2023-05-22
Běh 45 km: Z Berouna přes Český kras do Prahy

Odpolední přeběhnutí z Berouna Českým krasem přes Svatojánskou skalní stěnu, lom Velká Amerika a Karlštejn až do Prahy.

Předchozí den, kdy jsem běhal v přírodním parku Jesenicko mě trápila nepříjemná ospalost. Naštěstí jsem se v noci konečně pořádně vyspal, a tak jsem si na poslední den návštěvy kamaráda Petra ve městě Rakovník naplánoval běžeckou trasu z Berouna až do Prahy, aby mě v noci mohl nabrat autem poblíž dálnice a vzít zpátky do Třebíče. Protože trasa byla jednosměrná, musel jsem se do Berouna dostat vlakem, respektive autobusem, protože na polovině trasy byla výluka. V jednu hodinu po obědě jsem tak vyrazil přímo z autobusového nádraží. První dva kilometry byly pekelné, protože jsem běžel po vypálené prašné silnici, vlevo hučela dálnice a napravo železnice. A samotná cesta nestála také vůbec za nic, protože všude byly odpadky a použité toaletní papíry. Když jsem tedy vběhl do lesa, byla to příjemná změna.

Po červené značce jsem několik kilometrů stoupal lesem nahoru na kopec a poté zase klesal na druhé straně dolů do údolí. Tím jsem se dostal do malé ale zajímavé obce Svatý Jan pod Skalou. Samotná obec až tak zajímavá není. Ovšem její umístění už ano. Přímo nad obcí se tyčí totiž Svatojánská skalní stěna, která o více než 200 m přesahuje okolní terén a je nejmohutnějším skalním výchozem v celém Českém krasu. A protože se obec jmenuje Svatý Jan pod Skalou, přišlo mi mnohem výstižnější jí říkat Skala nad Svatým Janem. Výstup nahoru už jsem znal, protože jsem ho absolvoval při závodě Pražská stovka 2019. To ale bylo v zimě. Teď byl konec května a nepříjemné teplo, takže ze mě lilo jako z vola. Obzvláště nejprudší úsek po dřevěných schodech byl dobrý očistec. Nahoře jsem strávil téměř půl hodiny, abych si odpočinul, ale hlavně abych si užil výhled. Bohužel byl ale opar a slunce svítilo přímo proti, takže pořídit pěknou fotku bylo téměř nemožné. Když už se mi zdálo, že se tam zdržuji moc dlouho, pokračoval jsem ve stoupání. Ano, opravdu ve stoupání. Vrchol skály totiž není vrchol kopce. Na jeho úbočí jsem po naučné stezce proběhl přes geologickou expozici hornin Českého krasu, kde jsou ponechány těžební nástroje. Po vrcholové cestě lesem jsem se potom vrátil na červenou značku.

Červená značka vede souběžně s naučnou stezkou Srdcem Českého krasu. Po cestě sice nejsou žádné výhledy, ale zato vede ostrým kaňonem v hlubokém lese, kde se nachází Bubovické vodopády a jeskyně. Po několika dlouhých kilometrech ve stínu jsem odbočil na značku žlutou, abych se podíval k bývalým vápencovým nyní už zatopeným lomům, které už jsem chtěl navštívit několik let. První a nejmenší lom byla Malá Amerika. Tam jsem se moc dlouho nezdržoval, protože jsem věděl, že další budou mnohem zajímavější. Lom Mexiko byl sice větší a hlubší, ale bez vody a výhledy proti slunci, takže mě moc nezaujal. Bezkonkurenčně nejhezčí byl lom Velká Amerika přezdívaný český Grand Canyon, který ostatní překonává ve všech směrech. Celý jsem ho oběhnul po naučné stezce a navštívil snad všechny možné výhledy. A že jich tam bylo! Prostě nádhera. I když bylo pondělí, lidí tam bylo dost. Nedovedu si představit, jak to tam vypadá o víkendu. Kolem lomu Mexiko jsem se vrátil zpět, abych mohl seběhnout k hradu Karlštejn.

Hrad Karlštejn byl hlavní důvod, proč jsem do této oblasti zamířil. Při závodě Pražská stovka 2019 jsem měl totiž strašně unavené nohy a přímo pod hradem jsem ze závodu odstoupil a vůbec ho tak neviděl. Tímto jsem to chtěl napravit. Bohužel mi to až tak moc nevyšlo, protože jsem přiběhl půl hodiny po zavírací době. Místo toho jsem ho aspoň celý oběhl a zamířil obcí Karlštejn dolů k řece Berounka. Nejzajímavější ovšem byly všechny obchody a restaurace, které byly zavřené. Doslova desítky budov a nikde nikdo. Téměř jako město duchů. Ačkoli jsem se na hrad nedostal, prohlédl jsem si ho aspoň z dálky téměř až od Berounky. Tam jsem zároveň narazil na otevřenou benzínku, takže jsem se po dlouhých a náročných hodinách mohl pořádně osvěžit. To mně vrátilo energii a mohl jsem se vrátit zpátky do kopců a pokračovat k Praze.

Vystoupal jsem na Císařskou louku, ze které jsem měl poslední výhled na Karlštejn. Poté už jsem zmizel v lese a pokračoval dál po červené značce. Obvykle při běhu sundávám klíšťata. Tentokrát jsem po proběhnutí vysokou trávou sundával housenky. Po pár kilometrech jsem v obci Mořinka odbočil na louku, abych vystoupal na blízký kopec. Na jeho vrcholu se totiž nacházel Menhir, betonové křeslo a vyhlídka. Po chvíli kochání jsem se vrátil na červenou značku a seběhl do obce Karlík. Když jsem poté stoupal na Karasovu vyhlídku, uvědomil jsem si, že jsem tam také už jednou běžel. Bylo to při závodě Pražská stovka 2018. Tenkrát jsem na tomto místě měl obrovskou krizi, kterou jsem naštěstí překonal. Slunce pomalu zapadalo a já pokračoval stále po červené značce přes obce Vonoklasy a Solopisky. Když se setmělo úplně, musel jsem si na posledních pár kilometrů svítit mobilem. Přesně v deset hodin v noci jsem doběhl do městské části Praha-Radotín. Chvíli po mně přijel autem Petr. Ještě jsem se skočil vykoupat do Berounky a poté už jsme vyrazili do Třebíče. Tím jsem zakončil třídenní běžeckou návštěvu kamaráda v Rakovníku.

Fotky: 47x

Panoramatický výhled na obec Mořinka jižním směrem od menhiru
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map

Výhled na obec Karlík
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map

Panoramatický výhled na obec Karlík
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map

Panoramatický výhled na město Dobřichovice jižním směrem z Karasovy vyhlídky
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map

Panoramatický výhled na město Dobřichovice jižním směrem z Karasovy vyhlídky
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map

Kostel sv. Petra a Pavla v městské části Praha-Radotín
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map

Mapa s trasou