Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
Když jsem na Velikonoce běžel 402 km přes Česko, krajina na severu se mi natolik zalíbila, že jsem se do ní musel vrátit. Vyrazil jsem tedy na týden do národního parku České Švýcarsko, abych ho proběhal včetně sousedícího Saského Švýcarska a Lužických hor křížem krážem.
Cesta z Třebíče do Jetřichovic, kde jsem ubytovaný, zabrala většinu dne, takže mně do večera zbylo jen pár hodin, které jsem využil na zahřívací okruh po Jetřichovických stěnách. Bohužel přes zataženou oblohu slunce moc nesvítilo. Po modré kolem Kočičího kostela jsem se dostal na naučenou stezku Jetřichovické stěny a začalo stoupání. Jakmile jsem byl nahoře na hřebenu, mraky se rozestoupily a začalo nádherně svítit. Po písčitých cestách a skálách jsem potupně navštívil vyhlídky Rudolfův kámen, Vilemínina stěna a Mariina skála. V týdnu mi běžec Miloš Madron napsal, že v Českém Švýcarsku se nedá moc běhat. Měl pravdu. Je tady totiž tolik skal, vyhlídek a zajímavých míst, že se víc kochám, než běhám. Po týdnu mě spíš bude víc bolet za krkem než nohy. Ze skal jsem si užil nádherné výhledy do krajiny, seběhl zpátky do Jetřichovic a vyrazil po žluté na druhou část okruhu. Hned po kilometru jsem ale odbočil po cestičce do lesa a vydrápal se puklinou ve skále asi 20 m vysoko ke zřícenině hradu Falkenštejn. Moc výhledů odtud sice nebylo, ale celkem zajímavé byly zbytky hradu vykutané ve skále a 25 m hluboká studna opět vyhloubená přímo ve skále. Bylo to jedno z míst, které je zajímavé hlavně cestou k němu než místo samotné. Až když jsem slezl dolů, tak jsem si přečetl, že hrad je nepřístupný pro nebezpečnou cestu. Vrátil jsem se zpátky na žlutou a stoupal pomalu na druhý hřeben. Zdolaných 800 m během prvních 15 km mluví za vše. Nahoře jsem odbočil na modrou a při západu slunce začal opět klesat. U obce Rynatice jsem si vyběhl na Křížový vrch, kde mě překvapila velká skupina fotografů, kteří právě ukončili focení západu slunce. Bohužel jsem tu byl moc pozdě, a tak jsem toho už tolik neviděl. Seběhl jsem až úplně dolů do Pavlínina údolí a po červené kolem říčky Chřibská kamenice jsem téměř už za tmy běžel zpátky do Jetřichovic. Proběhl jsem kolem autokempu s přírodním koupalištěm a vrátil se zpátky na chatu.
Protože při cestě autem jsem projížděl kolem Panské skály, rozhodl jsem se, že si zaběhnu tam. Zamířil jsem tedy směrem od Českého Švýcarska do Lužických hor. Bohužel přímo při výběhu mě začalo pršet a pršelo mě asi dvě hodiny, než jsem se vyškrábal na vrchol kopce Studenec. Z vyhlídky toho moc vidět nebylo, protože se právě roztrhávaly mraky a taky proto, že okolní stromy byly stejně vysoké jako vyhlídka. Při cestě dolů jsem probíhal kolem Národní přírodní památky Zlatý vrch tvořenou čedičovými sloupci. Přeběhl jsem silnici, po které jsem na Velikonoce běžel na sever a stále jsem pokračoval dolů až ke zřícenině hradu Fredevald (Pustý zámek). Následoval výstup na vyhlídkové místo Herdstein a po pár kilometrech na kopec Střední vrch. Celý vrchol je z čediče, takže je z něj nádherný výhled na všechny strany. Kochal jsem se při krásně slunečném počasí a pozoroval, jak se ke mně od západu blíží černé mraky s deštěm. Když jsem tedy seběhl dolů do obce Prysk a začal stoupat do obce Kamenický Šenov, zastihl mě slejvák se silným větrem. Využil jsem toho nečasu a na informacích doplnil pití ve vaku. Když to nejhorší přestalo, navštívil jsem cíl dnešního běhu - Panskou skálu. Bohužel špatné počasí mně zážitek docela zkazilo. Přes Kamenický Šenov jsem začal sbíhat zpátky dolů. Další výstup jsem podnikl na Zámecký vrch ke zřícenině hradu Kamenice, ze kterého jsem měl výhled přes slabý opar mraků dolů na Českou Kamenici. Do ní jsem následně seběhl. Protože jsem měl z deště úplně promočené boty, vyměnil jsem si ponožky. Začal jsem stoupat na protější kopec na skalní vyhlídku Jehla, ze které jsem měl nádherný výhled při západu slunce na Českou Kamenici. Přes další skalní vyhlídky Tell-Platte, Ponorka a Žába jsem seběhl do Kunratic. Při běhu kolem Větrného vrchu jsem se kochal vzdáleným zapadnutím slunce. Tím skončila nádherná část, protože jsem omylem seběhl z cesty a dostal se do lesa, kde nebyly cesty. Protože se mi nechtělo vracet, vzal jsem to po tmě mezi skalami lesem dolů. Po několika držkopádech jsem špinavý vyběhl z lesa u koupaliště v Jetřichovicích a pelášil zpátky na chatu.
Za nádherného slunečného počasí jsem vyběhl z Jetřichovic na západ. Kolem říčky Jetřichovická Bělá jsem se dostal k nejstaršímu železobetonovému mostu v České republice a kousek opodál k Dolskému mlýnu. Na otočku jsem si vyběhl na Kamenickou vyhlídku, kde na mě čekala lavička na okraji skály s výhledem do údolí. Po chvíli kochání jsem se vrátil dolů k mlýnu a pokračoval po kamenných schodech mezi skalami nahoru do obce Vysoká Lípa. Vystoupal jsem na kopec Na Zámečku, ze kterého byl krásný výhled do okolní krajiny. Seběhl jsem zpátky dolů k vodě k Divoké soutěsce. Bohužel je od letošního léta až do zimy zavřená kvůli rekonstrukci, takže jsem to musel oběhnout vrchem přes obec Mezná. Kromě houfu lidí jsem nic zajímavého nepotkal. Seběhl jsem zpátky do soutěsky a vydal se kousek proti proudu k přístavišti Divoká soutěska - horní konec. Protože tu byla fronta lidí, na loď jsem nešel, otočil to a běžel dále na po proudu na západ. I zde bylo plno lidí, takže jsem musel neustále někoho obíhat nebo naopak před nimi uhýbat. V přístavišti Edmundova soutěska - horní konec jsem nastoupil na loď a nechal se vyhlídkovou plavbou přepravit na horní konec. Vystoupil jsem a davem lidí jsem opět kličkoval až do Hřenska, kde jsem se pro změnu prodíral mezi stánky Vietnamců. Z Hřenska, které je nejnižší místo České republiky jsem proti proudu Labe běžel až na vyhlídku Belveder, ze které jsem se kochal výhledem na údolí Labe. Na chvíli jsem zde sundal batoh, abych si mohl doplnit pití. Přes vrcholky skal, kde je plno jeskyní jsem se začal vracet zpátky směrem na Hřensko. Seběhl jsem do údolí mezi skály a opět začal stoupat po červené. Následně jsem přímo přes les doběhl do obce Janov, kde jsem proběhl okolo obydleného větrného mlýnu až na rozhlednu. Takhle k večeru z ní byl nádherný výhled. Mohl jsem si tedy prohlédnout skalní stěnu s Pravčickou bránou, na kterou vyrazím následující den. Zaujala mě i stolová hora Lilienstein v Německu, kterou asi také zařadím do následujících dnů. Okolo golfového hřiště jsem seběhl do obce Růžová a vystoupal na Pastvení vrch. Po cestě mě překvapila dvě kůzlátka, která běhala po lese a ožírala listy. Kromě rozpadlého posedu a ztrouchnivělých ukazatelů na kopci nic nebylo, tak jsem si aspoň sedl do trávy a chvíli se kochal západ slunce a létajícími horkovzdušnými balóny. Po úbočí Růžovského vrchu jsem seběhl od obce Srbská Kamenice a pokračoval po linii opevnění z roku 1938. U obce Všemily jsem na chvilku odbočil z cesty a zaběhl ke skalnímu převisu Kůlna patřící k největším v České republice. Opět za tmy jsem doběhl zpátky na chatu.
Na tento den hlásili nejlepší počasí, proto jsem vyrazil po nádherné cestě k největší pískovcové skalní bráně v Evropě. Z Jetřichovic jsem se po modré dostal na červenou a vystoupal ke skalnímu hradu Šaunštejn, kterému se také říká Loupežnický hrad. Zde jsem vystál frontu jako banány, abych po úzkém žebříku mohl vylézt nahoru. Plocha nahoře je obrovská s dobrým výhledem. Jen to trochu kazil bílý opar, který se pomalu rozpouštěl. Slezl jsem dolů a pokračoval na kopec k Malé Pravčické bráně. Opět zde bylo plno lidí, takže jsem tu asi 20 minut čekal, abych pořídil fotku bez nežádoucího obecenstva. Dalších pár kilometrů jsem pokračoval po hřebeni. Seběhl jsem do obce Mezní Louka, abych mohl začít stoupat po Gabrielině stezce. Nahoře cestu lemuje Křídelní stěna, takže jsem měl nádherné výhledy na masivní skalní bloky. Jen jsem musel dávat pozor, abych nezakopl o nějakého turistu, kterých tu proudilo nepočitatelně. To ale nebylo nic proti masám lidí u Pravčické brány. Takový provoz není snad ani na Václaváku. Prošmejdil jsem celou skálu, ze které byly výhledy jak zpátky do údolí, tak do Německa i na Dlouhodolské stěny. Po nasycení zážitky jsem překážkovým během mezi turisty začal sbíhat dolů do Hřenska. V jednom místě jsem míjel malý vodopád, pod kterým se právě osvěžovaly tři mladé slečny jen ve spodním díle spodního prádla. Okolo jdoucí turisté hlavně chlapi jen valili oči. Z Hřenska jsem pokračoval po proudu Labe až k poslední benzínce před hranicemi, kde jsem snědl chipsy, zmrzlinu, nalil do sebe litr limonády a doplnil pití ve vaku. V pařáku ale kvalitně posilněn jsem přeběhl do Německa do obce Schmilka, ze které jsem začal zdolávat dlouhý a prudký svah nyní už v Saském Švýcarsku. Sice to bylo v lese, takže byl všude stín, ale i tak ze mě tekly proudy potu. Od nejnižšího možného bodu u Labe (117) jsem se vydrápal až nahoru na kopec Winterberg (556). Rozměnil jsem si papírová Eura, abych se mohl podívat z rozhledny. Kdybych tušil, že z ní uvidím jen do stromů, které byly vyšší než rozhledna, raději bych turniket přeskočil. Hustým lesem jsem začal sbíhat opět dolů. Sem tam se jen objevila vysoká skalní věž, jinak tu nic zajímavého nebylo. Až dole u samoty Zeughaus, se mi otevřel výhled na krásný protější kopec Großer Teichstein. Odbočil jsem na zelenou a vystoupal na hřeben. Zde mě čekala naprosto úžasná cesta, která se vlnila kolem skalních stěn nad údolím. V jednom místě jsem odbočil z cesty a vydrápal se po čtyřech mezi skalami úplně nahoru. Stálo to za to. Otevřel se mi totiž jedinečný výhled na ostatní kopce a skály v okolí. Začal jsem přebíhat po hřebeni plném borůvek na druhou stranu, když jsem si to uvědomil. Od té doby, co jsem vběhl do Německa, jsem téměř nikoho potkal. V Česku takový mumraj a tady jsou jenom cestičky, skály, výhledy, já a naprostý klid. Na druhé straně jsem si sedl na okraj skály a užíval si tu pohodu. Po pár minutách jsem sklouzl zpátky a pokračoval po cestě pod skalami. Navštívil jsem jeskyni Hickelhöhle, vyběhl do sedla a začal sbíhat dolů k řece Kirnitzsch. Občerstvil jsem se u studánky a kolem řeky jsem přeběhl zpátky do České republiky. Po zelené cestě rozježděné od traktorů jsem vystoupal vzhůru k Panenské jedli, kde jsem odbočil na zelenou a kolem skal kličkoval až k louce na Tokáni. Vyběhl jsem si na Rudolfův kámen, kde jsem byl už v sobotu a pokochal se matným západem slunce za mraky. Trasu jsem ukončil seběhnutím kolem skal zpátky na chatu. Pro budoucí návštěvu Saského Švýcarska mám jeden poznatek. Je potřeba důkladně prozkoumat mapu, protože je tam velké množství špatně vyznačených odboček na vrcholky skal, ze kterých jsou nádherné výhledy. Na druhou stranu fyzické značení je perfektní, protože kromě označení správné cesty jsou bílými křížky na stromech označeny špatné cesty.
Prší, prší, jen se běží. Tak by se dal ve zkratce popsat tento den. Za deště jsem vyběhl z Jetřichovic po žluté na horu na Louku na Tokáni, přes kterou jsem se vracel předchozí den. Pokračoval jsem k soutěsce Úzké schody, kterou jsem překonal přes systém několika žebříků ve skalách. Kombinací značených a neznačených cest jsem doběhl k obci Kyjov, kde jsem navštívil Kyjovskou skalní stezku, na které je několik vyhlídek, zřícenina Kyjovského hradu a jeskyně Klenotnice. Po naučné Köglerově stezce, kde bylo jen plno bahna jsem se dostal na Vlčí horu, kde stojí rozhledna. Protože ale pršelo, nahoru jsem nešel. Stejně bych nic neviděl. Při cestě dolů jsem potkal běžce Jirku, se kterým jsem se dopředu domlouval, že se na kus přidá. Společně jsme pokračovali přes Krásný Buk do Krásné Lípy, kde přestalo pršet a začalo přímo lít. Kvůli tomu jsem zapomněl, že jsem se tam chtěl zastavit v čokoládovně, která mě podpořila při mém velikonočním přeběhu České republiky. Po výstupu na Široký vrch, konečně přestalo pršet, a tak se začaly odkrývat výhledy. Od Karlovy vyhlídky jsme přeběhli na vyhlídku Spravedlnost. Po sestupu se Jirka odpojil a já pokračoval do obce Chřibská, kde jsem doplnil pití ve vaku. Mraky se mezitím roztrhaly a vylezlo slunce. Bohužel už bylo pozdě stoupat na nějaký kopec, tak jsem si užíval jen obrácených pohledů. Posledních 10 km jsem si docela protrpěl, protože mě začal bolet sval v levém stehně a nemohl jsem kvůli tomu plynule běžet. Nejhorší to bylo v Pavlině údolí, kde jsem musel překonávat různé překážky. Na druhou stranu slunečný paprsky tu v mlze vytvářely zajímavé efekty. Promočený, smradlavý a rozbitý jsem se přes koupaliště vrátil na chatu a zakončil tak tento nezáživný běh. Doufám, že následující návštěva Německa přinese lepší zážitky.
Když jsem tu několikrát viděl stolovou horu při západu slunce, měl jsem hned jasno, že si na ni musím vyběhnout. Autem jsem se tedy dovezl do německého města Bad Schandau a vyrazil jsem po proudu Labe. Po hřebenu jsem pomalu začal stoupat vzhůru. Od hospody Sellnitz se ale cesta vzpřímila a já nahoru stoupal po schodech a žebřících mezi skalami. Výhled z vrcholu je ale naprosto úžasný. Protože se jedná o stolovou horu, může se na vrcholu jít téměř kamkoli a všude je výhled. Obzvláště povedený je do údolí Labe na město Bad Schandau, protože v dálce jsou vidět vrcholy českých kopců. Každopádně já jsem měl možnost prohlédnout si celou mou plánovanou trasu, která povede po okolních kopcích. Po druhé straně hory jsem seběhl zpátky dolů, po silnici proběhl obcí Waltesrdorf a vylezl na vyhlídku na skále Gamrig. Stále po silnici jsem seběhl do města Kurort Rathen ležícího přímo na Labi. Nyní začal úsek připomínající výstup k Pravčické bráně. Lesem kolem pískovcových skal jsem začal stoupat vzhůru ke kamennému mostu Basteibrücke ležícího 194 m ve skalách nad Labem. Je to nejnavštěvovanější místo v Saském Švýcarsku, takže jsem opět kličkoval mezi davy turistů. Obhlédl jsem tuto nevšední stavbu ze všech míst, pokochal se výhledy do údolí Labe i na druhou stranu do údolí, kde stojí skalní divadlo. Pokračoval jsem po hřebenu dále a příjemným mírným klesáním jsem seběhl do obce Stadt Wehlen, kde jsem na přívozu přeplul na druhou stranu Labe do obce Pötzscha. V příjemném lesním stínu jsem vyběhl na vrchol kopce Rauenstein, ze kterého jsem měl tento den asi nejlepší výhled zpátky a stolovou horu Lilienstein. V místní restauraci jsem požádal o vodu, ale bylo mi jen stručně odpovězeno: "Česky nejde." Když se nechce, je to horší, než když se nemůže. Seběhl jsem pod kopec, kde jsem se napásl ostružin a borůvek. Hned na to jsem se začal drápat na vedlejší kopec Großer Bärenstein. Po přelezení několika skal jsem bohužel zjistil, že jsem špatně naplánoval cestu a musel bych celý kopec oběhnout přes houští, tak jsem to vzdal a pokračoval na další kopec tentokrát Kleiner Bärenstein. Nahoru jsem vyběhl raději už po turistické cestě. Kromě krásných výhledů tentokrát už i Drážďany mě nahoře překvapilo velké množství nepříliš do přírody zapadajících zbytků staveb. Následovalo seběhnutí přes obec Thürmsdorf až k vyhlídce Johann-Alexander-Thiele-Aussicht. Nyní jsem začal stoupat k náhorní pevnosti Königstein. V místí cukrárně jsem se opět pokusil požádat o vodu. Prý jedině koupit. Super, tak jsem tam za dva litry vody nechal 6 €. Ještě k tomu mají v Německu otočené barvy, takže jsem si omylem koupil perlivou vodu. Při následném běhu vak s vodou rostl, až jsem měl pocit, že mi na zádech exploduje. Samotná pevnost Königstein je ohromná. 42 m vysoké skalnaté opevnění bych dobývat určitě nechtěl. Už bylo zavřeno, tak jsem se dovnitř nedostal. Protože už měl tlačit čas, plánovanou další stolovou horu Pfaffenstein jsem vynechal a seběhl místo toho dolů k Labi do obce Königstein. Přeběhl jsem přítok Biela a začal zdolávat poslední kopec. Lesem jsem vyběhl do obce Gohrisch a alejemi kaštanů jsem stále stoupal vzhůru. Výstup na skálu na vrcholu kopce Gohrisch byl zajímavý zážitek. Cesta totiž vede po žebřících, které jsou uvnitř skal, takže je tam všude tma a jen sem tam letmý paprsek světla osvítí další část cesty. Každopádně jsem z vrcholu měl krásný výhled na všechny už proběhnuté kopce při západu slunce. Asi kilometr po cestě se nachází další kopec Papststein. Při výstupu na něj mě překvapila světla, která lesní cestu lemovala. Když jsem nahoře vyběhl u restaurace Berggaststätte Papststein, bylo mi to hned jasné. Záviděl jsem turistům, kteří právě popíjeli na terase s výhledem na západ slunce nad stolovou horou Lilienstein. To byl poslední kopec. Nyní následovala poslední cesta dolů. Přes obec Kleinhennersdorf jsem seběhl zpátky k Labi, kde jsem kousek musel běžet podél hlavní silnice, abych se dostal k jedinému mostu přes Labe, po kterém jsem přeběhl k autu, které bylo zaparkované přímo pod ním. Plný zážitků z nově navštívených úžasných míst jsem se vracel zpátky do Jetřichovic.
Poslední den jsem opět vyrazil za hranice do Saského Švýcarska. Autem jsem se dovezl do obce Schmilka, kde jsem se prvně schladil v Labi. Poté jsem začal stoupat po žluté vzhůru. Ze začátku cesta vedla pěkně po široké pěšině, ale ke konci už jsem opět zdolával schody a skály. Jakmile jsem se dostal nahoru, otevřely se mi výhledy zpátky do údolí Labe. Po modré jsem odbočil na východ a oběhl vrchol kopce Kleiner Winterberg. Z několika míst byly opět nádherné výhledy tentokrát na německou stranu. Zpátky jsem běžel po zelené a celou dobu se pohyboval mezi skalami s výhledy. Nejzajímavější byla jeskyně Idagrotte, ke které se šlo po úzké pěšině na okraji skály. Poté jsem prolezl dírou ve skále, vrátil se zpátky na modrou a pokračoval na západ. Opět jsem lezl po skalách, žebřících, schodech a místy se odpočinkově proběhl po krásných písčitých cestách. Po pár kilometrech překážkového běhu po hřebeni jsem začal stoupat po žebřících až k vrcholu kopce Gespaltener Kegel, ze kterého byl nádherný výhled téměř na všechny strany. Po několika minutách kochání jsem po žebřících slezl opět dolů a pokračoval k osamocené skále Falkenstein. Vyběhl jsem ze skal a dostal se do obce Ostrau. Došlo mi pití, které se mi podařilo doplnit u jednoho chlápka, který právě na zahradě spravoval motorovou pilu. Seběhl jsem dolů k Labi do Obce Postelwitz a přívozem přeplul na druhou stranu do obce Krippen. Lesem jsem vystoupal až na vrchol kopce Kohlbornstein, ze kterého jsem měl výhled zpátky na skály, ze kterých jsem přiběhl. Jako bonus začalo na chvíli silně pršet, takže jsem měl všechny výhledy s duhou. Pokračoval jsem lesem kolem kopců Vorderer Laasenstein a Hinterer Laasenstein až do obce Kleingießhübel. Nyní jsem měl v plánu výstup na další stolové hory Kleiner Zschirnstein a Großer Zschirnstein. Bohužel už mi ale docházel čas, tak jsem je pouze oběhnul a začal se vracet. Po dlouhé rovné lesní cestě jsem vyběhnul u kopce Zirkelstein, který mě zaujal hned první dny a taťka ho výstižně pojmenoval "Bradavka". Vylezl jsem si tedy na Bradavku, na úplně poslední kopec, ze kterého byly asi nejhezčí výhledy, protože se tak nějak nachází uprostřed všech těch místních krás. Jen jsem mohl být trochu rychlejší, protože mi přímo pod ním zapadlo slunce za mraky a následné výhledy už jsem měl tedy trochu tmavší. Nakonec jsem seběhl zpátky k Labi, přeplul zpátky do obce Schmilka a autem se vrátil do Jetřichovic.
Za těch 7 dnů jsem toho zvládl proběhnout a navštívit opravdu hodně. Na závěr tedy přidám nějaké statistky:
81 - 100 |
◄ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 ► | 276 |
81 - 100 |
◄ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 ► | 276 |
SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |