| Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
|
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
|
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
||||
2016-05-28 - 2016-05-30
Běh 300 km: Lysá hora (Beskydy) - Třebíč
Účast: Dvořák Štěpán, Dvořák Miroslav, Krška Karel, Pondy K, Veřejnost
Další limit pokořen! Z Lysé hory v Beskydech jsem vyběhl v sobotu ráno ve 4 hodiny a do Třebíče na Karlovo náměstí jsem doběhl v pondělí hodinu po půlnoci. Celá trať měřila 300 km a uběhl jsem ji přesně za 45 hodin.
Hned na úvod odpovím na otázku, proč se trasa klikatila jako had. Mým cílem bylo uběhnout minimálně 290 km a k tomu jsem musel najít vhodnou trať. Naplánovaná byla opravdu na 290 km, ale se všemi odchylkami a občasnými změnami se vyšplhala až na rovných 300 km. Když už jsem u těch kilometrů, tak po tomto běhu jsem překročil hranici 4100 km naběhaných od začátku roku.
A co se týče komunikace, tak opravdu při běhu fotím, natáčím, upravuji, píši, odesílám, odpovídám, telefonuji i sleduji mapu. Zatím se to dá stíhat. Kdo se mnou běžel, pravdu ví.
Čím jsou mé výzvy delší a náročnější, tím je potřeba na organizaci více lidí. Největší poděkování patří taťkovi, který se mnou celou dobu jel na kole. Tedy až před Brno, kde mu po 190 km upadla přehazovačka. Poté se chvíli vezl v autě a nakonec se mnou ještě běžel dalších 65 km. A to hned v pondělí ráno šel do práce. Děkuji společnosti Pondy K za materiální a finanční podporu i Karlu Krškovi za neúnavný dohled při řízení doprovodného vozidla, odborné rady k fyziologii obouvání a dokumentaci běhu po celé trase. Firmě GPS Dozor za opětovné zapůjčení osobního trackeru, díky kterému mě mohly stovky lidí kdykoli vyhledat, kde se právě nacházím. Velice jste mně mohli i vy, kteří jste se osobně zúčastnili a část trati absolvovali se mnou. Obzvláště na kritických místech jako je noc nebo poslední úsek. I vy, kteří jste mi neustále psali zprávy nebo komentáře, jste mi dokázali pomoct, když se právě nedařilo.
Páteční cesta na Lysou horu proběhla až na jednu kolonu před Olomoucí zcela bez problémů. Řidič i s autem nocoval u svých známých někde u Frýdku-Místku a já s taťkou na vrcholu Lysé hory. Dle statistik zde bývá prý 37 bouřek za rok. My jsme hned jednu chytli při příjezdu a několik dalších přes celou noc. Takže kromě toho, že jsme pravděpodobně vyčerpali kvótu ročních bouřek, vůbec jsme se nevyspali. Běh začal ráno ve 4 hodiny naštěstí už bez deště. U Frenštátu pod Radhoštěm se k nám přidal Karel s doprovodným vozidlem. Po hlavní silnici jsme se dostali do Rožnova pod Radhoštěm. Odtud po cyklostezce kolem Bečvy až do Valašského Meziříčí, kde jsme se u prodejny Lara Fusky setkali s ultracyklistou Sváťou Božákem. Slunce začalo pálit, a tak jsem se začal chladit, kde to jen šlo. Tou dobou už se u mě vystřídalo několik běžců i cyklistů. V Hranicích na Moravě, kde jsem nebyl ani ve třetině, už mně bylo opravdu divně. Když to za Lipníkem nad Bečvou přešlo, začal jsem cítit výrazně namožená stehna hned nad koleny. Tento stav se už nezlepšil. Po západu slunce jsme proběhli Olomoucí a vydali se vstříc noci a bouřkám. Ty nás zastihly hned v první vesnici. Díky třem borcům z Prostějova následujících 20 km uteklo doslova jako voda. Když za Vyškovem začalo svítat, přišlo na mě spaní a vůbec mně to neběželo, takže se omlouvám cyklistům, že jsem neměl moc náladu. Když ráno taťkovi kvůli bahnu upadla přehazovačka na kole, nálada spadla ještě níže. K ukončení už moc nezbývalo. Naštěstí Brno bylo za rohem a s ním velké množství běžců a cyklistů, kteří dokázali náladu dokonale zlepšit. Protáhli mě celým Brnem a ještě pozvali na občerstvení. Na tento úsek se přidal i taťka, aby nemusel sedět jen v autě. Do cíle už zbývalo kolem 80 km, takže jsem začínal tušit, že by to mohlo vyjít. Z Brna až do Ivančic to byla pěkná výheň. Naštěstí se u mě neustále někdo střídal, takže díky povídání jsem to teplo tolik nevnímal. Za Ivančicemi se za námi přijel podívat bratr s přítelkyní a dovezli mamku, která zbývajících 50 km jela na kole. Když u Dukovan začalo zapadat slunce, vyskočil opět taťka z auta a běžel se mnou až do Třebíče. Čím blíže k Třebíči jsme byli, tím více mě bolely nohy a já musel častěji zastavovat, abych jim na chvíli ulevil. Odhadovaný doběh ve večerních hodinách se protáhl do nočních hodin. GPS byla nastavená, že o půlnoci přestane zaznamenávat, takže můj doběh bohužel už nešel sledovat online. Před Třebíčí byla půlnoc a nikdo nevěděl, kde jsem, takže jsem opravdu nečekal, že někoho potkám. Neuvěřitelně mě tedy překvapilo, když se ze tmy postupně vynořila moje kamarádka, a pak ještě další dvě ženy. Docela by mě zajímalo, jestli tuší, že mě jedna z nich kdysi učila matematiku na základní škole. A téměř před cílem ve městě se přidali další dva běžci, kteří už se mnou odpoledne běželi úsek k Dukovanům. Náměstí jsme si společně dvaapůlkrát oběhli a v pondělí hodinu a pár minut po půlnoci jsme doběhli do cíle. Přesně 300 km za přesných 45 hodin. Následovalo vzájemné poděkování, fotky a odvoz domů. Jen jsem nahrál závěrečnou fotku, osprchoval se a padl do postele. Okamžitě jsem usnul, takže jsem se vyhnul zimnicím a křečovým záchvatům, které běžně mívám. Před usnutím jsem se ještě zvážil a chyběla mi 4 kila, což je o 2 kila lepší, než když jsem běžel minulý měsíc ze Sněžky. Tentokrát to ale byly pouze tekutiny, protože do třech dnů jsem byl na normálu. A to jsme pil víc než dostatečně. Za celý víkend jsem do sebe nalil celkem asi 40 l tekutin.
Druhý den ráno mě bolela hlava a měl jsem trochu problém chodit, proto jsem se musel pohybovat kolem zdí, o které jsem se opíral. Nohy sice bolely, ale tak nějak v normě, takže jsem jel na kole do města vyřídit pár věcí. Odpoledne jsem se zastavil na zahradě, kde jsem usnul. Úklid věcí, fotky i texty na mě čekaly na následující den.
Další výzva za mnou a nová přede mnou!
Suunto Movescount | FacebookČlánek
Sněžka utekla jako voda a začal se blížit termín další výzvy. Zbýval měsíc. Bylo potřeba vzdálenost natáhnout ideálně o 60 km, takže jsem začal pracovat se vzdáleností 290 km, i když jsem tušil, že 300 km neodolám. Stačilo jen zvolit, odkud tentokrát poběžím. Jenže mě nenapadala žádná místa, a tak se do toho vložil taťka a za pár dnů byla vybrána Lysá hora, kde se mu podařilo zajistit jak ubytování, tak vyvezení s věcmi nahoru. To zabralo první týden. Na mě zůstalo to ostatní. Samotná trasa mi dala zabrat několik hodin, protože jsem ji musel různě natahovat, aby dosáhla požadované délky. Čím ovšem byla delší, tím pomaleji reagovala, takže mě to rychle přestávalo bavit. Naplánoval jsem ji přes centra všech měst, abych zvýšil šance, že se aspoň někdo na chvíli přidá. Druhý týden byl pryč. Myslel jsem si, že budu mít ten další klid, ale opak byl pravdou. Protože se výzvy chtěl jako sponzor a řidič doprovodného vozidla zúčastnit Karel Krška z Pondy K, řešilo se, jak se to vše provede. A poslední týden byl ve znamení sdílení a rozšiřování informace po běžeckých skupinách, abych zajistil aspoň pár spoluběžců. Poslední dva dny před akcí jsem si preventivně vzal volno, abych se dobře vyspal.
Je pátek ráno a do odjezdu zbývá pár hodin. Uprostřed místnosti leží velká hromada věcí, kterou už jsem si připravil v průběhu včerejšího dne. Nyní doplňuji jen, co jsem zapomněl. Každou chvíli zkouším na serveru Mapy.cz stáhnout trať, kterou jsem týden plánoval, ale už od včerejška bez úspěchu. Chybu jsem jim oznámil, a tak doufám, že to spraví jinak, nejenže budu muset běžet naslepo, ale nikdo nebude vědět, kudy vlastně poběžím. Dívám se na hromadu a kontroluji: Boty, náhradní boty, oblečení, náhradní oblečení, velké množství ponožek, powerbanky, napájecí kabely, čelovky, náhradní baterky, sporttester, GPS tracker, ubrousky a velké množství doplňků stravy, na kterých pojedu celý víkend. Stoupnu si na váhu, abych mohl porovnat, kolik toho přes víkend vypálím. Ukazuje 83 kg. Vracím se k počítači. Hurá, konečně to funguje! Stahuji mapu a nahrávám ji do sporttesteru. Hodinu před odjezdem jsem připravený, ale díky neustálému psaní od lidí, ať se mi daří, mám o zábavu postaráno. Je přesně 12 hodin a volá mi Karel, že vyjíždí.
Pomůže mi s věcmi do auta a jedeme na zahradu pro taťku. Ten s sebou bere kolo, takže chvíli hrajeme Tetris, abychom vše do auta nacpali. Proběhne první společná fotka a odjíždíme. V Třebíči ještě vyzvedne magnetické cedule na auto, aby nic netušící účastníci silničního provozu věděli, proč auto pojede tak pomalu. Projíždíme Tišnovem, Blanskem a zastavujeme v Jedovnicích, kde má Karel krátké obchodní jednání. Na slunci je neuvěřitelné teplo, takže začínám mít strach z následujících dnů, kdy má být ještě tepleji. Okolo vysílače Kojál sjedeme do Vyškova, kde podnikneme poslední nákup. Vjedeme na dálnici a kolem Prostějova míříme na Olomouc. Zde na nás bohužel čeká výrazné dopravní omezení, a tak nabereme více než hodinové zpoždění, kdy kroužíme po dálnici podjezdy i nadjezdy jako blázni. Následující úsek až do Frýdku-Místku probíhá bez problému. V navigaci máme jako cíl obec Krásná. Bohužel ta se rozprostírá na velké ploše, a tak nás to naviguje přes hřeben po místních silničkách. V Beskydech už je chladněji, protože je zataženo a vypadá to, že bude ještě hůře. Do Papežova, ze kterého vede jediná silnice na Lysou horu, se dostáváme přesně ve čtvrt na sedm večer. Jsme tu na poslední chvíli. Čeká tu na nás pracovník z vrcholu Lysé hory. Když jedeme nahoru, začne kapat a po chvíli vydatně pršet. Nahoře na nás čeká rovnou bouřka. Odnosíme věci do Bezručovy chaty a trochu se najíme. Po bouřce jdeme na chvíli ven. Akorát nám volá Karel, že dojel ke známým k Frýdku-Místku, kde bude spát. Po bouřce se obloha trochu roztrhala, takže máme krásné výhledy při západu slunce. I když se Sněžkou se nadají srovnat. Naopak je tu zase plno turistů. Každou chvíli tu někdo projde, proběhne nebo projede na kole. Na jedné straně Lysé hory poznávám místo, kde jsme před pár lety šli závod Beskydská sedmička 2012. Jakmile zapadne slunce, jdeme zpátky do chaty, kde si ještě dáme něco k pití. Na pokoji připravíme věci na ráno a kolem 22. hodiny jdeme spát.
Aspoň tedy bylo v plánu jít spát, ale nadcházející bouřky rozhodly, že nebudeme. Na informační tabuli bylo napsáno, že na Lysé hoře bývá 37 bouřek za rok. Nyní mám pocit, že si celou kvótu vybíráme právě dnešní noc. Venku se neustále blýská a hřmí, a protože jsme ve vyšší nadmořské výšce, jsou to rány jako z děla. Celou noc mám pocit, že jen koukám do stropu. V hlavě se mi hodí špatné myšlenky, protože vím, že budu nevyspalý a to mně bude příští noc při běhu chybět. Budík máme nastavený na 3 hodiny a 20 minut ráno, ale já stejně už od třech koukám do mobilu, jestli budu vybíhat v bouřce a dešti. Když symbolicky zazvoní, vstaneme. Sním pár rohlíků, hermelín, papriku, mrkev a tři kremrole. Obleču se do kompresního oblečení Skins DNAmic a připravím si potřebné věci na běh. Z chaty odcházím před taťkou a jdu k samotnému vrcholu, odkud budu startovat. Naštěstí už je po bouřce a dokonce to vypadá, že i mraky mizí. Ale i tak je tma jako v pytli. Jen v dálce v údolí vidím světla měst a vesniček. Je po čtvrté hodině ráno a pomalu svítá. Já se zhluboka nadechuji a užívám si poslední okamžiky klidu, protože jakmile zmáčknu na sporttesteru tlačítko start, přes 40 hodin se nezastavím. Start!
Sbíhám zpátky k chatě, kde v okně vidím, že taťka už je pryč. Asi šel napřed, aby měl náskok, protože cesta dolů je nesjízdná a bude muset kolo vést, místy i tlačit. Po pár zatáčkách ho opravdu pár set metrů pod sebou zahlédnu. Pomalým tempem cupitám po vymleté cestě plné ostrých kamenů, abych zbytečně neunavoval svaly, které budu ještě dlouho potřebovat. Předběhnu taťku a pokračuji dále. Však on mě dožene, až bude moct jet. Čím níže se nacházím, tím více je světlo. Když se dostanu do údolí, začne asfaltová silnice a po chvíli mě dojíždí taťka, který nadává, jak se kolo proneslo a jak ho prý v mlze málem nabraly srnky. A taky že na něj z kamenu nějak divně koukal mlok. Teď už pokračujeme společně. Těsně před Ostravicí se k nám přidává Sváťa Božák - ultracyklista, který za námi chtěl vyjet na vrchol Lysé hory na start, ale kvůli silné bouřce to pod vrcholem otočil a přijel místo toho sem. Společně potom kličkujeme mezi roztroušenými domy na úpatí beskydských kopců. V noci opravdu pršelo vydatně, protože řeka Čeladenka je znatelně rozbouřená a plná hnědé vody. V Kunčicích pod Ondřejníkem zapomeneme odbočit po plánované trase, a tak vysílám taťku, aby se tam zajel podívat, jestli tam na mě náhodou někdo nečeká. Se Sváťou mezitím pokračuji dále. U Hospůdky na Maraláku si sedám na lavice, abych vyměnil terénní boty za silniční. Po pár minutách čekání s bosýma nohama na taťku opět boty nazouvám a pokračuji v cestě. Dojede nás až pár set metrů dále společně s dalším cyklistou Jirkou, který se k nám přidává. U první autobusové zastávky konečně měním boty za Hoka One One Conquest 2, které se mi osvědčily při běhu ze Sněžky do Třebíče. Překvapeně se dívám na Jirku, který kolo zamknul ke značce, a prý že poběží kousek se mnou. Hurá, první spoluběžec. Sváťa mezitím odjíždí. S Jirkou se zabereme do konverzace, až na jedné křižovatce špatně odbočíme a nabíháme navíc asi dva kilometry. Kousek před námi se nám přes silnici prožene stádo rohatých koz. To by se u nás nestalo. Hned opodál na nás štěká z půdního okna pes a přes cestu hopsá ropucha. To je ale zvěřinec. Za Trojanovicemi se Jirka odpojuje a hned na to se k nám přidává doprovodné vozidlo a Karlem. Taťka začne přendávat věci do auta a doplňovat zásoby. Já se pouze občerstvím a vbíhám na hlavní silnici z Frenštátu pod Radhoštěm do Rožnova pod Radhoštěm. V nohách mám zatím 25 km za 3 hodiny.
Provoz je tu značný, a tak se opatrně držím na krajnici. Po chvíli mě dojíždí taťka. Když zastavíme po pár kilometrech u doprovodného vozidla, měním triko s dlouhým rukávem za krátké, občerstvím se a pokračuji po hlavní silnici až do Rožnova. Zde jen proběhneme kolem doprovodného vozidla a domluvíme se, že na nás může počkat až ve Valašském Meziříčí. Za křižovatkou hlavních silnici přebíhám Bečvu a dostávám se na cyklostezku vedoucí kolem ní. Průběžně potkáváme několik běžců. Na konci Rožnova musíme proběhnout kousek přes louku mezi řekou a skálou. Podle nějakého dědy to prý mělo být neprůchozí. Mineme Zubří a neustále po jedné nebo po druhé straně Bečvy pokračujeme dále. Slunce už dost hřeje, takže se začínám potit. Rád bych si vlezl do řeky, ale z té hnědé vody bych smrděl jako potkan. U obce Veselá se zastavujeme u stánku a dáváme si občerstvení. Jsem rychlejší, a tak mě taťka musí později na kole dojet. O nějakou chvíli později nám jede naproti opět Sváťa Božák, tentokrát už se synem. Společně dorazíme do Valašského Meziříčí k obchodu Lara Fusky, kde je domluvená první větší zastávka, protože zde zahajují prodej nových ponožek. Kvůli teplu si obleču triko bez rukávů, posadím se do křesla a pořádně si promažu chodidla koňským chladivým balzámem. Nabízejí mi nějaké cukroví, ale mně postačí jen džus. Když mám tu možnost, ještě si u nich odskočím na záchod. Po 20 minutách čekání začínám být nervózní, a tak se vydávám na další část trasy. Za sebou mám 49 km za 6 hodin.
V tu samou chvíli se k nám přidává jakýsi děda, který můj běh také sleduje. Je to bývalý závodník. Za sebou má maraton i běh na 100 km. Prý kousek za Meziříčím na nás čeká jeho syn, který s námi poběží. A opravdu, po pár kilometrech ho potkáváme u silnice v běžeckém oblečení. Rozloučíme se s jeho otcem na kole a běžíme dále s ním. Povídá mi, že se letos chystá na první maraton v Košicích, který ve stejném věku kdysi běžel jeho otec, a tak musí trénovat. Slunce už pálí opravdu nepříjemně, takže začínáme všichni hledat, kde by se dalo vykoupat. Až u Hustopečí nad Bečvou přibíháme k pískovně. Chvíli se posadíme k občerstvení a dáme si něco na pití. Okolo sedící cyklisté jsou zvědavi, kam běžíme. Když ji to řeknu, nevěří mi, tak jim ukazuji celou akci na facebooku. Hned mám další fanoušky. V pískovně je čistá voda, takže během pár minut už se v ní chladím. Koupu se i v oblečení, protože pak bude ještě několik desítek minut chladit i při běhu. Mám za sebou 63 km za 7 hodin a 55 minut. Je znát, že se to díky teplu začíná viditelně protahovat.
Po cyklostezce pokračujeme kolem pískoven až k Ranči na Kačeně, kde na nás čeká Karel s autem. Zde mají jednu zajímavost a to obří prase ležící přímo vedle výčepu mezi stoly. Občerstvíme se a běžíme dále po silnici přes obce Skalička a Ústí až k Teplicím nad Bečvou. Z vypáleného asfaltu už začínám mít dost, takže se opět chladím, tentokrát přímo pod mostem v Bečvě. Zde je voda chladnější, což je dobře. U železniční zastávky necháváme Karla i taťku na silnici a sami vybíháme nahoru do lesa k Hranické propasti. Zde už jsme se chtěli zastavit před roky, kdy jsme tudy jeli 300 km na kole z Beskyd domů, ale nějak jsme to přejeli. Teď jsem si sem pro změnu zaběhl. Jedná se o skalnatou propast, jejíž dno je zatopené. Se svojí zatím prozkoumanou hloubkou 442,5 m se jedná o 2. nejhlubší propast na světě. Je to sice na kopci, ale v lese, takže tu je příjemně chladno. Zatím mám uběhnuto 75 km za 9 hodin a 35 minut.
Lesem pokračujeme přes vyhlídku u Svatého Jana až do Hranic na Moravě. Hned na okraji města nás dojede Karel. Protože kolegovi běžcovi za chvíli jede vlak, rozloučíme se a Karel ho odváží na nádraží. Běželi jsme spolu něco přes 22 km, což je prý zatím jeho rekord. Proběhnu přes náměstí a vracím se zpátky k Bečvě, kde na mě na nábřeží čeká taťka. A kousek vedle něj je chlápek na kolečkových bruslích, se kterým jsme včera večer mluvili na Lysé hoře, kam si vyjel na kole. Dobrá náhoda. To mě ale momentálně vůbec nezajímá, protože mi je z toho vedra nějak divně a začínám cítit, že si budu muset odskočit někam za keř. To se mi splní pří výběhu z Hranic do lesa. Hned se cítím trochu lépe, ale pořád je to na nic. Jakmile tedy probíháme kolem vjezdu do řeky, už v ní opět ležím naložený a chladím se. Tento úsek po cyklostezce mezi Hranicemi na Moravě a Lipníkem nad Bečvou je opravdu kritický. Jsem přepálený, je mi divně z tepla, je dusno, všude kolem nás se honí bouřky a mě ještě zlobí břicho. Kus před Lipníkem si opět musím odskočit. Při vjezdu do Lipníka na nás čeká Karel s autem, takže opět následuje přestávka s chlazením v řece. Promažu si nohy, vyměním ponožky, něco sním a vyrážím skrz Lipník. Na autobusovém nádraží na nás měl čekat další běžec, ale nikde není k nalezení a ani se mu nemůžu dovolat, tak pokračujeme dále. Škoda, slíbil, že se mnou poběží až do Olomouce. Při výběhu z Lipníku mám za sebou 93 km za 12 hodin a 35 minut.
Přede mnou leží několikakilometrové ale mírné stoupání po hlavní silnici. Měl jsem z tohoto úseku strach, ale protože slunce už je schováno za mraky, je docela příjemně. Na druhou stranu zase výrazně začínám cítit bolest stehenních svalů hned nad koleny. Při takto dlouhých bezích to není nic zvláštního, a tak stabilním tempem běžím stále vpřed. Já běžím v protisměru po levé straně, taťka jede na mé úrovni po straně pravé a Karel nás pořád objíždí autem a při tom fotí a natáčí. U obce Velký Újezd mám přesně 100 km za 13 hodin a 28 minut. Oproti předchozím dlouhým běhům mám zpoždění kolem 1,5 hodiny. Nevadí, zatím jsem ve třetině. No, to není o moc lepší představa. Běžec, který se mnou měl běžet z Lipníku, mně píše zprávu, že nějakou dobu čekal na nádraží a potom vyběhl sám. Teď už je prý v Olomouci a míří domů. Škoda, nebýt tepla, mohl jsem být rychlejší a mohli jsme se potkat.
Přehoupneme se přes kopec a pro změnu začínáme klesat. Zastavujeme se v obci Daskabát, kde už to znám, protože jsem před 8 lety sloužil v kasárnách Přáslavice a tudy jsem občas běhával. V hospodě si dávám na ochlazení limonádu. Jen co ji vypiji, pokračuji sám v cestě, protože Karel si dává něco k jídlu a taťka ještě pije. Ten je ovšem za chvíli u mě a Karel nás dojíždí až v obci Kocourovec, odkud je na kasárna vidět. Po téhle cestě jsem tenkrát občas běhával z práce do Olomouce. Dnes si to téměř celé zopakuji. Za Přáslavicemi odbočíme do Velké Bystřice, kde se právě koná nějaká slavnost. Přeběhneme železnici a opět kopírujeme vodní tok, tentokrát potok Bystřice. U Bystrovan uděláme krátkou přestávku, abych si protáhl nohy a odskočil do lesa. Všude kolem nás jsou husté tmavé mraky, a tak zkontroluji radar. Podle něj se na Olomouc žene obří bouřka, které se určitě nevyhneme, takže už se preventivně připravujeme na hodně deště. Pokračujeme stále všichni společně kolem potoku k Olomouci a neustále potkáváme proti nám běžce. Škoda, ani jeden nemá náš směr. Když už jsme na úrovni části města Hodolany, auto musí najít jinou cestu. Opět se setkáváme až v Olomouci. Protože nyní naše trasa vede parkem, domlouváme se, že na nás bude opět čekat až na konci Olomouce. Vběhneme do Bezručových sadů, v jejichž polovině podnikneme odbočku do centra. Oběhneme Horní náměstí a přes Dolní náměstí se vracíme do Bezručových sadů. Je už pozdě večer, takže zahrádky u restaurací jsou plné lidí, kteří se na nás dívají jako na blázny. Na jedné lavičce v parku uděláme krátkou pauzu, abych se občerstvil a uvolnil nohy. Okolo Mlýnského potoku nabíráme směr ven z Olomouce. Proběhneme kolem domu, kde jsem kdysi pár měsíců bydlel, a dostaneme se k řece Moravě, po jejímž břehu opouštíme Olomouc. U posledního městského mostu na nás čeká Karel. Teď jsme se trochu déle neviděli, takže se občerstvuji. Začíná být pořádná tma, ale stále běžím bez čelovky. V Nových Sadech opustíme Moravu a podél železnice směřujeme do Nemilan. Karel tam na nás někde má čekat. V to pevně doufáme, protože krajinu před námi osvětlují samé blesky a hlavně začíná pršet. Na křižovatce u kapličky zastavuje, protože se potřebuji podívat do mapy, kudy dále. V tu chvíli přijíždí Karel a začíná liják. Výrazně se ochlazuje, proto triko bez rukávu měním na dlouhý rukáv. Na nohách mám stále už od Lysé hory krátké kompresní kalhoty a návleky na lýtka. Než se připravíme do deště, pozvolna přestává. Mám za sebou zatím 127 km za 17 hodin a 25 minut.
Po cyklostezce lesem definitivně opouštíme Olomouc, která mě velice zklamala. Druhé největší město na trase a ani jeden běžec, cyklista nebo aspoň fanoušek, prostě nikdo. Cyklostezka je sice značená jako silnice, ale asi jen nějaká účelová, protože je celá z velkých panelů. Mě se běží dobře, horší to má ale taťka na kole, který po nich skáče jako kamzík. Karel stále jede za námi. Nahoře za lesem míjíme auto, ze kterého nějaká dvojice fotí blesky. Moc jim asi radost neděláme, když před nimi teď nějakou dobu budeme svítit. Je ale pravda, že je to dobré místo, protože je z něj nádherný výhled na rovnou krajinu před námi, kde neustále létají blesky. Po mostě přeběhnu dálnici a kolem benzínové pumpy se blížíme k obci Nedvězí. Začalo opět pršet a stále to zesiluje. Na první křižovatce odbočíme vlevo a v tu chvíli ucítíme, že vítr fouká z pravé strany. V kombinaci s deštěm je to dost nepříjemné. A ten ještě k tomu stále sílí. Během pár minut jsme kompletně promočení. Tedy kromě Karla, který jede neustále v autě za námi. Po pár kilometrech jsme v obci Bystročice, kde mezi domy nefouká, tak se tu zastavujeme. Je mi chladno, tak si oblékám bundu. Zároveň i něco sním a vypiji. Právě, když odesílám na internet svůj stav, z ničeho nic se u nás objevují dva běžci z Prostějova, kteří na mě nechtěli čekat do půlnoci, a proto mi přiběhli naproti. V takovémto počasí a ještě k tomu po zkušenost z Olomouce, jsem to rozhodně nečekal. Společně vyrážíme dál.
Zastávka byla bohužel o něco delší, než by se hodilo, protože cítím, že jsem prochladl. Na tělo mi to nevadí, ale v nohách, které jsou zevnitř přehřáté, to vyvolává silné bolesti ve svalech. Takovýto stav jsem ještě nikdy nezažil. Běžím mlčky mezi běžci a bojuji sám se sebou, abych pokračoval. Ještě že tu jsou. Sám bych těžko hledal motivaci. Během několika dlouhých minut se prohřeji a bolest ustupuje. Začínáme si povídat a vše mi najednou přijde neuvěřitelně lehké. Opět přeběhneme dálnici a v obci Olšany u Prostějova se k nám přidává třetí běžec. Tomu říkám podpora opravdu v nejlepším místě. Po úplně rovné silnici v těsné blízkosti kopírujeme dálnici. Když vyběhneme na táhlý kopec, díváme se na Prostějov pod námi. Na Silvestra se sem prý chodí na ohňostroj. My se tu teď díváme na přírodní ohňostroj tvořený tisícovkami blesků osvětlující vše kolem nás. Běžíme kupředu jako roboti, všude kolem nás tečou potoky vody tvořené přívalovým deštěm a my jsme z boku bičováni nárazovým větrem. V podstatě je to vlastně nádhera. Dva roky tu prý takhle silná bouřka nebyla a my to nyní sledujeme z první řady. Vlastně ne, my jsme její součástí. Kdo nezažije, nepochopí.
Za téhle přírodní scenérie vbíháme do Prostějova. Jeden z běžců se loučí a odpojuje se. My pokračujeme k centru. Protože trasa vede přes náměstí, kam auta nemůžou, jeden z běžců běží před autem a protahuje ho okolo. S tím zbývajícím probíhám náměstím, kde na nás z jednoho večírku křičí, ať jdeme za nimi, že tam mají řízky. Lákavá nabídka. Za centrem se opět potkáváme a pokračujeme společně. Když opouštíme Prostějov, opouští nás i druhý běžec. Nyní pokračujeme už jenom ve dvou. Tedy samozřejmě v zádech máme Karla v autě a taťku na kole, který je díky dešti zmrzlý jako brok, ale stále jede. Dobrá zpráva je, že déšť pomalu ustává. Proběhneme Určice a zastavíme se až v Dětkovicích, kde nás opouští i poslední prostějovský běžec. Děkuji vám chlapy, za vaši podporu v noci při takovémto počasí. Na zastávce se opět občerstvím, protáhnu nohy a vyrazím. Měl bych být někde v polovině, protože na sporttesteru mám přesně 150 km za 20 hodin a 40 minut.
Ve Vranovicích podbíháme tunelem dálnici a začínáme stoupat do kopce. Těch tu před Vyškovem ještě pár bude. Začínám se zahřívat, a tak shazuji bundu. Opět přebíháme dálnici a probíháme Brodkem u Prostějova. Radar nelhal, protože na něm byla ještě druhá bouřka a ta právě dorazila. Začíná tedy opět pršet. Naštěstí už slaběji a hlavně bez větru. Stehna, která mě začala bolet u Lipníku nad Bečvou, cítím už dost nepříjemně. Když se na ně podívá Karel, zjišťujeme, že mě bolí pouze nad koleny v místech, kam už nesahají krátké kompresní kalhoty. Že by byly až moc krátké? Raději je tedy sundávám včetně lýtkových návleků a oblékám si ty samé jen dlouhé přes celé nohy. Nohy bolí stále stejně. Všechno mi začíná připadat nějak monotónní, a proto na mě přichází spací krize. Zpomaluji a padá mi hlava. Liju do sebe nějaký energetický nápoj, ale nic výrazného necítím. Po zvlněné silnici mineme Drysice i Pustiměř a začínáme klesat do Vyškova. Ani jsem si nevšiml, kdy přestalo pršet. Za sebou mám 165 km za 23 hodin a 10 minut.
Světla nočního Vyškova mě přivádí trochu k životu. Na druhou stranu si uvědomuji, jak moc mě ty stehna bolí. Rychlost začíná klesat. Celý Vyškov je poměrně mrtvý, a tak ho probíhám po hlavní silnici. Zastavujeme se až u zavřené benzínky na jeho úplném konci, kde si opět musím odlevit nohám a něco sníst. Začíná svítat, a tak sundávám čelovku. Po široké silnici se pomalým tempem dostáváme až do obce Tučapy, kde se k nám přidávají dva mladí cyklisté. Bohužel nejsem moc ve stavu, kdybych si s nimi povídal, a tak se jim omlouvám za nepříliš záživný zážitek. Po krátké občerstvovací přestávce přibíháme do Rousínova, odkud má trasa vést přes přilehlé vesničky. Začátek je dobrý, ale jakmile podběhneme dálnici, zmizne asfalt a místo něj je jen jílové bahno, které strašně klouže a hlavně se děsně lepí. Naproti nám přibíhá běžkyně. Přede mnou se rozplácne a poté pokračuje s námi. Nedá se zde běžet a tak asi kilometrový úsek zdoláváme chůzí. Karel to musí autem objíždět, ale nejhorší to mají cyklisté, kterým to klouže jako na ledu. Taťkovi se díky tomu podaří rozbít přehazovačka, takže musí kolo vést. Díky tomu je značně naštván, což ovlivňuje i mě. Do toho začíná pálit slunce, takže začínám tušit, že moje cesta je asi u konce. Když do obce Velešovice přijede Karel, triko s dlouhým rukávem měním za triko bez rukávů. Oba dva cyklisté se s námi loučí a odjíždí zabahnění svým směrem. Spolu s běžkyní pokračujeme po rozbité silnici až do Holubic, kde čekáme na taťku. Ten po chvíli přijíždí ještě více naštván, protože přehazovačka je opravdu mimo provoz. Jakmile se k nám přidá Karel, vyklízíme auto, abychom kolo strčili dovnitř. Spolu s běžkyní zatím pokračujeme sami. Přede mnou je stále štreka, protože zatím mám uběhnuto 188 km za 26 hodin 55 minut.
Tato poslední komplikace, o které jsem si myslel, že vše ukončí, přinesla jednu výhodu. Díky řešení jiných problémů jsem přestal cítit nohy. Zároveň běžíme dva, takže tempo začíná být rozumnější. Cesta do Blažovic je opět jílová, tak jen opatrně cupitáme. Za Blažovicemi odbočíme zpátky na Brno a hned potkáme cyklistu s malým dítětem v sedačce, který tu na mě čeká. Hned ho poprosím o vodu, protože mám velkou žízeň. Po nějaké chvíli nás dojíždí Karel s taťkou v autě, tak můžu zahnat chutě a pořádně se napít. Před obcí Tvarožná vbíháme zpátky na hlavní silnici na Brno, kterou jsme opustili v Rousínově. Cyklista nás varuje, že za obcí Tvarožná, kudy trasa vede, je opět bahno. Okamžitě měním plán a pokračujeme po hlavní silnici na Brno. Zastavujeme na Rohlence, kde čeká naše auto. Protože v dlouhých kompresních kalhotách je na slunci k nevydržení, sundávám je. Krátké si ale neberu, protože nechci riskovat další problémy, pokud ty svaly opravdu bolí z nich, a proto si oblékám úplně lehoučké volné kraťasy. Hrozí sice, že budu mít v rozkroku rozedřenou kůži, ale to mi je teď jedno. Hlavně že pod nimi bude proudit vzduch. Pokračujeme po silnici déle. Hned na druhé straně Rohlenky přijíždí na kole naproti Martin Tomec, kamarád a bývalý spolužák, který už mě doprovázel minulý měsíc společně se svým otcem na posledním úseku ze Sněžky. Jeho kolo je celé od bahna. Prý se pokoušel projet úsek, kterému jsme se raději vyhnuli. Udělali jsme dobře. Dole v údolí odbočujeme z hlavní silnice a míříme na Velatice. Po chvíli odbočíme na cyklostezku a míříme do Podolí. Konečně mám před sebou Brno, kde mám přislíbenou velkou podporu běžců. Směrem z Brna přibíhá další běžec a přidává se k nám. Vypadá to slibně. Auto se odpojuje, protože nyní probíháme lesní cyklostezkou kolem Podolí. Potkáváme se až v Mariánském údolí společně s větší běžeckou skupinou vedenou Jirkou Kokešem, mým kámošem a bývalým spolubojovníkem z Přáslavic. Následuje hlasité přivítání, pojídání dobrot, které mi Jirka donesl a několik focení. Běžkyně, které se mnou běžela od Velešovic, se s námi rozloučí. Místo ní se k nám přidává můj taťka, kterého to asi v autě nebaví. Jako velká běžecká skupina následována dvěma cyklisty vyrážíme společně z údolí. Kilometry už vypadají optimističtěji. Za sebou mám 202 km přesně za 29 hodin.
Mariánské údolí znám velice dobře, protože sem chodím často běhat, když jsem v Brně na hasičských kurzech. Dnes ale mám jiný směr a to proběhnout celé Brno. Míříme přes Líšeň na Hády. Na Novolíšeňské ulice se k nám přidává další běžec, kamarád ze Sakrblé Projekt, se kterým občas chodíme skákat z mostů nebo podnikat jiné šílenosti. Zastavujeme se na Velké Klajdovce, kde se občerstvíme a domluvíme s Karlem, kde na nás má čekat, protože ve městě za námi jet nemůže. Sbíháme lomem, odkud je nádherný výhled na Brno, směrem na Maloměřice. Z jedné ulice se k nám přidává další běžec. Přebíháme velké železniční nádraží a na druhé straně nás opět čeká Karel s foťákem. Jeden běžec nás opouští. Okolo Svitavy běžíme k Vojenské nemocnici, kde na nás opět vybafne Karel. Pokračujeme přes Cejl, kde si nás podezřívavě prohlíží. Zastavíme až na Kolišti, kde bydlí Jirka, a pořizujeme nějaké fotky s bývalým vítězem závodu Běh Lužánkami. Další zastávka je v centru Brna na náměstí Svobody, kde se vyfotíme u Brněnského orloje. Za sebou nechávám 215 km za 31 hodin a 5 minut.
Přebíháme k hlavnímu nádraží, pokračujeme přes Nové sady a zastavujeme až před halou Rondo, kde na nás opět čeká Karel. Občerstvím se, a protože nyní opět poběžíme po cyklostezce, domlouváme s Karlem, že bude čekat až někde v Modřicích u Olympie. Když se napojíme na onu cyklostezku kolem Svratky, přidává se k nám moje bývalá spolužačka ze základní školy. Jede na kole a na sedačce má malé dítě. Po mostech párkrát změníme břeh. Mezitím nás kamarádka opouští. U přírodního koupacího biotopu se na chvíli zastavujeme, protože potřebuji odlevit nohám. Škoda, že je zavřený, jinak bych tam hned vlezl. Za posledním mostem za dálnicí začínám být opět viditelně přehřátý, takže se zastavujeme u řeky a jdeme se schladit. Je krásně ledová. Po dalších pár stech metrech se na chvíli zastavujeme u občerstvení, kde si všichni dáváme limonádu. Přehřátí a následné ochlazení má za následek, že mě opět výrazně bolí stehna. Lehce tedy zvolním, abych krizi přečkal. Mineme Olympii a přiběhneme k hlavní silnici. Zde běžci z Brna budou končit, takže se na další dobu zastavujeme. Já se aspoň pořádně najím, napiji a promažu nohy. Poté všem poděkuji, rozloučím se s nimi a jen s taťkou a Martinem na kole pokračuji dál, tentokrát už po silnici. Proběhneme Modřice, překonáme rychlostní silnici a směřujeme na Želešice. Brno tak necháváme definitivně za sebou. Škoda, že podobně neprobíhala i část přes Olomouc. V Želešicích taťka po nějakých 26 km běhu sedá do auta, aby měl síly na poslední úsek. Za Želešicemi v lesích si musím opět odskočit za keř. Lesem stoupáme vzhůru. Za obcí Hajany už žádný les, takže je tu neskutečné vedro. Ani nevím, komu to do toho kopce je nepříjemnější. Jestli mně, když běžím nebo Martinovi, který jede na kole. Každopádně v Ořechově na nás čeká slíbená běžkyně, o které mluvil Jirka v Brně. Na chvíli se u ní zastavujeme na benzínce. Podle sporttesteru mám právě uběhnuto 232 km za 34 hodin a 10 minut, což přesně odpovídá vzdálenosti, kterou jsem běžel minulý měsíc ze Sněžky. To znamená, že jsem na hranici osobního rekordu a každý krok ho jen vylepší. V tomto stavu si to nějak ale nedokážu užívat.
Martin se s námi za benzínkou loučí a vrací se na zabahněném kole zpátky do Brna. Po vypálené silnici tedy pokračuji jen společně s běžkyní a autem v zádech. Seběhneme do Silůvek, kde si dáme něco na občerstvení v hospodě přímo na křižovatce uprostřed obce. V té stejné jsme občerstvovali i před lety, když jsme se na kolech vraceli také 300 km z Beskyd do Třebíče z cykloturistiky. Kopnu do sebe jednu velkou limonádu a opět se peču na silnici. Silnice se kroutí po polích mezi lesy jako had. Nikde ani trocha stínu. Taťka mi pro jistotu dává kus hadru z kola, abych si ho nějak namotal na hlavu. Kopec dolů do Moravských Bránic musím sbíhat velmi pomalu, protože stehenní sval na levé noze už mám od Brna trochu nateklý a nemám v plánu, abych ho vyřadil z provozu jako minulý rok, když jsem běžel terénem 201 km z Prahy do Třebíče. V Moravských Bránicích se k nám přidá další běžkyně. Čím dál lepší. Běžím tedy mezi dvěma holkami. Kus za městem si dávám ve stínu stromů pauzu na občerstvení. Stále po silnici podbíháme Ivančický viadukt, ze kterého občas skáčeme. U Stříbrského mlýna se k nám přidávají další běžci. Jednoho z nich znám, protože už se mnou běžel minulý měsíc posledních 30 km ze Sněžky. Než si se mnou zaběhají, musí prvně počkat, protože se jdu schladit do řeky Jihlavy pod splav. Voda je opět nádherně ledová. Běžkyně z Ořechova se s námi loučí a my zbývající pokračujeme. Už se to blíží. Za sebou mám totiž 245 km za 36 hodin a 15 minut.
Dostáváme se do Ivančic, které probíháme přes náměstí, kde na nás, stejně i jako v předchozích městech, koukají překvapení lidé. Zastavujeme se až před vlakovým nádražím, kde doplňuji živiny a promazávám si nohy. Okolo přírodní památky Pekárka, místními známá jako "Prdel", přibíháme do Řeznovic, kde mají nad řekou krásné skokanské prkno. Jdu se naposledy celý schladit. Za poslední úsek jsem se tolik nepřehřál, takže ve vodě už moc dlouho nevydržím. Následuje dlouhatánský kopec k obci Polánka. Běžkyně už to chce vzdát, ale daří se nám ji přemluvit, ať pokračuje. V Polánce na nás čeká jak doprovodné auto, tak i zbytek mé rodiny, kteří sem přijeli autem. Já, taťka, mamka, bratr a jeho přítelkyně se necháme zvěčnit na fotce. Bratr s přítelkyní pokračují sami dále do Brna a mamka se k nám přidává na kole. Akorát máme 255 km za 37 hodin a 50 minut.
Vbíháme na hlavní silnici, kde musíme trošku zpomalit, protože běžkyni začínají opouštět síly. Ale stále běží a běží, až dle jejich slov z posledních sil doběhne do Jamolic, odkud má v plánu jet zpátky do Ivančic autobusem. Zatím to byl prý její nejdelší běh. Za Jamolicemi je fotbalové hřiště, kde právě pobíhá několik lidí. Zaběhnu se tam podívat a pozdravit svého spolupracovníka z Dukovan, kterého tam zahlédnu. Na odbočce ke zřícenině hradu Templštýn čeká auto. Po občerstvení se k nám přidává jako běžec taťka. Prý poběží až do Třebíče. No to jsem zvědavý. Za sebou má 190 km na kole, 26 km běhu v Brně a teď ještě zbývá něco kolem 40 km. Po pár kilometrech se musím zastavit, natáhnout se v poli a nechat si zvednout nohy, protože začínají čím dál více bolet. Když seběhneme k obci Dukovany, zbývající dva běžci se loučí. Prý se ale ještě uvidíme při doběhu v Třebíči. Opět cítím něco v břichu, a tak na chvíli mizím v poli mezi klásky ječmene. Dál běžím už jen s taťkou, mamka za námi jede na kole a Karel v autě. Nohy si opět nechávám uvolnit přímo před Jadernou elektrárnou Dukovany, kde pracuji jako hasič. Škoda, nikdo nepřišel ani zamávat. Za mnou už je trať dlouhá 267 km uběhnutá za 39 hodin a 50 minut. Slunce pomalu zapadá, což je dobře, protože nebude nepříjemné teplo. Ale na druhou stranu, už je jasné, že do Třebíče doběhnu až zítra po půlnoci. Z toho vyplývá další problém a to třetí noc v kuse bez spánku. V kombinaci s unavenýma nohama, nateklým svalem a přepáleným tělem, to bude náročné zakončení.
Před námi je lehce přes 30 km. Výsledná vzdálenost tedy nebude 290 km, ale rovných 300 km. Tak nějak jsem to tušil od začátku. Vybíháme od elektrárny po silnici, kde běhám každý den z práce 30 km domů. Může se to zdát jako výhoda, když to tu znám, ale opak je pravdou. Protože znám každý kousek asfaltu a nic nového nemůžu očekávat, běh se určitě bude neuvěřitelně táhnout. Probíháme Slavěticemi, kde na mě před svým domem čekají jedni známí, také pracovníci z elektrárny. Na křižovatce neodbočíme na Třebíč, ale pokračujeme do Hrotovic. Kousek před nimi se k nám připojuje taťkova spolupracovnice z práce se svým synem na kole. Uprostřed Hrotovic se na chvíli zastavíme, abychom snědli bábovku, kterou nám dovezli. Následuje 3 km dlouhá a naprostá rovná silnice do obce Odunec. Už je noc, proto si svítíme čelovkami. V Odunci se s námi cyklisté loučí. Následuje přeběh přes malý kopec do obce Zárubice, kde se v autobusové zastávce na chvíli natáhnu, abych odlehčil nohy. Začíná to vypadat, že se takhle budu muset zastavovat v každé vesnici, protože bolest začíná zesilovat čím dál rychleji. Za Oduncem proženeme zajíce, proběhneme lesem a jsme opět v Lipníku. Tentokrát ale ne nad Bečvou jako včera, ale jen v Lipníku. Opět využívám zastávku k protažení nohou. Uběhnuto mám už 285 km za 42 hodin a 50 minut.
Hned za Lipníkem je kaskáda několika menších rybníků, které jsou v obležení žab. Neuvěřitelně hlasité kvákání je v tiché noci pro uši jako řev. Nechápu lidi, kteří dokáží spát v jejich blízkosti. V Ostašově i Petrůvkách opět probíhají obdobné zastávky, pro změnu jen na lavičce. Přeběhneme kousek po hlavni silnici od Jaroměřic nad Rokytnou a začneme klesat do Slavic. Protože za chvíli bude půlnoc, je mi jasné, že na náměstí už na mě nikdo čekat nebude. Jsem tedy velice příjemně překvapen, když se těsně před Slavicemi ze tmy vynoří jedna kamarádka, úplně sama a bez světla. Přidává se k nám. Na okraji Slavic se k nám překvapivě přidávají další dvě ženy. Jedna z nich je moje bývalá učitelka ze základní školy, ale to asi netuší. Bohužel si s nimi moc nepopovídám, protože když si u hospody začnu protahovat nohy, odpojí se a jsou pryč. Dál tedy pokračujeme jen s kamarádkou. Od ní se dozvídám, že GPS stále ukazuje moji polohu v Ostašově. Podívám se na mobil a má pravdu. Pak mi to dojde. Já jsem při půjčování domluvil, že doběhnu někdy večer a oni to nastavili tak, aby se záznam ukončil půl hodiny před půlnocí. Škoda, teď nikdo netuší, jestli jsem to vzdal nebo pokračuji. Po dlouhé rovné silnici dobíháme k zahrádkářské kolonii u Třebíče známé jako Terůvky. Opět si na lavičce protáhnu nohy. Karel v autě se od nás odpojuje a jede rovnou na náměstí. My společně pokračujeme po cyklostezce do Libušina údolí. Následuje poslední protahování na odpočívadle. Do cíle ještě zbývá pár kilometrů, ale podle mapy je mi jasné, že do rovných 300 km budou asi 2 chybět. Pod Borovinským mostem se k nám připojují dva běžci, kteří se mnou odpoledne běželi od Ivančic k Dukovanům. Takže slib splnili. Společně přeběhneme pár křižovatek a v pondělí v jednu hodinu po půlnoci přibíháme na Karlovo náměstí v Třebíči. Zatím mám uběhnuto 298 km, takže se rozhodnu dvakrát oběhnout náměstí, abych to dorovnal. Taťka s mamkou jdou čekat přímo k soše. Na náměstí je naprosto mrtvo. Potkáme jen policejní auto. Obíhání náměstí je nekonečné a velice bolestivé. Nohy už křičí o odpočinku a já je stále nutím běžet po kostkách. Po druhém kolečku mi ještě pořád půl kilometru schází, pokračuji tedy ještě jednou a v polovině to stočím do středu. Škoda, že už GPS nezaznamená, to by si lidé sledující mapu mysleli, že jsem se asi zbláznil. K soše Cyrila a Metoděje dobíhám přesně po 45 hodinách a s rovnými 300 km v nohách. A je to tady! Konečně můžu zastavit.
Karel už je tam s námi. Nikdo jiný očekávaně nepřišel, takže to moc dlouho neprotahujeme. Vyfotíme závěrečné fotky, všichni mi pogratulují a já jim poděkuji za jejich podporu. Rozloučíme se a každý vyráží domů. Mamka na kole odjíždí na zahradu. Oproti běhu ze Sněžky se tentokrát nechávám odvézt domů autem. Taťka s Karlem mi pomáhají odnést věci do bytu, protože na mě přichází křeče a zimnice. Zatím je to jen slabší forma, tak jen doufám, že to rychle zaspím. Doma vše jen hodím doprostřed místnosti a jdu se zvážit. Váha ukazuje 79 kilo, To znamená, že jsem vypálil jen 4 kg, pravděpodobně vodu, kterou v následujících dnech opět naberu. Měl jsem pravdu, za tři dny jsem byl na normálu. Stáhnu závěrečnou fotku z foťáku a zveřejním ji. Po vykoupání lehám do postele a hned usínám.
To teda byl náročný víkend! Díky vedru přes dny a bouřce v noci, to byl zatím nejnáročnější běh. Samozřejmě i díky délce. Kvůli bouřce v pátek jsem nespal před vyběhnutím, běžel jsem v sobotu v noci a dobíhal jsem až třetí noc. I přesto, že jsem po cestě vypil asi 40 litrů tekutin, jsem shodil 4 kg. Naštěstí to byla jen voda, protože za pár dní byla váha v normálu. To je pozitivní zpráva, protože při běhu ze Sněžky jsem shodil 6 kg, ale kvůli střevním potížím to byla bohužel hmota. Nabrat mě ji zpátky trvalo přes 3 týdny. Jsem opravdu vděčný všem lidem, kteří mě podporovali přes internet, tak i osobně přímo při běhu. Karel odvedl velkou práci, když za námi neustále popojížděl autem. A nejvíce mě překvapil taťka, který na kole ujel 190 km, a když se mu rozbila přehazovačka, běžel se mnou ještě dalších 65 km. Z Lysé hory v Beskydech jsem vyběhl v soboru ráno ve 4 hodiny a do Třebíče na Karlovo náměstí jsem doběhl v pondělí hodinu po půlnoci. Celá trať měřila 300 km a uběhl jsem ji přesně za 45 hodin. Hrubá průměrná rychlost je jen 6,7 km za hodinu neboli 9 min/km, ale když zvážím podmínky, jsem rád, že jsem doběhl. Při výstupu jsem zdolal 2400 m a při sestupu 3260 m. Podle sporttesteru jsem vypálil 19999 kalorií, ale spíš to vypadá, že jsem mimo mez. Článek dopisuji následující víkend v sobotu, kdy jako první den cítím, že mě konečně přestaly bolet nohy. Další výzva už je naplánována, ale po zkušenostech s tímto počasím, ještě zvážím změnu termínu a pravděpodobně zařadím i něco na zpestření, třeba přeplavání Vranovské přehrady.
Fotky: 79x
61 - 79 |
◄ 1 2 3 4 | 79 |
61 - 79 |
◄ 1 2 3 4 | 79 |
Videa: 1x (00:08:13)
Běh 300 km: Lysá hora (Beskydy) - Třebíč
Délka: 00:08:13|
Ivo Kratochvíl starší |
2016-05-28 14:06:39 • 2022-09-15 11:31:49
|
|---|---|
|
Štěpáne, máš můj obdiv! Jen si hlídej zdraví! Jak se cítíš a kolik máš kilometrů v nohách? Držím pěsti pro dostatek síly a vůle!!! Ivo
|
Dvořák Štěpán
|
2016-05-28 14:18:07
|
|---|---|
|
Zatím mám 78 km.
Je pekelné teplo. |
| SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |