| Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání | ||||
|
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše! |
||||
|
"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)
|
||||
2017-04-14 - 2017-04-17
Běh 402 km: Česká republika z jihu na sever
Účast: Dvořák Štěpán
O Velikonocích 2017 jsem přeběhl 402 km přes celou Českou republiku z nejjižnějšího bodu ČR k nejsevernějšímu bodu ČR za 69 hodin a 52 minut.
Tento přeběh už mně v hlavě ležel posledních pár let. Až minulý rok jsem se rozhodl, že je čas. Koncept trasy jsem naplánoval někdy v listopadu, pak jen průběžně ladil. Určit směr bylo jednoduché. Vltava teče na sever, tak jsem zvolil stejný směr. Důležitější ale bylo, že takto proběhnu Českými Budějovicemi a Prahou ve dne, kdy se může přidat hodně lidí. Běžet jsem chtěl hned zjara, kdy je chladno, protože velké teploty znamenají zbytečně velké výdeje energie. O popularizaci události jsem se nijak nestaral. Prostě jsem zveřejnil událost, pozval pár známých a nechal být. Byl jsem pak tedy docela překvapený, když mě po cestě naháněly televizní štáby. Co se týče předpokládaného průběhu, tak jsem převážně vycházel ze svého předchozího běhu z Lysé hory do Třebíče, kdy jsem celých 300 km přeběhl za 45 hodin bez toho, abych oka zamhouřil. Teď jsem měl týden volna na spaní i odpočinek, a tak jsem věřil, že ještě jednu noc zvládnu včetně celkového času 60 hodin. No, plány šly do háje hned tu první noc. Jako první mě naprosto rozhodilo 3 týdny staré Mistrovství České republiky v běhu na 100 km v Plzni. Tam jsem si natolik oddělal nohy, že jsem dva týdny stále cítil bolest, šel na odběr krve a chroustal nějaké prášky, takže jsem měl jen týden na závěrečnou přípravu. Hlavně jsem díky tomu neměl na běhání moc náladu. Samé emaily, telefonáty, zařizování a vyzvedávání věcí. Už jsem se těšil, ať jsem raději na trati. A pak samozřejmě nabuzení organismu, který mi nedalo poslední dny moc spát. A to byl největší problém.
Na celou akci bylo potřeba hodně věcí, takže jsem od firmy Aritex dostal k zapůjčení auto, kam se vleze 6 lidí a ještě má velký nákladový prostor. Jako řidič byl domluvený Václav Brychta, kamarád mých rodičů. Co se týče taťky, tak ten byl jasný. Sbalil si kolo i běžecké boty, takže kromě přípravy jídla se mnou mohl i běžet nebo jet. Aby mě náhodou neudělal nějaký nechtěný driják, tak jsem mu popsal nádoby od Inkosporu. Oblečení jsem měl převážně od Skins, takže vše kompresní. Hlavně jsem si tedy na tentokrát sehnal vše i v bílé barvě, protože být v černé na slunci, není žádná legrace. Ponožky jsem si zvolil ponožky KS-Cross z Merino vlny, které jsou měkké a výborně odvádí vlhkost. Od Pondy K jsem jich měl celý pytel, takže kdyby zapršelo, tak bych střídal a střídal. Boty jsem měl sice čtvery, ale 98% trati jsem běžel v jedněch. Stejně jako minulé běhy jsem zvolil značku Hoka One One. Jen jsem šel do nejnovějšího modelu, tentokrát Conquest 3. Abyste mě mohli sledovat, opět jsem si zařídil od firmy GPS Dozor osobní tracker, který pracuje online.
Čtvrteční cesta proběhla v pohodě. Horší to bylo s ubytováním. Tam kde jsme byli domluvení, totiž nikdo nebyl. Naštěstí jsme nemuseli spát pod mostem, protože jsme našli ubytování jiné. Noc byla sice klidná, ale stejně jako tu předchozí jsem se nedokázal uvolnit a spát. Ráno nastal menší chaos ve věcech, ale vše se našlo. Polepili jsme auto různými magnetickými nálepkami a vyrazili na start. To dobou už s námi jel první běžec Honza, který plánoval běžet až do Českých Budějovic. Hned u nejjižnějšího bodu už na mě čekalo pár kamer. Poskytl jsem tedy rozhovor a v pátek v 5 hodin vyrazil k severu. Na hodinkách jsem měl nastavený limit na rychlost 9,5 km/h, aby mě trochu krotily. Šumavská krajina je pěkná, horší už to bylo na hlavní silnici okolo Kaplice. Čekal jsem, že ráno o svátku nebude provoz. Byl. Zbývající cesta do Českých Budějovic po vedlejších silnicích už byla oddychová, kde se u mě průběžně střídali různí běžci i cyklisté. Nejvíce mě překvapilo jedno dítě na kole a pes.
V Českých Budějovicích jsme se zastavili na náměstí, kde jsem opět dával rozhovor. Po rovinaté cyklostezce jsme se dostali do Hluboké nad Vltavou. Tou dobou už ubylo mraků, udělalo se teplo, a já se tedy převlékl do bílého krátkého oblečení. Začínal jsem pociťovat první příznaky únavy nohou. Výrazně zvlněným terénem jsem společně s dalším běžcem vystoupal až k Jaderné elektrárně Temelín, kde na mě čekala polovina hasičské jednotky. Naprosto super přivítání, které mi dodalo další energii. Dál jsem bohužel pokračoval sám, proto taťka osedlal kolo a vyrazil za mnou. Za Týnem nad Vltavou jsem protnul prvních 100 km za necelých 13 hodin. A začalo zapadat slunce. Opět jsem se převlékl do dlouhého oblečení. Kromě unavených nohou na mě začala lézt ospalost, což mě dost znepokojilo. Začali se ke mně opět přidávat běžci, ale jak jsem byl ospalý, tak mi nějakou dobu trvalo, než jsem si s nimi začal povídat. TV Nova právě odvysílala reportáž o mém běhu a mobil nepřestával pípat. Hned byla ospalost pryč. U Milevska se přidal i nejmladší devítiletý běžec, který s námi běžel několik dalších kilometrů. Jak ale padla půlnoc, byl jsem sám. A postupně to začalo. Zívání, padání hlavy, zavíraní očí a výrazné zpomalování. Byl jsem dost naštvaný, protože jsem právě kvůli tomuhle věnoval předchozí týden odpočinku a spaní. Byl to těžký úsek, ale nejhorší to bylo za Sedlčany, když jsem přebíhal přehradu Slapy. Začalo svítat a mně se chtělo tak strašně spát, že jsem nebyl schopný udělat dva rychlé kroky po sobě, protože hned po prvním mně padla hlava. Několik dlouhých kilometrů jsem s tím bojoval a vypadal jako zombie. Nakonec se to zhoršilo natolik, že mě začala bolet hlava a hrudník. Doufal jsem, že aspoň k autu dolezu. Tam jsem padl na matraci. Okamžitě mě začaly šíleně bolet nohy. Přestaly, až když jsem je natáhl. Probudil jsem se asi po hodině. Plán, že nebudu spát, se tedy zhroutil jako hrad z karet.
Když jsem se rozpohyboval opět směrem k Praze, šlo to překvapivě dobře. Černé myšlenky byly tedy zažehnány. Přeběhl jsem pár vesniček a začal klesat po hlavní silnici do Štěchovic. Tou dobou mě strašně rychle rozbolela kolena i stehna, až jsem skoro nemohl běžet. Bolest to ovšem nebyla typická z vytrvalosti ale stejná, kterou jsem cítil, na MČR v Plzni. Stále více mě tedy vrtalo hlavou, jestli tam není třeba nějaký zánět. V polovině kopce se přidala dvojice běžců. Dole jsem měl 190 km. Přestože jsem nevypadal vůbec dobře, chtěl jsem to dotáhnout na 200 km a teprve pak se definitivně rozhodnout. Taťka mezitím začal vše balit, protože tušil konec. Bylo to strašných 10 km. Pořád jsem si představoval, co budu dělat. Jak to vysvětlím těm všem, co mi stále přejí, ať to běží. Když jsem měl 200 km a odcházel jsem zničeně do auta, přišlo mně několik povzbuzujících zpráv včetně jedné, že mi naproti běží několik běžců. To nejde! Nemůžu jim ujet! Tak to tedy kvůli nim ještě zkusím. V doprovodu dalšího běžce jsem přeběhl na druhý břeh Vltavy, kde se k nám oni běžci přidali. A znovu začal běh.
Povídali jsme si, běželi jsme a mě přestávaly bolet nohy i kolena. Párkrát jsem je sice musel protáhnout, ale zlepšení bylo výrazné. Když jsme společně kličkovali mezi nekonečnými masami lidí přes Václavské náměstí, Staroměstské náměstí i Karlův most, cítil jsem se naprosto odpočinutý. Zároveň nás honili kameramani, takže to byla docela legrace. Také už mě díky včerejší reportáži poznávali někteří lidé, tak i proto jsem se cítil výborně. Byl to jeden z nejlepších úseků. Jak jsme ale začali opouštět Prahu, začala se vracet únava, a musel jsem opět zpomalit. Za Prahou mě opustila výborná parta z Prahy, ale naštěstí se přidali další jednotliví běžci, se kterými jsem okolo Vltavy doběhl až do Husince. Tou dobou už byla skoro tma. Z ničeho nic začalo silně foukat a pršet. Během občerstvovací zastávky v autě jsem si všiml, že si někdo vytvořil na facebooku podvodný profil s mým jménem i fotkou a začal tam tak mým jménem psát pobuřlivé zprávy. Naštěstí jsem ho rychle zlikvidoval. Pršet mělo asi hodinu, tak jsem se na chvíli natáhl. Jak přestalo, vyřešil jsem ještě druhý podvodný účet a vyrazil dál.
Společně s taťkou jsme druhou noc překonali Kralupy nad Vltavou, několik vesnic se zvláštním jménem a za svítání dorazili do Mělníka. Překvapivě na mě za celou noc nepřišla žádná krize. I tak jsem se ale preventivně rozhodl, že si na hodinu lehnu. Zbývalo jen 110 km, tak jsem si to chtěl pojistit. Ráno jsem vyrazil do třetího dne společně s taťkou a Lukášem Charvátem, který přijel až od nás z Třebíče, aby si se mnou dal posledních 100 km. Pro něho prvních 100 km v životě.
Po hlavní silnici jsme prokličkovali Kokořínsko - Máchův Kraj až do Dubé, kde se k nám přidal po dlouhé době další běžec. Počasí tento den bylo skoro zimní. Foukal silný ledový vítr, občas zapršelo, někdy i zasněžilo. Jak jsme se přibližovali k České Lípě, přibývali i běžci. Opět nás dohnal i televizní štáb. Díky němu bylo proběhnutí Lípou docela zážitek, protože nás natáčeli na každém rohu. A začala nádherná kopcovitá krajina Lužických hor plná krásných výhledů. V mluvě unaveného běžce kur*** krpály. A ještě nás chvilkově zastihly kroupy se sněhem. Nejhorší to bylo z České Kamenice, kde jsem myslel, že zdechnu. Stoupání tak nekonečné, že jsme vyšplhali snad až nad mraky. A pak to samé dolů. Tou dobou se mi ještě vypnul GPS tracker, ale po pár upozorněních od vás jsem ho opět zapnul. Následoval osvěžující úsek do Krásné Lípy, kterým nás doprovázela velká skupina běžců a jenž byl zakončen přivítáním na náměstí. Potom jsem opět jen s taťkou a Lukášem pokračoval do Šluknova, kde se k nám přidala poslední skupina běžců, která nás doprovázela až do cíle. Tou dobou už bylo jasné, že to dám, takže jsem si to užíval. Necítil jsem žádnou bolest ani únavu a dokonce jsem přemýšlel, že ten přeběh České republiky ze západu na východ snad bude reálný. Poslední úsek od obce Lobendava byl famózní. Na návsi mě čekal celý hasičský sbor včetně starostky a dalších úředníků. Na následující kilometry jela tato celá delegace přede mnou, za mnou jela další hasičská auta z vedlejší vesnice a všechna blikala. Na to, že jen běhám, tak tu bylo díky mně zajímavé pozdvižení. Trošku to jen zkazil GPS tracker, který se právě vybil. I když jsem ho dal nabíjet a zapnul, tak se na mapě nic neobjevilo. Nebyl už čas to řešit. Asi poslední kilometr vedl lesem po kořenech, bahnem, přes lávky a byl ze začátku lemován hasiči, kteří mě navigovali. Běžet skoro nešlo, protože mé svaly už terén prostě nedávaly. Doběhnutí do cíle bylo takové menší vysvobození. Doběhl jsem v pondělí přesně ve 2 hodiny a 52 minut po půlnoci. Nádherné přivítání pod dozorem reflektorů a kamer. Následovalo poděkování, rozhovor a focení. A bohužel také stejná cesta zpátky k autu a zasloužený odjezd na spaní. Celých 402 km jsem tedy zvládl za 69 hodin a 52 minut, což jsou téměř 3 dny a 3 noci. Bohužel mi nevyšel plán běžet bez spaní. Nevím, kde byla chyba. Každopádně když si vezmu, v jakém stavu jsem byl před Prahou, nechápu, jak jsem těch dalších 200 km mohl dát.
Mockrát děkuji všem, kteří mě materiálně pomohli, řidiči Václavovi, který po celou dobu jezdil s autem a připravoval zázemí, taťkovi, který běhal, jezdil a staral se o přípravu věcí, mamce, která napekla hromadu perníků a preclíků, které jsme po cestě chroustali a také všem, kteří mě podporovali z dálky, protože Praha byla ukázkovým okamžikem, že jsem pokračoval jen díky vám. Další běh musím naplánovat trochu oddychovější.
Facebook | Suunto MovescountČlánek
Čím více se běh blížil, tím více jsem sám sebe přesvědčoval, že to půjde. Jít do něčeho podobného a nevěřit si prostě nejde. Bohužel tento plán se hroutil hned po Mistrovství České republiky v běhu na 100 km, které jsem absolvoval před třemi týdny v Plzni. Stehna mě při něm bolela už od desátého kilometru a po závodě jsem byl tak rozbitý, že týden jsem nemohl pořádně běhat. Byl jsem na rozboru krve kvůli zánětu a chroustal nějaké prášky na uvolnění svalů. Výsledek se dostavil až po dalším týdnu, tedy týden před během. Za tu dobu jsem byl psychicky tak nalomený, jako nikdy předtím. Už jsem ztrácel pomalu naději, že se do toho vůbec rozeběhnu. Dokonce to byl první závod, po kterém jsem částečně litoval účast. Poslední týden ale vrcholila příprava a každý den jsem měl více a více zařizování, takže jsem na to pomalu zapomněl. Naštěstí. Na druhou stranu toho zařizování bylo tolik, že jsem si přál, ať už jsem na trase a mám od toho všeho klid. Na poslední dny jsem si vzal volno, neponocovával jsem a snažil se pořádně spát. Dvě noci za sebou totiž nebudou žádná legrace. Bohužel už předposlední noc jsem cítil, že je tělo nabuzené a v noci jsem se skoro pořád budil a otáčel. To nebylo dobré.
Konečně je tady čtvrtek, den odjezdu. Vyzvedávám Václava Brychtu a jedeme do Stříteže pro firemní auto od firmy Aritex. Jedná se Peugeot Boxer, který má 6 míst k sezení a velký nákladový prostor. Zpátky do Třebíče už se tedy vracíme každý vlastním autem. Čas poměrně letí, protože už je po obědě. Začínám rovnat vybavení na postel. Raději beru všechno vícekrát, než aby mně to potom chybělo. Boty, ponožky, oblečení, jídlo, pití, sportovní výživu, elektroniku, židli a další drobnosti. Udělám první fotku a vše začnu třídit do beden. Než je vše porovnané, jsou tři hodiny odpoledne, kdy jsme chtěli odjíždět. Přijíždí Václav s Peugeotem, kde už má naložené své věci včetně kola, které celý následující víkend ani jednou nevyužije. Prvně naložíme matraci a pak všechny moje věci. Odjíždíme do Poušova na zahradu pro taťku. Ten přidává svoje věci včetně kola. Rozloučíme se s mamkou, která nám na cestu dala několik kbelíků perníků i preclíků a odjíždíme.
Po cestě polehávám na zadních sedadlech, takže ani nevím, kudy jedeme. Jen jsem zaregistroval, že jsme objeli České Budějovice, abychom se tam někde nezasekli. Po cestě mám jeden zajímavý telefonát, kdy mi kolegové z práce volají, že mě nahání TV Nova. U Kaplice na benzínce si dáváme krátkou pauzu. Poté přejíždíme do Vyššího Brodu, kde máme domluvené ubytování. Zastavujeme poblíž železničního nádraží u ubytovny Rekreačka U Nádraží. Ať voláme, jak voláme, klepeme či mlátíme, nikdo tam není. Prostě se na nás vybodli. Začíná být tma, zima a my stojíme u auta a díváme se na sebe. Už se mi hlavou začínají honit šílené představy o následující noci. Naštěstí je hned za mostem ubytovna Kemp Pod Hrází, kde nám po zavolání na vylepené číslo jeden pokoj nabídnou. Tak, první problém vcelku rychle vyřešen. Všechny bedny nataháme do pokoje. Znovu začnu třídit věci, abych měl v autě v každé bedně určitý typ vybavení. Pak jich polovinu odneseme zpátky do auta. Jdeme spát. Jak ležím, cítím, že mám zvýšený tep a tělo téměř neznatelně vibruje. V tomto nabuzeném stavu se snažím usnout a samozřejmě to nejde.
Ačkoli chceme vstávat před čtvrtou, už od tří jsem vzhůru a jen čekám na pípání. Taťka je rychlejší a rozsvěcuje světlo. Jdeme se chystat. V té chvíli mně dochází, že kromě oblečení, jsme všechny potřebné věci včera odnesli do auta. Posílám pro ně taťku, ale nakonec tam stejně musím zaběhnout sám. Promažu se, obleču a jdeme se zbývajícími věcmi do auta. V té chvíli k nám přichází Jan Ďuk, se kterým jsem se domlouval, že se mnou poběží od začátku až do Českých Budějovic. Jsme připraveni a odjíždíme. Kvůli rannímu chaosu máme zpoždění, takže jedeme přesně na čas. Opět mám telefonáty, jestli čas výběhu platí. Za jízdy do sebe cpu hermelín s chlebem. Zbývá 10 minut do páté hodiny ráno a jsme na místě. Pěšky odcházíme k hraničnímu kameni. Tam už na mě čeká štáb TV Nova i ČT1. Poskytnu první rozhovor a přesně v pět hodin ráno vybíhám od nejjižnějšího bodu České republiky směrem na sever.
Je tma, takže máme čelovky a svítíme si na cestu. Teplota je kolem 4 stupňů. Jsme tedy rádi, že jsme konečně v pohybu. První kilometry vedou po lesní zpevněné cestě, proto mám na nohách boty Hoka One One Stinson 3 ATR. Naše povídání akorát jednou přeruší koně, kterých se lekneme, když se objeví za keřem. Po 6 km pouštíme les a vbíháme na silnici. Čeká tam na nás auto, a tak měním boty za silniční model Hoka One One Conquest 3. Už je světlo, odkládáme čelovky. Další zastávka je v Horním Dvořišti, kde máme 10 km. Během sundávání roláku opět dávám rozhovor. Pokračujeme k Dolnímu Dvořišti. Zde poznávám místo, kde jsem před 8 lety s Tomášem Švaříčkem projížděl cykloturisticky Jižní Čechy a Novohradské hory. Cesta se mírně vlní a já se snažím běžet pomalu, aby únava přišla co nejpozději. K tomu mi pomáhá signalizace na hodinkách nastavená na rychlost 9,5 km/h. Před Dvořištěm se občerstvíme a vbíháme na hlavní silnici. Celou dobu jsem předpokládal, že brzy ráno o svátku zde bude klid. Špatný odhad. Auta zde lítají včetně kamionů. Čas od času musíme vyběhnout dokonce mimo silnici, aby nás kolona kamionů mohla bezpečně objet. Takto běžíme dalších 10 km až do Kaplice, kde máme kratší pauzu. Opět sundávám další vrstvu. Po dalších 5 km u Kaplice - nádraží konečně odbočujeme z hlavní silnice na vedlejší. Tou dobou máme v nohách 32 km za 3 hodiny a 55 minut.
Než vyběhneme z vesnice, přidává se k nám další běžec. Společně pokračujeme přes obce Výheň a Dlouhá až do Velešína, kde na nás čeká auto a další běžec. Ze zásob vytahuji chleba s tvrdým sýrem. Tentokrát sundávám už i bundu. Společně vbíháme do lesa, kde se k nám přidává další běžec, tentokrát i se psem. A jeden nás opouští. Pokračujeme přes Římov směrem k Českým Budějovicím. Pes s pánem nás opustili a místo něj se přidali jiní běžci, dokonce i mladý cyklista na kole a po chvíli ještě starší pán kole. Běžíme po dlouhé rovné silnici směrem k Novému Roudné. Je zde vidět hodně dopředu, takže je to dost zdlouhavý úsek. Proběhneme Roudným a vbíháme do Českých Budějovic. Kolem Vltavy se dostáváme až do centra, kde se k nám připojuje paní Jana z Jaderné elektrárny Temelín, se kterou jsem si psal ohledně návštěvy na Temelíně. Společně míříme na náměstí Přemysla Otakara II., kde si mě opět odchytne štáb TV Nova. Zde se dostávám na trasu, kterou jsem minulý rok běžel z Plzně do Třebíče o délce 264 km. Zamíříme zpátky k Vltavě. Opouští mě Jan Ďuk, který se mnou běžel úplně od začátku. Kolem Vltavy míříme ven z Českých Budějovic. Běžci pomalu odpadají, až zůstaneme jen tři. České Budějovice opouštíme, když mám uraženo 62 km za 7 hodin a 40 minut.
Po cyklostezce kolem Vltavy míříme k Hluboké nad Vltavou. Na jedné lavičce blízko Budějovic míjíme skupinku lidí, která tu prý čeká na nějakého běžce, který běží do Šluknova. Popřejí mi štěstí a dva na kolečkových bruslích nás následují. Mineme České Vrbné a vbíháme do Bavorovic. Zde se při občerstvování celý převleču do krátkého bílého oblečení, protože slunce je na černém oblečení nepříjemně cítit. Pokračujeme do Hluboké nad Vltavou, kde opouštíme trasu, po které jsem minulý rok běžel z Plzně. Na konci města mě oba běžci opouští a místo nich naštěstí přichází jiný. Po krátkém občerstvení jsem opět na cyklostezce kolem Vltavy. Ta je tentokrát užší než u Českých Budějovic a hlavně prochází lesem. Čím dále se po proudu dostáváme, tím více se začíná cesta vlnit. V jednom místě je dokonce tak prudká, že bych měl problém možná i na kole. Tento kopec raději zdolávám chůzí. Nohy už mě docela bolí a začíná to být dost nepříjemné. Kousek od obce Purkarec mě oslovuje jeden chlápek s rodinou. Hned se představuje a vysvětluje mi, že minulý rok se mnou běžel kousek cesty od Strachovic do Nákří, když jsem běžel z Plzně. Popřeje mi dobrý běh a my vbíháme do Purkarce, kde na nás čeká auto. Protože nás čeká dlouhý kopec k Temelínu, posilňuji se vývarovou polévkou. Začínáme stoupat. Kopec se táhne přes obce Jeznice a Listopadlice. Nohy se ozývají čím dál více. Konečně jsme nahoře. Blížíme se k chladícím věžím. U informačního centra na mě čeká hasičské auto s polovinou směny hasičů. To je aspoň přivítání! Když jsem minulý rok běžel z Lysé hory do Třebíče okolo Dukovan, tak tam nebyla ani noha. Pozdravím se s nimi a jdu si odskočit do informačního centra na WC. Když je tu příležitost, musí se využít. Vracím se za nimi. Chvíli se mně ptají na běh a pak se fotíme. Popřejí mi mnoho sil a já už sám vyrážím po hlavní silnici k Týnu nad Vltavou. Prozatím mám uběhnuto 92 km za 11 hodin a 55 minut.
Cesta vede převážně dolů z kopce, takže nohy se trochu rozebíhají. Pronásleduje mě taťka na kole. Náměstím probíhám na 98. km. V následující obci Cihelny mám za sebou prvních 100 km za 12 hodin a 98 minut. Následuje obec Koloděje nad Lužnicí a dlouhý táhlý kopec při západu slunce až obce Hosty. Stále běžím v krátkém oblečení a čekám, až slunce zapadne úplně. To se stane v Doubravce, kde se kromě občerstvení opět obleču do dlouhého oblečení. Proběhnu obcí Chrástany u Týna nad Vltavou a na chvíli zastavím v obci Dražič. Při vyběhnutí se ke mně přidá z ničeho nic jedna běžkyně a chvíli po ní další dva běžci. Po delším čase opět běžíme čtyři a ještě s námi jede taťka na kole. Touhle dobou už zívám a padá na mě trochu spaní, takže se mnou není moc řeč. Štve mě to, protože právě kvůli tomuhle jsem měl celý týden volno, abych mohl něco naspat. Po nějaké době společného běhu mi přijde zpráva, že TV Nova odvysílala můj běh v hlavním zpravodajství. To znamená, že výrazně stoupá zájem o online sledování mého běhu. A mobil pípe, pípe a pípe. Největší výhodu to ale má, že se mi přestalo chtít spát. Následují obce Nemějice, Svatkovice, Bilinka, Bernatice, Bilina, Veslíčko u Milevska a konečně Milevsko. Auto čeká před městem na zavřené benzínové pumpě. Zároveň s ním tam čeká rodina s nejmladším běžcem. Devítiletý kluk ale nemá čelovku, takže ho bereme doprostřed skupiny a společně probíháme Milevskem. Mám za sebou krásných 130 km za 17 hodin a 20 minut.
Když po pár minutách opustíme Milevsko, vběhneme už do noční krajiny. Opouští nás devítiletý běžec. Vlastně nás postupně opouští všichni běžci, tak dále pokračuji opět jen s taťkou. Následující kilometry mám nějak zamotané. Pamatuji si neosvětleného týpka na skateboardu, se kterým jsme se neustále předháněli a pak další běžce, ale už to nejsem schopný nijak zařadit. Aby noc nebyla tak tichá, přidělávám taťkovi na nosič reproduktor, takže to máme s hudbou. Míjíme Petrovice, Počepice, Vysoký Chlumec a přibližujeme se pomalu k Sedlčanům. Je to opravdu pomalé, protože na mě opět přišla spací krize. A okolo vesniček Kňovice, Nalžovice a Křepenice to není o moc lepší. Spíše naopak. Překonám po mostě přehradu Slapy a už téměř chůzí se dostávám do obce Čelina. Pomalu svítá. Jak jsem pomalý, tak mně taťka pomalu ujíždí. Tou dobou se krize natolik vystupňuje, že nejsem schopný udělat dva rychlé kroky, protože hned po prvním mně padne hlava. Je to strašný stav. A aby toho nebylo málo, tak mě pravděpodobně z tohoto ještě začíná bolet hlava a hrudník. Skoro bych řekl, že mám horečku. Nechápu, jak je to možné, když jsem se na to tak připravoval. Až do půlnoci šlo všechno podle plánu. A teď to jde do háje. Snažím se dostat aspoň k autu, které je někde přede mnou. Po několika úmorných minutách ho nacházím hned za další vesnicí Mokrsko na přírodním parkovišti pod rozhlednou Veselý vrch. Tou dobou mám za sebou 175 km za 25 hodin a 25 minut.
Hned taťkovi říkám, že takhle to nedám, a že si potřebuji lehnout. Ani se nestihnu napít a padám do matrace. Václav mě balí do spacáku a do dek. Pokud si myslíte, že jsem hned usnul, tak se mýlíte. Jakmile si totiž lehnu, tak se mi v obou nohách rozhoří šílená bolest. Jen se zakousnu do polštáře. Nechce to odezdít. Nevím co s tím. Nakonec mi pomůže, až když napnu nohy. Asi usínám. Ale jen na chvíli, protože mě opět budí stejná bolest. Takhle se to opakuje několikrát. Po nějaké době se probouzím samovolně. Nic mě nebolí, ale mám strach se jakkoli pohnout, aby se bolest nevrátila. Ležím nehnutě asi čtvrt hodiny. Pak zkusím pokrčit nohy. Naštěstí nic. Na parkoviště přijíždí nějaké auto. Řidiči se prohodí a ten druhý zkouší asi poprvé v životě řídit. Raději opouštím matraci. S obavami ze ztuhlých nohou se zkouším rozeběhnout. Překvapivě to jde, nic mě nebolí a ani se mi nechce spát. Rychle se tedy občerstvím, beru si nějaké jídlo do ruky a vracím se na cestu. Neposunul jsem se ani o metr, ale čas poskočil na 27 hodin a 20 minut.
Už při denním světle pokračuji do Prostřední Lhoty. Zvoní mi telefon. Volá mi kamarád a běžec Tomáš Nováček z Třebíče, jak na to jsem. Velice podrobně mu vysvětlím, co jsem zažil, a také že už vidím špatně ten celkový čas. Na to odpovídá, že čas není důležitý. Důležité je doběhnout. A tak běžím. Nohy jsou zatím překvapivě bez problému. Jenže za obci Chotilsko se silnice začne trochu zvedat a mně se do stehen a kolen vrací bolest stejná jako včera před Temelínem a stále sílí. Má rychlost naopak klesá. Následuje Korkyně, Křížov, Porostliny a silnice klesá lesem dolů do Štěchovic. Skoro neběžím, takže na té hlavní silnici musím vypadat jako idiot. Taťka už zavětřil vážný problém, a tak se mě ptá, jak dlouho budu ještě ty nohy trápit. Stále běžím dolů. Asi v polovině kopce se z ničeho nic za mnou objeví běžec a běžkyně a přidají se ke mně. Pomalu sbíháme do Štěchovic a já jim sklesle vysvětluji, že to nevypadá dobře, že se asi blíží konec. Když jsme dole, taťka už začne uklízet věci a schovává kolo do auta. Protože mám necelých 190 km, říkám mu, že to zkusím dobelhat aspoň na těch 200 km. Zároveň píšu Lukášovi Charvátovi do Třebíče, který chtěl přijet na posledních 100 km, ať raději zůstane doma. Společně s běžci míříme kolem Vltavy na Prahu. Podle mapy jsem čekal klidnou cyklostezku. Ta tu sice je. Jenomže leží na hlavní velmi frekventované silnici bez krajnic. Po levé straně se tedy pohybujeme vpřed. Aby těch starostí nebylo málo, tak mě začíná ukrutně bolet spodní část břicha. Už je to všechno skoro na zbláznění. Na facebook jsem poslal příspěvek se stejnou informací, jako jsem řekl taťkovi. Zkusím 200 km a pak se uvidí. Pozoruji hodinky, jak odečítají kilometry do konce. Říkám si, kdybych to náhodou vydržel, tak touhle pomalou rychlostí dolezu do síle možná tak o den později. To není vůbec povzbudivá myšlenka. Ale v hlavě se mi honí ještě horší. Co budu dělat? Jak to vysvětlit? Ještě po tom, co to bylo odvysíláno v televizi. Když si představím, jaké by to bylo doběhnout k tomu severnímu kameni a teď vlastně ani nevím co dál, tak mi téměř ukápnou slzy. Po pár kilometrech mě dvojice opouští a já pokračuji sám. Ale jen chvíli, protože u obce Davle se ke mně přidává nový běžec, kterému o mně řekl můj kamarád Jan Sadílek. Popravdě ani nevím, jestli mi to pomáhá, protože je to další člověk, kterému musím vysvětlit situaci. Za obcí Měchenice už vidím stát auto. A je to tady. Chybí mě ještě 200 m, tak si trochu nadběhnu a poté se vracím. Jdu k autu. Mám přesně 200 km za 31 hodin a 35 minut.
Než otevřu dveře od auta, tak si ještě vezmu mobil a podívám, co mi přišlo. Je tam SMS od kamaráda a běžce Tadeáše Mahela: "Štěpo, hobluj!" Je mi ještě hůře. Začínám si číst komentáře pod mým posledním příspěvkem. Je to tak 50 na 50. Polovina mi připomíná zdraví a polovina mě povzbuzuje, ať pokračuji. Zastavím se až u posledního komentáře, kde je vyfocená běžící holka na stejné silnici jako jsme teď my a u toho zpráva, že mně běží několik běžců naproti. To nemůžu udělat. Nemůžu odjet a nechat je tady na silnici. Říkám tedy taťkovi: "Změna plánu!" Zkusím kvůli nim ještě pokračovat a uvidíme, kam doběhnu. Když bude nejhůře, tak mě auto může kdekoli nabrat. Pořádně se napiji, vezmu si do zásoby jídlo, hlavně gely a povídám běžci, který tu stále čeká, že se ještě proběhneme. Na jeho doporučení ale nepokračujeme plánovaně po hlavní silnici na Zbraslav, ale kousek se vracíme a přebíháme železniční most na druhý břeh Vltavy, kde se nachází Vrané nad Vltavou. Najednou volá taťka, že z auta zahlédl onu skupinu běžců, jak stále běží po hlavní silnici. Říkám mu, ať se pro ně vrátí, nabere je a doveze na druhý břeh Vltavy, kde se s nimi potkám. Naproti nám zastavuje osobní auto a z něj vyskakuje chlápek a jde za námi. Hned se představuje, že také pracuje v ČEZu zde v Praze. Popřeje mi šťastný běh a my pokračujeme. Protože nohy dost bolí, musím čas od času zastavit, lehnout si a nechat nohy odkrvit. Naštěstí je kolem Vltavy hodně laviček. Po pár kilometrech proti nám běží menší skupinka běžců. To jsou ti, které převezl taťka. Po chvíli se přidá ještě jedna skupinka. Tak, teď už nás je pořádný balík. Přibíháme k silničnímu mostu na Zbraslav, kde čeká auto. Na chvíli se zastavíme. Beru si ubrousky a mizím za stromy. Když vrátím, opět se převlékám do krátkého bílého oblečení, protože slunce má poměrně sílu. Posunul jsem se na 208 km za 32 hodin a 50 minut.
Stále kolem Vltavy vbíháme společně do Prahy. Čas od času se jen zastavím, abych zase odkrvil nohy. Čím více se blížíme k centru, tím nás běží méně. V jednom parku na nábřeží, když se na chvíli posadím na lavičku, tak se vedle mě objeví Simona Koubová ze Skins, že prý si četla o mých problémech se svaly a donesla mně nové kompresní kalhoty se všitými tejpy, které by mně měly pomoct. Dávám si je do batohu s tím, že si je obleču, až bude večer chladněji. Na jedné benzínce se na chvíli zastavujeme u auta na občerstvení. Volám kamarádovi Tomášovi Roubalovi, který měl v Praze na pár hodin nahradit dosavadního řidiče Václava, aby se mohl v klidu prospat. Vysvětluji mu situaci, že není jisté, že z Prahy vůbec vyběhnu a proto jeho pomoc raději ruším. Kdybych opravdu pokračoval, tak to nějak sami zvládneme. Každopádně mu děkuji za nabídnutí se k výpomoci. Pokračujeme přes Podolské a Rašínovo nábřeží. Z ničeho nic se k nám přidává kameraman z iDnes.cz, že prý má za úkol mě pronásledovat Prahou. Běžíme tedy stále vpřed pod dozorem kamery. V této chvíli si uvědomuji, že mě vůbec nebolí nohy. Zkrátka se mi běží parádně. Občas tomu pomůžou i hlášky okolních lidí, že prý musíme být ti, co běží z jihu. Ano jsme to my. Opouštíme nábřeží a kolem Botanické zahrady stoupáme k Národnímu Muzeu. Někteří si mě podezřívavě prohlíží, až jim to musím ulehčit a říct, že jsem to opravdu já. Zastavujme u sochy sv. Václava. Před dvěma lety jsem přesně z tohoto místa vybíhal na 201 km z Prahy do Třebíče. Poprosíme o společnou fotku a přes celé Václavské náměstí sbíháme mezi lidmi na Staroměstské náměstí k orloji. Bez zastavování oběhneme Staroměstskou radnici a přes Mariánské náměstí míříme ke Karlovu mostu. Těch lidí tady! Je to šílený mumraj. Kličkujeme mezi nimi a dáváme si pozor, abychom se neroztrhali. Před Karlovým mostem na nás opět čeká kameraman, tak se na chvíli zastavujeme a já poskytuji rozhovor. Docela se bavím přihlížejícími lidmi, kteří se pomalu shlukují a nemají tušení, o co jde. Kličkováním přebíháme Karlův most a po pár stech metrech se vracíme po mostě Mánesově. Zastavujeme až u nemocnice na Františku, kde čeká auto. Docela mi vyhládlo, tak si beru krajíc chleba a k němu salám se slaninou. Mám za sebou jeden z nejlepších úseků, protože mě doprovázela skvělá běžecká parta. Zatím mám uběhnuto 226 km za 36 hodin a 5 minut.
Protože doteď se běželo výborně, pokračujeme stále dál po Dvořákově nábřeží. Jako kdyby to hlava tušila, že už žádné vzrůšo nebude, opět začínám cítit nohy. Mírně tedy zpomalíme a začínáme zařazovat zastávky na odkrvení nohou. Stále po cyklostezce po nábřeží probíháme pražské části Karlín, Libeň a Troja. U ZOO se rozloučíme, protože většina zde končí. Než utečou, tak mi ještě doplní pití v láhvi a už jen ve společnosti jedno běžce pokračuji dál. Naštěstí hned po pár stech metrech se k nám přidává nový běžec a za chvíli ještě jeden, takže už běžíme ve čtyřech. Jak opouštíme Prahu, začne zapadat slunce, a máme nádherné výhledy na velké údolí s Vltavou, přistávající letadla, ale také mně začíná být chladno. Jeden běžec mi povídá o místě, které jsme právě minuli, že ještě nikdy neběžel dál, ale protože se mu s námi běží dobře, tak ještě bude pokračovat. Za obcí Klecánky omylem vběhneme do kamenolomu, odkud jsme velice rychle vyhoštěni. Téměř za tmy přibíháme do Husince, kde na konci vesnice čeká auto. Rozloučím se s běžci a ti se vrací zpět do Prahy. Cestu jim ale nezávidím, protože se hodně rozfoukalo a začalo silně pršet. Schovávám se do auta. Na hodinkách vidím 246 km za 39 hodin a 20 minut. Je to taková pomyslná hranice Spartathlonu, jen v děsně pomalém čase.
Sedím v autě, jím polévku a přemýšlím, co dál. Neřeším, jestli pokračovat nebo ne, ale co s tím deštěm. Když v tom si všimnu, že někdo s mým jménem i profilovou fotkou píše vulgární a nesmyslné příspěvky a komentáře, jak v události, tak i na jiných stránkách. Mám jediné štěstí, že už jsem přesně tohle zažil minulý rok, kdy se také někdo vydával za mě. Okamžitě jsem ho tedy nahlásil jako osobu vydávající se za mou osobu a byl nenávratně pryč. Pro jistotu jsem to ještě napsal do dalšího příspěvku pro lidi, kteří už si jeho výtvory přečetli. V průběhu řešení téhle komplikace se u auta objevil můj bývalý spolužák Martin Tomec, aby se se mnou kousek proběhl. Ale protože stále prší, tak z toho nic není. Jsem tedy aspoň rád, že ho vidím a před jeho odjezdem mu poděkuji. Podle radaru bude pršet asi hodinu, a tak dobrovolně lehám na matraci. Před tím si ještě oblékám kalhoty, které jsem dostal v Praze. Jakmile si lehnu, stejně jako minule se opět dostaví silná bolest v nohou. Tentokrát okamžitě natáhnu nohy a mám klid. Když mě po nějaké době probudí taťka, už jen kape. Kouknu na facebook a kromě jedné fotky osamělého běžce, který nám vyfotil za deště auto, když kolem nás probíhal, aby se neúspěšně na chvíli přidal, se opět objevuje podvodný profil kradoucí moji identitu. Klik, klik a je podruhé eliminován. Déšť výrazně ochladil vzduch, a tak se více oblékám. Něco ještě sním a vydávám se na cestu. Tentokrát i taťka na kole. Kilometry jsou stále stejné, jen čas se posunul na 41 hodin a 50 minut.
Opouštíme Husinec a podbíháme obec Řež. Zde se nachází jeden z mála úseků, kde není ani silnice ani cyklostezka, ale pouze turistická cesta vedoucí po skále. Taťka jede opatrně přede mnou a já cupitám za ním. Beru telefon a volám Lukášovi Charvátovi, že ruším dopolední informaci a že nakonec může přijet. Je teprve necelých 23 hodin v noci, takže to do Mělníka stíhá stále před námi. Když schovám mobil, uslyším za sebou zvuky. Zastavím se, otočím se a vidím, že za mnou někdo po tmě běží. Jen tak z legrace vykřiknu: "Kdo jsi, identifikuj se!" Okamžitě zazní odpověď: "Já jsem administrátor stránky Třebíč." Tahle odpověď mě dostane. Já jsem také z Třebíče, takže jsem opravdu překvapený, co tady dělá. Připojuje se ke mně a při běhu si povídáme. Přišel se na kousek přidat a oznámit mi, že oficiálně vytvořil na Wikipedii stránku věnující se mé osobě. A také mně donesl hrst propisek, které si schovávám do batohu. Tam je pak zapomenu a běžím s nimi až do konce. Turistická cesta po skále je docela nebezpečná, protože za hranou je 3 m díra až do vody. Mně to nevadí. Užívám si to. Ale taťka má vytřeštěné oči jako tenisáky. Na úrovni Libčic nad Vltavou, kde se nachází přívoz Máslovice, se noční návštěvník loučí a vrací se zpět. Já s taťkou pokračuji teď už po asfaltově cestě kolem Dolánek, Chvatěrub až do Kralup nad Vltavou, kde na nás po divočejším úseku čeká auto. Dostal jsem se na 259 km za 44 hodin.
Přebíháme na druhý břeh a pokračujme lesem po dalším nezpevněném úseku po Dvořákově naučné stezce. Po naší levé straně se ve stráni nachází velké pískovcové útvary, tak mám po cestě aspoň co obdivovat. Následuje obec Nelahozeves. Zapomeneme přeběhnout po plánovaném mostě, tak to musíme vzít až přes další po hlavní silnici. Jsme opět na druhé straně Vltavy a běžíme po lesní silnici k zámku Veltrusy. Celá tady ta oblast je Přírod park Veltrusy, takže tu o lavičky není nouze. To oceňují hlavně moje nohy. Podběhneme dálnici D8, mineme obce Dušníky nad Vltavou a Dědibaby. U obce Křivousy na nás čeká auto. Protože mám obavy ze zatuhnutí nohou, moc dlouho se zde nezdržujeme a pokračujeme do obcí Bukol, Kozárovice a Zálezlice. I když Vltava není nikde vidět, podle mapy se stále držíme v její těsné blízkosti. Nyní nastal čas dostat se na druhou stranu. Pro mě to není žádný problém, ale taťka nevypadá moc spokojeně. Není tu totiž žádný normální most, ale pouze parovod několik metrů nad zemí, ke kterému se musí po schodech. Hodí kolo přes rameno, maže za mnou a na druhé straně to samé dolů. Opět pokračujeme po asfaltové cyklostezce. Běh už není tak svižný jako okolo Kralup, protože cítím slabou ospalost. A pak mě taky trochu chybí toaletní papír, který jsem si nevzal z auta. Proběhneme Vrbno a velkým obloukem se pomalu přibližujeme k Mělníku. Když už je to k nevydržení, vysílám taťku na kole vpřed, aby ten toaletní papír přivezl. Je pozdě. Sbíhám s cyklostezky a využívám toho, že zde rostou lopuchy. Se spokojenějším výrazem probíhám Hořín, ale taťka stále nikde. Potkávám ho až v Mělníku, kde stojí za mostem na křižovatce a vyhlíží auto, které nás ovšem hledá u jiného mostu. Když dorazí, domlouváme se co dál. Protože nahoře v historické části Mělníka už na nás čeká Lukáš, pokračujeme k němu. Když stoupám kolem Vrázovy vyhlídky, mám nádherný výhled nad soutok Labe a Vltavy, nad kterým je velký měsíc těsně po úplňku. Pomalu svítá, celá obloha je zbarvena do růžova. Škoda, že jsem si nevzal foťák. Na náměstí Míru se domlouváme, že by bylo dobré dát si sraz se všemi auty někde níže, protože si potřebuji opět odskočit. Sjíždíme tedy mimo historické centrum až za park Na Svini. Rychle mizím za keř. Když se vrátím, domlouváme se, že si preventivně na hodinu lehnu, protože dle odhadu budu dobíhat až někdy třetí noc, tak abych to vydržel. Všichni tedy zalézáme do auta. Uběhnuto mám zatím 289 km za 49 hodin a 30 minut. I když ve spacáku hned natáhnu nohy, stejně mě po nějaké době probudí šílená bolest. Nezbývá, než vydržet. Jakmile mi pípne mobil, jdeme zpátky do tratě. Čas se mezitím posunul na 51 hodin a 20 minut.
Z Mělníka vybíhám společně s Lukáše Charvátem, který přijel také z Třebíče, aby mě doprovodil až do cíle. Na tom by nebylo až tak nic zajímavého. Ovšem to, že začal poprvé běhat teprve minulý rok, před měsícem dal svoji první padesátku a teď před ním leží víc než 110 km, to už je obdivuhodné. Jak je plný energie, musím ho trochu krotit, aby mě nestrhal. Po nějaké době si zvykne. V obci malý Liběchov máme první zastávku u auta, kde si beru chleba s paštikou. Dále už s námi běží taťka. Vypadáme docela zajímavě, protože všichni tři mámě úplně stejné žluté reflexní bundy. V Liběchově odbočujeme vpravo a vbíháme do kopcovitého Kokořínsko - Máchova kraje. Přesně po 52 hodinách a 42 minutách běhu mám za sebou 300 km. I když jsem oproti minulému roku téměř o 8 hodin pomalejší, jsem rád, že jsem se sem vůbec dostal. Každopádně s každý následujícím krokem si zlepšuji svůj osobní rekord v uběhnuté vzdálenosti. Silnice se neustále klikatí po rovině údolím mezi vesničkami Tupadly, Chudolazy a Medonosy. Až za obcí Deštná se nachází brutální kopec vzhůru, který raději všichni vyjdeme. Zde se nachází rozestavěný obchvat města Dubá. Ještě tam není asfalt, takže by se tam běželo příjemně. Bohužel ale musíme dodržovat trasu, kdyby se někdo chtěl přidat. A opravdu, jen co seběhneme do Dubé, z projíždějícího auta vyskočí běžec a také v zelenožluté bundě. Opět stoupáme do dlouhého kopce. Fouká silný ledový vítr, a protože se pohybujeme po horizontu, nic mu nebrání v cestě. S jistotou můžu říct, že dnes je nejchladnější den. Má to ale i výhodu, a to, že máme krásné výhledy po kopcovité krajině. Sbíháme z kopce dolů do údolí plného pískovcových skal. Trochu závidím lidem, kteří zde mají chatu. Protože zde vůbec nefouká, slunce příjemně hřeje. Opouštíme údolí a zastavujeme v další vesnici Borek. Mám zvláštní pocit v břiše, proto beru z auta kapesníky a pomalým tempem vyrážím dopředu. U potoku se na chvíli schovám za keř. Při cestě do Zahrádek mi běží naproti běžec a běžkyně. Pokračujeme společně. Mezitím se k nám přižene černý mrak, rozfouká se a začne pršet. Na chvíli se schováme za velkou zeď na kraji obce. Tou dobou už jsme všichni spolu a dojíždí nás i auto. Po přeháňce pokračujeme směrem k České Lípě. Najednou nás dožene auto TV Nova, a jsme zase pod dozorem kamer. Na chvíli nás zastaví a s výhledem na Lužické hory dáváme rozhovory. Přes Sosnovou sbíháme do České Lípy. Auto nás stále předjíždí a natáčí, jak kolem nich probíháme. Přidává se k nám kamarád Jiří Zelenka, který přijel z Liberce na kole. Zastavujeme se až okraji města, protože se potřebuji občerstvit. Kameraman je hned u nás a tak máme zabraný i vnitřek pojízdného krmelce, jak autu přezdívám. Jirka se domlouvá, že poběží s námi, a tak si schovává kolo do auta. Opět jsme se na mapě kus posunuli, protože už mám uběhnuto 333 km za 58 hodin a 10 minut.
Běh Českou Lípou vypadá obdobně jako posledních několik desítek minut. Kamera na každém rohu a my běžíme a snažíme se tvářit normálně. I když to zní, že to byla otrava, opak je pravdou. Díky tomu totiž nemám čas přemýšlet, že už mám stovky kilometrů v nohách. Opouštíme Českou Lípu a míříme směrem do České Kamenice. Hned v prvním lese se k nám asi jen na 100 m přidává běžec, aby mě popřál mnoho sil. V pátek totiž běžel závod Stovka jarním Šluknovskem, takže na víc nemá síly. Zastavujeme na chvíli v Horní Libchavě. Lukáš má na chodidle puchýř, a tak mu dávám svoje osvědčené ponožky KS-Cross z Merino vlny. Když se rozeběhneme, pochvaluje si, že je to daleko lepší. Kopec neustále stoupá vzhůru. V obci Volfartice se k nám přidává běžkyně a hned na to nás zastihne krupobití, které přečkáme v autobusové zastávce. V Mistrovicích se k nám přidává další běžec a společně sbíháme dlouhým kopce dolů. Tam si na křižovatce chvíli sednu a začnu se krmit škvarky, protože jsem na ně dostal chuť. Jirka si bere zpátky kolo a odjíždí domů. Lukáš se stále drží. Vyrážíme do dalšího kopce a hned na kraji se přidává nový běžec. Stoupáme stále vzhůru a naše snažení z vpovzdálí sledují stáda muflonů. Další zastávku máme na okraji České Kamenice. Zároveň nás opouští jeden běžec. Po občerstvení sbíháme do centra a odbočujeme na Krásnou Lípu. Kdybych věděl, co mě teď čeká, tak bych snad vymyslel lepší cestu. Před námi totiž leží pětikilometrové stoupání. Za každou zatáčkou se stále a stále objevuje pokračování kopce. Takto se s námi loučí Lužické hory. Když se vyškrábu ke Zlatému vrchu, jsem tak vyřízený, že si ani nedokážu pořádně užívat výhled za námi při západu slunce. Čeká tu auto, tak se jdu pořádně občerstvit. Také si beru kapesníky a jdu zkontrolovat místní křoví. Po tomto výšlapu mám za sebou 360 km za 63 hodin a 15 minut. Zbývá tedy jen poslední maraton.
Začíná být šero, bereme čelovky i blikačky a za taťkou, který opět osedlal kolo, sbíháme z kopce. No, běžíme, spíš se šouráme. Trvá mi totiž několik minut, než se mi tu unavenost podaří rozeběhnout. Pak už je to v pohodě a svištíme z kopce tak lehce, že na mě dokonce občas zakřičí hodinky, že překračuji maximální povolenou rychlost. Mezitím mi přijde pár upozornění od lidí, že na mapě není žádná aktualizace od GPS trackeru. Zkontroluji ho, a protože je vypnutý, opět ho zapínám. Když seběhneme do obce Chřibská, jeden z běžců se z ničeho nic ozve, že nestíhá vlak. Václav ho tedy odváží autem. My pokračujeme dále. Aby běh nebyl tak monotónní, tak taťkovi opět připevňuji na nosič reproduktor. Taťka tedy šlape před námi a já s Lukášem běžím za ním. Opět nás navštíví kameraman TV Nova. Trochu do toho šlápneme, abychom vypadali dobře, ale protože stoupáme do kopce, dost se unavujeme. Po chvíli už si říkáme, že jestli brzy neskončí, tak tu vypustíme duši. Když tu najednou se k nám přidá velká skupina běžců, kteří čekali na blízkém parkovišti. Teď je to teprve mazec. Taťka jede vepředu, z reproduktoru na nosiči hraje hlasitá disko hudba a za ním běží nocí asi 10 bláznů. S tímto cirkusem proběhneme Rybniště a přibíháme na náměstí v Krásné Lípě. Byl jsem pozvaný, abych se tady zastavil, že prý tu pro mě má redakce deníku Požáry.cz nějaké čokoládové překvapení. A opravdu. Dostanu nějaké kalendáře a pak dvě tašky různých čokoládových výrobků. Všichni se společně vyfotíme a pak už pokračujeme opět jen ve třech. Taťka jede stále na kole a já s Lukášem běžím za ním. Než vyběhneme z města, tak se ještě pořádně občerstvíme. Nyní nás čekají obce Krásný Buk, Zahrady a Staré Křečany, kde se opět občerstvujeme. Tentokrát nám přijdou vhod napečené perníky a preclíky od mamky. Když vyrazíme vpřed, málem se srazíme s ženou, která sedí v noci uprostřed silnice a čeká na nás, aby nás viděla. Přes Nové Křečany stoupáme k lesu. Jak už dlouho běžíme sami, začíná to být úmorné. Skoro vůbec nemluvíme a jen běžíme jako stroje. Z tohoto stavu nás vytrhne předjíždějící auto, ze kterého nějaký chlap křikne, ať makáme, že už jsem skoro ve Šluknově. Tam se k nám přidá opět pár běžců. Po několika dlouhých minutách tam opravdu jsme. Seběhneme na náměstí, kde nás čekají oni zmiňovaní běžci, naše auto, policie a opět TV Nova. S dovolením se všichni vyfotíme u policejního auta. V tomto okamžiku jsem za sebou nechal už 388 km za 67 hodin a 40 minut.
Vyrážíme do posledního delšího úseku. Celkem nás běží pět. Taťka totiž šlápnul do pedálů a zmizel za horizontem. Protože zbývá jen něco přes 10 km, už je mi jasné, že to zvládnu. To mi dodává tolik energie, že necítím žádnou únavu, nic mě nebolí a strašně si to užívám. Vlastně se ani netěším na konec, protože budu muset zastavit a po zbytek noci budu bojovat s šílenou bolestí v nohách. Dokonce i hodinky občas pípnou, že běžíme zbytečně rychle. Vzpomínám si na sobotní ráno a dopoledne, kdy jsem byl totálně zničený a nemůžu uvěřit, že jsem to překonal a doběhl až sem. Ani nechápu, jak můžu běžet už třetí noc a přitom se mi nechce spát. Jsem v takové euforii, že dokonce přemýšlím, že těch 600 km přes celou Českou republiku by mohlo jít, když poběžím podobným způsobem jako tyhle poslední dva dny. Před obcí Lipová si půjčím kapesníky a naposledy si odskočím za keř. Byl bych nerad, kdyby to na mě přišlo někde u cíle. Proběhneme Lipovou, přeběhneme les a už se nám otevírá výhled na poslední obec Lobendava. Když seběhneme na náves, jsem přivítán vedením obce a několika hasičskými auty. Nezastavuji, protože mi všichni ukazují směr, kam mám pokračovat. Odbočím tedy daným směrem na úplně poslední a malinkatou vesničku Severní. Celá kolona vozidel mě předjede a s blikajícími majáky míří k lesu. Tuhle úžasnou atmosféru pokazí jen GPS tracker, který se právě vybil. Volám tedy taťkovi, ať mi přiveze powerbanku. Když ho dám nabíjet, tak se ale na mapě nic neobjeví. Nemám čas to řešit, tak ho nechávám zapnutý v kapse na zádech a běžím s ostatními dál. Mezitím nám do zad přijela další kolona blikajících hasičských vozidel, tentokrát ale z vedlejší vesnice. To je ale pozdvižení kvůli jednomu běžci! Přibíháme do lesa na hraniční přechod s Německem, kde jsou zaparkovaná všechna auta. Už jsme od cíle opravdu kousíček, protože mám na hodinkách 401 km za 69 hodin a 35 minut.
Hasiči nám ukazují žlutou turistickou cestu vedoucí lesem po hranicích. Vyrážíme po ní. Euforie pomalu opadá, protože terénní cesta je neuvěřitelně náročná. Moje svaly už jsou tak unavené, že mi skoro nejde běžet a začínám v nohách cítit snad skoro každý sval. Dokonce mě rozbolí i jeden sval pod zadkem takovým způsobem, že si ho musím při pohybu držet. Pohybujeme se kolem potoka, takže všude je bahno, kořeny, kameny a cesta téměř není vidět. Čas od času musíme i potok přeskočit, což si vždy důkladně promyslím. Nerad bych se totiž zasekl uprostřed skoku. Připadá mi to nekonečné. Místy sice před námi zahlédnu světlo, ale když tam doběhneme, tak tam nic není. Až najednou opravdu vidím houf lidí. Dávám foťák Lukášovi a říkám mu, ať celý doběh točí zezadu, protože od kamene bude nahrávek asi dost. Posbírám síly a svižným, ale opatrným během přibíhám v pondělí ve 2 hodiny a 52 minut konečně k nejsevernějšímu bodu České republiky. Celá trasa nakonec měřila 402 km a uběhl jsem ji za 69 hodin a 52 minut hrubého času.
Když se otočím od kamene, všichni na mě svítí, takže téměř nic nevidím. Ihned mi začnou blahopřát. Hlavně paní Hausdorfová starostka obce Lobendava, která mi rovnou předává nějaké dary, a já se jí podepisuji na pohledy. Také se mi v rukou ocitne pomlázka, a protože už je Velikonoční pondělí, tak mám před sebou první mrskačku. Následuje rozhovor pro TV Nova. Také se slavnostně otevírá šampaňské, které i po jediné skleničce cítím v hlavě. Tipuji, že kdybych si teď jenom čichl ke slivovici, tak jsem namol. Pak se všichni fotíme. Střídají se u mě lidé, kteří se jakýmkoli způsobem podíleli na běhu. Nakonec se vyfotíme všichni dohromady. Je tam i nějaké občerstvení, tak jdu něco sníst a vypít. Hurá, mají tu chipsy. Lukáš Charvát doběhl ke kameni se mnou, takže kromě toho, že zvládl svých prvních 100 km, tak to dokonce prodloužil až na 114 km. Když je celá slavnost u konce, začínáme se trousit zpátky k autu.
Zpáteční cesta lesem už je celkem v pohodě, protože nikam nespěchám. Jdeme, povídáme si a jen čas od času někdo zařve, jak šlápne do bahna. U auta se rozloučím s Lukášem, který se nechává odvézt zpátky do Mělníka k autu, protože plánuje, že do Třebíče pojede hned. To my máme domluvené ubytování. Po třech dnech tedy sedám do auta a odjíždíme pro mě neznámo kam. Když zaparkujeme, jen si poberu nejnutnější věci a jdu na pokoj. Jak už nohy dlouho neběží a tělo ví, že je konec, bolí jako čert a jsem rád, že vůbec chodím. Na pokoji si sundám oblečení a jdu do sprchy. Protože jsem ale z pomalé cesty lesem docela vymrzlý, přesouvám se do vany. Když si do vany lehnu, celým tělem se rozleje neuvěřitelná únava. Po chvíli se proberu, vylezu z vany a přesunu se zpátky do pokoje. Měl jsem sice v plánu odeslat závěrečnou fotku, aby měli lidé jistotu, že jsem to opravdu dokázal, obzvláště když na konci nefungoval GPS tracker. Jenomže jsem v takovém stavu, že jen padnu do postele a mám problém se i přikrýt, takže vše vzdávám. Zkušeně natahuji nohy a usínám.
Následující den jsem se probudil asi kolem 9. hodiny. Odeslal jsem závěrečnou fotku, nasnídali jsme se a vyrazili zpátky do Třebíče. Celou dobu jsem v autě vzpomínal, co všechno jsem zažil a dokázal. Ta první noc byla opravdu peklo. Pak ale nechápu, proč ty dvě následující už byly v pohodě. Chtěl jsem běžet bez spánku, ale nevyšlo to. Stále mně ale vrtá hlavou, že kdyby ta první noc v byla v pohodě, jestli by byly i ty další? Před Prahou jsem měl tak zničené nohy, že to nešlo běžet a přesto jsem vydržel běžet ještě dalších více než 200 km. Sám nechápu jak je možné. Jedno vím ale jistě. Jen díky povzbuzování ostatních jsem to nějakým záhadným způsobem dokázal. Odhadovaný čas 60 hodin jsem přetáhl téměř o deset. Může se zdát, že jsem běžel moc pomalu, ale když si vezmu, že jsem třikrát ležel a první noc bojoval se spaním, tak to je přesně ta doba, o kterou se to natáhlo. Takže až tak špatně jsem to neodhadl. Václav i taťka strávili na cestě stejnou dobu jako já, takže i pro ně to byl velmi náročný úkol. Velmi jim děkuji, že do toho šli se mnou. Ostatní běžci, kteří se ke mně přidávali, mi pomáhali myslet na něco jiného, takže v takovýchto chvílích zůstávala únava i bolest daleko za mnou. Tento běh mě hodně dal. Budu muset důkladně promyslet noční úseky, jestli budu chtít zkusit přeběhnout Českou republiku i ze západu na východ. Každopádně jsem to dokázal. Můj jeden z větší cílů jsem splnil. A asi jsem i pravděpodobně první, co to dokázal. Celou Českou republiku z nejjižnějšího bodu ČR k nejsevernějšímu bodu ČR jsem přeběhl. Trasa měřila 402 km a zvládl jsem ji za 69 hodin a 52 minut. Vyběhl jsem v pátek v 5 ráno a do cíle doběhl v pondělí ve 2 hodiny a 52 minut. To znamená, že jsem běžel téměř 3 dny a 3 noci. Po cestě jsem překonal převýšení 2127 m směrem nahoru a 2399 m směrem dolů. Až na prvních 6 km, tak jsem zbývajících 396 km běžel v jediných botách Hoka One One Conquest 3, ve kterých jsem použil celkem 8 párů ponožek KS-Cross z Merino vlny. Pomalu se dám do kupy, protože v červnu plánuji další výzvu. Od Třebíče je při dobré viditelnost vidět až do Alp na horu Schneeberg. Je na čase si tam zaběhnout.
Fotky: 68x
21 - 40 |
◄ 1 2 3 4 ► | 68 |
21 - 40 |
◄ 1 2 3 4 ► | 68 |
Videa: 6x (01:11:56)
Sestřih 3 reportáží TV Nova ze dní 14. 4., 16. 4. a 17. 4.
Délka: 00:04:29Běh přes Prahu
Délka: 00:04:01Běh 402 km: Česká republika z jihu na sever
Délka: 00:14:27Běžet 400 km nonstop? Prostě proto, že rád běhám, jím u toho rohlíky a škvarky, říká Dvořák
Délka: 00:17:26Extrémní sportovec Štěpán Dvořák proběhl Prahou
Délka: 00:01:16Geniální nápady, odvážné experimenty a inspirativní příběhy - Gejzír - Česká televize
Délka: 00:30:17| SiteMap • Dvořák Štěpán 2007 - 2024 |