíli po půlnoci jdeme spát. Naštěstí zaberu celkem rychle.

Den 1 - 2019-04-19 - Pátek - Den

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

Budík mě probouzí přesně ve tři hodiny. Hned vylézám a začnu se oblékat na běh terénem. Venku je kolem nuly, tak si beru dvě vrstvy. Až k ránu vyleze slunce, můžu tu vrchní aspoň sundat. Během pár minut se do auta vrací Alexander i Honza, kteří se prý vůbec nevyspali. Když jsme nachystaní, tak přejíždíme k domluvenému místu, kde už na nás čeká traktorista. Já, Honza a Radka sedáme do traktoru a necháváme se vyvézt nahoru. Sezení ve čtyřech v kabině starého traktoru je dost nepohodlné. Mám otlačený zadek a stále se musím něčeho držet, jak se kodrcáme terénem. Cesta je místy tak prudká až mám pocit, že se musíme převrátit. Traktorista to má ale v rukách, a tak téměř tři čtvrtě hodiny stoupáme černým lesem vzhůru. Zastavujeme až na rozcestí Temný vršok, protože dál traktor už neprojede. Vyskáčeme ven, rozloučíme s traktoristou, rozsvítíme čelovky a pokračujeme pěšky. Jsme asi v polovině, protože nám zbývá něco přes 4 km. Jen je nemilé, že prvně musíme sejít o 200 výškových metrů níže, abychom už poté mohli začít stoupat na Kremenec. Postupně začíná svítat a tu a tam se mezi stromy objevují výhledy zpátky do údolí. Když je nějaký rovnější úsek tak běžíme, jinak se snažíme jít svižnou chůzí. Přece jenom tam chci být zavčas. Jakmile překročíme nadmořskou výšku 1000 m, tak se začne objevovat sníh. Pro jistotu si tedy nazouvám nesmeky, aby mně to tolik neklouzalo. V 5:40 jsme nahoře. Máme tedy ještě dvacet minut rezervu, abychom si oddychli a něco natočili nebo vyfotili. V nohách už máme 4 km a 500 m převýšení o to jsme ještě ani nezačali. Vrchol Kremence leží v nadmořské výšce 1221 m na tzv. Trojmezí. Setkávají se tu totiž tři státy: Slovensko, Polsko a Ukrajina. Pravou nohou se tedy postavím do Polska, levou do Ukrajiny a dívám se na Slovensko. Levá noha je ale na Ukrajině tak trochu nelegálně, protože Ukrajina není v Evropské unii. Užívám si poslední chvíle klidu a kochám se výhledem na zapadající měsíc v úplňku. Mezitím zapínám GPS tracker, aby se stihl spojit s družicemi. Hodinkami vzdálenost kvůli její délce měřit nebudu, ale budu je používat pouze k měření času a k navigaci po cestě. Když na Velký pátek 19. dubna odbije 6. hodina ranní, vyběhnu z nejvýchodnější bodu Slovenské republiky směrem na západ, kde přede mnou leží trasa více než 1000 km dlouhá. Její zdolání mně zabere více než týden běhu. Je to strašná představa, tak si ji musím v hlavě rozdělit na několik dílčích úseků a cílů. A ten první na mě čeká hned dole u auta.

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

Opatrným tempem sbíháme všichni tři po stejné cestě dolů, jako jsme šli před chvílí nahoru. Ze sněhu už mám boty dávno promočené. Jakmile sníh skončí sundávám nesmeky a dávám si je zpátky do vesty. Dole v prvním údolí už svítí slunce, takže se na chvíli zastavujeme a sundáváme si nějaké oblečení. To se hned vyplatí, protože musíme vystoupat na hřeben Temný vršok, kam nás vyvezl nad ránem traktor. A začínám se poprvé potit. Když jsme nahoře odesílám na Facebook fotku ze startu. Docela mě překvapuje, kolik lidí už je vzhůru a píše první komentáře. Po široké a strašně rozježděné cestě sbíháme stále velmi opatrně lesem dolů do Nové Sedlice. Tou dobou už cítím, jak mě z neustálého běhu z kopce začínají tahat vrchní části stehen. Jako začátek běhu na 1000 km to moc ideální není. Dole ve vesnici nás o půl osmé ráno vítá Alexander a doprovází nás k zaparkovanému autu přímo vedle poslední autobusové zastávky. Za sebou mám prvních 8 km za hodinu a půl. Sestup byl náročnější, než jsem čekal, a tak už mám ztrátu vůči plánu téměř půl hodiny. Protože mám promočené boty, jsem celý v černém a přitom už svítí slunce, tak se úplně celý převlékám do suchého a světlého oblečení. Zároveň si beru i tu nejlehčí vestu, kterou mám, protože kromě mobilu, jedné láhve s pitím a tyčinky, nic víc nepotřebuji. Na hlavu si kvůli slunci dávám svůj oblíbený běžecký klobouk.

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

První silniční úsek vede kolem Zbojského potoka stále mírně dolů. Ve stínu fouká zatím krásně svěží vítr, ale přímo na slunci už začíná být cítit nepříjemné teplo. V další vesnici Uličské Krivé se tedy na chvíli zastavuji a oblékám se rovnou už do krátkého oblečení. Co se týče doprovodu, tak mě neustále doprovází někdo z auta. Odhadem to vychází 2 hodiny na každého kromě taťky, který se zatím věnuje řízení. Máme s sebou kolo i koloběžku, tak si můžou vybrat, jestli se mnou poběží nebo se povezou. V obci Ulič skončí klesání, a začínám stoupat přes obce Kolbasov a Príslop pomalu vzhůru. Pak mě čekají serpentýny střídavě nahoru a dolů kolem vodní nádrže Starina. Vyběhnu z kopcovitého národního parku Poloniny a v obci Stakčín se připojím na rovinatou hlavní silnici. Tou dobou už je kolem oběda, a protože je úplně modrá obloha, tak slunce nepříjemně pálí. Je to můj první letošní běh v krátkém oblečení, takže už jen za tuto chvíli začínám být červený. Ve městě Snina se poprvé zastavuji u benzínky, abych si mohl odskočit na záchod. A protože jsem se ráno zapomněl promazat kvůli opruzeninám, tak to napravuji až tady. Také si měním ponožky, kterých mám s sebou celý pytel. Čím častěji totiž ponožky budu měnit, tím budou chodidla sušší a kůže se tolik nebude ošlapávat. Po hlavní silnici kolem řeky Cirochy přibíháme v pátek o půl páté odpoledne do města Humenné. To je partnerským městem Třebíče, kde bydlím. Přes třebíčský úřad jsme se dopředu snažili místní radnici informovat, že tudy poběžím, ale protože na Slovensku se Velký pátek slaví výrazněji než u nás, tak nám bylo řečeno, že mají všichni volno a nikdo na radnici nebude. Přes náměstí Slobody, kde mám uběhnuto 74 km za 10,5 hodiny, tedy probíhám téměř bez povšimnutí.

Den 1 - 2019-04-19 - Pátek - Noc

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

Po dalších dvou hodinách probíhám pod zříceninou hradu Čičva, kterou jsem viděl již dálky. V obci Majerovce na chvíli odbočuji z hlavní silnice, abych si zkrátil cestu, a přebíhám po polní cestě přes kopec do města Vranov nad Topľou. Akorát zapadá slunce, takže se kvůli jasné obloze začíná citelně ochlazovat. Kousek od náměstí Slobody si tedy u auta oblékám dlouhé kompresní kalhoty, žlutou bundu a beru si reflexní prvky i čelovku s blikačkou. Abych lépe viděl na cestu, tak si brýlích měním sluneční skla za čirá. Užívám si poslední chvíle klidu na vedlejší silnici, protože v obci Soľ vbíhám na hlavní silnici č. 18, která je pokračováním dálnice D1, končící v Prešově. A podle toho tu vypadá i provoz. Je jedno, kolik je hodin nebo jaké je počasí, protože autu tu jezdí pořád, a ještě k tomu nepříjemně rychle. Na silnicích běhám sám striktně po levé straně, abych měl přehled, co se na mě řítí, a to, co jede za mnou, mě až tak nezajímá, protože je to na druhé straně silnice. Za posledních několik let už mi to několikrát zachránilo život, když jsem na poslední chvíli před protijedoucím autem uhnul. Ani tady nedělám výjimku. Jak je ale první noc a tělo si na vše zvyká, tak na mě začne padat ospalost. Chvíli s tím bojuji, ale vím že je to nesmysl. Zaprvé - stejně každý den plánuji jeden a půl hodiny dlouhý spánek a zadruhé - usínat a následně se motat na takhle frekventované silnici by bylo riskantní. V jedenáct hodin v noci v obci Bystré tedy auto zaparkuje v boční ulici a já jdu na jeden a půl hodiny spát. Samotné usínání je procedura, kterou jsem za poslední dva roky ze zkušeností uzpůsobil tak, aby byla co nejúčinnější. Za prvé je potřeba si uvědomit, že tělo je v noci zvyklé spát, a ještě je unavené celodenním během, takže bude extrémně ospalé. To většinou znamená, že jakmile zavřu oči, hned usínám. Musím mít tedy zavčas vše perfektně připravené. Pokud bych si například nechal odkryté chodidlo, pravděpodobně bych ho měl po probuzení úplně zbytečně studené. Další věc, která je dobrá na regeneraci nohou, je spát na zádech s naprosto nataženýma nohama. Pokud jsem se totiž v minulosti pokoušel usnout například na boku s pokrčenýma nohama, po nějaké době jsem se probudil s nepříjemnými křečemi právě v oblasti nohou. Uložím se tedy našponovaný jako prkno, dám si špunty do uší, pořádně se přikryji a zavírám oči. Zaberu celkem rychle, ale po půl hodině mě probudí chrápání Alexandra a je po spánku. Zbývající hodinu se totiž jen převaluji a koukám do stropu. Dokonce ani nevydržím ležet celou plánovanou dobu a vylézám dříve. Protože venku je kolem nuly, oblékám si další vrstvu oblečení. V rámci pravidelné výměny ponožek si nazouvám tlusté ponožky z Merino vlny. Za normálních okolností by stačilo jen slabé dlouhé oblečení, ale při tomto výkonu, kdy jsem nepřetržitě unavený, nemám moc energie na zahřívání a pak mi bývá větší zima. Vylezu z auta a dost naštvaný z nepodařeného spánku pokračuji nocí. Adrenalin ze začátku funguje jako výborných pohon, díky kterému se mi běží dobře. Jenže po zastávce v obci Hanušovce nad Topľou ve dvě hodiny ráno mě opět začne trápit spací krize. Tím se zpomalí můj pohyb a začíná mně být chladno. Protože to ale je čím dál horší, a já vlastně skoro vůbec nespal, tak o půl páté ráno v obci Lada zalézám do auta podruhé. Sice se taky probouzím dříve, ale ta hodina spánku tam snad už byla. V sobotu po šesté hodině ráno již za světla pokračuji do druhého dne po hlavní silnici směrem na Prešov. Jsem ale nějaký přešlý a běží se mi dost špatně. K tomu ještě padla teplota pod nulu a fouká protivítr, takže jsem zmrzlý jako brok. Až když za zády vyleze slunce, tak začnu trochu cítit teplo. V sedm hodin ráno kousek za letištěm Prešov se ke mně přidává první spoluběžec. Radek Brychta je Čech, který žije v Prešově. Hned mi to vlije život do žil a rozeběhnu se. Jenže jak jsem oblečený a slunce už nějakou dobu svítí, tak se začnu rychle přehřívat. Na chvílí tedy odbočíme ze silnice, abych se převlékl už rovnou do krátkého oblečení. Do brýlí opět vracím sluneční skla, protože jasná obloha je pro ospalého člověka nepříjemně oslepující. Po cestě si pak ještě odskočím na záchod na benzínku a v sobotu kolem osmé hodiny ráno vbíháme do Prešova. Na náměstí Mieru mám za sebou 143 km a přes 26 hodin běhu. Kvůli krušné noci, kdy mě celkem dost nepříjemně drtila spací krize a já paradoxně nemohl spát, a proto jsem zkoušel spát dvakrát, jsem ztratil téměř šest hodin.

Den 2 - 2019-04-20 - Sobota - Den

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

Byl jsem sice domluvený, že se tu ke mně přidají nějací kamarádi, se kterými jsem se seznámil, když jsme tu byli přes šesti lety skákat z komína, ale protože jsem tu místo noci až druhý den ráno, jsou už v práci, a proto nemají čas. S Radkem proběhneme celým Prešovem a zastavíme se až v obci Malý Šariš, kde se odpojí a vrací se zpátky. Přede mnou akorát leží nepříjemně dlouhé stoupání rozdělené na tři části, na jehož konci si na chvíli lehnu do trávy, kde odpočívám a kochám se výhledy. Následuje seběhnutí zase dolů, kde se k nám přidává v autě Alexandrův kamarád se svými dětmi. V další obci Chminianska Nová Ves posádka v autě zjistí, že tím, jak se neustále popojíždí a při stání zastavuje motor, tak lednička nestíhá chladit. Kromě toho, že tedy přednostně jíme potraviny náchylné na teplo, museli jsme vyhodit všechnu zmrzlinu, kterou jsme si s sebou z domu vezli, protože se roztekla. Na další úsek se ke mně přidávají i děti. I když neběží nijak rychle, tak pro mě je to téměř jako závod, protože díky výhni na slunci a únavě, rychleji prostě běžet nedokáži. Mladší kluk vydrží běžet jen asi 3 km, ale starší holka se odpojí až po 7 km, a to ještě vypadá, že by běžela i dále. Provoz tu naštěstí není nijak velký, protože od Prešova se pohybujeme po vedlejší silnici, která vede nedaleko dálnice. V obci Fričovce, kde jsme přesně v poledne, už jsem tak přehřátý, že si musím na chvíli lehnout na lavičku ve stínu stromu. O kousek dál v obci Široké na mě zase padne spaní, a tak si na pár minutek lehám do trávy. Tyto krátké odpočinky se hodily, protože přede mnou leží horský průsmyk Branisko ležící v nadmořské výšce 750 m. Naštěstí stoupání je docela pozvolné a běží se mi dobře. Jen když tedy nepočítám, že na mě stále padá ospalost. Když už je to tak nepříjemné, že si chci na chvíli lehnout, tak akorát dobíhám nahoru, kde si dáme krátkou pauzu, při které se pořádně občerstvím. A pak následují serpentýny zpátky dolů. Čas od času je vedle silnice mezera mezi stromy, takže mám krásné výhledy na vzdálené Tatry a blízký Spišský hrad. Klesání je z mého pohledu téměř nekonečné a ke konci už mě nebaví a začínají mě z něj bolet stehna. Jsem tedy rád, když si po dalších pár kilometrech můžu u auta na chvíli lehnout do stínu stromů a něco sníst. Tou dobou se s námi loučí Alexandrův kamarád s dětmi a odjíždějí na prohlídku Spišského hradu. Moje další kroky vedou také směrem k velkému hradu na kopci, ale naštěstí ho jen obíhám po téměř rovné silnici do obce Spišské Podhradí, kde jsem před pátou hodinou odpolední. Zde už mám odběhnuto 185 km za necelých 35 hodin.

Den 2 - 2019-04-20 - Sobota - Noc

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

Při výběhu ze Spišského Podhradí na mě vykoukne z díry v zemi sysel, což mě docela rozesměje a trochu zvedne náladu. Připojím se zpátky na hlavní silnici a za běhu se rozhlížím, kde by tak asi mohlo stát naše auto, protože už běžím nezvykle dlouhou dobu bez přestání. Až po dalších pár kilometrech nás auto předjede a zastaví v obci Klčov. Prý při čekání usnuli a nevšimli si, že jsme je oběhli právě přes Spišské Podhradí. Protože už slunce pomalu padá k horizontu, tak si na sebe beru výraznou žlutou bundu. Za obcí Spišský Hrhov silnice dlouho stoupá, takže mi ani po západu slunce není v krátkých kalhotách zima. Když se ale na konci stoupání zastavíme u benzínky, už si rovnou oblékám kalhoty s rolákem určené do silného mrazu, abych pak neztrácel čas dooblékáním. Nasadím si čelovku s blikačkou a sbíhám na začátku druhé noci v osm hodin večer do města Levoča. Teplé oblečení ze začátku hřeje až moc, takže abych se nepotil, tak běžím celý rozepnutý. Za městem silnice opět začne mírně stoupat. Je hodně široká a v noci tu není téměř žádný provoz, takže se běží krásně. Jen trochu lituji, že jsem se tolik oblékl. Taťka, který právě řídí, celý kopec vyjíždí na jedničku, takže jsou místa, kde ho i předbíhám. Úplně nahoře si dáme chvíli pauzu vleže a pak se pustím do sbíhání. Kousek za obcí Spišský Štvrtok kolem půl jedenáct v noci zastavuji u auta, abych se s taťkou domluvil, že mi na příští zastávce uvaří něco teplého. Jenže v této chvíli zjistíme, že máme problém s ruční brzdou u auta a nemůžeme kvůli tomu pokračovat. Přes hodinu a půl tedy skáčeme kolem auta a snažíme se problém opravit. Protože to vypadá dost vážně, nechce se mi běžet dopředu a riskovat, že tam někde v noci zůstanu bez podpory. Zároveň ani není možnost tuto dobu prospat, takže jen ztrácím čas. Když se po půlnoci naštěstí vše vyřeší, tak konečně pokračuji v běhu. Jenže během čekání jsem vychladl a vypadl z pohybového režimu, a tak na mě začíná padat ospalost. Proběhnu ještě několika vesnicemi, ale nakonec v obci Švábovice na návsi před půl druhou ráno zalezu do auta, abych se prospal. Ačkoli je venku už kolem nuly, tak mně hoří celé tělo, hlavně obličej. Konkrétně tedy místa, která mám spálená od slunce. Ani bych se nedivil, kdybych měl i nějakou slabší formu úpalu nebo úžehu. Každopádně nechci opakovat předchozí nevydařenou noc, a tak si beru půlku prášku na spaní. Jestli zabral, nevím, ale konečně spím celou hodinu a půl. Horší už je probuzení. Když totiž mobil začne pípat, tak sebou trhnu a snažím se ho zamáčknout. To se mi ale vůbec nedaří a mobil řve stále hlasitěji dál. Takto s ním marně zápasím asi minutu. Pak je konečně ticho. Když se při oblékání ostatních v autě zeptám, jak dlouho ten mobil pípal, tak mi všichni odpoví, že prý pípnul jen jednou, já ho hned vypnul a šel se oblékat. Vypadá to, že už mi to začíná lézt na mozek. Po půl čtvrté se vracím na silnici a pokračuji noční krajinou. Bohužel jsem po spánku nějaký rozstřelený, moc mi to neběží a začíná mi být zima. Náměstím svätého Egídia v Popradu probíhám třetí den za svítání přesně v pět hodin ráno. Vyběhnu ze města a po chvíli běhu po cyklostezce kolem řeky Poprad se zastavuji v autě. Ačkoli jsou venku jen dva stupně pod nulou a já mám sobě oblečení do mínus dvaceti stupňů, tak je mi strašná zima. Dokonce jsem tak strašně psychicky zdeptaný, že přes hodinu jen sedím v autě, třepu se jako ratlík a vůbec se mi nechce zpátky ven. Nakonec na sebe ještě hodím jednu vrstvu oblečení, vezmu si nejteplejší Gore-Texové rukavice a před sedmou hodinou ráno už za svitu slunce se vydávám na trať. Pokračuji tedy dál po cyklostezce kolem řeky a po mé pravé straně svítí bílé vrcholky Tater. Bohužel můj fyzický i psychický stav je velmi bídný, takže si to vůbec nedokáži užívat. Jen se tedy takovou zrychlenou chůzí a s hlavou svěšenou dolů snažím pokračovat dále. K tomu mi svítí slunce, já jsem navlečený jako Eskymák, a přesto je mi strašná zima. A ještě na mě začne opět padat ospalost. Nakonec si musím asi na minutku lehnout na lavičku, abych se za chůze nesložil. U obce Svit na mě opět čeká auto a uvařená rýže, která v této zimě bodne. Protože začínám cítit, že budu muset brzy na záchod, na další úsek si s sebou beru papírové kapesníky. Po pár set metrech najdou své uplatnění. Nadále pokračuji v tomto bídném stavu po cyklostezce. Následuje kus po polní cestě do obce Lučivná, kde čeká auto. Slunce už začalo mít sílu, a já se v několikavrstvém oblečení začínám potit. U auta se tedy kompletně celý převlékám do krátkého oblečení. Taťka mezitím při práci kolem auta špatně šlápne a s naraženým kotníkem se složí na zem. Naštěstí kromě bolesti to žádné horší následky nemá. V krátkém oblečení a se sluncem v zádech se mi najednou běží krásně. Stoupám po silnici vzhůru krásnou zalesněnou krajinou. V obci Štrba se přiblížím ke čtvrtině z celkové trasy. Mám za sebou 243 km za 52 hodin. Bohužel kvůli nočním problémům a ranní mrazivé krizi jsem ztratil jen za noc dalších téměř osm hodin.

Den 3 - 2019-04-21 - Neděle - Den

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

Teď je tu ale neděle, tedy další den, kdy stoupám po silnici vzhůru a kochám se výhledy na Vysoké Tatry po pravé straně a Nízké Tatry po levé straně. Po několika kilometrech se dostanu až do nadmořské výšky přes 900 m. Slunce sice neustále svítí, ale protože zde fouká chladný svěží vzduch, tak je to poprvé, kdy mi přes den není hic. Zde se ke mně opět přidává Radek Brychta, stejně jako předchozí den v Prešově. Prý jedou se ženou do České republiky, tak se za mnou po cestě ještě naposledy stavili. Tyto společné kilometry pod Tatrami patří k naprosto nejkrásnějšímu běžeckému zážitku z celého Slovenska. Když mě Radek definitivně opustí, začnu opět klesat níže. A jak pomalu mizím do údolí, přestává foukat a začíná se citelně zvedat teplota. K tomu začínám cítit, že v břichu není všechno v pořádku, a na jedné z dalších zastávek u obce Hybe musím zmizet za keř. Klesání stále pokračuje dolů, až se zastaví u řeky Váh. Tam si při umývání nohou všimnu, že se mi na chodidlech začínají tvořit puchýře a ošlapaná kůže. Ihned tedy puchýře propichuji, aby se nezvětšovaly. Pokračuji po silnici až do města Liptovský Hrádok, kde na mě padne další krize. Nohám se nechce běžet, je strašné teplo a bolí mě břicho. Když tedy u benzínky zahlédnu naše auto, ihned mizím na záchod. Kratší zastavení pomohlo, a proto pokračuji po naprosto rovné a úmorné silnici kolem řeky Váh do města Liptovský Mikuláš. Tam při další zastávce na benzínce sním dva párky v rohlíku. Po třech dnech si tak dávám jiné jídlo, než s sebou vezeme. Po šesté hodině večer probíhám přes náměstí Osloboditeľov v Liptovským Mikuláši, takže už jsem na trati přes 60 hodin, během kterých jsem urazil 283 km. Na konci města ale musím opět zastavit, protože štípání puchýřů na chodidlech už začíná být dost nepříjemné. Sundávám si tedy silniční boty Brooks Glycerin 16, se kterými jsem běžel od začátku a obouvám si staré dobré boty Hoka One One Conquest 3, které mě zatím nikdy nezklamaly. Pak už jen při západu slunce, které vytváří mezi Tatrami krásná panoramata, přebíhám okolo vodní nádrže Liptovská Mara do vesnice Galovany, kde se začnu připravovat na třetí noc.

Den 3 - 2019-04-21 - Neděle - Noc

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

První noční úsek vede po rozbité polní cestě, kterou Honza zná, stále okolo přehrady, kde nejde pořádně běžet. Po hodině u obce Vlachy se naštěstí dostanu opět na silnici, kde už lze zrychlit krok. Třetí noc zatím probíhá překvapivě dobře, protože s Honzou, který se mnou jede na kole, si neustále o něčem povídám. Tím efektivně oddaluji ospalost i pocit únavy. V obci Bešeňová se v autě přiobleču a pokračuji pro změnu s Alexandrem, který mě doprovází běžecky. Hned od začátku se s ním snažím aktivně mluvit, aby nepřišla ospalost. Bohužel se mi to daří jen chvíli. A pak se začnou dít věci. Z ničeho nic se přímo za běhu uprostřed našeho rozhovoru proberu s přívalem vnitřního tepla při vyslovování věty, která se mi zdála ve snu. Alexander vůbec netuší, o čem mluvím, protože náš rozhovor byl úplně o ničem jiném. Když se zeptám, o čem jsme se bavili a o co jsem mu říkal, tak mi to hned dojde. Normálně, když za běhu usínám, tak se hned proberu, jak tělo zavrávorá. Jenže teď jsem naprosto plynule usnul přímo za běhu a začal mu odpovídat ze snu. O tom ale vůbec nevím, protože jsem spal. Probudil jsem se právě až při vyslovování té nesmyslné věty. Alexander z toho má samozřejmě legraci, protože začátek odpovědi byl ještě k tématu, ale pak se to změnilo úplně někam jinam. Jak běžíme nocí dál, tak se tato situace několikrát opakuje. A vždy se probudím s pocitem vnitřního tepla uprostřed vyslovování věty, která nemá vůbec nic společného s naším předchozím rozhovorem. Čekal jsem různé typy halucinací, ale tento stav je pro mě úplně nový. Jsem z něj tak překvapený, že jsem sám zvědavý, co budu říkat zase příště. Před druhou hodinou ráno přibíháme kolem velké průmyslové zóny do města Ružomberok, které jako všechny města probíháme přímo přes centrum. V tuto noční dobu je tu naprostý klid a jen po cestě předbíháme dvojici městských strážníků. Ani na náměstí Andreje Hlinky nepotkáme jediného člověka. Zato tu mám uběhnuto 315 km za 67,5 hodiny. Na konci města silnice nenápadně kličkuje mezi domy až se nakonec změní v lesní cestu. To by až tak nevadilo. Jenomže časem zmizne v terénu úplně. Doběhneme totiž na staveniště, kde je všechno úplně rozježděné a vůbec není vidět, kde nějaká cesta vede. Vidíme pouze torzo rozestavěného obřího mostu, kde asi v budoucnu povede dálnice, která na tomto úseku kvůli úzkému údolí chybí. Teď v noci jen za svitu slábnoucího úplňku to ale připomíná scénu jak z postapokalyptického filmu. Po nějaké době prolézání staveniště nakonec najdeme naši cestu, po které se dostaneme do obce Švošov, kde na nás čeká auto. Taťka nám hned říká, že jsme klidně mohli běžet po hlavní silnici, protože teď v noci tam prý vůbec nejezdí auta. Zároveň chce, abych šel spát, protože se blíží ráno. Mně se ale ještě nechce, a tak se domlouváme na další vesnici. Jenomže po pár minutách sezení v autě tělo vychladlo, a hned venku za běhu se mi začíná chtít spát. A jak s tím bojuji, tak opět začnu upadat do spánku přímo za běhu a mluvit nesmysly. Po pár pokusech už jsem dokonce schopný tento stav navodit cíleně. Bohužel to ale vždy trvá jen pár vteřin, protože se probudím, jak začnu mluvit. K tomu se mi ještě stává, že když odfrknu z nosu sopel, tak je krvavý. Doufám, že je to jen kvůli suchému nosu, který si občas zevnitř poškrábu a nemá to nic společného s ospalostí a vyčerpáním. Raději o tom ale niku neříkám. Za obcí Stankovany přebíháme přes řeku Váh do obce Rojkov, kde už čeká auto. Je to ideální místo, protože rychlost mého běhu připomíná spíše chůzi. V pondělí přesně v šest hodin ráno už za světla zalézám do postele. Tělo už si na nepřetržitý provoz asi zvyklo, a tak celých jeden a půl hodiny prosím bez přerušení. Jen to probuzení je zase šokové, kdy se mi stejně jako naposledy zdá, že budík řve a já ho nemůžu dlouhou dobu vypnout. A přitom jen jednou pípnul.

Den 4 - 2019-04-22 - Pondělí - Den

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

Po vylezení z auta už slunce pěkně hřeje, tak se rovnou oblékám do krátkého oblečení. Na nohy si ale tentokrát obouvám úplně nové boty Saucony Triumph ISO 3, abych už na ošlapaných chodidlech otestoval, jestli jsou dobré na dlouhé běhy. V pondělí před devátou hodinou ráno vybíhám do čtvrtého dne. Zde je krásně vidět, jak se plánované zastávky neplánovaně protahují. Spal jsem sice jen jeden a půl hodiny, ale když se k tomu připočte svlékání oblečení a nabíjení elektroniky před spaním, oblékání, jídlo, hygiena a příprava elektroniky po probuzení, tak jsou z toho téměř tři hodiny stání na jednom místě, kdy čas ale stále běží. A tím i skokově klesá průměrná rychlost. Mezi prudkými svahy pohoří Velké a Malé Fatry probíhám obcí Kraľovany, kde mám za sebou 333 km za 75 hodin. Už nějakých pár minut mě tlačí břicho, takže jakmile vyběhneme z vesnice, mizím za velkou hromadou dřeva. Pak už příjemně odlehčený běžím po hlavní silnici kolem řeky Váh. Provoz je tu nepříjemně silný, protože tato jednoproudá silnice sbírá provoz i z dálnice D1, která je tu díky úzkému údolí přerušena. Naštěstí je tu krajnice téměř dva metry široká, takže protijedoucí auta mají ode mě dostatečně velký boční odstup. Jen nechápu toho pána s dítětem, který jde právě ve stejném směru po druhé straně silnice a nechává si tak všechna auta jezdit za zády. Ostrým obloukem oběhnu Kraľoviansky meander a plánovaně se zastavuji u Šútovského jezera, kam jsem se chtěl už při plánování trasy podívat. Po návratu od jezera si v místním Motorestu Rieka dávám s taťkou smažený sýr a hranolky. Jaké je ale moje překvapení, když těsně před spolknutím jednoho sousta ucítím mezi zuby něco tvrdého. Když onu věc vytáhnu z pusy, vidím, že je to asi 3 cm dlouhý drátek. I když bych měl být naštvaný, tak si v tomto případě spíše oddychnu, protože kdybych ho spolknul, tak by to pravděpodobně znamenalo konec běhu a další vážné problémy. Předám ho taťkovi a ten ho jde ukázat obsluze při vracení nádobí. Prvně jsou prý docel hrubí, že jsme si to vymysleli a že jsme ho prý měli donést ukázat hned, jak jsme ho našli. Nevím, jak to mysleli, protože podle nich jsem jim tam měl jít ukázat asi pusu plnou rozkousaného jídla. Nakonec ale chybu přiznají a vrátím nám peníze za celou porci. Prý se asi jedná u kus ulomeného drátu, který se používá na čištění fritovacího hrnce. Zbytek jídla ale nevyhazuji a nechávám si ho v autě na pozdější dobu. Pokračuji po rozehřáté hlavní silnici kolem přehrady Krpeľany. Po pár kilometrech přebíhám na cyklostezku vedoucí v těsné blízkosti Krpelianského kanálu. Je tu sice krásný klid bez aut, ale na druhou stranu, protože je to v údolí, tak tu vůbec nefouká a je tu strašné vedro. To se ale možná časem změní, protože všude kolem se začínají zvětšovat černé mraky. Kousek za obcí Sučany mi běží naproti první Slovák. Prý se byl proběhnout na blízký kopec, a když zjistil, že už jsem kousek od něj, tak mě po seběhnutí dolů navštívil. Pokračujeme tedy spolu následujících pár kilometrů a já se konečně můžu bavit s někým novým. Když mě v obci Turčianske Kľačany kolem poledne opustí, přidá se pro změnu na chvíli cyklista. Ten je hlavně zvědavý, jak mám v plánu doběhnout do Žiliny, protože se jedná o nejnebezpečnější úsek na celé trase. Dokonce mi radí, ať buďto počkám, až se doprava kvůli končícím velikonočním svátkům ucpe, nebo ať se raději nechám převést autem, jak je to tam frekventované. Protože už jsem proběhl různými místy, strach z toho rozhodně nemám, čekat nebudu a převést se určitě nenechám. U obce Lipovec si naposledy odskočím pod most na záchod a poté už přebíhám zpátky na hlavní silnici v obci Vrútky. Počasí se mezitím rapidně změnilo, protože se zatáhlo, začalo silně foukat a občas i prší. S posádkou doprovodného auta se domlouvám, ať na mě ještě počkají v místech, kde se k silnici připojuje dálnice a tam se rozhodneme, jak budu pokračovat dál. Následující 2 km tedy běžím po krajnici a sleduji přivaděč dálnice a houstnoucí dopravu za ním. Podběhnu dálniční most, který je mimo provoz, protože dálnice pod pohořím se zatím buduje. Zastavuji na odpočívadle za přivaděčem, kde už je extrémní provoz. Po jednoproudé silnici bez krajnice zde jezdí auta z okolních silnic, a hlavně i z dvouproudé dálnice, která by se zde nevešla, kvůli pohoří z jedné strany a řece z druhé strany. Posádka doprovodného auta zatím vymyslela, že následující 8 km dlouhý kritický úsek poběžím po pravé straně silnice a za mnou pojede Honza na kole, který bude mít na zádech připevněný výstražný trojúhelník. To jednoznačně odmítám, protože po pravé straně s auty za zády prostě nepoběžím a také nechci ohrozit nikoho jiného než sebe. Nakonec rozhoduji, že poběžím úplně sám, pokud možno mimo silnici, a auto ať na mě počká, až to bude možné. Naposledy se občerstvím, obuji si jiné boty a s výstražnou vestou zatím v kapse vyrážím.

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

Po pár set metrech běhu za pravými svodidly sbíhám dolů po stráni k železnici, okolo které pokračuji dalších pár set metrů po betonovém chodníku. Je to asi jen 2 m od železnice, takže se neustále otáčím, jestli náhodou nejede vlak. Bohužel, když chodník skončí, tak musím dalších pár set metrů jít mezi stromy, kde je to zarostlé trávou a občas i maliním. Nakonec se vracím na silnici, kde je díky mostu asi půlmetrová mezera mezi dvěma zábradlími. Když vnější zábradlí skončí, stále pokračuji za vnitřním zábradlím teď už ale v trávě. V tomto místě auta už moc rychle nejezdí, protože kvůli vysokému množství aut na konci velikonočních svátků dochází k ucpávání dopravy. Když po nějaké době zahlédnu dole vyježděnou cestu, opouštím silnici a pokračuji asi kilometr právě po této lesní cestě. Ta mě dovede až k železničním tunelům. Zde mám dvě možnosti. Buď poběžím stále kolem silnice dalších 3,5 km nebo to můžu vzít jedním ze dvou 500 m dlouhých tunelů, kde jezdí vlaky a dostat se tak téměř okamžitě na konec nebezpečného úseku. Na běh úzkým tunelem ale nemám odvahu. Když do levého jen tak ze zvědavosti nakouknu, uvidím akorát na konci tunelu dvě světla právě přijíždějícího vlaku. A protože před sebou tlačí půlkilometrový pás vzduchu, z tunelu to fouká, jako kdyby tam startovala raketa. Je tedy rozhodnuto. Na chvíli si lehám do trávy, abych počkal, až vlak projede, poté přebíhám obě železnice a pokračuji v běhu v trávě hned za svodidly u silnice. Bohužel ale stráň vpravo ode mě je stále prudší, až se tam nakonec nedá vůbec běžet a já tak slézám dolů k řece. Chvíli se snažím skákat po kamenech u břehu, ale protože jsou mokré a kloužou, tak to vzdávám. Nakonec mi tedy zbývá už jen traverzovat po šikmé skále. Naštěstí se jedná asi jen o 200 m dlouhý úsek, za kterým začíná louka. Jenže ta je plná hrbolů, takže běh je tam dost náročný. A do toho začíná pršet, takže během chvíle mám úplně promočené boty. Ještě párkrát mě cesta zavede za svodidla silnice, ale pak už definitivně mizí mezi stromy. Silnice sice začíná pomalu stoupat vzhůru, ale protože už tam nejsou svodidla, tak pokračuji dál na úrovni řeky. Slunce sem zřejmě nikdy nezasvítí, je tu vlhko, bahno a komáři. A také neuvěřitelný nepořádek, který lidé vyhazují z jedoucích aut. V jednom okamžiku dokonce musím rychle uskočit, protože si na poslední chvíli všímám hada na cestě. Až při zastavení poznám, že je to jen neškodná užovka. Poměrně náročnou a nehezkou cestou mezi stromy na úrovni řeky se dostávám na druhou stranu železničních tunelů. Zde mám opět na výběr dvě možnosti. Buď budu pokračovat dalších 1,5 km stále kolem silnice do obce Strečno nebo to můžu vzít po jednom ze dvou 100 m dlouhých železničních mostů na druhou stranu řeky. Protože mosty jsou dostatečné široké, tak tentokrát už přebíhám po mostě. Na druhé straně konečně končí tento pekelně náročný úsek.

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

Probíhám přes zahrádkářskou kolonii do obce Nezbudská Lúčka, kde se opět po mostě dostávám na původní trasu v obci Strečno. A tam na mě konečně čeká auto. Protože jsem z terénního úseku, který jsem se snažil proběhnout co nejrychleji, docela unavený, na chvíli si lehám na deku. Mám i hlad, takže mě velmi mile potěší, že v blízké restauraci koupili moji oblíbenou pikantní pizzu. Než se najím a umyji si chodidla, tak Honza mezitím přepírá moje původně bílé látkové návleky, které jsou po tomto terénním úseku téměř černé od prachu, který jsem sbíral z trávy v okolo silnice. Obuji si zpět původní suché boty a vyrážím na další úsek po cyklostezce směrem k Žilině. Jenomže moje nohy dostaly v předchozích dvou hodinách pěkný zápřah, takže mě nepříjemně bolí a moc dobře mně to neběží. Když se dostanu k vodní nádrži Žilina, přibíhá mi naproti Josef Orság. Je to starší pán, který už se ke mně přidal minulý rok u Frýdku-Místku, když jsem přebíhal 666 km přes celou Českou republiku ze západu na východ. Moje běhání mu ukázalo nové možnosti i motivaci, a tak sám i v pokročilém věku zkouší překonávat dlouhé vzdálenosti. Tentokrát chce poprvé v životě uběhnout 100 km. Společně tedy přebíháme na druhou stranu přehrady a stále po cyklostezce ji obíháme až do Žiliny. Za zády máme naposledy zasněžené vrcholky pohoří Malé Fatry, okolo kterých jsem dnes celý den běžel. Pod hrází přehrady přeběhneme zpátky na druhou stranu řeky a zastavujeme se u auta. Moje nohy na tom nejsou stále moc dobře, a tak zatímco se občerstvuji, tak mi je taťka masíruje. Pak už následuje běh ulicemi Žiliny až na Mariánské náměstí, kam přibíháme v pondělí o půl šesté večer. Od startu už uplynulo 85,5 hodiny a uběhl jsem 377 km. Vykličkujeme z centra a Žilinu opouštíme přes obec Považský Chlmec a okolo přehrady Hričov. Běžíme přímo proti slunci a necháváme se nahřívat jeho posledními paprsky, než zmizí za pohořím Beskyd. Poslední zastávka pro dnešní den jen za obcí Marček. Shodou okolností taťka zaparkoval na úplně stejném místě, jako jsem minulý rok v září ukončil kvůli počasí a spací krizi svůj pokus o přejetí 1000 km na kole přes Česko - Slovensko ze západu na východ za dva dny. Dnes mám naštěstí lepší vyhlídky. Protože už zapadlo slunce, čekám, že se začne ochlazovat. Po občerstvení se oblékám do dlouhého oblečení a beru si i výbavu na noc. S doprovodným vozidlem to bude přes Beskydy horší, protože nemůže jet po stejné cestě, jako mi poběžíme, a tak se dopředu domlouváme, kde přesně bude čekat. Kvůli tomu bere cyklista do brašen i nějaké věci navíc, kdybych je po cestě potřeboval. S očekáváním náročných Beskydských kopců vbíháme do čtvrté noci.

Den 4 - 2019-04-22 - Pondělí - Noc

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

Za poslední 2 km dlouhou rovinkou v obci Svederník odbočujeme doprava a začínáme mírně stoupat úpatím Beskyd až do obce Dlhé Pole, kde odbočujeme na polní cestu vedoucí vzhůru. Ta je ovšem tak rozbitá, že musím zapnout čelovku, abych věděl, kam šlapu. Po pár kilometrech přebíháme sedlo a začneme klesat opět dolů. Zastavujeme až v obci Veľké Rovné, kde na nás na návsi čeká auto. Zde si uvědomuji svou chybu v plánování. Kdybych totiž trasu naplánoval po silnici, jak jelo auto, tak bychom sice uběhli o 2,5 km více, ale vyhnuli bychom se tomu nepříjemnému terénnímu úseku a převýšení by bylo asi o 100 m menší. V autě si dám něco teplého k jídlu a pokračujeme ve stoupání teď už po silnici. Někde v části zvané Nižný Žarnov k nám běží naproti běžec. Když se přidá a představí, tak v něm poznám spoluběžce, který se ke mně minulý rok přidal ve Frýdku-Místku a běžel se mnou celou poslední noc až do Třince. Tam se tenkrát musel kvapně odpojit, aby stihl vlak a dojel zavčas do práce. Teď mi říká, že do práce stejně přijel pozdě. Ale to mu vůbec nevadilo. Protože prý Beskydy dobře zná, tak se připojuje právě zde a chce je s námi celé přeběhnout. V obci Ráztoky odbočujeme na lesní turistickou cestu. Ta se najednou tak zvedne, že i cyklista musí slézt z kola a tlačit ho. O běhu ani nemluvím. To prostě nejde. Nějakou dobu tedy jen stoupáme prudkou lesní cestou vzhůru a povídáme si. Až nahoře, kdy vylezeme z lesa, se stoupání trochu zmírní. V sedle Javorník vedle restaurace Melocík zastavujeme u auta. V těchto místech má zaparkované auto i poslední spoluběžec. Prý ho tu nechá a řešit ho bude až další den podle toho, kam doběhne. Protože už jsme vystoupali nad 800 m, je venku pěkná zima. Na druhou stranu se ale při stoupání zahřívám, takže se zatím neoblékám a věci si dávám jen k cyklistovi do kola. Stále ve stejném počtu sbíháme po silnici dolů obce Makov. Na jejím konci na nás opět čeká auto, protože se jedná o poslední zastávku na Slovensku. Uděláme tedy společnou fotku, dáme si panáka a zahájíme poslední část výstupu ke státní hranici. Odbočíme na vedlejší silnici a úzkým údolím stoupáme nočním lesem kolem potoka. Zde už začne být zima velice nepříjemná. Na chvíli zastavuji v autobusové zastávce u obce Kopanice a oblékám na sebe druhou vrstvu oblečení. Potom opouštíme silnici a po turistické cestě stoupáme do Sedla pod Lemešnou, kde se nachází státní hranice. První krok, kterým opustíme Slovensko a vstoupíme do České republiky uděláme pátý den v úterý před druhou hodinou ráno. Slovensko jsem tedy přeběhl za necelých 92 hodin, během kterých jsem urazil 417 km.

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

Na hranici se pár minut zdržíme, abychom pořídili fotku. To je ovšem v noci a mobilem dost obtížné. Když se opět vydáme na cestu, jsem už pěkně promrzlý. A protože před námi leží pouze klesání, nemám se ani jak zahřát. Nakonec mi Honza podává z kola starou deku, kterou si přehazuji přes ramena. Prvně jsem si říkal, že to bude k ničemu a jen se mi s ní špatně poběží, ale po pár minutách je mi nádherné teplo. Jsem tedy dost překvapený, co taková stará deka dokáže. Sice je to nepohodlné, vypadám jako bezdomovec a stále ji musím jednou rukou držet, ale to teplo za to stojí. Turistická cesta skončí a dostáváme se na silnici, po které probíháme mezi domy, které už patří k Velkým Karlovicím. Na to, že je to noční úsek, tak se mi díky spoluběžcům běží parádně. Na konci části zvané Podťaté dobíháme k autu. Jsou sice tři hodiny ráno, ale protože se mi vůbec nechce spát, tak se pouze najím, odskočím si se za keř a pak už vbíháme na hlavní silnici, po které pokračujeme okolo Vsetínské Bečvy do Velkých Karlovic. Když to půjde dobře, tak bychom mohli doběhnout až dolů do Vsetína. Tento úsek patří k jedním z mála, kde dokáži běžet až 10 km/h. Jak se postupně rozednívá, tak začínají jezdit auta a lidé chodit do práce. Jejich nechápající pohledy na naší běžeckou skupinku takhle brzy ráno jsou k nezaplacení. Proběhneme přes Karolinku, kde si vzpomínám, jak jsem před šesti lety projížděl s kámošem Tomášem na kole při vícedenní cykloturistice po jihovýchodní Moravě. Kousek odtud na jednom kopci jsme tenkrát nocovali. Dnes tudy pro změnu probíhám s jiným doprovodem. Zastavujeme se až v Novém Hrozenkově, kde si opět potřebuji na chvíli odskočit. Protékající potok mi to velmi ulehčí. Na dalším úseku už ale začínám cítit, že se z běhu vytrácí lehkost a začínám zpomalovat. Snažím se ještě přidat do kroku, ale stále více upadám do krize. Na další zastávce už mám celkem dost, ale i tak se snažím pokračovat dál, protože je to stále z kopce. Ačkoli nad kopci za zády, odkud jsme přiběhli, prosvítají sluneční paprsky, tak před námi je pěkné černo. A to se rychle přibližuje. Když v obci Halenkov, po chvíli sezení na vlakové zastávce, abych nabral trochu síly, chceme pokračovat, tak se rozprší. Naštěstí ale nemusíme pokračovat v dešti, protože nám přijíždí naproti naše auto. Prý tam před námi lije jako z konve. Tím je rozhodnuto. Využiji dešťové přeháňky a na chvíli se prospím. Pokračuji tedy za autem, které přejelo po mostě na druhou stranu Vsetínské Bečvy. Tam naproti rodinným domům zalézám v úterý kolem sedmé hodiny ráno do auta, abych si dal plánovaný spánek. Oba spoluběžci také do auta, aby tam tuto dobu přečkali.

Den 5 - 2019-04-23 - Úterý - Den

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

Po probuzení už není po černém mraku ani památka a opět svítí slunce. Slézám tedy z postele, abych se mohl připravit na další úsek. Když ale šlápnu levým chodidlem na příčku žebříku, tak mně nártem projede tak silná bolest, že z žebříku málem spadnu. První myšlenka, která mi projede hlavou je, že jsem skončil, protože s tímhle přece nemůžu běžet. Nejvíce mě ale vyděsí příjemná představa, že tím bude konec trápení a budu moct jet domů. Vylézám ven z auta, abych řekl ostatním, že mám problém z nohou, ale když udělám pár rychlých kroků, tak to zase tak hrozné není. Jsem tedy zticha, abych zbytečně nestresoval ostatní. Venku před autem si všímám cizího chlapa. Jmenuje se Martin Januš a bydlí v rodinném domě, před kterým jsme zaparkovali. Šel se podívat, co tam děláme. Když mu taťka řekl, že běžím přes Slovensko i Česko, tak ho to zaujalo, že tam s námi zůstal a povídal si. Shodou náhod se také jedná o hasiče. Dokonce mě pustí k sobě domů, abych si mohl skočit na záchod a poprvé od startu se po pěti dnech osprchovat. Když se pak nasnídám a obleču rovnou do krátkého oblečení, tak se k nám přidává jako třetí spoluběžec. Má v plánu, že se s námi proběhne do Vsetína. Společně tedy před desátou hodinou vbíháme do šestého dne. Ani při běhu mě nárt nebolí, můžu tedy pokračovat. Je úterý, to znamená, že skončily velikonoční svátky a je první pracovní den. A je to znát, protože na silnici už je nepříjemně hustý provoz. Kvůli naplánované trase a případným zájemcům, ale neběžíme po cyklostezce kolem Vsetínské Bečvy, ale pokračujeme stále po hlavní silnici. Proběhneme obec Hovězí a až za obcí Ústí odbočíme ze silnice na zmíněnou cyklostezku. Po pár kilometrech přibíháme do Vsetína, kde si musím dát u prvního splavu krátkou pauzu na lavičce, abych odlevil nohám. Pak už přebíháme po mostě na druhou stranu a míříme do centra. Tam sice potkáme naše auto, ale kvůli hustému provozu nemůže nikde zaparkovat. Odjíždí tedy na konec města. My společně dobíháme přesně v poledne na náměstí Svobody. Tam mám za sebou 454 km za 102 hodin. Protože v těchto místech všichni tři spoluběžci končí, tak se necháme ještě společně vyfotit. Josefu, který plánoval 100 km, prý chybí posledních 5 km, tak si ještě uběhne při čekání na vlak. Další spoluběžec, který se přidal až v noci při stoupání v Beskydech, ještě pokračuje, ale jiným směrem do Valašského Meziříčí. A poslední běžec, hasič Martin, běží zpátky domů do obce Huslenky, kde jsme dnes ráno spali. Najednou jsem tedy úplně sám, což je trochu zvláštní pocit. Vyběhnu ze Vsetína a zastavuji se u první benzínky, kde parkuje naše auto. Při krátkém odpočinku si dám polévku a pár kousků melounu. Pak ještě následuje kousek po hlavní silnici a odbočím na vedlejší. Proběhnu Lhotou u Vsetína a v obci Liptál si musím dát krátkou pauzu, protože nohám se nechce moc běžet. Přede mnou leží přírodní park Vizovické vrchy, který mě přivítal prudkým kopcem do sedla Hranice. Počasí se mezitím zkazilo, zatáhlo se a začalo foukat. Při sbíhání mi tedy začne být zima, tak si u auta oblékám dlouhé triko. Proběhnu městem Slušovice a začne trochu pršet. Tím se i výrazně ochladí, takže si tentokrát oblékám i dlouhé kalhoty a žlutou bundu. Za obcí Štípa poblíž ZOO na mě čeká paní Buličková se dvěma malými syny. Jeden z nich, Vojtěch Bulička, se ke mně přidává na kole. V další obci Fryšták se ke mně připojuje běžec, který je v tomto nevlídném počasí oblečený celý jen do krátkého oblečení. Když se ho zeptám, jestli mu není zima, tak to vysvětluje nějakou necitlivostí. Jenže chvíli na to, začne pršet intenzivněji, takže v obci Lukoveček se schováváme do auta. Tedy až na toho posledního otužilého spoluběžce, který pokračuje dál sám i za deště. Podle předpovědi by mělo pršet jen chvíli, a tak čekáme. Za půl hodiny opravdu přestane a můžeme pokračovat. Podle původního plánu před vyběhnutím jsem touto dobou už měl probíhat rodným Třebíčskem. Jsem docela i rád, že jsem se takhle zdržel, protože v tomhle počasí, kdy údajně na Vysočině fučí ještě silný vítr, by se asi moc lidí nepřidalo. Za další hodinu probíháme obcí Přílepy, odkud máme půjčené obytné auto. Zde cyklista Vojta předává kolo své mamce, která ho doprovází svým autem a pokračuje s námi běžecky už při západu slunce až do Holešova. Tam se s námi na parkovišti před obchodem rozloučí. Já doplním energii, vezmu si vybavení na pátou noc a pokračuji do centra. Náměstím Dr. Edvarda Beneše probíhám přesně v úterý v osm hodin večer. Od startu už uplynulo 110 hodin a urazil jsem vzdálenost 494 km.

Den 5 - 2019-04-23 - Úterý - Noc

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

Kousek za centrem se ke mně přidává další běžec Martin Ryšavý, se kterým opouštím Holešov a vbíhám na cyklostezku vedoucí po poli. Tam nás dojíždí cyklista, který se k nám také přidává. Společně pak pokračujeme nocí a povídáme si. Prokličkujeme Hulínem a stále po poli se blížíme ke Kroměříži. Protože je zde rovina bez překážek, poměrně dost zde fouká vítr. Po přiběhnutí do Kroměříže zastavujeme před mostem přes řeku Moravu, kde na nás čeká auto. Občerstvím se a pokračujeme. Teď už ale bez cyklisty, který se rozloučil a vyrazil zpátky. V úterý v jedenáct hodin v noci dobíháme na Velké náměstí, kde jsem téměř v polovině trasy. Mám za sebou totiž 511 km za 113 hodin. Po společné fotce opouštíme Kroměříž po hlavní silnici, která vede hned vedle dálnice D1. Díky tomu je zde provoz téměř nulový. Auto tady projede tak jednou za půl hodiny. Je to sice paráda mít pro sebe celou širokou silnici, ale na druhou stranu je tu strašný klid, až mě to uspává. Zároveň je pro mě tempo Martina jakožto závodníka docela ubíjející, protože buď běží rychleji než já nebo jde chůzí. Bohužel nedokáže vyklusávat stejnou rychlostí jako já, takže díky častým změnám tempa začínám cítit, že nohy mají dost. Když uběhne 25 km, tak se otáčí a běží zpátky, aby se mu to na konci zaokrouhlilo na pěkných 50 km. Já se snažím pokračovat dál, abych to do rána stihnul do Vyškova. Jenže ospalost je čím dál silnější. Motám se po kraji silnice a až na pár zastávek u auta si téměř nic nepamatuji. Nakonec je mi jasné, že Vyškov už v noci nedám. U benzínky naproti Nezamyslicím zalezu do auta, abych se chvilku prospal. Jen udělám tu chybu, že to kromě Honzovi nikomu jinému neřeknu. Takže když budík začne za jeden a půl hodiny pípat, tak ho reflexivně zamáčknu a hned na to zase usnu. Probudím se až o další hodinu později. Trochu naštván slézám z postele a budím zbytek auta. Zatím při každém probuzení, už byli ostatní vzhůru a měl jsem vše nachystáno. Jenže tentokrát, jak to nikdo nevěděl, tak vše trvá déle. Z auta se tedy dostávám až po dlouhých čtyřech hodinách. To už je světlo, protože je středa šest hodin ráno. A já tak můžu vyrazit do šestého dne.

Den 6 - 2019-04-24 - Středa - Den

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

Oproti noci provoz extrémně zhoustl, a hlavně začaly jezdit kamiony. Ve společnosti Alexandra mířím na Vyškov. Když vběhneme do Ivanovic na Hané, tak se mi ozve taťka z auta, že nedokázali nastartovat, protože prý obě baterie jsou vybité. Mezitím za mnou prý pojede Radka na kole, tak mu říkám, co všechno mi má vzít do batohu, abych to vydržel, než problém vyřeší. Když se o tom zmíním na Facebooku, tak mě příjemně překvapí, kolik lidí chce pomoct. Zatím s Alexandrem pokračuji dále. Kousek za Ivanovicemi k nám přijíždí kamarád Jiří Kokeš z Brna. Jen co se ním pozdravím, tak ho poprosím, jestli se nemůže jet podívat na benzínku k našemu autu. Jak odjede, tak mi ale z auta volají, že koupili nabíjecí kabely a motor nastartovali přes jiné auto. Stejně je poprosím, ať na Jirku ještě počkají. Po nějaké době se Jirka vrací, že je opravdu vše v pořádku a pokračuje zpátky do Brna, kam také pomalu směřuji. Tím je další problém vyřešen. Kousek za obcí Heroltice se k nám přidává běžkyně Jitka Stojaníková a chvíli nato přijíždí naše auto, ve kterém se posilňuji. Pak už pokračujeme do Vyškova, kde zastavíme ve středu o půl deváté ráno na Masarykově náměstí. Tam za námi přijde jeden pán, aby se na mě osobně podíval a popřál mi šťastnou cestu. Za sebou mám 544 km zdolaných za 122,5 hodiny. Při výběhu z Vyškova si dáváme pauzu na stejné benzínce jako před třemi roky, když jsem běžel 300 km z Lysé hory do Třebíče. Ve Vyškově jsme se totiž připojili na trasu, která bude až do Třebíče téměř stejná. Až do Brna se nemám na co těšit, protože se jedná o hlavní silnici s hustým provozem. K tomu mě ještě silně rozbolí stehna, takže musím každou chvíli zastavovat, někde si lehat, abych setřepával krev s překrvených nohou zpátky do těla. Do Rousínova už přibíhám bez spoluběžkyně Jitky, která se odpojila v Komořanech. Ačkoli přes zataženou oblohu už místy prosvítá slunce, díky větru je stále chladno, a tak zůstávám celé dopoledne v dlouhém oblečení. Když se u obce Holubice zastavím v autě, leží na stole hromada hamburgerů, které mezitím koupili v Rychlém občerstvení u Evy. Pro mě je tam prý jeden pálivý. Hned se do ně zakousnu. Čekal jsem něco trochu pálivého, ale tohle je oheň. Pusa mě po pár soustech tak pálí, že vůbec necítím, co jím. Že už to je na mě moc, poznám o chvíli později, když z toho dostanu zimnici a několik minut se jen třepu na židli. Když se vzpamatuji, tak pokračuji v cestě. Proběhnu přes občerstvení Rohlenka, kde si do auta odložím bundu a mířím na Brno. Při vběhnutí do městské části Slatina se ke mně přidává první běžec a o chvíli později i Jiří Kokeš, který už se za mnou přijel ráno podívat k Ivanovicím. Kolem hlavní silnice sbíháme k centru. Zastavujeme se až na parkovišti vedle velkého kruhového objezdu. Zde se s námi rozloučí Jan Boudný, který byl součástí doprovodného týmu úplně od začátku. Měl sice v plánu se odpojit až v Třebíči, ale kvůli zdržení musí už nyní. A protože v Brně vůbec nefouká a svítí slunce, tak se rovnou převlékám do krátkého oblečení. Na zkoušku si ještě obouvám zpátky boty Brooks Glycerin 16, se kterými jsem běžel první dny. Během této doby k nám přiběhnou další běžci, se kterými posléze pokračujeme do středu Brna. Jeden z nich je Jiří Červenka, který se mnou chce běžet asi jen 10 km přes Brno. A čím blíže k centru jsme, tím více lidí se k nám přidává. Třeba na jednom přechodu už na mě čeká Jiří Brumovský, se kterým jsem chodil zde v Brně na Masarykovu univerzitu. Nebo za dalším rokem přímo z práce vyběhne Martin Vlček, člen skupiny Sakrblé Projekt, přes kterého mám sportovní výživu Inkospor a běží s námi pár set metrů. Téměř v centru proběhneme přímo pod okny bytu ultramaratonce Daniela Orálka. V hojném počtu dobíháme ve středu před půl čtvrtou odpoledne na náměstí Svobody k Brněnskému Orloji, kde už čeká další skupinka běžců. Mezi nimi jsou kamarádi Martin Tomec, Petr Hének, Radka Svobodová nebo Lukáš Charvát, který dojel až z Třebíče a celou cestu zpátky chce se mnou běžet. Po 129,5 hodinách běhu už mám za sebou 578 km.

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

Po pár rozhovorech, focení a natáčení vyráží většina z nás dále. Proběhneme kolem hlavního nádraží a přes Nové Sady přibíháme k bývalé hale Rondo, kde kousek od ní má Jiří Kokeš nemovitost, ve které nám už při vběhnutí do Brna nabídnul použití záchodu a sprchy. Doprovodné auto sem zamířilo rovnou, aby se před námi stihli všichni umýt. Jenomže taťkovi se při odchodu z budovy podařilo zabouchnout dveře, tak se nikdo další dovnitř nemůže dostat. A tak čekáme, než se dovezou náhradní klíče. Pak už následuje slíbená sprcha. Protože v botách Brooks Glycerin 16, které jsem si obul před Brnem, mě chodila nepříjemně pálí, tak se ně pořádně podívám. Kromě puchýřů a ošlapané kůže vidím, že v oblasti pod prsty se nachází malé červené čárky a tečky, které při jakémkoli doteku šíleně štípou. Namažu si tedy chodidla dezinfekcí a obouvám si zpátky osvědčené boty Saucony Triumph ISO 3. Po hodinovém zdržení přebíháme přes hlavní silnici a pokračujeme po cyklostezce kolem Svratky směrem k Modřicím. Na tento úsek se k nám přidává i kamarád Ondřej Herzán, který mě doprovázel už i minulý rok během celé třetí noci. U Olympie se většina Brňáků rozloučí a vracejí se. Se mnou jich pokračuje ani ne polovina. Jirka Červenka, který chtěl běžet asi jen 10 km přes Brno, tak volá domů, že se vrátí až v noci, protože se mu běží dobře, a tak ještě poběží dál. Přeběhneme hlavní silnici u Modřic a stoupáme přes Želešice a Hajany do Ořechova, kde jsme po sedmé hodině večer. Po cestě se opět přidává další spoluběžec. Zároveň počítám, že u Jaderné elektrárny Dukovany budeme už po půlnoci, takže volám paní Janě Štefánkové, která plánuje u elektrárny nějaké přivítání, že plánované ráno je moc pozdě. Když při sbíhání do obce Silůvky pomalu zapadá slunce, převlékám se v autě do dlouhého oblečení a beru si vybavení na šestou noc. Než vyběhneme dále, ještě si odskočím do hlubokého kanálu, protože lepší místo prostě nenacházím. A Jirka, který u Modřan volal domů, že se vrátí až v noci, volá znovu, ale tentokrát oznamuje, ať na něj doma dnes už nečekají, že s námi poběží tak dlouho, jak jen to vydrží.

Den 6 - 2019-04-24 - Středa - Noc

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

Na prvních pár kilometrů se k nám přidávají dva chlápci. Když nás opustí, pokračujeme dál noční krajinou. Teplota se zatím drží celkem vysoko, takže se v dlouhém oblečení nepříjemně potím a musím běžet rozepnutý. Před seběhnutím do Moravských Bránic se k nám připojuje další běžec. Tam si uděláme pauzu, abych se chvíli protáhl venku na dece a ostatní si dali kávu. Nálada je výborná, protože každý si s někým povídá. Podběhneme Ivančický viadukt a kolem řeky Jihlavy přibíháme ve středu po desáté hodině v noci na Palackého náměstí v Ivančicích. Zde se od nás odpojuje kamarád Martin Tomec, který nás doprovázel na kole až z Brna. Také zde dochází k jedné zajímavé výměně. Jeden spoluběžec totiž končí a místo něj se k nám přidává matka jeho přítelkyně tedy tchýně. Společně poté pokračujeme po vedlejší silnici stále kolem řeky Jihlavy až do Řeznovic, odkud stoupáme dlouhým táhlým kopcem do obce Polánka, kde opět vběhneme na hlavní silnici. Při proběhnutí obcí Jamolice nás autem navštíví kolega ze směny Miloš Hladík a chvíli nás i doprovází. Chladící věže už vidíme pěkně dlouho a připadá nám, že bych tam měli každou chvíli být. Jenomže se svojí výškou 125 m jsou vidět opravdu z dálky, proto pocit blízkosti dost klame. Když už se k elektrárně opravdu přiblížíme, tak nám běží naproti velká skupina běžců vedena Janou Štefánkovou. Jsme tu hodinu o později, tak už to nevydrželi a vyrazili nám naproti. Společně přibíháme před Jadernou elektrárnu Dukovany ve čtvrtek chvíli před druhou hodinou ranní, kde na nás čekají i fotografové. V nohách mám 630 km za 140 hodin. Podle odhadů před startem jsem tudy měl probíhat už v úterý večer. Jana mi ale říká, že tou dobou tady byl nepříjemně silný vítr, zataženo a občas i pršelo, takže jsou vlastně všichni rádi, že to nakonec nevyšlo. Po chvíli focení před hlavní vrátnicí jsme pozvaní do Informačního centra, kde nás čeká malý raut, který pro nás připravila Jana. Protože se jedná o samé sladké věci, tak rád začnu ujídat. Jak nějakou dobu sedíme a mé tělo se začíná uklidňovat, cítím, jak mě opálené částí těla od slunce začínají nepříjemně pálit. Téměř bych řekl, že hořím. Mám zde domluvenou i sprchu, kterou s radostí využívám. Je to asi ten nejpříjemnější pocit, který za poslední dny můžu zažít. Sedět tu krátkou chvíli na zemi, nechat na sebe téct vodu a vůbec nic neřešit, a hlavně se nepohybovat. Jenže čas neúprosně běží, a i tyto chvíle se počítají do celkového času běhu. Vracím se tedy zpátky k ostatním. Jirku už zmohla únava, a tak spí na zemi. Ačkoli se mi nechce vůbec hýbat, musíme pokračovat. Jdu ven do auta, kde mi taťka ošetří nohy, protože opravdu nepříjemně štípou. Když vylezu připravený ven, už tu na mě čekají kromě původních spoluběžců i ti noví, kteří přijeli s Janou. S největším doprovodem na celé trati tedy vybíhám o půl čtvrté ráno po hlavní silnici směrem na Třebíč.

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

Když tudy běhám do práce nebo z práce, tak tu bývá tak silný provoz, že občas musím běžet ve škarpě nebo dokonce po polní cestě kolem přehrady. Takhle brzy ráno je tu naprostý klid, takže jsme roztažení přes půl silnice. Všichni si povídají a běží se parádně. Když si vzpomenu, jak jsem byl na Infocentru unavený, tak teď jsem dobře ožil. Díky nulovému provozu ve Slavěticích neběžíme po vedlejší silnici, ale pokračujeme po stále po hlavní. Po 8 km tak všichni dobíháme do Dalešic, kde se rozloučím s větší částí skupiny z elektrárny, kterou zpátky odváží domluvený mikrobus. Já, protože mám až překvapivě velký hlad, hledám auto. To tu ale není, protože taťka si myslel, že poběžíme podle plánu po vedlejší silnici, a tak zaparkoval na návsi. Zavolám mu, že jsme na hlavní silnice a čekáme. Když dojede, jdu dovnitř a sním celý hermelín. Hned se cítím lépe, i když něco teplého by bodlo lépe. Běžec Jirka, který s námi běžel z Brna a měl v plánu jen 10 km, tak nakonec doběhl až sem. To znamená, že vydržel 50 km. Prý poprvé v životě. Teď už ale zůstává v autě, aby si odpočinul. A taťka ho odváží do Račic, odkud prý stihne ranní autobus do Brna. My ostatní zatím běžíme na Třebíč. Ze začátku pokračujeme po hlavní silnici, ale protože je po páté hodině ráno, tak v protisměru potkáváme první vlnu aut, která míří na ranní směnu právě do Jaderné elektrárny Dukovany. Provoz se se tedy skokově zvýší na velmi nebezpečný. Řidiči tu totiž běžeckou skupinu v protisměru a ještě v této době určitě nikdy nepotkali. Na úrovni rybníka Bezděkov tedy odbočujeme na cyklostezku. Proběhneme obcí Valeč a po vedlejší silnici míříme do Dolních Vilémovic. V lese nás dojíždí auto, ze kterého si beru powerbanku, protože díky tomu, že běžíme celou noc bez spaní, tak musím nabít GPS tracker. Když proběhneme Dolními Vilémovicemi, začne svítit slunce. Zde se prakticky ukáže, že moje nejslabší chvíle při celodenních bězích jsou právě východy slunce, kdy na mě začne padat ospalost. I když běžíme v pěti lidech a povídáme si, tak to nedávám a motám se po silnici jako ožrala. A přitom je tak krásně. Zachrání mě až kamarád Ondřej Potančok, který se za mnou přijíždí podívat při jeho každodenních rozvozech zboží. Po pár minutách jsem opět v plné síle. Při běhu ostatním říkám, ať si zkusí představit, že by takhle běhali každý den z práce jako já. Pochopitelně nechápou, jak to můžu dávat. Proběhneme Klučovem a vystoupáme na Klučovskou horu, kde čeká auto. Protože slunce už pěkně hřeje, převlékám se do krátkého oblečení. Když jsem tuto výzvu plánoval, tak jsem dával vědět i na městský úřad v Třebíči, že poběžím přes náměstí. A protože před námi leží nějakých 9 km a budeme v Třebíči, tam volám Pavlu Pacalovi, starostovi Třebíče, jestli se mnou počítají. Prý jim doposud chyběly nějaké podrobnější informace, ale že na náměstí dojdou. Domlouváme se přibližně na devátou hodinu.

Den 7 - 2019-04-25 - Čtvrtek - Den

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

Obohaceni o dalšího běžce, který za námi nahoru přiběhl z Třebíče, sbíháme dolů. Celou šestou noc jsem vydržel beze spánku, a tak plynule pokračujeme do sedmého dne. Dole ve Stříteži k nám přijíždí Karel Krška z firmy Pondy K, aby si od nás vzal velký pytel oblečení, který nám vypere, než Třebíčí proběhneme. Protože od něho mám i všechny ponožky, které při tomto používám, tak mu ukazuji mé ošlapané nohy. Říká, že na fotce vypadaly o mnoho hůře. Zároveň mně ale říká, že ty červené čárky a tečky, které mám od Brna pod prsty a štípou při jakémkoliv doteku, jsou ve skutečnosti malé praskliny až na maso, proto jsou tak citlivé. Když se na chodidla pořádně podívám, tak se mi to bohužel potvrdí. Musím je tedy často umývat, aby se mi dovnitř dostalo co nejméně potu a nečistot. Rozloučíme se a my pokračujeme přes zahrádkářskou osadu do Třebíče, kde napíši mamce, že za chvíli jsem u ní. Když probíháme městskou částí Horka-Domky kolem Základní školy Václavské náměstí, už na nás s částí učitelského sboru čeká venku. Chvíli se tedy zdržím, popovídáme si pak už s potleskem míříme směrem do městské části Jejkov. Seběhneme kolem nemocnice dolů do centra a ve čtvrtek pár minut po deváté hodině vbíháme na Karlovo náměstí. Zde mi do mého loňského rekordu chybí přesně 5 km. To znamená, že mám uběhnuto 661 km za 147 hodin. Uprostřed náměstí proběhneme okolo sochy sv. Cyrila a Metoděje, která byla dříve cílem nebo startem mých prvních ultra běhů. Na konci náměstí zastavujeme před radnicí, kde už na nás kromě doprovodného auta, několika mých přátel, čekají i zástupci městského úřadu v čele s Pavlem Pacalem, starostou města Třebíče. Po přivítání dostanu dárek a do auta nám nanosí dvě plata třebíčské limonády ZON. Všichni si všechny fotí a podepisují na plakát události na boku auta. Po půl hodině se rozloučíme a pokračujeme dál na západ kolem řeky Jihlavy. Většina původních spoluběžců mě na náměstí opustila a zůstal pouze Lukáš Charvát, kterému jsem slíbil, že nepůjdu spát do té doby, dokud se mnou poběží. Také se ke mně přidal kamarád Zdeněk Zelníček, který dostal se svým kamarádem na dopoledne volno v práci, aby mě mohl doprovodit. Jediná podmínka byla, že musí běžet ve firemních tričkách. V nové sestavě se dostáváme do zahrádkářské osady Poušov, kde běžíme přímo kolem naší zahrady. Tam samozřejmě nikdo není, protože taťka řídí doprovodné auto, mamka je v práci a bratr bydlí v Brně. Pokračujeme po cyklostezce přes obec Sokolí, kde mám uběhnuto přesně 666 km za 148,5 hodiny. Oproti minulému roku jsem tedy o více než 24 hodin pomalejší. Jenomže letos přede mnou také leží ještě téměř 400 km.

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

Kolem zahrad se dostáváme k Červenému mlýnu, kde zastavíme u auta. Při pauze nám akorát přivážejí vyprané oblečení, které sušíme na slunci rozložené na trávě. Zároveň se odpojuje Lukáš Charvát, pro kterého přijíždí kámoš, který akorát jede autem z práce domů do Třebíče. Naopak se k nám přidává Pavel Šťastný, další kamarád ze směny, který přijel z Moravských Budějovic na kole. Společně potom míříme do Petrovic, kde si nás odchytne fotograf z novin. Po doběhnutí do Okříšek se odpojuje Zdeněk Zelníček se svým kamarádem a pokračují zpátky do práce do Přibyslavic. Já tedy pokračuji už jen v doprovodu Pavla na kole. Kousek za návsí mě přijde pozdravit jeden z pořadatelů Okříšské lávky, které se každý rok účastníme. Stoupáme po vyprahlé silnici do Heraltic a já už se těším, až se na chvíli zastavím někde ve stínu, protože jsem přehřátý a mám žízeň. Dočkám se hned na kraji heraltických lesů, kde v zatáčce čeká auto. Pavel, protože má večer noční směnu, se rozloučí, a jede zpátky domů do Moravských Budějovic. A já si dávám odpočinek ve stínu stromů. Přitom si chladím chodidla v kýblu s vodou, protože už mě dost nepříjemně pálí. Po odpočinku pokračuji po silnici lesem. Jenomže jak už se všichni odpojili a já nemám s kým si povídat, tak na mě padne velmi silná spací krize. Začínám se motat po silnici ze strany na stranu pod žhnoucím sluncem. Výpadky mám docela dlouhé, tak si z cesty téměř nic nepamatuji. Zastavuji se až po druhé hodině odpolední na návsi v Opatově u auta. Během zastávky, při které se domlouváme, že toto horké odpoledne asi prospíme, donáší Alexander z obchodu zmrzlinu na zchlazení. Ještě se spaní snažím vzdorovat a zkouším vydržet do další vesnice. Po silnici tedy pokračuji mezi poli a sbíhám serpentýnami do Brtničky, kde už je auto zaparkované ve stínu kostela. Sundám ze sebe oblečení a poprvé si jdu zkusit spát přes den. A když tak vzpomínám, naposledy jsem spal někde u Ivanovic na Hané ještě před Vyškovem. Sotva zavřu oči, už mě budí mobil. Obleču se, něco sním a ve čtvrtek půl šesté večer už za příjemnějších teplot vyrážím opět do tratě. V Dlouhé Brtnici přeběhnu hlavní silnici a po nekonečně dlouhé a rovné vedlejší silnici přibíhám do obce Pavlov, kde na mě kromě auta čekají i rodiče Radky, protože jsme kousek od jejího domova. Během občerstvování překládají do jejich auta koloběžku, kterou od defektu při druhé noci ještě na Slovensku nikdo nepoužíval. Po výběhu z vesnice přede mnou zastaví auto a z něj vystoupí moderátor z rádia, který se mnou v rámci jeho možností udělá rozhovor přímo za běhu. Pak už společně s Radkou a jejím otcem běžíme večerní krajinou po silnici lemovanou kvetoucími stromy a obřími hučícími větrnými elektrárnami. Za obcí Stajiště vběhneme do lesa, kde mi její otec ukáže odbočku k prameni Moravské Dyje. Ta obtéká Telč, protéká Dačicemi, překračuje státní hranici do Rakouska, kde se ve městě Raabs an der Thaya vtéká do Rakouské Dyje (Deutsche Thaya). Pak už řeka pokračuje jen jako Dyje (Thaya) a vtéká do České republiky, kde je na ní vybudována Vranovská přehrada, ale hlavně se pak až do Znojma kolem ní rozprostírá můj oblíbený národní park Podyjí, kde velmi rád běhám. Po této zeměpisné vsuvce už při nádherném západu slunce sbíháme do Třeště. Hned na kraji u Vaňovského rybníka zastavujeme u auta a oblékám se do dlouhého oblečení. V tu samou chvíli se u nás objevuje Václav Brychta, který nám před dvěma lety dělal řidiče dodávky, když jsem běžel 402 km přes Česko z jihu na sever. Dnes se za námi přijel pouze na chvíli podívat na kole. Na náměstí v Třešti jsme ve čtvrtek přesně v osm hodin večer. Vzdálenost od startu se pěkně zaokrouhlila na 700 km za 158 hodin. Tou dobou mně na mobil přichází SMS od Viktora Pšeničky, který se mě ptá, kde budu po jedné hodině v noci, protože mě jede s kamarádem podpořit. Odpovídám, že někde mezi Horní Cerekví a Pelhřimovem. Na náměstí se rozloučí všichni, kdo mě doposud doprovázeli, a já tak do sedmé noci, která zatím na západě vytváří až fialová panoramata, vbíhám jen se svým doprovodným týmem.

Den 7 - 2019-04-25 - Čtvrtek - Noc

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

Naštěstí tento stav netrvá dlouho, protože hned za městem nahoře na kopci přijíždí auto, ze kterého vyskočí Filip Heřmánek a přidává se ke mně. Filip bydlí v Jihlavě, na chatu jezdí k Dalešické přehradě poblíž Třebíče a kdykoliv běžím někde poblíž, tak se na chvíli připojí. Dnes mě tedy doprovází na začátku sedmé noci přes Batelov až do obce Švábov, kde opět sedne za svým taťkou do auta a jedou zpátky do Jihlavy. Naopak si jde s námi chvíli povídat starší zarostlý pán, který nám sděluje, že v Pelhřimově by se ke mně chtěla připojit jeho dcera. Poté společně s Alexandrem probíháme kolem zatopeného lomu Horní Cerekev, kde o některých zimách plaveme pod ledem v plavkách na nádech. Dnes mě tu pro změnu drtí spací krize. Nakonec to dojde tak daleko, že si musím na chvilku lehnout přímo vedle silnice. Tato metoda párminutového spaní mě napadla už minulý rok, ale nějak jsem neměl odvahu ji vyzkoušet. Alexandrovi tedy říkám, že mi bude stačit maximálně pět minut, tak ať mě pak probudí. Jakmile lehnu a zavřu oči, okamžitě usínám. O chvíli později se s trhnutím probouzím a cítím se odpočinutě, takže se zvedám, abychom mohli pokračovat. Velice mě ovšem překvapí Alexandrova odpověď, když se ho zeptám, jak dlouho jsem spal. Odpoví totiž, že asi dvě nebo tři vteřiny. Prý jak jsem si lehnul, tak jen udělal krok a já jsem hned na to vstal. Těchto pár vteřin tedy k oblbnutí hlavy asi stačilo. Ve čtvrtek po jedenácté hodině v noci sbíháme do Horní Cerekve na náves k autu. Trochu se ochladilo, a tak si na sebe beru ještě reflexní bundu. Mezitím přichází nějací lidé a než opět vyběhneme, tak se s námi baví o tom, jak můj běh sledují. Za městem na mě ale opět padne silná spací krize, takže opakuji metodu párvteřinového spaní hned vedle silnice. Stále to pomáhá, ale bohužel vždy jen na několik minut. Je mi tedy jasné, že takhle to celou noc dělat nemůžu. K tomu opět začínám usínat za běhu, takže Alexandrovi povídám ze spaní další nesmysly. Dobelhám se tedy už v pátek po půl jedné ráno do obce Nová Buková, kde okamžitě ulehám v autě do postele. Bohužel jsem ale úplně zapomněl na Viktora, který mně psal večer SMS. Když tedy kolem půl druhé dorazí s kamarádem Pavlem Halo k autu, já mám ještě půlnoc. Z pozdějšího rozvoru se dozvím, že následující hodinu pobíhali někde kolem, aby se zahřáli.

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

Než uplyne jeden a půl hodina spánku a vylezu za nimi připravený ven, je už půl třetí ráno. Společně tedy běžíme po silnici směrem na Pelhřimov. Prý jim to čekání ani moc nevadilo, když tam mohli běhat. Mně hlavně přijde zajímavé jejich vypravování, jak se za mnou dostali. Bydlí totiž v Praze. Autem tedy dojeli do Pelhřimova, kde zaparkovali kousek od náměstí a odtud se za mnou nechali dovézt taxíkem. Moji přesnou polohu věděli díky GPS trackeru. Teď se mnou poběží zpátky do Pelhřimova, kde opět nasednou do auta a pojednou domů do Prahy, aby ráno stihli práci. Díky nim jsem tedy schopný celkem svižně běžet i druhou polovinu noci. Jen se na chvíli zastavujeme v obci Zajíčkov, abych si odskočil. Jak se ale nad ránem přibližujeme k Pelhřimovu, tak kromě toho, že začíná být nepříjemná zima, tak na mě opět začíná padat ospalost. Nebýt jich, tak bych určitě ještě do postele zalezl. Zastavujeme se u auta na první benzínce na okraji Pelhřimova, kde okamžitě mizím s ubrousky za keř, protože dál už bych to určitě nevydržel. Tento úprk mě docela probere z ospalosti. Pak pokračujeme za svítání společně do centra. Probíháme kolem televizního studia, kde jsem byl minulý rok v létě na rozhovoru, po kterém jsem běžel zpátky do Třebíče stejně jako i dva roky před tím. Kousek za náměstím dobíháme k jejich autu, kde se rozloučíme. Já bych mohl pokračovat rovnou dál, ale protože mám v plánu proběhnout všechna náměstí, tak se ještě vracím. A dělám dobře. Přímo u kašny na Masarykově náměstí na mě totiž v pátek přesně v pět hodin ráno čeká další běžec. Po 167 hodinách běhu mám za sebou už 730 km. Společně s Jakubem Mácou kličkujeme ulicemi a opouštíme Pelhřimov. Protože jsem byl ve městě velmi brzy ráno, tak to byl asi důvod, proč se nepřidala dcera starého pána, který se za námi zastavil včera v noci před Horní Cerekví. Taktéž nedorazil ani nikdo z agentury Dobrý den, která eviduje české rekordy a kuriozity, a kterou jsem o celé výzvě dopředu informoval. I když popravdě je to asi dobře, protože platit tisíce za zápis do knihy rekordů mně přijde divné. Nahoře nad Pelhřimovem si dávám snídani a poté už společně za prvních slunečních paprsků slunce vbíháme do osmého dne.

Den 8 - 2019-04-26 - Pátek - Den

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

Ze začátku se mi běží parádně a povídáme si. Pak na mě ale padne nějaká krize, hovor utichne a já se jen vleču. Moc ani nepomůže zastávka vedle zámku v obci Proseč-Obořiště. Běžíme tedy dál a za Novou Cerekví nás čeká krátký ale nepříjemný úsek po polní cestě. Jsem tedy rád, když se v obci Leskovice můžu natáhnout na trávu přímo vedle místní pekárny, kde si rovnou koupíme čerstvé pečivo. Taťka má největší radost, že si může zadarmo vzít prasklé bochníky chleba, které se nemohou prodávat. Podle něj totiž chleba, který při pečení praskne, bývá ten nejlepší. Protože ležím ve stínu, kde fouká vítr, zůstávám stále ještě v dlouhém oblečení. Jakmile ale vyběhneme zpátky na silnici, kde už svítí, hned volám taťkovi, ať se vrátí s autem, že se potřebuji co nejdříve převléct. Na jedné křižovatce tedy zaparkuje a já se celý převlékám do krátkého oblečení. Zároveň si umývám chodidla, která, jak se zvedají teploty, začínají štípat. A protože Jakub četl o mých problémech s chodidly, tak mi daruje mastičku, která mu zatím vždy pomohla. Taťka mi tedy ještě před obutím touto mastí promazává prsty na chodidlech. Ačkoli jsem k tomu byl skeptický, tak mast ihned pomáhá, protože štípání je velmi slabé. Ne, že bych tedy věřil, že by mi to nějak zázračně chodidla uzdravilo, ale pravděpodobně mast ucpala praskliny v kůži, do kterých se teď nedostává pot a jiné nečistoty. V krátkém oblečení se mi opět běží lépe. Když pak na náměstí Svobody v Pacově na chvíli zastavíme, přichází k nám starosta, který nás viděl, když byl u zubaře. Prý o mně četl a přišel se podívat, jestli něco nepotřebuji. Za to mu poděkuji a odpovím, že vše, co potřebuji, se veze v autě. Kousek za Pacovem už na nás čeká ono zmíněné auto, kde se Jakub odpojí. Já si akorát odskočím za keř a vydávám se zpět na cestu. Mezitím se ke mně přidává nějaký starší pán, který dojel na kole a který mi povídá, že kdysi také běhal. Dnes ale strašně kašle, takže se mnou běží jen symbolicky pár set metrů. Krajina v této oblasti je dost zvlněná a silnice se různě proplétá mezi kopci, což ve mně vyvolává pocit, že běháme pořád dokola. Navíc ačkoli je polojasno, je už nepříjemné teplo a zrovna moc dobře se mi neběží. Při sbíhání do obce Zadní Lomná mě překvapí taťka, který mně běží naproti. Je to totiž poprvé, kdy za těchto sedm dní vytáhl běžecké věci a přidal se ke mně. V dalším stoupání potkávám v lese zaparkované auto, jehož posádka mi říká, že v další vesnici už na mě čekají hasiči, kteří mi pár dní předem psali, že se ke mně v těchto místech přidají. Jakmile tedy v obci Pojbuky na chvíli zastavíme u auta, tak po chvíli za mnou přiběhne skupina dobrovolných hasičů z Mladé Vožice, ve které je Jakub Semrád, Štěpán Kášek, Vojtěch Brázda a jejich velitel Jaroslav Větrovský, který je zároveň starosta města Mladá Vožice a senátor za město Tábor. Zatímco se občerstvuji, tak si povídáme a předávají mně knihu o jejich kraji a historii. Pak už pokračuji opět s větším doprovodem. Proběhneme Bradáčov, kde mně na návsi mává skupinka lidí a pokračujeme do obce Rodná, kde se Jaroslav odpojí, protože musí jet do Tábora do práce. Před námi teď leží dlouhé klesání, protože se musíme z nadmořské výšky 700 m dostat dolů do 450 m. Sbíháme tedy lesem, mezi loukami a přes několik vesnic až se v pátek před třetí hodinou odpolední dostaneme dolů do města Mladé Vožice, kde nás hasiči dovedou na jejich stanici. Po cestě si ale ještě stačíme objednat pizzu, na kterou už se poslední hodinu těším. Na stanici si dáme chvíli pauzu, kterou jsem opravdu potřeboval. Jsem dost unavený a přehřátý. Od startu uplynulo téměř 177 hodin, za kterých jsem urazil 771 km. Zatímco využívám nabídnuté sprchy, ostatní se pouští do přinesené pizzy. Já pak zpracovávám zbytek. Plánoval jsem sníst jen trochu, abych si nepřeplnil žaludek, ale chuť nakonec zvítězí a já si vezmu ještě pár kousků od Alexandra. O půl páté opět v doprovodu hasičů vyrážíme. Proběhneme Morávkovo náměstí a opustíme město Mladá Vožice. Pizza v břichu dělá své, protože se mi běží strašně těžko a mám pocit, že se pozvracím. Několik kilometrů tedy trvá, než se s tím tělo popere. Pak už je mi opět dobře. Hasiči mě doprovodí přesně na hranici Jihočeského a Středočeského kraje. Tam se rozloučí a běží zase zpátky. My po krátké přestávce v Petrovicích pokračujeme dále. Ovšem před obcí Záhoří u Miličína se asi na hodinu zasekneme v autě. Zjistíme totiž, že po odchodu jednoho běžce ještě u Třebíče, nám něco chybí. Abychom měli jistotu, prohledáváme auto. Nakonec danou věc s oddychnutím najdeme. Když ale chceme pokračovat, tak po vystoupení ven z auta zjistíme, že přišlo očekávané ochlazení. Jen jsem tedy nečekal, že to bude takhle rychlé. Venku se totiž úplně zatáhlo a fouká velice silný západní vítr. Díky tomu teplota okamžitě poklesla téměř o patnáct stupňů. Vracím se tedy do auta a celý se převlékám do dlouhého oblečení. Taťka, který až sem běžel, už zůstává v autě. Dlouhým táhlým kopcem stoupám do obce Miličín, kde poslední úsek až na náves je po nepříjemných kostkách, takže raději výjimečně běžím po chodníku. Nahoře se to zlomí a nyní běžím z kopce dolů. Na další zastávce u obce Horní Borek přijíždí auto, ze kterého vystoupí se svým kamarádem Jan Boudný, který byl v doprovodném týmu od začátku až do Brna. Přijel se za námi ještě naposledy podívat a kousek se proběhnout. Na to že mám v nohách téměř 800 km, tak paradoxně tento úsek běžíme nejrychleji z celé trasy, kdy nám rychlost neklesne pod 10 km/h. Bohužel to trvá jen pár kilometrů, protože pak nás Honza opustí. Naštěstí samota netrvá dlouho, protože hned v další obci Radíč při zastávce u auta, se k nám přidává Iva Budková, která mi tom psala odpoledne. A protože už je půl deváté večer a začíná být tma, tak se připravím na osmou noc.

Den 8 - 2019-04-26 - Pátek - Noc

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

Počasí je dnes docela drsné, protože přes den bylo nepříjemně teplo a teď večer je zase silný vítr, zima a všude kolem se prohání přeháňky. Aspoň že se nám zatím vyhýbají. Dnešní večer je zajímavý i tím, že mám od západu slunce pocit, že jsme oběhli nějaký kopec a míříme zpátky na východ. Ve skutečnosti ale stále běžíme na západ. Každopádně ale celý den už od Pelhřimova cítím, jak se o mě pokouší spánek, takže v mám v plánu, až se mnou nikdo nepoběží, se na chvíli prospat. Jenže zatím to vypadá na dost akční noc. Po pár kilometrech se k nám totiž přidává další běžec. Ten je mi na první pohled nějak povědomý. Tento pocit ale přisuzuji stavu, kdy se mi při velké únavě stává, že mám pocit, že všechno, co se děje, už se jednou stalo a pouze se to opakuje. Když mi ale řekne, že už se mnou jednou běžel, tak mi to dojde. Jmenuje Zdeněk Piskač a před dvěma roky se ke mně přidal, když jsem běžel 402 km přes Českou republiku z jihu na sever. Tenkrát se přidal ve Štěchovicích před Prahou, kdy jsem měl největší krizi a chtěl jsem to ukončit, ale pak díky běžcům z Prahy jsem ještě pokračoval, a nakonec do cíle doběhl. Dnes se mu dokonce podařil jeho plán, že si v autě někam dopředu na trasu doveze kolo, dojede ke mně autem a poběží se mnou až ke kolu, na kterém se vrátí zpátky k autu. Naposledy mu totiž přítelkyně vzala klíčky od auta, aby ho prý v noci někdo neodkrouhnul, a tak se přidal až ráno. Společně dobíháme po deváté hodině večer do obce Heřmaničky, kdy se k nám při pauze u železničního přejezdu přidává další běžec Radovan Fiala. Následuje dlouhý noční přeběh přes několik vesnic, kde si dáváme kratší pauzy na občerstvení. Kousek za obcí Lavičky najednou Zdeněk zmizne v poli a po chvíli nás dojíždí na kole, které tam měl schované. Jen se ale nechce ještě vracet, a tak s námi pokračuje dál. Před hlavní silnicí u obce Kosova Hora opět schovává kolo do pole, protože si mezitím domluvil jiný odvoz. Společně tedy probíháme náměstím v obci Kosova Hora, kde Iva bydlí. Tam nás při pauze přijdou navštívit nějací lidé. A protože se Ivě také běží dobře, pokračuje s námi až do Sedlčan. Tam půl hodiny před půlnocí doběhneme na náměstí T. G. Masaryka, kde se s námi Zdeněk loučí a nechává se odvézt zpět. Trasa v těchto místech už měří 808 km a jsem na ni 185,5 hodiny. Se zbývajícími spoluběžci mířím ven z centra. Zastavujeme se přesně o půlnoci u hřbitova, kde se s taťkou domlouvám, že v další vesnici bych si tedy lehnul, protože už s nikým nepoběžím. Mezitím nás opustí Radovan, pro kterého přijelo auto. Ze Sedlčan tedy pokračuji už jen v doprovodu Ivy, se kterou si celou dobu povídám. Běžíme po stejné trase, jako jsem před dvěma roky běžel 402 km přes Českou republiku z jihu na sever. Tenkrát jsem tu měl velkou spací krizi, se kterou jsem úplně zbytečně a hlavně neúspěšně několik hodin bojoval až do rána. Pak mě z toho začala tak silně bolet hlava, že jsem vůbec nemohl běžet, a nakonec jsem musel jít spát. Pro dnešek mám spánek naplánovaný v obci Kňovičky, která leží jen kilometr před námi. Tam se také odpojuje Iva a vrací se. Já si ještě naposledy odskočím za keř a mizím v autě, kde už všichni spí. Zde se dopustím jedné velké chyby. Je sobota půl hodiny po půlnoci a venku je stále stejně. Je zataženo a fouká, ale zatím neprší. Podle radarových snímků se k nám ale přibližujeme mrak, ze kterého už prší. Podle předpovědi by tu měl být za jednu až dvě hodiny. Nejlogičtější by tedy bylo ještě běžet, dokud nezačne pršet a až poté jít spát, abych přeháňku prospal podobně jako pár dní zpátky u Vsetína. Jenomže už jsem v teple, ven se mi vůbec nechce a všichni kolem spí, takže tuto vnitřní bitvu prohrávám a jdu si lehnout. Usínám téměř okamžitě. Když se za jeden a půl hodiny probudím, slyším přes špunty v uších, jak déšť bubnuje na střechu auta. Kouknu se na předpověď a vidím, že pršet by mělo asi ještě něco přes hodinu. Nikoho tedy neprobouzím, jen si rozsvěcuji čelovku, abych tak tvrdě nespal a opět usínám. Díky světlu mě probouzí téměř každé projíždějící auto a déšť stále bubnuje na střechu. Až se jednou probudím a je ticho. Slézám tedy z postele dolů a připravuji se na běh. Ostatní se mezitím probouzí, a tak jim říkám, že jsme tu kvůli dešti stále déle. Ve skutečnosti se pauza protáhla dokonce přesně na pět hodin. Kolik jsem toho naspal ale netuším, protože po plánované jeden a půl hodině už jsem se probouzel každou chvíli. Každopádně kdybych měl silnější vůli, a ještě tu hodinu nebo dvě pokračoval v běhu, tak by déšť vyšel přesně na dobu spaní a já bych tak ztratil o dvě hodiny méně času. Nakonec tedy vybíhám na mokrou silnici až ráno za svítání v sobotu o půl šesté a přede mnou je devátý den.

Den 9 - 2019-04-27 - Sobota - Den

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

Proběhnu pár dalších vesnic a přesně v sedm hodin ráno přebíhám po mostě do obce Cholín přes vodní nádrž Slapy, která je se svými 42 km druhou nejdelší přehradou v České republice. Minulý rok na začátku letních prázdnin jsem se v tuto denní dobu nacházel dole ve vodě, když jsem plaval přes celou přehradu. Dnes na to nemám ani pomyšlení. Se stále zamračenou oblohou probíhám krajinou a zastavuji až v obci Borotice, abych něco snědl. Když ale po chvíli vylezu z auta, čeká tam na mě velká skupina běžců, která mi přiběhla naproti. Dál už se mi tedy běží mnohem lépe, protože si mám s kým povídat. Přijeli z Prahy a jedná se o několik různých skupin. Je mezi nimi Red Bull nebo Soňa a Michal známí jako Running2. Po cestě se k nám ještě přidávají řidiči, kteří mezitím kus před námi zaparkovali auta. Společně běžíme až do obce Rybníky, kde se s námi rozloučí. Než ale odjedou, předají nám dvě celá plata plechovek Red Bull. A Soňa s Michalem slibují, že se za mnou staví ještě někdy večer. Nyní, už opuštěn, přibíhám v deset hodin dopoledne do města Dobříš a mířím na Mírové náměstí. Zde mám za sebou 836 km za 196 hodin. Kdybych netušil, kde se nacházím, tak bych tipnul, že jsem někde v pohraničním městě. Například chodník kolem hlavní silnice je tvořen z asfaltu, který je z poloviny vymletý, na náměstí chybí část dlažby a při výběhu ze města probíháme kolem starých počmáraných budov, které jsou zarostlé a na první pohled roky neudržované. Obvykle města nijak nehodnotím, ale tady musím prohlásit, že ošklivější město jsem v Česku asi neviděl. Na konci města naproti Masarykovu sanatoriu zastavuji u auta, kde už čekají další tři spoluběžci. Oni totiž byli ve skutečnosti dva, otec s dcerou, ale po cestě potkali další běžkyni, a tak přiběhli společně. Ta to ovšem nakonec vzdává a běží po své trase pryč. Dál tedy pokračuji v doprovodu dvojice Lucie Strnadová a Ivo Kostiha. Před námi teď leží neuvěřitelně dlouhé a poměrně prudké stoupání na Brdské Hřebeny. A jak stoupáme, tak si povídáme. Tedy abych byl přesnější, tak povídá většinou jen Lucie a my ostatní jen posloucháme. Takhle upovídaného člověka už jsem dlouho nepotkal. Nejvíce mě rozesmávají chvíle, kdy Alexander, který s námi také běží, chce na něco odpovědět, ale než se stihne nadechnout, aby něco řekl, tak Lucie už mluví o něčem dalším. V ojedinělé chvilce ticha to okomentuji, že Lucka by se mi hodila v noci. Tedy přesněji na noční úseky místo rádia, abych neusnul. Asi uprostřed kopce si dáváme pauzu a umývám si bolavá chodidla. Při té příležitosti ukazuji spoluběžcům, jak vypadají po devíti dnech běhu. Pak už následuje druhá polovina stoupání a na druhé straně běžíme skoro stejnou vzdálenost zase dolů. Po dlouhém sbíhání zastavujeme u obce Lštěň. Mezitím co se občerstvuji, Ivo to otáčí a běží zpátky do Dobříše pro auto. No, nechtělo by se mi zpátky přes ten velký kopec. Dál tedy se mnou pokračuje jen Lucie. Na první benzínce hledám záchod, ale moc štěstí nemám. Musím to ještě vydržet. V obci Hostomice se k nám na náměstí přidává další běžec. Kus za obcí probíháme kolec říčky Chomava, kam si na chvíli odskočím. Poté k nám přijíždí cyklista a ptá se, kde máme auto. Říkám, že je někde před námi, a že si kolo klidně může dát na nosič. Chvíli nás doprovází a pak vyráží kupředu. Mezitím někde u obce Radouš přijíždí Ivo autem, pro které se vracel do Dobříše. Zaparkuje a opět se k nám ještě přidává. O pár kilometrů dál zastavujeme u železniční zastávky Neumětely, kde stojí naše auto, na kterém už je přidělané kolo cyklisty, který nás pár kilometrů zpátky dojel. Zde se námi rozloučí Ivo s Lucií a vracejí se k autu. Já se občerstvím, ale hlavně se převleču do krátkého oblečení, protože mraky už se roztrhaly a svítí slunce. Dál mě doprovází dva spoluběžci. Z toho, co přijel na kole, se vyklube Mirek Hasal, který mi povídá, že má nejraději maratony na zajímavých místech. Prý už dvanáct let drží rekord v uběhnutém maratonu v nejvyšší nadmořské výšce, který absolvoval na palubě letícího dopravního letadla. Protože pracuje jako stevard, vyhlédl si sezónní let, kdy první a poslední cesta bývá bez cestujících a kroužil 693x uličkami mezi sedadly i kuchyňkou po celém letadle na ploše 28x2 metry. Trénoval na to tři měsíce předem v letadle v hangáru, kde nakroužil asi 150 km. Překvapilo ho, že za celý maraton překonal převýšení asi 700 m, které prý bylo způsobeno, že letadlo létá nakloněno o dva stupně, takže vždy půlku běžel do kopce a druhou z kopce. Musel také počítat, že díky tlaku v kabině to bude stejné jako běh v nadmořské výšce kolem 2 km. A protože v letadle bývá nižší vlhkost vzduchu, tak měl vyšší spotřebu tekutin. Kromě tohoto rekordu také absolvoval i maraton v solném dole 700 metrů pod zemí, maraton na střeše obchodního centra v Ústí nad Labem nebo závod v tunelu pod řekou Hudson z New Yorku do New Jersey. No prostě samá zajímavá místa. Rozhodně zajímavější než nekonečné kilometry na hlavní silnici za plného provozu.

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

Slunečná obloha se mezitím mírně zatáhla a kolem nás se začaly tvořit černé mraky. Když se podívám na radarové snímky, je mi jasné, že déšť nás nemine. Domlouvám se tedy s taťkou, že pokud by začalo pršet nějak silněji, tak nás dojede a schováme se od auta. Při stoupání za obcí Lochovice je déšť tady. Naštěstí to není nijak hrozné a z auta mi podávají pouze bundu. Pak nás vytroubí svatební kolona aut a my před třetí hodinou odpolední dobíháme do města Hořovice na Palackého náměstí. Při kontrole času na hodinkách zjišťuji, že se stopky, které měřily čas od startu se zastavily přesně po 200 hodinách. Tím jsem objevil další limit záznamu, a to je maximální doba 200 hodin. Jsem tedy velice rád, že s nimi trasu neměřím, protože jinak bych měl velký problém. GPS tracker, který to naštěstí měřím, má totiž dobu neomezenou. V Hořovicích na náměstí se odpojí spoluběžec, který mi daruje pytlík perníků, které hnedka sním. Naopak se k nám přidává další skupina běžců včetně Matěje Drábka, který už mě doprovázel minulý rok u Rakovníka při prvním neúspěšném pokusu o přeběh celé České republiky ze západ na východ. Společně pokračujeme do obce Záluží, kde kvůli ospalosti provedu opět svůj několikavteřinový spánek. Když po mostě přeběhneme dálnici D5, přidává se k nám na kole bývalý spolubojovník z doby, když jsem ještě sloužil v Armádě ČR. Potkávali jsme se na Běžecké lize, která se konala několikrát do roka a pokaždé v jiném vojenském útvaru. Aktuálně slouží u dělostřelců v Jincích, takže to za mnou neměl nijak daleko. Zároveň mě pozdravuje od dalších spolubojovníků, kteří se za mnou nemohli stavit. Díky povídání mineme odbočku na zkratku po polní cestě, takže běžíme oklikou po hlavní silnici. V obci Třenice se rozloučí maratonec Mirek a my poté vbíháme do další přeháňky. Ta už je mnohem silnější a hlavně delší, takže jsme za pár minut kompletně promočení. Když k nám tedy dojede doprovodné auto, abychom se mohli schovat, říkám jim, že už to nemá cenu a běžíme dál. Po několika dlouhých minutách opět vykoukne slunce, což je velice příjemné, protože během deště jsme pěkně vymrzli. Dlouhý mírným klesáním dobíháme v sobotu po páté hodině odpolední do Zbirohu na Masarykovo náměstí. Po 203 hodinách běhu mám uběhnuto 872 km. Protože zde strávím půl hodiny občerstvováním a ošetřováním nohou, skupina spoluběžců z Rakovníka se rozloučí a odjíždí. Dál už tedy pokračuji jen v doprovodu dvou statečných. Probíháme poblíž Záchranného útvaru HZS ČR Zbiroh, kde jsem před několika lety byl na kurzu v ohňovém polygonu. Tenkrát jsem tu měl volné odpoledne, takže tu dnes vlastně už běžím podruhé. Vítr k nám opět přifoukal nějaký černý mrak a teď z něho prší. To už mi docela vadí, protože se blíží večer a teploty nejsou tak příjemné jako odpoledne. Když tedy seběhneme do malé vesničky Chotětín, ihned mizím v autě. Oba spoluběžci, ačkoli chtěli ještě pár kilometrů běžet se mnou, tak nakouknou do auta, že kvůli dešti to balí a na to odjíždí autem, které pro ně přijelo. Déšť tedy zapříčinil, že jsem zůstal sám. Přede mnou je akorát jeden z mála terénních úseků, tentokrát přes přírodní park Radeč, který musí auto objet. Přezouvám se do terénních bot a vyrážím po lesní cestě vzhůru. Je to trochu nezvyk běžet po tak dlouhé době po nezpevněné cestě. Ovšem díky tomu, že je to do kopce, stejně moc rychle neběžím, tak mně to ani moc nevadí. Po 3 km jsem z lesa venku opět na silnici. Jen na mě opět padla spací krize, tak se musím v obci Sebečice na pár vteřin natáhnout v autobusové zastávce. Když vyrazím opět dál, doběhne mě běžec, se kterým pokračuji do další vesnice Biskoupky, kde už na nás čeká auto. Než se opět přezuji a občerstvím, tak se ke mně přidá koloběžkář a další běžec Petr Diviš, který už mě doprovázel i minulý rok u Rakovníka. Se třemi novými tvářemi probíhám v sobotním podvečeru krajinou až se zastavíme u obce Hlohovice, kde si musím odskočit a připravit se na devátou noc.

Den 9 - 2019-04-27 - Sobota - Noc

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

Při výběhu z vesnice se k nám opět přidává Soňa a Michal, kteří už mě doprovázeli dopoledne před městem Dobříš. Teď mi ještě donesli k jídlu nějaké tyčinky. S nečekaně velkou podporou probíhám serpentýnami v hlubokém černém lese. Pak se dostaneme na hlavní silnici, po které sbíháme po desáté hodině v noci do města Liblín, kde mám v nohách 895 km za 208 hodin. Zde se mi na chvíli naježí vlasy hrůzou, protože při kontrole GPS trackeru zjistím, že poslední hodinu nic neměřil a jen spojil aktuální a poslední bod, čímž trať krátil o pár kilometrů. Až po několika dlouhých minutách si všimnu, že to bylo dočasným výpadkem signálu, kdy data nebyla odesílána na server. Teď už to ale body do záznamu postupně doplňuje. Během řešení tohoto problému stojíme před mostem přes řeku Berounku. Za chvíli přijíždí auto, ze kterého vyskáčou kámoši z Třebíče, včetně Lukáše Charváta, který už se mnou před pár dny běžel 110 km celou noc z Brna přes Jadernou elektrárnu Dukovany až kousek za Třebíč. Nyní se přidal, aby to se mnou vydržel až do cíle a pomohl mně tak zvládnout celou devátou noc bez spaní. Všichni společně přeběhneme most a u obce Kozojedy se k nám přidává i řidič, který mezitím přejel dopředu, aby mohl zaparkovat. Ve velké skupině za sebou necháváme noční kilometry. Až po půlnoci se zastavujeme v obci Výrov. Zde dochází k velké změně, protože zde všichni končí. Až na Lukáše. Petr mi při loučení dává krabici práškového jídla Mana, kterou jsem mu minulý rok doporučil jako alternativu místo normálního jídla, ale nějak mu nesedla. K tomu mi přibalil dvě tabulky čokolády, z nichž jednu sním hned na místě a tu druhou začnu pojídat až doma, když si na ni vzpomenu právě díky při psaní těchto řádků. Než se s Lukášem pustím do dalšího úseku, ze zaparkovaného auta k nám přichází Jiří Sedláček. Doprovázel mě i při mých předchozích ultra bězích a byl nahlášený i jako člen doprovodného týmu, kdy nakonec ale nebyl potřeba. Dnes se k nám přidává, aby se s námi pár kilometrů proběhl. V neděli po půlnoci tedy ve třech vyrážíme do druhé poloviny deváté noci. Akorát před námi leží cyklostezka přes velký les, takže máme od aut na dlouhou dobu úplný klid. Po asi hodině běhu a povídání zastavujeme na křižovatce se silnicí poblíž samoty U Zelených, kde na nás čeká auto. Jirka se s námi rozloučí a vrací se zpátky do obce Výrov k autu. Moc mu tu cestu nezávidíme, protože to má asi 7 km hustým černý lesem. Já s Lukášem se v autě posilníme a pokračujme vpřed. Čeká nás ještě kousek lesem a pak už probíháme Mladotice, kde se vracíme na silnici. Ve dvou už diskuze poněkud upadá a na nás oba postupně přichází spaní. Lukáše raději dopředu upozorňuji na moje spací krize. Ty se o něco později opět dostaví, a tak mu ze spaní ale stále za běhu povídám nějaké nesmysly. Pak následuje několik vesniček až se zastavíme u České Doubravice, kde nám cestu přehradí ohrada s krávami. Jak jsme oba ospalí, tak na to zíráme jak tele na nová vrata. Naštěstí tam na nás čeká i naše auto, ze kterého vykoukne taťka a ptá se nás, proč tudy vlastně běžíme, když je noc. Pak mi to dojde. Trasu jsem měl těmito místy totiž naplánovanou po cyklostezce, abych se vyhnul provozu na hlavní silnici. Jenomže teď nad ránem a o víkendu je na hlavní silnici úplný klid, takže zde běžíme naprosto zbytečně. Vracíme se tedy zpátky na hlavní silnici, po které pokračujeme nad nedělním ránem do města Manětín. Náměstím probíháme před půl pátou ráno, kdy za sebou mám 925 km za 214,5 hodiny. Nad ránem je tu naprostý klid a jediné auto, které kolem nás projíždí, je to naše. Po pár teplejších nocích je dneska opět nepříjemná zima, tak se moc nezastavujeme a snažíme se pokračovat dál. Bohužel ale ospalost je na kritické úrovni, takže běžíme velmi pomalu a téměř nic si z této části nepamatuji. Ani naše rozhovory nedávají moc smysl, protože se snažíme mluvit téměř o čemkoliv, co nás napadne, jen abychom zaměstnávali hlavu. Po vedlejší silnici to vezmeme zkratkou přes obec Doubravice, za kterou se opět zastavíme v autě. I když se mi chce strašně spát a jsem dost dezorientovaný, tak po občerstvení vylézáme hned ven a pokračujeme jen kvůli tomu, abych tuto poslední noc opravdu vydržel bez spaní. Před námi leží velký kopec, na jehož vrchu vidíme velký vysílač. Vnitřně doufám, že tam nepoběžíme. Před obcí Potok mě trochu pozlobí břicho, tak si beru z auta ubrousky a mizím ve škarpě. Docela mě udivuje, že i po tolika kilometrech jsem stále schopný vydržet ve dřepu a pak se ještě sám narovnat. Ačkoli ospalost už mě opouští, začíná mě zase drtit únava. A do toho, jak stoupáme, se k nám přižene nízká oblačnost, která donese protivítr a jemné mrholení. Po pár kilometrech už je mi jasné, že míříme nahoru přímo k vysílači. Tam jsou podmínky nejhorší. Vítr tu silně fouká a v kombinaci s mrholením je mi nepříjemná zima. Kolem půl osmé ráno dobíháme do obce Bezvěrov, kde si v autě dávám ke snídani čerstvé pečivo, které posádka mezitím koupila v obchodě.

Den 10 - 2019-04-28 - Neděle - Den

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

V neděli ráno vyrážím po hlavní silnici vedoucí z Plzně na Karlovy Vary do posledního desátého dne. Bohužel můj stav je čím dál horší a stále zpomaluji. U obce Třebouň k nám přijíždí auto, ze kterého vystoupí Jiří Hess a připojí se k nám. Jirka už mně doprovázel minulý rok při obou pokusech a vždy se mnou běžel první noc úsek kolem obce Bochov. Dneska se tedy výjimečně přidává přes den, protože dříve nemohl. Doufal jsem, že jeho přítomnost mě trochu nakopne, ale bohužel stále zpomaluji. Pocit je to strašný. Do cíle už mě zbývá jen necelých 100 km, takže jsem si ještě v noci říkal, že do půlnoci bych to mohl stihnout. Jenomže se cítím naprosto bez energie. Nechce se mi spát, ani mě nic nebolí, jen se cítím totálně vyčerpaný. Klopýtám po kraji silnice, na které naštěstí dnes není téměř žádný provoz. Aspoň že počasí se trochu zlepšilo. Před půl desátou dopoledne se dostaneme do města Toužim, kde probíháme přes náměstí Jiřího z Poděbrad. Pak se opět vracíme na hlavní silnici. Protože můj stav se nelepší, o 2 km dále v obci Útvina, se jdu na doporučení taťky na půl hodiny prospat. Když jsem po hodině zpátky na silnici, žádný zázrak se nekoná. Spíš než během nebo klusem se pohybuji chůzí. Dalších 10 km jsem tedy naprosto mimo. Vůbec si nepamatuji kudy běžíme, jak běžíme nebo kde zastavujeme. Jen na mapě vidím, že jsme vběhli do chráněné krajinné oblasti Slavkovský les, kde začaly kopce. První vzpomínky mám až na údolní město Bečov nad Teplou, kde se najednou zastavujeme, protože prý běžíme špatně. Místo abychom odbočili do centra, tak jsme totiž pokračovali dál po hlavní silnici. Naštěstí jen kousek. V té chvíli se k nám přidávají dva chlapi, kteří nám říkají, že buď můžeme město oběhnout nebo se kousíček vrátit a přiběhnout do centra po jiné cestě. Společně s nimi se tedy vracíme a před třináctou hodinou dobíháme na náměstí 5. května, kde už mám za sebou 961 km za 223 hodin. Pak už sbíháme uličkami dolů k řece Teplá, kde u železniční zastávky čeká naše auto. Prý nás pozorovali na mapě, kam tam běžíme a byli sami zvědaví, odkud prý vyběhneme. Každopádně konečně začínám pociťovat, že se mi vrací energie, a hlavně chuť běžet. Na další úsek se k nám opět přidává i taťka. Hned na začátek před námi leží dlouhé stoupání. To naštěstí díky přívalu energie vyběhneme poměrně rychle. Počasí se mezitím výrazně zlepšilo, protože mraky se rozplynuly a začalo příjemně svítit slunce. Jen zůstal nepříjemný vítr, který v nadmořské výšce kolem 700 m fouká docela studeně. I tak se ale zastavujeme u samoty Starý dvůr, kde se všichni převlékáme do krátkého oblečení. Pro jistotu si ale necháváme bundy. A stoupání stále pokračuje. Svižným krokem se dostáváme nahoru a kolem nás se začínají otevírat výhledy. Po pár kilometrech probíháme obcí Nová Ves, kde to vypadá, jako by ji všichni opustili chvíli před námi. Pak následuje klesání i stoupání mezi nekonečnými pastvinami, které se několikrát zopakuje. Až po několik kilometrech zastavíme v Podstrání u Schramova mlýnu, kde si dáme pauzu. To už se mi začínají ozývat nohy, které jsou z toho nezvykle svižného běhu unavené. Oznamuji tedy ostatním, že musíme trochu zvolnit, jinak to může dopadnout špatně. Pořád před námi totiž leží ještě půlka dne běhu. Po dalším klesání se silnice opět otočí a my stoupáme dlouhým kopcem vzhůru. Vysilovat se během nemá smysl, tak jen jdeme svižnějším tempem. Po čtvrté hodině odpolední zastavujeme u obce Rovná, která nám díky ohraničení hustými lesy připadá jako místo, kam se posílají nepohodlní občané. Kolem potoka sbíháme několik kilometrů údolím dolů. Pak následuje poslední kopec a jsme v obci Kostelní Bříza. Kousek za ní se s námi loučí Jirka, protože pro něj přijela rodina v autě. Přes Arnoltov sbíhám dolů na hlavní silnici jen v doprovodu taťky a Lukáše. Silnice v těsné blízkosti kopíruje dálnici D6, tím pádem odpolední klidný běh lesy je pryč. Po pár kilometrech si na jednom odpočívadle dáme kratší pauzu. Pak nás proženou kozy, které vyběhnou ze dvora u silnice stojícího stavení. Do Kynšperku nad Ohří sbíháme kolem ženské věznice před sedmou hodinou večerní. Při hledání našeho auta se trochu zamotáme, až se nakonec potkáme na konci města před začátkem cyklostezky. Radost mám, když z auta vystoupí Václav Vašek, kterého ve městě nabrali. Vašek mě zatím doprovázel skoro na každé cestě, kterou jsem zde na západě začínal. A je jedno, jestli se jednalo o běh nebo o kolo. Minulý rok mě dokonce doprovázel po celou dobu při přeběhu 666 km přes celou Českou republiku ze západu na východ, při kterém fotil i natáčel a pak mi ještě pomáhal stříhat video. Dnes má v plánu doprovázet mě až do cíle. Protože se blíží večer, zavčas se převlékám do dlouhého oblečení. Už bez taťky, který zůstal v autě, vybíháme po cyklostezce směrem na Františkovy Lázně. Slunce akorát zapadá přímo před námi, takže máme poslední večer nádherné výhledy. Po krátké pauze v obci Mostov překonáme řeku Ohři a vběhneme na cyklostezku, po které jsem běžel minulý rok, jen opačným směrem. Oběhneme Nebanice, kde mám uběhnuto přesně 1000 kilometrů po 230,5 hodinách. Poprvé v životě mám tedy na kontě čtyřciferné číslo. Abychom se najedli a připravili se na poslední noční úsek, zastavujeme u samoty Vokov.

Den 10 - 2019-04-28 - Neděle - Noc

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

Za mnou je deset dnů a devět nocí. Přede mnou je tedy poslední, desátá noc. S houstnoucí tmou se klikatíme po cyklostezce kolem Ohře až do obce Tršnice, kde Lukášovi ukazuji, jak se odkrvují nohy, aby po dlouhém běhu tolik nebolely. Po desáté hodině v noci dobíháme do Františkových Lázní k soše Františka, na jehož intimní partie si všichni sáhneme. Poté přes nádherně nasvícené náměstí Míru opouštíme centrum. Na chvíli se jen zastavujeme na benzínce, abychom se připravili na další úsek. O pár minut později totiž vbíháme na hlavní silnici vedoucí do Německa, kde bývá velmi nepříjemný provoz. Naštěstí je ale neděle v noci, tak to není až tak hrozné. Běžíme po levé straně a povídáme si. Vždy když se v dálce objeví auto, tak se seřadíme za sebe a necháme ho projet. Mně se běží celkem dobře a povídám si s Vaškem o zážitcích z předchozích dnů. Horší už je to s Lukášem, kterému viditelně dochází síly a také na něj padá ospalost. Proto se ho snažíme jakkoli podporovat, aby to vydržel. V obci Hazlov dáme krátkou pauzu a pokračujme po mírně stoupající silnici. Po pár kilometrech odbočujeme na pár minut ze silnice, abych si oběhli osamocený noční klub stojící na okraji lesa. Účel to má jediný. Pobavit lidi, kteří přes internet sledují, kudy běžím. Dále běžíme lesem, kde to začíná být s Lukášem čím dál horší. Nejvíce mi připomíná mě samotného, když jsem měl dopoledne krizi. Občas tedy musíme přejít do chůze a přizpůsobit se tak jeho tempu. Naštěstí po pár kilometrech probíháme kruhovým objezdem, ze kterého vbíháme přímo do města Aš. Je hned po obci Hranice ležící 10 km severně odsud druhou nejzápadnější obcí České republiky a zároveň obcí s nejkratším názvem. Po nekonečně dlouhé ulici pokračujeme až do centra, kde v pondělí kolem druhé ráno zastavujeme na Masarykově náměstí u auta, abychom se domluvili na poslední úsek. Lukáš, který doběhne o pár minut později, už je tak vyřízený, že v autě zůstává a nebude pokračovat. I tak se mnou ale uběhl 140 km! A když k tomu připočte 110 km, které dal před třemi dny z Brna do Třebíče, tak je to pěkná porce. Ale hlavně jsem díky němu vydržel celou předchozí noc beze spánku. Probíháme centrem, kde mám za sebou 1026 km za 236,5 hodiny. Podběhneme kamenný most, parkem vystoupáme nahoru na silnici, která míří ven ze města. Tam se k nám přidává úplně poslední běžkyně Zlata Gmeinwieser Blažková, která nás chce doprovodit až k cíli. Plynule přebíháme do nejzápadnější obce Krásná. Poté již po naprosto prázdné silnici míříme k lesu. Naposledy se zastavujeme u železniční zastávky Štítary, kde se domlouváme, kam až s autem pojedou, aby se dostali co nejblíže k cíli. Silnice totiž končí o pár kilometrů dále u bývalé vojenské posádky. Pokud by ale byl dobrý terén, tak by se po poli mohli dostat až dolů do míst zaniklé obce Újezd. Každopádně taťkovi říkám, ať mi venku u kola auta nechá boty do terénu, protože poslední kilometry už vedou jen po louce. Užíváme si poslední kilometry silnice až k parkovišti u bývalé vojenské posádky. Zde stojí zaparkované auto, takže to vypadá, že dál to asi nešlo. Nikdo v něm není, protože se všichni rozhodli dojít do cíle. Vyměním si boty a poté již po turistické cestě sbíháme po louce dolů, kdy nám do cíle zbývají poslední 3 km. Po pár minutách předbíhám ty nejpomalejší. Dole v místech bývalé obce Újezd už jsme úplně první, takže raději pár minut čekáme, abychom jim ukázali, kterou odbočkou se na křižovatce mají vydat. Proběhneme kolem památníku obětem 1. a 2. světové války a po poli kolem větrných elektráren se blížíme k Mostu Evropy, který spojuje Českou republiku a Německo nad Újezdským potokem. Do cíle mi tou dobou zbývá něco přes kilometr a je pět minut před čtvrtou hodinou ráno. Protože bych to rád doběhl přesně ve čtyři hodiny, značně zrychluji. Ačkoli poslední úsek vede kolem potoka a je plný kořenů, jsem i po deseti dnech běhu schopný vyvinout téměř závodní tempo, kdy všem utíkám. Nakonec se mi to podaří a já dobíhám do nejzápadnějšího bodu České republiky v pondělí přesně ve čtyři hodiny ráno. Po necelých deseti dnech, přesněji tedy po 238 hodinách mám splněno.

Den 11 - 2019-04-29 - Pondělí - Návrat

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

Když po chvíli doběhne Vašek, tak mu říkám, že jsem to stihl snad na vteřinu přesně, ale že nevím, kolik mám uběhnuto. On totiž GPS tracker odesílá svou polohu pravidelně na server, kde se pak zobrazuje trasa, vzdálenost, čas a další informace. Jenomže tady na státní hranici není signál, takže se na to nemůžu podívat. Nechávám ho tedy na místě a běžím zpátky, abych chytil signál. Po cestě samozřejmě potkávám ostatní z doprovodného týmu včetně Lukáše, který našel sílu, aby se sem zašel také podívat. Po asi 0,5 km stoupání po poli jsem na signálu. Na mapě s uběhnout trasu vidím, že GPS tracker ztratil signál asi 0,5 km před cílem. V těch místech byla trať dlouhá 1035 km. Vracím se zpátky za ostatními a s Vaškem se domlouvám, že 1035 km bude výsledná vzdálenost, protože další půlka není celý kilometr. Jenomže je tady ještě jeden problém. Když GPS tracker teď vypnu, tak trasa nebude zaznamená celá, protože po vypnutí se vymažou uložené body v paměti, které se bez signálu nemohly na server odeslat. Musel bych je tam tedy ručně doplnit. Anebo mám druhou možnost. Nechám ho běžet a vypnu ho až u auta. Tím by se ale trasa zaznamenala i zpátky k autu, a já bych ji pak musel odmazat. Na doporučení Vaška volím druhou možnost a nechávám ho zapnutý. Ono totiž mazání je daleko rychlejší než hledat přesné souřadnice a ty tam doplňovat. Konečně mám tedy čas trochu vnímat okolí. Od poslední návštěvy minulý rok v září zde přibyl dřevěný přístřešek s možností přespání ve druhém patře a úplně nový přesně umístěný hraniční kámen. Zároveň je tu ale kvůli jemné mlze nepříjemná a vlezlá zima, takže se snažíme vše urychlit. Protože jsem dobíhal sám, tak doběh vlastně nemám natočený. Jen kvůli záběru tedy dvakrát zopakuji, jak přibíhám a ostatní pomocí všech možných světel nasvětlují prostor. Pak následuje závěrečné focení u hraničního kamene. To vše zabere přes třičtvrtě hodiny, během které pěkně vymrzneme. Jenže tím to nekončí. Všichni se totiž musíme vrátit k autu, které je 3 km daleko nahoře na kopci. Já s Vaškem jsme z přechozího rychlejšího běhu dost propocení, takže to bereme klusem, abychom se zahřáli. Jen si ještě po cestě odskočím za keř, jinak bych to až nahoru nedal. Protože už je po páté hodině ráno, začíná svítat a díky tomu může vidět, jak se dole u vody válí ta mrazivá mlha a za námi stojí vysoké větrné elektrárny. S úplně promočenými botami dobíháme k autu. Ihned nastartuji motor a zapnu topení, aby se uvnitř ohřál vzduch. Zároveň definitivně vypínám GPS tracker, který po cestě zpátky chytil signál a odeslal všechna data na server. O několik minut později začnou postupně docházet ostatní. Běžkyně Zlata, která se jako poslední přidala na konci Aše, se neúspěšně snaží v autě najít bundu, a pak vybíhá zpátky domů. Po návratu všech ostatních odjíždíme.

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

Po cestě jen zastavíme u běžící Zlaty a dáme jí bundu, kterou jsme nakonec našli. Potom už projedeme městem Aš a po hlavní silnici míříme do Františkových Lázní. Po cestě se ještě snažím povídat si s Vaškem, který bude za chvíli vystupovat. Jenže únava je znát, takže po pár minutách už jsem svalený na posteli a spím. Probudím se až v Kynšperku nad Ohří někde poblíž centra, kde Vašek včera večer zaparkoval svoje auto. Poté co se ním rozloučíme, zůstáváme na místě a všichni usínáme. Nejedná se ale o nijak dlouhý spánek, protože už po desáté hodině dopoledne mě probouzí, jak taťka s autem řeže zatáčky. Ihned kontroluji mobil, kde je kvůli absenci signálu v cíli nekonečné množství oznámení. Od doběhnutí jsem se na něj totiž ještě nepodíval. Nacházím už i první články, které o mě média napsala. Bohužel je ale ve všech napsáno, že jsem doběhl ve 4:45, což je samozřejmě špatně, protože jsem v cíli byl přesně ve 4:00. To mě značně naštve. Po deseti dnech téměř nepřetržitého běhu, kdy na konci ještě sprintuji lesem, abych to stihl a on je zveřejněný tenhle nesmysl. A protože Lukáš po doběhu v cíli natáčel video, kde se zmiňoval, že je tři čtvrtě na pět, tak to dávám automaticky za vinu jemu a dost se s ním pohádám. Už hned po natočení videa jsem mu totiž říkal, že ten čas tam nesmí být, protože by to lidé mohli pochopit tak, jsem doběhl právě ve 4:45. Až o několik minut později zjišťuji, že za to nemůže, protože čas z videa ještě před nahráním vystřihl. O dalších pár minut později po telefonátu s kamarádem Martinem Vlčkem zjišťuji, že za to můžu víceméně já. Prý totiž vycházeli z harmonogramu, kde je u cíle čas 4:45. A mají pravdu. Jak jsme se totiž blížili do cíle, tak jsem usoudil, že od Františkových Lázní poslední úseky v noci už nikoho nebudou zajímat a přestal jsem je aktualizovat. A tím pádem vzorec ze všech předchozích hodnot vypočítal, že do cíle bych měl doběhnout právě ve 4:45. Dobrá shoda náhod. Bohužel ale velmi nepříjemná. Okamžitě tedy harmonogram skrývám. Až doma ho opravím, aby nedocházelo k dalšímu šíření této nepravdivé informace. Nakonec mi trvá týden, než se se všemi autory článků domluvím, aby čas doběhu opravili na správnou hodnotu 4:00. A samozřejmě se po návratu z benzínky, kde jsme byli na snídani, omlouvám Lukášovi, který to ovšem těžce nese. V nepříliš dobré náladě míříme na Prahu. Po celou dobu vydatně prší, takže jsem rád, že už to mám za sebou, protože v tomto dešti už bych měl velké problémy. Když u Prahy najedeme na dálnici, tak mi volají redaktoři z různých médií a vyptávají se na můj běh, aby mohli napsat své vlastní články. I díky tomu cesta uteče celkem rychle. Pozdě odpoledne dojíždíme do Třebíče, kde hned na okraji vysazujeme Lukáše, který kousek odsud bydlí. Poté přejíždíme do areálu firmy Pondy K, kde má taťka zaparkované auto. Zároveň strháváme polepy z auta a zběžně ho uklízíme. Pak už jedeme ke mně domů, kam přenášíme všechny věci, které jsem s sebou měl. Alexander a Radka se se mnou rozloučí a odjíždějí. Pro mě už je to definitivní konec, ale taťka má před sebou ještě poslední náročný úkol. Musí vrátit obytné auto. Dá si tedy sprchu a kolem sedmé hodiny večer odjíždí do 150 km vzdáleného Holešova. Když se po půlnoci vrátí, já už dávno spím. Kvůli únavě jsem vůbec neuklízel, ani jsem si nesedl k počítači. Jen jsem se osprchoval a šel spát.

Závěr

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

Tak mám za sebou nejkomplikovanější a nejnáročnější výzvu. Kvůli achilovkám se vše odkládalo, až bylo docela pozdě. Během posledního 1,5 měsíce před výzvou jsem měl tedy při plánování docela fofry. Nakonec se ale téměř vše podařilo zařídit a mohlo se vyrazit. Jen díky zpoždění a kolonám jsem se už první noc pořádně nevyspal. Po tříhodinovém spánku jsem ještě musel vystoupat 4 km do nadmořské výšky 1221 m na horu Kremenec. A pak jsem teprve mohl vyběhnout. Celé Slovensko jsem měl jasné počasí. To znamenalo, že přes den jsem se smažil, opaloval nebo možná až spaloval, a dokonce si myslím, že jsem měl i nějakou slabší formu úžehu nebo úpalu. To pravděpodobně zapříčinilo, že v kombinaci s nočními teplotami kolem nuly jsem strašně mrznul a první noci ani nemohl spát, přestože jsem byl strašně ospalý. K tomu se přidávaly technické problémy. Od drobných komplikací až po závady na autě, kdy to občas vypadalo, že už auto nepojede a výzva se nedokončí. Přes celé Slovensko jsem neměl skoro žádný doprovod z řad veřejnosti, takže mně chybělo rozptýlení, při kterém bych neřešil svoje trable. Toto všechno pravděpodobně zapříčinilo, že jen při přeběhnutí Slovenska jsem měl časovou ztrátu přes 27 hodin vůči odhadu, který jsme vypočítali podle průměrné rychlosti při loňském přeběhnutí 666 km přes celou Českou republiku ze západu na východ. Tím jsem zároveň ztratil motivaci se někam hnát. Zbývající část přes Českou republiku jsem běžel tak, abych hlavně do cíle doběhl. V Česku už byla podpora ze strany veřejnosti velká. Hlavně od Brna po Třebíč, kde mám mnoho kamarádů, se běželo krásně. Samozřejmě se lidé přidávali po celé trase. Ale doma je doma! I když jsem z toho měl nejprve strach. Běžet po známých cestách pár set metrů okolo místa, kde bydlím, nemožnost se tam zastavit a před sebou mít ještě téměř 400 km, vypadalo při plánování jako dobrý sadomasochismus. I letos jsem měl problémy s chodidly, kdy se mi tvořily puchýře, ošlapaná kůže a praskliny. Protože jsem ale střídal mnoho ponožek a čtyři různé boty, tak jsem to udržel v přijatelných mezích. Podle mého odhadu se ale celkově přidalo méně lidí než minulý rok. Pravděpodobně za to může, že na Slovensku mě neznají a Českou republikou už jsem probíhal ve všední dny, kdy většina lidí chodí do práce. Také počasí pravděpodobně mnoho lidí odradilo. První a poslední dny v Česku totiž pršelo a spoluběžci se tak za celý den dali počítat na prstech jedné ruky. I přesto všechno jsem to ale zvládl. Na Velký pátek 19. dubna 2019 v 6:00 jsem vyběhl z nejvýchodnějšího bodu Slovenské republiky a v pondělí 29. dubna ve 4:00 jsem doběhl do nejzápadnějšího bodu České republiky. Celou trasu dlouhou 1035 km s 10 km převýšení jsem tedy zdolal za necelých 10 dní, přesněji za 238 hodin. Každý den jsem se snažil spát 1,5 hodiny, což se mi většinou dařilo. V průběhu šesté a desáté noci jsem třeba nespal vůbec, proto jsem spaní přesunul na den. Občas se mi zase stalo, že jsem to kvůli zaspání nebo dešti neplánovaně o něco prodloužil. Po doběhnutí jsem byl o 3 kg lehčí. Ze začátku jsem to přisuzoval klasicky ke ztrátě tekutin. Jenomže i když se po několika týdnech hmotnost jen pomalinku zvedala, tak mně bylo jasné, že to byla svalová hmota. I tak je to ale krásné číslo. Běžet 10 dní a zhubnout jen 3 kg. Jen bych to asi neměl říkat lidem, kteří začali běhat právě kvůli hubnutí. Letos jsem měl v plánu ještě další dvě výzvy. Jenže kvůli času je mi jasné, že bych obě nestihl naplánovat a uskutečnit. Kvůli tomu tedy přejezd Česka a Slovenska na kole odkládám. Budu rád, když stihnu aspoň přeplavat Orlickou přehradu, která je se svými 60 km nejdelší přehradou v České republice. A co se týče další běžecké výzvy, tak stále vůbec netuším. Opravdu se nesnažím mlžit jako předchozí roky, kdy jsem vždy věděl, co bude následovat a jen jsem to neříkal. Tentokrát si připadám, že mám splněno. Tím pádem není nic, co by na mě čekalo. Také mám trochu strach, jak by to probíhalo. Už teď jsem běžel 10 dní, kdy jsem kolem sebe měl doprovodný tým. Kdybych tedy naplánoval něco ještě mnohem delšího, tak by pravděpodobně byl velký problém sehnat lidi na celou dobu. Nechávám tomu tedy volný průběh a třeba mě něco napadne.

Fotky

Fotek: 185 | Velikost: 180,68 MB

nahoru na popis zobrazit článek zpět na seznam

« 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 »
(121 - 141 / 185)

Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ
Běh 1035 km: Slovensko - Česko z východu na západ

« 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 »
(121 - 141 / 185)

nahoru na popis zobrazit článek zobrazit fotky zpět na seznam
Komentáře
Napište první komentář
Show: 91x | Read: 3 hod 37 min | Update: 2018-12-08 14:45:09 | Script: | Queries: 36 | Kontakty | © Dvořák Štěpán 2007 - 2019 | # # #