2019-06-08
Čertovskej ultratrail 2019

Závod Čertovskej ultratrail 2019 pro mě byl kvůli velké krizi a žaludečním problémům boj sám se sebou, abych do cíle vůbec vydržel.

Protože jsem se po velikonočním 1035 km dlouhém přeběhu Slovenska a Česka z východu na západ cítil nezvykle dlouhou dobu unavený, nechával jsem registraci na závod Čertovskej ultratrail 2019 na poslední chvíli. Jednalo se 66,6 km dlouhý běžecký závod s převýšením 1800 m po lesních cestách mezi hrady v oblasti Kokořínsko - Máchova kraje. Až po pěti týdnech, tedy týden před stratem, jsem se začínal cítit lépe, a tak jsem se zaregistroval. Minulý rok jsem si odvážel absolutní vítězství. Letos už jsem si právě kvůli dlouhotrvající únavě nebyl jistý. Aspoň že mi to vyšlo do volna a nemusel jsem řešit směny práci. Protože se závod konal téměř na druhé straně České republiky, vyrazil jsem tam už v pátek v podvečer. Díky navigaci jsem se vyhnul kolonám na dálnici a do obce Hamry na Jezeře přijel plánovaně v devět večer. Chvíli jsem si popovídal s organizátory a po jedenácté hodině jsem šel spát. Bohužel už zde nastaly první problémy. Dlouho jsem nemohl usnout. A když se mi to konečně podařilo, tak jsem se zase hned probudil. Během noci jsem se spíš jen otáčel, než spal. Ráno už mě z postele vyhnala bolest břicha a první průjem, o kterém jsem si myslel, že je to jen předzávodní stres. Ke snídani jsem si dal pár cereálních oplatků, oblékl se do krátkého závodního oblečení a opět šel na záchod. Na sedmou hodinu ranní jsem přeběhl k zastávce, odkud jsme autobusem odjeli na start. Minulý rok jsem po cestě spal. Letos jsem měl spíš pocit, že mi praskne břicho. Opět se mi totiž chtělo na záchod, a ještě jsem do sebe nalil 1,5 l pití, abych byl dostatečně zavodněný. Přijeli jsme necelou hodinu před startem. Stihl jsem si tedy ještě zajít k blízké vyhlídce na Říp, a hlavně si naposledy odskočit.

Přesně o půl deváté ráno byl od hradu Houska odstartován třetí ročník Čertovského ultratrailu. Stejně jako vloni jsem běžel v kategorii smrtelníci, která oproti kategorii čerti pouze běží a nemusí plnit další úkoly. První kilometry při zatažené obloze a za příjemného počasí se mi přes kopec Kuželík běželo nádherně a držel jsem se mezi prvními. Pak ale následoval výstup k rozhledně na Vrátenské hoře, kde už se čelo závodu začalo vzdalovat. Držel jsem si svoje tempo a plánoval, že je doběhnu po pár kilometrech na rovinatých úsecích před Bezdězem. Když jsme za obcí Nosálov seběhli na silnici, výrazně jsem do toho šlápl a předběhl dvojici běžců. Bohužel mě ale už tou dobou začaly mírně pobolívat stehenní svaly a velice silně achilovky. Ačkoli jsem chtěl stále běžet rychle, už to nešlo a dvojice mě opět předběhla. Krásná lesní mechová, ale zatraceně dlouhá a naprosto rovná Sellnerova stezka, pro mě byla utrpením. Pod Bezděz už jsem dobíhal více něž minutu po nich. Tou dobou už jsem věděl, že nemám svůj den. Výstup nahoru ke zřícenině hradu Bezděz jsem nijak nehrotil a jen jsem ho zrychleně vyšel. Až po cestě dolů jsem trochu natáhl krok. Dole jsem si doplnil pití do láhví a s melounem v ruce vyrazil do druhé třetiny.

Cesta pokračovala stále z kopce. Ze začátku po loukách, ale pak zmizla v lese. Stále jsem před sebou viděl závodníka, tak jsem se ho snažil doběhnout. Cesty v lese byly dlouhé a rovné, takže jsem za sebou do vzdálenosti asi jednoho kilometru nikoho neviděl. To mě celkem utěšovalo, že mě nikdo nedohání. Jenže kolem 25. km jsem začal cítit, jak mě bolí celé nohy a jak zpomaluji. Písčitá cesta, kde to při každém kroku podkluzovalo, tomu moc nepomáhala. Místo toho, abych tedy někoho předběhl, nakonec začali běžci předbíhat mě. To byl jasný důkaz, že pro mě závod skončil. Z běhu jsem přešel téměř do chůze. Ne že bych chtěl, ale protože běžet už mi nešlo. Dokonce už jsem se rozhodoval, že to na příští občerstvovačce ukončím, jak mě nohy bolely. Při obíhání kopců Malá a Velká Buková mě dostihl jeden závodník, se kterým jsem se zapovídal a pomohl mi tím doběhnout na občerstvovačku u Skelné Huti, kde byla polovina závodu. Kromě toho, že zde startoval závod na poloviční trať, tak tu čekalo několik závodníků, kteří poběží druhou polovinu štafety. Trochu povzbuzen jsem po odpočinku pokračoval dál. První kilometry jsem běžel, ale pak jsem opět zpomalil. Také jsem začal cítit, jak mě pobolívá břicho. Kousek za obcí Hvězdov mě doběhl běžec Dušan Miškovič, se kterým jsem se dal do řeči natolik, že jsem úplně zapomněl, že mě bolí nohy. Společně jsme doběhli na občerstvovačku pod Ralskem. Po chvíli odpočinku jsme společně pokračovali do obce Vranov, ze které jsme začali stoupat těžkým a následně i prudkým terénem nahoru. Stále jsme si povídali a postupně za sebou nechávali několik běžců, kteří mě dávno před tím předběhli. To byl krásný příklad, že všechno je jen v hlavě. Jen ta bolest achilovek byla tak silná, že na ni nešlo nemyslet a musel jsem občas běžet trochu bokem, abych je tolik nenapínal. Úplně nahoře u zříceniny hradu Ralsko jsme se společně vyfotili a pokračovali zase dolů.

Při sestupu mě břicho bolelo už mnohem silněji. Když jsem se dole na občerstvovačce na chvíli posadil a napil se limonády, na kterou jsem měl chuť, udělalo se mi dokonce na chvíli nevolno. Po pár minutách odpočinku jsme se vrátili na trať. Bohužel jsem na ní moc dlouho nevydržel, protože jsem musel po pár set metrech zmizet za keř. Jestli si dobře vzpomínám, tak je to zatím asi třetí závod, kde se mi to stalo. Bohužel mi ale mezitím Dušan utekl. Pokračoval jsem tedy sám a pomalu se propadal zpátky do krize. A běžci mě opět začali předbíhat. Také se roztrhala oblačnost a vysvitlo slunce, takže mimo stín začínalo být nepříjemně teplo. Kromě toho mě ale ještě opět začalo bolet břicho. Teď už to byl problém, protože mi došly kapesníky. Musel jsem to tedy vydržet. Po výstupu ke zřícenině hradu Stohánek, kde byla další kontrola, jsem byl tak znavený, že jsem si musel na chvíli sednout a odpočinout. Naštěstí za necelý kilometr byla poslední občerstvovačka, kde jsem se trochu občerstvil a vzal si několik papírových ubrousků. Při zvednutí ze židle se mi mírně zamotala hlava. Krátká pauza pomohla asi na deset minut, protože potom jsem opět přešel do chůze. A jakmile mě rozbolelo břicho, zmizel jsem za keřem. Už jen chůzí jsem zdolal poslední kontrolní bod u zříceniny hradu Děvín. Při sestupu jsem opět musel za keř, kde jsem spotřeboval zbytek ubrousků. Naštěstí už další nebyly potřeba, protože cíl byl nedaleko. Okolo Hamerského jezera jsem doběhl do obce Hamr na Jezeře, kde jsem před půl šestou večer doběhl konečně do cíle. Celkový čas jsem měl 8:53:38, se kterým jsem se umístil na 44. místě celkově a na 26. místě v kategorii. Jen pro zajímavost minule mi na 1. místo stačilo 7:16:18. Letos jsem byl tedy o více než 1 hodinu a 35 minut pomalejší. To mě bylo ale naprosto jedno, protože moje výhra byla, že jsem to utrpení vydržel a do cíle dorazil.

V cíli jsem ale moc dlouho nepobyl, protože břicho se opět začalo ozývat. A že se ten večer ještě ozvalo hodněkrát. Po osprchování a převlečení jsem se do cíle vrátil, abych si s ostatními povídal. Všude bylo mraky jídla a pití, ale já neměl na nic chuť. Po osmé hodině večer mě začala být zima a začal jsem usínat. Šel jsem tedy spát. Jenže břicho zlobilo i přes noc, tak jsem se opět moc nevyspal. Protože jsem za celou sobotu kromě snídaně nic nesnědl, ráno jsem měl žaludek tak stažený, že jsem do sebe dostal jen pár soust buchty, která zbyla z občerstvovaček. Na hodinku jsem se byl vyklusat kolem Hamerského jezera. Více než svaly mě ale bolely achilovky. A hlavně jsem opět musel zmizet za keř. Po návratu jsem se osprchoval, sbalil věci, rozloučil s pořadateli a vyrazil na zpáteční cestu domů. Po cestě jsem se jen zastavil u Mladé Boleslavy, abych se podíval na syslí kolonii v národní přírodní památce Radouč. Pak následovala cesta po dálnici domů do Třebíče.

Letošní ročník pro mě vlastně skočil někde na 25. km, kdy jsem kvůli bolestem v celých nohou velice výrazně zpomalil a začali mě postupně přebíhat závodníci. A kdyby nebylo několika běžců, kteří si se mnou povídali, hlavně Dušana Miškoviče, a pomohli mi tak aspoň na chvíli zapomenou na krizi, tak bych pravděpodobně skončil na následující občerstvovačce. Takhle jsem byl velice rád, že jsem to vydržel a do cíle dorazil. Co to ale mohlo způsobit? Ze začátku jsem si myslel, že je to ještě únava z velikonočního přeběhu Slovenska a Česka, kterou jsem na sobě cítil celý následující měsíc po doběhu. K tomu se přikláněla i většina běžců, se kterými jsem mluvil. Jenže už v sobotu ráno před závodem jsem měl střevní problémy, které mě obtěžovaly i po celý závod a trvaly ještě pár dní potom. Je tedy pravděpodobné, že se sešlo více faktorů a takhle to dopadlo. Bohužel to ale přišlo v nepříliš vhodnou dobu. Za měsíc jsem totiž plánoval přeplavání 60 km dlouhé Orlické přehrady. Teď je to ale v ohrožení, protože si nejsem jistý, že už jsem dostatečně zregenerovaný a také netuším, jak se na mně projeví střevní problémy, které trvají už pět dnů.

Článek

Výstup na hrad Bezděz

Po návratu z posledního předzávodního výklusu si zabalím věci, sedám do auta a v pátek kolem šesté hodiny večerní odjíždím na druhou stranu republiky. Po dálnici to celkem jede, protože díky pozdějšímu odjezdu jsem se vyhnul té největší týdenní špičce. Jen kousek před Prahou mně navigace radí jet po vedlejší silnici, protože v Praze jsou prý kolony. S menším zdržením tedy objíždím Prahu a pak už opět svištím po dálnici kolem Mladé Boleslavi. Po nějaké době opět sjedu z dálnice a přes Ralsko mířím na Mimoň. Projíždím kolem Skelné Hutě, kde už zítra poběžíme závod. Objedu výrazný špičatý kopec se zříceninou hradu Ralsko a po deváté hodině večer dojíždím do obce Hamr na Jezeře, kde je zázemí závodu. Auto zaparkuji kousek od cíle a jdu si vyzvednou závodní balíček a popovídat s pořadateli. Jak to před závodem bývá, je tu docela frmol. Potkávám tu i bývalé třebíčské běžce, manžele Petru a Petra Makovičkovy, kteří se před rokem odstěhovali do Prahy. Letos se prý zúčastní štafety. Každý z nich poběží polovinu závodu. Po pár desítkách minut povídání odcházím na pokoj a jdu spát. Jenže mi to moc nejde. Vůbec se mi totiž nechce spát. A když už konečně zaberu, tak se po pár minutách zase probudím. Takhle se to opakuje snad celou noc.

Sbíhání z hradu Bezděz

Ráno už jsem vzhůru před budíkem, který mě měl vzbudit v šest hodin. Ihned odcházím na záchod, kde mě překvapí střevní problémy. Je to sice nepříjemné, ale dávám to za vinu předzávodní nervozitě. Po návratu se najím cereálních oplatků a zapiji to džusem. Pak se obleču do krátkého závodního oblečení a do vesty si dávám závodní výživu a pití. Obuju si boty, nasadím si klobouk a opět jdu na záchod, protože v břichu cítím zvláštní tlaky. Nakonec odcházím na zastávku, kde už se schází většina závodníků. Nastoupím do autobusu a kolem sedmé hodiny ráno odjíždíme. Minulý rok jsem měl nepříjemný problém s žízní. Letos jsem si do autobusu raději vzal 1,5 litru pití, které po cestě celé vypiji. Břicho mě opět začíná zlobit. Cestu si proto moc neužívám. Když projíždíme městem Mimoň, venku chvíli prší. Po půl osmé jsme na místě. Vystoupíme z autobusu a už po svých odcházíme nahoru k hradu Houska, kde bude start. Potkávám se tu s Petrem, který bude rozebíhat první štafetu. Petra bude na předávku čekat v polovině na Skelné Huti. Protože do stratu je ještě dost času, odcházím se podívat pár set metrů k vyhlídce na Říp, kterou mi doporučil kamarád z práce. Po návratu si jdu naposledy odskočit. Mezitím se u hradu sešli všichni závodníci. Jsou dvě hlavní kategorie: Čerti a smrtelníci. Já běžím za smrtelníky. Čerti mají kromě běhu ještě několik drobných úkolů, které musejí po cestě splnit. Po společné fotce všech čertů se přesouváme na nádvoří hradu. V sobotu přesně o půl deváté ráno je Čertovskej ultratrail 2019 odstartován. Před většinou z nás tedy leží trasa dlouhá 66,6 km s převýšením 1800 m vedoucí po lesních a polních cestách mezi několika hrady v oblasti Kokořínsko - Máchova kraje.

Občerstvovačka u Skelné Huti

Vybíhám z předních pozic, abych se na úzké silnici nemusel zbytečně prodírat dopředu. Po kilometru odbočíme ze silnice a vbíháme na lesní cestu. Při stoupání kolem Lipového vrchu a Kuželíku už jsme roztrhaní. Při následném sbíhání do sedla se stále držím v první skupince. Jakmile ale začneme stoupat k rozhledně na Vrátenské hoře, začínám se mezi závodníky mírně propadat. Vysilovat se hned ze začátku mě přijde zbytečné, a tak si říkám, že je pak doženu na rovinkách před Bezdězem. Zatím je zatažená obloha, proto jsou podmínky pro závod dobré. Rozhodně lepší než loni, kdy hned od rána pražilo slunce. Následuje seběh údolím a krátký výstup do obce Nosálov. Po rychlém kilometru na silnici opět odbočujeme do lesa a po úzké cestičce sbíháme dolů do údolí na Sellnerovu stezku. Zde začíná asi 2 km dlouhý ale hlavně rovinatý silniční úsek. Natahuji tedy krok a snažím se pár set metrový náskok závodníků přede mnou stáhnout. To se mi částečně podaří, protože po odbočení na lesní cestu, nechávám dva běžce za sebou. Jenže nohy už začínají být cítit. Kromě toho, že mě trochu tahají stehenní svaly, tak hlavně cítím nepříjemně sílící bolest vycházející z achilovek. A to už jsem věřil, že od nich mám klid, když mě celý měsíc po velikonočním přeběhu Slovenska a Česka nebolely. Další závodníky už ale nedobíhám. V dalším lesním úseku omylem přeběhnu odbočku, takže na mě závodníci za mnou křiknou. Když se vrátím na správnou cestu, už jsem opět za nimi. Následuje neuvěřitelně dlouhá a naprosto rovná lesní cesta, kde vidím, jak začínám pomalu ztrácet. Nevím ale, jestli je to únavou nohou nebo mě jen blokují achilovky. Každopádně je to nepříjemné. Odbočíme na Bezdězskou cestu a dostáváme se k hlavní silnici, kterou podbíháme nízký tunelem. Tou dobou už se mi závodníci přede mnou ztrácejí z dohledu. Naopak mě dobíhají ti za mnou. Pomalu stoupáme k obci Bezděz, kde je první občerstvovačka. Tu vynechávám, protože přes ni za chvíli poběžím zpátky. Teď mě ale čeká prudký výstup po kamenité cestě nahoru ke zřícenině hradu Bezděz. Minulý rok jsem výběh nahoru zvládl jako čtvrtý nejrychlejší. Dnes už mám tak dost, že stoupám jen zrychlenou chůzí. Mezitím proti nám už sbíhají ti nejrychlejší závodníci. Po pár minutách jsem nahoře, kde si označím první kontrolu. A následuje seběh zpátky dolů. Po cestě se zdravím se závodníky, kteří akorát stoupají vzhůru. Dole se po 20 km za 1 hodinu a 50 minut zastavuji u občerstvovačky, kde si doplňuji pití v láhvích. Vezmu si do ruky pár kousků melounu a pokračuji v závodě.

S Dušanem Judy na vrcholu kopce Ralsko (696)
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map

Výstup a setup u Bezdězu byl dost náročný a předběhlo mě několik závodníků. Teď přede mnou leží dlouhé a mírné klesání po louce, kde se pokusím trochu zrychlit. Na louce mi to ještě jde, ale jakmile seběhnu do lesa na písčité cesty, tak se rozestup přestane měnit. Ať se snažím sebevíc, tak se nedokáži začít přibližovat. Na nejdelších úsecích za sebou téměř kilometr nikoho nevidím, tak mám aspoň dobrý pocit, že mě nikdo nedobíhá. Jenže kolem 25. km mě nohy zničehonic začnou bolet jako celek a já cítím, jak zpomaluji. Že se mi to nezdá, poznám, když už nějakou dobu závodníka přede mnou nevidím, a naopak za mnou se jich objeví několik. Vrstva písku na cestách stále přibývá a má rychlost klesá. Klesá až tak, že mě začnou předbíhat závodnici, které jsem ještě před pár desítkami minut vůbec neviděl. Obíhám kopce Malá a Velká Buková, kde si značím další kontrolu a odkud mám nádherný výhled zpátky na Bezděz. To je ale asi tak vše pozitivní. Má nálada je na bodu mrazu, protože vím, že závodění pro mě dneska skončilo. Dokonce vážně uvažuji, že to na další občerstvovačce ukončím, protože nejsem ani v polovině, a ještě přede mnou leží největší stoupání. Dobíhá mě další závodník, který je překvapený, že mě vidí takhle vzadu. Říkám mu, že dnes není můj den. Po chvíli nás dobíhá další a pár kilometrů se s nimi snažím držet. Pak opět zpomalím, závodníci mi utečou a místo nich mě dobíhá další. S tím si opět povídám a trochu zrychluji. Přeběhneme silnici, po které jsem včera jel autem a společně dobíháme k další občerstvovačce, která leží u Skelné Huti. Jsme přibližně v polovině trati, protože máme za sebou 36 km za 3 hodiny a 28 minut. Zároveň se zde startovala poloviční verze závodu a také zde čekají závodníci na předávku štafety. Ve velkém počtu lidí zahlédnu i Petru Makovičkovou, která čeká na Petra, až ji předá štafetu. Občerstvím se, doplním si pití a chvíli si s nimi povídám. Díky tomu mám motivaci pokračovat.

Seběh z Ralska

Vybíhám na trať za zařazuji se mezi závodníky. Protože jsem si pár minut odpočinul, jsem malinko rychlejší než oni. Když jednoho doběhnu, chvíli si povídáme. Jenže pak nás doženou další, kteří jsou rychlejší a já už jim nestačím. Pomalu se mi opět vzdalují. Když probíhám mezi obcemi Ploužnice a Hvězdov už jsem úplně sám. Krize je tak velká, že se občas zastavuji, abych vůbec měl energii do dalšího pohybu. Obíhám ohradu s krávami, které se mě asi snaží provokovat, protože běhají kolem ohrady sem a tam. Pomalu se přibližuji k velkému špičatému kopci, na jehož vrcholu stojí zřícenina hradu Ralsko. Kromě bolesti nohou začínám pociťovat i něco v břichu. Naštěstí jsem si sebou vzal ubrousky, takže až to přijde, tak to přijde. Probíhám občas i procházím po dlouhých loukách a za mnou se objevuje další běžec. Když mě dostihne, zjišťuji, že je to Dušan Miškovič, se kterým už jsem mluvil ráno před závodem. Společně dobíháme k další občerstvovačce vedle dvora Pavlín. Občerstvíme se, doplníme pití a po pár minutách vyrazíme na nejtěžší úsek. Seběhneme do obce Vranov, odkud začneme okrajem lesa stoupat na Ralsko. Cesty v těchto místech moc nejsou, takže se hlavně orientujeme podle závodního značení nebo v mém případě podle mapy v hodinkách. Celou dobu si povídáme, takže úplně zapomínám na nějakou krizi. Dokonce začneme předbíhat běžce, kteří mě předběhli už někde dole v lesích. Dostaneme se na červenou značku, po které stoupáme na Ralsko z opačné strany, než jsme k němu přiběhli. Cesta se postupně stává kamenitou a přibývají skály. Achilovky mě po dlouhém stoupání už tak tahají, že musím místy běžet bokem, abych je tolik nenapínal. Na rozcestí odbočíme vzhůru a dobíháme ke zřícenině hradu Ralsko, kde se nachází další kontrola, několik odpočívajících závodníků, ale hlavně nádherný výhled po celé krajině téměř všemi směry. Minulý rok jsem bojoval o první místo, takže jsem si to nemohl vychutnat. Letos pro mě závod skončil někdy po 25. km, takže už nemám kam spěchat. Kocháme se výhledy, a ještě se společně s Dušanem vyfotíme. Obloha je stále zatažená, ale už je vidět, že brzy se mraky roztrhají a bude svítit. Přesně podle předpovědi. Otáčíme se a sbíháme na rozcestí kousek pod vrcholem. Tam se vydáváme opačným směrem, než jsme přiběhli a lesem klesáme dolů. Jak mezi sebou mámě větší mezery, tak už si tolik nepovídáme a já cítím, jak mě nohy brzdí. A nejen ony. Nepříjemně mě totiž začíná zlobit i břicho. Serpentýnami po cestách a mimo cesty sbíháme dolů k občerstvovačce, ze které jsme nahoru před nějakou dobou vyráželi. Teď už ale za sebou máme 52 km za 5 hodin a 58 minut. Hned si beru celý džbán s limonádou, sedám si na židli a pořádně se napiji, protože mám velkou žízeň. Jenže v tu chvíli žaludek kopne a já mám pocit, že se pozvracím. Protože ale potřebuji tekutiny, tak dopiji i zbytek. Jen pomaleji. Doplním si láhve a vyrazíme na posledních 15 km.

Seběh z Ralska

Jak ale vyběhneme, tak mě břicho tak silně zabolí, že jen Dušanovi říkám, že je to tady a mizím za křovím. Ten zatím pokračuje ve společnosti dalšího běžce dál. Protože pár ubrousků už jsem spotřeboval ráno před startem, teď spotřebuji i zbytek. Říkám si, že už je to stejně jedno, protože do cíle je to kousek. Vracím se zpátky na cestu. Jak nemám s kým běžet, tak pomalu upadám do krize a zpomaluji. K tomu už se roztrhala obloha, vylezlo slunce, takže začíná být nepříjemné teplo. Kličkuji lesem nahoru a dolů a postupně mě dohání další běžci. Ale kromě toho mě opět začínána zlobit břicho. Jenže už nemám ubrousky, tak se to snažím vydržet. Na jedné cestě zapomenu odbočit, tak se pak pár set metrů musím vracet. Po výstupu na Velký jelení vrch jsem tak unavený, že si na pár minut sedám na pařez a pozoruji, jak ostatní pokračují. Následuje seběh do údolí a výstup na zříceninu hradu Stohánek. Ta leží na pískovcové skále, na kterou vedou vytesané schody. Ty už ale nedávám, proto se nahoru vytahuji pomocí zábradlí. Po označení předposlední kontroly si chvíli sedám na zem, abych nabral sílu. Pak slézám opět dolů a pokračuji po cestě. Na silnici potkávám Petra Makovičku, který běžel první část štafety, takže teď už má po závodě a jen přišel podpořit Petru. Kousek opodál dobíhám po 62 km za 7 hodin a 37 minut na poslední občerstvovačku. Tentokrát jen něco sním, protože v láhvích mám na těch posledních pár kilometrů pití dostatek. Do vesty si sbalím nějaké ubrousky a vyrážím do posledního úseku.

V cíli

První kilometr se snažím běžet s jedním závodníkem, ale pak mě síla opustí a já přecházím téměř do chůze. K tomu vše komplikuje nepříjemná vrstva písku. Protože už mám zase ubrousky, tak ve chvíli, kdy se ozve břicho, bez váhaní mizím za keř. Mezi kopci seběhnu dolů na silnici a přede mnou je poslední kopec. Několik minut tedy stoupám ke zkříženině hradu Děvín, kde leží poslední kontrola. Závodníci, kteří mě potkávání mě jen povzbuzují: "Pojď! Už je to jen kousek." A já jim na to odpovídám: "Vždyť jdu. Na víc už stejně nemám sílu." Po označení kontroly se vrátím kousek zpět a pak už zamířím k cíli. Jenže břicho se opět ozvě, takže spotřebovávám i poslední ubrousky. Snad už další nebudou potřeba, když je to do cíle jen pár minut. Seběhnu dolů k Hamerskému jezeru a pokračuji kolem břehu až do obce Hamr na Jezeře. Proběhnu přes hráz, odbočím na silnici a po pár set metrech dobíhám s časem 8:53:38 do cíle na 44. místě celkově a na 26. místě v kategorii.

Po závodě

Asi půl hodiny sedím v cíli na židli a jsem rád, že nemusím nic dělat. Mezitím se vyhlašují nejlepší. První to měl letos prý pod šest hodin. To je dobrý rychlík. To je více než o hodinu rychlejší než já minulý rok. Potom se opět ozve břicho a já odcházím na záchod. Na pokoji se převleču a jdu si posedět do sprchy. Nakonec se vracím do cíle a povídám si s pořadateli a ostatními závodníky. Všude je plno jídla a pití, ale já nemám vůbec na nic huť. Po osmé hodině večer odcházím na pokoj a snažím se usnout. S několika probuzeními a cestami na záchod spím až do rána do osmi hodin. Sním pár kousků buchty, která zbyla ze včerejších občerstvovaček, napiji se ultra odporné limonády, která také zbyla ze včerejška a jdu se vyklusat na hodinu kolem Hamerského jezera. Po vysprchování si sbalím věci, rozloučím se s pořadateli a kolem oběda vyrážím do Třebíče. Po cestě se akorát zastavuji u Mladé Boleslavi, abych si podíval na syslí kolonii v národní přírodní památce Radouč. Pak už pokračuji po dálnici domů.

Mapa s trasou

S nějak velkým očekáváním jsem do závodu nešel, ale že to bude až taková katastrofa, to jsem opravdu nečekal. Jestli to bylo způsobeno táhlou únavou po velikonočním 1035 km dlouhém přeběhu Slovenska a Česka z východu na západ netuším. Achilovky mě také moc nepomohly. Největší míru na tom ale asi budou míst střevní obtíže, které mě trápily i celý týden potom. Kromě dvouhodinového intervalu, kdy jsem navštěvoval záchod, jsem na sobě každý den cítil, jak mě to odčerpávalo energii. Pro příště si z toho ponaučení moc vzít nemůžu, protože na tohle se prostě připravit moc nejde. A když to přijde přímo v den závodu, tak ani nikoho nenapadne, o co se jedná. Každopádně mně to zkomplikovalo plány na začátek léta, tak se uvidí, co všechno, ještě letos stihnu. Mělo to ale i nějaké pozitivní následky. Protože jsem druhou polovinu závodu běžel velmi pomalu, tak jsem si moc neunavil nohy a do pár dnů jsem byl zregenerovaný. Také se mi opět potvrdilo, že hlava dokáže cokoli. Když jsem totiž běžel část s Dušanem Miškovičem a povídali jsme si, tak jsem na problémy úplně zapomněl a najednou to běželo normálně.

Fotky: 22x

Start

Po startu

Na trati

Výstup na hrad Bezděz

Výstup na hrad Bezděz

Výstup na hrad Bezděz

Sbíhání z hradu Bezděz

Sbíhání z hradu Bezděz

Občerstvovačka u Skelné Huti

Občerstvovačka u Skelné Huti

Občerstvovačka u Skelné Huti

S Dušanem Judy na vrcholu kopce Ralsko (696)
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map

S Dušanem Judy na vrcholu kopce Ralsko (696)
Mapy.cz - Mapy Google - Bing Mapy - HERE WeGo - Open Street Map

Seběh z Ralska

Seběh z Ralska

Před cílem

Před cílem

Cíl

Cíl

V cíli