| Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
|
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
|
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
||||
2009-07-11
Třebíč - Borovinský most
Kienova houpačka
Účast: Dvořák Štěpán, Švaříček Tomáš, Dvořák Tomáš, Vlček Leoš, Potančok Ondřej, Šinkovský Roman
Další skákání z mostu v Třebíči, při kterém bylo zatím největší množství lidí. Z původních tří domluvených lidí nás nakonec skákalo šest. Opět jsme použili systém nepohyblivých lan, po kterých se skokan sám spouští dolů. Čím více tento způsob používáme, tím více objevujeme jeho velké výhody, oproti původnímu systému lan pohyblivých. Při tomto skákání jsme skákali pouze přivázání za sedák a zkoušeli jsme extra dlouhé průvěsy lan, při kterých díky speciálnímu způsobu přivázání hlavních lan dojde k plynulému zachycení pádu bez jakéhokoli trhnutí. Po dlouhé době si přišli zaskákat Leoš a Ondra, kteří tu s námi skákali naposled asi před třemi lety, kdy jsme teprve začínali. Téměř na konci skákání si skočil i jejich kamarád Šinkovský Roman, který měl strach z výšek, ale i přesto se odhodlal a skočil.
Článek
Domluvení této akce bylo asi nejrychlejší, co jsme kdy zažili. V sobotu zhruba ve dvě hodiny odpoledne jsem napsal Švárovi, že přemýšlím, že bychom si mohli jít zase zaskákat z mostu. Ihned odepsal, že souhlasí. Obratem jsem zavolal Tommasovi, že jdeme skákat, tak ať se připraví. Zavolal jsem i Leošovi, jestli nechce přijít si také zaskákat, protože už o to měl dlouho zájem. Leoš ale neměl čas, takže mě přesměroval na Ondru, který čas měl. S ním jsem se domluvil, ať si vezme sedák a dorazí na most. Před třetí hodinou dorazil Švára, nabalili jsme do krosen potřebný materiál a vyrazili k mostu. Pod mostem jsme jako obvykle zamkli kola a šli nahoru na most. Nahoru jsme dorazili zároveň s Ondrou i Tommasem. Na jižní straně mostu jsme speciálním způsobem, při kterém využíváme aktivně celou délku hlavních lan, navázali kotvící bod. Omotali jsme pořádně zábradlí lávky, aby se lana nemohla nikde odírat a šli jsme za opačnou stranu mostu. Mezitím Tommas spustil vytahovací lanko dolů a šel ho tam spojit s hlavními lany. My jsme je poté vytáhli nahoru a zahájili naše seskoky. Protože při tomto typu skákání skáčeme s batohem na zádech, můžeme být připnutí pouze za sedák. Kdybychom skočili přivázání za nohy, tak nevím, jak bychom potom slaňovali dolů.
Po zeptání, kdo to půjde otestovat, následovalo ticho, takže jsem musel jít já. Oblékl jsem si sedací úvazek, spojil ho s prsním, protáhl lana kyblíkem a uzamkl naším způsobem. Na záda jsem si dal batoh se zbytkem lan a šel jsem k zábradlí. V té chvíli, ale začalo trochu pršet, takže jsem musel asi pět minut počkat. Poté mi Tommas udělal oporu, abych na zábradlí bezpečně vylezl. Neskákal jsem již téměř dva měsíce a zároveň pocit spojený s vrávoráním na zábradlí v 35 m výšce způsobil, že jsem byl opět totálně nadopovaný adrenalinem. Chvíli jsem si užíval tento stav a poté jsem se vrhl po nohách dolů. Užil jsem si nádhernou chvíli volného pádu a poté mě zlehka zachytily lana a následovala obří houpačka. Úplně na druhé straně jsem prolétl asi půl metru nad korunou kaštanu. Po dohoupání jsem vytáhl z batohu lana a hodil je dolů. Odemkl jsem kyblík a pomalu slanil na zem. Přivázal jsem lana k vytahovacímu lanku a utíkal jsem zpět nahoru na most. Další se ke skoku připravil Švára. Jako první skok si vybral úplně stejný jako já, tedy "po nohách za sedák". Po zhlédnutí prvních dvou skoků, to šel konečně zkusit i Ondra. Připevnili jsme ho k lanům a následně vysvětlili, jak se má po skoku správně odepnout a slanit dolů. Poté vylezl na zábradlí a odhodlával se ke skoku. I když jsme mu vysvětlovali, že se musí pořádně odrazit a skočit do dálky, tak nakonec spíše spadl, ale na to, že tu s námi nebyl tři roky, to bylo dobré. Když se vrátil nahoru, byl nadšený a hned chtěl jít znova. První sérii skoků završil Tommas skokem "po hlavě za sedák".
Před druhým kolem dorazil nakonec i Leoš se svojí přítelkyní. Chvíli jsme ho přemlouvali, ať jde hned skočit, ale on prý, že se raději podívá na pár skoků. Takže jsem druhé kolo opět zahájil já stejným skokem jako Tommas, "po hlavě za sedák". Svět se okolo mě otočil a já se jen dohoupal, slanil dolů a nakonec zase vyběhl zpět na most. Když jsem se podíval na Leoše, tak hned reagoval, že se ještě podívá, jak skočí Ondra. Ten se tedy připevnil k lanům. Vylezl na zábradlí a skočil opět "po nohách za sedák". Teď už musel jít Leoš. Sice pořád remcal, že má strach, a že asi neskočí, ale přesto šel. Oblékl se tedy do úvazku sedacího a prsního a já ho připnul k lanům a vysvětlil mu, jak se z lan odepnout a slanit dolů. Když se chystal vylézt na zábradlí, tak opět začalo pršet, takže jsme museli počkat dalších pět minut. Potom jsem mu udělal oporu, aby mohl vylézt na zábradlí. Chvíli si užíval balancování na hraně a pak se vrhl po nohách dolů. Po následném dohoupání úspěšně slanil dolů na zem. Když vyběhl zpět nahoru, byl také nadšený a hned chtěl jít skákat znova. Abychom zhruba dodrželi pořadí, šel na další skok Švára. Jako druhý skok skočil opět "po nohách za sedák", ale s tím rozdílem, že si dal dvojnásobný průvěs lan. Na tento skok jsme se my ostatní šli podívat na druhou stranu mostu. Jak jsem správně předpokládal, při průletu se lehce ohobloval o korunu kaštanu. Poslední skok druhého kola opět zbyl na Tommase. Stejně jako v předchozím kole skočil "po hlavě za sedák".
Poslední kolo jsem zase zahájil já. Zkusil jsem stejný skok jako naposled Švára, tedy "po nohách za sedák" s dvojnásobným průvěsem. Odrazil jsem se od zábradlí a začal padat, padat a padat, až mě po dlouhé době zachytily lana. Nový způsob kotvení lan se osvědčil, protože jsem necítil vůbec žádný ráz. Ovšem kontakt s kaštanem, když jsem prolítl vrškem jeho koruny, už jsem cítil. Na pozdrav jsem ostatním zamával větvičkou. Až jsem přestal míjet stromy, tak jsem spustil z batohu lana a slanil po nich dolů. Po mě šel na řadu Švára, který si jako třetí a zároveň pro tento den jeho poslední skok skočil "po hlavě za sedák". Leoš předběhl Ondru a skočil po druhé zase "po nohách za sedák". Ten samý skok zopakoval po něm i Ondra. V průběhu našeho skákání dorazili tři kamarádi Ondry a Leoše, kteří naše skoky jen pozorovali. Jeden z nich, Šinkovský Roman, se pak rozhodl, že to zkusí taky. Když tedy Ondra došel zpět k nám nahoru, byl Roman na řadě. Půjčil si Leošův sedací úvazek, já ho ještě oblékl do úvazku prsního a připevnil ho k lanům. Důkladně jsem mu vysvětlil, jak se po dohoupání dostane dolů a pak jsem mu udělal oporu, aby mohl vylézt na zábradlí. Až když několik minut balancoval na zábradlí, přičemž já jsem ho raději ještě přidržoval, z něj vylezlo, že má strach z výšek. Asi třikrát zopakoval, že to nedá a chtěl slézt, ale vždy jsme ho přemluvili, ať to zkusí, že stačí udělat jen pouhý krok. Nakonec se odhodlal, skočil a zmizel pod mostem. Skok dopadl dobře, ale nastaly další komplikace. Protože měl strach z výšek, držel se lan jako klíště. Po nějaké chvíli se mu aspoň podařilo z batohu vyndat lana a pustit je dolů. Ovšem další krok a to odemknout kyblík a poté slanit dolů už pro něj byl asi nemožný. Nevím, jestli kvůli strachu, nebo si nemohl vzpomenout jak, každopádně se začal pomalinku spouštět dolů, tak že zamknutým kyblíkem pomalu protahoval lana. Ondra, Leoš a jejich přátelé mezitím sešli dolů pod most, tak ho aspoň jistili zespoda, pro případ, že by se nějak odemkl a začal padat. Švára, který byl nahoře, to nevydržel a šel dolů, že mu zespoda poradí, jak to má správně slanit. Než tam ale došel, tak se Romanovi podařilo dostat úspěšně dolů. Švára od něj vzal aspoň lezeckou výbavu a šel zpět nahoru. Všichni ostatní, co byli dole, se s námi rozloučili a odešli. Poslední, kdo ještě neskákal třetí skok, byl Tommas. Připevnil se proto k lanům, dal si také dvojnásobný průvěs, vylezl na zábradlí a skočil ukázkový skok "po nohách za sedák". I když měl stejný průvěs, jako já a Švára před ním, tak i přesto na druhé straně minul korunu kaštanu. Před tím, když všichni pozorovali Romana, jak zápasí s kyblíkem, objevil se na mostě jeden můj bývalý spolužák ze školy, kterého zajímalo, jak tu houpačku máme postavenou. Protože Romanovo trvalo opravdu dlouho, než se dostal na zem, měl jsem dost času mu princip naší houpačky vysvětlit. Potom se ještě podíval, jak skočí Tommas a zase pokračoval ve své cestě. Když se Tommas vrátil zpět nahoru, ještě přemýšleli, jestli dáme další skok, ale protože už bylo půl deváté večer, tak jsme se rozhodli, že pro dnešek končíme. Sklidili jsme veškerý materiál a vyrazili domů, tedy jen Tommas. Já a Švára jsme byli hladoví jako vlci, takže jsme si to nejprve namířili do pizzerie San Marco.
I když jsme tuto akci domluvili necelou hodinu před jejím uskutečněním, přišel na ní zatím největší počet lidí, kteří si skočili. Před třemi lety, když jsme začínali se skákáním, tak to zkoušeli i Leoš s Ondrou. Od té doby s námi už neskákali, až do dnes. Tři roky je dlouhá doba a ještě k tomu se naše skoky výrazně zlepšily a skáčeme z daleko vyšších míst, takže to pro ně bylo skoro jako poprvé. Protože i lezou po skalách a jiných objektech, jsem s nimi domluven, že je začleníme do našeho teamu. Co se týče samotných skoků, tak jsme neskákali žádné nové skoky a ani jsme nepřekonávali žádné výškové rekordy. Ono to ani nešlo, protože při tomto skákání máme na zádech batoh, kde je smotáno asi 30 m lana, takže manipulace s nimi po dohoupání není úplně nejjednodušší. Kdybychom třeba skákali přivázání za nohy, tak vůbec netuším, jak bychom to slanění provedli. Protože jsme tentokrát odzkoušeli dvojnásobné průvěsy hlavních lan, potvrdili jsme, že způsob ukotvení těchto lan, tak aby byla využitá při zachycení pásu jejich celá délka, je téměř dokonalý. Snad se nám tímto způsobem konečně podaří někdy skočit až úplně z vršku mostu.
Fotky: 72x
21 - 40 |
◄ 1 2 3 4 ► | 72 |
21 - 40 |
◄ 1 2 3 4 ► | 72 |
| SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |