| Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
|
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
|
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
||||
2019-09-27 - 2019-09-28
Spartathlon 2019
Účast: Dvořák Štěpán, Czech Spartathlon Team
Na závodě Spartathlon 2019, kdy jsem v Řecku běžel z Athén do Sparty ultramaraton dlouhý 246 km, jsem si za strašného tepla a neskutečného utrpení vybojoval poslední místo a skončil tak v první polovině všech závodníků.
Když jsem v 19 letech začínal běhat, tak jsem jednou poprvé uběhl 18 km. Po návratu jsem před domem náhodou potkal spolužáka, kterému jsem to hned řekl. Byl jsem tenkrát naprosto zničený, že jsem skoro ani nemohl vyjít schody. Nechápal jsem, jak někdo může uběhnout maraton, který je více než 2x delší. A to jsem zaslechl, že se v Řecku prý běhá nějaký závod Spartathlon dlouhý 246 km. Dobrý nesmyl. To přece nemůže nikdo uběhnout. Uplynulo pár let a já uběhl trasu dlouhou 1035 km, což je dokonce více než 4x delší a také jsem zjistil, že onen Spartathlon opravdu existuje.
Jedná se o závod, který se běhá od roku 1983 na konci září v Řecku z Athén do Sparty a měří 246 km. A protože je delší než maraton (42,195 km), patří do kategorie ultramaraton. Podle historika Hérodotose v roce 490 př. n. l. byl posel Feidippides vyslán z Athén do Sparty, aby její obyvatele požádal o pomoc v bojích s Peršany. Feidippides dorazil do Sparty vzdálené 240 km den poté, co opustil Atény. Bohužel se vrátil se zprávou (dalších 240 km), že Sparťané nemohou z náboženských důvodů vyrazit na pomoc dříve, než za několik dní skončí svátky na počest boha Apollóna Karneia. Tato část příběhu se prý opravdu stala. Později po řeckém vítězství nad Peršany v bitvě u Marathónu údajně doběhl do asi 38 km vzdálených Athén a se slovy "Zvítězili jsme!", vyčerpáním zemřel. I když tuto legendu Hérodotose vůbec nezmiňuje, později vedla k vytvoření maratonského běhu, který je dnes velmi populární a jeho zvládnutí je snem každého začínajícího běžce. Jen pro zajímavost, vzdálenost z bojiště u Marathónu do Athén byla asi 38 km. Ovšem na olympijských hrách v Athénách byla Mezinárodním olympijským výborem stanovena na rovných 39 km. A v roce 1908 byla délka olympijského maratonu v Londýně vytyčena od startu u terasy Windsorského zámku do cíle před královskou lóží na Olympijském stadionu, aby královská rodina mohla pozorovat vítěze olympijského maratonu. Tím se vzdálenost maratonu definitně ustálila na 42,195 km.
Ale zpět ke Spartathlonu. V roce 1982 se pět příslušníků britské Royal Air Force pokusilo 246 km dlouhou trasu z Athén do Sparty zdolat, aby důstojník britského letectva a znalec Řecka John Foden ověřil, jestli ji posel Feidippides mohl vůbec mohl uběhnout. Třem z nich se to podařilo přibližně za 36 hodin. A už o rok později se na podzim konal první ročník Spartathlonu již s mezinárodní účastí.
Pořadatelé na tento náročný a světově velmi známý ultramaraton pouští každý rok jen 400 závodníků, kteří nejprve musí splnit kvalifikaci a poté ještě projít losováním. Pouze v případě, že kvalifikaci splní o 20 % lépe (od roku 2019 už o 25 %), tak jdou na start bez losování. V mém případě se jednalo o Mistrovství České republiky v běhu na 100 km v roce 2017, kde jsem dosáhl času 8 hodin a 38 minut. V roce 2018 jsem ale losováním neprošel. Zadařilo se až v roce 2019, kdy mě vylosovali a přiřadili startovní číslo 235. Poté už jen zbývalo zaplatit startovné ve výši 600 € (16 000 Kč), které jsem pokryl ze sponzorského daru od Skupiny ČEZ a Jaderné elektrárny Dukovany. Nic víc jsem neřešil a ani se nijak nepřipravoval. Jednalo se o první zahraniční závod, který byl 2x delší než kterýkoli předchozí závod, který jsem kdy běžel. Můj plán tedy bylo obhlídnout terén, závod si užít, proběhnout se Řeckem, a hlavně splnit limit. Samozřejmě čím lepší čas bych měl, tím lépe. Tím pádem jsem si o závodě moc informací nezjišťoval. Vlastně jsem ani jsem nevěděl, kudy a za jakých podmínek se běží. Můj flegmatismus se ale trochu prodražil, protože jsem úplně zapomněl na letenky, které jsem si týden před odletem kupoval za více než dvojnásobnou cenu.
V den odletu jsem vstával ve čtyři hodiny ráno. Čekal mě pěší přesun na vlak, poté cesta do Brna, přesednutí na autobus a cesta do Vídně na letiště. Tam nastal docela problém, protože autobus měl hodinu zpoždění, ale hlavně jsem na letenkách neměl uvedené zavazadlo, které jsem si ale objednával navíc. Nějakým způsobem se mi ale povedlo mou strohou angličtinou všechny ukecat, abych za něj podruhé neplatil. Z Vídně už jsem letěl společně s dalšími českými závodníky. Po příjezdu autobusem na hotel jsme se byli prezentovat a odpoledne se šli proběhnout kolem moře. Druhý den dopoledne jsme se byli proběhnout naposledy. Pak jsem si připravil deset balíčků, které jsem si nechal rozeslat na určité občerstvovačky (CP). Těch je na 246 km přesně 75. Odpoledne se konal předzávodní brífink, kde nám byla upřesněna pravidla. Večer jsem strávil u moře při západu slunce. Před spaním jsem si nachystal věci na závod. V pátek jsme vstávali už před pátou hodinou ráno, abychom stihli snídani. Poté nás převezli autobusy do centra Athén do Akropole, odkud jsme v sedm hodin za svítání vystartovali na 37. ročník závodu Spartathlon. Ze 400 závodníků nás startovalo 15 Čechů.
Prvních 10 km jsme se vymotávali z centra Athén, kdy pro nás uzavřeli celou silnici. Po 22 km jsme opustili průmyslovou oblast a přístavy. Poté už jsme po hlavní silnici kolem moře probíhali jednotlivými městy, kde nás povzbuzovalo velké množství lidí. Prvních 40 km do města Megara se mi běželo velmi dobře a držel jsem si průměrnou rychlost lehce nad 10 km/h. Díky krásným výhledům mě poprvé v závodě napadlo občas něco vyfotit a poslat pak příspěvek na Facebook. To se setkalo s extrémním ohlasem, protože on-line výsledky prvních několik hodin nefungovaly. Častokrát jsem se míjel s Danielem Orálkem, který už od startu kulhal kvůli kolenu a vypadal, jako kdyby měl závod za sebou místo před sebou. Nakonec kvůli tomu bohužel i odstoupil. Od oběda začalo být strašné teplo a trochu jsem zpomalil. Po cestě jsem se chladil akorát kostkami ledu, které jsem si dával do klobouku. Na vybraných občerstvovačkách jsem si z poslaných balíčků doplňoval zásoby. Už tou dobou poměrně dost lidí závod předčasně ukončilo pravděpodobně právě kvůli teplu. Přesně po 80 km jsem doběhl města Korint, kde byla obrovská občerstvovačka, na které údajně nejvíce lidí skončilo. Já jsem od tohoto místa začal zpomalovat ještě více, a to nejen kvůli teplu, ale hlavně kvůli střevním problémům, které mě několikrát zahnaly mimo trať za keř.
Po 100 km trasa opustila moře a zamířila do kopců. Z jednoho balíčku jsem si vyzvedl věci na noční úsek. Potom zapadlo slunce, ochladilo se a srovnal se mi žaludek. Protože mi docházela baterie v mobilu, tak jsem ho vypnul a dal nabíjet. K powerbance jsem připojil i hodinky, které by celou trasu nevydržely. Někde v polovině trasy jsem si vyměnil boty. Jenže kolem jedné hodiny ranní, kdy jsem za sebou měl 140 km na mě přišla strašná krize. Asi kvůli předchozímu průjmu, kdy jsem ze sebe dostal snad úplně všechno, mi došla energie. Přes tři hodiny jsem klopýtal po silnici od občerstvovačky k občerstvovačce, kde jsem si vždy sednul a přemýšlel, jestli mám pokračovat. Třepal jsem se, mravenčily mně rty, byl jsem ospalý i unavený a neměl jsem sílu se ani napít natož se najíst. Postupně jsem ztrácel časový náskok, až jsem se dostal v obci Lirkia 10 minut před hranici časového limitu. Každá občerstvovačka měla totiž čas, kdy se bude zavírat. A když to závodník nestihl, dostal červenou, byl diskvalifikován a do cíle dovezen sběrným autobusem, kterému jsem začal přezdívat pohřebák.
Jako naschvál mě pohřebák dohnal po 150 km přímo pod Kozí stezkou, což bylo největší stoupání na trati, kdy se na 7 km stoupalo po kamenité cestě o 600 m výše na vrchol hory do nadmořské výšky 1050 m. Do cíle mi tou dobou zbývalo kolem 90 km a 15 hodin běhu. Nějak jsem zázračně chytil druhý dech a po cestě nahoru pohřebáku utekl. Pak ale následoval sestup, kdy jsem opět mnoho času ztratil, protože mi to moc neběželo a chtělo se mi spát. Po více než 24 hodinách od startu, kdy Radek Brunner akorát doběhl cíle na 3. místě, jsem za svítání probíhal obcí Nestani, kde se pohřebák dostal 5 minut za má záda. Tou dobou už jsem nevěřil, že to do cíle zvládnu. Prostě mi přišlo nereálné, abych s takovou ztrátou do cíle vydržel. Utvrzovala mě v tom i předpověď, podle které mělo být přes den ještě o 5 stupňů tepleji než předchozí den. Nechtělo se mi ani zapínat mobil, protože jsem na to neměl čas a sdílet svoji zoufalost s ostatními mi nepřišlo moc vhodné. Pak se mi ale na poslední chvíli nějak záhadně podařilo přepnout do robotického režimu a přesně za hodinu jsem uběhl 10 km, přičemž jsem vynechal dvě občerstvovačky. Kvůli tomu jsem si ani nevšiml, že na jedné z nich byl vyčerpaný Marek Rod, který tak nestihl časový limit a byl nabrán pohřebákem. Protože jsem na tomto úseku vůbec nepil, jeden pořadatel se nade mnou slitoval a dal mi po cestě napít vody. Tohle šílené zrychlení mě pravděpodobně zachránilo, protože jsem předběhl několik desítek závodníků, ale hlavně jsem si na nějakou dobu zajistil až půlhodinový náskok před limitem.
Jenomže slunce už pražilo a mně ještě jednou zazlobilo břicho, takže jsem opět začal ztrácet. Po pár hodinách se z černé silnice opět stala výheň, kdy mě dokonce začala pálit chodidla botách. Udržet konstantní rychlost pro mě bylo dost obtížné, proto jsem občas běžel tak, že nekryté a prosluněné úseky jsem rychle přeběhl, a naopak ve stínu stromů nebo domů jsem přecházel do rychlé chůze. To mělo za následek, že se pohřebák opět objevil 5 minut za mnou. K tomu se silnice začala zvedat mezi kopce, takže unik byl velmi náročný. Vlastně už se mi to ani nepodařilo. Jen jsem kolísal v časové rezervě kolem 10 minut. Bylo to extrémně náročné. Jak fyzicky, tak i psychicky. Pořadatelé za mnou totiž vždy sklidili občerstvovačku, předjeli mě a na další na mě zase čekali, jestli to stihnu. A to se opakovalo skoro každou půlhodinu. Už několikrát to vypadalo, že je to v háji, ale pokaždé mě to naštěstí vyšlo. Do cíle zbývalo ještě 50 km a 7,5 hodiny běhu, kdy jsem neměl čas téměř na nic. Nemohl jsem zastavit, abych si odpočinul. Na občerstvovačkách jsem si nestíhal vzít nebo odložit věci do balíčků. V batohu jsem tak úplně zbytečně nesl 2 kg nepotřebných věcí z noci. Nemohl jsem se ani pořádně najíst, abych zbytečně netratil čas. Vždy jsem si vzal jen pár malých kousků něčeho, co právě bylo ruce. A za běhu jsem dojídal gely od firmy Inkospor, které mně zůstaly z noci. Za mnou postupně mizeli závodníci, kteří nestihli limit, až jsem zůstal vzadu úplně sám. Už jsem jen čekal, kdy mi vyčerpané a přehřáté tělo vypoví službu a odvezou mě.
Do očí mně tekl pot, který štípal tak, že jsem místy skoro nic neviděl. Jak při závodech nemám problém s dechem, tak tady jsem do kopců dýchal jak o život s pusou otevřenou dokořán a vyplazeným jazykem jako pes. Sám pro sebe jsem si kladl otázku, jestli do toho ještě někdy vůbec půjdu, pokud budu mít příležitost, protože tohle bylo neskutečné peklo, které bych nikdy nechtěl opakovat. Řečtí organizátoři tomu moc nepomáhali, protože z jejich ujištění, že je přede mnou pouze jeden kopec, bylo kopců vždy několik. To už byl psychický nátlak tak velký, že jsem se několikrát rozbrečel. I když jsem to mohl ukončit pouhým sednutím, tak jsem z mého pohledu stále marně utíkal, protože jsem chtěl závod dokončit. Organizátoři už mě na konci znali a oslovovali mě Last Spartan. Na občerstvovačkách mě ale nechtěli nechat skoro ani sednout, jak jsem měl málo času. Zatímco jsem pil džus, tak mně sami naplnili láhev, do klobouku nastrkali led a hned mě zase poslali trpět na rozpálenou silnici bez stínu, abych stihl doběhnout na další občerstvovačku, ke které mezitím přejeli. Až posledních 20 km silnice začala klesat do Sparty a já začal pomalu věřit, že bych to nemožné mohl dokázat. Ovšem limity na posledních občerstvovačkách byly dost přísné, a tak jsem například na té úplně poslední měl rezervu jen pouhé 3 minuty, a to jsem pocitově běžel docela rychle. Naštěstí na závěrečné 2 km do cíle už byla celá dlouhá půlhodina, kdy se ke mně přidalo několik místních dětí. Nakonec jsem to dokázal a do cíle vzdáleného 246 km od startu jsem doběhl po 35 hodinách 44 minutách a 50 vteřinách. Jen úplně na konci jsem se omylem posunul z posledního místa o několik příček výše, když jsem předběhl frontů závodníků, kteří čekali před sochou na slavnostní uvítání a focení. To jsem ale nevěděl. Po doteku nohy sochy krále Leonidase jsem závod ukončil na 189. místě.
Dostal jsem napít, na hlavu olivový věnec a zapózoval jsem pro fotografy. Pak jsem se odebral za ostatními Čechy do hotelu. Na pokoji jsem se jen hodinu válel a třepal, protože jsem měl nekontrolovatelnou zimnici. Ještě před spaním jsme si byli všichni posedět a popovídat v hospodě. Druhý den jsme si vyzvedli balíčky z občerstvovaček a před obědem si šli zaběhnout místní tradiční závod Sparťanskou míli, kde závodí všichni účastníci Spartathlonu naboso jen v trenýrkách. Někteří to brali sprintem, ale většina se do cíle jen tak dopajdala. Vítězství ale putuje do České republiky, protože vyhrál Petr Pasler. Odpoledne nás všechny závodníky odvezli na slavnostní oběd, po kterém nás večer převezli zpátky do Athén. Den jsme zakončili nočním posezením na pláži u moře. Poslední den byla domluvená prohlídka Akropole v centru Athén. Tam se vydali všichni až na mě. Já jsem se šel proběhnout 46 km na 1026 m vysokou horu Evzonas a přes horský masiv Hyméttos jsem se vrátil zpátky. Večer už bylo jen slavnostní vyhlášení a velká párty u moře. Další den nás všechny čekal návrat do České republiky.
Takhle zpětně už mi to tak hrozné nepřijde. Ale moc dobře vím, co jsem zažil. Těch posledních 90 km a 15 hodin bylo to nejhorší ultra psycho, co mě kdy potkalo, a které už nikdy zažít nechci. Přes vyčerpané tělo a neustálý stres jsem ale dokázal pro mě v té chvíli nemožnou věc. Do cíle jsem doběhl za 35 hodin 44 minut a 50 vteřin a splnil tak limit. S umístěním na téměř posledním 189. místě jsem byl ve skutečnosti v první polovině ze všech 400 závodníků, protože druhá polovina závod vůbec nedokončila. O náročnosti vypovídá i úspěšnost českého týmu, kdy z 15 závodníků do cíle doběhla jen třetina v časovém rozpětí 11 hodin - Radek Brunner (24:25:49, 1. místo), Marek Jirásek (30:42:46, 32. místo), Jiří Horčička (31:34:30, 46. místo), Jaroslav Bohdal (31:43:54, 51. místo) a já Štěpán Dvořák (35:44:50, 189. místo). Přitom minulý rok dokončili Češi všichni. Pokud by mě nepotkal první den ten úporný průjem, mohlo to všechno dopadnout mnohem lépe. Celkově to pro mě byl zajímavě strávený týden běháním u moře, kdy jsem se aspoň na chvíli mohl stát součástí týmu nejlepších českých ultramaratonců. A to nejdůležitější na závěr. V závodě jsem na další účast neměl ani pomyšlení, ale jakmile jsem se další den probudil, měl jsem jasno. Opět podám přihlášku. Trasu a podmínky už znám, tak si jen lépe připravím stravu a můžu bojovat o lepší umístění.
Suunto Movescount | Facebook - Poznámka | Facebook - Fotky | Spartathlon | Sparta Photography ClubČlánek
Po čtyřech hodinách spánku vstávám ve středu o půl čtvrté ráno, abych stihl dojít na vlak, kterým se dostanu do Brna. Tam po šesté hodině přesedám na autobus, který za svítání vyráží do Vídně. Podle plánu měl být na letišti pár minut po osmé hodině. Když ale tou dobou ještě stojíme v koloně na začátku Vídně, začínám být nervózní. Letadlo totiž odlétá už po desáté hodině. Po nekonečném popojíždění vystupuji u letištního terminálu chvíli před devátou hodinou. Musím sebou hodit. Poprvé v životě poletím sám letadlem, a to ještě z cizí země. Vůbec netuším, kam jít, a tak se držím davu. Když se postupně roztrousí po hale, na jedné tabuli najdu svůj let a k němu příslušnou bránu. Paráda. Teď už jen vyřešit ten největší problém. Ačkoli jsem si při kupování letenky přes internet přiobjednal zavazadlo, tak ho nemám nikde uvedené. Protože tu česky nikdo neumí, tak se svojí velmi chabou angličtinou vysvětluji na přepážce svůj problém. Chtějí abych zavazadlo doplatil. Já naopak vysvětluji, že už jsem ho zaplatil, ale někde se pak asi stala chyba. Posílají si mě z přepážky na přepážku, kde musím vše vysvětlovat znova. Nakonec mi to naštěstí uznají a zavazadlo bez dalšího doplácení putuje do podpalubí letadla. Půl hodina do odletu. Stíhám. Na kontrole příručních zavazadel jsem jen obrán o skládací nůž v platební kartě, který by ale normálně měl projít. Už nemám sílu ani čas něco řešit. Odcházím nekonečnou chodbou ke své bráně. Tam už potkávám část českého týmu, který přiletěl z Prahy. Chvíli si povídáme a pak nastupujeme do autobusu, který nás veze k letadlu. Nasedneme a kolem půl jedenácté dopoledne vzlétáme.
Po více než dvou hodinách přistáváme v Athénách, kde je časový posun plus jedna hodina. Vyzvedneme si zavazadla a potkáváme se s dalšími českými závodníky. Kupujeme jízdenky a autobusem odjíždíme do téměř 30 km vzdálené Glyfady. Jdeme se ubytovat do hotelu London, kterým nám byl přidělen. Na pokoji jsem společně s Markem Rodem, který Spartathlon běžel už minulý rok. Okna máme do ulice, kde je strašný hluk. Když je ale zavřeme, tak je tam za chvíli nepříjemně teplo. Naštěstí brzy zjistíme, že na každém pokoji je klimatizace. Po vybalení věcí se všichni scházíme venku a jdeme do pár set metrů vzdáleného hotelu Fenix, kde probíhá prezence závodníků. Po vyzvednutí balíčků se vracíme na hotel. Odpoledne se jdeme v několika lidech proběhnout. Dáme si 7 km kolem moře tam a zase zpátky. Teplý mořský vzduch je znát. Vracíme se úplně propocení. Po sedmé hodině večer jdeme na večeři, která probíhá ve stylu švédských stolů. Pak na mě padne únava z cestování. Před desátou hodinou jdu tedy spát.
Ve čtvrtek ráno se vzbudím před osmou hodinou. Startuje se až zítra, takže máme ještě celý den na přípravu a odpočinek. Po snídani si na pokoji připravuji deset balíčků, které si potom nechám rozeslat na konkrétní občerstvovačky (CP). Celkově jich je na 246 km 75. To vychází přibližně po 3,3 km. Na doporučení Marka si vybírám ty malé, kde bude pouze pití, protože do balíčků si dávám jídlo své. Před obědem se jdeme naposledy proběhnout kolem moře. Tentokrát na druhou stranu. Po druhé hodině odpolední odcházím s balíčky do hotelu Fenix, kde je vhazuji do příslušných pytlů pro dané CP. Následující hodinu strávím v moři, kde se houpu ve vlnách nebo se potápím na nádech. Na pátou hodinu odpoledne jdeme všichni do hotelu Fenix, kde probíhá předzávodní brífink. Opakují se tam nejdůležitější pravidla závodu. Nakonec nám jen slíbí, že má být slunečné počasí. Minulý rok se totiž běželo v hurikánu a polovinu závodu propršelo. Vracíme se na náš hotel, kde se společně vyfotíme. Po večeři si na pokoji nachystám věci na závod a jdu spát.
Budík nás probouzí před pátou hodino ráno. Je to tady. Pátek. Jdeme na snídani, kde si dám chleby s máslem a medem. Na pokoji se obleču a připravím si vybavení do batohu. Zároveň musím nepotřebné věci rozdělit do dalších dvou batohů. Jeden odvezou do Sparty, kde bude cíl a druhý tu zůstane, až se v sobotu večer vrátíme. V šest hodin nasedáme do autobusů a ty nás odváží do centra Athén k Akropoli. Stále je ještě tma. Jak bývá před závodem zvykem, každému se chce na poslední chvíli na záchod. Během několika minut je proto označkovaný snad každým strom v okolí. Proběhne poslední focení a všichni se natlačíme na malé prostranství přímo pod Akropolí. Přesně v sedm hodin ráno je odstartován 37. ročník závodu Spartathlon měřící 246 km vedoucí z Athén do Sparty a všech 377 závodníků vyráží na trať.
Už za svítání sbíháme pěší zónou dolů do města na silnici. Ta je pro nás kompletně uzavřená. Na každé křižovatce stojí policie s pořadatelem a blokují okolní směry. A protože hustota provozu v Athénách je opravdu velká, tak se okamžitě tvoří nekonečné kolony. Některým řidičům se to samozřejmě nelíbí a dávají to hlasitě znát. Horká jižanská krev se nezapře. Není tedy žádná zvláštnost, když jeden z nich vystoupí a seřve policistku. A ta mu to oplatí stejně, tak on zase zaleze do auta. První občerstvovačky probíhám a jen si beru kelímek s pitím, abych si dal pár loků. Když se po několika kilometrech peloton závodníků roztrhá, pouští na silnici i vozidla. Běžíme po hlavní dvouproudové silnici. Oba pruhy proti nám jsou plné aut. Na naší straně zabíráme celý pravý pruh a auta nás objíždí levým. Jsme sice oddělení kužely, ale stejně se kvůli bezpečnosti raději držím u krajnice. Po 14 km dobíháme k moři a pokračujeme kolem přístavů. Jedná se průmyslovou oblast, kde toho není moc k vidění. Vždy když probíháme nějakou obytnou čtvrtí, kolem silnici nám fandí velké množství lidí. Někdy silnice lemují i celé skupiny dětí, se kterými si plácáme.
Po 26 km upouštíme město a pokračujme po silnici, ze které jsou nádherné výhledy na moře. V jedné zátoce obíháme vrak potopené lodi Mediterranean Sky. Její délka je 165 m, takže je vidět z velké dálky. O pár kilometrů dále se už po několikáté potkávám s Danielem Orálkem, kterého trápí koleno. Chvíli s ním běžím, ale pak ho ztratím, protože si musím odskočit na záchod. Na jedné z občerstvovaček si všimnu, že je tam k dispozici led. Toho hned využívám a kdykoli je to možné, tak si do klobouku vždy dávám pár kostek, aby mě po cestě chladily. Slunce už po pár hodinách docela peče, proto kromě pití na občerstvovačkách běžím i s lahví, kterou vždy po dopití doplním. Na maratonské vzdálenosti, kam dobíhám za 4 hodiny a 3 minuty se nachází velká občerstvovačka i s jídlem, kde mají podpůrné týmy jednotlivých závodníků první možnost svému závodníkovi pomoci. Já nikoho nemám, a tak běžím dál.
Opět následuje úsek s krásnými výhledy na moře. Tou dobou si už po několikáté říkám, že je škoda, že nemůžu fotit. Pak mi ale dojde, že fotit můžu, protože mám u sebe mobil. Pořizuji tedy několik fotek. A když už mám mobil v ruce, tak fotku s dalšími informace ze závodu sdílím na Facebooku. To vyvolá extrémní reakce, kdy můj příspěvek sdílí mnoho lidí i sportovních portálů. Jak jsem po chvíli zjistil, ony několik hodin po startu totiž nefungovaly on-line výsledky. Můj příspěvek byly tak první informace, které lidé dostali. To mě docela nadchlo a rozhodl jsem se pokračovat. Nové informace jsem zjišťoval přímo od závodníků nebo podpůrných týmů. Také jsem zároveň zaúkoloval taťku, aby mi posílal informace z internetu. Takto jsem se celkem rychle dozvěděl, že dva z Čechů už jsou mimo hru. Čas od času po cestě několikrát potkávám nějakého Čecha, ale protože každý běžíme svým tempem, tak se zase vzájemně zase vzdálíme. Když mám v nohách 50 km, tak začínám cítit, jak mírně zpomaluji. Stále se ale moje průměrná rychlost pohybuje kolem 10 km/h. Jak odpolední teploty stoupají, začínají být dost nepříjemné. Když tedy stoupáme po rozpálené silnici ke Korintskému průplavu, poprvé přejdu do chůze. A nejsem sám. Vlastně jdou chůzí všichni, které kolem sebe vidím. Ve městě Korint dobíhám k další velké občerstvovačce. Vzdálenost od startu je zde přesně 80 km a urazil jsem ji za 8 hodin a 20 minut. Opět se moc dlouho nezdržuji. Jen se občerstvím, naberu led a pokračuji.
Bohužel už se mi neběží moc dobře. Zaprvé to teplo je ubíjející a za druhé začínám cítit v břichu, že něco není v pořádku. Na dalších občerstvovačkách už si začínám sedat, abych si trochu odpočinul. Jak mám unavené nohy, tak mám docela problém si měnit ponožky, které jsem si v balíčkách nechal rozeslat na občerstvovačky. Jakmile totiž zaberu v ohnuté poloze, dostávám křeče. Když probíhám mezi vinicemi u rozsáhlých vykopávek starověkého Korintu, tak už je bolest břicha tak silná, že musím zmizet za keř. Mám strašný průjem. Bohužel se to ale několikrát opakuje, až mě z toho začíná pálit zadek. Od této chvíle ze všech svých budoucích balíčků vyhazuji směs k pití, kterou jsem si připravil, protože mám podezření, že za to může právě ona. Na kilometru 102 si z balíčku beru čelovku s blikačkou a powerbanku, kterou ihned připojím k hodinkám. Při plánování jsem se docela trefil, protože během následující hodiny zapadne slunce. Tou dobou také trasa definitivně opustí moře a zamíří do kopců. Jednoho závodníka při předbíhání zaujme moje jméno. Hned se začne ptát, jestli jsem z České republiky. Když odpovím, že ano, tak mi sdělí, že rád poslouchá Antonína Dvořáka. Na jedné z dalších občerstvovaček využívám poprvé místní záchod. Mám pocit, že ve mně snad už nemůže nic být. Zapínám světla a vyrážím do noci. Jak se ochladilo, tak tělo trochu ožilo a běží se mi lépe. Jen tomu neodpovídá rychlost, protože stoupáme po silnici vzhůru. V jedné chvíli mám telefonát od Tadeáše Mahela, který je zvědavý, jak se mi běží. Říkám mu o strašném teple a střevních problémech. Také mu ale optimisticky sdělím, že už je to lepší, a že pokud se nic nepokazí, tak by to mohlo být v pohodě, protože k časovému limitu mám rezervu kolem hodiny a půl. Každá občerstvovačka má totiž časovou bránu, a když ji závodník nestihne, tak je diskvalifikován a do cíle odvezen sběrných autobusem. Následující kilometry se mi běží celkem dobře. Přesně v polovině závodu se nachází další velká občerstvovačka. To je 123 km od startu i do cíle. Čas mám 14 hodin 38 minut. Chvíli posedím něco sním a vyrazím do druhé poloviny závodu.
Protože jsem po cestě dost používal mobil, začíná být skoro vybitý. Bohužel jsem s tím nepočítal. Už je mi tedy jasné, že jedna powerbanka je málo. Pošlu proto poslední příspěvek přepnu mobil do letového režimu. Plánuji, že až skončí noc, tak opětovně dobiji hodinky, které jsou důležitější, a pak teprve zbytkem dobiji mobil. Když se cesta na chvíli otočí směrem dolů, doběhne mě Marek Rod. Společně pak pokračujeme k další občerstvovačce, kde mám v balíčku kromě oblečení na noc, také jiné boty. Než se přezuji a předchozí boty naopak vrátím do balíčku, Marek už je v nedohlednu. Nové boty mají nižší podrážku a lepší stabilitu, což se projeví hned za zatáčkou, kde je několikakilometrový úsek po polní cestě. Bohužel tou dobou začínám cítit, že mi dochází energie. Velice pravděpodobně za to můžou střevní problémy, které mi naprosto vyčistily střeva, a já tak přišel o zdroj energie. Kolem půlnoci už je krize tak velká, že se jen motám po silnici od občerstvovačky k občerstvovačce. Na každé si sednu na židli a snažím se něco sníst. Moc mi to ale nejde, protože nemám vůbec na nic chuť. Jen vždy sedím, brní mě rty a sám sebe přemlouvám, abych se aspoň napil a pokračoval. Vůbec se mi ale nechce. Tím ztrácím čas a časový limit se rychle přibližuje. Během následujících 15 km při cestě do obce Lirkia, které urazím za 3 hodiny, se celý můj náskok zmenší na pouhých 15 minut. V následujících minutách, kdy po cestě jím masovou polévku s rýží, mi dojde, že se blíží konec. V té době mě poprvé předjede sběrný autobus, kterému jsem začal říkat pohřebák. Zastavil na další občerstvovačce a čeká, který ze závodníků nestihne limit, aby ho nabral. Pokud nezrychlím, občerstvovačky se nedožiji. Limit se mi krátí na 10 minut.
Natahuji krok a zvyšuji rychlost. Pomalu předbíhám běžce před sebou. Na další občerstvovačce v obci Kaparelli si jen z balíčku vezmu gely a bez zastavení pokračuji dál. Získal jsem 5 minut k dobru. Při pohledu před sebe se trochu zděsím, protože podle světel čelovek to vypadá na velké stoupání. A mám pravdu. Nekonečné serpentýny se táhnou stále vzhůru. Začne na mě padat ospalost a trochu zpomaluji. Přede mnou i za mnou je dlouhý zástup světel. Když se podívám na kilometry, tak zjistím, že mi do cíle zbývá ještě 90 km. To nemám šanci dát. Pohřebák za zády, já jsem unavený i ospalý, přede mnou velký kopec a taková dálka. A hlavně, i když jsem nějak zázračně přežil noc, tak přes den má být ještě o pět stupňů tepleji než včera. Když se po několika desítkách minut dostanu nahoru, zjistím, že vůbec nahoře nejsem. Nade mnou se totiž nachází Kozí stezka. Jediný terénní úsek, při které se musí překonat horské sedlo v nadmořské výšce 1060 m. Kvůli zpomalení jsem se přiblížil k limitu na pouhých 5 minut. Na občerstvovačce opět tedy jen naberu věci do ruky a pokračuji. Cesta začne strmě stoupat po kamenech vzhůru. Zaberu, co to jde. Celá cesta je vyznačena červenými světly, proto nemusím tolik dávat pozor, kudy vede. Protože jsem se dole zapomněl podívat, jaký je limit nahoře, zkouším se ptát závodníků i pořadatelů. Nikdo nic neví. Jen se mi dostávají odpovědi, že jsem asi v polovině nebo, že musím zabrat, a že je to těžké. Bez jakéhokoli zastavení stále pokračuji vzhůru a předbíhám několik závodníků. Jak je tma, tak vůbec netuším, kde vlastně jsem. Nejvíce mě dostane jeden z pořadatelů, kterého se zeptám, kdy se nahoře zavírá. Opět neví. Přitom, když oběhnu kus skály, jsem nahoře. Na ceduli vidím, že mám náskok 20 minut. To je dobrá zpráva. Akorát mám za sebou největší stoupání na trati. Na 7 km jsem vystoupal o 600 m výše do horského sedla. Tak a teď se zase dostat dolů.
Po kamenité cestě už to dolů tak dobře neběží, protože se při dopadech začínají ozývat stehna. Po opatrném seběhnutí serpentýn plné kamenů se na chvíli zastavím na občerstvovačce a poté už se vracím na silnici. Začíná nekritičtější část dne, a to je svítání. Je sice příjemně chladno, v údolí se válí mlha, ale mně se chce strašně spát. Postupně zpomaluji, až mě opět začnou předbíhat ostatní závodníci. Opět začínám tušit, že konec se blíží, když mě předjede pohřebák. Snažím se zabrat, ale nejde to. Nohám se prostě nechce. Místo toho utrousím pár slz. V hlavě mně totiž už od poloviny noci běhají myšlenky, že všechno snažení, peníze a cestování vlastně bylo zbytečné. Ve výsledku tím i ztratím kvalifikaci pro případný další rok. Za obcí Nestani se propadnu až k samotnému limitu, kdy dobíhám na jednu z občerstvovaček úplně poslední. Všichni za mnou už mají smůlu. To pravděpodobně poslouží jako nějaké dno, od kterého se odrazím. V hlavě pociťuji určitou změnu. Negativní roztěkané myšlenky potupně mizí a zůstávají jen ty, které mě ženou dopředu. Pak se stane jedna z těžko pochopitelných věcí podobně jako minulý rok na závodě Pražská stovka 2018. Od půlnoci jsem se pohyboval průměrnou rychlostí přibližně 5 km/h. Nyní se mi nohy rozebíhají a já na hodinkách vidím 10 km/h. Běžím tak rychle, že se během několika minut dostávám před mnoho závodníků. Dokonce úplně vynechávám následující občerstvovačku. I další kilometry udržuji stále stejné tempo a opět vynechávám občerstvovačku. Díky tomu si ani nevšimnu, že tam odpočívá Marek Rod, který tak později nestihne časový limit. Snažím se stále držet stejné tempo, i když je mi jasné, že to dlouho nebude. Na jednom parkovišti zastavuje pořadatelské auto a dávají mně napít vody. Asi jim mně bylo líto, když jsem poslední občerstvovačky vynechal. Za poslední hodinu jsem uběhl přesně 10 km. Zastavuji až na jedné z větších občerstvovaček, kdy cítím, že se musím trochu najíst, napít a protáhnout nohy. Předběhl jsem poměrně hodně lidí, ale hlavně jsem si vytvořil od časového limitu rezervu půl hodiny. Po pár minutách odpočinku pokračuji.
Bohužel nohy už jsou nějak zatuhlé a do původního tempa je nedostanu. K tomu už začíná pálit slunce a teploty jdou rychle nahoru. Běh se tedy stává opět velmi nepříjemným. A když mě začne bolet břicho, tak musím naposledy ještě za keř. Připojím se ke skupině závodníků a společně probíháme po vedlejších silnicích mezi jednotlivými obcemi. Po vzoru jedno běžce přecházím do indiánského běhu, kdy na přímém slunci běžím ale ve stínu jdu zrychlenou chůzí, abych se více ochladil. Tyto změny tempa jsou dost náročné, hlavně to rozbíhání. Jak utíkají kilometry, časový limit se opět přibližuje. Když se dostaneme na hlavní silnici, tak už jsme zase roztrhaní. Silnice se začíná zvedat a já cítím, jak přituhuje. Limit mám necelých 10 minut za zády. Když dobíhám k občerstvovačce, jeden z pořadatelů na mě cosi mává a křičí. Říkám si, že už je to tady. Nestihl jsem to. O chvíli později zjistím, že mi říkal, že jsem to stihl. Uf. Takže můžu dál trpět. Mám za sebou akorát 200 km za 28 hodin a 40 minut. To je přesně 46 km do cíle. Jak to mám vydržet? Vždyť já už od noci nemůžu. Ať už to mám za sebou! Následující úseky mně naprosto splývají. Pár minut za mnou vždy pořadatelé sklidí občerstvovačku a společně s pohřebákem mě předjedou. Pak čekají na další občerstvovačce, jestli to stihnu. Jak tam doběhnu, hned si sednu a vypiji půl litru džusu. Druhou půlku si naliji do láhve. Do klobouku si nastrkám led a během minuty jsem opět na trati. Je to strašné psycho. Silnice je rozpálená, pot mi teče do očí, jsem unavený a jen čekám, jak dlouho to vydržím. Přehřátý vzduch se mi nějak špatné dýchá. Mám otevřenou pusu dokořán a hlasitě ventiluji. Občas k tomu i vyplazuji jazyk jako pes. Nemám čas si vůbec odpočinout nebo si vzít věcí z balíčků, popřípadě tam něco odložit. V batohu proto táhnu asi 2 kg věcí z noci, které už nepotřebuji. Raději ani nezapínám mobil. Asi 30 km od cíle si všimnu, že už za mnou nikdo není. Všechny totiž pobral pohřebák.
Pořadatelé už mě znají a oslovují mě Last Spartan. Sami mi doplňují pití i led. Hlavně mě ale nenechají ani chvíli navíc sedět. Hned mě posílají zpět na silnici. Podle jejich slov je přede mnou už poslední kopec. Jenže těch napočítám asi pět. 20 km od cíle, kde jsou krásné výhledy po krajině, se silnice opravdu začne stáčet do údolí. Při sbíhání se dostávám před dva závodníky, kterým to prostě vypnulo. Když se dívám na časové limity, tak raději trochu zrychluji. Jak je tu klesání, tak je nastavili nějak přísně. Na každé občerstvovačce i tak ale mírně ztrácím. Asi 10 km od cíle dobíhám staršího závodníka, se kterým se dál držím. Kousek před Spartou musíme oběhnout smečku divokých psů, která doráží na projíždějící auta. Postupně se k nám přidávají děti na kolech. Na poslední občerstvovačku na okraji Sparty, 2 km před cílem, dobíháme pouhé 3 minuty před limitem. Všechno ze mě padá. Teď už je to jisté. Na ty poslední 2 km totiž pořadatelé nechali limit celou půlhodinu. Můj spoluzávodník se převléká a říká mi, ať běžím dopředu. Vbíhám do Sparty. Přidávají se další a další děti na kolech. Na ulicích, v oknech a balkonech je spousty lidí, kteří mávají, křičí a povzbuzují. Každému se snažím mávat zpátky. Ačkoli mě strašně bolí nohy, tak už to vůbec neřeším a svižným krokem se blížím k cíli. Zdraví mě místní hasiči, na které křiknu, že jsem také hasič. Na poslední křižovatce mě vítá zbytek českého týmu. Všichni jsou svlečení do půl těla a mávají nad hlavou tričkem. Odbočuji doprava na závěrečnou půl kilometru dlouhou rovinku do cíle. Připojuje se ke mně Martin Plachý, který dělal doprovod Danielu Orálkovi a předává mi českou státní vlajku. Běží se mnou i Jaroslav Urban, který můj doběh natáčí. I když jsem unavený, tak mám velice ukecanou náladu. Předbíhám několik závodníků, kteří se zastavují u aut, aby si převlékli trička nebo si vzali státní vlajky. Cíl už je na dohled. Jen mě překvapuje, že je před ním nějak moc lidí, kteří nechtějí uhnout. Obíhám je tedy zprava a po 35 hodinách 44 minutách a 50 vteřinách od startu se dotýkám nohy sochy krále Leonidase, čímž pro mě závod končí.
Je vyhlášeno moje jméno, dostávám napít vody a na hlavu mi dávají olivový věnec. Zpoza sochy se vyloupne Daniel Orálek a pár minut si povídáme. Od něj se dozvídám, že ta skupina lidí, kterou jsem před cílem předběhl, byli ve skutečnosti závodníci, kteří doběhli přede mnou a čekali ve frontě, aby je pořadatelé mohli v cíli slavnostně uvést. To jsem ale vůbec netušil. Jak pak jeden z Čechů podotknul, jsem asi první závodník v historii závodu, který v cílové rovince předběhl šest lidí. Vynechávám zdravotní prohlídku, ošetření nohou a převoz autobusem na hotel Maniatis. Jdu tam pěšky, protože je to jen půl kilometru. Všichni Češi jsou akorát na večeři. Sice nic nejím, ale zůstávám tam s nimi a povídám si. Když po několika desítkách minut na mě přijde krize a zimnice, tak se jdu raději ubytovat. Na pokoji jsem sám, protože jako druhý tam je psaný taťka, který nakonec do Řecka vůbec nejel. Jen vysypu věci a jdu se osprchovat. Když pak vylezu ven, zamotá se mi hlava, tak jdu raději k zemi. Nedaří se mi zvednout, tak se odplazím k posteli, na kterou vylezu. Poté přes hodinu ležím nahý na posteli a jen se třepu zimnicí. Svaly se mně nekontrolovatelně stahují a povolují, jak mi jimi jezdí elektrické impulsy. Nejsem schopný téměř ničeho. Nejdu proto ani na vyhlášení. Když zapnu téměř po celém dni vypnutý mobil, tak následuje nekonečná smršť upozornění na nové příspěvky a komentáře. Když zjistím, že ostatní Češi jsou v hospodě, kulhavým krokem jdu za nimi. Asi hodinu tam sedíme a povídáme si. Protože dostanu hlad, dávám si něco k jídlu. Když se vrátíme na hotel, okamžitě usínám.
Až na dvě probuzení spím spokojeně do nedělního rána. Ze začátku mám sice problém se postavit na nohy, ale po pár minutách už jsem schopný chůze. Odcházím na snídani, kde se vyhýbám sladkému, které jsem stále jedl při závodě. Po snídani všichni odcházíme do pár set metrů vzdálené tělocvičny, kde si vyzvedneme balíčky z občerstvovaček. Ty si odneseme na pokoje a jdeme k soše krále Leonidase do cíle závodu, kde se vyfotíme. Poté přecházíme na blízký atletický stadion, kde se bude konat každoroční závod Sparťanská míle pro všechny účastníky Spartathlonu. Protože ale čekáme na pár závodníků, kteří jedou autobusem, tak si krátíme chvíli skoky do dálky. Potom to začne. Jediná podmínka je, že každý musí běžet bosý a jen v trenkách. Prvně se běží jen jedno kolo na 400 m. Už s tím mají někteří problém a jen ho za několik minut dopajdají. Potom je pauza a následuje samotná Sparťanská míle. Už nás běží o poznání méně. Po čtyřech kolečkách jsme v cíli. Sám jsem překvapený, že jsem to zvládnul v tempu 4:09 min/km. Vítězí Čech Petr Pasler. Vracíme se na hotel a balíme si věci. Potom autobusy odjíždíme na velký slavnostní oběd, který trvá asi tři hodiny. Nakonec nás odváží zpátky do Athén. Po cestě poznáváme úseky, které jsme běželi. Na hotelu dostaneme jiné pokoje, než ve kterých jsme byli před tím. Tentokrát jsem na pokoji s Jaroslavem Bohdalem. Hned jdeme na večeři. Den zakončíme nočním povídáním si na pláži u moře. Kolem třetí hodiny ranní jdu spát.
Je pondělí, poslední den v Řecku. Po snídani všichni odjíždíme do centra Athén, odkud jdeme pěšky k Akropoli. Tedy přesně do míst, odkud jsme v pátek ráno startovali. Je zde totiž domluvená prohlídka Akropole s českou průvodkyní. Zatímco všichni odcházejí dovnitř, já vyrážím úplně opačným směrem. Využívám totiž posledního volného dne v Řecku a jdu se proběhnout. Směřuji od Akropole okolo řeckého parlamentu na horu Lycabettus, ze které mám výhledy všemi směry po celých Athénách. Poté se vracím od ulic a mířím do přírody. Následuje výběh na horu Evoznas do nadmořské výšky 1026 m. Po hřebeni horského masivu Hyméttos a kolem jeskyně Tripia se vracím zpátky dolů do Glyfady do našeho hotelu s 46 km v nohách. Mám 15 minut na osprchování. O půl sedmé večer totiž autobusy odjíždíme do nočního klubu Ktima Galazio na slavnostní vyhlášení, kde nás navštíví i český velvyslanec. Když vyhlásí vítěze, a všechny, kteří doběhli, začne velká žranice. Potom začne hrát hudba a do půlnoci je to všechno jeden velký mezinárodní mejdan. Zpátky na hotel nás opět odvezou autobusy.
V úterý po snídani se naposledy jdeme vykoupat do moře. Po sbalení věcí ještě volám do letecké společnosti, abych dořešil problém se zavazadlem. V sobotu mi totiž přišel výpis z banky, kde byla uvedená pouze základní částka, takže jsem zavazadlo opravdu zaplacené neměl a do Řecka tak letělo zadarmo. Telefonicky si ho doobjednávám. Rozloučíme se s Čechy, kteří cestují později, a autobusem odjíždíme na letiště. Odbavíme zavazadla a jdeme k naší bráně. Při prohlídce příručních zavazadel jsme svědky absurdní situace, kdy Radkovi Brunnerovi vyhodí originál zabalenou ovesnou kaši, bez možnosti, aby si ji na místě snědl, ale přitom Markovi Jiráskovi nechají švýcarský nůž. Po dvou hodinách čekání odlétáme do Vídně. Tam se s ostatními musím rozloučit, protože na rozdíl ode mne přestupují na let do Prahy. Já zůstávám pouze s Rudolfem Krajčem, se kterým po další hodině čekání odjíždím autobusem do Brna. Tam už na mě čeká taťka s autem. U bratra vyzvedneme mamku a odjíždíme do Třebíče. Kolem desáté hodiny jsem zpátky doma. Nestíhám ani uklidit věci, protože na mě padne únava. Jdu se tedy osprchovat a kolem půlnoci spát.
Tak jsem si zase sáhl na dno. Tedy spíše jsem si tam sahal posledních 15 hodin běhu. Netuším, jak jsem to celé vydržel. Jedno ale vím jistě. Opakovat bych to nechtěl. Myslím tedy ten úmorný úprk před pohřebákem. Tím, že jsem doběhl do cíle v limitu 36 hodin, jsem zároveň splnil kvalifikaci pro další dva ročníky, na které, hned jak to bude možné, podám přihlášku. Podmínky byly opravdu kruté a nejen vysoké teploty zapříčinily, že polovina běžců závod vůbec nedokončila. Pro Čechy to bylo ještě krutější, protože doběhlo je 5 běžců z 15. V mém případě se pravděpodobně jednalo o chybu v přípravě stravy, kterou už nebudu opakovat. Prostě jsem smíchal dohromady více, než toho byl můj žaludek schopný vydržet. Každopádně to pro mě byla zajímavě strávená týdenní zahraniční dovolená mezi nejlepšími českými ultramaratonci. Stále se ale nepovažuji za závodníka, ale spíše za běžeckého dobrodruha, který s foťákem běhá po krajině.
Fotky: 88x
61 - 80 |
◄ 1 2 3 4 5 ► | 88 |
61 - 80 |
◄ 1 2 3 4 5 ► | 88 |
Videa: 4x (00:23:01)
Spartathlon 2019
Délka: 00:02:41Spartathlon 2019 - Dvořák Štěpán - Cíl
Délka: 00:05:09Spartathlon 2019 - Photo Video
Délka: 00:05:18Spartathlon 2019 Official Film
Délka: 00:09:53| SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |