Extrém - Adrenalin - Outdoor - Rope Jumping - Kienova houpačka - Lezení - Slaňování - Slackline - Powerbocking - Klusking - Horolezectví - Potápění
Off-limits.cz
Extrémní sporty plné adrenalinu
Věř si a dokážeš vše!
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
Menu
Vyhledávání
Dnes
Nové komentáře
Právě čtené články
Nejčtenější články
Anketa
Odkazy
Proběhlé akce

2011-01-30 - 2011-02-04
Winter Survival 2011

Účast: Dvořák Štěpán, Staněk David, Zbranek Jiří, Hlavatý Radek,

zobrazit článek zobrazit fotky zobrazit videa zpět na seznam

2011-02-23 15:13:29 | Aktualizace: 2018-11-02 14:55:01 - Dvořák Štěpán

Zhruba po pěti týdnech od úspěšně absolvovaného nominačního otevřeného přeboru velitele pozemních sil Armády ČR v zimním přírodním víceboji Krkomen 2010, kde jsme se umístili na druhém místě, začal v Jeseníkách 17. ročník mezinárodního mistrovství české armády v zimním přírodním víceboji Winter Survival 2011. Na tento závod jsme se každý individuálně připravovali podle toho, co jsme potřebovali zlepšit. Já osobně jsem trénoval hlavně sjezdování, protože v tom jsem z družstva nejslabší. Další část tréninku jsem věnoval vytrvalosti, kdy jsem po dobu dvou týdnů každý den běhal 20 km, plaval 3 km a cvičil v posilovně. Víkend před závodem už jsme jen odpočívali. V neděli po příjezdu na Vojenskou zotavovnu Ovčárna pod Pradědem jsme se ubytovali a dostali všechny potřebné informace o nadcházejících dnech včetně kompletních propozic k závodům a startovní číslo 8. Večer před večeří následoval slavnostní nástup a zahájení závodu Winter Survival 2011. Letos se zúčastnilo 20 družstev a z toho 4 zahraniční (Německo, Belgie a 2x Polsko). V pondělí ráno jsme si museli přivstat, protože hned po snídani o půl osmé začala I. etapa hlavní disciplínou "Paralelní slalom". Před obědem jsme si dobalili potřebné věci, protože hned po obědě pokračovali závody přesunem v terénu do prostoru prvního přežití, kde nás čekala poslední disciplína první etapy "Křížem krážem". Po přespání pod širým nebem následovala 2. etapa "Vytrvalostně technický dvoudenní závod". Druhý soutěžní den začala II. etapa, kdy jsme se přesouvali pomocí kontrol po okruhu dlouhém asi 25 km. V průběhu přesouvání jsme museli splnit lezeckou disciplínu "Úprk z hradu", "Biatlonový závod" a nakonec v cíli nás čekala ještě poslední disciplína "Dráha bojovníka". Nakonec nás převezli do prostoru druhého přežití. Třetí soutěžní den jsme pokrčovali ve II. etapě. Ráno jsme dostali mapu s předem vyznačenými kontrolami a museli jsme se postupně dostat až k poslední. Předposlední kontrola byla lezecká disciplína "Poutní cesta - Ukřižování - Vykoupení". Na poslední kontrole jsme se dozvěděli, že je zde další disciplína "XXX" a to časovka z údolí od Karlovy Studánky až nahoru k Ovčárně, kde nás čekala poslední disciplína "Pozor lavina". Tímto pro nás skončil třetí soutěžní den a II. etapa. Do dalšího dne už jsme jen odpočívali. Další den před obědem začala poslední III. etapa, která se skládala z disciplín "Dvoukolový branný štafetový závod" a "Hod granátem na cíl". Zbytek dne opět následovalo jen odpočívání. Místo večeře pak byl připravený raut. V pátek ráno se Winter Survival 2011 ukončil slavnostním nástupem a oceněním nejlepších závodníků. Přestože, že jsme se každý den přesouvali velice rychle a přesně bez zbytečného tápání, některé technické disciplíny jsme totálně "projeli", takže jsme se celkově umístili až na sedmém místě. Bohužel oproti nominačnímu závodu Krkomen 2010 mně přišel Winter Survival 2011 mnohem méně náročnější, hlavně díky klidnému počasí, kdy nám po většinu času jen svítilo slunce, a teploty se pohybovaly kolem 0. Každopádně, se jednalo o zajímavou zkušenost, za kterou jsem rád a mám v plánu v podobných akcích pokračovat.

Winter Survival


Článek

nahoru na popis zobrazit fotky zobrazit videa zpět na seznam

2011-01-30 - Den 0 - Neděle

Winter Survival 2011
Winter Survival 2011

Protože v sobotu večer mám v práci noční směnu, mám sbaleno na Winter Survival už v sobotu ráno a do práce mě už se všemi věci odváží bratr. V průběhu noční směny ještě dobalím potřebný vojenský materiál a do rána jen přemýšlím, co bych ještě mohl potřebovat. Ráno zůstávám v práci a čekám do jedenácti hodin, kdy máme domluvený sraz. V jedenáct se já, Staněk David, Zbranek Jiří a hlavní vedoucí Hlavatý Radek scházíme na štábu a probíráme všechny věci, které bychom mohli potřebovat. O půl dvanácté pro nás přijíždí služební minibus a my odjíždíme do Jeseníků na 17. ročník mezinárodního mistrovství české armády v zimním přírodním víceboji Winter Survival 2011. Jedinou zastávku máme v Olomouci v Tescu, kde nakupujeme jídlo a pití na celý týden. Přesně v patnáct hodin nás pouštějí nahoru k Pradědu (1491). Když přijíždíme k VZ Ovčárna pod Pradědem, je úplně jasná obloha, a proto je nádherný výhled na Praděd (1491) a dolů do údolí, kde jde souvislá vrstva mraků kvůli inverzi. Vyložíme vše z auta a to odjíždím zpět na útvar. Chvíli poté, co se ubytujeme, si jdeme připravit skialpy na nadcházející závody. Příprava spočívá v očištění, navoskování a vyleštění skluznic, takže než stihneme všechny naše lyže, uplynou téměř 2 hodiny. Před večeří mají všichni vedoucí poradu, kde řeší nejdůležitější organizační záležitosti. Součástí je i losování startovních čísel pro hlídky, kde nám Radek získává číslo 8. Večer pak následuje nástup a slavnostní zahájení závodu Winter Survival 2011, kde musíme mrznout, abychom si vyslechli zahajovací řeči různých papalášů. Po nástupu je večeře, na kterou se těším už od rána. Před spaním ještě pořádně procházíme propozice a probíráme důkladně každou disciplínu. Nejvíce se zaměřujeme na lezeckou disciplínu "Útěk z hradu", protože mě stále napadají nové a lepší řešení. Než to všechno probereme, je jedenáct hodin v noci a jdeme spát. Usínám se zvláštním pocitem, že tato noc je poslední v pohodlí hotelu.

2011-01-31 - Den 1 - Pondělí - Etapa I

Winter Survival 2011
Winter Survival 2011

Ráno nás budík budí před šestou hodinou. Hned jdeme na snídani, abychom stihli být už v sedm hodin na sjezdovce a mohli se rozjezdit. Protože do oběda bude dlouhá doba, dávám o pár rohlíků více. Po snídani jdeme zpět na pokoj a oblékáme se do teplého oblečení na 1. disciplínu I. etapy Winter Survivalu "Paralelní slalom".

Hlavní disciplína - "Paralelní slalom"

Winter Survival 2011
Winter Survival 2011

Časově stíháme, takže po sedmé hodně už se proháníme po svahu. Po třetím sjezdu se rozdělujeme a jdeme závodit. Jirka má samostatnou trať na jižní sjezdovce a já s Davidem máme tratě na severní. Samotný závod se jede vždy ve dvojici po společné trati mezi červenými a modrými brankami. Kdo vyhraje, postupuje dále v kole vítězů, a kdo prohraje, přesouvá se do kola poražených. Hned v prvním kole proti sobě máme Belgičany. Nevím, jaké protivníky mají Jirka a David, ale ten můj umí sjezdovat velice dobře a já tedy sestupuji do kola poražených. Tentokrát už musím vyhrát nebo končím. Bohužel další můj protivník je také dobrý sjezdař, takže končím po dvou prohrách s nejhorším možným výsledkem. Když vyjedu zpět nahoru, abych se podíval na ostatní, přijíždí i Jirka s úplně stejným výsledkem. Při prvním kole sice projel branky jako první, ale špatně, protože mu nevysvětlili správný systém projíždění, takže stejně prohrál a v kole druhém už ho porazil jiný závodník. Horší to být zatím nemůže. Když se přijedeme podívat na Davida, tak ten stále závodí a poráží závodníky jednoho za druhým. Ovšem v závodě o první místo prohraje a následně prohraje v kole poražených, takže končí na čtvrtém místě. Nevadí, stejně z nás byl nejlepší a trochu nám napravil reputaci naší hlídky. Ihned po závodě se vracíme na pokoje a sušíme věci, abychom je mohli odpoledne použít na hlavní část závodu. Poslední tři hodiny před obědem trávíme dobalováním věcí na dvoudenní putování po Jeseníkách, čtením popisu jednotlivých disciplín a nakonec už jen odpočíváním. Před obědem musíme všichni závodnici ještě sejít dolů do haly, kde probíhá kontrola povinné výbavy. Sice je to otravné, ale velice užitečné, protože je to nejlepší způsob, jak si ověřit, že máme vše, co máme mít. Pokud je člověk dost všímavý, může od ostatních závodníků ještě něco odkoukat. Kolem poledne jdeme na oběd a pořádně se najíme, abychom měli energii na odpoledne. Při odchodu z jídelny dostáváme všichni obří balíček studené stravy na dva celé dny. Bohužel kromě proteinových tyčinek se nic jiného nedá na cestu použít, takže to schováváme do ledničky. Docela mě zajímá, jestli si opravdu myslí, že s sebou někdo potáhne velký dvoukilový bochník chleba. Po obědě máme ještě přes hodinu čas, takže jenom poleháme a čerpáme energii. Před samotným odjezdem dělám poslední kontrolu věcí v batohu: batoh, pytel bivakovací a spací, karimatka, náhradní oblečení, náhradní boty, jídlo, cukry, gely, "povzbuzovadla", věci pro přípravu iontového nápoje, vak na vodu s pitím, úvazek sedací a prsní, karabiny, kladky, blokanty, grigri, smyčky kulaté a ploché, horolezecké lano, helma, baterka, svítilna čelová a některé osobní věci.

Nehodnotitelná survivalovina - "Přesun terénem"

Winter Survival 2011
Winter Survival 2011

Před druhou hodinou odpoledne odpočinek končí, oblékáme se a s batohy na zádech a skialpovým lyžemi v rukou nasedáme do autobusu, který nás co nevidět odveze na místo startu další disciplíny Winter Survival "Přesun terénem". Na sobě máme jen lehké podvlíkačky, přes ně Goretex, na nohách odporně těžké a tvrdé skialpové boty, rukavice a čepice. Já tentokrát zkouším, jestli mi pomůžou kompresní podkolenky. Ještě než odjedeme, tak z batohu vyhazujeme náhradní boty, protože jsme zjistili, že je nebudeme potřebovat. Kolem druhé hodiny autobus nastartuje a necelou hodinu nás veze na start, který se nachází na louce asi dva kilometry před obcí Heřmanovice. Po vystoupení z autobusu se ještě musíme přesunout na louku, odkud se bude startovat. Protože celé odpoledne svítí slunce a je teplo, sundávám si bundu a nechávám si pouze tričko a slabý rolák. Po třetí hodině nás podle startovních čísel rozdělují na startovní čáru. Pak už jen slyšíme povel ke startu a všech šedesát závodníků se rozjíždí po louce dolů do první disciplíny "Přesun terénem", ve které je úkolem pouze se přesunout po trase dlouhé asi čtyři kilometry do místa přežití. Při sjíždění po louce dolů k cestě nás všichni natáčí z boční cesty. Po asi dvě stě metrech vjíždíme na cestu a po ní jedeme dolů k chatě Drakov. Zde se sklon cesty otáčí a cesta začíná pomalou stoupat. Všichni tedy zastavujeme, sundáváme lyže a nandáváme na ně stoupací pásy. Naše hlídka vyráží jako třetí a pomalu stahujeme ztrátu na první. Během prvního půl kilometru už jsme první a vytváříme si náskok asi 200 metrů. Tento náskok držíme až do cíle. I když se zde čas neměří, prvenství je pro nás důležité, protože v další disciplíně budeme startovat jako první, máme více času pro výběr místa na spaní a také si můžeme vybrat startovní čas pro třetí soutěžní den. Než dorazí druhá hlídka, už máme vybrané místo na spaní hned za loveckou chatou na kraji lesa blízko ohně u velké dřevěné desky, kterou můžeme používat jako provizorní stůl. Dokud je ještě světlo, vybalujeme věci na psaní. Rozbalím tedy bivakovací pytel s karimatkou, kterou hned nafouknu. Nakonec do bivaku ještě rozhodím spací pytel. Když je "postel" připravená, doplním energii z nesených zásob. Do další disciplíny nám zbývají ještě necelé dvě hodiny, které trávím u ohně s ostatními závodníky.

Hodnotitelná survivalovina - "Křížem krážem"

Winter Survival 2011
Winter Survival 2011

O půl sedmé konečně vylézají pořadatelé z chaty a zahajují další disciplínu "Křížem krážem". Na tuto disciplínu se startuje na čtyřikrát, vždy po pěti družstvech. Díky naší rychlosti v předchozí disciplíně startujeme v první vlně. Scházíme společně asi 200 metrů zpátky po cestě až ke startu. Před každou hlídkou leží na zemi dřevěná deska, na kterou se musí poskládat čtverec z devíti kousků skládanky, které musíme najít během 15 minut na stromech označených reflexní barvou v mezeném prostoru 150 x 150 metrů. Po rychlém vysvětlení pravidel je odstartováno a my vybíháme do prostoru. Protože už je dávno tma, máme všichni čelovky. Já jsem si ještě pro jistotu vzal svítilnu s výkonnou LED žárovkou, takže vidím asi desetkrát víc než ostatní. Každopádně první čtyři minuty běhání jsou absolutně bez výsledku. I když objevíme označený strom, nic na něm není. Až kolem páté minuty objevuji první díl skládačky. Ovšem strom není označen žádnou reflexní barvou, ale pouze třemi až čtyřmi červenými puntíky, jaké požívání správa lesů na označování stromů. Zaměřujeme se tedy na červenou barvu a systematicky probíháme lesem sem a tam. Když se před daným limitem vrátíme zpět na start, máme pouze osm dílků. Poslední jsme nenašli a tím pádem ani nemůžeme složit čtverec. Každopádně jsme v porovnání s ostatními hlídkami, které našli třeba jen tři nebo čtyři, dopadli celkem dobře.

Nehodnotitelná survivalovina - "Nouzové přespání"

Winter Survival 2011
Winter Survival 2011

Odcházíme zpět k ohni a David po pár minutách zalézá do spacáku. Já s Jirkou ještě nějakou dobu zůstáváme u ohně. Když si Jirka dosuší oblečení, jde také spát. Já ovšem ještě asi hodinu sedím u ohně a poslouchám velice zajímavé rozhovory ostatních závodníků. Když jde závodit poslední skupina hlídek, odcházíme také spát. Protože chci mít na ráno suché věci, dávám si doplňky jako rukavice, čepici, vložky do skialpových bot atd. do spacáku, abych je celou noc zahříval vlastním tělem. Vak na vodu mi během tohoto několikahodinového čekání zamrzl, takže ho dávám do spacáku také a doufám, že do rána rozmrzne. Sundám ze sebe Goretex, přikryju jím batoh a pouze v podvlíkačkách zalézám do bivaku. Protože z oblohy nic nepadá, nechávám si rozepnuty jak bivak, tak i spacák, aby mohla vlhkost odcházet ven. Aby mě ale nezrzl obličej, spím s nasazenou kuklou. V porovnání s nocí, kterou jsme strávili v prosinci na závodě Krkomen 2010, kdy pořád sněžilo a museli jsme být zapnutí od hlavy až k patě, je tohle úplný luxus. Pohled přes stromy na noční oblohu plnou hvězd je úžasný až hypnotizující a kdybych mohl, tak bych se na ni díval asi celou noc. Ovšem spánek je důležitější, tak to zkracuji jen hodinu a pak zavírám oči a snažím se usnout. Během noci se jen párkrát probudím při otáčení, protože jsem přece jenom na tento bivak docela velký a někdy ráno mě na chvíli ven ze spacáku vyžene potřeba ze sebe dostat spotřebované tekutiny.

2011-02-01 - Den 2 - Úterý - Etapa II

Winter Survival 2011
Winter Survival 2011

Ráno před šestou hodinou mě probouzí hluk, když ostatní hlídky začaly vylézat z bivaků a chystat si věci na dlouhý přesun. Když se začal chystat i David a Jirka, vylézám také. Tohle je pro mě asi nejmíň příjemná část dne, protože musím vylézt z vyhřátého spacáku ven do sněhu a obléct na sebe totálně promrzlý Goretex. Hned potom si nasadím čepici, rukavice a obuji skialpové boty. Následuje vyfouknutí karimatky, její sbalení a připevnění společně s lanem na spodek batohu. Spacák poté násilím nacpávám do spodní části batohu. Než těchto pár činností dokončím, uplyne asi tři čtvrtě hodiny, během které mi docela promrznou prsty na rukou. Úplně nakonec sním nějakou tyčinku, a když to vše chci zapít iontovým nápojem, co mám ve vaku na vodu, zjišťuji, že přes noc nerozmrzl, takže mám prozatím smůlu, a vak si přemisťuji do batohu tak, aby ho časem rozmrazilo teplo ze zad. Těsně před tři čtvrtě na sedm zaslechneme, jak pořadatelé volají čísla hlídek, které se mají dostavit na start hlavní disciplíny "Vytrvalostně technický dvoudenní závod".

Hlavní disciplína - "Vytrvalostně technický dvoudenní závod"

Winter Survival 2011
Winter Survival 2011

My patříme k první skupině hlídek, takže vše urychlíme a přesouváme se do prostoru startu, kde dostaneme mapu, GPS vysílač a vysílačku pro nouzové použití. Poté co na mapě lokalizujeme první bod a pořadatelé nám potvrdí jeho správnost, máme ještě pár minut do sedmé hodiny, kdy nás odstartují. Napijeme se teplého čaje, který včera večer David uvařil, zkontrolujeme batohy a pár desítek vteřin po sedmé hodině vyrážíme k prvnímu kontrolnímu bodu, který se má nacházet přes kopec na západní straně kopce Orlík (1203,6) ve vzdálenosti přes 3 km. První kilometr stoupáme společně s další hlídkou kolem potoka do kopce po kamenité cestě, takže se pohybujeme pomalu a dáváme pozor, po čem jdeme, abychom si nezničily stoupací pásy na skialpech. Při pravoúhlé zatáčce si druhá hlídka dává pauzu, takže už postupujeme sami. Během několika dalších minut projdeme přes dvě křižovatky, na kterých střídavě odbočíme vpravo a pak vlevo. Po několika dalších minutách si všimneme, že jsme podle mapy přešli odbočku, po které jsme měli přejít kopec. David s Jirkou pokračují dále, ale já se raději kousek vracím a snažím se danou odbočku najít. Po asi 200 metrech objevuji průsek lesem o šířce asi 3 metry, ale je neprošlapaný a vypadá to, že tam bude moc sněhu. Když ještě kousek směrem zpátky zahlédnu další hlídky, obracím se a rychle se snažím doběhnout svoji hlídku. Dostanu se k nim ve chvíli, kdy odbočuji na další křivatce doprava do prudkého kopce. Prvně jsme si mysleli, že tohle je ta správná odbočka, ale po porovnání s mapou zjišťujeme, že jsme se pouze vydali vykáceným průsekem v lese. Protože se ale náš kontrolní bod nachází přímo na druhé straně kopce a žádná lepší cesta tu není, pokračujeme. Po chvíli docházíme k ohradě, kterou obcházíme zprava a dostáváme se na cestu, která nás křižuje. Zastavujeme se na ní a s mapou v ruce se domlouváme, jestli půjdeme doprava nebo doleva, protože na mapě vůbec vyznačená není. Než něco vymyslíme, dostávají se k nám po naší cestě další dvě družstva. Přidají se debaty, ale stejně to k ničemu není, protože každá hlídka má první kontrolu jinde. Využívám tyhle mrtvé chvíle a sundávám si bundu, rukavice a čepici a nakonec ještě doplním energii. Vodu mám pořád zmrzlou, takže se musím napít od Jirky. Přestože jsem celou dobu chtěl jít doleva přes vrchol kopce Orlík (1203,6), byl jsem přehlasován a vyrážíme doprava. Naštěstí asi po sto metrech se dostáváme k odbočce, která vede správným směrem. Nic nekontrolujeme a hned tam odbočujeme. Že jsme zvolili správně, zjišťujeme po pár minutách, když při sjezdu projíždíme kolem Tetřeví chaty, kolem které jsme měli jít. Po asi půlkilometrovém sjezdu se dostáváme na křižovatku, která opět na mapě chybí. Podle odhadu pokračujeme dále a po chvíli přijíždíme k další křižovatce. Nejprve si myslím, že už jsem na místě, ale žádná kontrola tu není, a tak David podle svého přesvědčení pokračuje dál po cestě dolů na správnou křižovatku. Já s Jirkou zůstávám na místě a prohledávám okolí. Po chvíli se David vrací a přináší souřadnice druhých kontrol. Protože dnešní trasa je tvořena kruhem, můžeme si vybrat, jestli půjdeme po směru nebo proti směru hodinových ručiček. Další kontrolu si tedy vybíráme tu nižší, abychom na konci dne skončili na kontrole vyšší, ze které už budeme unaveni jenom sjíždět zpátky do prostoru startu, který zároveň slouží jako cíl. Naše další kontrola je odpočívadlo u cesty kousek od Opavské chaty. Vzdálena je pouze 1,5 km a celou dobu jedeme jenom z kopce. V průběhu sjezdu začínám cítit nepříjemný pocit na vnitřní straně nohy nad pravou patou. Asi puchýř. Nechci tomu ale věřit, že by se mi během dvou hodin udělal puchýř, když na závodě Krkomen 2010 jsem vydržel dva celé dny bez jediného puchýře. Každopádně u kontroly si sundávám botu, kontroluji její vnitřek a porovnám si ponožku. Nakonec se zase obuji a snažím se dohnat Davida a Jirku, kteří mezitím lokalizovali další kontrolu na cestě u vysokého posedu, a vydali se za ní. Trasa vede po dobré cestě, ale pořád do kopce. Během chvilky opět cítím nepříjemný pocit u pravé paty. Asi to porovnání ponožky nepomohlo, takže si akorát přeji, aby mě to neprasklo. Asi jsem si to přál málo, protože právě když doháním rychlíky přede mnou, cítím ostrou bolest a následně vlhké teplo u vnitřní strany pravé paty. A je to v háji. Jediné co mě teď vrtá hlavou je, jak tuhle bolest vydržím do večera a následující den. Určitě se ale nevzdám, takže trochu kulhavým krokem pokračuji dále. Během dalších pár minut přijíždíme k další kontrole u posedu při právě straně cesty. Využívám chvíle a něco sním. Na zapití si musím opět brát pití od Jirky. Další kontrola je od nás vzdálena opět jeden a půl kilometru a tentokrát je to zřícenina hradu Koberštejn u vrcholu kopce Zámecký vrch (933,6), kde na nás čeká disciplína "Úprk z hradu". Na křižovatce před samotným stoupáním na vrchol potkáváme hlídku z Belgie, která jde opačným směrem. Při stoupání po cestě nahoru omylem zavadím o větev kompletně pokrytou sněhem, která se pak vysype přímo Jirkovi za krk. Myslím, že takovéto ochlazení při cestě do kopce jen pomohlo. Stoupání není naštěstí nijak dlouhé a během pár minut jsme nahoře. Teď už nám zbývá jen sjet dolů ke zřícenině. Cesta je ovšem dost prudká a plná kamenů, takže raději sundáváme lyže a jdeme pěšky.

1. Hodnotitelná survivalovina - "Úprk z hradu"

Winter Survival 2011
Winter Survival 2011

Když obejdeme celou zříceninu, dostáváme se dolů pod velkou skálu, kde už jsou organizátoři, novináři, kameramani a další zvědavci. Před námi akorát konči předchozí hlídka, takže můžeme jít hned na věc. Jedná se o lezeckou disciplínu, kdy první člen družstva slaní ze skály dolů a napne lano, na kterém slanil ke vzdálenému stromu, druhý člen ulehne do záchranných nosítek UT 2000, třetí člen spustí druhého člena v nosítkách ze skály dolů po šikmo napnutém laně pomocí vlastního lana, které si neseme s sebou, přičemž musí překonat uzel na laně a následně slaní po stejném laně šikmo dolů. Ihned tedy vybalujeme lezecký materiál, oblékáme se do úvazku a vše připravujeme k použití. Protože k disciplíně přidali ještě výběh na skálu se vším neseným materiálem, připínáme si k batohu i lyže s hůlkami. Nad touto disciplínou jsem přemýšlel celou poslední noc v hotelu, takže věřím, že ji zvládneme v dobrém čase. Když máme vše připravené, jdeme k nataženým lanům, připínáme se k nim a čekáme, až nás odstartují. Zde získáváme jediný čekací čas za celé závody a to asi minutu a půl. Pak už jen slyšíme signál ke startu a začínáme šplhat vzhůru. Ze začátku je svah mírný a sil je dostatek, takže to jde dobře, jenže po pár metrech se to přiostří, takže jsem rád, že se vůbec se vším tím nákladem vyškrábu nahoru. Tam naneštěstí zjišťuji, že se mi rozšroubovala hůlka a vypadla po cestě. Naštěstí pro ni nemusím jít, protože je mi ihned donesena. Zde odkládáme batohy a zbývající část cesty po skále jdeme jen s lezeckým materiálem. Jediné co nás tu zdržuje, je ferratový systém jištění, kdy musíme být k lanům stále připevněny pomocí dvou lan a na každém uzlu se musíme postupně přepínat. Když se konečně jako první doškrábu až na vrchol skály, kde se má vše odehrávat, slyším od rozhodčích, mezi nimiž je i můj bývalý spolužák z Univerzity Obrany Pešát Ondřej, že jsme udělali stejnou chybu jako některé hlídky před námi, a jestli nám prý něco nechybí. Hned mi dochází, že jsem si nevzal 50 metrové lano, které celou dobu nesu na zádech a nyní, když jsem na jediném místě závodu, kde ho potřebuji, tak leží spolu s batohem na kraji skály. Okamžitě tedy křičím na své spolubojovníky, kteří se ještě drápu nahoru, že nám chybí lano, ať se pro něj otočí. David, který je po předchozí domluvě jednička, pokračuje dál na okraj skály, aby se nezdržoval a mohl začít slaňovat. Jirka, jehož jedinou činností je ulehnout do nosítek, se tedy obrací a jde zpátky pro lano. Než se Jirka vrátí, nemůže nic dělat, tak jenom naštvaně přemýšlím, jestli nám ještě něco nechybí. Protože David je ještě nahoře, hned se ho ptám, jestli vzal svůj blokant, na kterém jsme se domlouvali, že ho budu potřebovat. Samozřejmě, že ho také nechal v batohu, takže okamžitě vyskakuji na nejbližší kámen, abych viděl dolů na Jirku, a křičím na něj, ať vezme kromě mého lana ještě svůj blokant, protože ho potřebuji na přechod přes uzel. Naštěstí mě slyší, takže po pár minutách je zpátky jak s lanem tak i s blokantem. I když jsme ztratili asi třetinu časového limitu, pokračujeme dál. Jirka mně vše předává a sám ulehá do nosítek. David už je mezitím dole a napíná lano ke stromu nebo si to aspoň myslím, protože nemám čas se na něj dolů podívat. Jako kotvící bod je na vršku skály umístěna asi dvou metrová trojnožka s jedinou zavěšenou karabinou. Během toho co prohazuji pár slov s Ondřejem, se kterým jsem se asi čtyři roky neviděl, vytvářím pomocný systém pro přestup přes uzel. Na konci našeho lana váži oko pomocí osmičkového uzlu, pomocí karabiny do něj připevňuji blokant a lano pak provlékám brzdou Grigri, kterou zavěšuji do kotvícího bodu. Druhý konec našeho lana spojuji s desetimetrovým lanem, které je přivázané k nosítkám, pomocí dvojitého rybářského uzlu. Toto krátké lano poté pomocí půl lodního uzle zavěšuji také do kotvícího bodu. Nyní se obracím na Jirku a zapínám ho do nosítek, aby nevypadl. Když je vše připravené, beru do jedné ruky lano z půl lodního uzle na spuštění a druhou rukou posouvám nosítka ke kraji skály. Těsně před hranou připevňuji nosítka k šikmo napnutému lanu, po kterém ho budu za chvíli spouštět dolů. Naposledy ještě vše kontroluji a pomalu přesouvám nosítka přes hranu. Za hranou je asi nějaký výstupek, protože nosítka se sekla a začala se i s Jirkou pomalu přetáčet. Aby se nepřetočil úplně, pořádně zaberu a odstrkuji nosítka co nejdál. Když je pustím, spadnou asi o dva metry níž. Ihned přistupuji ke kotvícímu bodu a přes půl lodní uzel začínám nosítka spouštět dolů. Když propustím necelých deset metrů lana a spojovací uzel se přiblíží k uzlu půl lodnímu, připevním na spouštěcí lano blokant, který mě společně s brzdou Grigri zajistí lano. Teď když je lano spouštějící nosítka zajištěné, můžu zrušit půl lodní, posunout uzel za karabinu a znova půl lodní uzel navázat. Po odblokování brzy Grigri a sundání blokantu bych poté dále přes půl lodní uzel nosítka spustil až na zem. Tak to jsme to aspoň měl v plánu. Jenomže stres a pokažení začátku disciplíny bere za své a já začínám dělat něco jiného. Přestože že se mě rozhodčí opatrně ptají, co dělám, pokračuji dál a místo abych rozvázal půl lodní uzel, ho bezdůvodně zajištuji, poté odblokuji brzdu Grigri a začínám propouštět lano, až se opět celé napne do zajištěného půl lodního uzle. V této chvíli zastavím, protože mě dochází, že jsem udělal něco špatně. Než, ale přijdu na to co, rozhodčí mě oznamují, že nám zbývá poslední půl minuta, za kterou to prý nemám šanci stihnout. Protože jsem právě přišel na mou chybu, připouštím, že to nestihnu, a proto danou disciplínu vzdávám. Zmocňuje se mě pěkná zlost, protože tuhle disciplínu jsem měl dokonale promyšlenou. No nic, je na čase pokračovat dál. Jirka je spouštěn organizátory dolů a já se mezitím vracím po stejné cestě, jako jsme sem před tím přišli. Na okraji skály seberu batoh a pomalu sestupuji dolů do oblasti startu. Protože tentokrát už nemám žádnou provazovou oporu, jako v případě cesty nahoru, ve chvíli kdy šlápnu do hlubšího sněhu, přecházím nekontrolovatelně do kotrmelce, trhám označovací pásku a končím na zádech. Poté co se opatrně zvednu, scházím až dolů, kde už na mě čekají nejen mí spolubojovníci, ale i náš vedoucí družstva Radek, pro kterého nemáme právě nejlepší zprávy. Při tom, co si veškerý lezecký materiál balíme zpět do batohu, povídáme si s ním o tom, jaké to doposud bylo. Když se vydáme na další cestu, čeká tu na start už několik dalších hlídek.

Pokračování Hlavní disciplíny - "Vytrvalostně technický dvoudenní závod"

Winter Survival 2011
Winter Survival 2011

Další kontrola se podle mapy nachází na cestě jen asi půl kilometru od nás dole na úpatí kopce, na kterém se momentálně nacházíme. Než se ale můžeme vydat dolů, musíme opět přelézt jeho vrchol. Prvních pár minut, tedy šlapeme s lyžemi v rukou, a když se dostaneme nahoru, nazujeme je a začínáme konečně sjíždět. Podle mapy musíme jet dlouhým průsekem v lese, jenomže v reálu tu žádný průsek není. Je tu pouze hromada stromů, kamenů a po nějaké rovné cestě ani památka. Za neustálého kličkování tedy sjíždíme dolů po stopách předchozí hlídky. Po asi třech stech metrech se dostáváme na cestu, která křižuje náš směr. Všichni tři se shodujeme, že je to na kontrolu moc blízko, a proto pokračujeme přes cestu dál dolů z kopce po stopách. Terén se ovšem znatelně horší, takže nakonec opět sundáváme lyže a jdeme pešky. Naštěstí po chvíli zahlédneme nějaký barák u cesty, kde by kontrola mohla být. Než tam dojdeme, míjíme hlídku 71. tankového praporu z Přáslavic, kterou akorát čeká ta šílená cesta nahoru. Wurst Milan, který patří mezi ně, přidává k pozdravu i informaci, že nás čeká ještě něco mnohem horšího a pokračuje dál. Když uvidíme u velkého stromu kontrolu, jsme rádi, že jsme na ni takhle jednoduše narazili. Opět využívám chvíle, kdy se lokalizuje další kontrola, a pojídám nějaké tyčinky. Když odzkouším vak na vodu, opět se zaraduji, protože už rozmrzl, a tak se pořádně napiji. Další kontrola byla mezitím nalezena asi kilometr daleko u vrcholu kopce Bučín (793,3). Přímo žádná cesta nevede, a proto musíme jí oklikou. První půl kilometr jdeme po kraji silnice směrem na západ a v místech, kde se silnice prudce stáčí o 180 stupňů, pokračujeme po stopách rovně lesem přímo ke kontrole. Tato kontrola neleží hned u cesty, jak bývá normální, ale je umístěna na vrcholku menšího skalního masivu. David, který sem dorazil první, vylézá ke kontrole. Já s Jirkou se mezitím občerstvujeme. Po vyhledání zjištěných souřadnic na mapě, objevujeme další kontrolu u chaty Drakov asi 1,5 km před námi u silnice v údolí, kde bude další disciplína "Biatlonový závod" a kudy jsme se předchozí den v rámci disciplíny "Přesun terénem" přesouvali do místa přespání. Celý následující kilometr pouze sjíždíme po přímé cestě dolů. Bohužel všude lezou kameny, takže potom co nedobrovolně ulehnu na zem, raději sjíždím velice pomalu a opatrně. Poté co vjedeme opět na silnici, můžeme zrychlit a po pár minutách jsme na místě.

2. Hodnotitelná survivalovina - "Biatlonový závod"

Winter Survival 2011
Winter Survival 2011

U Biatlonového závodu čeká opravdu hodně lidí včetně dvou hlídek, které se na disciplínu připravují a našeho vedoucího Radka. Úkolem v této disciplíně je pro každého člena hlídky uběhnout ve sněžnicích a se starou vzduchovkou asi kilometrovou trať lesem a poté na střelnici pomocí třech ran strefit tři nafouknuté balónky ze vzdálenosti 10 metrů. Pokud se nepodaří nějaký balónek trefit, dostane se další brok. Pokud se opět nepovede trefit, dostává se poslední pátý brok. Pokud po vyčerpání všech broků zůstane nějaký balónek netrefený, běží se před cílem stejný počet trestných sto metrových koleček. Protože máme ve skialpových botách kvalitní vložky s podrážkou, ve kterých se dá samostatně chodit, pouze sundáváme skelety, obouváme si sněžnice a jdeme na start, při čemž předbíháme obě připravující se hlídky. Před startem dostáváme vzduchovky a zkoušíme si tři nastřelovací výstřely. Všechny jsem trefil, takže mám hned o něco lepší náladu. Po chvíli už jsme na startu a po zaznění signálu, startujeme po cestě do lesa. Protože nemáme těžké batohy na zádech a ani těžké a tvrdé skialpové boty na nohách, běží se nám celkem lehce. Musíme akorát dělat hodně široké kroky, protože sněžnice jsou širší než obyčejné boty, a proto hrozí jejich přišlápnutí druhou nohou. Vzduchovku máme přehozenou přes rameno na zádech, a aby zbytečně neskákala, přidržujeme si ji jednou rukou. První běží David, pak já a nakonec Jirka. Když jsme asi ve dvou třetinách první půlky, slyším za sebou, jak Jirka zakopl o sněžnici, a když se letmo otočím, zahlédnu ho na zemi. Něco zanadává, ale hned se zvedá a pokračuje. Zhruba po půl kilometru jsme na otočce, kde obíháme strom a kolem pořadatele se vracíme se zpět na střelnici. Po chvilce míjíme Jirku, který po chvíli hned za otočkou opět zakopne, ulehne na zem. Od této chvíli už jsem před Jirkou moc vzdálen, takže ho nevidím až do cíle. Když jsme asi v půli zpáteční cesty, David běžící přede mnou zakopává a padá k zemi. Jakmile ho ale předběhnu, zakopávám také. Asi mám ale dobrou rovnováhu, protože to ustávám a pokračuji až na střelnici. Ke střelnici probíháme okolo davu stojících lidí, kteří nás fotí, natáčí a povzbuzují. David běžící hned za mnou chce zamávat na objektivy, ale jakmile zvedne ruce, opět zakopává a natahuje se přímo přede všemi. Já mezitím zaujímám palebné postavení, dostává tři broky, nabíjím a snažím sestřelit všechny tři balónky. Jsem pěkně udýchaný z předchozího běhu, takže je beru zprava od největšího. Zamířím, vystřelím a je po něm. Nabiji, zamířím, vystřelím a druhý je tuhý. Stejný postup opakuji i na poslední, ale přestože už jsem se stačil vydýchat, balónek minu. Dostávám tedy další brok, ale opět minu. To mě docela rozhodí, a pravděpodobně proto minu i naposled. Házím tedy okamžitě vzduchovku na záda a obíhám trestné kolečko. Mezitím už má David úspěšně odstříleno a vbíhá do cíle. Já dobíhám chvíli po něm. Škoda. Takhle jsem zbytečně ztratil nahnaný čas. Asi minutu po nás dobíhá i Jirka, který je celý bílý, protože podle jeho slov spadl celkem šestkrát. Hned vracíme sněžnice i vzduchovky a obouváme si zpět skelety. Radek nám mezitím sděluje, že poslední disciplínu "Dráha bojovníka", která čeká na hlídky na poslední kontrole, je možné absolvovat, pouze pokud daná hlídka splní denní limit 12 hodin. Na nic dalšího tedy nečekáme, bereme si batohy, obouváme si lyže a vyrážíme po silnici dál ke kontrole nacházející se u chaty vzdálené něco přes dva kilometry.

Pokračování Hlavní disciplíny - "Vytrvalostně technický dvoudenní závod"

Winter Survival 2011
Winter Survival 2011

Hned za první zatáčkou potkáváme protijedoucí hlídku, která bruslí, protože má sundané pásy. Sundat pásy na této ujeté cestě, která povede přes kilometr z kopce, nás napadlo také, ale nakonec jsme to zavrhli, protože to není zas tak dlouhý sjezd a hlavně bychom nemuseli pásy poničené od kamenů už zpátky nandat. Když cesta po kilometru začne pomalu stoupat, odbočíme doprava a po pár minutách přijíždíme ke kontrole u chaty. Během občerstvování Jirka lokalizuje další kontrolu u Suchého Vrchu (940,9) vzdálenou jen asi kilometr horizontálně, ale vertikálně skoro 350 metrů. První půl kilometr je stoupání pomalé, ovšem na první křižovatce se cesta začne dost zvedat. A aby toho nebylo málo, tak ubude sněhu a přibude kamení, takže musíme sundat lyže a dál se do kopce plazit pěšky. Protože nevíme, jak dlouho půjdeme pěšky, lyže nepřipevňujeme na batoh, ale pouze je neseme v rukou. Prvních pár minut to celkem jde, ale potom začíná být největší problém najít pozici, při které mě nezačne hned něco bolet. Když po pár desítkách minut konečně najdu způsob, jak při chůzi improvizovaně připnout lyže k batohu, cesta se narovná a zmizne kamení, takže můžeme pokračovat dále na lyžích. Bohužel to ale netrvá ani minutu a naše cesta opět zatáčí kopce, kde začínají lézt kameny. Opět si tedy sundáváme lyže a já si je hned připínám novým způsobem k batohu. Při šlapání do kopce si všimnu, že David celou dobu nese v ruce vojenskou karimatku, kterou nikdo z nás nemá. Když se zeptám, jestli ji tady našel, tak odpoví, že ano, že ležela na cestě v místech, kde jsme poprvé při stoupání sundali lyže. Druhý úsek stoupání je podobně dlouhý, jako ten první. Když všichni tři dojdeme na cestu, která nám kříží směr, zastavujeme, abychom podle mapy zjistili, kde jsme a jestli musíme jít dolů nebo nahoru. Po chvíli hledání, překvapivě dospíváme k názoru, že musíme stále nahoru. Naštěstí cesta je bez kamení, takže konečně můžeme jít dál na lyžích. Při hledání jsme se stihli i občerstvit, takže dál se jde ještě o to lépe. Další povzbuzení na nás čeká o 200 metrů dále, kde najdeme kontrolu. Když podle ní lokalizujeme další kontrolu, zjišťujeme, že nás čeká ještě jedno stejně dlouhé stoupání jako před chvíli, protože se dle očekávání jedná o dva kilometry vzdálený vrchol kopce Medvědí vrch (1216,2). Na nic nečekáme a postupujme dále do kopce. Po chvíli vylézáme na menší rovinku, kde se míjíme s další protijdoucí hlídkou. Po pár prohozených informacích a ověření, že nás čeká ještě pěkné stoupání, pokračujeme v cestě. Na konci rovinky se cesta opět stáčí do kopce a my pomalu stoupáme vzhůru. Protože každému vyhovuje jiné tempo, pomalu se rozdělujeme a dalších 1,5 km postupujeme samostatně. Stoupání je opravdu nekonečné a každou chvíli si přeji, ať už je vrchol za tou další zatáčkou. Nejenom že se mi to nesplní, ale ještě se přede mnou objeví stoupání, tak prudké, že se skoro nedá vylézt. Když se pěkně unavený konečně dostanu nahoru, čeká už tam David i Jirka. David zde nějakou chvíli čeká, a tak to tu prolezl a má pro nás špatnou právu, protože žádnou kontrolu nenašel. Necháváme tedy všechny věci na místě a jdeme na kamenný vrchol, kde se pokoušíme najít oranžové označení kontroly. Ovšem ani my nic nenacházíme. Protože jsem dost unavený z nekonečného stoupání ani si nemůžu vychutnat nádherný rozhled na Praděd (1491) a na opačnou stranu, kde jsme se pohybovali dopoledne. Po chvíli hledání docházím závěru, že ještě nejsme na vrcholu, a že musíme jít dál. Ostatní souhlasí, a tak opět jdeme na lyžích dál. Po necelém půl kilometru se pravdivost mého názoru potvrzuje, protože se dostáváme na holý vršek kopce, kde nacházíme předposlední kontrolu. Ta nás posílá ke kontrole poslední nacházející se pod kopcem u Heřmanovické chaty, vzdálené něco slabě přes kilometr. Protože už se blíží šestnáctá hodina, začíná se šeřit a padat teplota. Z Medvědího vrchu (1216,2) větší část cesty jen sjíždíme po cestě dolů. Až jenom poslední část je rovinka po holé pláni, kde se nachází pěkný nepořádek z polámaných stromů a rozfoukaných různých dřevěných konstrukcí. U Heřmanovické chaty si ověřujeme, že se opravdu jedná o poslední kontrolu. Teď už nám jen zbývá dojet zpět do cíle, k lovecké chatě, od které jsme ráno startovali. Zkracujeme si to sjezdem v prašanu po stráni hned pod chatou dolů na cestu, která tam podle mapy má vést. Naštěstí zde nejsou žádné kameny, a tak se dolů dostáváme bez jediného problému. Na cestě odbočujeme vlevo, jdeme po vrstevnici směrem na sever a hledáme nejbližší odbočku vpravo, která by nás měla dovést až k chatě. Když narazíme na křižovatku doleva i doprava, zjišťujeme, že jsme tu naši museli přejít. To ale nevadí a my se dolů vydáme až zde po stopách nějaké jiné hlídky. Po chvíli sjezdu se dostáváme na další křižovatku, kde odbočíme vlevo dolů a opatrně sjíždíme lesem až na křižovatku se silnici, po které jsme šli ráno. Jsme ale v jiném místě, takže se nemůže rozhodnout, jestli to vzít vlevo nebo vpravo. Nakonec rozhoduji, že půjdeme vpravo a při možnosti odbočení vlevo sjedeme přímo k chatě. Pokud bychom náhodou tuhle křižovatku přejeli, po půl kilometru by měla být ještě jedna. Vyrážíme tedy doprava a s očekáváním blízkého cíle, sjíždíme dolů a kontrolujeme levou stranu cesty. Jirka kontrolující vše podle mapy zůstává kus za námi. Bohužel žádnou křižovatku nenacházíme, a proto zastavujeme v jedné větší zatáčce, abychom počkali na Jirku. Štěstí asi stojí při nás, protože při jednom letmém pohledu do lesa po levé straně, v dálce zahlédnu třepetající se červenobílou pásku od včerejší disciplíny "Křížem krážem", která byla hned pod chatou. Hned po příjezdu Jirky, tedy odbočujeme doleva do lesa a opatrně mezi kameny sjíždíme k chatě. Po chvíli si všímám, že asi jedem po nějaké lesní cestě a dochází mi, že jsem našel tu naši záložní odbočku. Po půl kilometru přijíždíme konečně k chatě, kde je cíl a zároveň poslední disciplína dnešního dne "Dráha bojovníka". Denní limit 12 hodin jsme splnili, takže to jen nesmíme pokazit jako dnešní lezeckou disciplínu.

3. Hodnotitelná survivalovina - "Dráha bojovníka"

Winter Survival 2011
Winter Survival 2011

U chaty si nás všímají pořadatelé, kteří nám stopují celkový čas hlavní disciplíny "Vytrvalostně technický dvoudenní závod" a zároveň nám sdělují, že jsme zatím čtvrtí a že máme 15 minut oddych, a pak jdeme na "Dráhu bojovníka". Během této pauzy si na to připravujme oblečení a sundáváme si opět skelety, abychom byli obratnější. Během čtení pravidel se ještě stíháme občerstvit. Když uplyne čekací doba, jdeme si prohlédnout celou dráhu, abychom věděli, co nás přesně čeká. Když ji projdeme a prodiskutuje, co a jak překonáme, necháváme se odstartovat. Při prvním úkolu musíme jedenkrát kopnout a dvakrát udeřit rukou do desky, kterou drží figurant. Když k němu dobíhám, využívám své rychlosti a zahajuji úkol kopem, při kterém ovšem špatně odhaduji výšku kopu a zasáhnu vrchní část desky, takže figurant je rád, že se mu moje sklouznutá noha zastaví kousek před obličejem. Po následných úderech rukou nás čeká překonání klády vodorovně zavěšené asi 1,5 metru nad zemí. Nejprve pomůžeme Jirkovi, poté pomáhá David v odrazu mě. V návalu adrenalinu mě vyhazuje dost silně, takže jsme rád, že se při letu chytnu klády, abych se na druhé straně nezapíchl hlavou do země. Nakonec pomůžeme i Davidovi. Při další překážce se musíme plazit asi pět metrů pod nataženými provazy. Využíváme rozběhu a skáčeme na břicho, po kterém sklouzneme až do půlky překážky, zbytek musíme doplazit. Zde na nás čekají dvě figurantky, které musíme přenést bez dotyku země asi 15 metrů daleko. První pomáháme naložit Davidovi a druhou beru společně s Jirkou. Bohužel David uklouzne, takže se její transport musí opakovat. Jirka se tedy obrací a jde Davidovi pomoct. Já mezitím pokračuji k další překážce, kde musím překonat zavěšenou kládu bez dotyku země. Nejprve to zkouším zespoda, ale dvakrát mi ujedou boty a dotýkám se země, takže to nakonec zkouším z vrchu. Ovšem při náskoku špatně odhadnu výšku a pěkně se udeřím do rozkroku. Snažím se ignorovat bolest a opatrně přelézám kládu. Hned po mě jde Jirka, na kterého hned křičím, ať ji přeleze vrchem. Já mezitím na druhé straně beru nejtěžší kus dřeva a přenáším ho k síti. Dřevo zde odhazuji a vylézám nahoru. Nahoře udělám kotrmelec přes hranu a zůstávám vyset jen za ruce. Seskakuji dolů a pokračuji dál. Následuje kotoul a po něm už jen běh menšími serpentýnami dolů k cíli, kde beru železnou tyč a udeřím do zvonu. Chvíli po mě přibíhá David a po něm i Jirka. Poslední disciplína ukončena. Teď už nám jenom zbývá přežít do zítřka.

Nehodnotitelná survivalovina - "Nouzové přespání"

Winter Survival 2011
Winter Survival 2011

Pořadatelé nám sdělují, že nás musejí převést na jiné místo, kde budeme spát. Nakládáme tedy všechny naše věci do Land Roveru a nakonec naskakujeme sami. Když odjíždíme, vidíme, že se na "Dráhu bojovníka" chystá další hlídka, která přišla chvíli po nás. Jedeme po cestě, po které jsme se první den přesouvali k chatě. Po chvíli se dostáváme na hlavní silnici, od které se startovalo, odbočujeme doprava a jedeme směrem na Vrbno pod Pradědem. Po zhruba půl hodině projíždíme Vrbnem, za kterým hned odbočujeme doprava do lesa, kde zastavíme, a je nám sděleno, že do samotného místa přespání už musíme po svých. Naštěstí je to asi jen 300 metrů hlouběji do lesa. Ovšem po více než půl hodině sezení ve vyhřátém autě, jsme se pěkně rozleželi a vůbec se nám nechce. Když z auta vše vyložíme, bereme opět batohy, nazouváme lyže a pomalu se přesouváme do lesa. Ze začátku vůbec nic nevidíme a ještě musíme dávat pozor, abychom neprojeli kalužemi, kterých je zde plno. Nakonec konečně uvidíme po levé straně ve stráni světlo od ohně. Hned sundáváme lyže a jdeme k němu. Zde už sedí tři hlídky, suší věci, večeří a baví se o prožitém dnu. Na nic nečekáme a snažíme se najít vhodné místa na spaní. Bohužel celý prostor je jedna velká stráň a ještě zde stojí opravdu obrovská skála, takže skoro všechna místa u skály už jsou obsazena. David není moc vybíravý, a proto hned obsazuje jedno velice malé místo pod malým převisem. Já a Jirka hledáme dál. Opět jsem velice rád, že jsem si s sebou vzal LED svítilnu, protože s ní mám rozhled několik desítek metrů. Okolo ohně ani kolem této strany skály nic nenacházím, a proto jdu kolem skály na druhou stranu. Ze začátku zde jsou jen malé a šikmé místa pod převisy, kam bych se celý nevešel, ale o kousek dále nacházím pod velkým převisem velkou kapsu plnou suchého listí. Když tam vlezu, zjišťuji, že listí je zde přes půl metru. Bohužel naspod jsou velké kameny, takže je nejprve složitě vyndávám. Po pár minutách, kdy jsem se pěkně zapotil, jsou venku a já mám hotovou luxusní "postel". Poté jdu zpátky k ohni a oznamuji to Jirkovi. Ten je naštvaný, protože sám ještě nic nenašel. Chvíli mu pomáhám něco najít, ale bez úspěchu, a proto se rozhodne, že bude spát u cesty kousek vedle Davida. Já beru batoh a jdu si dokončit místo ke spaní. Abych nemusel pořád držet baterku, zavěšuji si ji na převis, takže ji mám jak lustr. Vybaluji bivakovací pytel s karimatkou a rozhazuji jej na lupení. Nakonec dovnitř strčím spací pytel. Nyní přichází nejmíň příjemná část, kompletní změna spodní prádla. Nejprve začínám vrchní částí. Svleču se tedy až do půl těla a oblékám si suché a čisté trička. To ještě nebylo tak hrozné, ale ve chvíli kdy si sundám, kalhoty, ponožky i spodky, začíná mě být pěkná zima. Naštěstí je zde místo sněhu jen lupení, takže můžu normálně stát na zemi. Když se po pár minutách opět obleču, následuje přemotání lana, na které nebyl čas po lezecké disciplíně "Úprk z hradu". Za triko si dávám na usušení kompresní podkolenky a vak na vodu, abych ji trochu zahřál a dopil. Nakonec si beru jídlo, pití a jdu zpátky za ostatními k ohni. Zde už sedí kromě Davida a Jirky několik dalších závodníků. Když se posadím, vyndám kompresní podkolenky a spolu s rukavicemi je suším u ohně. Jirka mezitím skočí pro vodu a David poté uvaří dvakrát instantní těstoviny. Jako další chod si dáme dva salámy a rohlíky. Když jsme najezení zůstává nám ještě půlka paprikáše a dvě housky, které se mi příští den nechce nést, a proto je rozdávám spolu přísedícím závodníkům, kteří z toho mají radost, protože jim už podobné jídlo došlo. Při sezení a sušení oblečení a boty probíráme různé věci a pozorujeme občas přicházející další hlídky. Celkem nás zajímá, kolik jich to už vzdalo. Zatím se prý ví jenom o jedné nebo dvou. Když to David a Jirka zabalí a jdou spát, poprosím Davida o náplasti na puchýře. Když si zuji boty i ponožky, pohled na roztrhaný puchýř není moc příjemný. Přelepuji si jej náplastí Urgo, vytvořenou přímo na puchýře a druhou nohu, která je v pořádku pro jistotu přelepuji náplastí obyčejnou. Poté ještě asi hodinu sedím u ohně a ohřívám si nohy. Po chvíli mi dojde pití a já jsem na suchu. Když dorazí další hlídky a ohniště se začíná plnit a oheň pomalu uhasínat, beru si své věci a jdu také spát. Kompresní podkolenky jsem měl asi moc blízko ohně, protože se mi trochu zapekly jejich špičky. Do bivakovacího pytle si opět dávám boty a vak na vodu a do spacáku si dávám ponožky, rukavice i čepici. Nakonec ze sebe sundám Goretex a jen v podvlíkačkách zalézám do spacáku. Když se tam nasoukám a porovnám, jsem velice překvapen, jak pohodlné je to ležet na hromadě suchého lupení. Největší strach jsem měl, aby se mi moc nepropadla záda a zadek, ale lupení drží a já jsem celkem v rovině. Před spaním si opět nasazuji kuklu, aby mě neumrzl obličej, a užívám si poslední, ale tentokrát opravdu luxusní spaní venku. Jediné co mě začíná vadit, je puchýř na noze, opruzený zadek a odřená vnitřní strana stehen. Po chvíli nevím, jestli je lepší se držet vzadu nebo vepředu. Nakonec usínám s rukama kolem stehen. Noc probíhá ještě lépe než ta minulá, protože se probouzím jen třikrát a ani jednu nemusím vylézt, abych si odskočil.

2011-02-02 - Den 3 - Středa - Etapa II

Winter Survival 2011
Winter Survival 2011

Ráno mě probouzí přijíždějící auto. Odhaduji, že bude před šestou hodinou, protože o čtvrt má startovat prvních pět družstev. My máme startovat až v sedm, takže je akorát čas, abych vylezl. Po vylezení ze spacáku si jen obouvám boty a jdu se podívat k ohništi. David a Jirka už jsou také vzhůru a sděluji mi, že ohledně času mám pravdu. Protože začínám cítit potřebu jít na velkou, půjčuji si od Jirky vlhčené ubrousky a jdu na věc. V normálním pohodlném prostředí bych vlhčené ubrousky asi velice rád uvítal, ale nyní v -10 stupních si otírat omrzlý zadek vlhkou věcí není zrovna žádná příjemná věc. Co nejrychleji tedy dokončuji činnost, vracím ubrousky Jirkovi, který už na ně netrpělivě čeká, a jdu zpátky k mému brlohu, abych sbalil věci. Ze všeho nejdřív se doobleču, abych ještě víc nepromrzl, a nacpu spací pytel společně se špinavým oblečením do spodní části batohu. Poté co sbalím bivakovací pytel i s karimatkou, připevňuji jej společně s lanem do spodní části batohu. Nakonec ukládám zbývající věci do vrchní části batohu a připevňuji na něj i přilbu. Když je vše sbaleno, sním nějaké jídlo a scházím pomalu s batohem zpět k ohništi. Protože nemám žádnou vodu, beru si lyže a jdu zpátky po cestě, kterou jsme sem včera přišli, k potoku pro vodu. David s Jirkou mezitím u ohniště dobalují věci. Po prvních pár krocích se ozývá včerejší puchýř. Ihned si ale uvědomuji, že mě ale vůbec neštípe opruzený zadek a stehna, takže jsme jen za jeden puchýř docela rád. Po cestě k potoku procházím kolem startu, kde už se připravují hlídky startující v sedm hodin. Protože zbývá už asi jen deset minut, musíme si pohnout. Nechávám všechny věci na startu a pro vodu si jdu jen s vakem na vodu. Opatrně sejdu k potoku a ještě opatrněji nabírám vodu. Když je vak plný, běžím zpátky na start.

Pokračování Hlavní disciplíny - "Vytrvalostně technický dvoudenní závod"

Winter Survival 2011
Winter Survival 2011

Na startu už si mě odchytí pořadatelé a dají mi mapu a GPS vysílač na další etapu. Než dojdou mí spolubojovníci, připravím si iontový nápoj a ještě něco sním. Aby mě vak s vodou nezamrzl, chci si ho dát za triko, ale je tak těžký, že hned vypadne, a proto ho umísťuji zpět do batohu a přeji si, aby nezamrzl. Davidovi dávám GPS vysílač, Jirkovi mapu a společně zkoumáme trasu. Tentokrát už jsou zde vyznačené všechny kontroly a naším úkolem je, všechny je projít a splnit všechny disciplíny, která se po cestě budou nacházet. První kontrolu lokalizujeme na stejné straně kopce, jako jsme my, jen o něco výš a asi 2 km daleko. Přesně v sedm hodin pořadatelé odstartují druhou skupiny hlídek. Ihned vyrážíme a máme na výběr dvě cesty, kudy se dostat k první kontrole. Buď kratší a prudší cestou nebo to obejít delší, ale mírnější cestou. Protože z rána jsme ještě pěkně rozlámání, volíme cestu delší. Vracíme se tedy na místo, kde nás včera večer vysadil Land Rover a odbočujeme doprava do kopce. Asi ve dvou třetinách kopce nás míjí jiná hlídka. Všichni doufáme, ať se jedná o hlídku startující už o čtvrt na sedm, jinak by totiž byli zatraceně rychlí. Když dorazíme na křižovatku, dáváme se doprava a po asi 300 metrech přijíždíme k první kontrole. Označíme kartu a začínáme hledat nejrychlejší cestu k další kontrole, která se nachází přes údolí a řeku Střední Opava na protější straně kopce Žárový vrch (1093,8). Vracíme se tedy po stejné cestě na křižovatku, kde odbočíme zpět doleva a sjíždíme po cestě zase dolů. Když po jedné třetině cesty projíždíme velkou zatáčkou, odbočíme doprava do lesa, sundáme lyže a sejdeme dolů k potoku. Zde opět lyže nandáme, přejdeme most přes potok a procházíme osadou Bílý Potok, až se dostaneme na hlavní silnici, která je ovšem vyježděná od aut, takže opět musíme sundat lyže. Asi půl kilometru jdeme po silnici, až se dostaneme k úzkému mostku přes řeku a zde přejdeme. Mostek je bez zábradlí, takže dáváme velký pozor, abychom se nechtěně nevykoupali. Na druhé straně lyže opět nandáme a začínáme pomalu stoupat po cestě, kterou projelo jen nějaké auto. Po necelém kilometru přecházíme potok, za kterým se nachází další kontrola. Nyní se pořádně posilňujeme, protože abychom se dostali k další kontrole vzdálené asi jen 400 metrů, musíme překonat velice prudké stoupání lesem kolmo nahoru mimo jakoukoli cestu. Vak s vodou mě naštěstí nezamrzl, a tak se pořádně napiji. Nakonec sundáme lyže a napevno je připevňujeme k batohu. V rukou si necháváme jen hůlky, aby se nám lépe šlo. Kontrola se má nacházet přímo nad námi kousek od potoka, který z vrchu teče. Vstupujeme tedy do lesa, nabíráme rozestupy a pomalu přeskakujme po kamenech směrem nahoru. Stráň je opravdu dost prudká a s těžkým batohem na zádech jdeme velice pomalu. Po několika desítkách minut se dostávám na cestu, u které by se podle mapy měla kontrola nacházet. Dávám se tedy doprava a po 100 metrech přicházím na větší rovinku, na jejímž konci stojí hledaná kontrola. Zakřičím na ostatní, že je to zde, shodím batoh, občerstvím se a čekám, až dojdou. Jirka mě ale neslyšel a David si akorát odskočil na velkou, takže čekám skoro pět minut. Když dojdou a označí kartu, občerství se a poté všichni jdeme k další kontrole nacházející přes tři čtvrtě kilometru daleko na hřebenu poblíž Žárového vrchu (1093,8). Podél potoka stoupáme opět vzhůru, až dojdeme po asi 200 metrech na další cestu. Po levé straně v dálce zahlédneme kontrolu, o které víme, že nepatří nám, ale jiné hlídce, takže ji ignorujeme. Nyní se rozhodujeme, kudy bude nejlepší vylézt na hřeben. Prvně jdeme kousek doleva, abychom se podívali na jednu cestu, ale protože je moc hrbolatá, jdeme kousek doprava, kde to nahoru bereme průsekem. Po asi půl hodině nekonečného stoupání, zahlídnu na jednom skalním útvaru oranžové označení. Ostatní si myslí, že to není naše, ale poté co odložíme věci a ke kontrole dojdeme, zjišťujeme, že je opravdu naše. Vracíme se k věcem a domlouváme se dalším postupu. Počasí se mezitím pokazilo, když přišly husté mraky, které zakryly slunce svítící už několik dní, a začalo sněžit. Nyní jsme asi půl kilometru od Žárového vrchu (1093,8), kde má být další kontrola. Protože cesta už nemá nijak moc stoupat, David a Jirka usoudí, že dál půjdou na lyžích. Mě ovšem šlapat v botách vyhovuje, a tak za nimi pokračuji pešky. Zhruba 300 metrů jdeme po cestě, jenže pak zmizí, tak jdeme naslepo. Naštěstí jsme zvolili správný směr, a tak během chvíle vylézáme na vrcholu kopce. Podle stop od lyží, které se zde všelijak motají a kříží, usuzuji, že také někdo před námi hledal kontrolu. Na první pohled nic nevidím, a tak vylézám na vrchol jedné skály a rozhlížím se. Naštěstí sněžení není moc husté, a tak ve vzdálenosti asi 100 metrů zahlédnu naši kontrolu poblíž jiné skály. Křiknu to na ostatní, slézám dolů a jdu za nimi. Když slezu ze skály, objevuji dole obrovský převis, který je ze stran obložen kameny, takže z toho vnikla jeskyně. Hned dojdu za Davidem a Jirkou, označíme kontrolu a vyrážíme k další kontrole, která se nachází pod kopcem u cesty vzdálené asi jeden kilometr. Protože se mi stále jde dobře pěšky, nechávám lyže na batohu a jdu pěšky. Tento kopec se mi velice líbí, protože jsou zde na každém kroku různé skály. Být teplo a více času, tak už na nich visím. Po krátkém sestupu odbočujeme doleva a dlouhým průsek jdeme až k silnici, na které se nachází další kontrola. Po značení plánujeme cestu na předposlední kontrolu, která se nachází přes kilometr daleko u skály Rolandův kámen (936). Jít po cestě by bylo zbytečně dlouhé, takže po dnešních zkušenostech s terénem, pokračujme rovně přímo do nízkého lesa. Prvních 300 metrů si cestu musíme nacházet sami, protože stromy jsou velice nízké a hlavně husté. Když po několikaminutovém bloudění mezi stromky, dojdeme na cestu, odbočíme vlevo a přes půl kilometru jdeme z kopce. Na křižovatce se silnicí se dáváme doprava a jdeme po ní pomalu do kopce. Zde je cesta dost monotónní, protože se přes kilometr pomalu klikatí lesem vzhůru. Všichni zastavujeme až na úrovni velkého skalnatého masivu. Po menším občerstvení, se rozhodnu, že mě záda už dost bolí, a proto shazuji lyže, na kterých mám v plánu pokračovat. Od Žárového vrchu (1093,8), jsem neměl mapu v ruce, takže netuším, kde přesně jsme. Když vyrazíme dál, vidíme, že kousek od skalního masivu jsou nějaký vojáci. Všem nám vrtá hlavou, co tam dělají, když podle Jirky má být Rolandův kámen (936), až za další křižovatkou. Sice se mi to nezdá, ale protože nemám mapu, nic nahlas nenamítám a jedeme dál z kopce. Naštěstí po asi 200 metrech přijíždíme na křižovatku, na které zjišťujeme, že to opravdu Rolandův kámen (936) byl, a tak se obracíme a vracíme se zpět ke skalnímu masivu.

1. Hodnotitelná survivalovina - "Poutní cesta - Ukřižování - Vykoupení"

Winter Survival 2011
Winter Survival 2011

Když přijdeme k masivu, zjišťujeme, že se za ním opravdu nachází kontrola, vojáci, čumilové i disciplína "Poutní cesta - Ukřižování - Vykoupení". Vojáci nám sdělují, že start disciplíny je na druhé straně. Když masiv obcházíme, na chvíli vidíme zavěšenou kládu na lanových obloucích. To určitě byla část disciplíny. Na startu se při čtení popisu disciplíny dozvídáme, že jsme úplně první hlídka, která sem dorazila. To nám samozřejmě zvedá náladu. Dle popisu disciplíny musíme nejprve překonat pomocí 5 m klády improvizovaný most a následně i zajištěnou cestu až na vrchol skály. V případě pádu budeme diskvalifikováni. Kromě úvazku sedacího, prsního a přilby musíme mít jen 3 karabiny, smyčky délky 6 a 1,5 m. Protože smyčku délky 6 m musíme použít na dvojité jištění, váži si ji k sedáku tak, abych měl dva konce na dvě karabiny. V průběhu přípravy si všímám, že zde opět je Pešát Ondřej, kterého jsme včera potkali na disciplíně "Úprk z hradu". Protože David je připravený nejdříve, pořadatelé mu ještě připevňuji na přilbu kameru, aby byly záběry i z vlastního pohledu. Když jsme připraveni všichni, sundáváme si skelety a přesouváme se na start, kde je nám vše ještě jednou vysvětleno, a my se zajišťujeme do smyček, které jsou nad kládou připraveny. Pořadí určujeme tak, že první půjde David, pak já a nakonec Jirka. Abychom zabránili nechtěnému pádu a následné diskvalifikaci, domlouváme se, že poslední karabinu použijeme na své vlastní jištění, které budeme používat na jednotlivé lanové oblouky, které drží kládu. Po odstartování David vyráží a pomalu se po kládě plazí až na konec. Protože kláda má tendenci se točit, Jirka ji přidržuje. Když je David na cestě, dochází mi, že jistit se pouze karabinou je špatný nápad, a proto si jištění prodlužuji pomocí 1,5 smyčky. Říkám to i Jirkovi, a protože já už to mám hotové, předbíhám ho a jsem jako druhý. Když David kládu zatěžkal, neobrací se a já jsme během chvilky u předposledního lanového oblouku a zajišťuji se. Jirka už je mezitím taky připraven a pomalu dolézá k oblouku za mnou. Nyní musíme kládu odlehčit, abychom ji mohli nadzvednout a posunout do dalšího oblouku. Stoupáme si tedy do oblouků a čekáme na Davida, až se chytne dalšího oblouku. Když se mu to povede. Já s Jirkou nadzvedáváme kládu a snažíme se ji posunout. Ovšem s Davidem na konci klády je to těžké a o moc se neposune, a proto ji posouváme několikrát po malých kouscích. Mezitím, co takhle kládu pomalu posouváme, se sami po kládě pohybujeme od oblouku k oblouku a střídavě se zajišťujeme. Protože cesta je mírně do kopce, občas se nám stane, že kláda z oblouku spadne a my musíme kládu i s Davidem opět nadzvednout a strčit zpět do oblouku. V jedné chvíli, jak se snažím svůj předchozí oblouk odkopnout k Jirkovi, se do něj moc netrefím a následná rána do klády, se přenese až Davidovi k rozkroku a na pár sekund ho paralyzuje. Tímto pomalým způsobem se postupně dostaneme až do posledního oblouku. Nyní už může přelézt na skálu. Když už na kládě zůstane jen Jirka, kláda sklouzne z posledního oblouku a my ji opět, tentokrát už ze skály, nadzvedáváme a strkáme zpět do oblouku. Když se Jirka dostane také na skálu, je nám sděleno, že do časového limitu 18 minut nám zbývá poslední půl minuta a to prý rozhodně nestihneme. Než to ovšem dořeknou, já už postupuji po zajištěné cestě vzhůru. Akorát když se dostanu k dalšímu úseku, vyprší nám čas. David s Jirkou zůstali dole hned vedle startu, takže nemusejí nikam chodit. Já jsem ovšem víc nahoře, a tak musím prvně po cestě dolů a poté opět celý masiv obejít. Jsem opět mimořádně naštvaný, protože jsme pokazili i druhou lezeckou disciplínu. Tentokrát to bylo tím, že jsme zvolili špatný způsob. Kdybychom hned od začátku všichni včetně Davida stáli, mohli jsme kládu posouvat lehčeji a rychleji vpřed a zbyl by nám čas i na poslední úsek. Nedá se už nic dělat, musíme dál a soustředit se na další úkoly. Na startu, kde se obouvám do skeletů, se potkávám s Jirkou, o kterém se až později v teple hotelu ještě dozvídám, že při ukončení této disciplíny, když se odjistil z lana, uklouzl a sjel po sněhu ze skály vysoké asi 4 metry. Pak jdu zpět k batohu, kde uklízím lezecké věci a připravuji se k dalšímu přesunu. Mezitím pozoruji, že dorazilo několik dalších hlídek a připravují se na disciplínu. Když mám vše hotové, beru batoh a jdu za Davidem a Jirkou, kteří už na mě čekají. Právě ve chvíli, kdy odsud odcházíme, jde na start další hlídka. Když se pokouším připevnit si lyžáky k lyži, zjišťuji, že to nějak nejde. Beru tedy lyže a dobíhám na cestu, kde to říkám ostatním. Jirku hned napadá, že si možná vzal mou lyži. Jeho podezření se potvrzuje. Vyměníme se tedy lyže a pokračuje opět na silnici, ze které jsme se před tím vraceli a po ní pokračujme dolů k poslední kontrole vzdálené asi půl kilometru.

3. Hodnotitelná survivalovina - "XXX"

Winter Survival 2011
Winter Survival 2011

Kousek před Karlovou Studánkou u mostu přes Bílou Opavu, přijíždíme k další disciplíně "XXX". Jak jsme čekali, jedná se o závěrečnou časovku až nahoru k VZ Ovčárna pod Pradědem, kdy nás na trati asi 5 km dlouhé, čeká převýšení téměř přes půl kilometru. Protože se budeme snažit, dostat se tam co nejrychleji, občerstvujeme se, shazujeme přebytečné oblečení a kontrolujme výbavu, abychom se potom po cestě nemuseli zbytečně při nějakých problémech zdržovat. I když nesvítí slunko a fouká studený vítr, sundávám si rukavice a nechávám si jen krátké tričko a čelenku. Když jsme připraveni, dáme vědět rozhodčímu a ten nás odstartuje. Jsme domluveni, že každý půjde svým tempem, takže prvního necháváme jít tradičně Davida. Ze začátku jde cesta jenom mírně do kopce, takže celkem valíme. Akorát musíme dávat pozor na občasné kalužiny, abychom nenamočili pásy, které by ztratily tolik potřebnou vlastnost klouzat po sněhu vpřed. Bohužel smůla se nám lepí na paty nebo spíš na lyže a já po necelém půl kilometru zjišťuji, že jsem asi pravou lyží musel někde projet vodou, protože se mi začíná lepit a vůbec neklouže. Pouštím tedy Jirku před sebe, sundávám lyži a rychle se ji snažím očistit. Když opět vyrazím na cestu, Jirka už je asi za další zatáčkou, takže ho nevidím. To nevadí a já se je snažím dohonit. Jenže aby té smůly nebylo málo, chvíli nato při sjezdu z malé stráně, vjíždím levou lyží na kámen a všímám si, že se něco stalo s pásem. Když si lyži sundám, vidím, že jsem zlomil železnou osičku, která pás připevňuje na špičku lyže. Po zjištění, že to nespravím, je Jirka tak daleko, že už mě neslyší, jak volám, že mám po pásu. A další disciplína je v háji, protože náhradní pásy má právě Jirka. Nezbývá mě nic jiného, než připevnit lyže i s hůlkami k batohu a pomalým indiánským během běžet dál. Po náročném kilometru, zjišťuji, že v lyžácích to dál nepůjde, a proto opět zastavuji, sundávám je a připevňuji také k batohu. Teď nastává nejtěžší část, a to zvednout se i s batohem, protože dát si ho na záda ve stoje, je nemožné. To se mi ale nedaří a pouze končím opět na zemi. Až po menším odpočinku, se pořádně připravím a rychlým zabráním se mi ho podaří zvednout, aniž bych opět spadl. Batoh je teď už neuvěřitelně těžký, takže běh s ním je téměř na hranici mých sil. Aby toho ještě nebylo málo, cesta začíná vést v prudké stráni, takže občas musím dávat velký pozor, abych nespadl ze skály po levé straně. Když v jednom místě dorazím ke schodům, překvapeně se na ně dívám, protože stopy od lyží vedou i přes ně. Tak to musel být pohled, jak ti dva přede mnou lezou do schodů na lyžích. Aspoň v tomhle mám výhodu a v botách to vyběhnu bez sebemenšího problému. Další ztížení přichází ve chvíli, kdy se začínají objevovat přes cestu šikmo ležící stromy, které nelze obejít, ale musejí se podlézt. S takto těžkým a vysokým batohem musím vždy na všechny čtyři a po rukách přelézt pod každým stromem zvlášť. Občas se stane, že lyžemi o něco zachytím, takže musím couvnout a zkusit to znovu. Protože oblečení i rukavice mám někde v batohu, nechci se dále zdržovat jejich hledáním a pravděpodobně už bych se ani nezvedl, a proto jdu dál jen v triku a bez rukavic, přestože začíná foukat ledový vír. Nejhorší chvíle zažívám, když musím lézt po zemi jen s holýma rukama. Ruce mám tak zmrzlé, že je skoro necítím, batoh se zařezává do ramen, mám pouze krátké triko, mrzne a fouká ledový vítr a já se vyčerpaný pohybuji nad skalami v prudké stráni. Konečně, tohle je první chvíle, kdy můžu sám za sebe prohlásit, že jsem na extrémním závodě. Okolní svět pod veškerou tíhou vnímám tak nějak divně, takže vůbec nedokáži odhadnout vzdálenost natož čas. Když už si začínám na zátěž zvykat, potkávám rozhodčího, který mi sděluje. Že musím jít doleva a že konec je na vrcholu sjezdovky. Ještě mi potvrzuje, že mě čeká necelý kilometr cesty. Protože cesta ze začátku vede mírně do údolí, mám radost, ale jen do chvíle, než po ní udělám první krok, protože zde je velké množství měkkého sněhu, kde projeli jen tři lyžaři, takže se hned propadnu. Sice je to obtížné, ale pravé peklo přichází, když přejdu lávku a cesta začne vést opět do kopce. Sněhu ještě přibude a já se začínám propadat až do úrovně rozkroku. Ke sjezdovce mně zbývá asi 300 metrů, ale je to těch nejdelších 300 metrů v mém životě, protože při každém kroku se propadu, a když nohu vyndám, tak se zase propadne druhá. Když po nekonečně dlouhých minutách konečně doplazím na tvrdou sjezdovku, čeká mě nejprudší část stoupání po celé asi 300 metrové sjezdovce. Sjezdující děti mě povzbuzují a já začínám chytat další síly. Jdu pouze rychlým krokem a z vrchu začínám slyšet od Davida a Radka, ať zaberu, že už je tady konec. To se jim ale lehko říká, protože já už nemůžu skoro pořádně zaostřit, natož abych přidal. Když mi ale zbývá něco přes 20 metrů, zatnu zuby, rozeběhnu se a skončím až v cíli, kde padnu na břicho a doslova mě zaplácne batoh. Cítím krásnou úlevu, ale jen do chvíle, než mi oznámí, že sice časovku mám za sebou, ale ještě pořád musím dojít do hlavního cíle u Ovčárny, kde se stopne čas celého dne. Snažím se zvednout, ale nemám na to síly, a proto mě David pomáhá s batohem, abych se mohl postavit na nohy. Seberu poslední zbytky sil a vyrážím k Ovčárně, kde už na nás čekají rozhodčí a nejspíš i reportéři z České televize, protože poblíž vidím jejich auto. Když projdeme cílem, kde už čeká Jirka, čas se zastaví a my máme nejtěžší část závodu za sebou. Opět začínám cítit úlevu, ale opět jen do chvíle, než nám řeknou, že máme chvíli čas a poté máme jít na poslední disciplínu "Pozor lavina".

2. Hodnotitelná survivalovina - "Pozor lavina"

Winter Survival 2011
Winter Survival 2011

Opřeme si batohy o hotel a jdeme si přečíst popis disciplíny. Pomocí lavinového setu máme najít zasypaného lavinou, označit místo, vyhrabat ho a na nosítkách odnést do cíle. Když je nám vše jasné, jdeme na start. Já jsem ještě pěkně zahřátý z předchozího výstupu, takže si nechávám krátké triko a beru si jen slabé rukavice. Společně s námi jdou reportéři z České televize a celý náš postup natáčí. Obcházíme Ovčárnu a jdeme do svahu, kde už z dálky vidíme vytyčený prostor. Na startu nám vše znova vysvětlí a my jdeme na věc. Bereme si lavinové sety, nosítka a po zaznění signálu vyrážíme do prostoru. Měli jsme domluveno, že každý si prohledá svůj prostor, ale vzhledem k tomu, že každému se na vyhledávači zobrazuje šipka do stejného místa, scházíme se hned po 20 metrech u zvláštně navršeného sněhu. Než začnu vyhledávat pomocí sondy, pro jistotu ještě zkouším okolí, kdyby okolo byl náhodou ještě někdo. Jenže David má štěstí a zahrabaného objevuje pomocí sondy během pár vteřin. Nechává tedy sondu zapíchnutou a všichni začínáme kopat. Dle propozic kopeme z boku a během pár desítek vteřin objevujeme něco zavaleného. Po chvíli zjišťujeme, že jedná o člověka přikrytého jinými nosítky. V této chvíli David končí s kopáním a jde připravit naše nosítka. V kopání pokračuji jen já a Jirka. Protože mám ale velký záběr, Jirka nemá žádné místo, a proto zbytek dokončuji sám. Když zasypaného odkryjeme od hlavy až k patě, začínáme ho ve třech vytahovat ven. Prvně ho vyvalíme ze sněhu ven a potom ho přenášíme na nosítka, na které ho upoutáváme. Když rozhodčí potvrdí, že je postižený pořádně připevněn, běžíme do cíle. David táhne nosítka a my běžíme s ostatním materiálem. Když se blížíme k cíli, mám zase dobrou náladu, protože nám disciplína konečně vyšla. Když proběhneme cílem, Jirka zakopává a končí zapíchnutý ve sněhu. A aby toho nebylo málo, David padá o něco dál, ovšem nosítka sama pokračují v cestě dál přímo na Ovčárnu. Naštěstí se David rychle zvedá, nosítka dobíhá a zastavuje. Když odevzdáme materiál, David poskytuje rozhovor reportérům. Tak teď už máme pro dnešek opravdu vše za sebou a velice šťastní odcházíme do hotelu. Po cestě dolů potkáváme hlídku, která právě dorazila a jde na poslední disciplínu.

Winter Survival 2011
Winter Survival 2011

U hotelu si bereme věci a konečně odcházíme na pokoj. Lyže nám mezitím uklízí Radek. Na pokoji pokládám batoh na zem a spojeně si sedám na postel. Počkám, než David vyleze ze sprchy, sundám ze sebe propocené, špinavé a smradlavé oblečení a jdu se také osprchovat. Když na sebe pustím po dvou dnech konečně teplou vodu, je to nádherný pocit, ale jen do chvíle, než se voda společně s mým potem dostane k roztrhanému puchýři, ze kterého už náplast dávno spadla. Je to tak příšerná bolest, že málem překousnu hadici ke sprše. Nedá se nic dělat, musím to vydržet, než ze sebe pot dostanu. Po pár minutách to naštěstí přestane a já už si jen užívám příjemně teplou vodu. Aby Jirka nečekal, než vylezu, jde se osprchovat k Radkovi. Když po více než půl hodině vylezu nádherně rozpařený, vysypu pouze batoh na zem a lehnu do postele. David mezitím objednává na půl šestou večer vířivku a masáže. Po chvíli přijde Radek a ptá se, kdo má hlad, protože Jirka si prý objednal nějaké jídlo, ale celé ho nedojedl. Já se tedy obětovávám a jdu to dolu dojíst. Když už sedím u baru, dám si na zapití půl litr Kofoly. Protože po dvou dnech samé energetické stravy mám stažený žaludek, ani se Jirkovi nedivím a sám mám co dělat, abych to dojedl. Potom si jdu opět lehnout na pokoj do postele. Když ještě zvědavě nakouknu do ledničky, kam jsme si v pondělí schovali vyfasovanou studenou stravu, kopne mě nepříjemný smrad, protože lednička nebyla zapnutá a jídlo už si pomalu žije vlastním životem. Rychle ji tedy zavírám a jdu si lehnout. Vyhodíme to až někdy jindy. Protože je teprve něco po druhé hodině, máme skoro tři hodiny klidu, kdy pouze ležíme v posteli a regenerujeme. Když občas vylezu, abych si odskočil, nemůžu skoro vstát, protože mě bolí snad každý sval v těle. Po té, co se přiblíží čas další koupele, bereme ručníky a jdeme dolů, kde se všichni čtyři posadíme do vířivky a užíváme si to pohodlí na rozdíl od jiných hlídek, které kvůli dlouhým čekacím časům, ještě někde venku po tmě a v zimě putují. Když po půl hodině vylezeme, čekají nás masáže. První jde David a po něm já. Protože se jedná o moji úplně první masáž, mám docela problém se ze začátku uvolnit. Po pár minutách si ale zvykám a jen spokojeně ležím. Po mě jde ještě Jirka. Když se pak vracíme nahoru na pokoj, jdeme kolem hlavního sálu, kde se na zdi promítá mapa s aktuálním umístěním ostatních hlídek podle jejich nesených GPS vysílačů. Docela mě překvapuje, že ještě kolem sedmé hodiny večer je tolik lidí na cestě. Každopádně jim vůbec nezávidím a jdu si spokojeně na chvíli lehnout do postele. O půl osmé pak jdeme na teplou večeři, na kterou je úplně stejné jídlo, jako jsem dojídal odpoledne po Jirkovi. Když se poté vracíme po osmé hodině zpět na pokoj, všechny hlídky už jsou také na hotelu, a podle toho to zde taky vypadá. Skoro všechny věci jsou rozložené po chodbách a rozvěšené po dveřích, takže to zde vypadá jak na bleším trhu. Jen si vybrat a vzít si. Protože další den před obědem nás čeká poslední etapa na běžkách, jdeme spát celkem brzy, abychom si pořádně odpočali a nabrali novou sílu.

2011-02-03 - Den 4 - Čtvrtek - Etapa III

Winter Survival 2011
Winter Survival 2011

Ráno nás probouzí David, který jde dolů společně s Radkem přichystat běžky. Když se po hodině vrátí, zbudí nás znovu. Na osmou hodinu jdeme na snídani. Po snídani opět následuje odpočinek až do téměř deseti hodin. Dole v hale se z průběžných výsledků dozvídáme, že jsme momentálně 7. až 8., což není nejhorší a ještě stále máme šanci dotáhnout to na dobré umístění díky nadcházejícím běžkám, které jsme minulý rok v Krkonoších na závodě Krkomen 2010 vyhráli. Před desátou hodinou se oblékáme do závodního oblečení, jdeme si pro běžky, a abychom udrželi vosk na skluznicích co nejdéle, jdeme na závodiště pěšky.

Hlavní disciplína - "Dvoukolový branný štafetový závod" + "Hod granátem na cíl"

Winter Survival 2011
Winter Survival 2011

Když dojdeme do oblasti startu, máme ještě přes půl hodiny čas, a tak si nejprve zkoušíme házet granátem na cíl a poté si objedeme jeden 3 km okruh. Dle propozic startují společně všichni první členové hlídek, běží asi 20 metrů k běžkám, které si obouvají, a následně běží jeden okruh. Potom házejí třemi granáty na cíl a znova obíhají jeden okruh. Po průjezdu cílem při druhém kole, to samé zopakuje druhý člen a následně ještě i třetí. Když ovšem třetí člen dokončí svoji část, nekončí, ale celá hlídka společně zopakuje to samé ještě jednou. Celkově tedy každý běží 4 kola a hází 6 granátů. Nejlépe na tom je ten první, protože má nejdelší dobu na odpočinek a naopak nejhůře je na tom ten poslední, protože nemá odpočinek žádný. My jsme domluveni, že první poběží Jirka, pak já a nakonec náš biatlonový závodník David. Když po jedenácté hodině odstartují, jdu si doplnit energii. Když Jirka doběhne první okruh a jde házet granáty, jdu ho povzbudit. Moc to ale nepomohlo, protože netrefil nic. Čas se krátí, proto se jdu připravit na závod. Sundám ze sebe nepotřebné oblečení, beru si běžky a jdu na start. Když zahlásí naše číslo, připravím se na čáru a po předání štafety vyrážím na trať. Hned za startovní rovinkou se nachází prudký kopec dolů, na jehož konci je prudká zatáčka, takže raději zpomaluji a sjíždím to tak, abych nespadl. Potom se trať začne zvedat do kopce a takto se drží další dva kilometry. Poslední půl kilometru je logicky sjezd. Je ovšem tvořen velice prudkými serpentýnami, takže se to musí sjíždět opatrně. Bohužel hned v první zatáčce neodhadnu rychlost a končím na zadku. Rychle se ale zvedám a pokračuji. Při prvním průjezdu cílem za sebou nechávám asi čtyři závodníky. Dojíždím ke granátům, beru si tři do rukou a uklidňuji se, abych měl co nejpřesnější hody. Bohužel se ani jednou netrefím, a tak naštvaně vjíždím do druhého okruhu. Tentokrát už všechny sjezdy přežiji a předjedu další tři závodníky. V cíli předávám štafetu Davidovi a jdu se občerstvit. Čas na odpočinku utíká velice rychle, takže během chvíle David projíždí prvním kolem a já s Jirkou se začínáme chystat na závěr závodu. Když David dokončí svoji část, připojujeme se k němu a vydáváme se na poslední dva okruhy. Já vyrážím první, za mnou Jirka a poslední David, který psychicky podporuje Jirku. Když dorazím do cíle ke granátům, musím počkat, než dorazí kompletní hlídka. Poté vezmu tři granáty a házím. Výkon opět nic moc, ale aspoň jednou jsem zasáhl. Vezmu si hůlky a vyrážím na úplně poslední okruh. Tentokrát se na trati potkáme s dalšíma dvěma hlídkami a držíme se u sebe až do cíle. Po projetí cele máme třetí nejlepší čas, ale nejhorší počet zásahů granáty. Protože tímto pro nás závodění skončilo, bereme si věci a odbíháme na hotel.

Winter Survival 2011
Winter Survival 2011

Běžky uklízíme do lyžárny a jdeme na pokoj. Věci opět házím na hromadu a jdu se osprchovat. Oběd je tentokrát kvůli běžkám posunutý, tak využívám volné chvíle a umívám si některé věci, které už nebudu potřebovat. Po druhé hodině jdeme na oběd. Po obědě se vracíme na pokoj. Teď už není nic v plánu, tak jen poleháváme nebo částečně uklízíme naše věci. Dole v hale se mezitím objevují závěreční výsledky, ze kterých se dozvídáme, že vyhrála hlídka 71. tankového praporu z Přáslavic. My, přestože že jsme mohli běžkami stáhnout umístění až na 3. místo, ale totálně jsme pokazili disciplínu "Hod granátem na cíl", zůstáváme na místě 7. Na večer máme opět objednanou vířivku. Po vířivce se opět povalujeme na pokoji a čekáme na závěrečný raut, který bude místo večeře. Když přijde čas, schází se všichni účastníci dole v hale, kde papaláši pronášení různé slavnostní a děkovné řeči a nakonec nás zvou na očekávaný raut. Systematicky nejprve zabereme stůl, abychom měli kde jíst, a poté jdeme prozkoumat, co pro nás připravili. Nachází se tu různé ovoce, zelenina, cukrovinky a také pěkný výběr teplých jídel. Protože mám rád kuřecí maso, beru si kuřecí špíz se švestkami, jako přílohu bramboráky a jen na ochutnání si přiberu kousek klokaního steaku. Po jeho snězení jsem rád, že jsem si vzal jen vzorek. Když se pořádně najíme, už jen sedíme, popíjíme a probíráme předchozí dny. Mezi velkým množstvím lidí, potkávám i bývalého člena naší čety ze základního výcviku ve Vyškově. Když se na hodinách objeví půl jedenácté v noci, končíme a jdeme si lehnout. Usíná se mi velice dobře, protože už vím, že tohle je konec náročného týdne a čeká nás jen zítřejší cesta domů. V noci se akorát párkrát probudím, jak se omylem otřu o ten zatracený puchýř na pravé noze.

2011-02-04 - Den 5 - Pátek

Winter Survival 2011
Winter Survival 2011

Ráno po probuzení vylézám z postele kolem půl sedmé a začínám balit své rozházené věci. Když jsem zhruba v půlce, jdeme na snídani. Pořádně se najím, protože vím, že domů se dostaneme až někdy odpoledne. Při odchodu naštěstí dostaneme malý balíček jídla na cestu. Po návratu ze snídaně pokračuji v balení. V devět hodin opouštíme pokoj, a všechny věci včetně lyží skládáme před hotel. Při vracení klíčů na recepci, nemůžeme nalézt záložní klíče, tak musíme zaplatit pokutu 100 Kč. Až o několik hodin později je nacházím v kapse u kalhot, když doma vybaluji věci. To už je ale pozdě. O půl desáté jdou všichni účastníci závodu Winter Survival 2011 na závěrečný nástup. Jak bývá při nástupech obvyklé, obloha se zatáhne a začne silně foukat. Ze začátku předstupují hlavní představitelé závodu a pronášejí různé slavnostní řeči. Protože jsme ale kvůli větru už pěkně zmrzlí, všichni si přejeme, ať to skončí. Kolem desáté hodiny konečně přecházejí ke slavnostnímu vyhlášení. Protože výsledky už všichni známe ze včerejška, jedná se o jen vystoupení vítězů a předání výher. Když je nástup ukončen, všichni s radostí začnou odjíždět. Když se u hotelu objeví i náš služební minibus, začneme ho nakládat naším materiálem. Když máme vše naložené, odjíždíme i včetně jednoho závodníka navíc, který chce vysadit u Velké Bíteše. Při cestě domů se zastavujme na jedné benzínce před Olomoucí, abychom se občerstvili, a pak jedeme až do Brna, kde vystupuje Radek. Další zastávka je ve Velké Bíteši, kde vystoupí navíc vezený závodník. Nakonec kolem 13. hodiny přijíždíme k nám na letiště. Nejprve uklidíme materiál do skladu a pak vyložíme zbývající věci u štábu. Sám se nechám odvést až na hasičárnu, kde uklidím některé věci, které tu mám půjčené. Když Jirka s Davidem přijedou před hasičárnu, sejdu dolů, naložím své věci a konečně vyrážíme na úplně poslední část cesty domů do Třebíče.

Winter Survival 2011
Winter Survival 2011

Přestože se jednalo o můj první Winter Survival, můžu náročnost závodu srovnat aspoň s nominačním závodem Krkomen 2010, který se odehrával před Vánocemi v Krkonoších na Brádlerových boudách. Oproti závodu Krkomen 2010, kdy nám neustále sněžilo, a teploty se pohybovaly pod -10 stupni, v Jeseníkách nám vyšlo nádherné počasí, kdy většinu času svítilo slunce a teploty se přes den pohybovaly pouze kolem 0. Winter Survival měl být náročnější v tom, že se zde spí 2 noci, ovšem díky ideálním podmínkám, to bylo nesrovnatelně lehčí, než jediná prosněžená noc na závodě Krkomen 2010 při teplotě skoro -20 stupňů. Délka trasy na Winter Survivalu měla být delší, což také byla, ale protože sněhu nebyly žádné hromady, přesuny byly rychlé a celkem nenáročné. Tyto rozdíly jsou nejvíce závislé na počasí, takže je jasné, že třeba příští roky to může být naopak. Ovšem následující věci už jsou převážně na vůli pořadatelů. Mě osobně mrzí, že každý den byly jen tři disciplíny, což je oproti závodu Krkomen 2010, kde jich bylo denně 5, skoro polovina. Jako úplně nejhorší hodnotím zázemí pro zahraniční účastníky, kterým byli překladatelé k dispozici jen na hotelu, ale v terénu už byli odkázáni jen na mizivou angličtinu rozhodčích na disciplínách. Taktéž veškeré vysvětlování probíhalo pouze v češtině a pro ostatní bylo zkráceno jen do pár základních vět. Co se týče náročnosti, přišel mi Winter Survival 2011 lehčí než jeho nominační závod Krkomen 2010. Přestože jsem několik dní po závodě nemohl pořádně sportovat, kvůli bolestem téměř všech svalů a ještě po 3 týdnech jsem měl na pravé noze nezahojený puchýř, chtělo by to přitvrdit. Můj názor je, určitě přidat disciplíny a pak, buď zdvojnásobit délku hlavní etapy, nebo ji protáhnout přes obě noci. Pak už by se Winter Survival mohl podle mých kritérií nazývat extrémním závodem. Momentálně je to pro mě pouze náročnější turistika. Když budu hodnotit naši hlídku, tak můžu zcela upřímně prohlásit, že oproti závodu Krkomen 2010, kde jsme se umístili na druhém místě, jsme tento ročník Winter Survivalu totálně projeli. 3 disciplíny jsme udělali nejhůře, jak jen to šlo a díky tomu jsme skončili až na 7. místě. Doufám, že příští ročník, kterého se chceme opět zúčastnit, dopadne o mnoho lépe.

Fotky

Fotek: 83 | Velikost: 10,5 MB

nahoru na popis zobrazit článek zobrazit videa zpět na seznam

1 2 3 4 5 »
(1 - 21 / 83)

Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011
Winter Survival 2011

1 2 3 4 5 »
(1 - 21 / 83)

Videa

Videa: 13 | Délka: 01:18:51

nahoru na popis zobrazit článek zobrazit fotky zpět na seznam

Pondělí - Zahájení
Délka: 00:06:24



Pondělí: Paralelní Slalom, Křížem krážem
Délka: 00:09:49



Úterý: Úprk z hradu, Biatlonový závod, Dráha bojovníka
Délka: 00:08:22



Středa: Poutní cesta - ukřižování - vykoupení, Pozor lavina
Délka: 00:08:57



Čtvrtek: Dvoukolový branný štafetový závod
Délka: 00:05:52



Pátek: Slavnostní ukončení
Délka: 00:08:52



ČT24 - 2. 2. Před polednem
Délka: 00:07:33



ČT24 - 2. 2. Polední události
Délka: 00:01:06



ČT24 - 3. 2. Události v regionech
Délka: 00:03:00



Nova - 2. 2. Odpolední Televizní noviny
Délka: 00:03:27



ČT24 5. 2. Týden v regionech - Ostrava
Délka: 00:04:37



ČT1 27. 1. - Dobré ráno - Ostrava
Délka: 00:08:49



ČT1 2. 2. - Události v regionech - Brno
Délka: 00:02:03



nahoru na popis zobrazit článek zobrazit fotky zobrazit videa zpět na seznam
Komentáře
Napište první komentář
Update: 2018-12-08 14:45:09 | Script: | Queries: 38 | Kontakty | © Dvořák Štěpán 2007 - 2019 | # # #