2017-09-16
Brněnský masakr 2017

Zúčastnil jsem se 5. ročníku extrémního běžeckého závodu v okolí Brna o délce 63 km s převýšením 2180 m. Doběhl jsem v čase 5 hodin 43 minut a 25 vteřin, který stačil na 6. místo v kategorii.

Již po páté v řadě jsem se zúčastnil extrémního běžeckého závodu Brněnský masakr v okolí Brna o délce 63 km s převýšením 2180 m. Protože letos jsem měl dobře natrénováno a vycházely mi téměř všechny plány, chtěl jsem se konečně dostat pod 5 hodin a 30 minut, když už mi to minulý rok o minutu uteklo. Ještě ve středu jsem si zašel na krátký 6 km závod v Třebíči, abych trochu připomněl nohám, co je to závod.

Sobotní ráno celé propršelo, takže jsem byl vděčný, že aspoň na start v sedm hodin ráno přestalo. Jako vždy jsem se držel mezi prvními až na kopec Velká Baba, kde se mi první dva včetně rekordmana trati Jiřího Čípy začali vzdalovat. Přes obec Česká až do Lelekovic jsem běžel společně s triatlonistou s Danielem Novotným. Při výstupu na Babí Lom jsem ubral a pár závodníků mě předběhlo. Protože všude bylo bahno a mokro, skalnatý hřeben pěkně klouzal a moc jsem si ho neužil. Při sbíhání do Vranova jsem začal cítit mírné pnutí ve stehnech, takže jsem začal litovat, že jsem se toho středečního závodu zúčastnil. Na kontrole jsem doplnil pití a pokračoval ve sbíhání do Adamova, při kterém se ke mně přidal běžec, kterého jsem předběhl na skalnatém hřebeni přes Babí lom. Když jsme se po dlouhém sbíhání dostali na rovnou asfaltovou silnici kolem řeky Svitavy, měl jsem pocit, že za sebou táhnu pneumatiku. To už mně bylo naprosto jasné, že konec závodu si opět protrpím a plánovaný čas nevyjde. K tomu opět začalo pršet nebo spíš přímo lít. Po pár kilometrech jsme odbočili od řeky a vyběhli ke zřícenině Nového Hradu. Po vrstevnici jsme se dostali na vyhlídku u Máchova památníku. Bohužel se mi tak zamlžily brýle, že jsem si je musel sundat. Jenomže jsou dioptrické, takže jsem měl najednou docela problém, protože jsem pořádně neviděl na kameny, klacky a díry na cestě. A k tomu už mě při sbíhání zpátky do Adamova nohy bolely tak, že jsem musel brzdit a předběhlo mě pár běžců. Dole jsem měl přesně 30 km na 2 hodiny a 31 minut.

U občerstvovačky jsem doplnil pití a zahájil druhou polovinu závodu výstupem k Alexandrově rozhledně, kde mě bylo oznámeno, že jsem na 9. místě Následující klesání přes Babice nad Svitavou bylo dost kritické, protože mi to prostě nechtělo běžet a v hlavě se mi honily zákeřné myšlenky, jaké by to bylo skončit. Naštěstí od železniční zastávky se začalo opět stoupat lesem, takže jsem to rozeběhl. Jenže od přístřešku Nad Arboretem začalo bahnité klesání, při kterém mě předběhl další běžec. Toho jsem naštěstí předběhl hned dole v Bílovicích nad Svitavou, když jsem značně urychlil občerstvení. A protože mě to dost zvedlo náladu, v následujícím kopci jsem předběhl ještě další dva běžce, kteří mě předběhli už u Adamova. I déšť se výrazně zmírnil, takže jsem opět mohl nasadit brýle. Při sbíhání ke Svitavě jsem náskok s odřenýma ušima udržel a od soutěsky Myší díra jsem se jim při mírném, ale dlouhém stoupání začal opět vzdalovat. V Útěchově jsem se připojil na trať poloviční varianty a zamíchal se mezi její běžce. To mně dost pomohlo, protože jsem se jich snažil držet. Každopádně jsem si tuto závěrečnou část dost protrpěl, protože byla téměř celá z kopce a nohy bolely jako čert.

Až u poslední občerstvovačky mě předběhl Ondřej Velička, který to běžel prý jen odpočinkově mezi závodem na 100 km a následujícím Spartathlonem v Řecku. A když jsem si říkal, že by to mohlo stačit, tak se kolem mě prohnal ještě Jan Čapek, kterého znám z třebíčských závodů. Od poslední kontroly u hlavní silnice na Svitavy se do cíle jen stoupá, takže přišla poslední šance. Do kopců jsem byl stále rychlejší než ostatní, takže jsem je začal pomalu předbíhat. Zatím tedy jen závodníky z poloviční tratě. Nejvýrazněji mi pomáhaly schody, které jsem byl z naší skupinky asi jediný schopný vybíhat. Díky tomu jsem se dostal až k Honzovi, se kterým jsem si dal závěrečný 200 m sprint do cíle. Bohužel byl lepší. Moje nohy už to prostě nedávaly. Výsledný čas 5 hodin 43 minut a 25 vteřin stačil na 6. místo v kategorii a 8. místo celkově.

Protože stále pršelo a bylo chladno, šel jsem hned do auta, kde jsem si vyměnil věci. Následně jsem strávil 2,5 hodiny na bazénu, kde jsem střídal saunu, ležení ve vířivce, poslouchání zážitků ostatních závodníků a užívání si naprosté pohody. Ven jsem vylezl akorát, když začalo vyhlašování. Popovídal jsem si s mnoha lidmi, které jsem dlouhou dobu anebo ještě vůbec neviděl a navečer jsem vyrazil zpátky domů do Třebíče. I když se mi závod neběžel zrovna nejlépe, tak to taková katastrofa nebyla. Pro příště si ale musím dobře rozmyslet, jestli se před takto velkým závodem účastnit ve stejném týdnu ještě jiného závodu. Což mi připomíná, že se teď musím dát rychle do kupy, protože přesně za týden mě čeká ultratrail nedotčenou přírodou Žďárských vrchů - Saar Challenge 2017, který má téměř stejné parametry. A ze zkušeností z minulého roku vím, že to bude bolet, hodně bolet.

Článek

Brněnský masakr 2017

Píp, píp, píp. Budí mě mobil. Je půl šesté ráno, tma, venku prší jako z konve a je tam kolem 10 stupňů. Hned si říkám, že jsem si to volno bral a nešel jsem raději do práce. Dám si hermelín s chilli, tři rohlíky, něco vypiji a jsem po snídani. Co si ale obléct. Bílé oblečení je teď zbytečné. Takže bych si vzal staré černé? Jenže letos skoro všechno běhám v bílém, tak u toho i zůstanu. Bílé návleky na lýtka, bílé kraťasy, bílý nátělník a bílé návleky na ruce. Na nohy si již ze zkušeností dávám Merino ponožky KS-Cross a výborně tlumící boty do terénu Hoka One One Stinson 3 ATR. Vše naposledy zkontroluji, opouštím bratrův byt a autem odjíždím do Řečkovic. Opravdu leje jako z konce. Před půl sedmou zaparkuji vedle školy na vyhrazeném parkovišti. Protože prezenci už jsem stihl včera, zbývá mi se jenom nachystat. Pomalu přestává pršet a podle předpovědi by mělo maximálně trochu kapat. Takže kšiltovka nebude potřeba a beru si jen čelenku. Největší změna ale je to, že si neberu jako každý rok běžeckou ledvinu, ale zkusím úplně poprvé závodit v běžecké vestě. Kousek vedle zaparkuje Jan Čapek. Běžec, kterého znám z třebíčských závodů. Chvíli si povídáme a pak společně jdeme na start, kde už je plno lidí. Naštěstí téměř přestalo pršet. Asi dvě minuty před startem si uvědomím, že jsem si zapomněl část výživy v autě. Rychle pro ni tedy zaběhnu a vracím se ve chvíli, kdy se startuje. Propletu se dopředu a v přesně v sedm hodin ráno je odstartován 5. ročník Brněnského masakru 2017.

Brněnský masakr 2017

Proplétáme se ulicemi Brna ven za občasné podpory zvědavých kolemjdoucích. Nemám rád pozdější předbíhání, proto se hned od začátku držím vepředu. První dva kilometry jsou zahřívací, a pak začne stoupání lesem na Velkou Babu, kde se štrůdl závodníků začíná trhat. Téměř až nahoru se vepředu držíme spolu. Pak na to ale loňský vítěz a držitel traťového rekordu Jiří Čípa šlápne a začne pomalu mizet. V té chvíli mě trochu rozesměje rozhovor závodníků za mnou, když jeden říká, že si v autě zapomněl závodnickou kartu na označování kontrol. Následující sbíhání krkolomnou cestou lesem dávám v klidu, abych se tu ještě zbytečně nevymlel. Při sbíhání do obce Česká běžím na třetím místě společně s triatlonistou Danielem Novotným, se kterým si zatím povídám. Hned mě poznal, protože je z Moravského Krumlova a jeho známí mě prý často vídají, když běhám po silnici 30 km z práce domů. Zároveň mi říká, že je to jeho první takhle dlouhý závod, že maximálně zatím běžel maraton. Ale protože má za sebou Ironmana , tak strach prý nemá. Přeběhneme přes kopec v přírodní památce Březina a míříme k obci Lelekovice. Jakmile začneme stoupat k rozhledně Babí lom, trochu zpomalím, abych šetřil svaly. Díky tomu mě začnou předbíhat někteří závodníci včetně Daniela. Ačkoli je chladno, nahoře už ze mě pěkně teče pot. Přímo u rozhledny probíhám kolem 1. pouze vizuální kontroly. Také tu mám za sebou prvních 10 km za 50 minut.

Brněnský masakr 2017

Následuje moje nejoblíbenější část po skalnatém hřebeni. Bohužel je ale všechno mokré a klouže to, takže si to moc neužívám a hlavně se snažím nehodit hubu. I tak se mi ale podaří jednoho opatrnějšího závodníka předběhnout. Těsně před vrcholem Babího lomu odbočím z hřebenu a sbíhám na zpevněnou cestu. Několik set metrů před sebou vidím několik rychlejších závodníků. Jsem sám, a proto zapínám sluchátka. I když se snažím natáhnout krok, abych je dohnal, tak mě spíše dohánějí ti za mnou. Na to, že jsem ještě na začátku, tak už mě začínají tahat stehna. Pravděpodobně kvůli středečnímu závodu v Třebíči, který jsem měl raději vynechat. Doběhnu do Vranova a vystoupám ke 2. kontrole a 1. občerstvovačce. Jen doplním pití a hned pokračuji. Za sebou mám 14 km za 1 hodinu a 13 minut.

Brněnský masakr 2017

Vyběhnu po silnici kousek nahoru, odbočím do lesa a začne jedno z nejdelších, nejplynulejších, ale hlavně nejpříjemnějších klesání. Po pár set metrech mě dobíhá běžec, před kterého jsem se dostal na Babím lomu. Dále pokračujeme společně. Široká zpevněná cesta se pomalu zužuje, až je z ní ke konci pouze úzká lesní cestička plná kamení a kořenů. Podběhneme železnici a jsme v Adamově. Pokračujeme po silnici kolem řeky Svitavy. Když se snažím trochu zrychlit, jen cítím těžké nohy, a jako kdybych za sebou táhl pneumatiku. To už je mi jasné, že to dnes nohy nedávají. Začátek jsem proti minulému roku běžel o fous pomaleji, takže jsem ho nepřepálil. Buď za to tedy může středeční závod nebo mi to prostě dnes nesedlo. Už se začínám děsit, jak se budu cítit ke konci. A protože jsme vyběhli z lesa, uvědomil jsem si, že se opět rozpršelo. Lépe řečeno začalo pěkně vydatně lít. To mi moc nepomáhá, protože jak jsem si nevzal kšiltovku, tak mě prší na brýle a já přes ně začínám hůře vidět. Pár kilometrů běžíme po rovné asfaltce kolem řeky, poté odbočíme do lesa a začneme stoupat. Když se dostaneme téměř nahoru, tak se proti nám akorát vrací z kontroly rychlejší závodníci. To nám tedy zatím moc daleko neutekli. Vyběhneme poslední prudký kopec a jsme u 3. kontroly u zříceniny Nového Hradu. Nacházíme se těsně za třetinou závodu, protože za sebou máme 22 km za 1 hodinu a 53 minut.

Brněnský masakr 2017

Při sbíhání kousek zpátky na křižovatku opět potkáváme závodníky, tentokrát ty pomalejší. Po pěkně široké cestě s mírným stoupání pokračujeme stále spolu. Najednou mi z ničeho nic začne ve sluchátcích přeskakovat hudba. Říkám si, že za to může určitě ten déšť. Až ve chvíli, kdy se odpojí od telefonu, mi to nedá a začínám to řešit. Sundám si brýle a vyndám mobil. Hned zjistím, že se nějak samovolně odemkl a přepnul do režimu hosta. Můžu být rád, že to neudělalo větší neplechu. Hned říkám spoluběžci, že dotykové telefony a voda jsou peklo. Souhlasí. Vše vrátím do původního stavu a opět si pouštím hudbu. Když si nandám brýle, vůbec nic nevidím, protože kromě kapek od vody se ještě úplně zamlžily. Nechávám si je tedy na čele. Normálně bych to vůbec neřešil, ale protože jsou to dioptrické brýle, tak mám teď trochu problém vidět nerovnosti. A to mně mírně rozhodí tempo. Když dobíháme ke 4. kontrole u Máchova pomníku, už nám dýchají na záda závodníci, kteří nás doběhli. Uběhnuto zatím máme 26 km za 2 hodiny a 12 minut.

Brněnský masakr 2017

Ještě chvíli se jim snažím odolávat, ale jakmile se cesta značně svažovat, bolest nohou mě přibrzdí a závodníci se dostávají přede mě. K tomu ještě čas od času do něčeho kopnu, protože pořádně nevidím na cestu. Úsek je to dost zničující. Jsem tedy velice rád, když seběhnu dolů na silnici a už téměř po rovině dobíhám zpátky do Adamova. Závodníky dobíhám až na 5. kontrole a 2. občerstvovačce. Kromě doplnění pití si ještě od jednoho z pořadatelů půjčuji hadr a otírám si brýle, abych je opět mohl používat. Není to sice žádný zázrak, ale aspoň něco přes ně vidím. Překvapivě jsme to stihl velice rychle, protože závodníci ještě nikam neutekli. Máme za sebou téměř polovinu závodu, protože jsme přesně na 30. km za 2 hodiny a 31 minut.

Brněnský masakr 2017

Společně začínáme stoupat po serpentinách z chodníků v Adamově. To se ještě držím, ale jak vběhneme do lesa, dva závodníci se mi začínají vzdalovat. A po pár set metrech se k nim přidá ještě třetí. Kus za mnou zůstává pouze ten, se kterým jsem běžel společně posledních 10 km. Čím výše se dostáváme, tím více se zahřívám a začínají se mi opět mlžit brýle. Nakonec je opět raději sundávám. A přesně v té chvíli začne krkolomná cesta plná kořenů a kamenů až k 6. kontrole u Alexandrovy rozhledny. Letos je tu docela změna, protože pořadatel je schovaný před deštěm uvnitř v prvním patře, takže tam za ním musíme vylézt. Jako obvykle se zde poprvé dozvídám své pořadí. Prý jsem 8. Dle mého počítání si ale myslím, že jsem 9. A vždyť je to vlastně jedno. Opět jsem se kousek posunul, protože už mám v nohách 32 km za 2 hodiny a 50 minut.

Brněnský masakr 2017

Pokračuji po široké písčité cestě. Tři závodníci se přede mnou pomalu vzdalují a jeden mě nahání ze zezadu. Cesta začíná mírně klesat a mne začínají dost výrazně bolet nohy. A protože běžím nahoře, kde dost fouká, začíná mně být zima, jak jsem celý promočený. A ještě pociťuji mírnou bolet v pravé dolní části břicha. Ach jo. Jaké by to bylo skončit? Cože? Vytřepu z hlavy tyhle zhoubné myšlenky a vbíhám do Babic nad Svitavou. Konečně se déšť zmírnil. Obvykle je odtud krásný výhled na Brno. Dnes v tom dešti, mlze a bez brýlí jsem rád, že vidím silnici. Když proběhnu kolem sokolovny, omylem odbočím na špatnou cestu, protože bez brýlí jsem zaměnil kupku shnilých jablek za oranžovou šipku značící trasu Brněnského masakru. Naštěstí jsem si toho hned všiml a vrátil se na trasu. Když už nic, tak mě to aspoň trochu rozesmálo. Když vyběhnu z Babic do lesa, vím, že mě čeká prudké sbíhání, takže se snažím vyřešit brýle, protože bez nich by to bylo o hubu. Sundávám si je z čela a prudce ofoukávám obě skla z obou stran. Pak s nimi chvíli běžím v ruce, aby se odmlžily. Hurá, povedlo se! Konečně zase vidím na cestu plnou kluzkých kořenů. A také vidím, že závodník za mnou už je jen pár metrů za mnou. Dolů k železniční zastávce, kde se nachází 7. kontrola, dobíhám stále před ním. Mám tam přesně 37,5 km za 3 hodiny a 16 minut.

Mapa s trasou

Stejně jako minulý rok přichází má chvíle, protože začíná stoupání, při kterém mně ještě fungují nohy. Kolem Žilůveckého potoka stoupám vzhůru a při občasném ohlédnutí zpět pozoruji, že se mezera mezi námi zvětšuje. Proběhnu kolem rodinky s dětmi navlečených v pláštěnkách a blížím se k Arboretu Řícmanice. U přístřešku se nachází 8. kontrola, kterou jsem zároveň upozorněn na další úsek. Hned odpovídám, že o něm vím, protože tam téměř každý rok bývá bahno. Do cíle zbývá už jen třetina, protože jsem na 40. km za 3 hodiny a 30 minut.

Následující úsek je opravdu bahnitý, a protože se jedná o klesání, opět zpomaluji. Když tedy dole probíhám kolem ohrad s koňmi, všimnu si, že se zezadu blíží závodník. Předbíhá mě, když vbíhám do Bílovic nad Svitavou. Jsem ale docela překvapen, protože se nejedná o závodníka, který se za mnou držel několik posledních kilometrů, ale je to úplně někdo jiný. Protože dole se nachází občerstvovačka, dopiji pití a do prázdné láhve si připravuji vlastní směs. Když tedy tunelem podběhnu železniční trať a dostanu se k 9. kontrole a 3. občerstvovačce, pouze doplním vodu. Zde, na maratonské vzdálenosti 42 km, mám čas 3 hodiny a 42 minut.

Po krátkém zdržení pokračuji v cestě a za sebou nechávám závodníka, který mě před chvílí předběhl. Následuje prudký kopec ulicemi Bílovic. Když svítí slunce, tak je na této asfaltové části k padnutí. Dnes se tu za mírného deště běží dobře. Dokonce tak dobře, že dobíhám a posléze i předbíhám dva závodníky, kteří mně utekli už při stoupání z Adamova k Alexandrově rozhledně. Protože bude následovat nepříjemné klesání, tak se snažím získat co největší náskok, dokud to jde. U Luže čeká 10. kontrola, kterou probíhám na 44. km po 3 hodinách a 56 minutách.

Následuje ono zmiňované nepříjemné sbíhání kolem potoka Praskavice. Je tu tráva, díky kterém mám ještě víc mokřejší boty, na kamenech to klouže a celkově to kvůli bolavým nohám nejde moc pustit. Když tedy dole u řeky Svitavy vbíhám na normální rovnou cestu, mám hned za sebou všechny tři závodníky. Společně běžíme mezi železnicí a řekou kolem chatové oblasti až k 11. kontrole. Máme uběhnuto 47 km za 4 hodiny a 9 minut.

Proběhneme tunelem pod železnicí a začínáme stoupat soutěskou Myší díra kolem Útěchovského potoka. Opět využívám příležitosti a snažím se trochu přidat. Závodník, který mě předběhl před Bílovicemi, se mě stále drží, ale ostatní dva začínají ztrácet. Aspoň něco. Po chvíli běhu mě informuje, že nás čeká dlouhý kopec. Říkám mu, že jsem rád, protože se jedná o mírné stoupání a ta se mně běhají dobře. Následuje dalších pár minut ticha, než se mě zeptá, co mám za boty. Odpovídám, že Hoka One One. Docela se diví, že jsem celý ve značce Salomon a jen boty mám jiné. Na to mu odpovídám, že kombinuji to nejlepší. Pak už rozhovor utichne, protože se mu začínám vzdalovat. Jak se kopec stává prudším, snažím se držet tempo, abych jim utekl co nejvíce, protože na druhé straně čeká většinou jen pro mě nepříjemné sbíhání. Propletu se mezi zahradami a kolem tenisových hřišť obíhám Útěchov. Při zpětném pohledu naštěstí široko daleko nikoho nevidím. Přibíhám ke 12. kontrole a 4. občerstvovačce. Zde se k naší dlouhé trati připojuje poloviční 30 km trať. Závodníci startovali o 3 hodiny později, takže se tu teď mezi ně zamícháme. Akorát když si doplňuji pití, přibíhá jedna skupinka. Oni mají uběhnuto kolem 20 km a já už 51 km za 4 hodiny a 37 minut.

Zamotám se mezi ně a vrhneme se na sbíhání lesem dolů. Cesta je ale tak rozbahněná, že když mi to párkrát podjede, raději zvolním tempo a nechám se většinou se slovním doprovodem: "Uááá!" předběhnout naprosto nekontrolovatelným stylem, kdy dotyčný je rád, že neskočí někde zapíchnutý. Kolem Babídolského potoka seběhneme k přírodní rezervaci Babí doly, kde za rybníkem odbočíme vlevo a začneme stoupat lesem nahoru. To už se opět chytám. Následuje mírné sbíhání k okraji obce Ořešín, kde se nachází 13. kontrola. Protože přede mnou jsou tři závodníci, kteří by mě při označování karty zdržovali, zatnu zuby a na posledních metrech je všechny předbíhám. Kontrolu ležící 54,5 km od startu opouštím tedy jako první, v čase 4 hodiny a 56 minut.

Odbočím k lesu a po písčité široké cestě se snažím za mírného klesání doběhnout ještě dalšího závodníka přede mnou. Minu studánku Pocta vodě, kde jsem se v roce 2014 omýval od soli, ale závodník má stále stejnou rychlost. Dokonce ani při následném stoupáním k Soběšicím se mi nedaří jeho náskok zmenšit. Naopak mě velice překvapí, když se kolem mne prožene Ondřej Velička, který má po náročném 100 km závodě a zároveň se chystá do Řecka na Spartathlon. Podle jeho plánu to měl běžet jen odpočinkově. Snažím se tedy udržet jeho odpočinkové tempo, ale nohy z kopce dolů to prostě nedávají. Opět mě na místo toho doběhnou další závodníci, se kterými společně obíháme chatovou oblast na okraji Soběšic až k fotbalovému hřišti, kde se nachází 14. kontrola, poslední 5. občerstvovačka a právě odbíhající Ondra. Tentokrát už pití nedoplňuji, takže jsem hned pryč a ostatním na chvíli utíkám. Za sebou mám přesně 60 km za 5 hodin a 24 minut.

Stále obíhám zahrady, vlním se po lesních nerovnostech a sleduji jak se mi Ondra vzdaluje. Najednou mě předběhne jiný závodník, a když se na něj podávám, tak zjistím, že je to Honza, se kterým jsem před startem mluvil u auta. Prý ať zaberu a doběhneme to spolu. To se mu lehce říká, když je z kopců rychlejší. A za ním se blíží ještě další. Přehoupneme se přes poslední lesní kopeček a sbíháme kolem zahrad nejprudší cestou. Jsem rád, že tu není bahno, ale jen listí, protože jinak bychom to asi všichni sjeli na po zadku. Jsme dole na silnici a s asi 10 m rozestupy dobíhá naše skupinka k úplně poslední 15. kontrole. Do cíle už je to jen pouhý kilometr. Uběhnuto tedy mám 62 km za 5 hodin 37 minut.

Podběhneme hlavní silnici na Svitavy a začneme se drápat do prudké stráně. Stoupání opět pomohlo a jsem o místo vepředu. Nyní už zbývají jen dva, které mám ještě v dohledu. Honza a jeho spoluběžec. Snažím se zrychlit, ale moc se mi to nedaří. Až po chvíli přijdu na jejich slabinu. Schody! Oni je nevybíhají, ale pouze vychází. Na to ještě sílu mám, takže s každým schodem jsem k nim blíže a blíže. Když podběhneme ulici Banskobystrickou a vybíháme podchodem nahoru, předběhnu jednoho závodníka a dostávám se přímo k Honzovi. Nyní nám zbývá asi 200 m do cíle. Konečně se mi po 4 letech splnilo přání a do cíle si můžu pořádně s někým zasprintovat. Zatnu zuby a přes bolest v nohách se snažím běžet co nejrychleji. Cítím, jak jsou ztuhlé, a nejde natáhnout krok. Honza je proto v cíli rychleji asi o 2 vteřiny. Výsledný čas ukazuje 5 hodin 43 minut a 25 vteřin. To stačí na 6. místo v kategorii a 8. místo celkově.

Vzájemně si pogratulujeme a jsme oba rádi, že jsme se na konci tak vyhecovali. Kousek opodál stojí Ondra, se kterým si také chvíli povídám. Chvíli nato do cíle dobíhá z poloviční tratě Radek Hlavatý, se kterým se zde potkávám každý rok. Protože je chladno a stále prší, odcházím k autu, kde se přezouvám do suchých bot. Beru si věci na bazén a odcházím se umýt. Na bazénu nakonec strávím přes 2,5 hodiny, kdy střídám saunu a vířivku. Mezitím co si užívám krásného odpočinku, poslouchám ostatní běžce a jejich zážitky. Když se tam objeví Ondra se svojí přítelkyní, jdu za nimi a chvíli si povídáme o plánech na příští rok. Když se ve vodě začínám pomalu rozpouštět, opouštím bazén. Protože potřebuji co nejkvalitnější regeneraci, oblékám si spodní i horní díl kompresního regeneračního oblečení. Před bazén vycházím akorát, když se začne vyhlašovat. Potkávám se se známými lidmi a s každým si chvíli povídám. Nakonec ještě dorazí Kateřina Albrechtová, která běžela poloviční trať a chtěla mě vidět. Asi hodinu si s ní povídám, nakonec ji odvezu o pár ulic dál domů a sám odjíždím také domů do Třebíče.

5. ročník Brněnského masakru 2017 je za mnou. Měl jsem vyšší ambice, tak moc spokojený nejsem. Těší mě ale, že i přes bolavé nohy jsem byl schopen poslední třetinu odběhnout relativně rychle. Počasí bylo zatím asi nehorší, co jsem na závodech zažil. Silný déšť, chladno, všude bahno a kluzko. Téměř celou dobu jsem měl problém s brýlemi, protože jak byly mokré a zamlžené, tak jsem přes ně moc dobře neviděl, ale když jsem si je sundal, tak bylo zase vše rozmazané. Zajímavé je, že jsem za celou dobu vůbec nic nesnědl. Jen jsem pil a na občerstvovačkách doplňoval láhev. Celou trať dlouhou 63 km s převýšením 2180 m jsem zvládl za 5 hodin 43 minut 25 vteřin a stačilo to na 6. místo v kategorii a 8. místo celkově. Když jsem doma srovnával data s minulý rokem, tak jsem zjistil, že ačkoli jsem měl čas o 12 minut pomalejší, průměrnou tepovou frekvenci jsem měl o 3 vyšší. Je tedy jasné, že mi něco nesedlo. Buď středeční závod, počasí nebo jsem prostě neměl den. Kdo měl ale velmi dobrý den, byl vítěz Jiří Čípa, který stejně jako minulý rok posunul traťový rekord, tentokrát na 4 hodiny a 40 minut. Stále pro mě nepochopitelné. Můj plánovaný čas pod 5,5 hodiny tedy odkládám na další ročníky. A protože mě hned následující sobotu čeká stejně náročný závod Saar Challenge 2017 ve Žďárských vrších, musím co nejkvalitněji zregenerovat.

Fotky: 9x

Brněnský masakr 2017

Brněnský masakr 2017

Brněnský masakr 2017

Brněnský masakr 2017

Brněnský masakr 2017

Brněnský masakr 2017

Brněnský masakr 2017

Brněnský masakr 2017

Mapa s trasou

Videa: 1x (00:05:05)

Brněnský masakr 2017