	Rope Jumping Kienova houpačka Slaňování Slackline Klusking Volné Potápění Běhání
Off-limits.cz Extrémní sporty plné adrenalinu Věř si a dokážeš vše!
	"Smrti se nebojím - Když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já." (Epikuros)

Vše Články Fotky Videa

Recenze Teorie

Rope Jumping Kienova houpačka Pád do lana Slaňování Improvizované úvazky Kladkostroj Beznapěťové kotvení lan Beznapěťové spojení lan Slackline Powerbocking Klusking Potápění s přístrojem Volné potápění Cliff Diving Stopování Suspension

Lokality

Komíny Lezecké stěny Mosty Skály Vodní plochy Vysílače

Nabídka Média o nás Kontakty Členové Ankety Kniha návštěv

Odkazy

Proběhlé akce

0 komentářů • roBOT

2017-12-12 14:00:13 • 2020-01-22 12:10:15

◄ ►

2017-12-09
Pražská stovka 2017: Posázavím z Vysočiny

zobrazit článek zobrazit fotky zobrazit videa zpět na seznam

Účast: Dvořák Štěpán

První účast na závodě Pražská stovka pro mě skočila neúspěšně po 140 km kvůli vyčerpaným nohám a mrazu.

Letos jsem se poprvé zúčastnil závodu Pražská stovka (Prague Ultratrail), který má hned několik zvláštností. Běží se v zimě, trať je pokaždé úplně jiná a hlavně se běží jednosměrně z nějakého města do Prahy. Letos už se konal 24. ročník. Startovalo se ze Světlé nad Sázavou a Posázavím se běželo do Prahy. Trať byla nejdelší v historii, protože měřila přes 100 mil, přesněji 170 km s převýšením přes 5000 m. Osobně zvládám výrazně delší trasy, takže z délky jsem strach neměl. Chladné teploty mají výhody v menší spotřebě jídla a pití, ale zase je potřeba správně odhadnout oblečení. Největší obavy jsem měl ale ze závodního tempa. Některé úseky na trati jsem už znal, protože jsem tudy před 3 roky na začátku léta běžel 201 km z Prahy do Třebíče. Otec Miroslav Dvořák měl čas jet se mnou, takže jsem měl zajištěný doprovod a nemusel jsem tak řešit množství výbavy v batohu. Pořadatele jsem o této skutečnosti předem informoval. Byli jsme domluvení, že na mě bude čekat vždy na občerstvovačkách. To jsem ještě netušil, že to nakonec bude moje záchrana.

Pražská stovka 2018 | Pražská stovka | Suunto Movescount | Facebook

Článek

nahoru na popis zobrazit fotky zobrazit videa zpět na seznam

Před startem

Do Světlé nad Sázavou jsme dojeli už na večer, abych se do 23. hodiny mohl prospat. Přesně o půlnoci jsme vystartovali vstříc 170 náročným kilometrům. Běžel jsem pěkně nalehko, protože zbytek věcí byl v autě. Docela mě zarazilo, jak to někteří zbytečně rychle rozeběhli. Držel jsem si svoje tempo kolem 10 km/h a jen nevěřícně zíral, jak mě ostatní předbíhají. Jak přišly kopečky, mírně jsem zpomalil. Zdolali jsme Melechov, největší kopec na trase a začali se vracet k Sázavě. Opět se tu našli borci, kteří z kopců skákali po kamenech, jako kdyby běželi závod na pár kilometrů. Na první větší občerstvovačce v Ledči nad Sázavou jsem byl na 10. místě. Uběhnuto jsem měl 30 km za 3 hodiny a 6 minut. Doplnil jsem pití do láhví a kompletně vyměnil vrchní vrstvu oblečení za slabší, protože mě bylo zbytečně teplo.

Na startu

Pocitově stále stejným tempem jsem pokračoval. Ačkoli jsem mírně zpomalil, začal jsem postupně předbíhat závodníky před sebou. Občas mě jen rozhodil terén, kdy trasa vedla místy, kde vůbec žádná cesta nebyla a prodíral jsem se tak mezi stromy a keři. Kvůli chybě vedoucí trojice jsem se u Pertoltic dostal do vedoucí pozice, kterou jsem držel další 2 hodiny. U Zruče nad Sázavou mě docela přibrzdil brod, kde jsem hledal mostek, který tam nebyl, takže jsem musel v mrazu brodit. Naštěstí to kvalitní boty vydržely a já tak nemusel měnit ponožky. Naopak mě potěšil výstup ke kontrole na rozhlednu Babka. Pak mě vedoucí trojice doběhla a společně jsme pokračovali do Kácova, kde byl start kratší trasy závodu. Za sebou jsme měli 65 km za 7 hodin a 6 minut.

Na startu

Někdy kolem 70 km při běhu po dlouhém silničním úseku jsem začal cítit nohy, takže jsem trochu zpomalil. Než jsem tedy doběhl na další občerstvovačku na 84 km, byl jsem už na 4. místě. Tou dobou nás doběhli závodníci z kratší tratě, takže jsem přestával mít přehled. Po snězení gulášové polévky jsem pokračoval. Věděl jsem, že mě předběhl ještě jeden, protože jsem s ním mluvil. Jinak jsem vůbec neměl tušení, na kolikátém jsem místě. Na 95 km mě doběhl kamarád Tadeáš Mahel, který běžel kratší 105 km dlouhou trať. Díky němu jsem pak udržoval stabilní tempo následující 3 hodiny. Bohužel jsem měl ale stále větší problémy běžet z kopců dolů, jak mě bolely vrchní části stehen. Na občerstvovačce v Čerčanech, kde jsem měl 117 km za 14 hodin a 20 minut, jsem se dozvěděl, že jsem stále na 5. místě a na toho přede mnou mi chybí jen 5 minut.

Na startu

Vyrazil jsem tedy s motivací, že bych to 4. místo mohl dát. Jenomže jsem se nebyl schopný rozeběhnout. Prostě to to nešlo ani do kopce, ani z kopce, ani po rovině. Táda se tedy rozloučil se slovy, že běžím jako důchodce a upaloval dopředu. A mně začaly problémy. Jak jsem se nemohl rozběhnout, tak jsem se nemohl i zahřát a začala mi být zima. Na nohách jsem měl sice výborné ale velmi slabé kompresní kalhoty se všitými tejpy a na těle pouze tričko, rolák a slabou bundu. Nejhorší to bylo při cestách z kopců proti silnému mrazivému větru. Venkovní teplota byla -5 stupňů, ala na tom větru to tipuji tak -10. Když jsem tedy po více než hodině mrznutí potkal při přebíhání silnice taťku v autě, byla to moje záchrana. Kdyby tam nebyl, asi bych měl velký problém. Takhle jsem na půl hodiny zalezl do auta, zahříval se a kompletně na sebe oblékl jednu teplou zimní vrstvu. Že mi byla opravdu zima, dosvědčuje, že jsem dál pokračoval v lyžařských rukavicích s GORE-TEXem.

Na startu

Začala druhá noc a tma, tak jsem pokračoval s čelovkou. Pauza v autě pomohla, protože jsem opět mohl chvíli běžet. Jenomže opravdu jen chvíli. Opět jsem začal zpomalovat a z běhu jsem přešel do chůze. Nejvíce to bylo znát, když mě začali předbíhat i chodci a ptali se mě, jaký mám problém. To mi začalo připomínat mé první zkušenosti s Beskydskou sedmičkou přes 5 lety. Ale hlavně se přede mě začali dostávat závodníci z mé trasy, takže jsem se začal propadat v pořadí. Prvně jsem si říkal, že je to škoda, ale že to nějak doběhnu, ale po několika desítkách minut mně opět začala být zima. A to jsem byl navlečený jak na lyže. Asi jsem byl vyčerpaný a moje tělo už nemělo z čeho brát, aby se zahřívalo. Po rovině a do kopců to ještě šlo, ale z kopců už jsem byl totálně marný. Musel jsem se pouštět od stromu ke stromu, jinak by se mi podlomily nohy a já se skutálel někam dolů. V hlavě už jsem nebojoval s tím, jestli to vzdát nebo ne, to už jsem měl rozhodnuto. Ale abych to mohl ukončit, musel jsem stále pokračovat k další občerstvovačce. A z toho jsem měl docela obavy. Kvůli pomalé rychlosti mi totiž došlo pití a žízeň byla ubíjející. Když jsem tedy po nekonečném a úmorném pajdání dorazil do obce Těptín, kde byla ona občerstvovačka, bylo to vysvobození.

Občerstvovačka v hospodě

Nahlásil jsem ukončení a šel se najíst. Nohy jsem měl tak zničené, že jsem si bez rukou nemohl ani sednout na židli. Měl jsem za sebou 140 km za 19 hodin a 10 minut s převýšením 4400 m. Z průběžných výsledků jsem se propadl na 12. místo. Když jsem pozoroval ostatní závodníky, bylo mi toho všeho líto, ale neměl jsem na výběr. Sám jsem věděl, že zbývajících 35 km do cíle by bylo nad moje síly. Ještě že se mnou jel taťka autem. Kdybych tam byl sám, měl bych velký problém, protože všechny věci by na mě čekaly až v Praze. Takhle jsme jen sedli do auta a jeli zpátky do Třebíče. Po třech hodinách v autě jsem se tak rozseděl, že jsem bez rukou nemohl ani zdolat schody. A ráno? Půl minuty mi trvalo, než jsem přišel na to, jak vstát z postele. Značně omezen v pohybu jsem věci uklízel celé dopoledne. Nálada nic moc a to mně ještě občas někdo napsal, jak jsem doběhl, že mě nemůže najít ve výsledcích. Asi se z toho budu psychicky dostávat dlouhou dobou, protože to byl můj první závod, který jsem předčasně vzdal.

Mapa s trasou

Zpětně jsem pak zjistil, že chlápek, se kterým jsem kolem 70 km běžel na špici, nakonec vyhrál. A ještě na 117 km jsem měl stejnou průměrnou rychlost jako vítěz v cíli. Kamarád Táda, který se mnou několik hodin běžel a docela mi tím pomohl, skončil v na jeho trati celkově na pěkném 10. místě. Samozřejmě mně vrtá hlavou, co bylo špatně. Asi největší problém vidím v úseku mezi 30 - 60 km, kdy jsem předbíhal ostatní závodníky. Pravděpodobně v euforii jsem nebyl schopen správně odhadnout tempo a asi jsem běžel rychleji, než jsem měl. Také jsou velice zrádné úseky, kde se běží ve skupině, protože tam se každý podvědomě přizpůsobuje ostatním. Na takovýchto délkách je velice vhodné striktně držet tempo a ignorovat okolí nebo to pak ke konci může chybět. Taťka s autem mi hodně ulehčil batoh, protože jsem nemusel všechno táhnout na zádech. Naopak mi to uškodilo ke konci, kdy jsem se nemohl do ničeho obléct a pěkně vymrzl. Naopak úplně na konci jsem mohl jet rovnou domů. Každopádně mu děkuji, že do toho šel se mnou.

Zajímavosti:

Oproti oficiálním (mapovým) vzdálenostem uvádím mírně vyšší hodnoty, protože jsem hodinkami měřil 3D vzdálenost (je ovlivněna i výškovým profilem).
Ačkoli je to terénní závod, tak nestačí umět běhat v terénu po polních a lesních cestách. Musí se umět běhat i tam, kde vůbec žádné cesty nejsou.
Na celé trase bylo podrobné značení. Téměř vždy bylo vidět od jedné značky ke druhé. Díky tomu ani nebylo nutné dívat se do mapy nebo na hodinky.
Když jsem četl knihu Můj dlouhý běh od Daniela Orálka, kde v jedné části popisuje, jak běží na závodě Spartathlon mezi prvními, ale kvůli problémům to později vzdá, tak jsem nechápal. Jak to může vzdát, když je tak vepředu? Teď už to vím.
Než jsem vše uklidil a dopsal tento článek, tak už byl večer. Šel jsem se tedy vyklusat. Celkem 11 km a žádná bolest. Na to, že ráno jsem nemohl ještě vstát, tak docela pokrok, ale teď tak nějak houby platný.
Už je to skoro celý den, kdy jsem doběhl a ještě v těchto chvílích jsou na trati někteří závodníci, kterým do cíle zbývá více či méně kilometrů. Děsná představ, že?

Dodatek:

Doprovodné vozidlo s sebou mělo více lidí a na rozdíl ode mě ho využívali kdekoli na trati.
Závodník, který doběhl mezi prvními (tuším, že 3.), tak využíval na některých úsecích psa. Už je to vidět na startovních fotkách. A běh se psem je úplně jiná disciplína.
Některým závodníkům chybí čipové kontroly, které jsou pro úspěšné dokončení nutné. Viz pravidla. Třeba letošní vítěz Mráz René. Vůbec nemá kontrolu v Ledči nad Sázavou (30 km), takže by měl být dle pravidel diskvalifikován. Naštěstí se to tak nehrotí.