| Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
|
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
|
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
||||
2015-06-20 - 2015-06-21
Běh 201 km: Praha - Třebíč
Účast: Dvořák Štěpán
Běžel jsem bez podpory 201 km z Prahy do Třebíče za 31 hodin a 50 minut.
Předposlední víkend v červnu 2015, tedy přesně po roce, kdy uběhl svůj poslední rekord 160 km z Českých Budějovic do Třebíče, běžel Štěpán 201 km z Prahy do Třebíče. Na počasí čekal od konce května, kdy začalo být výrazně teplo, a dočkal se, protože celý víkend bylo oblačno s občasným deštěm, proto bylo příjemně chladno, místy až moc chladno. Dva dny před během se pořádně vyspal, aby nedopadl jako minulý rok při jednorázovém přejezdu celé České republiky na horské kole v délce 600 km, kdy kvůli nedostatku spánku usínal za jízdy a měl halucinace. V pátek odjel do Prahy, kde přespal a v sobotu ráno přesně v pět hodin vyrazil z Václavského náměstí od sv. Václava směrem k Třebíči. Trasa byla plánovaná pouze po turistických cestách, převážně kolem řeky Sázavy. Byl to docela risk, protože cestu neznal a mohlo se stát, že některý úsek mohl být neprůchozí. Naštěstí až na vysokou mokrou trávu bylo vše minimálně chůzí prostupné. Po cestě na něj přišlo postupně několik krizí, které překonal. První nastala kolem 70 km za Českým Šternberkem, kdy mu došlo pití, a přes hodinu nemohl najít zdroj vody. Další na 100 km, kdy začalo pršet, promrzl a na chvíli ho začalo bolet levé koleno. O chvíli později před Ledčí nad Sázavou na 110 km přišla první výraznější únava nohou, kterou zahnal po snězení gulášové polévky. Další problém nastal po 120 km, kdy po západu slunce začalo pršet a foukat, takže musel přes hodinu běžet po tmě zmrzlý lesem. Před Humpolcem na 130 km se oblékl a vzal si čelovku, ale naopak ho začaly silně bolet svaly ve stehnech, které šly těžko rozhýbat. Do Větrného Jeníkova na 150 km ještě běžel, ale cestu lesem do Jihlavy už terénem neuběhl, tak pouze šel. Ve tři hodiny ráno před Jihlavou na 160 km dojeli na kole na podporu rodiče, se kterými ještě přeběhl celou Jihlavu až do Malého Beranova na 170 km. Zde už ho přestávaly nohy poslouchat, proto přešel do chůze. V Přibyslavicích na 190 km začaly nohy bolet nesnesitelnou bolestí a začal mu výrazně natékat sval pod pravým kolenem. Rychlost pohybu tedy klesla pod rychlost chůze. Těsně před Třebíčí na 199 km už byl sval tak přetížený, že noha přestala fungovat úplně a chtěl to vzdát. Kámoš na kole Mahel Tadeáš, který od Číchova vystřídal doprovod rodičů, mu z lesa donesl klacek, se kterým extrémně pomalou chůzí došel až do Poušova. Zde se potkal se skupinkou přátel, která mu šla naproti z Karlova náměstí od sv. Cyrila a Metoděje, kde měl být cíl. Protože už měl v nohách 201 km a každý pohyb byl neuvěřitelně pomalý a zničující, ukončil "běh" přímo u zahrady rodičů. Po celou dobu posílal na facebook fotky s komentáři, aby zájemci mohli vědět, kolik má uběhnuto a jak se cítí. A že těch zájemců bylo. Jejich komentáře se množily jak houby po dešti, takže měl co dělat, aby vůbec stačil odpovídat. Díky této podpoře měl velkou motivaci a svůj cíl 200 km splnil. Bohužel už nemohl dojít na náměstí, kde na něj čekalo několik lidí. To ho velice mrzí. Celý zbytek dne už strávil jen válením doma, protože noha mu šílenou bolestí znemožňovala jakýkoliv pohyb. Naštěstí už druhý den bolest výrazně zeslábla, takže se mohl projet na kole a začal plánovat další a ještě delší běh.
Facebook | Suunto Movescount | Třebíčský deník | Tři kápě | Aktivní zónaČlánek
Na tento běh jsem se aktivně začal připravovat od začátku roku, kdy mě přestalo po půl roce bolet při běhání koleno po 160 km běhu z Českých Budějovic do Třebíče. Pár měsíců dopředu jsem si koupil speciální boty na ultra trail, kterém jsem měl schované v krabici až do samotného běhu. Trénoval jsem především dlouhé tratě co nejčastěji, aby si svaly zvykly na neustálou běžeckou zátěž. Termín běhu jsem zvolil na červen, kdy je nejdelší den a nejkratší noc. V práci jsem si zařídil volno na poslední víkend v květnu a všechny víkendy v červnu. Pak už jsem jen čekal, až přijde chladnější počasí, při kterém se nebudu tolik potit a ztrácet tekutiny. Vhodný víkend nastal jako předposlední v červnu. Bohužel ale kvůli neustálému odkládání jsem ztratil doprovod při cestě, protože daní lidé už si naplánovali jiné akce. Podobně se mi sesypalo i ubytování, ale naštěstí mi kámoš z Prahy sehnal přespání u svého kamaráda, který bydlí asi 3 km od Václavského náměstí, což bylo ideální. Jako poslední trénink před tímto během jsem víkend před ním zařadil 3 maratony za sebou a pak už jsem jen jezdil lehce na kole a odpočíval. Vytvořil jsem událost na facebooku, abych mohl někam vkládat aktuální fotky a informace z běhu. Hlavní účel ale byl, aby mě lidé mohli podporovat, až mně budou ke konci docházet síly.
Ve čtvrtek večer naposledy kontroluji, že veškerá domluva platí, a že mám všechny potřebné věci funkční a nabité. V pátek odpoledne vše uložím do batohu, odešlu první fotku na facebook a vyrážím s kamarádem do Brna, kde si vyzvedám běžeckou bundu a vak na vodu z reklamace. Přes Jízdomat jsem měl najitý odvoz do Prahy. Na dálnici tedy měním auto a posádku a nechávám se odvézt do Prahy. Protože jsem oblečený do běžeckého, lidé z auta se mě ptají, jestli náhodou nechci běžet zpátky. Když jim odpovím, že ve skutečnosti ano, docela je to šokuje. Ale po chvíli už z toho mají legraci. Po cestě se jen dívám z okna a představuji si, co to zítra zase bude za náročný den. Po deváté večer vystupuji v Praze na Hlavním nádraží. Abych se ještě trochu rozhýbal, jdu na Žižkov pěšky. Po cestě si v potravinách kupuji něco k večeři a ke snídani. Když dorazím do panelového domu, kde budu spát, seznámím se s mým hostitelem. Sice se vůbec neznáme, ale protože je to kamarád mého kamaráda, se kterým skáčeme z mostů na lanech, máme podobné zájmy a máme si tak o čem povídat. Povídá mi o lidech, která zná, a také běhají šílené vzdálenosti a já mu říkám své zkušenosti z běhání. Před 11 hodinou v noci si nachystám věci, umyju se a zalehávám do postele. Všímám si, že první fotka na facebooku už vyvolala první vlnu reakcí a počet podporujících lidí začal růst. Dokonce si mi přihlásil i jeden, který se mnou poběží na okraj Prahy. Něž si ještě dopíšu s některými lidmi, je skoro půlnoc.
Ráno ve čtyři hodiny mě zazvoní budík. Venku silně prší, tak hned kontroluji radar. Vypadá to, že asi ještě hodinu bude nad Prahou pršet. Nevadí. Sním, co jsem měl připravené na ráno a obleču si veškeré oblečení, aby mě z rána bylo teplo. Něco půl se rozloučím a opouštím panelový dům. Přejdu k zastávce a přejíždím autobusem do středu Václavského náměstí. K Václavovi musím dojít pěšky. Na to, že je před pátou ráno, žije to tu jako ve dne. Těsně před pátou jsem u Václava. Sundávám si bundu, protože déšť už téměř přestal a zase taková zima není. Volám mému spoluběžci, protože tu zatím není. Hned mě odepisuje, že tu bude za 3 minuty. Když doběhne, uděláme první fotky a těsně po páté hodině ráno vybíháme za vysoké oblačnosti a mírného světla směrem k Třebíči vzdálené 200 km. Momentálně je to šílená představa.
Přeběhneme hlavní silnici a běžíme přes Vinohrady do Vršovic, kde opět začíná pršet. V dešti tedy probíháme i kolem Hostivařské přehrady. Kromě pár rybářů tu není ani noha, ale předpokládám, že za jasného teplého dne to tu musí praskat ve švech. Za městskou částí Petrovice, vbíháme poprvé do terénní části, která vede okolo Křeslic a Újezdu až do Průhonic. Zde mě před 20. kilometrem a dvou hodinách společného běhu, opouští spoluběžec. Nyní už jsem na vše sám. Po pár set metrech vybíhám k polím a jsem venku z Prahy.
Nyní cesta vede po asfaltce kolem obory patřící zámku Průhonice. Potkávám 2 běžce, kteří běží proti mně. Z celé cesty jsou to 2 z pouhých 3 běžců, které potkám. Když přeběhnu rychlostní silnici R1, vbíhám na polní cestu, kde začnou první nepříjemnosti. Všude je vysoká mokrá tráva, takže během pár minut mám úplně promočené boty. A to jsem se tomu chtěl tak vyvarovat. Proběhnu pár vesniček a po 3:35 hodinách mám 34 km a nacházím se ve Velkých Popovicích přímo vedle pivovaru, kde mě zaujme hromada sněhu, kterou hned nasdílím, že až takovou zimu jsem nepotřeboval. Po cestě si říkám, že by to chtělo jen originální fotky. A protože jsem před Popovicemi potkal psa, napadlo mě, že taková natržená zadnice by byla dost originální. To jsem si ale neměl přát. V následujícím lese si všímá rozcestníku, na kterém jsou vesnice, které se jmenují stejně jako u nás u Třebíče. Šup a je to nasdílené. Proti mně jdou lesem dvě ženy s velkým psem. Jakmile projdu kolem nich, pes se ožene a mám onu vysněnou originální fotku s roztrženými kalhoty. Za celý život mě nepokousal pes a letos za poslední měsíc je to už podruhé, co mě pes kousl do zadku a natrhl mi gatě. Slušně jim poděkuji a pokračuji dále. Přes obec Mirošovice sbíhám dolů k řece Sázavě. Podběhnu Dálnice D1 a pokračuji po silnici kolem řeky.
Na facebooku si všímám, že moji událost nasdílely stránky Třebíče. Díky tomu se výrazně zvedl počet lidí, kteří mě podporují. Mám z toho takovou radost, že se začínám hlasitě smát. Běžím stále po silnici až do Chocerad, kde přeběhnu na druhou stranu řeky a začínám stoupat dlouhým kopcem až do vesnice Vlkovec. Odtud mám první nádherný výhled do krajiny okolo Sázavy. Aktuálně mám uběhnuto 54 km za 5:50 hodin a jen mírně cítím únavu ve stehnech. Nyní probíhám členitým terénem lesem až do obce Bělokozly. Ve vaku na vodu mi právě dochází pití, tak se snažím dívat po nějakém obchodě nebo studně, ale zatím bez úspěchu. Za obcí Bělokozly opět vbíhám na silnici a poprvé za slunečného a teplého počasí pokračuji do obce Čeřenice. Protože je opravdu teplo, sundávám jedno triko a běžím jen v nátělníku. To už mám v nohách 65 km za 7 hodin. Při sbíhání lesní cestou se dostanu k potoku, který se pokusím přeskočit po kamnech. Bohužel kameny jsou mokré, a tak zůstanu stanu stát ve vodě uprostřed potoka. Boty už jsem měl stejně promočené, takže takhle jsem si aspoň ochladil nohy. Proběhnu lesem a dostávám se Českého Šternberku. Nahoře na kopci stojí výrazný hrad. Bohužel ho nemůžu vyfotit, protože se mi vybíjí mobil. Musím tedy zastavit a zapojit externí akumulátor. Díky tomu zapomenu, že potřebuji doplnit vodu. Vzpomenu si na to, až když probíhám nahoře kolem hradu, ale to už je pozdě.
Opět běžím lesní cestou, až se dostanu k těsné blízkosti dálnice D1, kterou chvíli lesem kopíruji. Poté přeběhnu řeku Blanici a opět se oklikou přibližuji k Sázavě. Protože svítí slunce, začínám cítit, že bych se opravdu potřeboval napít. Naštěstí v lese probíhám kolem rekreační oblasti Tisina, kde si všímám, že v chatách někdo je. Hned tam zamířím a po svolení majitelky hned první chaty si doplňuji vak na vodu. Konečně se po více než hodině můžu opět napít a to ještě studeného pití. Bohužel 2 litry pití v batohu jsou cítit, a protože mám od soli rozedřená záda, začínají mě nepříjemně štípat. Neustále běžím kolem Sázavy, jen občas cesta vede lesem nahoru nebo dolů. Až v obci Kácov přebíhám na druhou stranu řeky. Nyní mě čeká výběh do kopce po rozježděném poli. Vypadá, jako kdyby tady stavěli novou silnici, ale skončili rozoráním pole. Asi v polovině mě chytne silný déšť, takže asi 10 minut čekám pod stromem a pozoruji, jak se zesilují proudy vody, tekoucí hlínou. Když zeslábne, pokračuji podél lesa nahoru. Nyní jsem na cestě přesně 10 hodin a mám uběhnuto 85 km. V nohách začínám výrazněji cítit únavu svalů.
Proběhnu lesem a vyběhnu nad obcí Chaběřice, kde se všude kolem nacházejí maková pole, které kvetou krásnou červenou barvou. Konečně nějaká změna od žluté barvy a řepky olejky. Opět sbíhám dolů kolem skalnaté vyhlídky k městu Zruč na Sázavou. Proběhnu zámeckým parkem a opouštím Zruč opět kolem Sázavy po turistické cestě. V Březině se dostávám na silnici, po které pokračuji dále. Kousek vedle silnice míjím studánku, které využiji a doplňuji celý vak na vodu. Jak si dám batoh na záda, opět se dostaví to nepříjemné pálení rozedřené kůže od soli. V obci Vlastějovice si v místím obchodě kupuji na chuť malou klobásku. Když po 12 hodinách probíhám obcí Budčice, jsem přesně v polovině, tedy mám uběhnuto 100 km. Oproti minulému roku jsme zatím o více než hodinu rychlejší, ale naopak oproti letošnímu osobnímu rekordu zaostávám o více než 3 hodiny. Podpora lidí na facebooku v tomto okamžiku výrazně zesílí. Hned na to začíná pršet, takže při probíhání následujícím lesem dost promrznu. Aby toho nebylo málo, tak u železniční zastávky Chřenovice mě začne výrazně bolet v levém kolenu, přesně v místě, které jsem přetížil minulý rok. Raději tedy zastavuji a pár minut koleno různě rozhýbávám. Naštěstí přestává bolet a já tak můžu po silnici pokračovat dále. Dokonce se objeví i slunce, takže mi je hned teplo a lépe. Bolest kolena už potom naštěstí vůbec nepřišla. V obci Chřenovice odbočím na pole a otevírá se mi nádherný výhled na Ledeč nad Sázavou a velké kopce v dáli. Odhaduji, že přes ten největší budu muset přeběhnout. Dole u Sázavy opět odbočuji do lesa a stoupám zpátky na vedlejší kopec. Všude je mokrá tráva, která je při běhu dost protivná. Mám unavené nohy, takže po chvíli přecházím do chůze a až nahoru na Obrvaň jdu chůzí. Protože je těsně přes 7 hodinou večerní, je nádherný večer se slunečným a barevným výhledem na Ledeč nad Sázavou. V nohách mám 110 km za 13:40 hodin. Následuje sbíhání do Ledče.
Hned na okraji probíhám kolem kempu, a protože mám trochu hlad, zastavuji zde a dávám si gulášovou polévku, chleba a limonádu. Následuje proběhnutí městem, při kterém mám dlouhý telefonní rozhovor s kámošem Tomášem Nováčkem, se kterým běhám v Třebíči, ale momentálně je pryč, takže mě nemůže sledovat na facebooku. Při výběhu z Ledče mě předbíhá nějaký běžec, ke kterému se hned přidávám. Podle oblečení poznal, že běžím nějaký ultra, takže mu hned vše popisuji. On sám mi říká, že je z Prahy a už několikrát přemýšlel, že by sem do Ledče běžel po červené turistické cestě podél Sázavy, ale ještě se k tomu neodhodlal. Společně vyběhneme lesem k hájovně, kde se rozloučíme a on běží po silnici zase zpátky. Protože už zapadá slunce, zastavím a přidám na sebe jedno triko a zároveň zapojím dobíjení k hodinkám, které začínají být vybité. Po silnici pokračuji do obce Veliká, ze které začínám stoupat lesem a na onen velký kopec, který jsem pozoroval při běhu do Ledče. Je to největší stoupání na celé trase, proto jsem z něho měl strach, ale překvapivě se mi běží velmi lehce a za pár minut jsem nahoře. Na vrcholu Melechov (715) jsem kolem půl deváté večer a akorát v průseku mezi stromy pozoruji poslední dnešní paprsky při západu slunce. V nohách mám 120 km a čas ukazuje 15:20 hodin. Slunce zapadne a já s obavami běžím vstříc noci.
V šeru střídám silnice, louky, lesy a probíhám vesničkami o pár domech. Když za obcí Proseč, vběhnu do lesa, zhoustne nade mnou mrak a začne pršet. Do toho se přidá vítr a tma. Běžím zmrzlý vysokou a mokrou trávou, ze které mi studená voda stéká po nohách do bot. Ve tmě nevidím, takže musím být opatrný, abych někam špatně nešlápl. V batohu mám sice bundu i čelovku, ale bundu chci mít suchou, abych se zahřál a čelovku bych po tmě složitě hledal a možná při tom něco ztratil. Proto pokračuji neustále vpřed a pomalu se přibližuji ke světlům nočního Humpolce. Když po asi hodině konečně přestane pršet, zastavuji na konci obce Světlický dvůr. Oblékám si bundu i rukavice a nasazuji čelovku. Hodinky jsou také nabité, takže akumulátor přepojuji zpět k mobilu. Když se opět rozeběhnu, překvapivě rychle cítím teplo, což je dobré. Ale naopak cítím velmi intenzivní bolest v obou stehnech. Je to strašný pocit. Skoro nemůžu běžet a to mě čeká ještě 70 km. V nohách mám totiž 132 km za 17:10 hodin. Je kolem půl jedenácté v noci a píše mi mamka, že s taťkou vyjíždějí z Třebíče na kolech směrem do Jihlavy, kde na mě počkají. Než doběhnu do Humpolce, bolest v nohou lehce poleví. Stejně ale zastavuji na náměstí, kde právě probíhá koncert, a kde je mnoho lidí, kteří se na mě nechápavě dívají a někteří se mi i smějí. Vejdu do nejbližší hospody, abych prohřál končetiny, a dávám si limonádu a chipsy. Ty mě ale moc nechutnají, a tak je zmačkám do batohu. Chlápek, který stojí vedle mě, se mě ptá, odkud jedu. Odpovídám, že běžím z Prahy a hned pokračuji a běžím do Třebíče. Podivně se na mě podívá, stejně se podívá na své pivo a pokračuje v nasávání. Po 11 hodině v noci opouštím Humpolec.
Ze začátku běžím po silnici, ale pak cesta odbočuje do lesa a po chvíli začne kopírovat dálnici D1. To už mám uběhnuto 140 km za 18:30 minut. Nohy sice bolí méně, ale také se jim chce méně běžet. Opět začíná na chvíli mírně pršet. Když se podívám na facebook, překvapuje mě, kolik lidí je kvůli mně stále vzhůru a neustále mi píšou motivační zprávy. Děkuji za to. Hned mám lepší náladu a důvod pokračovat dále. Podběhnu dálnici D1 a zamířím přes les okolo Lochovy studánky směrem k Větrnému Jeníkovu. Přestože jsem tady byl pouze jednou a to ještě ve dne, poznávám, že jsem na trase extrémního závodu Highlander 2013, kterého jsem se před dvěma lety účastnil. Start i cíl byl ve Větrném Jeníkově ve škole, kam právě mířím. Když vyběhnu z lesa, až do Větrného Jeníkova běžím po silnici. Tedy ne úplně. Ke konci cesta stoupá vzhůru a tak raději přecházím do chůze. Když jsem v Jeníkově, volá mi taťka, že právě dojeli do Jihlavy a pokračují na její druhou stranu. Tou dobou mám uběhnuto 150 km za 20:10 hodin. Po písčité cestě pokračuji kolem Černého rybníku do obce Smrčná. Opět mi volá taťka, že už jsou na druhé straně Jihlavy a pojedou mi ještě kousek naproti. Necelý kilometr za obcí Smrčná ještě běžím po silnici, ale jakmile odbočím na polní cestu, svaly už to nedávají a já přecházím do chůze, kterou se úmorně pohybuji přes les až do Jihlavy do městské části Zborná. Během té doby mi několikrát volá taťka, že už od jedné hodiny ráno čekají někdy pod lesem těsně nad Jihlavou. Ze Zborné vede silnice, proto můžu opět pomalu běžet. U zastávky U lyžaře dnes naposledy vbíhám do lesa na lesní cestu. Kolem 3. hodiny ráno vybíhám z lesa nad Jihlavou a potkám své rodiče. Prý je kousek odtud silnice, tak se nezastavuji a pokračuji s nimi. A opravdu u Sedlářského mlýna vidím silnici. Je tu i posezení, kterého hned využívám. Protože už 22 hodin běžím ve stejným ponožkách i ve stejných botách a všechno je úplně promočené, mám v plánu vysypat bordel z bot a vyměnit si mokré ponožky za suché, protože nyní už cesta povede pouze po asfaltu. Sundání mokrých ponožek není moc příjemné, protože bílá vytahaná a mokrá kůže na nohou už je prošlapaná do ponožky. Musím je tedy opatrně odtrhnout. Chodidla omyji vodou a nasadím si suché ponožky. Ještě si od rodičů vezmu chleba se sýrem, papriku a vše to zapiji vodou. Čistě náhodou kousek od posezení najdu na zemi ležet cizí mobil. Dám ho mamce do kabele a ta následující den kontaktuje majitele a mobil přes známého majiteli vrátí.
Hned při prvním kroku je mi jasné, že výměna ponožek nebyl dobrý nápad. Mokré ponožky sice nebyly příjemné a na pár místech mě tlačil písek, ale nyní mě při každém kroku chodidla pálí, jako kdybych běžel po žhavém uhlí. Když k tomu přidám ještě tu bolest v nohou a pálení rozedřených zad do krve od soli, je to pořádný očistec. A to mi ještě zbývá kolem 40 km. Když protínáme v Jihlavě u Boroviny první hlavní silnici, tak poznávám místo, odkud jsem se Švárou stopoval před 4 lety první den při 25 denní cestě stopem z České republiky do Skotska a zpět. O kus dále při výběhu z Jihlavy mám v nohách 166 km za 23:10 hodin, což znamená, že jsem 160 km uběhl o více než hodinu rychleji než minulý rok. Kolem řeky Jihlavy pokračujeme k Malému Beranovu. Tuhle trasu po cyklostezce mám rád a znám ji velice dobře, protože tu běhávám velmi často svoji tréninkovou vzdálenost maratonu. Za malým Beranovem začínám pociťovat, že kromě bolesti, nohy začínají i zpomalovat. Po okamžiku, kdy si na chvíli sednu, abych jim odlevil, což je při tomto běhu poprvé, už se nerozeběhnou. Rychlou chůzí se tedy vleču za rodiči, kteří jedou na kole. U Petrovického mlýnu si opět sednu, abych ulevil bolesti nohou. Potom najdu ještě nějakou sílu a až do Luka nad Jihlavou celkem svižně běžím. Jenže zde si opět na chvíli musím sednout, protože bolest nohou je opravdu nesnesitelná. Bohužel od této doby už se opravdu nedokážu rozeběhnout a to mě zbývá ještě 25 km. V Lukách u železniční zastávky se dostaví pocit na velkou a tak si musím odskočit na keř. S bolavými nohy je to opravdu utrpení. Když je po všem, mažu kolem železnice vpřed. V Bítovčicích mám uraženo 180 km za 26:10 hodin. Bohužel i chůze začíná být náročná a já pořád zpomaluji. Někde kolem Bransouz si všimnu, že začínám kulhat na pravou nohu. Rodiče už mě od Luk nad Jihlavou přemlouvají, abych ukončil to utrpení a jel vlakem, ale naštěstí to funguje jako motivace dokázat, že to zvládnu i přes všechnu bolest a pomalou nefunkčnost nohy. Mamka už se ale nevydrží na mě dívat a raději zrychluje a odjíždí do Třebíče. Pokračuji tedy jen s taťkou.
Kolem řeky se belhám do Číchova, ze kterého stoupám pomalu prudkým kopcem. Nahoře se taťka vzdálí a místo něj vidím naproti mně přijíždět Tadeáše Mahela, se kterým společně běháme v Třebíči. Jsem rád, že vidím někoho nového, a tak mu hned začínám vyprávět, jak to všechno zatím probíhá. Díky tomu uteče pár kilometrů jako voda a my se ocitneme před Přibyslavicemi. Na louce vedle silnice si všimneme taťky, který spokojeně spí. Houkneme na něj a on, že prý už taky pojede domů, když mám doprovod. Tak tedy pokračuji jen s Tadeášem. Zde poprvé měním trasu, protože podle toho jak se cítím, by pokračovat po cyklostezce nebyl dobrý nápad a vše tedy plánuji po vedlejší silnici přes Novou Ves. Na konci Přibyslavic na chvíli posedím v autobusové zastávce, protože bolest nohou opět začíná být nesnesitelná. Když se vydám na cestu, začínám cítit, že pravá noha je opravdu na konci sil. Pod kolenem mi totiž výrazně natekl sval, kterého se nemůžu ani dotknout a při každém kroku mě šíleně bolí. Pálení chodidel nebo rozedřená záda do krve od soli jsou oproti tomu úplně bezvýznamné. Před Novou Vsí si opět sednu do trávy a odlehčuji nohy. Teď už jsem tak zničený, se mi opravdu nechce pokračovat a to mi zbývá méně než 10 kilometrů. Po několika minutách mluvení a přemlouvání se s bolestmi zvednu a začnu pajdat směr Třebíč. Za Novou Vsí u studánky u Červeného Mlýna mám uraženo 196,5 km za 30:15 hodin. Je kolem půl dvanácté, takže přes facebook oznamuji, že bych na náměstí mohl dorazit někdy kolem čtvrt na jednu. Reakce lidí, kteří mě sledují, začínají nabírat na intenzitě. I když jsem zdůraznil, že už jsem úplně vyřízený, všichni mi drží palce. Je to neuvěřitelně povzbuzující a dodává mi to energii, jenomže od této doby přesto přestávám pajdat a začínám přímo kulhat, protože pravá noha přestává fungovat téměř úplně. Rychlost pohybu opět klesá. Tadeáš se dočasně odpojuje, kdy jede kolem řeky a já stále pokračuji po změněné trase po silnici. Čím více se blížím k Třebíči, tím je každý krok bolestivější, namáhavější a pomalejší. Pohyb je tak pomalý, že každý úsek mi přijde šílené dlouhý. Když posledních 2,5 km ujdu za necelou hodinu a objevím se na odbočce na Sokolí, kde na mě Tadeáš už čeká, mám nohu naprosto mimo provoz. V tomto místě mám "uběhnuto" 199 km za 31:04 hodin. Jsem tak na dně, že jsem rozhodnutý vše ukončit. Ono vlastně ani nejde pokračovat, protože pravá noha už nefunguje. Cítím se psychicky zničený, protože mi chybí pouhý 1 km k dosažení mého hlavní cíle 200 km a já na něj nemám a zároveň cítím strašné zklamání vůči všem lidem, kteří ve mně věřili a celou dobu mě podporovali. Už chci volat kamarádům na náměstí, ať pro mě zajedou, když mi Tadeáš donese z lesa dlouhý klacek se slovy, to dojdeš. Začnu se o něj opírat a používat ho místo pravé nohy a opravdu se pomalu pohybuji vpřed. Ještě tedy není vše ztraceno. Podpora přes facebook mi pomohla až sem, teď mě musí pomoct podpora od lidí, kteří jedou se mnou. Při odbočení ze silnice směrem do Poušova se k nám přidává Lukáš Dokulil, další třebíčský závodník, tentokrát triatlonista, který mi přijel naproti. Opět mu začínám vše povídat, a rychlostí asi 3 km/h se pomalu pohybujeme kolem lesa dolů do Poušova. Kamarádům na náměstí jsem zavolal, že odhadovaný čas rozhodně neplatí a protáhne se asi o 2 hodiny, protože to prostě rychleji nejde. Oni mně odpovědí, ať pokračuji, že mi půjdou zatím naproti do Poušova. Shodou okolností se všichni potkáváme před zahradou mých rodičů. Jsem rád, že je vidím. Miroslav Bajer spěchal domů, protože se mu ráno narodil syn, takže mezi nimi není, ale přijeli aspoň Ondřej Potančok a Barbora Pacalová. Protože mám uraženo přesně 201,1 km, definitivně ukončuji můj běh zde. Sedám si na mez vedle zahrady a končím. Aspoň na chvíli nevnímám tu všudypřítomnou bolest a jen se soustředím na tu radost, že jsem to dokázal a nezklamal jsem lidi, kteří ve mě věřili. Něž Bára s Pottym dojedou pro auto, Lukáš mi pořídí závěrečnou fotku, kterou všem na facebooku oznámím, že dojít na náměstí k Cyrilovi, prostě nešlo a ukončil jsem to v Poušově. Celou trať v délce 201 km jsem zdolal za 31:51 hodin.
Protože je zahrada zamčená, myslím si, že naši někam jeli, a proto zůstáváme venku a povídáme si. Ve skutečnosti uvnitř vyspávali noční cyklistický výlet do Jihlavy a zpět. Když se s Tadeášem, Lukášem a Pottym rozloučím a poděkuji jim, s dopomocí sedám do auta a nechávám se Bárou odvézt domů. Protože po chvíli nečinnosti noha úplně vypnula, nechávám se odnést až do bytu. Když se posadím na postel, nevím, co mám dělat, protože mi všechno kolem přijde strašně daleko, jak se nemůžu hýbat. Seberu síly jen na sprchu a poté se rozplácnu do postele. Jak se konečně úplně uvolním, cítím neuvěřitelně silné pulzování v nohách, včetně známe bolesti. Protože ale nemůžu nic dělat, jen několik hodin ležím a mám "vypnuto". I přesto, že jsem celou noc nespal a jen běžel, nejsem vůbec unavený a ani si mi nechce spát. Po několika hodinách ležení si najednou všimnu, že už mi nohy vůbec nepulzují a ani v klidu nebolí. Přesunu se tedy k počítači a znovu si pročítám všechny komentáře a nakonec napíši jedno dlouhé závěrečné shrnutí a poděkování. Když se ale od počítače zvednu, začne mi být špatně a cítím, jak se mi ztrácí vědomí. Rychle se tedy nasměřuji na postel, na které opět přijdu po omdlení k sobě. Když se dožiji večera, konečně na mě nárazově přijde ospalost. Když chodím každý den spát, probíhá to vždy téměř stejně. Vezmu mobil, hodím ho na postel, zhasnu, skočím do postele, zapojím mobil do nabíječky a usínám. Dnes to proběhlo neplánovaně trochu jinak. Házím mobil do postele, zhasínám, padám do postele a ráno se probouzím s otlačeninou na hrudi od vybitého mobilu. Takhle rychle a ještě za pádu do postele jsem nikdy neusnul. Ráno po probuzení noha bolí úplně stejně, a tak se nechávám odvézt do nemocnice. Když ale zjistím, že na dvě ordinace je pouze jeden doktor a plná čekárna objednaných lidí, takže bych musel několik hodin čekat, až se dostanu na řadu, prohlašuji, že jsem vlastně zdravý, noha mě přestává bolet a já odcházím. Všechno co jsem měl při běhu u sebe, leželo doma bez hnutí celý den stále na stejném místě, kde bylo včera odloženo. Uklízím to až dnes odpoledne. Třeba takové mokré a prošlapané ponožky v sáčku vytvářejí po dvou dnech velice výrazné aroma. Na večer se jdu na chvíli projet na kole. Následující den je vše ještě lepší, protože už se dokážu lehce rozeběhnout. Další den už jedu na kole do práce a z práce a jdu plavat. O pět dní později běžím půlmaraton a vracím se tak do normálního stavu. Bohužel velké strupy na zádech jsou čím dál nepříjemnější, protože při každém pohybu mě tahají kůži a chlupy na ní.
Tak, opět jsem posunul své limity a vytvořil nový osobní rekord. 201 km po turistických cestách s převýšením 3360 m jsem uběhl za 31 hodin a 50 minut. Průměrná rychlost byla pouhých 6,3 km/h neboli tempo 9:29 min/km. To mi ale nevadí, protože štreka to byla opravdu dlouhá. Čím blíže jsem byl k cíli, tím bylo vše nepříjemnější, bolestivější a pomalejší. Ke konci už jsem skoro ani nešel. Štípaly mě chodidla, bolely mě nohy, měl jsem nateklý sval pod kolenem, které mě nefungovalo, měl jsem rozedřená záda do krve od soli, pohyboval jsem se 32 hodin téměř bez zastavení, celou noc nespal, pršelo na mě, mrznul jsem, potil jsem se a stále se pohyboval v mokrých botách vpřed. Bylo to prostě utrpení, které k ultra patřilo, patří a vždy patřit bude. Některé výrazy kolem se pohybujících a netušících lidí opravdu stály za to. Akorát mě mrzí, že jsem nedoběhl až na Karlovo náměstí v Třebíčí k soše sv. Cyrila a Metoděje, kde měl být můj cíl a čekalo tam na mě několik lidé, kteří mě po celou dobu běhu podporovali. Za to se všem ještě jednou omlouvám, ale prostě už to nešlo. Příště se to pokusím napravit. Naštěstí jsem zregeneroval velice rychle, a tak už jsou v plánu další výzvy. Nejprve využiji tepla, které na začátku prázdnin dorazí a pokusím se přeplavat podélně celou Dalešickou přehradu v délce přes 16 km od přítoku u obce Vladislav až po hráz u obce Kramolín. A samozřejmě je na řadě i běh, který bude opět delší. Akorát změním povrch. Místo složitým a nepředvídatelným terénem tentokrát poběžím pouze po silnicích a to pravděpodobně 250 km z Plzně přes České Budějovice opět do Třebíče. Vše opět budu dle možností sdílet a komentovat na facebooku, takže už teď se těším na vaši podporu, která mi při cestě vždy zvedá náladu, dodává energii a nutí stále pokračovat.
Fotky: 32x
21 - 32 |
◄ 1 2 | 32 |
21 - 32 |
◄ 1 2 | 32 |
| SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |